revue právem opomíjených

Petr Václavík

RADŠI SE NA TO VYSER

5. září 2008 v 22:17 | Petr Václavík

Byl pátek a já jsem šel, stejně jako každý pátek do hospody. Byl jsem u našeho stolu první a objednal jsem si pivo. Seděl jsem, kouřil cigaretu a vychutnával klid před bouří. Bouří která nenastala. Ten večer totiž nikdo nepřišel. Takže než jsem si stačil rozmyslet, co dál, opil jsem se sám a šel jsem domů.

Ráno jsem zavolal Kokimu, abych se zeptal, proč nikdo nepřišel.

"Jo, tys nic neslyšel?" divil se. "Ve městě je teď novej zenovej mistr, prej až někde z Nepálu, ale je to soda, to ti řeknu. Všichni teď choděj tam. Jestli chceš, tak poď večer s náma."


Domluvili jsme se a večer jsem s Kokim vcházel do starého domu v cikánské čtvrti. Sešli jsme do sklepa. Na stěnách visely počmáraný prostěradla, u stropu holá žárovka a pod ní největší mejdan, jakej jsem kdy viděl. Byly tady ty nejrůznější existence, který si jen člověk může představit. Naprostí boveráci, pankáči, ulízaní mladíci, krásný holky, tlustý holky v černým svetru, bohémové, intelektuálové a dokonce i několik holohlavých mnichů v oranžových hávech. Všichni mluvili najednou., řvali si do obličejů, do toho hrála hudba z několika rádií současně a na stěnu kdosi promítal diáky. Šílenej zmatek. A uprostřed toho všeho stál stůl, na stole křeslo a přes něj červený přehoz se žlutými ornamenty. A na tom přehozu seděl muž v bílém kimonu. Měl kamennou tvář a díval se přes všechny ty hlavy někam do zdi. Za celý večer se ani nepohnul.


Rozhlídl jsem se a rychle zapadl do davu. Byl to fakt perfektní večírek. Byla tam spousta známých a s další spoustou lidí jsem se seznámil. A někdy nad ránem, kdy se trochu vyprázdnilo a většina lidí už jen tak polehávala, se najednou ozval hlas:

"MISTR ODPOVÍ NA VAŠE OTÁZKY!!!!!!"

Všichni zajásali, ale nikdo se na nic nezeptal. Zůstalo úplné ticho. A já povzbuzen dobrou náladou i tím, co jsem vypil a snědl, jsem předstoupil před mistra a povzneseným tónem povídám:

"Mistře, řekni mi, jaký je smysl života? Jak dosáhnu osvobození duše? Řekni jak!" Ptám se a významně při tom pomrkávám na všechny okolo. Muž v bílém ke mně sklopil oči a upřeně se na mě zadíval. Už už to vypadalo, že promluví, když v tom se odkudsi z kouta ozval jeden ožrala, aby pokazil kouzlo toho okamžiku. Ležel ve vlastních zvratkách, rukou se hrabal mezi nohama a svým vulgárním hlasem zařval do ticha: "Kdyby ses na to radši vysral, uděláš líp!"


Všechny oči se otočily k muži v bílém a čekaly, co on na to. Ten se tvářil, jako by se ho to netýkalo. Měl stejně kamenný výraz, jako celý večer a civěl na mě. Pak promluvil:

"Tak, slyšels mistra a teď vypadni."

SLUŠNÝ ČLOVĚK

1. září 2008 v 21:24 | Petr Václavík

V Elekrických podnicích byl klid. Pracovní den jako každý jiný. Letní dopoledne se líně vleklo a pan Krčmář seděl za svým stolem a probíral se výkazy za minulý den. Znal je už zpaměti, ale přesto otáčel listy znovu a znovu. V kanceláři měl pět spolupracovníků a nemohl si dovolit nic nedělat. Podíval se na hodiny nade dveřmi. Ještě deset minut. Pak se zvedne a půjde přes celý areál do budovy "A", nechat ten včerejší den zaúčtovat. Je to za celou dobu jediná možnost, jak na chvilku vypadnout. Vždycky to vyřídí, jak nejrychleji může, a pak si urve půlhodinku pro sebe. Staví se za Miluškou v kantýně, ona mu uvaří kafe a on si u ní v kumbále přečte noviny. Dřív to bývalo jinak, ale teď už jsou to jen ty noviny. Velká ručička se konečně hnula, pan Krčmář posbíral papíry, uložil si je pod paži a oznmil ostatním: "Kdyby mě někdo sháněl, jsem v účtárně..." a zabouchl za sebou dveře. Nikdo ani nezvedl hlavu.


Prošel napříč Elektrickými podniky a vystoupal do třetího poschodí budovy "A". Zaklepal, nečekal a vešel.

"Dobrý den přeji, pane Vinš!" halekal už ode dveří.

"Dobrý den," pozdravil ho starší muž v modrém plášti.

"Ale copak, copak, pane Vinš, vůbec nevypadáte dobře, není vám něco?" snažil se Krčmář o přátelský tón.

On pan Vinš opravdu nevypadal dobře. Jeho kůže na obličeji měla šedý nádech, tváře měl nápadně propadlé a pod očima měl temné kruhy. Ale protože už rok přesluhoval, odpověděl omluvně:

"To nic není, asi jsem jen někde chytl průvan."

"No však proto pane Vinš, kdepak vy a nemoc, já vždycinky říkám: copak náš pan Vinš, ten nás tady přežije všechny, no nemám pravdu, no řekněte sám ..."

"To víte, že máte ..." usmíval se unaveně účetní a vzal si papíry, které donesl Krčmář. Oba zmlkli a Vinš se pustil do práce. Krčmář věděl, že to potrvá asi tak dvacet minut, než účetní řekne: "Tak si provedeme pro pořádek kontrolní součet..." a v milosti ho s kopiemi propustí. Nikdy to netrvá ani déle ani méně. Dvacet minut na práci a pět minut na kontrolní součet. Krčmář si v duchu vždycky říkal, proč se ten Vinš na tu kontrolu nevykašle, je to přece zbytečné, za celou tu dobu se ještě nespletl a krom toho by tím on, Krčmář, ušetřil drahocenných pět minut, které by mohl strávit u Milušky v kantýně. Věděl ale, že tak jak tak nic nenaspěchá, a proto v klidu seděl na židli, chvílemi pozoroval soustředěného účetního a chvílemi ručičky hodinek.

Tak teď to přijde, pomyslel si a podíval se na Vinše. Ten se skutečně narovnal a prohlásil: "Tak si ještě pro pořádek provedeme kontrolní součet a jsme hotovi..."

Bezva. Krčmář na židli poposednul a nevědomky si začal mnout rce. Ještě pět minut a kávička mě nemine, radoval se v duchu.

Když odhadovaná doba uběhla, hrál v něm každý sval a když Vinš konečně zvedl hlavu od papírů, byla již židle zasunuta a Krčmář stál nad stolem účetního.

"Tak zase zítra, pane Vinš..." natahoval ruku pro papíry.

"Ehm, promiňte, prosím vás," odkašlal si Vinš, "ale mohl byste se ještě na chvíli posadit? Máme tady nějakou chybu. Musíme se na to ještě podívat."

"Cože, chybu?" zkoprněl Krčmář. "Jakou chybu?"

"Ještě nevím, ale určitě na to brzy přijdeme," omlouval se účetní a bylo mu trapně. Taková ostuda.

"Ale to je v pořádku, pane Vinš, jsme přeci jenom lidi, každý se někdy splete," dal se dohrmady Krčmář. Sedl si a nervózně pozoroval staříka, jak se potí za stolem a horečnatě hledá chybu. Drahocenné minuty. Netrvalo to ani čtvrt hodinky a vystresovaný účetní chybu našel.

"Ještě jednou se vám omlouvám, pane Krčmář, že jsem vás připravil o čas," mumlal ve dveřích Vinš místo pozdravu a oči měl sklopené.

"Ale prosím vás, pane Vinš, proč se mi omlouváte, řeknu vám, že kdyby byl každý takový kádr jako jste vy, to by to na světě vypadalo úplně jinak. Že si z takové prkotiny děláte hlavu," poplácal ho Krčmář po rameni a vyšel ze dveří.


"Už jsem myslela, že dneska nepřijdeš," přivítala ho Miluška v kantýně. "Stalo se něco?"

Krčmář se posadil ke stolu, přisunul si noviny a napil se připravené kávy. Byla studená.

"Prosim tě nepi to, udělám ti novou," vzala mu Miluš hrnek z ruky. "Tak řekneš mi konečně, co se stalo?"

"Ale to ten starej kozel Vinš z účtárny, už je úplně mimo, dřepěl jsem tam, protože už ani neví, kolik je jedna a jedna, mamlas jeden. Vůbec nechápu, proč si tam toho senilního dědka drží, já už dávno říkal, že by ho měli vyrazit..." zabručel Krčmář a otevřel si noviny.

NEMOC

25. srpna 2008 v 22:08 | Petr Václavík

Konečně se věci kolem utišily. Jejich obrysy se začaly rozpouštět a všechno se začínalo vybarvovat do šeda. Splynulo to v celek a já visím ve vzduchoprostoru a nevisím, ale pomalu klesám a klesám a klesám a zvědavost a klesám a je to trošku divný, ale klesám a klesám. Najednou u mojich bot hlavy a pomalu neslyšně se spouštím přímo doprostřed diskutujícího hloučku. Ti lidé se asi znají a ví o čem se baví. Je naprosté ticho. Všechno je takové pomalé a klidné jako stará hospoda brzy dopoledne. Za rohem někdo myje skleničky, kouř ze špatně típnuté cigarety v popelníku se klikatí v průvanu. Přistávám naprosto dokonale - měkce a bez jediného zvuku. Kolem je tak hluboké ticho, jako by někdo vysával vzduch vysavačem a i ten zvuk vysavače se ztrácí v hadici, dřív než se stačí dovlnit do lidských uší. Rohlížím se a rychle se snažím pochopit situaci, zkoumám, jestli jsem v bezpečí, jestli jsou ti lidé hodní, jestli mě nebudou ničit, jestli po mně nebudou něco chtít nebo jestli naruší tu křehkou rovnováhu, která se mezi námi z mé strany urodila. To je ale vedlejší, hlavně abych před nima nevypadal jako ten debil. Ať je to nakonec, jak chce. Jak můžu vědět, jak dlouho s nima asi pobudu? To je nejdůležitější otázka. Můžu tady být jednu minutu, ale taky tady už můžu strávit celý zbytek života. Takže pozor. Určitě nemá cenu se vztekat nebo zlobit a představovat si, že bych měl být na lepším místě. Takže jsem spokojený, protože tady je ticho a měkký hustý vzduch, ve kterém se lidé pohybují pomalými a ospalými pohyby a žádná situace není tak naléhavá, aby se na ni muselo reagovat. No krása. Prostě jsem jim naletěl. Naletěl jsem jim na to ticho a smetanový vzduch. Najednou to - ani ne minutu po tom, co jsem si to pomyslel - luplo a puklo a mně se najednou v hlavě rozeřval jejich rozhovor. Všechny hlasy najednou. Naprosto dokonale zhmotněná skupinová výměna vypatlaných názorů.


"Tak kde nakonec byli?" "To slunce mělo barvu a lezlo a lezlo po té obloze..." "Představte si, že tyhle brýle mám už patnáct let." "A pod viaduktem jsem ho viděl naposled." "Komu to patřilo?" "A já vám řkám, milej pane, tohle všechno nemuselo bejt, kdyby se na to bývalo včas přišlo a zjednala by se náprava." ...


Hotovo. Změna. Jdu po poušti. Je den, pohybuju se v písku pod velikým převisem, jehož stín mi dopadá na nohy. Jsem sám. Rozhovor těch dobrých lidí utichl. V mojí hlavě je klid. T jsem rád, že to přeskočilo, ještě než jsem se k tomu musel nějak postavit, ještě než jsem musel udělat nějaké těžké rozhodnutí, myslím si. Jdu po té poušti a tohle si myslím. A jak to vypadá tady? Budu tady v bezpečí, nehrozí mi tu něco? Musím si dávat pozor, párkrát se mi už stalo, že jen co jsem se někde objevil, stal jsem se obětí místních predátorů. Začínám se rozhlížet okolo. Tak je to se mnou. Tak je to se mnou vždycky. Místo abych dával pozor, tak myslím a myslím a pořád myslím. Myslím na to, co se mi právě stalo, a tak jsem pořád o myšlenku za sebou. Žiju prostě o minutu později. A to je přesně ta minuta, kterou potřebují věci, aby nás dohonily. To je jistá věc, myslím si. A najednou změna. Ani jsem si nestačil všimnout, jak to na té poušti vypadalo a už jsem v novém světě. A je to tady! Bolavý svět. Lituju, že ty světy předtím netrvaly dýl. Byly sice bůhvíjaké, ale nebolely. Tenhle bolí, celé tělo mám rozlámané a hořím. Otevírám rozbolavěné oči. Musím se rozhlédnout. Důležité je zjistit, jak na tom tady jsem a odkud co hrozí a o co bych se tady mohl opřít. Budu tady člověkem? Jeden nikdy neví, jak bude kde dlouho, a tak musí být velice důkladný, i kdyby tady měl být jen jednu vteřinu. Uvědomuji si, že ležím na boku a hlavu mám zabořenou ve smradlavém polštáři. Jsem v nějakém bytě a okolo mě jsou věci a ty věci najednou dostávají jasný tvar a ten tvar se nafukuje svým obsahem, ten obsah zničehonic získává svou minulost a z ní se vynořují souvislosti a nedá se to zastavit a okolo mě se zvedá tak rozsáhlý svět, že se mi až tají dech. Jsem překvapen, že taková rozlehlost, složitost a tíže vůbec mohou existovat. A tohle všechno mne přikrylo jako těžká olověná deka. Pohltila mě a znemožnila jakýkoli pohyb. Svět se vytvaroval do REALITY. Pomalu jsem neochotně vklouzával do tuhého krunýře své vlastní osoby na tomto světě a všechno do sebe zapadlo. Spadla klec. Už zase vím, jak se jmenuju, co dělám a koho znám. Takže mi to všechno došlo. Včera jsem byl na pohotovosti, skuhral před doktorem a teď se snažím vypotit z horečky.


Za čtvrt hodiny si vezmu další prášky.

 
 

Reklama