revue právem opomíjených

Petra J.

Svědomí

14. srpna 2016 v 10:31 | Petra J.
Hryže mě ta bestie
svědomí
nedá mi klidné spaní
pro tu paní,
co ruší noční klid co žije ve mně
a nutí žít
to, co zdá se mi cizí
přesto s obdivem k ní často vzhlížím
za víření vody
která beztak páchla příliš dlouho
byť jen v ní samé
jak si namlouvá skrze odcizení
pak pohledy svými, slušným lidem se straní
bojí se toho víru
bojí se lynčování

Nesvatá trojice (raku, beranu a lvu)

14. srpna 2016 v 10:29 | Petra J.
Tleskám si a kochám se sebou
za ten lesk
který účelně tvořím
ač s ním nejsem až tolik kamarád
tu službu mi dělá na dluh
který trpce platím
žiju a umírám
v nezapomnění
s pocitem nevratnosti
co kdy kdo do mě vložil
a aby to nebylo jen o mně
přelomím si krk v pomoci
jako poděkování
NAJEDNOU, PLNOU SILOU

Bez hlubších důvodů

14. srpna 2016 v 10:27 | Petra J.
Dalas šanci lásce
tak si to nevyčítej
nebuď přísná
za spojování
cizích teček
na prázdném papíře
do iluzorních obrazů
čáry mezi nimi
společná touha
po blízkosti a štěstí
něco se počalo
nestihlo narodit
střetem dvou sil
a každá se zdá
o tolik větší
než skutečnost
jen působením protikladů navzájem
neprohlédnutím
že kde se staví hráze
vzniká protitlak
bez hlubších důvodů
stejně jako bez hlubších důvodů
někdo víc mluví než cítí
tak si nevyčítej
žes bez hlubších důvodů
dala šanci lásce

Sever

14. srpna 2016 v 10:24 | Petra J.
V těsném sepětí skal a vysokých borovic
prvním dojmem nejlepších přátel
přes potok s čirou ledovou vodou
k pití i ke koupeli
chodíš ty vždycky
já jen pro radost
že můžu dýchat a protáhnout se
vyblbnout
a hrát si se vším co potkám
daleko od nočních můr
liješ teplo v zimu do světa kachlíkové mozaiky
s láskou ne tak dávno dělaným
vyhřátým divokým dřevem
pod mračným nebem třeba sbíraným
světlem svíčky večer posvěcený
čekání na celistvost v tvém návratu
oškrábat brambory
a uvařit večeři
s ohledem na posvátnost života
radši víc než míň
a nepřipálit, prosím
sdílet cit ke všemu živému
nechat se pohltit zimním večerním nekonečnem
mrazivým časem
který se daří držet od prahu dál
většinu času
hrou, zpěvem
trochu nesmělým tancem
vínem a smíchem
se zahřívat nad poměry
otázky žití, jeho bolestí a radostí
únava a pak třeba i klid
dva plus tři v zimním zachumlaném zaječím pelíšku
cestou s tebou za tvými povinnostmi bylo nás pět
světlým zasněženým dnem
cítím se jako Žena Muže
cestou zpět bez tebe tři
šerem hustého podvečerního nebe
a světly pouličních lamp
prosvítajícími skrze vločky
v osudové pravidelnosti
v těsném sepětí skal
stejně jako na začátku
jen teď děsí svou velikostí
a temnem a přátelsky mi nekynou
se pořád cítím jako Žena Muže
v bezpečí
jsme já a ty
dočasně rozdělení
vrstvami bytí
má samota se noří do peří obřích duchen
v dřevěné posteli
s petrolejkou na stolku s Žítkovskými bohyněmi
a zatemnělými okny
pro jistotu
kolébaná praskáním dřeva v kamnech
oddychováním mých svěřených duší
a čekáním na váš návrat
zrádnost je čekání a očekávání
v rychlosti světla
nedává čas ani prostor
v tom šeru skal
borovic
mrazu
ve tmě
kde každý z nás drží své démony
a pouští je jen občas a nakrátko
a pak je zase nezná a znát nechce
a poznat nedá
už ani skály nechtějí znát nás
nejlepší přátelé
a tak počkáme na jaro
nebo možná léto
a vyslovíme díky
sobě nebo Bohu
za veslování rozbouřenou řekou
jak tvrdě i jemně je to třeba
…do útěšných hlubin klidného spočinu

Něco je i fuk

14. srpna 2016 v 10:15 | Petra J.
Nejdu ven
mám mokré vlasy
nebo je to možná i daleko
do měkké trávy
mikrosvěta
staly se ze mě ruce
dřív obě dávaly
a jedna chtěla brát
dnes by obě braly
aniž by chtěly mít pocit
že musí dávat
ani tou jednou
přání nepřání
jen proto, že v tom nevidí smysl
je to jedno, ve výsledku
pozoruju praskání bublin v pěně
jak dlouho než je třeba doplnit další
a proč je vlastně doplňovat
třeba je začít srát na symboly
a třeba nepatřičně
a třeba se to intelektuálně nesluší
protože vše ostatní je snůška neuchopitelných kravin
ale já chci používat vlastní slova
s vlastním významem
a vlastním vysvětlením
pokud o ně stojíš
což je počátkem i koncem všeho
takže nasrat na symboly
komplikovaně zprostředkovávající
ty miliardy vesmírů
A…:
redukující jejich bytí
na teorie
o kterých mluvíme, když to ostatní selže
s možností povrchního pocitu spojení a porozumění
doby potřeby domnělého řádu
a povinnosti chápání
nepochopitelného
tak snad se tedy někdy naučím
pokrčit nad tebou a tvými symboly rameny
protože je to fuk

Izolace

14. srpna 2016 v 10:08 | Petra J.
Spokojit se s obrazy v sobě samé
příliš živé
pro ostatní za stěnou
většinou.
 
 

Reklama