revue právem opomíjených

Miloš Kocman

BLUDIŠTĚ

22. června 2017 v 12:49 | Miloš Kocman
Nevím kdo mi poradil jít právě sem. Teď už je to jedno. Stojím uprostřed labyrintu a ze všech stran na mě civí moje vyděšená tvář. Tak takhle tedy ve skutečnosti vypadám. V poslední době jsem hodně zhubl a teď vypadám jako troska. Napadá mě, že takto rozmnožen, vlastně rozmnožuji neštěstí, které je ve mně. Jsem jako přelud vytvářející desítky dalších přeludů. Zrcadla poslušně kopírují každý můj pohyb, každé mé směšné gesto, každou grimasu a já začínám trpět neskutečností. Jako malý kluk jsem někdy vnímal svůj život jako vzpomínku starého člověka a je pravda, že si na ty okamžiky velmi dobře vzpomínám. Co si člověk všechno nevymyslí. Vězeň sní o ptáku Nohovi, který by ho odnesl pryč za ty vysoké zdi a dítě sní o neskutečném světě, aby alespoň na chvíli nemuselo žít v tom skutečném. Ale teď je třeba rozhýbat množení svého já. Tuším, že východ je na konci chodby, který znepokojuje ještě jedno zrcadlo. A právě tento poslední obraz jako by mě neviděl, mě naprosto ignoruje. Jsem rád, že jsem venku. Ještě začnu blouznit. Pro jistotu se ještě štípu do nosu. A ještě jednou. Nic. Necítím nic. Stal jsem se snad přeludem, obrazem zrcadla, ničím? Rychle zpět, snad se ještě vrátím a najdu svoji prvotní příčinu. Pozdě, labyrint je zamčen a mně nezbývá, než zůstat venku. Kam jít? Jsem vůbec vidět? Nevtáhne mě do sebe první zrcadlo, do kterého se podívám? A co odrazy výkladních skříní? Nebudu přepaden tolika odrazy, jakých jenom město dokáže vyrobit? Kam se schovat? Už vím. Počkám až se setmí a zezadu se přiblížím ke svému domu. Budu se dívat, jak se moje bytost pohybuje po bytě, jak si chystá večeři, jak si čte noviny, jak dostává vyhubováno od ženy, jak se jde umýt, jak jde spát a ráno, ráno bude muset vyjít z domu a budu mít vyhráno. Šlo to těžko. Postranními uličkami jsem se konečně dostal ke svému domu. Je půlnoc a já šplhám na střechu garáže naproti oknům mého bytu. Ještě se svítí. Po bytě nervózně přechází žena, bere do rukou a zase pokládá různé věci a pořád se dívá na hodiny na zdi. Ale kde je můj originál? Snad se mu něco nestalo. To bych musel navěky zůstat zde na tomto světě jako odraz zrcadla, odsouzený k samotě. Ale támhle už někdo jde. Jsem to snad já? Ne, je to opilý soused. Hlasitě nadává a kope do plechovky od piva, která hrozně rachotí do nočního ticha. Žena jde k oknu a dívá se ven. A zeď se dívá přímo sem. Vidí mě snad? A to už vybíhá z domu a strašně ječí. "Sousede, pomozte mi ho sundat dolů. Ten starej blázen byl zase v bludišti."

Švandovo tajemství

14. srpna 2016 v 10:03 | Miloš Kocman
Potkal jsem To v kavárně Švanda. Měl jsem něco s počítačem a Švandini mně instaloval novej systém. Viděl jsem To už když jsem nesl počítač do kanceláře - skladu vzadu za barem. Za regálem se zbožím ve tmě na mě něco vykouklo. Zjevně To nepočítalo s tím, že si někdo všimne a tak když se naše pohledy setkaly, okamžitě se To stáhlo do tmy. Chvíli jsem se tam ještě díval, ale už se To neukázalo. Když jsem si za pár dní šel pro počítač, už To tam nebylo. Něco se ale hýbalo za lednicí. Švandovi jsem raději nic neříkal, považoval by mě za blázna a řekl by " kdoví, co se mu zase zdálo". Koukl jsem se směrem k lednici a něco tam opravdu bylo. Hlava jako pěst, tělo jsem si představoval hubený, ale taky To mohlo mít bříško. Tlustý To nebylo, to by nebylo tak rychlý, raději jsem vypadl a už jsem na to nemyslel. Pár dní jsem si hrál s počítačem a myslel jsem na to, až mi bude všechno zase fungovat a zapomněl jsem na tu příšerku, jako na smrt. Ne tak příšerka. Když jsem za pár dní šel kolem baru, uviděl jsem dlouhou ručku za sudem od piva. To nebyla sranda. Už jsem si ale dával bacha. Chtěl jsem To vyprovokovat k nějaké akci, aby si všimli taky jiní, abych nevypadal jako trouba, ale když jsem se vracel z toalet, byla už ručka pryč a sudy byly přiraženy těsně ke zdi, takže za nimi se nemohlo schovat vůbec nic. Raději jsem tam nakoukl a opravdu tam už nic nebylo. Doma bych to nesnesl, ale vzhledem k tomu, že moc dobře vím, že u Švandy je možný všechno, přehlídl jsem to a už jsem tomu nevěnoval pozornost.

Úterní vernisáž probíhala podle plánu, obrazy byly rozvěšeny, autor spokojeně klábosil s návštěvníky, víno bylo nalito a nálada byla skvělá. Švanda zahájil a v hospodě začal cvrkot, muzika hrála jak o život a hosté pocházeli a prohlíželi si vystavené kousky. Najednou se směrem od kanceláře ozval strašný jekot a lidi začali uskakovat na všechny strany. Byl jsem blízko, tak jsem ještě letmo uviděl tu malou postavičku s dlouhýma nohama, která si to namířila ven ze dveří na ulici a byla pryč. Všechno se rychle vrátilo do běžných kolejí, lidi se uklidnili a muzika začala zase hrát. Jenom přemýšlím, kde se ta příšerka asi schovala. Snad ne u mě doma, nebydlím totiž daleko.

Poslední hlídka

14. srpna 2016 v 10:01 | Miloš Kocman
Střílel jsem z horního okna, kamarádi byli dole. Docházely mi náboje, a tak jsem křičel na Paula, ať mi donese pár krabic. Viděl jsem asi třicet bojovníků, kteří rychle postupovali lesem, proto jsem to do nich kropil a kropil. Ale docházely mi náboje. Kamarádi dole měli taky co dělat. Hrozilo obklíčení a to člověk dělá, co může. Paul mi donesl tři krabice a zmizel. Zatím to vypadalo dobře, ale už by to chtělo letadla. Tady to už dlouho neudržíme. Kluci měli vysílačku, doufal jsem jenom, že bude fungovat. Střílel jsem poslepu do lesa pode mnou a moc jsem do okna nelezl. Svištělo to tam jako v té pitomé hře, co má synovec na Playstationu. Ale toto nebyla hra. Jenom jsem sledoval směr kulek a šil jsem to tam. Kluci dole měli výhled na jih, já na západ. Za námi byla skála. Byli jsme na poslední hlídce, pak už jenom skála a les. Tedy pro nás už jenom skála. Les byl plný ozbrojenců a nevypadalo to, že by chtěli jít domů. Kluci dole se snažili dovolat pro pomoc. Slyšel jsem, jak Paul křičí do vysílačky. Cítil jsem, že se smyčka stahuje. Jak dlouho tady ještě můžeme vydržet? Pár stovek nábojů, pak ještě puška a pistole. Za hodinu bude tma a co pak? Ustoupit není kam. Tohle bude dlouhá noc. Když je pustíme z lesa, budeme je muset postřílet. Můj děda se vylodil v Evropě na sv. Norberta a prošel válkou až do konce. Nezastřelil jediného člověka. Vždycky prý říkal "Střílel jsem směrem k nepříteli a doufám, že jsem nikoho ani nezranil." Já to šiju támhle do lesa a taky doufám. Ale tihle fanatici si často jdou pro smrt sami. Určitě se už těší na soumrak. Hodí nám sem pár granátů a mají první hlídku. Copak neví, že u toho můžou umřít? Ale asi taky mají rozkazy a nedivil bych se, kdyby je jejich velitel záměrně posílal na smrt. Viděl jsem ty jejich kudrnatý hlavy za každým stromem. Čekali jenom na tu tmu. Asi taky neměli moc nábojů, protože střelba trochu polevila. Zásobování tady bylo složitý. Tihle kluci sem museli vylézt po skalách už včera. A dostali se přes dolní hlídku. Ta byla dost dobře vyzbrojená a musel to být hodně dlouhý boj. Potom pár kilometrů skalnatým terénem a nakonec výstup k nám na náhorní plošinu. Oni vlastně bojovali o život stejně jako my. Ale teď byli v lese všude kolem a jenom doufali, že se jim podaří dobýt nás a rychle zmizet. Jenže ty naše kulomety občas vypálily takovou salvu, že jenom třísky lítaly. Les byl částečně zaminovaný a občas to tam bouchlo, ale nestačili jsme to dokončit a poslední úsek byl čistý. Tam jsme to prali a drželi jsme je zalezlý vzadu. Bylo to kdo s koho. Doufal jsem jenom, že dole je pořád dost nábojů. Paul mi donesl pár krabic a ještě mi stačil říct, že se nedovolal. Je to jenom na nás. Venku se už stmívalo a to znamenalo, že budu muset do okna a budu muset střílet s nočním viděním. Stáhl jsem drátěnou síť proti granátům, nechal jsem jenom dole malou škvírku na hlaveň kulometu a čekal jsem, co bude. Jakmile se setmělo, začali být smělejší a smělejší. Několik se jich rozběhlo proti nám a snad si mysleli, že už nás mají.

Proti kulometům neměli nejmenší šanci. Kluci dole to zvládli. Znamenalo to ale, že se dneska nevyspíme. Myslel jsem na svoji holku. Přišla se k nám se mnou rozloučit a určitě se teď doma třese o můj život. Fotku mám v peněžence, ale je tma. Stejně ji znám nazpaměť, i s nápisem "Dej na sebe pozor, miláčku." "To víš, že dám, bejby."

Na letecké základně byl ruch. Něco se dělo, něco viselo ve vzduchu. Všichni s napětím čekali na rozkazy. Spojaři už od rána hlásili velký frontální útok a bylo jen otázkou času, kdy piloti uslyší sirénu. Zatím se však dařilo frontu udržet, a tak se čekalo, jestli někde nedojde k proražení. Byl krásný letní den, vzduch se tetelil a jenom snad líně se otáčející radar způsoboval lehký vánek. Piloti hráli šachy, četli noviny a dělali si pořádek ve věcech. Bylo už pozdní odpoledne a pořád nic. Na jednu stranu to bylo dobře, znamenalo to, že se fronta udrží a že útok není tak vážný. Jenom to už bylo trochu dlouhý. A pak to přišlo. Spojaři dostali zmatenou zprávu z poslední hlídky na náhorní plošině, že se tam dostali ozbrojenci a že je sice drží v lese, ale už jim dochází munice. Na to stačily dvě stíhačky, a proto siréna tentokrát zůstala v klidu. Byl už soumrak, a tak to bylo jasné. Poletí dva nejzkušenější piloti s nejlepším výcvikem. Harry a Peter byli opravdu nejlepší. Měli za sebou stovky hodin výcviku, ale i desítky ostrých soubojů. Taky se uměli pěkně naštvat a byla to sehraná dvojka.

Když z megafonu zněla jejich jména, už byli na cestě do kanceláře. Převzali si rozkazy a než si vyzvedli vybavení, jejich letadla už měla parta techniků připravena. Hbitě se vyšplhali do kokpitu, zavřeli poklop, poslední pozdrav a start. Dvě ohnivé čáry na obloze ukázaly směr útoku a kluci byli pryč. "Harry, deset minut." "Jo, taky to vidím." "Harry, dneska bez blbinek, jo?" "Jasně, nemá to cenu." "Šoupnem to tam a letíme domů." "Jasně, hodím to křížem napravo." "Jo, dáme to tam zešikma, myslím, že to bude stačit." "Jsme tady, pálím." "Jo, házím to tam." "Dobrý?" "Jo, letíme zpět. S tím už si dole poradí." Pálil jsem to do lesa, ale ti fanatici tam pobíhali a jako by jim bylo jedno, jestli je trefím. Musel jsem jich asi pár sundat, ale to mi teď bylo jedno. Tady šlo o život. Viděl jsem je, jak táhnou raketomet, a to znamenalo, že se dozbrojili a že to bude za chvíli horký. Raději jsem se přesunul do vedlejší místnosti a už za chvilku se ukázalo, že jsem udělal dobře. Napálili to do baráku a udělalo nám to tam pěknou díru. Kluci dole okamžitě sundali obsluhu a patrně se jim podařilo poškodit i raketomet, ale co když už táhli nahoru další? Vedle v místnosti začalo hořet, proto jsem šel hasit. Ještě jsem se ohlásil klukům, že jsem v pořádku. Měli pěkně vyděšený výrazy a když mě uviděli, viditelně se jim ulevilo. Dohasil jsem požár a šel jsem zpět k oknu. A pak to začalo. Napřed jsem uslyšel hluk letadel a pak z jedné i z druhé strany zešikma do lesa dopadly rakety. Výbuchy a pak už ticho. Ohnivá koule se vznesla vzhůru a vzala s sebou ubohé dušičky ozbrojenců. Nezůstal nikdo. Po lese dohořívaly ohníčky a jenom byl cítit zápach z výbušnin a smrad spáleného masa. Šel jsem dolů domluvit se, co dál. Všichni jsme se začali hystericky smát a všem se nám citelně ulevilo. Jenom smrt, která si už šla pro nás a teď navštívila protivníka, jako by ještě postávala u dveří.

Na třetím oddělení michiganské nemocnice na psychiatrickém oddělení je pohledný, mladý muž, v ruce fotku dívky s nápisem "Dej na sebe pozor, miláčku." Prochází se sem a tam a jenom pořád dokola opakuje "To víš, že dám, bejby." "To víš, že dám, bejby." "To víš, že dám, bejby."
 
 

Reklama