revue právem opomíjených

Pítr Ondrůj

SEN čili ČRTA ZE ŽIVOTA JANA NERUDY - III. Obraz /konec/

16. června 2010 v 19:04 | Pítr Ondrůj
III. OBRAZ

/opět pokoj Jana Nerudy. Kokrhá kohout. Neruda se nerudně probouzí/

Neruda: To zas byla noc. Co jsem to, proboha, vypil? /doprovázeno chrchláním, pomaličku vstává/ Sakra, ale vždyť já včera nikam nešel, psal jsem Palečka, že by mi ta bába dala něco do kafe? Paní domácí, paní domácí, /řve/ domácí!!! Kde ta baba zase vězí ...

/Když konečně vstane z postele, jeho noční košile je polita vínem, umazána hlínou, snad i pozvracena. Obličej má pokryt rtěnkou. Močí. Zpovzdálí je slyšet Hej Slovane. Pak si nasadí brýle. Začne přecházet po pokoji, pomalu se rozvzpomíná na Sen předešlé noci. Usedá za psací stůl a začne psát. Přitom si nahlas předříkává:/

Král Karel s Buškem z Villhartic
teď zasedli si k dubovému stolu -
ti dva už pili mnohou číši spolu
a zapěli si z plných plic ...


KONEC

SEN čili ČRTA ZE ŽIVOTA JANA NERUDY - II. Obraz (3. část)

14. června 2010 v 19:48 | Pítr Ondrůj
/Uherské páže přistaví Nerudovi číši a naleje./
/Neruda se posadí, napije z poháru i kuřátka pojí. Bušek i Karel si přisednou./
/Bušek bouchá Nerudu po rameni, ten se zakucká, na to Bušek zřejmě čeká, a proto přidá./

Bušek: Jen začni, básníče!

Neruda: /konečně polkne, je však ostýchavý/
Nu, ... nu dobrá:
/povstane a začne deklamovat/
Vzhůru již hlavu, národe,
K nebi své zdvihni oči!
Viz: jsou tam i malé hvězdičky,
kol nichž se velké točí!
/chce pokračovat/

/Bušek zasněně poslouchá/

Karel: /znuděně poslouchá/
A něco frejířského nemáš?

Neruda: /nechápavě/
To jako o ženských?

/Karel nadšeně přisvědčí, Bušek je pohněván/

Bušek: /opět doráží/
Ty neumíš o ženských? /ukáže na Nerudu prstem a začne se halasně smát/ Takový chlap? Tak poslouchej:
Přišel jsem k lůžku, kde spí moje milá
A natáhl jsem tiše ruku k ní
A tu se ona ze sna probudila
"Kudy jsi přišel chlape proradný?"
"Přišel jsem dveřmi, sladká moje paní,
a prosím pěkně ať mi promineš!"
"Když už jsi přišel, zůstaň, milovaný,
pěkně se svleč a pojď si lehnout též."
A když už jsme se spolu potěšili,
Sebral jsem šaty a chtěl zas jít.
A tu mi řekla: "Počkej ještě chvíli,
Kdo ví, kdy zas mě přijdeš navštívit."

Neruda: Nu, možná bych tu něco měl.
/Tentokráte si přihne vína a zapálí si viržinko. Posadí se. Zasní se./
Tož totkaj lidovú:
Seděla cukrářka
Pod zelenú bránú.
Poďte sem, mládenci,
Já mám cukrovanú.

/Buškovi i Karlovi se košilaté básničky zjevně líbí. Žádají další a další ... notně popíjejí ... hlasitý smích ... Karel během rozhovoru:/
Karel:
Znej ty panenky jako já
Budeš si vést jináče:
Ve dne se každá upejpá
A v noci blahem pláče.

/Po těchto verších přibíhají lehké holky. Potom se polovina jeviště setmí, až na Nerudovu petrolejku a svíčky na stolech. Svíčky postupně zháší Uherské páže/

SEN čili ČRTA ZE ŽIVOTA JANA NERUDY - II. Obraz (2. část)

10. června 2010 v 20:38 | Pítr Ondrůj
/Ve stínovém divadle "Na paravánu" se ukazuje Nerudův stín, s rukama napřaženýma. Zřejmě je to somnambul. Vstává a pomalu se přibližuje ke kulatému stolu. Když je asi pět kroků od něj, ozve se zaklepání. Neruda ožije, bezradně se rozhlíží kolem. Nemá brejle. Je silně krátkozraký. Bušek a Karel se otáčejí ke dveřím./

Karel: Kdo je?

Jan Neruda: Su Jan ...

Karel: /vykřikne nadšením/
Svatý Jan? /polohlasem/ Konečně jsem se dočkal ...

/Bušek, pozoruje to, jen kroutí hlavou. Karel přibíhá ke dveřím, otvírá je. Tam nikdo. Jen hluk bakchanálií. Z boku přichází tápající Jan Neruda. Karel se otáčí. Spatří Nerudu a otáčí se./

Karel: Svatý Jene! Jsi to ty!? /přiběhne k Nerudovi a padne mu k nohám/

Jan Neruda: Su Jan ...

Karel: Já to věděl - Svatý Jene Křtiteli, oroduj za nás!

Bušek: Karle! Králi!! Králi Karle!!! Vzpamatuj se! Kdo ví kdo to je! Vzpomeň na papežovy zvratky!

Karel: /vyskočí/
Jak se opovažuješ oponovat svému králi a vládci!?

Bušek: /smířlivě/
Nechci ti odporovat, můj pane. Chci tě jen varovat ...

Karel: Varovat? Před čím? Před svatým Janem?

Bušek: Ano, před ním, před Janem. Co když se za svatého jen vydává. Může to být podvodník a snad i špion, vyzvědač!

Karel: /nevěřícně/
Myslíš?

Bušek: /přikývne/
Vždyť od smrti Jana Křtitele uplynuly celé věky ...

Karel: Chceš tím říct, že My, z Boží milosti císař Svaté Říše Římské a král Koruny České a kdoví co ještě, nemůžeme obcovat se svatými?!

Bušek: /trochu vyjevený, nikdy ho nenapadlo obcovat se svatými/
Ále, obcuj si s kým chceš ... Chtěl jsem jen naznačit, že se můžeš mýlit. Někdy ta tvoje posedlost svatým Janem hraničí se šílenstvím Kódl: kde je tvůj úsudek, kde tvá bystrá, ničím nezkalená mysl?

Karel: Ták! Ty mne chceš prohlásit za šíleného a sám se chopit trůnu, bastarde! Ale zavčas jsem tě odhalil, zrádče!!

Bušek: /vyskočí ode stolu/
Jakže, ty jsi mne nazval zrádcem? Nevěříš svému nejbližšímu?

Karel: Chachá! Ty a můj nejbližší?! Tu máš pse! /vrazí Buškovi facku/

Neruda: Zadržte! /rozpaží, jako by jim chtěl žehnat. Karel i Bušek se zarazí v pohybu/ Což se zde chcete bít? Ty, otče vlasti, i ty, Bušku z Villhartic?

/Karel i Bušek se na sebe nechápavě zadívají. O kom to mluví? Kdo to je?/

Karel: /zřejmě zdolán Buškem, přistoupí k Nerudovi a položí mu jílec na hrdlo/
Kdo jsi?

Neruda: Su Jan Neruda. Básník a píši také feulleitony.

Bušek: Feluje-tónista? Co je to?

Karel: Básník! Poeta?

/Neruda přisvědčí/

Karel: /radostně/
Ať jsi se tu vzal, kde chtěl, sedni si a pij a vyprávěj nám, co jsi zažil na cestách. A přidej svůj tepný verš, básníče!

SEN čili ČRTA ZE ŽIVOTA JANA NERUDY - II. Obraz (1. část)

7. června 2010 v 21:08 | Pítr Ondrůj
II. OBRAZ

/Uherské páže
rozžíná svíce na kulatém stolu. Přitom si píská. Poté přináší džbán s vínem a dva poháry. Dveřmi přichází Bušek z Villhartic a za ním Karel IV., za nimi je slyšet hluk jakési slavnosti. Výskot dam, štěkání klínových psíků a vlků./

Karel IV.: /rozjařeně/
Nuž dej sem zlaté číše, páže,
A nalej vína - dolej výš -
Dnes, pane Bušku, čehos zvíš!

/Uherské páže naleje, samo si přihne, zkroutí se mu huba, snad je to víno kyselé či co, a poodstoupí. Tak se děje pokaždé, když nalévá./

Bušek z Villhartic: /napije se, znalecky požmoulá na patře, mlaskne/
Tak začni svižně, králi. Mám rozdělanou tu flanderskou buchtičku. Všiml sis zajisté její prdelky?

Karel IV.: Co je mi po Flandrech, když se musím oženit s Burgundy. Škoda jen, že ještě nepřijeli musulmanští kupci. Mají mi dovézt další kousek do mého fraucimóru!

Bušek: Ale proto jsi mne neodvolal z dnešní slavnosti, není-liž pravda?

Karel: /usměje se/
Chci se od tebe dozvědět, zda uvolní Zemský sněm další prostředky na nákup svatých ostatků do právě dokončované kaple Svatého Kříže na mém nejmilejším hradě?

Bušek: /rázně/
Další kosti!!? Kvůli tomu kousku dřívka, co ti prodali benátští kupci, jsme málem zruinovali státní kasu! Z lidí, a tím méně z šlechty, nic nedostaneme. Posledně tě zachraňoval strejček z Hispánie. Kdo tě zachrání tentokrát? /vysměvačně/ Svatá stolice?!

Karel: Kroť své výrazy, bratře. Nedělám to pro nás, ale pro děti našich dětí. Pro jejich duševní blaho. Ať půjdou různými cestami ...

Bušek: Stejně nikam nedojdou. To známe ... Ale co jejich otcové, he? Nemají co žrát a další výdaje jsou na cestě.

Karel: /opovržlivě/
Však mají Hladovou zeď. Každé ráno, když vstávám, musím se na ni dívat ...

Bušek: /káravě/
Vidíš, vidíš ... Hladové zdi stavíš. /vyzývavě/ To jsi slyšel, že v Římě opět odhalili nepravého prodavače ostatků? Prý byly lidské - sám ty lidi vraždil, okrádal a kosti rozprodával na tržišti před chrámem svatého Petra. Upálili ho za přítomnosti papeže, který při tom zvracel ... chtěl jsi přece lebku svatého Jana Křtitele?

Karel: /pokřižuje se/
Nerouhej se, Bušku! /klidněji/ Chci jen zvědět, zda dáte či ne?

Bušek: Co chceš kupovat tentokrát?

Karel: Hnát svatého Jana Křtitele.

Bušek: Ty s ním nedáš pokoj? Chceš si ho snad na Kárlštejně poskládat celého?

Karel: To kdyby šlo ...

Bušek: /pro sebe/
No, snad to bude poslední ... /ke králi/ Snad to nějak uhájím, proti budou snad jen ti zasraní Moravani. Co jim popustit nějaká práva navíc?

Karel: /zadumaně/
Jít by to mohlo, ale nejdříve promluv s českými stavy, ať máme jistotu, že nás podpoří. Podrobnosti vyřídíme zítra ... Všiml sis té Florenťanky?

/Bušek znalecky vykrouží boky, Karel zas "potěžká" ňadra. Poté se Bušek posilní a začne recitovat:/
Černovlásko moje s cukrovými rty,
S tvářičkami jako něžné květy růže,
Ty máš ňadra jako karafiáty,
Jejich vůni ani muškát nepřemůže.
/Pak pokračují v nevázaném rozhovoru./

SEN čili ČRTA ZE ŽIVOTA JANA NERUDY - I. Obraz

3. června 2010 v 17:16 | Pítr Ondrůj
Osoby: Jan Neruda
            Karel IV.
            Bušek z Villhartic
            Uherské Páže

I. OBRAZ

/Jan Neruda sedí u stolu a cosi píše. Pokoj je osvětlen petrolejovou lampou, která nasvěcuje průsvitný paraván, za nímž vykukují nohy postele. Jinak nic. Neruda je v noční košili a čapce. Polohlasem si cosi brumle. Občas hledí do petrolínky, pak zas do papíru nebo do stropu./

Neruda:
Kraj český, jindy smuten, tich
Je pojednou pak samý smích,
A celý ten náš český svět
Je samý zpěv a samý květ -
Však krátce jen, ach krátce!

Vždyť umluvil si rek náš s ní
Jen blažených vždy osm dní!
Pak vrací se zas v dumnou říš,
A Vesna dá mu medu číš -
On opiv se zas usne.

Palečku, Palečku, tys mi dal! Dva dni práce, za deset krejcarů řádek, takhlenc by si člověk nevydělal ani na tu číši medu! A to mám psát ještě jeden kus! Prý k oslavě bájných českých reků, vybrat si mohu koho chci, jen né svaté, pane Nerudo, jsme křesťanský list, tak jen né svaté. To jsou ti vydavatelé, vždy posraní za levým uchem, tady ten i za pravým. Říkám mu: "A co, pane Blažeji, Karel Havlíček?" /směje se/ Jak ten lotr zbledl!!! Pane Nerudo, on na to, kdo by vám to vydal? My asi těžko, to víte censura je censura a ještě bychom mohli jít sedět, jen považte, pane Nerudo, /řve/ sedět!!! A z takových poseroutků mám vymámit deset krejcarů za řádku!? Ještěže jsem potkal Boženku Němcovou, na Malý Straně seděla a cosi čmárala. Tak jsem si k ní přised a svěřil se jí se svým oudělem, ona je hodná, hned: Jeníčku, měla bych pro vás námět asi tak na devět slok, po pěti řádcích kus, co vy na to? To se ví, že jsem přikýv, to víte /podívá se do publika/ zadarmo vám nikdo nic nedá ... Na chvíli se zasnila, podívala se kamsi k Vltavě a ... a ... pak se začala smát, pak najednou vykřikla: Paleček! Jeníčku, Paleček! Myslil jsem, že jí stojím na noze či že ji tam píchla vosa, bylo jich tam požehnaně, jakýsi fakan tam ztratil pokroutku, ale ona: Jeníku, přece bratr Paleček! Radostně jsem ji objal! To je přece téma! Vzrušením se jí zablýsklo v očích: A až jim to vydají tak se šábnem Halb im Halb a vrazila mi hubičku. Neznám cenu, kterou bych již nedal za kratičkou rozmluvu s vámi! /k sobě/ No nic, Jendo, pro dnešek vyděláno, jde se spát.

/Pak vezme petrolejku, odejde za paraván. Tam se vymočí, sundá brejle, lehne si do postele a přikreje se. Ale petrolejku si nechá rožnutou. Chvíli sebou mele, zřejmě nemůže usnout, po chvíli vrtění ustane a Neruda začne pravidelně oddychovat. To vše se odehrává jako stínové divadlo./

RUKA - 5. obraz /konec/

4. listopadu 2008 v 16:48 | Pítr Ondrůj

V. OBRAZ


Opět pokoj číslo 596. Na lůžku leží paní Málková. Ale opět tu jsou Přízraky, jen se objeví, hned pospíchají k jedinému lůžku.


I. Přízrak: Ludmilo, slyšíš mne?

II. Přízrak: Ludmilko, slyšíš i mne?

Málková: /probouzí se/ Slyším vás - kdo jste?

I. Přízrak: /k druhému/ Je to dobré, nepoznává nás. /k Málkové/ Ludmilo, to jsem já, to jsem já, tvůj bratr Bohuš.

Málková: Bohušu, tak tys přijel? A máš obě dvě ruce?

I. Přízrak: Mám, Ludmilo. Proč to chceš vědět?

Málková: /stále slabším Hlasem/ Dnes ráno jsem ... se ... probudila ... s tvojí ... rukou. /usne. Přízraky se nad ní skloní. První jí začne hmatat puls./

I. Přízrak: /s úlevou/ To nic, jen usnula. Půjdeme teď nejdřív zhasit Bedřicha a pak se vrátíme. /Přízrakové odcházejí za plentu, kde se slyšitelným cvaknutím vypínají Bedřichovo červené světlo./

Hlas: /společně s cvaknutím si s úlevou oddychne./

I. Přízrak: Tak to bychom měli.

II. Přízrak: Ale pospěšme, práce zbývá a stíny se dlouží. /vydají se k lůžku. Zároveň vchází Lékař, ale nejdříve jde k plentě./

Lékař: Pane Kadleček, haló, slyšíte mě? /je slyšet pleskání po tvářích/ Pane Kadleček, hmm ... ten to má za sebou. Sestro, zabalte ho a odvezte ho na ... /plenta odjíždí z pokoje. Lékař přejde k Málkové, načež Přízraci poodstoupí/

I. Přízrak: /k druhému. Lékař zatím prohmatává Málkovou, která při tom slastně vzdychá/ Zase ten mastičkář!

III. Přízrak: /k ostatním/ Já bych se na vysral, pánové.

II. Přízrak: /ke třetímu/ Doteďka jsi mlčel, tak drž hubu i teď!

/První a Druhý obestoupí Lékaře/ Tři, dva, jedna ... teď: HU!! /Lékař ztuhne a tak ho mohou První s Druhým bez větších potíží odnést pryč z pokoje. Třetí zatím přistoupí k Málkové/

III. Přízrak: Dobrý den, paní Málková, jmenuji se Bedřich. Musím vás však upozornit, že nejsem ani vaším manželem ...

Málková: /s úlevou/ Já to věděla ...

III. Přízrak: ... nikdy jste ani žádného neměla. Nejsem tedy ani vaším bratrem, který je sice na cestě sem, ale už se s vámi nerozloučí. /nakloní se nad ní/

Málková: A jakpak to né, když je na cestě?

III. Přízrak: /ledově/ Nestihne to! /pak se odvrátí/

Málková: /s nadějí/ Ale když je na cestě sem, tak by to měl stihnout.

III. Přízrak: My budeme rychlejší. Potřebuji od vás, totiž, jistou končetinu!

Málková: /výhružně/ Nemyslíš snad bratrovu ruku?!

III. Přízrak: Ano. MOJI RUKU!

Málková: Tak to teda néé holenku, bratrovu ruku ti rozhodně nedám!! /Třetí začne Málkovou odvážet pryč./

III. Přízrak: Na to bych se podíval!!

/Vyjíždějí z pokoje. Je slyšet jejich vzdalující se hádka, ale stejně brzo utichá/


Po trapné chvilce vbíhá bezruký Bohuš, s aktovkou a vypaseným obličejem, bezradně se rozhlíží a mizí kdesi mezi diváky.


KONEC

RUKA - 4. obraz

26. října 2008 v 13:06 | Pítr Ondrůj

IV. OBRAZ


Za okny nemocničního pokoje je slyšet prudká vichřice. Červené světlo proudící přes plentu opět zesílilo.


Hlas: /tlumeně, jakoby zpoza polštáře/ Tak už sis pro mě přišla, mrcho zubatá? - Jaká sestra? - Zdravotní? - Ale ano, dejte mi to, co to? /dále se ozývá až příliš Hlasité chrápání/

Málková: Pořád mě někdo otravuje, člověk nemá klidu ani v nemocnici. Prej mí bývalí, to jsem blázen, v životě jsem nebyla vdaná. /náhle se však Málková lekne, až povyskočí z lůžka, přitom mává svojí levou rukou/ Co ... co ... to tady je?! Co mi to ... Kdo mi to ... /úlek se začíná měnit v hysterický jek/ Co se to tu děje!! /ovšem přibíhá Lékař/

Lékař: Copak, copak paní Málková? Copak se vám stalo?

Málková: /zčásti uklidněna, ale stále nad míru rozrušena. Občas se mezi jejími slovy ozve mohutný vzlyk/ Co mi to dáváte do postele, pane doktore? /Lékař jen nechápavě kroutí hlavou. Málková je o to důraznější/ Proč mi dáváte cizí ruku do postele, /řve/ DOKTORE?!

Lékař: /zdá se, že se probírá z nějakého příjemného snu/ Stalo se něco, paní Málková?

Málková: Proč MÁM cizí ruku v posteli, pane doktor?

Lékař: Jakou ruku?

Málková: Tuhle tu ... /ukáže na svoji levou paži/

Lékař: /udiveně/ Ale to je vaše ruka, paní Málková.

Málková: Tohle, tohle že je moje ruka? Já přeci druhou ruku nemám, a když nemám druhou ruku, tak tohle musí být ruka cizí! /ječí/ Dejte ji pryč!

Lékař: Když je to cizí ruka, tak čí potom je, paní Málková?

Málková: No čí, čí ... no přece mýho bratra, podívejte se jak je chlupatá. /Lékař váhá/ No jen se neupejpejte, jste přeci Lékař. /Lékař se podívá, ale s vyloženým odporem/ Vidíte jak je chlupatá?

Lékař: Paní Málková, to je přece vaše ruka!

Málková: Není, doktore, to je ruka mýho bratra, von měl vždycky chlupatý ruce. Jen počkejte až přijede, to teprv uvidíte co to jsou chlupatý ruce.

Lékař: To se mi moc nelíbí, paní Málková.

Málková: Co? Chlupatý ruce?

Lékař: Proti chlupatejm rukám nic nemám, ale váš stav se mi moc nelíbí, Sestro!

Málková: Co furt máte s tím mým stavem? Nejste taky můj bejvalej?

Lékař: /do prostoru, zřejmě se chce dovolat Sestry/ No to je dost, že jdete. Kde pořád vězíte? Potom není divu, že nám pacienti létají z postele na podlahu. Odvezeme paní Málkovou na encefalograf. /Málkovou odvážejí i s kapačkou. A tu, světe div se, rozzáří se plenta světlem nejsilnějším a jakoby jím tlačena přejíždí do přední části nemocničního pokoje/

RUKA - 3. obraz

13. října 2008 v 18:03 | Pítr Ondrůj

III. OBRAZ


Plenta o něco více zčervená. Objevují se Tři Přízraky a shlukují se kolem lůžka.


I. Přízrak: Ahoj Ludmilo, poznáváš mě?

Málková: Ne. Kdo jsi?

I. Přízrak: /k ostatním/ Je pěkně mimo. /k Ludmile/ To jsem já, tvůj první manžel František. A toto, /ukáže na druhého/ je tvůj druhý manžel Bedřich.

Málková: /sípaje/ Bedřich?

II. Přízrak: Ano Ludmilo, tvůj druhý muž. Pamatuješ si na Aničku?

I. Přízrak: /k druhému/ Nevěděl jsem, že máte dítě?

II. Přízrak: /k prvnímu/ Taky jsi nic neříkal a najednou Františku, Františku, Pepíček se dusí.

Málková: Ty jsi tady taky, Františku?

I. Přízrak: Ano. Od Začátku.

Málková: To jste hodní, že jste přišli, dlouho jsem vás neviděla. /otočí se ke třetímu/ Ty jsi kdo? /Třetí nehnutě stojí/

II. Přízrak: To je Tvůj třetí muž, Ludmilo.

Málková: /udiveně/ Ty ještě žiješ, Bedřichu?

II. Přízrak: /k prvnímu/ Ježíši! Ona je úplně mimo, Bedřich jsem přece já!

I. Přízrak: /k druhému/ Jedinej, kdo je tady mimo, jsi ty! Ten druhej je taky Bedřich. /obrátí se k Málkové/ Ne, Ludmilko, teprve dohasíná.

Málková: To já taky už moc dlouho ne ...

I. a II. Přízrak: /společně/ Pro tebe si nejdem, Ludmilo.

Málková: /udiveně/ Ne? A pro k ...

I. a II. Přízrak: /zpívají/ Dnes né, dnes né, až zéjtra ...

Málková: /Přízraky stále zpívají/ Až ráno?!

II. Přízrak: Ne pro tebe, Ludmilo. Ale pro Béďu.

Málková: Pro Béďu? /razantně/ Toho vám nedám, ten jedinej mě nevopustil, půjdeme spolu.

I. Přízrak: /k druhému/ Já věděl, že budou problémy, prej, že tě miluje, kecy!

II. Přízrak: /k prvnímu/ Nech to na mě. /k Málkové/ Ale Béda jsem přeci já, Liduško.

Málková: /pochybovačně/ Tak už to máš za sebou, Bedřichu? /přichází Lékař. Přízraky setrvávají, Lékař je ovšem nevidí. Málková ano, a proto vykřikne/ To není Bedřich, to je Béďa!

Lékař: A jaký je v tom rozdíl, paní Málková?

Málková: Bedřich žije! Chtěli mě podvést!!!

Lékař: Kdo?

Málková: No přece moji bývalí muži.

Lékař: Ale ti jsou přece všichni mrtví.

Málková: I Bedřich?

Lékař: I Bedřich.

Málková: /zaraženě/ Tak Bedřich je mrtev ... A Béďa taky?

Lékař: Vždyť vám to říkám, Bedřich taky.

Málková: Ale já chci vědět, jestli Bééďďáá ...!!! /za hlavu Ludmily se postaví II. Přízrak, přiloží ruce na Ludmilinu hlavu a ona v odpověd se začne klepat/

Lékař: Paní Málková, paní Málková, proberte se ... Sestro, no tak si sakra pospěšte! /druhý odstoupí od lůžka a Málková přestává vyvádět/ Už je to dobré, paní Málková?

Málková: To byl on.

Lékař: A kdo jako?

Málková: Přeci Béďa. Tak Bedřich přece žije.

Lékař: Dejte na ni pozor, Sestro. /načež odchází/

I. a II. Přízrak: /společně/ Zatracenej doktor.

Málková: Vidíte jak se o mě pěkně starají? To jste nikdy nedělali, takhle se o mě starat. Akorát Bedřich ... toho budu milovat dokud budu moct.

II. Přízrak: /k prvnímu/ To nebude moc dlouho, měli bychom si pospíšit!

I. Přízrak: Ludmilo ...

Málková: /křičí/ Jděte pryč, podvodníci!! /a poté Přízraky se rozplývají ../

RUKA - 2. obraz

8. října 2008 v 19:57 | Pítr Ondrůj

II. OBRAZ


Je tma. K nemocničnímu lůžku vplouvají III. Přízraky. Lůžko s Málkovou přestěhují z jednoho konce pokoje na druhý, stejně tak plentu. Poté "zformují" Málkovou: hlavou na podlahu, celá je jaksi divně zmáčklá, či snad vmáčklá mezi lůžko a podlahu. Přízraky se rozplývají. Příbíhá Lékař.


Lékař: /řve/ Co se stalo Sestro?! Říkal jsem vám snad jasně, že máte na ty dva dát speciální pozor!! /přiběhnuvší k Málkové, ohledává ji/ Paní Málková, proberte se ... no tak, pomožte mi. Sestro, sáme ji na lůžko. /jakmile se Lékaři podaří umístit Málkovou na postel, ona se začne klepat po celém těle/ Sestro, připojte ji na kapačku a dvacet ... /nedořekne/ ano, tedy jako obvykle.

/náhle přijíždí k Lékaři kapačka a on ji s profesionálním nezájmem instaluje do pacientčiny žíly. Po chvilce se Málková uklidní a Lékař jí začne obvazovat hlavu/

Málková: /probouzí se/ Co ... co se to se mnou stalo?

Lékař: To nic babi, jen jste spadla z postele. Tak klidně ležte a nehýbejte se.

Málková: Ale Honzíčku, já jsem nepadala, já jsem lítala.

Lékař: A jak jste mohla létat, když ležíte na posteli, co?

Málková: Tak už běž Lidunko, chce se mi spát. /Lékař odejde. Na to jakoby čekala plenta, která se rozesvítila červenou barvou/ To ke mně přišla Rozálka a povídá: "Tak hele teta, esli tady budete ležát eště chvilku, tak tady zhebnete. Poďte, já vám pomožu!" A vzala mne do náruče a vynesla mě na oblohu, až tam kde je Měsíček tak divný, tak moc u Země. A Sluníčko zas tak veliké ...

Hlas: To bylo porát: já ty vlasy chci mít jako sluníčko, víš, takový sluníčko pro tebe, tady, na Zemi. A tak si na hlavu lila porát samej kysličník a kysličník a žlutá a žltá, každej tejden nový sluníčko. /směje se/ A najednou jsem měl doma plešatýho Hálu. S Hálou by se dalo aspoň zajít na pivo, nebo by zazpíval. Ale co s plešatou Máňou? - Dobrej, doktore, ne nebolí, chci dom ... ne, injekci nechci ... ne, co mi to furt děláte?

Lékař: Sestro, raděj ho přikurtujte, aby vám taky neuletěl. Ne, tu paní odcévkujeme, je po mozkové mrtvici s poškozenou pravou hemisférou. Za následek můžeme považovat ochrnutí levé ruky. /přichází k Málkové a začne ji prohmatávat/ Tohle nebolí? A tohle? /pacientka vypadá spíše jako mrtvá/ Paní Málková! Ona je ňáká studená ... puls sotva hmatatelný ... pa-

Málková: Mhhmmnn ... dobrý den, pane doktore, nesete mi meducínu?

Lékař: Ne!

Málková: Ale doktore, vždyť jste mi to slíbil. Každý den, každý svoji meducínu.

Hlas: A toho chlastu co spotřebovala ... divím se, že ji ty její játra ještě nerozdrtila nohu.

Lékař: Teď ji nebudete potřebovat. Máme pro vás něco lepšího ...

Málková: /zasněně/ Lepšího?

Lékař: ...ano něco mnohem, mnohem lepšího - ZLATOU KAPAČKU - Sestro! /ozvou se fanfáry. Přijíždí Zlatá Kapačka. Lékař kol ní začne tančit, uchopí jehlu, tanečním krokem se přiblíží k pacientce a vpíchne jí do jejího předloktí. Nakloní se nad ni/ Tak co paní Málková?

Málková: A´A´A´CHCHCH ... Teda doktore! /Lékař odchází/

RUKA - 1. obraz

4. října 2008 v 20:05 | Pítr Ondrůj

Nemocnice. V ní, na prvním podlaží, je pokoj číslo 596. V místnosti, na jediném lůžku, leží pacientka, paní Málková. Místnost je přesto přepažena pojízdnou, bílou plentou.


I. OBRAZ


Svítá. Na scéně se vynořuje postava Lékaře, stojícího u osamělého lůžka.


Lékař: Dobrý den paní Málková, copak dělá vaše hlava? Už tolik nebolí? /podívá se do složky, vytáhne nějaký papír, patrně rentgenový snímek/ Vidím, že teplota klesá ... tak kdypak půjdeme domů, matko?

Málková: Ale vždyť já jsem doma ... ve spižírně, pomerančová zavařenina v ústech ...

Lékař: Jak je tady dlouho, sestro? /otočí hlavu. Zdá se, že dostal odpověď/ Aha, týden ... hhmmm ... mozková mrtvice ... pomočuje se? /opět odpověď od Imaginární Sestry/ Zaveďte jí kapačku solného roztoku a přidejte jí něco na uklidnění, /naslouchá/ ano, dvacet kubíků by mělo stačit. /poté odchází za plentu, odkud jsou slyšet hluky zápasu, a poté silné zařvání/ Ale pane Kadleček, pusťte mne přeci ... Sestro injekci!

Hlas: /zoufale, postupně odumírá/ Já nechci, NÉ!!, nenu ...

Lékař: Zapojte ho a pravidelně mne informujte. /ticho. Zpoza plenty jsou slyšet podivné zvuky, jen vzdáleně připomínající dýchání starého muže./

Málková: Františku, Františku, Pepíček se dusí! /začne na lůžku klátit nohama./ Už jdu, doktore, ... potřebuji ... /postupně se uklidní/ Dobrý den Sestřičko, to jste hodná, že jste mi přinesla mou meducínu. Pokaždé když ji spolknu, hned začne mi býti tak lehko u srdce a připadám si tak mladá, že se mi chce pojednou tančit a zpívat! /při tom začne vstávat a pobíhat kolem postele a Imaginární Sestry. Zpívá si, snad dávný sen z mládí .../ Zase tak mladá!! /najednou ustrne/

Hlas: Už zase kráká, /napodobuje krákání havranů/ pořád tu stejnou muziku ... peníze a kravata, zlatý brejličky. Tfujtajxl, leda tak zlatý voči! /Málková se opět rozdovádí, takže jejich výkřiky postupně se proplétají, tu vynikne Hlas, tu zas Málková. Na konec splynou v jedno a jako mlha se šíří./

Málková: Ale Sestři, já si jen tak tančím pro radost! /upadne. Najednou jakoby kýmsi vláčena, upadne na postel/ Vidíte? /směje se/ Ani tá hlava mne nebolí, ani tá hlava. /usne. Na spící pacientku doléhají hluky z chodníku, přerývané tlukotem srdce/

OMDLÉVAČKA

28. září 2008 v 17:35 | Pítr Ondrůj

Tak už to mám za sebou. Už zase. Každý týden, alespoň jednou, jdeme s maminkou na hřbitov. Koupíme svíčičky, které vesele plápolají v dopoledním slunci a plamínky se odrážejí od zlatých písmenek, dohromady tvořící jméno tatínka a babičky. Jednou jsem se maminky zeptala, proč že to nemáme tatínka, dědeček že je starý a krom toho bydlí na vesnici moc daleko od nás. Maminka na to nic neříkala, jen začala plakat. Ani nevím proč. Snad kvůli tatínkovi, ale toho já nikdy neviděla, takže ani nevím, jestli jsem někdy nějakého tatínka vůbec měla. Ale maminka pro něho pláče. Tak asi jo ...

A pak, když zapálíme svíčky, trochu uhrabeme žlutej písek - vždycky mě zajímalo proč my máme ten nejobyčejnější písek, když ti odvedle mají takový červený, jako mletý cihly to vypadá, a tam ti dokonce takový bílý kamínky, nevybroušený diamanty to jsou. Vyměnímě vodu kytičkám a máma dá do vázy čerstvou kytici. Dnes to jsou gladioly. A úplně nakonec se pomodlíme. Dělám to úplně stejně jako máma a vůbec nechápu co na tom vidí. Občas je prima jen tak stát, ale proč se u toho tvářit tak vážně, když je pořád čemu se smát a mít sklopený oči, když je pořád na co se koukat ...

Mámu mám ráda. Dneska mi ovázala ručičku. Strašně mě bolela a měla jsem ji opuchlou. Pokaždé, když se vracím ze hřbitova, mám nateklou ručičku, bolí mě a někdy dokonce zmodrá. A na hřbitov chodíme až čtyřikrát týdně. Vždycky mě bolí levá. To abych tou pravou mohla psát ve škole, to mi vždycky říká maminka. Ale to nevadí, teď mám týden volna, akorát do školy musím chodit. Vlastně na hřbitov chodím ráda, to pak nemusím do školy. Jdeme potom s maminkou nakupovat a pak do cukrárny. Dnes mi maminka koupila takový červený sandálky na léto a bílý punčošky, chtěla jsem ještě paneku a skákací opici na gumě, ale máma mě odbyla: ať si počkám na vánoce. Pokaždé, když něco chci, musím čekat na vánoce nebo na narozky ...

To se pak vydáme do kopečka stromovou lekí, až dojdeme na takový kulatý náměstíčko, tvořeného z náhrobků a pomníčků. Tam je taková tlustá, zelená paní ze železa, co pořád sedí. Maminka mi vyprávěla, že její manžel měl velký řeznictví a lahůdkářství, a že ona pořád seděla za pokladnou a počítala peníze. Proto by la tak tlustá. Nic nedělala a jen počítala. Je tam taky taková jeskyňka a v ní lampička co nesvítí a mamutí kly, ale ty jsou jenom jako, ze skály. Jednou jsem tam vlezla a sáhla si na ně, byly studený a kamenný. Občas si sedneme na lavičku a já mám hlad, protože jsem nesnídala a nesvačila. Máma říká, že je to tak lepší, že mi to pak jde líp ...

Ale to už jsou vidět špičatý věžičky toho divnýho domu, kam s maminkou chodíme. Minulý týden jsem se maminky zeptala, od čeho jsou ty malý, skleněný vitrínky, ve čtyřech řadách nad sebou, ve stěně dlouhý jak hodina dějáku. Řekla mi, že to je Columbarium. To je hodně legrační jméno pro akvária s popelem nebožtíků. Ale nejvíce se mi líbí rozptylová loučka. Ty svíčičky přímo v trávníku, občas nějaký ten věnec s černozlatou stuhou a ta spousta květin ...

Ještě pár kroků a už nás zdraví strejda Zahrádka. On tady hlídá nebožtíky, aby se mu nerozukeli domů. Strejda Zahrádka vyprávěl, že jednou chtěli uloupit nebožtíka, že si chtěli pohřbít na zahradě za domem a tak ušetřit za pohřeb. To pak musil zavolat policii. Strejda Zahrádka je hodnej, mamince pokaždé podrží dveře a mně dá mentolovej bonbón. Chodba začíná takovým okýnkem, kde se maminka musí podepsat do velký a tlustý knihy. Potom jdeme dlouhou a šedivou chodbou se připravit. Převléci, vyčurat, učesat a tak. Dřív, když mě sem maminka začala vodit, se z ničeho nic otevřely dveře a z nich se vyvalil strašně tlustý pán v černošedém plášti, měl černé ruce. Smrděl cigaretami, špinavým oblečením a vanilkou, pokaždé zařval: Tak pardón, pardón paninko, já myslel že tady stydne ta úřednická panička, co pude ve dvanáct třicet, ale jak tak koukám, vy jste živá až moc, co?! Pokaždé se zachechtal a mlaskl a zabouchl za sebou dveře. Jednou, to jsem byla v té místnosti s řadou kamenných a studených postelí sama, maminka šla cosi vyřídit, se opět zprudka otevřely bílé dveře a vevalil se ten tlusťoch. Kde máš maminku, maličká? zeptal se mě a já mu odpověděla. Šla si něco vyřídit, a pořád tam jen tak tiše stál a koukal se, jak se oblékám. Kolik je ti let, holčičko? zeptal se po chvíli. Přece devět, odpověděla jsem. Aha, hm, tak tedy devět let máš Xénie. - Ale já se nejmenuji Xénie. Mě říkají Maruška. - Aha, hm, tedy ano. Když ti, tak tedy M-Ma-Maruška. Vypadalo to, že se každou chvílí rozbrečí. Tady v tom domě jsou vůbec všichni náchylní k pláči. I děda Zahrádka sedí jen tak na lavičce, kouří cigarety, dívá se jen tak před sebe, vedle sebe má láhev, která voní jehličím ...

Jinak jsou v tom domě moc hodní lidé. Zvlášť paní Kunešová. Ta je hodná až moc. Pořád chodí v takových legračních, černých šatech. Vypadá jako by pořád brečela. Jednou mě vzala k sobě do kanceláře a ukazovala mi nějaký fotky. Prý dřív byla u cirkusu. Jako krasojezdkyně. Ale pak si zlámala nohu a od té doby dělá smutečního řečníka. Má takový tichý, smutný hlas. Pokaždé, když se potkáme, tak se mně vyptává na školu a hladí mě po vlasech. Přitáhne si mě k tělu, až skoro nemůžu dýchat a pak mi dá takovou oslizlou pusu, až se mi udělá špatně od žaludku ...

Někdy musíme čekat, až si pro nás přijde pan Svitáček. Pa Svitáček je starší, šedovlasý pán. Chodí, jakoby spolkl pravítko a příložník naráz. Vždycky zaklepe a čeká za dveřmi, dokud maminka nezavolá: Dále! Pak vejde, ukloní se a řekne: Je čas, madame. Doprovodím vás ... Nabídne mamince rámě a vydáme se tou stejnou chodbou, co jsme sem přišli. Vyjdeme ven a obejdeme ten dům se špičatými věžičkami, až vyjdeme podél náhrobku pana Pechánka na parkoviště. Parkoviště je vylité asfaltem. Z velkých, prasklých asfaltových bublin vyrůstá svízel a malinké lístečky pampelišek. Na parkovišti zatočíme vlevo k obrovským schodům, po kterých začneme stoupat a je jich strašně moc. Takže my vlastně jdeme do stejnýho domu, ale jinudy. Tady na vrcholku schodiště už čekají pozůstalí. Je odtud pěkný výhled na Město. Pan Pechánek jde stále s námi, je oblečen v černých šatech, na rukávě má černou pásku, stejně jako maminka a já. Posledně jsem zjistila, že si nebožtíka můžete prohlídnout, stejně jako mamuta v Anthroposu, jenže nebožtík je zadarmo. Tak jsem to řekla mamince, že je to zadarmo, že nebožtíka jsem ještě neviděla a že se chci vzdělávat. Máma se na mě podívala tak zle ... a zmáčkla mi ruku, ale jinak než jsem zvyklá, tak nějak zprudka, silou. Zabolelo to, až jsem vykřikla. Lidé se po nás otáčeli a pan Pechánek nás odvedl stranou, aby domluvil mamince, že to bylo poprvé a naposled co takhle v předsálí na sebe upozorňovala. Pozůstalí si nás všimnou a je to v pytli. A ještě jednou a budu to muset oznámit panu řediteli, aha, už pouští dovnitř, řekl a odtáhl nás do smuteční síně ...

Vždycky si musíme sednout do druhé řady pro nejbližší pozůstalé. To aby nás bylo dobře vidět. Já do uličky, vedle mě maminka, drží mi levou ruku a maminku podpírá pan Pechánek.

Všechny pohřby jsou stejné. Dokonce paní Kunešová má stejné říkání. Když se obřad chýlí ke konci a všichni povstanou, maminka mi začne mačkat ruku, je to jakoby ji vzaly kleště a drtily mi ji, zatímco rakev se začne propadat a kleště jsou větší a přidá se k nim svěrák, co má dědeček v dílně a společně mi drtí ručičku víc více ... Hlavně nesmím vykřiknout bolestí, mi pořád hučí hlavou a je to jakoby se mi chtěla rozeskočit, tak to v ní buší jako kladivo a hučí jako vichřice a bouří jak mořský příboj, když se drtí o skaliska a pak ... pak už si nic nepamatuji ...

Pokaždé se probudím na kanapi u pana ředitele Mičulky. Starostlivě mě obskakuje, dává ledové obklady hned na hlavu, hned na bolavou ruku, cpe do mě čokoládu a roksová lízatka. Jednou i cukrovou vatu. A když se konečně proberu natolik, že mu můžu sama říct, že mi je už líp a dobře, tak vezme maminku v podpaždí, odvede si ji k velikému psacímu stolu, kde vyplní takový úzký lísteček. Na pokladně vám to proplatí, řekne k tomu lístečku a podá ho mamince, která jen přikývne a strčí ho do krokodýlí kabelky.

A to už vím, že půjdeme nakupovat a do cukrárny a do školy zítra nepůjdu, protože je sobota a tak ani pozítří nikam nepůjdu ...

KAŠPÁREK A STRYGA JARMILA - 6. jak Kašpárek začaroval Synky Strygy Jarmily - KONEC

25. září 2008 v 20:18 | Pítr Ondrůj

Výstup VI. - jak Kašpárek začaroval Synky Strygy Jarmily

/Kašpárek stojí opět před domkem Strygy Jarmily, tam co u hrušně jsou tři rakve./

Kašpárek: No, konečně jsem se trochu najedl, alespoň bramborové polívky, ale byla dobrá to se musí nechat!

Tak a teď to kouzlo, co mi ta babka Bernardýna poradila. Snad se nespletla, už je přeci jenom stará a taková svraštělá, taky zuby žádný neměla! Ale co, zkusit to musím!

Stryga: Hu, kašpare! Ty jsi tady zas? Co ještě chceš?

Kašpárek: Něco jsem ti přišel ukázat, babizno!

Stryga: Jo tak ukázat! Hej Synci moji, pojďte se podívat, kašpar Šmidra nám něco ukáže!

Kašpárek: Teď rychle to kouzlo, snad jsem ho nezapomněl, je takové dlouhé a divným jazykem mluvené!

Bjór feri ek pér,

brynpinga valdr!

magni blandinn

ok megintíri,

fullr er ljóda

ok liknstafa

gódra galdra

ok gamanrúna!!!

/Zahřmí, blesky lítají a kroupy padají! Synci se vrátí do rakví!!/

Stryga: Co ... co ... co to?! Kdo ti to kouzlo řekl?

Kašpárek: To čumíš babizno! A teď rychle nos na stůl nebo i tebe začaruju!

/Kašpárek pak uchopí zvonec a pohádky je konec./

KONEC

KAŠPÁREK A STRYGA JARMILA - 5. kašpárek Šmidra a Kniha kouzel a zaříkání

22. září 2008 v 20:28 | Pítr Ondrůj

Výstup V. - kašpárek Šmidra a Kniha kouzel a zaříkání.

/Kašpárek je s ukradenou knihou opět v lese Pustolese./

Kašpárek: Kniha kouzel a zaříkání! Přesně to jsem potřeboval! Tak a teď se hezky na ta zaříkání podíváme:

Jak z býka vola udělati a naopak, no to je mi ale pěkná volovina. A tady: Jak se stát chytřejším! No u mě by to snad ani nešlo. Ale tady to je! Tady to máme: jak vrátit věci na původní místo, třeba utečené mléko. To bude platit i na Synky. Hned to vyzkouším:

Zaříkám tě věci uteklá,

abys se na své místo vrátila!

Tfuj, tfuj, tfuj!!

/Hromy, blesky, čmoud a vichřice a kniha mizí./

Co ... co ta kniha! Kde je? Že ona se vrátila k tomu dědkovi? Já ubohý kašpárek Šmidra, teď už se Synků nikdy nezbavím! Měl jsem si nejdřív vyčarovat něco k jídlu. Co si já teď počnu?

Bernardýna: Kdo to tady naříká?

Kašpárek: Já nebohý!

Bernardýna: Copak se ti stalo kašpárku?

Kašpárek: Ztratil jsem kouzelnou knihu, babičko, už mi nikdo nemůže pomoci. A ke všemu mám strašný hlad!

Bernardýna: No když mi pomůžeš s otýpkou dřeva domů, dám ti najíst a třeba vymyslím jak ti pomoct.

Kašpárek: Najíst? Opravdu mi dáte najíst? Tak mi tu otýpku dejte, to vám pomůžu!

/Kašpárek se otočí k Bernardýně zády. Ta mu na záda vyskočí i s otýpkou./

Hernajs, babi, vy tam nemáte dříví, ale cihly! Snad nebydlíte moc daleko?!

Bernardýna: Moc daleko ne, jen támhle na tom vršíčku! Tak hybaj mladej, ať už jsme doma!!

KAŠPÁREK A STRYGA JARMILA - 4. ve věži kouzelníka Ábrleho

16. září 2008 v 17:02 | Pítr Ondrůj

Výstup IV. - ve věži kouzelníka Ábleho

/Místnost plná křivulí, baněk, knih a netopýrů. Na stole něco buble a sem tam cosi vybouchne./


Kašpárek: /Probouzí se./ Jejkotemankote, ti Synci mi zase dali. Kde to zase jsem? Ani kousek narozeninového dortu jsem neochutnal. Mám to ale hlad!

Kouzelník: /Zřetelně šišle./ Kam jsem ji dal? Ta Bernardýna - pořád mi tu uklízí a já pak nemohu nic najít. Dva dny hledám zuby a teď mi ještě ke všemu zašantročila Knihu kouzel a zaříkání! Kde jen může být? Tady není, tady taky ne ...

Kašpárek: Ehmm ...

Kouzelník: Dejte si ruku před ústa, ano? Zavlečete mi sem nějaké bacily a co já pak bez Knihy kouzel a zaříkání?

Kašpárek: Dobrý muži -

Kouzelník: Nejsem dobrý muž, jsem kouzelník Ábrle.

Kašpárek: A já zase španihelská královna. Nemáte něco k snědku, vašnosti?

Kouzelník: To jako jídlo? Ale jo, tamhle na stěně je ještě kousek uzenýho netopýra, tak si poslužte.

Kašpárek: Uzenej netopýr? A řízek byste neměl?

Kouzelník: No když mi pomůžete najít Knihu kouzel a zaříkání, tak vám vyčaruji čokoládu s hrozinkami.

Kašpárek: Alespoň něco. /Začne hledat spolu s kouzelníkem./ A jak ta kniha vůbec vypadá?

Kouzelník: No jak: písmenka, pantákly a obrázky tam jsou ...

Kašpárek: A jsou tam i kouzla proti Synkům s paličkami?

Kouzelník: Tam jsou různá kouzla: proti synkům i proti dcerkám, taky proti opruzeninám ...

Kašpárek: Hele něco jsem našel! Je to ona?

Kouzelník: Ukažte? No vidíte, asi máte lepší oči, já taky už tejden hledám brejle ...

Kašpárek: A já mu ji teďka ukradnu! Až s ní budu v lese, vyčaruji si španělské ptáčky a taky začaruji Synky, aby se navrátili do rakví!

/Vrhá se na Ábrleho a začnou se o knihu přetahovat./

Dej to sem ty dědku plesnivá!

Kouzelník: Ta kniha je moje, nedám ti ji!

Kašpárek: Ale dáš! Tu máš!! /Vrazí kouzelníkovi mocnou facku. Ten se svalí. Kašpárek popadne knihu a prchá z věže pryč./

KAŠPÁREK A STRYGA JARMILA - 3. narozeniny princezny Okany

10. září 2008 v 18:26 | Pítr Ondrůj

Výstup III. - narozeniny princezny Okany


/Hradní sál je slavnostně vyzdoben. Zástup dvořanů provolává slávu oslavenkyni - princezně Okané/


Král: A nyní milá dcerunko nastal čas předat ti dárek, o kterém jsi tak dlouho snila! Přineste balíček!

/Dvořané přivlekou balíček ovázaný mašlí./

Princezna: Opravdu tatínku je to on?

Král: Jen rozbal dárek a uvidíš sama co v balíčku se skrývá!

/Okana dárek rozbalí a z něj vyskočí pentlemi vyšňořený Kašpárek./

Princezna: Jééé! Opravdu, je to Kašpárek!

Kašpárek: Co, co to? Kde to -

Princezna: A teď je můj a žádným dětem ho neukážu a ani nepůjčím! Jakpak se vlastně jmenuje, tatínku?

Král: Vlastně ani nevím. Budeš si ho muset pojmenovat sama.

Princezna: To je bezva, budu mu říkat ... třeba ... Šmidra! A teď předveď nějaký veselý kousek, kašpárku Šmidro!

Kašpárek: Veselý ...? Kousek? Takhle narozeninový dort by nebyl?

Rádce: Tak třeba zatanči Kašpare nebo tě strčím do hladomorny!

Kašpárek: Hladomornu nééé! Raději jídlomornu!

/Ale to jako na zavolanou se objeví Synci a pustí se paličkami do Šmidry./

Král:

Princezna: /Všichni se smějí až se za břicha popadají, považujíce to za Šmidrův veselý kousek./

Rádce:

Dvořané:

/Po chvíli však Šmidra zůstává nehybně ležet./

Princezna: Tatínku, podívej, on se nehýbe!

Král: Opravdu! Čóondó, zjistěte co s ním je!

Rádce: No, je jaksi tento, tedy ...

Princezna: Že není mrtvej, že ne? Já nechci mrtvýho kašpárka Šmidru, bůůůůůů!!

Král: Pojď dcerunko, pojď půjdeme do tvé komnaty. A vy, Čóondó, s tou mrtvolou něco udělejte!

/Král a princezna odcházejí./

Rádce: Dám ho do věže, tam už je takového haraburdí spousta.

KAŠPÁREK A STRYGA JARMILA - 2. na dvoře krále Loiuse I.

3. září 2008 v 21:30 | Pítr Ondrůj

Výstup II. - na dvoře krále Loiuse I.


/Král Loius I. a jeho věrný japonský rádce Čóondó se procházejí parkem a poklidně hovoří/


Král: Co si mám počít, můj milý Čóondó? Moje dcerka, princezna Okana, má narozeniny již zítra a já stále nemám dárek, který si tak přála ...

Rádce: Tentokrát všichni mí špehové zklamali. Po Kašpárkovi jako by se zem slehla. Nikdo ho neviděl, nikdo o něm neslyšel ...

/Tu se objeví - věřte nebo ne - Kašpárek./

Kašpárek: Ti Synci, mi ale dali nářez ... Ještě že jsem se jim tak rychle dostal zpod těch paliček, jinak by mne dočista utloukli! Ale kam jsem se to dostal tou dírou ve zdi? Kde to asi jsem?

Král: Co bych za Kašpárka dal! Třeba půl království! Jen aby byla Okana šťastná!

Kašpárek: Co to slyším? Za Kašpárka půl království? Ohó, na to bych se podíval, kdybych toho Kašpara nenašel! Musím ho hnedle najít, než si to ti páprdové rozmyslí. Ale moment, počkat, vždyť Kašpárek jsem přece já! Ti Synci snad ze mě vytloukli všechen rozum ... Musím se hned ozvat, jinak si to dočista rozmyslí a nic ze sebe nedostanu. Pánové! Haló!! Nehledáte náhodou Kašpárka?

Rádce: Vaše Veličenstvo podívejte: tamhle v křoví jakýsi chlap na nás huláká!

Král: No tak ať jde blíž! Rád si s ním pohovořím.

Rádce: Jen pojď blíž, urostlý chasníku! /Kašpárek se přiblíží./ Ale Vaše Veličenstvo, vždyť to je -

Král: Ano, ano můj milý Čóondó - vždyť to je Kašpárek!

Kašpárek: Šel jsem náhodou kolem a zaslechl, že ten kdo najde Kašpárka dostane půl království a doufám, že i něco k snědku: alespoň gulášek se šesti kdyby byl, neboť hleďte pánové: Kašpárek jsem já!

Král: Jen aby neutekl, když už ho tady jednou máme!

Rádce: Ó ano, nejvznešenější pane Kašpárku, opravdu tuhle pan král nabízel půlku království za tvoji osobu!

Kašpárek: Tak sem s tím královstvím, ať už můžu jít pryč, než mě Synci zase vyčmuchají!

Král: Nevím sice, pane Kašpárku, o jakých to syncích mluvíte, ale - na něj Čóondó!!

Rádce: Já ho praštím, pane králi!

Kašpárek: Už mne zase bijí!!

/Král a Rádce Kašpárka ztlučou a omdlelého ho vlekou pryč./

Král: A už si ho nesem! Rychle do mých komnat, můj milý Čóondó, ať ho stihnem zabalit před zítřejší oslavou!

KAŠPÁREK A STRYGA JARMILA - 1. v tajemném lese Pustolese

28. srpna 2008 v 18:52 | Pítr Ondrůj

pohádka o tom jak Kašpárek ke jménu přišel a opět hlady neumřel


Osoby:

Kašpárek

Stryga Jarmila a její Tři Synci

Král Loius a jeho dcera princezna Okana

Japonský rádce Čóondó

Kouzelník Ábrle a jeho žena Bernardýna

Dvořané tedy dav


Výstup I. - v tajemném lese Pustolese


/Na scéně představující les Pustoles je chaloupka. Chaloupka má okna a dokonce i dveře. Z okna se vysouká Stryga Jarmila a dosti falešně si začne vyzpěvovat. Zároveň se v lese zvedle mlha. Možná je to následek jejího "zpěvu". Přichází Kašpárek./

Kašpárek: Co má být zase tohle? Vyjdu si do lesa sbírat houby, dva dny už jsem nic nejedl a najednou se zvedne mlha, že by se za ní v Londýně nemuseli stydět ... Jo Londýn! Tam jsem se ale pořádně najedl: mátová omáčka a pudink z ledvinek, fujtajxl, ledvinky ... Hele, nějaká barabizna a z ní čouhá babizna! Třeba od ní dostanu něco k jídlu. Halo paní! /Stryga nereaguje/ Hej babičko! /Stryga stále nic/ Ke všemu je hluchá jak poleno! /Přiblíží se až k ní a zařve/ Babi slyšíte vůbec něco?

Stryga: Co tu řveš chrapoune a rušíš můj líbezný zpěv!?

Kašpárek: Líbezný zpěv? Paní co to melete? To krákání má být zpěv? To jste ještě nikdy neslyšela zpívat mě, Kašpárka! Já zpíval Lohengrina, když jste ještě byla na houbách! /Ke vší hrůze začne vyřvávat jakousi odrhovačku/

Stryga: No, tomu říkám hlásek jako konipásek! TICHO!!! Tak dost, slyšíš!? /Kašpárek konečně zmlkne/

Kašpárek: Tak paní, co tomu říkáte?

Stryga: Hrůza a děs na mne padá. Co tu vlastně chceš, tajtrlíku? Přišel jsi mi vyřvávat pod okna?

Kašpárek: Kašpárek se lidem nezavděčí ... Já vlastně k vám nepřišel zpívat, ale šel jsem hledat houby -

Stryga: A co, rostou?

Kašpárek: - najednou se zvedla mlha a já zabloudil. A pak jsem uviděl, tedy uslyšel krákorání a pak zmerčil jakousi barabiznu a vás jak tu hulákáte.

Stryga: K věci, nemám čas poslouchat ty tvoje žvásty!

Kašpárek: No, kdyby jste mi dala najíst.

Stryga: Cože?! Já snad špatně slyším?

Kašpárek: To už jsem si všiml.

Stryga: Přijde sem, začne mi hulákat pod okny až skleničky na stole praskají a že chce něco k jídlu! Ani nepozdraví, ani nepoprosí, hulvát!

Kašpárek: Jakýpak copak! Dej sem jídlo, nebo ti vytluču okna!

Stryga: Jó, tak okna vytloukat se ti zachtělo ty darmožroute, ty hovňousi, ty nemehlo! Ale já s tebou zatočím! Víč co já s tebou udělám, drzoune pyskatá?!

Kašpárek: No, to jsem teda zvědavej. Dáte mi konečně najíst?

Stryga: Tak ty nedáš pokoj? Ale počkej, jen co své Synky zavolám -

Kašpárek: Čekám, čekám a furt nic ...

Stryga: Hej Synci moji! Kde jste? Vaše matička vás volá a o pomoc žádá! /Hrom a blesky, kouř a síra zahalí jeviště a tři rakve obklopí Kašpárka. Ten se rozklepe, až rolničky odlétají do páté řady/ Nu, co jim říkáš? Mlčíš?! Bojíš se? Ale jen počkej až z rakví vylezou, to bude teprvá tanec!

Kašpárek: Nnneeevyvyvyvy-lezou!! /Rakve se otevírají a z nich vyskakují strašliví Synci Strygy Jarmily s paličkami v rukách/

Stryga: /Pyšně a s láskou/ Nu, tak je vidíš mé Synky. Za to že jsi drzý a nevychovaný, už se jich nikdy nezbavíš! Pokaždé, když to budeš nejméně čekat, se do tebe pustí svými paličkami a budou tě tlouct tak dlouho, až budeš mít dost! Tak na co Synci čekáte? Do něj přece! /A na to jakoby čekali, pustí se do Kašpárka a mydlí ho hlava nehlava/.

NA ŠTĚDRÝ DEN RÁNO

9. srpna 2008 v 19:03 | Pítr Ondrůj

Stáli jsme s Omarem ben Hafízem v rohu zahrady a smažili vajíčka na bílých kuchyňských kamnech. Nejdříve jen tak, každý na své pánvi. Měli jsme hlad a čekali návštěvu. Brzy přišla. Byla to jakási holka, kterou jsme neznali. Tak všichni společně seděli jsme v zahradním altánu, mluvili řeči, kouřili joint a červené pili víno.

Náhle přibíhám ke kamnům, otvírám neustále vynořující se trouby na pečení. Za několik málo okamžiků je jich tolik, že tvoří celou zeď. K otevření nejhornějších potřebuji žebřík, ale žádný nemohu najít. Omar ben Hafíz si marně prohledává kapsy. Postupně vytahuji z rozpálených pecí obrovské plechy s připálenými vajíčky a bramborami. Hrabu se v nich vařečkou a současně nadávám Omaru ben Hafízovi, že kecáme a vajíčka jsou při tom úplně v prdeli. Odcházím se uklidnit na kytku konopí. Roste v protějším rohu kamenné zdi ohrazující celou zahradu.

Poté upadám do bezvědomí.

Později potkávám u jezírka a stromu ryngle dvě starší zaoblené paní v modrých uniformách a s červenou páskou kolem levých paží. Dávají se se mnou do řeči.

- Kouříte tady také to syntetické konopí? ptají se.

Otáčím hlavu, musím se smát. Syntetické konopí? Říkám si v duchu nevěřícně. Ihned se k tomu přiznávám a dodám spikleneckým šeptem:

- A taky pijeme víno!

Potom se ptají na kytku konopí. Přisvědčím, že mi tady něco takového roste.

- Mohu se vás na něco zeptat? dodal jsem si odvahy a zeptal se jich. Přikývly.

- A jak jste se o ní vlastně dozvěděli?

Jedna z androgynních uniforem se ke mne nakloní a polohlasem odpoví:

- Zpozorovali jsme ji, když jsme přelétali tuto oblast .....

Dívám se jí do očí, jestli nelže. Má je prázdné. Odosobněné. Poté se podívám na oblohu. Je vymetená a blíží se podvečer. Chtějí tu rostlinu vidět. Ochotně ukazuji kytku v rohu zahrady. Poté jedné z nich rozepínám sako a stahuji sukni. Ohmatávám jí rozkrok ... je tam cosi divného ... podívám se tam a vidím, že jí ho překrývá kožené pouzdro s pistolí, zavěšené na vojenském opasku. Konečně pochopím, že to jsou příslušnice Lidových Milicí.

Propadám se do nevědomí.

Stmívá se.

Cítím se už značně opilý. Kdosi mi podává joint. Náhle přichází skupinka šampónů. Postupně si ke mně přisedají, až jsem jimi obklopen. Připadám si jako asijský mudřec. Pochvalují si hašiši přivezený z Amsterodamu. V odpověď přednáším první a druhý zpěv z Upanišád. Neustále kolují jointy. Šampóni mají piercing, nepřeberné množství náušnic a různobarevně obarvené vlasy. Strávíme takto delší dobu. Dá se říci, že si společně rozumíme. Najednou vstávají a říkají, že jsou agenti tajné policie. Přilepí se na mne červenovlasý agent, je mu asi tak osmnáct let.

Říká mi, že se přišli podívat na tu kytku konopí.

- A co? ptám se.

- Nic moc, odpoví. Přikyvuji. Pak se vyptává na syntetické konopí. Vztekám se.

- Co jste si to dnes všichni vymysleli!? vykřikuji. Potom říkám, že o něm nic nevím. Agenti-šampóni odcházejí. Nevím co si o tom mám myslet.

Opět upadám do bezvědomí.

Je noc.

V zahradě je spousta lidí. Asi jsem na nějakém večírku. Z lidí jsou jen černé stíny pohlcující veškeré světlo. Dívám se do země. Zelenina, květiny, ovocné stromky - to vše je udupáno, ulámáno, vytrháno z kořenů. To bude mít tetička radost, pomyslím si.

Konečně potkávám Omara ben Hafíze. Stojí u zahradního jezírka s nějakými lidmi. Vítám ho. Je to po dlouhé době známá tvář. Posílá mě do prdele. Za mnou stojící Petr Čtvrtníček řve totéž, načež mne nakopne. Odcházím.

Opět nevědomí.

Svítá.

Jsem úplně namol. Potácím se zahradou. Znovu potkávám Čtvrtníčka. Sedí na jakési soše muže se známou tváří. Ta tvář je mi povědomá, ale nemohu si vybavit jméno, které k ní patří. Pak se objevují agenti-šampóni. Čtvrtníček po nich stříká sprejem. Je to takový ten umělý sníh, co se stříká na vánoční okna. Šampóni se bojí umazání svých značkových oblečků a dávají se proto na útěk. Pojednou opět prochází pomalým krokem kolem nás dvou. Vracejí se. Čtvrtníček na ně volá:

- Nebojte se toho sněhu. Tady tomu to taky nic nedělá! Podívejte!!

A začne na mne to svinstvo stříkat. Skácím se na záda hned po prvním náporu umělého sněhu do obličeje. Hrabu a mávám rukama, nohama, jako Kafkův brouk. Pak vidím Čtvrtníčka, jak se sprejem v ruce pronásleduje agenty-šampóny.

Konečně. Probouzím se .... Jsem hrozně unavený a usínám téměř ihned s myšlenkou, že už se to nesmí nikdy opakovat.

 
 

Reklama