revue právem opomíjených

MYON

POSTMORTAL /konec/

10. května 2010 v 18:11 | Ištván Kaděra

Mezi devíti tisíci diváky, mezi nimiž tvé srdce bije - všichni lidé mají chybu. Úmyslná chyba v programu. Nikdo neví, proč to tak je!


Chci týmovou práci - v maskách. Doba je úplně mimo, svět je poznatelný pouze vírou v uskutečnění zázraku víry u konkrétní, ne příliš odlišné bytosti.


Že každý každému rozumí je důsledkem nepochopení. Trvalá přání se hroutí v paběrkování. Každé něco To v sobě absolutně má.


Největší neštěstí je obvyklost. Vše od leva do prava. Pak se chce močit nebo něco.


Hrozí mi všechno, ale mně je to úplně jedno. Tak zní nové krédo.


Zde prožité archetypální situace jsou nejčastěji opakovanými energetickými proudy, odrážejícími se ve statistickém průměru existence.


Ovšem každé opakování je jen nedokonalým obrazem původní myšlenky.


Tyto situace jsou tedy jen nedokonalými obrazy něčeho původního, o čem si jen těžko můžeme uvědomit v poznaných kategoriích, jaké to je, či dokonce, co se v Tom ukrývá.


Nicméně tichý les s červenýma očima se teprve učí chodit. A před tebou, všude kolem, je sklo.

MORTAL - Úšklebek, který má znamenat úsměv

10. května 2010 v 18:00 | Ištván Kaděra

Úšklebek, který má znamenat úsměv a především jako amulet lapat ty pozornější. Každý atom má ve svém repertoáru dotek pohledu ženy - o setinu sekundy delší lhostejnosti. Ten, který se nechá lapit - a nebe se naspojí se zemí - přejede stanici, která je konečná.


Obklopen neprodyšnými stromy, zdí ... Propast přímo před očima. Posel mi ukazuje cestu do zdi, tedy nikoli ještě do Propasti, jen prodírat se mezi stromy.


Na rukou ulpívající

krev


KREV -


KREV!!!

MORTAL - Po prérii cválá sivý oř

9. května 2010 v 21:53 | Ištván Kaděra

Po prérii cválá sivý oř bez sedla i bez podkovy. Přeskočí zrezlé kormidlo, svlečený hnát. Fantaskní obrazce proplouvají duší týraného - pro výsměch raráškům. Pyšnému sklapne. Nejdeš!

V tu ránu jarý smích starce přehluší šedivé obludárium. Zamiluje si tvé hebké ruce, ukáže prstem ... jediným gestem odsoudí zvědavce k nedostačitelnosti.

Vycítí éter boha mého, neponechá vzplanouti slova jeho.


Ta bledá žena - milenka srdce tvého, naději tvé požehná pachem líbezným, chřadnoucí lůno novým outěžkem požehná.

Tak mříže vězení tlaku poleví a hlasy ... jadrná chřípí lovce štvou.

Tryskem pádí srna. Tak běž! Běž za ní!!

MORTAL - Drží tě za ruku kleště z molitanu

7. května 2010 v 17:09 | Ištván Kaděra

Drží tě za ruku kleště z molitanu. Hologramy starých spřízněných jisker. Kalná je stoka zoufalství přání, v tvém dechu to tluče cizinou. Válečné povely řičí za zdmi bunkrů, duchové peřin lížou popel. Postele jsou nadhozeny sviním co tančí s nohama dokořán.


Bez nosu.

Bez povelů hmoty.

Bez sebe.


Strhají tě tepny nicoty, ty mrtvolné doteky klik krematorií. Zápas ucukávajícího víčka, zlost vůči ghettu.

Pán je hrozná oběť. Kutálí se od vdechu k vdechu.


Ach to ukrutné tupé nic dušení! Dosedni prudce, ty v krvi rozmočené hovno - to ostré vědomí pravdy, co se tak chechtá, háže minci hrdosti. Srdce v popelníku.

Pusť to! Povel zbabělosti. Panenko s programem pláč. Jdu na to. Sériová výroba zajistí mladé, vyhazuje do tmy ... když jsi opatrnej.


Zaplať! Již v hadrových kapsách cinká půlené ňadro bohyně moci. Otisk vnadného retu ...

Víc, víc! Nad půllitrem nektaru vyzvrátí ducha svého. Amen.

Chopte se bídáka zžebralého, postupte jej světské ... slunce hříšníkům zhasne jak synům nového Izraele, bezbožníkům!

Ať už je pryč!


Zima a tma nastane bezcitným ... šatlava - nízké království krvavé svobody. Kobka k rozličným rozjímáním pro dlužníky pekel. Oprýskané štuky uměnímilovným, berberská mystéria svatým. Dostatek zjitřené hudby a hry prokletých atomů. Žízeň a hlad.


Samota.


Slunce je oko a pije, ach žíznivo, slané.

MORTAL - Potom jsem se pomalu rozjel a fakt jsem Tomu toho hodně navykládal

6. května 2010 v 18:21 | Ištván Kaděra

Potom jsem se pomalu rozjel a fakt jsem Tomu toho hodně navykládal a On se pořád jenom smál, zastavil ses, počkej, musíš nesmíš, nemůžeš ... ha ha ha nachytal ses!!!!!


Zpomal. Ne, s tím nemůžeme souhlasit. Přiznejte si to, přiznejte si. Nejte, jsi to. Seš blbej nejt, vole.

Otočil jsem se zády k němu. Podíval jsem se mu do očí a on se odvrátil. Objal jsem ho kolem ramen a zapálil nad ním svíčku.

Vyšlo sluníčko. Toupili jsme se v gej, pak stěna. Celý ten širý s.


Ruce vzhůru, majore! Nestřílejte, pim, pim, pim, pim, pim. Nestřílejte proboha! Tak dej ty ruce vzhůru, vzhůru, vzhůRU!


Budu si jako myslet na ty věci. Zapálím si. Pak půjdu. Ponořím se. Poběžím. Zakopnu o jícen toho nárazu. Už nevím, co to udělám. A pak teda pudu. Pudu sedum vosum mil. Zapálím si. Uteču. Zohnu se. Podeberu. Leknu se. Napjaté prsty. Napětí povolilo. Vyletěl. Odfoukl toho brouka s kterým letěl. Kam odešel, kam odešel?


Prostě to dělej.


Vrazil jsem mu prsty do očí a on zaječel. Vyrval jsem mu jazyk a skopl ho do díry. Díru jsem zasypal. Nevěděl jsem, proč to dělám. A pak jsem se vrátil. Bylo mi ho líto. Vyhrabal jsem ho a objal. On mne udeřil, bil mne, zabíjel!!

Navštěvoval jsem ho každý den. Dokonale si uvědomoval, jak se stává mnou. Umíral ranami vlastních pěstí. Noc co noc jsem ho znova a znova probodával! Co jsem mu udělal tady, je hovno proti jediné kapce mé krve, kterou jsem uronil!!

Chtěl jsem ho zabít ...

MORTAL - Procházela jsem se po zámeckém parku

3. května 2010 v 17:32 | Ištván Kaděra

Procházela jsem se po zámeckém parku, když vtom - kde se vzal tu se vzal - On. Ten, který mi toho tolik vzal. Ten, kterému jsem toho tolik sama dala, ale kolik si teď toho - ach, co držte se, ach ...

Už mi tady nesmrď, Atomi, řekla jsem mu posledně.


- "Vy mi tady nevadí, stejně bych vám toho mnoho neřekl. Jsem já a to já."


Nikdy se tě nezbavím bezezbytku, cítím tě přece pořád vedle sebe.

MORTAL - Vyřítil jsem se z vozu

30. dubna 2010 v 17:52 | Ištván Kaděra

Vyřítil jsem se z vozu. Pánbůh mě neopatroval. Proto jsem nemyslel na Pánaboha. Ale tady ten, tady to ... ach jóóó!

Chvíli jsem pozoroval tamy ty tamy ty tam to a nakonec se rozeznělo bouřlivé ta rádam ta rádam ta rá.

Rá krááá, zaskřehotala vrána. Atomi věděl, že ...

Zmítali se mezi sebou, jeden se převaloval přes druhýho. Jeden bral drze druhýmu to, co jemu samotnýmu chybělo.

Kozel zabečel, kráva zahuhňala cosi jako - hm, ehm a svatý Tomáš, svatý Jaroslav a svatý Bubák Lumen všichni společně - ... zařičeli!!!

MORTAL - Druhá

28. dubna 2010 v 17:56 | Ištván Kaděra

Druhá.


Věřím, že to byla ona ještě pořád je. Propadající se měkkým otvorem do ještě měkčího. Rodící se, čistá, voňavá, nádherná, hebká, rozplývající se a pohlcující - Taa. Krásná jako to skutečně nejkrásnější.


Jasný, červený, rudý, modrý, fialový, růžový a zelený, rozevlátý, polonahý, zcela nahý, okřídlený, vystupující, překrásný a děsuplný Atomi se jí vznáší na pomoc.

Zmítala se v hlubině. Kdesi hluboko v nitru ... plná děsu, který se z ní chystal vyjít ven.

MORTAL - Atomi chvíli nevěděl

24. dubna 2010 v 17:38 | Ištván Kaděra

Atomi chvíli nevěděl. Teď ptáci. Něco utkvělého v něm. Sedm bran.


SKŘÍTEK: "Měl jsi sedm bran a nemáš nic."


Dobře, dobře, dobře, neříkej nic. Musel udělat něco nutnějšího. Něco, co teď potřeboval ze všeho nejvíc.

Zapálil si.


- "Počkej, skřítku, hnědý skřítku ze země modrých kabátů."

- "Stejně zapomeneš," řekl hlasem někoho cizího.


Bylo něco kolem osmi stupňů nad nulou a z dáli již prosvitovaly modré plameny přímých spočinutí. Občas si připomněl, co už jednou prožil.

Ptáci! Ptáci! Párkrát potáhl z té cigarety, aby si znovu všechno zopakoval. On. Asi třiadvacet let. Chci to!

Myslel jsem a k ničemu to nelnulo. Hlas veselého ptáka - není rozumět. Sedl si mi na rameno, hlas rozzuřeného ptáka. Na zteč vyrazila eskadra sebevrahů.

Mrtvi. Tak dlouho jsem jim to opakoval! Ptáci z doslechu. Odešel, pak se vrátil. Nějakej pták. Nějaká cesta z doslechu. Teď nevěděl.

Proletěl vrtulník, pak pták. Miliardy ptáků mu bubnovalo zobáky do uší. Teď jede vlak, jen malý kratičký vláček, z něhož zlý člověk vykročil.

Trapné ticho. Vosková figurka lajtnanta Derviše, monolity a ... (7 bran?)


- "Sedni si, brachu, na zem a podemel prach. Když to budeš dělat dlouho, po chvíli se objeví hlavička toho tvora."

MORTAL - Nemusíš si na všechno vzpomenout, někdy stačí uvěřit

23. dubna 2010 v 17:42 | Ištván Kaděra

DÉMON: "Nemusíš si na všechno vzpomenout, někdy stačí uvěřit."


To už není. To je slon. To jsou kočičky. Č, Č, Č!


MNICH: "A naše sličné slečny svlékly se ke spaní ..."

PÁTER: "Co je pod, nemůže být nad, pod nesmí být nad a nad nesmí být nad nad."

DÉMON: "Výborně!"


Ples žádostivých duchů, výskání kojotů.


ATOMI: "Chci jít! Jít, za chůze se zastavit, stát. Lehnout si! Chci vědět, že znovu vstanu!"


Vidí obrovskou hlavu neurčité bytosti s nepochopitelným výrazem. Číšník. Když mluví, mizí. Říká všechno.

MORTAL - Ale ty půůůjdéééš!

21. dubna 2010 v 17:54 | Ištván Kaděra

Ale ty půůůjdéééš! Jednoho dne se ocelárny kovů a podlitin páně Aztékové vydělili pánev za pět bratrů, kteří zima říkali pět šest, zastavíš sééé.

Papapa papapa pami pak přiletí brouček a hloupý hloupý hloupý žert.

- "Dej mi sedm paprik," zaječí.

- "Zaječíš paprik!?" zaječí.

- "Zaječích!?"

Já všechno. Kozel plástev žížala hraboš chvíle senzace spánek sýkorka otupění vyhledání vymizení spočinutí otřes díra světlo zkáza ocel mříže okovy.

Skřítek. Skřítek, skřítek hnědý skřítek.

- "Jak se jmenuješ?"

- "Jsem hnědý skřítek ze země modrých kabátů."

Měl jsem strach, strach, strach - hroznej strach.

MORTAL - Nemyslíš, nic neděláš

19. dubna 2010 v 17:42 | Ištván Kaděra

DÉMON: "Nemyslíš, nic neděláš. Představuješ si. Něco se ti představuje, něco co si představuje tebe."

CHRÁM: "Stojím nad Propastí."

DÉMON: "Stačí jediný chybný krok ... a zřítíme se všichni!"


Nekuř.

Žen.

Rov.

Klid.

Víc.

Hory.

Mod.


Zítra. Nestačit si. Nemít si na co stačit - nestěžovat. Neztěžovat. Nikdo tu není - kdo. Pochválit za to, co jsi, vykřičet z povrchu.

Hrůza, kam až se cesty ubírají, kde zůstávají stát.

MORTAL - Těším se na věčnost tohoto okamžiku

16. dubna 2010 v 18:27 | Ištván Kaděra

DÉMON: "Těším se na věčnost tohoto okamžiku ... za malou chvilku."

ATOMI: "A nejsem-li nic, zapomenu na všechno."


Ne proč když aby ne však je to jen hloupej stres, je to nekonečný kolečko, ale já se tam vrátím - vrááááátííím.


Slyším ty oči, prosté pocity sebeochrany. V žaludku jako symbolu se hřeje spocený stud lítosti, světa lidí - jejich pudů.


Neslyšitelné moje oči, osude můj, můj pot v tom nesvéprávném slunci času určení, kam věřím - jak lžu!

MORTAL - Vůdce jsem já!

15. dubna 2010 v 17:49 | Ištván Kaděra

Vůdce jsem já! Žel Bohu chválu, in domine Atomi, larvy! Papejte! Jeď klikatá cesto, beru dálnici! Ještě než ji stačí postavit. Poprava. Hlavně, že tu není mrtvola.

Hlavně, že tu nejni mrtvola. Och sbohem krajinko, věkem snů bezuzdnejch spěju k novýmu chundelatýmu dotyku. Pijavice. Oproštěn od pocitu neoprošťování jdu k mostu č. 2. Beru roha a skrzevá pentagram a starej Irák. Indiáni, Rusové a eskymáci ve skeptickém oku programu vřelého ohně.

Mokrá láva odtrhává já jeho bahnem zalepené oči! Přátelství střev a hrdla, zarudlé bulvy na korálovém ostrůvku ostnu drátu, hřbitov vzteklýho hlídače v hospodě s oprýskanou zdí. Na zeď vyrytý obraz jeho samého, rozutíkaného všemi směry, nespojeného.

Proto jsem přišel já! Atomi - bohužel dříve a později. Včas ronil slzy, slizká jezera, zkoušet lovit bez programu. Televizní rekreace v ovzduší proklatejch vědomí. Za vřískotu uhryzlého nehtu chytá poslední dech pro další smrt.


Pohřeb.


Černý les, Tunel, projít s černou kočkou zdí. Pět měšťanů spráskne ruce, ve vitriolu protočí se, Okounět se nemá.

Kdo to hýbe stínem?

To teplé a měkké je vedlejší, hele reflex.x.x. Ksichty opilců jako očarované. Ocásek vrtí kočkou.

Máma mě vyměňuje, traumata vpřed!!!


Pražec po pražci, chlápce řeže nože Nože, nechám kočku, třískání, pištění a lámání, myslíš? Dotknu se letmo, vařečkou zpřeráží prstíčky, ťu, ťu - kritická situace.

Nebudu věřit. Není jak To. Možná. Možná. Nejistě ...

MORTAL - K blouznícímu Atomimu připochodovali tři spiklenci

13. dubna 2010 v 17:54 | Ištván Kaděra

K blouznícímu Atomimu připochodovali tři spiklenci.

SPIKLENCI: "Po náležité rozvaze jsme vybrali zde tyto plnokrevné matky, aby nám byly všestranně nápomocny v díle stvoření."

Děj se dílo boží!

Neviditelná kapela rozvibrovala stísněný prostor, stěny se rozevřely. S lahodným povědomím se vznášeli, nekonečný jas vstoupil do duší všech. Oheň prvotního štěstí! Čirá radost rozsvítila očí vzniklých!

Řval jsem.

MORTAL - Rozzářily se hvězdy, planety, měsíc a samotné slunce

12. dubna 2010 v 16:50 | Ištván Kaděra

PÁTER: "Rozzářily se hvězdy, planety, měsíc a samotné slunce ... a nekonečný jas prosvítil mlhu."


Pak upadlo vše do tmy, v díle Propasti. Celý vesmír tonul ve tmě, již mocné slovo po vůli rozsvěcovalo. Přišel řád z jeho touhy.


PÁTER: "... pak k životu s láskou pokynul."


VYSLANEC NESMÍŘENÍ: "Jenže si přiskříp prsty!"

ZÁLIBNĚ NASLOUCHAJÍCÍ: "Bolí tě to snad?"

NEVRLÝ: "Hleď si své práce!"


Boží hněv, nese ho dál, mnohem dál - blíž vlastní vzdálené podstatě, mnohem dál. Řekne se, nelze, oproti tomuto chromému vůči stejnému vyššímu Jménu.

MORTAL - Ach bože, kvůli té skořápce zjančil se prcek

10. dubna 2010 v 13:52 | Ištván Kaděra

Ach bože, kvůli té skořápce zjančil se prcek. Ty - s tim ksichtíkem, musíš říc všecko ...


- "Klobouček? Achichi, netvor grizzly, malej háček. Co?"


Nezájem. Těch kratochvil vyšší hlouposti! Těch kratochvil! Vzrušení nového návratu, chrchel hustýho hlenu, cesta utýct.

Bratr. Netvor okolí středu. Objevit sebe sama v křížovém výslechu. Bez rutiny.

MORTAL - Jeden pohltil ostatní - ti přišli k němu chválíce ho

9. dubna 2010 v 17:47 | Ištván Kaděra

PÁTER: "Jeden pohltil ostatní - ti přišli k němu chválíce ho."

TKLIVÝ TENOR: "Pochválen buď náš mocný pane, jitro našeho života-á ..."


Jeden stvořil nebe a všechno v něm. Amen.


MELANCHOLIK: "Stále jen čekám, čekám, kdy konečně přijde."


Nejrychlejší posel. Hermes Hermů.

MORTAL - Žel bohu vítězství začáteční chvíle

7. dubna 2010 v 17:16 | Ištván Kaděra

Žel bohu vítězství začáteční chvíle. Jenže netvor chce tebe - i holou negací. Vesmírný kotouč se nedokáže uzdravit - co, umoudřit! - vyplnit plněním ... pravdy.

Je to kouzelné, to-to, co to máš v hlavě, to nevraživě nedobré, nelaskavé, lidské. Poupě růže tě vynese na vavřín úzkosti, chlape blbá. Není dnešní ...

MORTAL - Z ničeho stvořil proměněný sama sebe

2. dubna 2010 v 23:51 | Ištván Kaděra

PÁTER: "Z ničeho stvořil proměněný sama sebe, jakýms to kouzlem z nemožných."


I nebe povstalo modré a průzračné, nehybné a neměnné bez vůle. Přece něco v tom nekonečném nic - nic ... ozvěna.

Bum, mokem ztěžklé sklenice dopadly rázně na stůl.


PÁTER: "Pak najednou - prudce oslněny, atomy rozkolu a jednoty zahrály ... hlasitěji."


Body v nesjednotitelném chaosu trčely v nevědomosti.

MRZUTEC: "Přece stejně jako vy vědouce."


Smích přehlušil mé rozjímání.

MRZUTEC: "Jste všichni vrženi napospas, navěky hladoví a vzpurní!"

Nech toho!


TEN OD PÍPY: "Tak co je to tady! Pokračuj."

MORTAL - Žel Bohu chválu

2. dubna 2010 v 16:35 | Ištván Kaděra

Žel Bohu chválu, jenže netvor ne-tebe nechce mluvit, řkat ti - natož jim. Co řekne, nedořekne.

Řeka teče, třese se před nějakou hnusnou ženskou, která ho taky nesnáší. Jde jí jen o to. Jemu už nejde o nic.

Vstane, poblije hajzl, v té podobě jeho druhé ženy, které se navzájem nenávidí, ani ne tak kvůli mně.

Ta ještěrka se brzo nevrátí, zůstává tato dlouhá chvíle přetlaku chvíle ...

MORTAL - Úmyslně pronikl Atomi do vladařských komnat

1. dubna 2010 v 16:51 | Ištván Kaděra

Úmyslně pronikl Atomi do vladařských komnat, puzen z Obou stran nevyslovitelnou nutností a všeobjímající jistotou. Dveře se před ním samy otevíraly a ihned se zase zamykaly.

Nedbal jsem toho, neboť to mi není vlastní. Nakonec již přede mnou nebylo dveří. Cesta návratu navěky zatarasena.

Tu promluvili:


VLADAŘ: "Můj bratranče člověče, jsem podoben tvému otočení, okamžiku, kdy se vychýlen ocitáš na rozmezí mezi prázdnotou a věcmi."

Líce se chmuří, překvapivě oživlé.


HRDINA: "Cesta mezi vzpomínkou a podivným očekáváním se vine do nekonečných dálav, na jejichž koncích se vzájemně protínají prvotní příčiny a poslední důsledky."


Vznášel jsem se v barvitých podobenstvích, v nesčetných přestrojeních. Naše zbloudilé duše.


ZLODUCH: "Očima z jiného světa jsou taktéž oči tvého pivního tácku ... samozřejmě, že jen při správném rozpoložení mysli."

OBĚŤ: "Žádné znamení mi však není pozvánkou, nýbrž příkazem."


Hostitel zháší nebo rozsvěcuje. Přicházím jako nevítaný host, bezejmenný Atomi.

Je čas vrátit se k Nim. Raději změnu, když už ne zastavení. Bože! ... ne, nic.

MORTAL - Zebaly mňouky tlapouchy sivým půlvečerem

31. března 2010 v 18:06 | Ištván Kaděra

Zebaly mňouky tlapouchy sivým půlvečerem. V lodynách mdlely mrousky a tichohrošky - pavím v ostenem. Celta hřadla slzím hradlištěm, tak pionýr Profenidus ďobal klké trocheje.

Pěnivý mok ve své přidělené lebce melancholicky větral a bobtnal. Průvan kamenné sochy profukoval a v morku to každý přece cítil.

Slepice na dvorku snášely smrdutou to pochoutku šlechtičí.


- "Hahaha," zasmála se nejapně holka od nádobí.

MORTAL - Ne, nikde se necítím líp, ale škoda toho pádu

30. března 2010 v 17:06 | Ištván Kaděra

IKAROS: "Ne, nikde se necítím líp, ale škoda toho pádu."


Syn Daidalův sobě samému. Jeho úmyslná neslavná inscenace. Dodnes baví ostatní vyprávěním podrobností, jsou nenasytní. Neznají jinou krmi.


PÁTER: "Můra se přibližuje ke světlu a zastiňuje ho."


V mých očích však stále narůstá - ve mně, za bezesných dnů. Zdá se mi to jako příliš vysoká částka jako vklad do hry, která netrvá věčnost.

Nuda nedokonalosti. Už jen tupé zírání, bez očekávání. Už jen duté nic se stěnami z vosku. A přece nové ... Nové. Nová činnost, pořád jen žít ...

MORTAL - Tehdy se láska promění v zoufalství

29. března 2010 v 17:45 | Ištván Kaděra

PÁTER: "Tehdy se láska promění v zoufalství."


Domýšlel jen viděné konce, ty nejzazší skrýval prvními. Zoufalý člověk vyprazdňující pocity. Přihrádky zapomnění - řazení, vyřazený z běhu bytí zpozoruje oživlý vesmír ...

Strach, hanba lhostejnosti, dojetí, ohmatávání a zpět!


VYDĚŠENEC: "Nihil est!"


Vše popírající úpadek před oltářem. V hospodě lelkovalo nad hnědými ubrusy mnoho bílých kostí, zmražených i v tom sálajícím vedru, opilé, žhnoucí, mrtvolné tváře. V prostoru hlučel popisný zvuk - tlení, šibeniční hodokvas, rty lapající naprázdno. Vzduch visící v kouři, kouři.


Atomi vstal a nůžkama přeskočil vlastní mršinu. Otočil se, zamával stříbrným kyjem a vhodil ho prudce nad řeku.

Tak se nenamočiv přepravil na druhý břeh.

MORTAL - Vajgly ztěžka mokvaly

25. března 2010 v 23:25 | Ištván Kaděra

Vajgly ztěžka mokvaly a přičichávaly k prstům ubohých. Prudérní paničky v ocelových korzetech vrtěly svůdně zadečky.

Expresionistické mlhy. Nietscheho měknutí mozku. Do-vy-dr-žet!! Progresivní trendy ve zledovatělých krápnících. Mlč, mluvítko!

Frčíme po dálnici, já mu zakrývám zády otočení. A pak ta romantika ve ztichlejch auťácích nad městem. Tajemno v podlouhlém mlčení.

MORTAL - Mříže, vězení, cela, outroba

19. března 2010 v 18:14 | Ištván Kaděra

Mříže, vězení, cela , outroba - jek moře, vody, vichru a bouře. Chci co chci! Horečka. Oheň, fontány stříkajícího potu, zamotání, puzení k rozplakání, stud, prosba - nekonečný pád do rozoraných polí. Přeludy:

MELANCHOLIK: "Požitkářství nechť jest utrpením, nedohlédnuv vlastního štěstí, nejsem nesen."

Šelest doteku - pláč, slabé srdce, stejskání rozoraných polí, neuchopitelný závan - tichý kouř podzimu dětství, na venkově vzteklá uhodí hlavou o kolena. Rána démona poslušnosti.

Brzdil svoje myšlenky, sotva dosáhly dna - ještě se ale stačily odrážet.

MORTAL - Vajgly mokly nad kanály

18. března 2010 v 18:44 | Ištván Kaděra

Vajgly mokly nad kanály. Oči temného ďábla hořely a dětičky posmívaly se jim zvesela.

Šatičky měla Taa celé pomuchlané a styděla se tak silně, až jí bradavky špičatěly. Jakživa nikdy nikomu neublížila, myslela si, ale zatím dost o ní.

Na stěně visel přišpendlený Ježíš - Kristova noha zulíbaná mnohými stařeckými rety. Coca-coly tančily po hmyzuprázdných stolech. Prostě sopel. Hezky sprosta jako cudné domorodky na seníku.

A po nocích nad vesnickými romány těžkou trudnomyslnou nohou. Šlapání zelí.

MORTAL - Nejspodnější fantóm - škleb

17. března 2010 v 17:23 | Ištván Kaděra

Nejspodnější fantóm - škleb, velebení papeženců v kupoli sklovité choré boule, zvracející hmyz - živá hmota rozbahněné šťávy dávení, fosforeskující rosol rudého slizu, věčně se měnící role:

OTRAPA: "Spatřil jsem vysoko u stropu žlutý stín, spatřil jsem běžícího muže proměněného v kámen."

Otřásli se tulák a bezbožník, sochy vůči nahrbené postavě. Žluté oči. Černá závora paže. Vlastní příšerná slova.

PÁTER: "Toužil jsem po změně, aniž bych sebe v boji obětoval."

Otřásl se. Kol se švihácky promenádovaly C.K. kabáty, na vzduch, lapajíce po dechu, samy již pouhým závanem.

- "Židle je naším mocným vezírem ..."

NAPOMÍNAČ: "Pocity, zajímají mne jen pocity."

PÁTER: "Jestli mě něco osvítí, chci to vidět ..."

VITAL IX. - Atomi se vznesl

14. března 2010 v 22:59 | Ištván Kaděra

Atomi se vznesl. Viděl, jak se dívky dole mazlí s Atomim. Jak Atomi olíznul Tereze ruku, až jí zůstal na hřbetu puchýřek. Jak jí olizoval celou ruku a ona se tak bála.


Zase svítí slunce.

Chloe si odvádí na provázku hodnou Terezku.


- "Nechci být ta!"

VITAL IX. - Vzpomínám na cosi mastného, bolavého a smrdutého

12. března 2010 v 17:51 | Ištván Kaděra

Vzpomínám na cosi mastného, bolavého a smrdutého. Únava, bolest. Pocit.

Svlíknul jsem jí rifle, kalhotky. Políbil jsem ji, znechucenou. Cesta vedla skrze zlo. Držel jsem ji aspoň za ruce. Nevěděl jsem, co sám se sebou.


Ne, nemohl být v pořádku. Viděla jsem ho, jak se mění. Ale to mi nezabrání ...

Mlčí. Neřekl dosud slova, než ... Což o to. Nudí se?


Rozplakal jsem se. Celé tělo mi zahalila nějaká mlha, z níž se nořily obyčejné přízraky.

VITAL IX. - Toužil jsem po tobě

12. března 2010 v 17:47 | Ištván Kaděra

- "Toužil jsem po tobě," zakroužil ústy.

Hořel studem. Temně zíral. Představoval si chaloupku kdesi vysoko v horách, ve slepičím vejci, u včelího úlu, v blízkosti vesnice snové války.

Udělalo se mu nevolno. Cítil, jak mu hoří tělo, jak ho ti druzí kamenují, jak ho bodá do očí slunce, Apollón že ho podřezává porcovacím nožem.


Nevlídná mlha.

Ospalé hlasy z dálky.

Z temnoty prohnilé duše vystrkují své pyje hnědá hovada.

VITAL IX. - Tak jsem to nemyslela

11. března 2010 v 17:00 | Ištván Kaděra

- "Tak jsem to nemyslela," omluvil se kdosi jejími ústy, té přede mnou.

Čekal jsem, až odejde.


Atomi dosud nepromluvil slova a hodlá v tom pokračovat. Nehodlá dělat vůbec nic. Čeká, kdy se začne litovat. Možná na sebe bude pyšný.


Pohlédly mu dovnitř.

Necítil nic.


Vzpomínám, jak mi křečovitě tiskla ruku a táhla mě za sebou. Bez úsměvu. Nesměl jsem na ni sahat, nic říct. Zbytečné otázky a zbytečné odpovědi. Hry se stromy. Tanec. Hra neočekávaných nových reakcí.

Udělalo se mi líp.

VITAL IX. - Zabiju tě!

11. března 2010 v 16:56 | Ištván Kaděra

- "Zabiju tě!" zasyčela najednou ta bytost naproti mně. Z jejích očí čišela nenávist.


Zavřel jsem tedy oči.

Čekala jsem, až je zase otevře.

Nechápala jsem, co se stalo, kdo?

Prostě jsem jenom čekala, co udělá.

Třásl se jako osika, slzy mu tekly proudem.

Soucit.

Ten jeho přiblblej úsměv, když otevřel oči ...


Cítil jsem se neúspěšný a bezradný. Hlavně, že si to můžu aspoň říct. Můžu říkat jenom to, co můžu udělat. Ale nevím, co bych jinak řekl.

Vzpomněl jsem si na dávný tajný rituál té lásky. Chloe. Vzdáleně jsem pocítil záblesky. Řekl jsem jí tehdy všechny slova, co mě napadly. Chloe v černém, duchovním hávu.

VITAL IX. - Jak jsem se cákal v té nějaké vodě

8. března 2010 v 18:02 | Ištván Kaděra

Jak jsem se cákal v té nějaké vodě, pustil se za mnou krokodýl, ale díky mírnému náskoku jsem mu mírně unikal. Vystrašenou Terezu jsem ještě stačil vytáhnout na břeh. Když jsem se ohlédl, viděl jsem Chloe, jak tančí na zamrzlém jezeře na bruslích.


Cítila jsem se při pohledu na něho nešťastná. Kdosi řval o pomoc, ale ani to mě z míry vyvést nemohlo. Napadlo mě, že o mě možná vůbec neví.


Měl jsem zarudlý oči a chtěl jsem se roztrhat. Spát ... bez myšlenky a beze snů.

Vzpomínám na první polibky. Je taková hodná ... a milá. Ale ještě něco. Nevím co. Nnechá se obejmout. Tak co mám dělat, kam se mám dívat?

Uf. Jsem unavený. Neohrabaný. Možná mě to unavuje. Snažím se to roztahovat, abych to pořádně viděl, ale jsem zklamanej.

Jaktože tělo tak hrozně smrdí? A tak, hm ... Rozlámaný tělo, hnus. Epidemie. Nedokázal jsem se jí ani dotknout.

VITAL IX. - Políbila jsem ho na čelo

8. března 2010 v 17:53 | Ištván Kaděra

Políbila jsem ho na čelo. Sladce. Cítil mou vůni.

Polekaně se stáhl do kouta, teď už si jich nechtěl všímat.


Ležela jsem vedle něho, stará a nemocná.

Zavřel oči, jako by chtěl usnout.

Stále ho sledovalo jejich oko.

Vypočítal si, že se ho jen tak nezbaví.

VITAL IX. - Ač to tak nevypadá, je dívkám s Atomim dobře

6. března 2010 v 19:02 | Ištván Kaděra

Ač to tak nevypadá, je dívkám s Atomim dobře, smějí se. Je jim toho zapotřebí.

Zatím nějaká kolemjdoucí ošklivka zavrtěla plesnivou hlavou.


Náhle napadl sníh, zima. Pootočila se na židli, ale nevypadala, že by něco pochopila. Den se po prospaném úplňku cítil zesláblý, jakoby ztrestán.

Naštěstí sehnala matračky.


- "Měli bysme si to rozdat," říká Atomi a povalil ji na zem v tom sklepě, ve sklepě s kuchyňkou.

VITAL IX. - Tušily jsme, že není v pořádku

6. března 2010 v 18:58 | Ištván Kaděra

Tušily jsme, že není v pořádku. Vypadal, že píše dopis mamince z druhého břehu. Pocítily jsme, jak znejistěl. Poočku si nás prohlížel, ucukával pohledem, sotva jsme na něho jen pohlédly. Bez úsměvu.

Dívají se snad až příliš pevně, pomyslel jsem si. Ach, to cukání. Bestie!


- "Chtěl jsem řvát - bestie - ale řval jsem něco mnohem horšího zevnitř, Tao!!"

VITAL IX. - Světlo se proměnilo v křišťálovou tmu

5. března 2010 v 17:52 | Ištván Kaděra

Světlo se proměnilo v křišťálovou tmu, ve které barvy ještě víc zazářily. Tělo se uzavřelo, v jeho hlubině hmatalo chvění.

Mrkl jsem na ně černým okem, cítil jsem se krásný. Ucukly. Poplašeně se rozhlížely v místě nemístě. Pocítily křeč? Sevření žaludku? Občas se viditelně otřepaly, což vnímaly o to silněji, že věděly, že je pozoruju.

Sestoupily dolů k hradbám města pronásledovány nenechavými prsty. Dveřník se jim před očima rozplynul. Bez potěšení hryzly zuby, probudit se ... probudit!!


- "Zahrej mi pohádku, sáhni ... sáhni po loutce."

- "Vyšel jsem naprázdno, ale právě to mě naplňuje, ještěrko."

- "Tak hrej."

- "... ať se ti to líbí nebo ne?"

- "Líbí se mi to ..."

VITAL VIII. - Sanitka, houkání, zběsilá rychlost

2. března 2010 v 19:50 | Ištván Kaděra

Sanitka, houkání, zběsilá rychlost! Chloe odváží do porodnice, Lucius jí přináší televizor. Nejasnost, spíš špatná volba. Lucius létá a praktikuje možnosti a techniky letu ...


- "Teď si myslím něco, to si myslím já, takže vy si myslíte něco jinýho?"


Lucius pije pivo a rum, zaplavuje ho vlna štěstí. Jihne. Hraje s Filipem v báru kulečník. Vysoká hra. Potom běhá nahej v igelitovým pytli po městě. Tereza mu říká, že vypije klidně dvacet piv, že je zvyklá. Lucius ukazuje Filipovi pornografický časopis. Pak už se na nic nepamatuje. Filip se nudí. Málem se poblije a nějaká postarší štětka s ním chce mrdat. Potká svýho vraha a jeho kámošky. Je v nějakým grandhotelu, v patře je staveniště. Chčije. Někdo ho obviňuje, že ukradl žrádlo pro psy. Neustále střílí, vraždí a masakruje Lucia. Kouří moc cigaret a teď si taky jednu zapálí. Dráždí smysly, má halucinace, tělo a duši. Nadále však pokračuje v rozhovoru s Terezou. Lucius a Chloe se jdou bavit. Chloe vaří u toho vraha krupicovou kaši. Lucius je silný. Asi ví, o čem mluví. Tančí na pohyb, umírá únavou. Je podrážděný. Pokouší ho Tereza. Telefonuje Filipovi a uprostřed hovoru se jde vychcat. Vrací se za Chloe. Lítá s nějakým starým rogalem, který mu opravil otec. Vedle lítá Filip s vlastním rogalem. V hospodě je i divoké zvíře. Těsně u Lucia přibrzdí naleštěnej bourák, vyskočí z něj Filip s pistolí a začne bezhlavě pálit. Lucius nemá, kam by se utekl. Střely ho jen těsně míjí. Bloudí podchodem a neví, kam by si schoval příbor! Hledá Chloe a divoké zvíře, ale nemůže je najít. Filip letí v letadle a uvnitř něho se rodí děti. Jedno za druhým. Lucius stojí na náměstí a prostě čeká. Vtom k němu přistoupí prdelatá Terezinka a řekne mu:


- "Nech už toho, prosím tě!"


Z letadla vyhazují malé děti, které dopadají Luciovi k nohám. Filip odmítá pomoct stařence žijící v maličkém sklepním bytě. Vstupuje dovnitř. Cuká mu oko. Lucius vylétne s rogalem až nad mraky. Přistane na vysokém komíně a nemůže dál. Sklouzne dolů a nesmírně unavenej se probudí. Sedí - leží. Filip jde s Luciem směrem k domovu. Lucius reprodukuje Filipovy myšlenky. Ve vesnici potkají tři ženy:


- "Hihihi, to má něco do sebe," smějí se ty ženy.


Lucius ještě něco falšuje, aby se nemusel vracet. Otřesně ho bolí hlava. Už ho to unavuje, pořád se dívat. Filip se obává tělesných obtíží - nějaký tlaky v břichu ... Lucius chce hrozně mluvit. Sakra, mluví o tom. Směje se obličejům. Chloe povídá, že to je dobře, že se směješ tomu a Lucius vlastně vůbec neví, co s ním mám dělat? Filip chápavě odchází. Luciovi je divno a nechová se nejpříjemněji. Filipa zastaví nějaká mladá žena, co se všem hrozně líbí. Dělá si z nás srandu! Možná, že se i bojí. Chloe všechno hravě a logicky vyřeší. Lucius řve, že je to kráva a tváří se důstojně. Hlava se mu otáčí za Chloe zcela automaticky. Na tělesný kontakt už ale bylo pozdě ...


Lucius bere z hajzlu flašku meruňky, ale nikdo se nechce napít. Chloe mu říká, že ho miluje. Sedí s nimi Filip. Lucius rozsvěcuje společně s Filipem světlo vědomí. K nelibosti psů - lidí. Lítostí se nezvěční. Ale Filipovi to jde. Z té výšky už dolů nespadne. Je to důstojné rozloučení. Zbývá mizerný život s ostatními. Křičí:


- "Chci s vámi mluvit o štěstí, jen tak jsem šťastný!"


Filip cvrnkne děvčátko do nosu, až vypadá jako pes. Sestra toho vraha. Všichni lidé odhazují svůj oděv, a pak ho hledají. Jen Lucius ho nemůže najít. Všichni ho nebetyčně nudí. Oči dívky. Filip jde do podzemí. Jediná cesta vede přes dívčí záchodky, je obsazeno. Společně s Chloe jde Lucius do podzemí po skalách. Tereze se chce čůrat. Lucius leží na břiše na skále, která se pod ním hroutí. Dole v podzemí je sál s ping-pongovými stoly. Tereza leží v krabičce od cigaret mezi ostatními ženami. Filip se diví, když Lucius náhle krabičku otočí. Zvrací lečo. Všichni jsou zavření v nějakým baráku a nejspíš je válka. To Satan mrdá nějakou svou známou. Při orgasmu křičí:


- "Vidíš to!?"


Filip zvrací a necítí prsty. Představuje si pěkný obličeje, pěkný postavy. Tereza, která se mu líbila v obličeji, ale měla hrozně chlupatý nohy. Konec vědomí. Filip umírá bez vlastností. Lucius se nechce změnit, prožívá dávno zapomenuté vzpomínky z dětství, převážně nedůležité. Každý má dostatečný výběr kostek. Je to v hlavě. Pořád něco. Lucius přeleze ostnatý drát a octne se na hřbitově. Hlídač na něho pustí psa, je mlha. Filip chodí nesmyslně kolem dokola. Nenávidí psy. Za plotem štěkají zuřiví psi a nějakej na první pohled sympatickej sportovec. Lucius se rozhoduje pro askezi, vydá ze sebe všechnu energii. Úmyslná duchovní i tělesná sebevražda za účelem znovuzrození a prostředku jako cíle. Filip kráčí nocí a lesem do mírného svahu. Míjí Světla, ale možná jsou to Měsíce. Lucia chytá děs. Uvědomuje si svoji smrtelnost. S tím bude ještě potíž, pomyslí si. Prázdno paměti. Je docela živý, z ničeho nic nebude. Rád se těmito věcmi a ne zase tak neúčelně zaobírá. Filip potká u hřbitova dívku, jejíž pes se jmenuje Adolf Hitler. Je to sněhulák nebo medvídek? Ostatní nevěří na osud. Luciovi je jedno, jestli zůstane nepochopen. Krize existence, ponížená sexualita, romantika, láska. Svoboda rozhodnutí. Smrt, tragédie lásky, lidskost, cit a lyričnost. Smutná píseň, osamocení. Lucius se potácí úplně ožralej po hřbitově. Chloe zvrací. Strašně nádherný, jemný polibky. Tereza zvrací do ručníku. Filip bloudí městským parkem, telefonuje, kolem budky se shlukuje dav lidí. Kolem Lucia probíhá ozbrojenej, všeho schopnej maník a zásahová jednotka. Lucius leží na zemi a čeká. Filip se ale přežene kolem něj. Lucius neví, neptá se proč. Možná zrychlování.

VITAL VIII. - Filipe!?

1. března 2010 v 18:08 | Ištván Kaděra

- "Filipe!?"

Atomi a Chloe zároveň vyjekli. Chloe se podívala podezíravě na Terezu a poklepala si na čelo:

- "Nekape ti na maják, tak trošku? Podívej se na ni, Lucie, už blázní ..."


- "Lucie!?" trhl sebou Atomi.

- "Nedělej si ze mě prdel, sama jseš mimo," probodla druhá první pohledem.

Obě se ale pátravě podívaly na Atomiho.


- "Tak půjdem, tady nemůžem být věčně," podíval se panáček na hodinky.

VITAL VIII. - Našla jsem Filipovi v kapse perverzní dopis

1. března 2010 v 18:05 | Ištván Kaděra

- "Našla jsem Filipovi v kapse perverzní dopis od nějakejch nadrženejch nymfomanek. Chtěla jsem zjistit, o koho jde, ale neměla jsem žádnej opěrnej bod. Tak jsem ho sledovala."

- "Díval se oplzle po holkách, nemohl si vybrat?" zasmála se tlumeně Chloe.


O Atomiho se otřela malá cikánka a pohladila ho po paži a běžela pryč. Díval se za ní.

- "Viděla jsem tě, jak mrdáš s cizí ženskou!" otočila se na něho Tereza. "Byla tam vyholená, těsnej, tvrdej poštěvák. To se ti muselo líbit! A nechtěla lízání. Když to na ni přišlo, řvala jak tur. A tys řekl, že je ta nejhnusnější děvka, kterous kdy měl!"

- "Jo, nakonec jsem z ní slízal syflík," mlaskl Atomi.


- "Jseš prase, Filipe."

VITAL VIII. - Seděla jsem v kavárně, tys tam byla taky

1. března 2010 v 17:59 | Ištván Kaděra

- "Seděla jsem v kavárně, tys tam byla taky," ukáže na Terezu - "a ještě jedna holka? Vedle seděl Lucius a díval se za náma. Šly jsme za ním. Vypadal zklamaně."

- "Celej Lucius," ušklíbla se Tereza, "když má, co chtěl."

- "Cosi koktal, asi si přišel trapně. Myslím, že měl chuť na to, vypadal tak. A tak jsme se začaly svlíkat, já a ta druhá."

- "A Tereza?" zeptal se Atomi.

- "To nevím," usmála se Chloe, "ve mně?"

- "Nech toho!"


- "Svlíkala se elegantně, se stylem. Připadala jsem si vedle ní jak starej sedlák. Byla jsem strašně tlustá, sádelnatá a nakynulá. Smála se mi."

- "Co Lucius?" ušklíbl se Atomi.

- "Lucius nic nevnímal, prohlížel si barmanku. Živá prsa a ústa. Ženská v klimaktériu. Vždyť víš, jeho záliba v mrtvolách ..."

VITAL VIII. - Když jsme tak všichni pohromadě, nedělá to dobrotu

27. února 2010 v 21:44 | Ištván Kaděra

- "Když jsme tak všichni pohromadě, nedělá to dobrotu," povzdychne si Tereza.

Atomiho obejme nějakej ožrala. Je to úsměvné, překrásně absurdní ve své dokonalosti. Ožrala se po chvíli odtrhne a běží objímat další.


- "Volal jsem ti. Věděl jsem, že půjdeš za ní. Ale nebralas to. Věděl jsem, kde budete."

- "Už jsme si řekly všechno. Ale stejně, není to smutný?" rozpláče se nešťastnice.

- "Ne!" práskne Atomi sluchátkem. Vyžívá se v té hře, asi ho to baví.

- "Tobě se nebude líbit nikdy nic. Doufáš, ale to se obelháváš. Už nejsem ten, za koho mě máš ..."


- "Tak už jsme se vypovídali, milánkové?" vrací se Chloe. "Což takhle posadit se někde na chvíli, na pivko ..."

VITAL VIII. - Vrací se Tereza

27. února 2010 v 21:38 | Ištván Kaděra

Vrací se Tereza, prdelatě sexuální dívka s bezvýznamným, avšak lítost vzbuzujícím obličejem. Mlčí. Neulehčí jeho ztrápené duši.

- "Koupila jsem ti párek," podá Atomimu na tácku ohřátou mrtvolku.


- "Jdu se zatím vychcat támhle k ohradě, děťátka," odchází Chloe, ještě se otočí - vrátit se? - ne, odejde. Je mi moc horko tady, otřese se.

VITAL VIII. - Chloe zůstane sama s Atomim

27. února 2010 v 13:06 | Ištván Kaděra

Chloe zůstane sama s Atomim. Prohlíží se s láskou.

- "Rozešel jsem se s dívkou určitého typu," vymýšlí si Atomi, "protože miluji jinou ..."

- "Střídáš ženský, to je toho," vysměje se mu Chloe do očí. "Už brzo začneš hrát tenis a budeš mít poměr s postarší vdanou ženou. Tak to končí."

- "Mě sex nezajímá, teda myslím jako tu slast z něho, ta se mi hnusí."

- "Neumíš se prostě bavit, přiznej si to ..." odhalí Chloe Atomiho.

VITAL VIII. - Je dnes ale opravdu pěkně

27. února 2010 v 13:02 | Ištván Kaděra

- "Je dnes ale opravdu pěkně," posadí se Tereza zpět.

- "To je jak ve filmu, tady," zamračí se Chloe. "Diváci! Vážení diváci, vy!? Ne!! To my jsme ti skuteční diváci, che ..."


Atomi přinese odkudsi židli a posadí se na ni.

- "Nikdy bych nevěřil, že se na ni takto vejdu," zakroutí hlavou.


Chloe se rozvzpamatuje a prohodí jízlivě: "Mám takové nic, co nic není."

Ukáže Tereze cosi skrytého v dlaních. Děvče se vyděsí a neklidně kmitá očima. Atomi si lehne na deku.

- "Tak ukaž."

- "Takové nic dokáže prohlédnout sebe sama," promlouvá Chloe zvolna. "Člověk pak slyší ... neslyší - a jeho duše je jak nepopsaný list. Jako by ani nebyl a není, nic mu není. Nevidí, neslyší ... slyší a není. Je jako spálený ..."


Tereza zírá do vody, pak najednou vyskočí a vykoktá:

- "Ale-už dlouho-mě v hrsti t-to drží," běží pryč.

VITAL VIII. - Chloe se probere z vytržení

23. února 2010 v 17:47 | Ištván Kaděra

Chloe se probere z vytržení, odkopne deku a tiše konstatuje.

- "Všichni jsme prasata. Sama naše podstata je prasečí!"

Pohlédne k nebi a ukáže prstem na slunce. Zařve:

- "Jsme hovna páchnoucí pod doteky slunce!!"

Tereze spadne hlava do bazénu a Atomi jí nacpe vatu do uší.


- "Samo slunce je fosforeskující hnůj!" řve Chloe. "Zaslepuje naše srdce, spaluje duši v rozplizlé nic! Nic!! Je snad něco odpornějšího, než prachsprostá nevědomost!? Nic ..." navaluje se jí z toho slova.


Atomi vytahuje z vody tonoucí Terezku.

- "Ale i nic je přece něco ..." prohodí směrem k Chloe.

- "Já neznám nic, co by něco bylo," odvětí Chloe unaveně a vzdychne.


Atomi políbí Terezu a vytáhne jí vatu z uší.

- "Je k nevíře, že jsi pořád nic nepochopila," poví Atomi smutně a suší Tereze vlasy. Je mu za to vděčná.

VITAL VIII. - Vprostřed pozornosti se nalézá malý dětský bazének

23. února 2010 v 17:38 | Ištván Kaděra

Vprostřed pozornosti se nalézá malý dětský bazének, ve kterém se namačkáni na sebe tísní dvě ženy a jeden muž v zastaralých koupacích oděvech a čepicích. Chvíli nehnutě sedí, hraje jazz ze staré gramofonové desky.

Zeshora se na provázku spouští namalované slunce. Jakmile sestoupí nad hlavy zúčastněných, hudba umlká a Chloe, sedící zády k obecenstvu, vztyčí ruce.


- "Jest nádherný slunečný den, jako stvořený pro skrytá tajemství blahobytu!"

Ruce jí klesnou do vody. Tereza a Atomi plácají do vody dlaněmi.


Chloe opět pozvedne ruce, kluk s holkou ztuhnou a netečně hledí do prázdna.

- "Však bezbřehá touha dusí nás v ostentativních pohybech všehomíra!"

Chloe se otočí ke zbytku světa, spustí ruce a zavře oči.

- "Přesto však dosud neumíráme," zašeptá sklesle.


Atomi vstane z bazénu, vyždíme si kalhoty, s nataženýma rukama udělá několi dřepů a poodstoupí. Tereza v bazénu chvíli neklidně poposedává, až nakonec také vstane. Bezradně hledí na oba.


- "Dnes je skutečně hezky," zamumlá.

Poškrábe se na hlavě, pokrčí ramínky a rychle se znovu posadí. Udělá si pohodlí a rozvalí se přes celý bazén.

Atomi přinese deku, přistoupí k Chloe a přikryje ji, Tereza se hbitě posadí a pozoruje ho. Atomi se na ni také podívá.


- "Nemáš hlad, miláčku?" řekne něžně.

Tereza si hlasitě zívne a napije se vody z bazénu. Atomi si ji zhnuseně prohlíží.

- "Prasátko."

VITAL VII. - Na pláži bylo hezky

18. února 2010 v 17:53 | Ištván Kaděra

Na pláži bylo hezky. Lidé štěbetali, čistí, na chvíli se jen pro ně rozsvítily hvězdičky, i když si jich povšimlo jen pár nebo žádný.

Přilétá královna na obrázkovém koni. Atomi stojí, bez obvazů. Sám tam stojí. Jak zpopelněná křída pod černou horou úzkosti.


Mokrá křídla.

 
 

Reklama