revue právem opomíjených

Michal Svěrák

TEN BÁJEČNÝ SVĚT

15. srpna 2008 v 13:39 | Michal Svěrák

"Kdyby oko mohlo zřít všechny démony, co jich ve vesmíru je, nedalo by se žít."

- Talmud, Berachot 6

"Starý kamaráde, co tu hledáš?

Po tolika letech jinde se vracíš

s představami co sis uchovával

někde pod cizími oblaky,

daleko, daleko od domova."

- George Seferis

Své sny si příliš často nepamatuji. Jejich obrazy, během spánku tak živé a barevné se s probuzením pozvolna vytrácejí a blednou. Stává se z nich popel mé paměti a prach touhy. Kaleidoskopické obrazy skrývaných obsesí. Často si však ani nepřeji tyto přízračné výjevy znovu prožívat. Vím, že by to opět znamenalo vrátit se do světa šílenství a nočních můr. Příliš to bolí. Na ten sen z minulé noci si však vzpomínám velmi dobře. Stačí jen přivřít oči a znovu se ocitám na onom temném bezejmenném místě.

Stál jsem uprostřed čtvercové místnosti s chladnou mramorovou podlahou. Byla tam zima. Pamatuji si jak se mi u úst tvořily obláčky sraženého dechu. Strop jsem neviděl, neboť byl příliš vysoko. Matné namodralé světlo však přicházelo odněkud shora. Rozptylovalo se po pokoji a odhalovalo nejasné kontury předmětů u zdi. Napravo ode mne stála černá kovová klec, v níž na nízkém stolku seděl neznámý muž. Měl zrzavý zašpičatělý plnovous, který mu sahal na prsa. Na sobě měl hnědý kožený oděv. Teprve po chvíli jsem si uvědomil, že muži chybějí nohy. Musely být amputovány těsně nad koleny, přestože rány nebylo vidět. Také ostatní podrobnosti jsem nemohl rozeznat. Na druhé straně místnosti se ze stínu vynořila vyhublá dívka v zářivě červených šatech. Měla krátké blond vlasy a na rameni jí seděla vrána. Vedle ní stála paní Pierceová ve své krajkové domácí zástěře. Nezdálo se, že by mne poznala. Nepřítomný pohled upírala do středu místnosti, kde stál podlouhlý katafalk pokrytý sněhobílou látkou. Přistoupil jsem blíž. Přede mnou leželo tělo mého přítele. Petr byl můj spolužák ze střední školy. Přesto, že jsme byli dost odlišn, poutalo nás k sobě po celou tu dobu cosi vzácně křehkého a vyjímečného. Vybavím-li si jeho tvář, vždy vidím úsměv na jeho rtech a lesklé, vesele se smějící oči. Do mého života dokázal pokaždé vnést přirozeně čistou radost a bezstarostné kouzelné přátelství. Věděl jsem však už tehdy, že nutně nastane okamžik, kdy se naše cesty rozejdou a to mne naplňovalo stále zlověstnější obavou. Svým způsobem jsem ho musel stále obdivovat. Tento obdiv se často týkal věcí, jenž pro mne byly zcela nepodstatné, možná i hloupé a nudné, ale ve spojení s Petrem dostávaly určitý magický charakter. Petr miloval fotbal, já ho k smrti nesnášel. Petr chodil často do hospody, zatímco já jsem tam, pokud nebylo zbytí, ani nevkročil. Byla to snad věc pokřivené výchovy, nebo maloměstsky snobského prostředí, ve kterém jsem se tehdy pohyboval. Návštěvu takového místa jsem vždy pokládal za nedůstojnou osoby mé úrovně. Později mi ostatně právě tento postoj připadal značně absurdní a omezen. Petr příliš nečetl knihy, zatímco já jsem je vždy miloval. Přes tuto rozdílnost v zájmech a povahách to byl pro mne vzácný člověk. Snad o to vzácnější, že mi umožnil nahlédnout do míst, kam bych se jinak nikdy nedostal. Unikátnost jeho osoby a dobrosrdečná, nezkaženě upřímná povaha je pro mne dodnes stále záhadou. Proto vím, že mi bude navždycky chybět. Po našem odchodu ze školy jsem ho viděl stále méně. Mnoho věcí se změnilo. Na jeho úsměv však nedokáži nikdy zapomenout. V tom snu jsem ho spatřil, jak leží na pohřebním katafalku s hlavou skloněnou mírně na stranu. Vypadal jako by spal. Světlé hnědé vlasy mu spadaly mírně do čela. Na jeho tváři se ustálil šťastný výraz. Jediným rušivým detailem byl pramínek zaschlé krve, která se mu spustila z nosu. Obyčejná krev z nosu, ze které si kluk jako on nikdy nic nedělá. Mně se však najednou chtělo plakat. "Umírá," zašeptala znenadání paní Pierceová. "Umírá," řekla dívka v rudých šatech. "Umírá," zaskřehotala vrána. "Je mrtvý," řekl beznohý muž. Otočil jsem se jeho směrem. Oči mu ve tmě zářily jako drahokamy. "Co se to s ním stalo?" vypravil jsem ze sebe. Po tvářích mi stékaly slzy. Muž mlčel. Místo něho se ozvala dívka. "Otázka zní proč jsi tady." Beznohý se tiše zasmál. "Sitrom ogami tse sunmos," řekl zastřeným hlasem. Nerozuměl jsem mu. V místnosti se ještě víc ochladilo. Muž však pokračoval: "maem mecov iduaxe, enimod, enimod, et da ivamalc sidnuforp ed." "To je Starý zákon, žalm stotřicet," řekla paní Pierceová. Potom sevřela ruku v pěst a vsunula ji do úst. Světlo pohaslo a pohltila ji tma. "Proč jsem tady?" zeptal jsem se. Hlas se mi chvěl zimou. "Nemůžeš se k nám obracet zády. Zlo má svou vlastní tvář a je to tvář Boží," řekla dívka. "Kde mám tedy najít toho Boha? Chci přece pomoci umírajícímu příteli. Tolik si to přeji ..." "Nemusíš ho hledat." Zasmála se. "Bůh je všude."

Probudil jsem se do konce světa. Byla půlnoc a venku hustě pršelo. Z dáli bylo možno zaslechnout hřmění vzdalující se bouře. Kapky tlumeně dopadaly na okenní skla. Šumění deště se mísilo s kvílivým nářkem větru prohánějícího se komíny. Možná to byl hlas z podkrovní místnosti, kde se krčila nebohá Sonia vzdálená od zvuků a barev normálního světa. Trpěla zvláštní chorobou, která z neznámých důvodů způsobovala extrémní přecitlivělost na sluneční záření. V jejím bytě nebyla žádná okna, kromě stropního vikýře překrytého cárem starých novin. Nikdy jsme se nedozvěděli, jaké neštěstí či zármutek ji potkaly. Často jsem se s ní snažil hovořit a ona s nadšením vykreslovala do vzduchu pomocí znakové řeči podivné piktogramy. Našel ji asi před dvěma roky správce domu pan Jaworski, jak se choulí u jedné z hromad odpadků. Po bledé tváři jí lezly mouchy. Byla téměř mrtvá. Její příchod však přinesl do upadající nálady mezi nájemníky trochu příjemného vzrušení. Z čeho měla Sonia opravdu strach byla kromě slunce mnohdy také bouře se svými oslnivými blesky a temným burácením hromů. Často bývala přímo hysterická a její křik rozléhající se pustými chodbami připomínal zraněného ptáka. Marně jsem se pokoušel usnout. Ráno jsem na schodech potkal paní Pierceovou. V náručí nesla svou kočku Epiphany. "Epiphany znamená proroctví," řekla mi jednou, když jsem se jí zeptal na její oblíbené zvíře. Paní Pierceová žila v domě nejdéle ze všech současných obyvatel. Po večerech si vždy vykládala tarokové karty a občas zašla na krátkou zdvořilostní návštěvu k manželům Rosenfieldovým, kteří bydleli v prvním poschodí. Luisa Rosenfieldová zpívala řed mnoha lety v opeře a strávila celý svůj život na cestách v Paříži, Berlíně a New Yorku. Měla několik obrovských krabic od bot plných zažloutlých popraskaných fotografií, která uchovávala s úctou hodných relikvií jejího ztraceného mládí. Pokoušel jsem se paní Pierceové vyhnout, ale bylo už pozdě. Spatřila mne a už zdálky se usmívala. Postavila kočku na zem a pozdravila mě. "Dobrý den, snad nejdete tak brzo na nákupy? Doufám, že vás také nevzbudila ta strašná noční bouřka. Chudák Sonia. Musela si tam nahoře vytrpět hotové peklo. Slyšela jsem ji křičet." Napadlo mne, že mohla jít nahoru a Soniu uklidnit. Neřekl jsem však nic. "Jak vidíte, musíme jít s Epiphany pěšky. Ten starý výtah už zase nejede a doktor Ramon říkal, že asi ani nepojede. Je to hrůza tolik schodů." Pokusil jsem se o úsměv. "Včera jsem měl velmi nepříjemný sen. Zdálo se mi o mém starém kamarádovi ze školy. Vypadalo to jako by měl pohřeb. Petr je ale už více než tři roky mrtvý. Zahynul při dopravní nehodě, kterou zavinil nějaký opilec. V tom snu jste byla také vy, paní Pierceová." Zarazila se a sklopila oči. Pozdě jsem litoval svých slov. "Už musím jít, " řekla rychle a prosmekla se kolem mne. Doktor Ramon, o kterém se zmiňovala, patřil také k dlouhodobým nájemníkům. Ve skutečnosti se nejednalo o lékaře. Byl spisovatelem. Jeho detektivní romány nebyly nikdy publikovány. Slečna Tillinghastová, která bydlela na stejném patře, tvrdila, že motivy musel získat ze skutečných událostí. Již několikrát slyšela v televizi případy, které se udály ve městě a které až nápadně připomínaly zápletky Ramonových příběhů. Jelikož však televize nevysílala šest měsíců, mohl každý o jejích slovech pochybovat. Stále se tvářila jako by se nic nestalo. Chodila na nákupy, i když nepotřebovala peníze, navštěvovala opuštěná kina, hotely a restaurace, četla staré noviny. Svým způsobem jsem jí rozuměl. Všichni v domě to víceméně dělali také. Snažili se tak zapomenout na svoji bolest. Vyšel jsem na ulici a zamžoural do záře vycházejícího slunce. Silnice byla opuštěná. Dům za mými zády byl starý a sešlý. Za zády se mi ozvaly kroky. Otočil jsem se a spatřil pana Rosenfielda. Vlasy měl sčesány dozadu a na sobě slušivý smoking. "Dobrý den," vycenil na mne zkažený chrup. "Obhlížel jsem dům po té včerejší průtrži. Voda se dostala do sklepa. Je zde nebezpečí, že se poškodí generátor a bez elekřiny bychom byli vyřízení. Jaworski už o tom ví a slíbil, že s tím něco udělá." Kráčeli jsme spolu k obchodu na nároží. "Připadá mě, že to dlouho nevydrží," pokračoval pan Rosenfield. "Máme obavu ze znečištěné vody. Ten barák má navíc narušenou statiku. Může se to kdykoliv sesypat. Včera jsem mluvil s tím mladíkem co nám vozí benzín. Říkal, že viděl na severozápad od města světla v tom malém motelu směrem k letišti. Toto ale není náš problém. Musíme se postart především sami o sebe." Tak jsme se dostali až k obchodu. Dveře byly otevřené. Možná je někdo vypáčil. Vešli jsme dovnitř. "Co to bude dnes?" zeptal jsem se. "Manželka si přeje novou lampu do ložnice a také nějaké desky. Možná Čajkovského." Musel jsem se v duchu usmát. Hrál jsem tu hru také už mnoho měsíců. "Já si jdu jen pro knihy. Podívám se, jestli jim nepřišly nějaké nové tituly. Jsem opravdu zvědavý co tam najdu." "Teď mluvíte jako slečna Tillinghastová," řekl pan Rosenfield. Zarazil jsem se. Měl pravdu. Pochopitelně. Ten pocit oklamání sebe sama však byl silnější než zdravý rozum. "Já tak pouze mluvím. Ona ale tímto způsobem i myslí a to je daleko horší." Výstižnější odpověď mne v tom okamžiku nenapadla. "Nesnažím se zavírat oči před bolestnou pravdou. Beru to jako určitý druh psychické terapie." Rohodl jsem se, že rozhovor rázně ukončím. "Půjdu se podívat na ty knihy." Vykročil jsem směrem do tmavého nitra obchodu. Ozvěna mých kroků se odrážela od stěn. Znělo to jako bych byl v jeskyni. Prosoukal jsem se kolem dlouhé řady zkušebních kabibek. Přede mnou stály dlouhé řady stojanů s ramínky, na kterých bylo vidět svetry, kostýmy a hedvábné halenky. Po zemi se válely odpadky. Vzduch byl těžký a zatuchlý. V sekci domácích potřeb jsem nalezl baterku s monočlánky. Když jsem je zasouval dovnitř, třásly se mi ruce. Silný kužel světla mi pomohl dojít až mezi dřevěné regly s brožovanými tituly. Některé z nich byly nasáklé vodou z prosakujícího stropu. Vybral jsem si několik zajímavých svazků a vracel se zpět. U domu na schodech jsem narazil na hlouček lidí. Někteří měli v očích slzy. "Co se stalo?" zeptal jsem se doktora Ramona. "Strašné neštěstí, mladý muži," zašeptal. "Říká se mi to opravdu těžce. Ta bledá dívka v podkroví, Sonia. Včera v noci se oběsila. Smrt musela nastat kolem půlnoci. Našla ji v poledne paní Pierceová, když jí nesla jídlo. Je v šoku. Nechal jsem ji u ní v pokoji. Je tam s ní paní Rosenfieldová. Navíc se musí někdo postarat o mrtvé tělo." Němohl jsem najednou najít vhodných slov. Stál jsem tam a hlavou mi prolétaly myšlenky na křehkou skořápku reálného těla za kterou číhá šílenství. Sonia je tedy mrtvá. Nikdy se už nedozvím, co se mi to snažila tak usilovně sdělit. Odešla pryč z tolik nenáviděné my a studeného světla blesků. My ostatní jsme to štěstí neměli. "Půjdu a vykopu hrob na zahradě. Dole v kotelně je nářadí." Všiml si mé nervozity a pohlédl na mne s potlačovaným soucitem. Vrátil jsem se do domu. Pod schody pak vzal rýč a lopatu a vyšel mezi stromy. Tráva pod mýma nohama byla jasně zelená a voněla jarem. Ohlédl jsem se a spatřil v okně paní Pierceové pohyb. Sledovala mne za záclonou. Pochopila snad, že nám všem ukázala Sonia cestu? Začal jsem s hloubením jámy. Z ulice ke mně doléhaly hlasy. Byla už skoro tma, když byl hrob konečně hotov. Vyškrábal jsem se nahoru. Do zahrady dopadalo světlo měsíce a já jsem zhluboka vdechoval chladivý vzduch. Teprve tehdy mi došel význam událostí posledních dnů. Pochopil jsem to co už mnozí věděli dávno. Jiní si to stále nechtěli připustit. Bůh je všude. Na nebi se objevily první potměšilé hvězdy. Kráčel jsem pomalu domů a oprašoval z kalhot hrudky hlíny. Zítra půjdu do koupelny a napustím si vanu horké vody. Dlouho to nemůže trvat. Ve skříňce nad umyvadlem najdu starou břitvu s kostěnou rukojetí. Pokud tam nebude, mám ještě několik žiletek značky Gilette. Slunení paprsky budou tančit po podlaze, když si otevřu žíly a nechám svůj ivot odplynout na karmínově rudém proudu. Zaplašil jsem ty myšlenky po cestě chodbou k mému bytu. Uvítal mne s otevřenou náručí.

Ráno se změnilo počasí. Obloha byla zatažená a šedivá. Zdmi domu pronikal chlad a vlhko. V přízemí bylo slyšet zvuk tekoucí vody. Umyl jsem se a oblékl čistou košili. Na městem visel žlutavý příkrov, protože v některých čtvrtích před noc hořelo. Jáma v zahradě byla už zasypaná. Na holou hlínu někdo naskládal drny. Znenadání jsem si představil Soniu jak leží v mokrém hrobě pevně stočená do klubíčka. Poloha, kterou si pro svůj spánek zvolila, připomínala až nápadně přízračnou polohu mrtvého plodu v matčině děloze. Stejně křehkjá a zranitelná, obklopená jantarovým světlem, vznášející se mezi jejím životem a vlastní smrtí. Ozvalo se klepání na dveře. Venku stála slečna Tillinghastová v růžovém županu a třásla se. Nebylo poznat, zdali strachem nebo zimou. "Omlouvám se za to nepříjemné ranní vyrušení," zaštěbetala, "ale musím vám vyřídit, že generátor je nadobro rozbitý. Řekl to včera večer pan domácí. Navíc už nemáme žádné palivo. Všichni nájemníci by to měli vědět, aby se mohli případně zařídit. Bytový úřad tuto část města v poslední době strašně zanedbává. Kdyby fungoval telefon, stěžovala bych si. Ale ani o to vedení se nikdo nestará. Víte o tom, že na křižovatce u Parku legií nejedou vůbec žádné semafory? Divím se ..." Podle přízvuku pocházela odněkud ze severu. Ztráta generátoru znamenala ztrátu elektrického proudu a tím také tepla. Dům se tak stal mrtvou ruinou. Neměk jsem co odpovědět. Zmohl jsem se tedy alespoň na formální poděkování. "Děkuji, že jste přišla. Pokud tomu tak opravdu je, budeme se muset odstěhovat." Slečna Tillinghastová ale pokračovala dál. "V poslední době to s tímto místem šlo opravdu z kopce. Vezměte si například to nebohé stvoření z podkroví. Byl t šílenec. Všichni to věděli. Stranila se světla a byla až příliš často bezdůvodně hysterická. Takoví lidé přece potřebují odbornou péči a pomoc. Dávno si ji měl někdo odvézt. Alespoň by se předešlo takovým nešťastným událostem jako minulou noc. Víte vůbec, že ji zakopali na zahradě?" "Ano, vím, " odpověděl jsem rozhořčeně. "Byl jsem u toho." Otočila se a vztekle odcházela pryč. Také já jsem se vrátil do kuchyně. Na stole ležela čerstvě utržená růže. Uchopil jsem ji, abych k ní mohl přivonět, když něco malého a bílého vyklouzlo z jejích sametově rudých okvětních plátků do mé dlaně. Byl to malý tlustý červ s černou hlavičkou. Bez pocitu viny jsem ho rozmáčkl mezi palcem a ukazováčkem. Slunce protrhlo mraky a ozářilo mou tvář. Poprvé po dlouhé době jsem se cítil opravdu šťastný. Budu moci konečně opustit toto prokleté místo a s ním pohřbít i všechny bolestné vzpomínky, které mne s ním a s minulostí spojují. Asi před týdnem jsem měl sen, ve kterém se mi zjevil anděl. Vznášel se nad mořem a smál se. Pohlédl na mě a řekl: "Narodil jsi se živý. Není to dostatečný trest?" Potom začal zvracet krev. Zachvátily ho plameny. Tehdy jsem se probudil. Přistoupil jsem k oknu a otevřel ho dokořán. Dole na ulici si hrály děti. Jejich křik doléhal až ke mně. Téměř jsem mohl rozeznat jednotlivé tváře. Byly plné smutku a výčitek. Vystoupil jsem na dřevěný parapet a s radostným úsměvem vykročil slunci vstříc. Teď už mne udržují pod sedativy celé dny. Dávno jsem si vykl na jejich kradmé kroky a šeptaná slova opovržení. Snažím se pouze usnout. Avšak ani oni, ani jejich léky mne nemohou přinutit, abych zapomněl na ten báječný svět.

 
 

Reklama