revue právem opomíjených

Miroslav Maixner

Setkání

13. listopadu 2008 v 20:10 | Miroslav Maixner

Prolhali jsme se na míle daleko od sebe

a celou tu dobu nevím jestli se plazím

nebo je rychlost tak blízko šílenství,

tak blízko ruce vystrčené z okna,

že do dlaní chytíš vítr

nebo muší hovínka.


Vzpomínám na poslední pouť z dětství,

ale řetězy kolotočů se tentokrát nezastaví.

V sedačce přede mnou letíš ty,

život nás kruhem tlačí k sobě.

Odkopáváme se.

Něco křičím.


Ale vítr nám zacpává uši

a ve vzduchu je náhle cítit konec léta.

Neuroza

7. listopadu 2008 v 22:44 | Miroslav Maixner

Na dva západy daleko od vás,

za trojvrstevným dubem dveří,

podzimní listí pohnívá bytem,

jako by Argo vyplouvala.


A já sám až do podlahy vrostlý,

chtěl bych se pohnout


a nemohu,


město má hrany příliš ostré!

Ve vzduchu

4. listopadu 2008 v 17:18 | Miroslav Maixner

Má ponorná krev

nestéká do dutin očí.

Slepýši leží opodál,

v klášterních zahradách je klid.

A ty tam přesto stojíš dál,

jakoby v Káni galilejské,

čekáš na jeho slova,

dokud by víno

až do dělohy nevystříklo.

A já vím, že raději pod listím

měla bys hledat,

v domečku nekřtěňátek.

Jako tenkrát, kdy odspodu jsi řekla:

"V noci se bojím tvých křídel,

v křesle mi za kopečky mizíš."

Anděl na konci cesty

26. října 2008 v 13:29 | Miroslav Maixner

v barokních houštinách pusto skrz rez

varhany sychravě drancují zahradu

do hloubky vmyšlená studna jak stesk

to kamení to peří se snáší na hlavu


práchniví podvečer v konopí provazů

stočený na větvích roubených studnou

zlomené těžiště - křídelně ze srázu

a kosti se rozpaží a kosti zas ztuhnou


labyrint světa teď schoulený k altánu

hle dojetí skřehot jít pokorně k havranům

přes oči hebké pavoučí ruce


socha se anděla vytekly praskliny

bezvládnou tíhou magnetem hlubiny

sesouvá do studny - podzim ráj srdce

Studna

16. října 2008 v 17:50 | Miroslav Maixner

sen z roku 1621 - byl podzim


Můj smutný anděl se snesl na obrubu studny

a pak se dlouho díval do kulaté hloubky:


ve vodě plavaly vlasy

puchřely mezi spadaným listím


A ejhle, nad hlavou tři dravci

v kruhu mně protnuli duši

jakoby v chrámu Malostranském


Vtom anděl zaplakal:

krůpěje stesaly kamennou tvář

po pískovcových záhybech,

padaly dolů do studny


I sevřel jsem ještě pevněji v dlani hrst

černých chlupů


a ptáci jeden po druhém s výkřikem

a zmizeli uvnitř!


Za zády Maxmiliána Brokoffa,

který se zakrytou tváří strašlivě skučel

já se pak bál a moc jsem si přál studnu

obejít.

Do dálky

9. října 2008 v 19:01 | Miroslav Maixner

v koření babího léta

útlounké ve stráních

myší nory jsou oka

zčeřená strachem

tak starým až pocit

že něco chybí

že někdo zabloudil

propukl srdeční krajinou

v zoufalé hledání

dávno ztracené sestry

Dharmové kolo

7. října 2008 v 16:18 | Miroslav Maixner

Na noži spláchneš cizí struny,

sklenění andělé jdou ránem po kolejích

a do ticha hloubky se vznesl jestřáb.


Teď skoro všechno připomíná trávu.


Rosteš si s rosou ve vlasech,

kterou ti v noci dala


tvá první stoprocentní Panna,

zatímco večer už stéká hrdlem

jeden, dva, třetí absintový sen.


Ráno jdou andělé vrávoravě po kolejích,

sbírají svoje čiré střepy

a z lesa se ozývá gregoriánské halelujá.


Ale ty se tam neohlížíš.

Už zase máváš autům a kozám,

lidé ti posunují ručičku vpřed,

stromy se modlí,

silnice nevnímá.


Jen město má pořád rozevřenou náruč.


Na noži spláchneš cizí struny

a na stůl k oknu ti číšník složí

tvé každodenní óm.

Večerní čtení

29. září 2008 v 20:27 | Miroslav Maixner

Ztrhaně soudili starce

už jenom únava

a půlový takt houslí

trávil rozkousaný chleba v kapse

Do rozkroku padá hvězda!

Je totiž srpnová noc

a všude plno nebeských tvorů

chválí Hospodina.

Někdo si sedl pod košatý fík,

jakoby čekal osvícení

uprostřed všehomírné sansáry.

"Již brzy přijde!" volá chlapec

a poutník řeže provaz.

Bezzubým skusem hasí knot.

Ticho se rozhostilo v domě

už ani varhany.

Jen kdosi sedí v Getsemane

a píše prstem do písku.

Brzy mu přivedou cizoložnou ženu:

ale on není ten, kdo se sehne pro ká-

men!

V lese hoří oheň

23. září 2008 v 23:03 | Miroslav Maixner

Šaman je vyděděnec,

nikomu nepatří.

Už ani ne duchům,

když na nich rajtuje polární nocí.

Už ani ne sobě.

V moci je totiž největší slabost,

tak jako moudrost sublimuje v bolesti

a samota táhne mozkovými závity,

tu a tam narazí na strom

či na vlasec,

ale věšet se nebude.

Vždyť stačí roztáhnout paže,

pírka,

a země se propadá.

Vždy ovšem najde jen jedinou věc:

čím menší jsou lidé,

tím větší je Bůh,

tím větší je samota.

Marnost nad manost,

řekl Kazatel,

a nic než marnost.

Zpropadená ručička

zas ukazuje na bílé zuby.

Je čas odhodit sny.

Čas vejít do jiných síní.

V koutě je schoulenec.

A šaman ví, že nemá smysl

budit bledého Pattola.

Ticho se zatím stalo jistotou zítřka.

Snad kromě rachotu rubínů

v babiččiných kukačkách,

se na cestě vesmírem

nerozléhá nic.

Ať už to skončí jak chce,

výsostná znamení zůstanou

kamenným hlasem až za hrob.

V nohách to duní jakoby klíčky konopí

omotávaly předvěkého hada

a šaman tuší,

vnímá to ze skal,

vnímá z bělavých kloubů

na rukou kormidelníka.

Cítí, že ztratil,

jen aby nalezl

v rytmu svých bubínků,

v ohnivých jiskrách noci.

Tanec je dědictvím z počátku věků

- nekonečná rotace pohybu.

Život.

Zůstává v plamenech klidný ...

Tak tedy našlapuj potichu.

Kdoví, co skrývá prach.

I kosti jsou prachem na listech květin.

Hlídej svůj lov ...

Slunovrat ve studni

21. září 2008 v 20:38 | Miroslav Maixner

Chvíli před pádem popela noci

bylo třeba říct:

Je to studna!

V dominikánských chodbách

se skrýval můj noční pravěk

doba kamenná se vracela

kožově lesklá zaschlou krví

a něco z ní křičelo!

Ucpat tedy uši nožem a

Ze sna sbírat zoufalé ptačí kůstky

otírat ostří do vousů gotických madon

sám jako vtesaný krigl

na atickém chrámu, upíjí ze mě čas

Ještě mně zbyla kostěná flétna:

hned zpočátku naznačila ženu

a včera mi řekla:

"Viděl jsi, lásko, dutá ptačí vejce,

zase jsem při tom myslela na dítě."

Ale já se otáčím zády

a stavím si z mužských balvanů vizír

sám ve svých kopcích tak se bojím

že bych se neměl kam vrátit

a hledám svůj slunovrat

už zase mám strach!

Totální konec rytíře Jana

14. září 2008 v 17:29 | Miroslav Maixner

kolíbat slizkou mlhu v dlaních

do hebka stíny lidské kůže

vyhladit rysy milované tváře

a sjíždět holku v ostrých saních


jak drsně skousnout dírku v dechu

tak táhnout drátek míchou dolů

jak jezdit nehtem po zinkovém plechu

tak lámat klouby jejích stvolů


v pátek jí stáhnou hřebčí žílu

vplétati něžně uzdu do vlasů

uhnat si pod postelí zvlhlou kýlu

z tuhého srkání slin ocasů


a přesto zůstat věčně mladý

a stále silný zdravý plný střev

a cítit v dálce konec klády

nahmatat pochvě druhý břeh

Na usmířenou

6. září 2008 v 13:05 | Miroslav Maixner

po dlouhém dešti

za kůlnou v sudu shořel cop slámy.

V přítmí až na popel ...

Cinkala telátka zlaté rosy

a já je sbíral jak denáry

a házel do vlaštovčích hnízd.

Nad ránem znovu tak nahý,

jak ze smrtné rezavé křtitelnice.


Mrazové klíny

1. září 2008 v 21:39 | Miroslav Maixner

Tenkrát jak bylo tolik sněhu

běželi, bílé houně, přes kopec

a zmizeli až někde na Vápnech.


V závěji u cesty slehla křídla.


Dubové špalky promrzlé na kost

brblaly dutou noční stráž,

v závětří u vrat:

psí stopy - žlutá moč

zcukernatěla v nedělní hrubou.


Až do oběda pak čekali na babičku

kachna se snědla a ona pořád nikde.

Židovský hřbitov

25. srpna 2008 v 22:17 | Miroslav Maixner

bylo pod mrakem

kladiva tramvají mlátila do žil

svých pojízdných srdcí


bůh přiložil nůž k tepně

už ani deset spravedlivých

ve městě křížem kráž

slzně vykropeném havrany


a jenom touha se vmísit

mezi břečťaň náhrobních stromů

a kouřit, tiše menorově doutnat ...


doma si představuji jak umírám

a zapaluji sedm svíček


blíží se chanuka ...

 
 

Reklama