revue právem opomíjených

Michal Spáčil

POKUS O VÝKLAD BÁSNĚ LADISLAVA PALLASE "518"

21. října 2008 v 18:41 | Michal Spáčil

Vyložit báseň bez literárnho vzdělání je v podstatě nemožné. Přesto se o to pokusím, neboť se obávám, že bez mého skromného přispění zůstalo by poselství obsažené v tomto díle zčásti skryto, což by jistě byla škoda. Neznaje tedy teorii, rozdělím báseň do několika celků a pak se uvidí.

Část první: "Rozsviť svíčku vznik světa nízké tóny" vypovídá o úzkém vztahu, který panuje v oblasti nevědomí mezi zrozením (nízké tóny) a věcmi na počátku, tedy zažehnutím svíce nebo vznikem světa. Přiznám se, že pocit souvislosti nízkých tónů se zrozením jsem získal spíše intuitivně, nebo lépe - introspekcí. Přesto se mi však záměr básníkův jeví zcela jasným. Celkově tedy ukazují první tři řádky na počátek lidského života. To potvrzuje i druhá část: "poprvé (po prvé)", která opakováním zdůrazňuje pocit novosti, nepřipravenosti, tedy opět začínání něčeho.

Část třetí, "používejte všech výhod - světlo svítí hudební nadání" jakoby evokuje atmosféru billboardových návodů k životu ... "hudební nadání" je zřejmě upomínkou na autorovo dětství. Všechny tři slovní spojení této části obsahují jakési nabádavé tóny, vlastně první obraz mluvy dospělých v dětské hlavě.

Dál: "užitečné zvíře špatné chování" ... těžko co dodat. Básníkův životní pocit z mládí, možná z období ranného dospívání - společnost jej vykořisťuje, ne snad materiálně, spíše si autor bolestně uvědomuje, že vše dělá jakoby pro jiné, ale přitom zbytečně, bezvýchodně. Kolik receptů má dospívající mladík k vyléčení světa ... Další řádek, špatné chování, ukazuje na revoltu, na způsob, jakým se mladý básník brání formujícímu vlivu tupé, zvířecí spolenosti.

Pátá část obsahuje opět jakousi genezi: "oni slíbili malé hnízdo ukliď třídu dobrá docházka sliby - chyby." První řádek ukazuje bojácnou, skromnou touhu básníka po prostém, láskyplném životě a zároveň brutalitu moci způsobem, který vhání slzy do očí. Ve čtyřech slovech je geniální zkratkou shrnuto, jak vystrašeně, a přesto důvěřivě pohlíží mladý, nezkušený člověk na Ně, architekty společnosti. Následující spojení "ukliď třídu" a "dobrá docházka" mluví o příkazech a interakcích s oficiálním způsobem, který již známe. Dobrá docházka znamená spíše než příkaz "shora" přizpůsobení, akceptaci spolu s odměnou přikazujících. Tuto část shrnuje autor lapidárně ustáleným slovním spojením "sliby - chyby." Ztrácí nezvratně a navždy důvěru v dosavadní principy fungování lidské spolenosti. Nevypovídá nic o tom, jak k tomu došlo, můžeme se jen domýšlet, co prožil tak významného, že prošel takovou proměnou, a zřejmě ani vypovídat nechce - sama sevřenost verše jako by říkala "stalo se a dost, už o tom nechci mluvit." Z následujících veršů však plyne, že se autor dostává do otevřeného konfliktu s Mocí, opět chybí bližší vysvětlení, jak se to stalo. Téměř jistě to souvisí se zážitkem zamlčeným v předchozím řádku. Tímto vynecháním podstatného dosahuje autor onoho napětí, tak příznačného pro všechny jeho práce - něco jako zamlčená první doba v jazzu.

Není pochyb o tom, že další, sedmá část, vypovídá o zkušenostech se Státní bezpečností (nezapomínejme, že Pallasova učebnice psaní na stroji vyšla dlouho před listopadovými událostmi). "zastupovat dlouhý zástup S kým se stýkáš ranní návštěva - vítám vás!" Je ale možné, že první řádek této části zamýšlel autor v širších souvislostech, tedy "dlouhý zástup" možná nezastupují pánové z StB, ale všichni Pallasovi učitelé, vychovatelé a mravokárci, kteří jej neustále napomínají a se zdviženým prstem předepisují mladému muži, koho má zvolit za přítele nebo partnera.

"Výslovnost přímka odvážil se má odvahu"

Pro nedostatek místa musím od výkladu dalších řádek ustoupit, nicméně čtenář si jej jistě podle naznačené cesty doplní sám. Dodám ještě, že "východ měsíce uvnitř dvou domů" znamená možná vnitřní emigraci.

Báseň "518" se mne osobně dotýká velmi bolestně svou zničující upřímností citlivého, zranitelného člověka, jímž L. Pallas bezesporu je.

515, 518

21. října 2008 v 18:00 | Ladislav Pallas

515


těžká půda

půjdeme

naše kultura

jděte vzhůru

stín stromů zábavný pořad

obrátili jsme se - málo plánů

stinné místo jdi pořád dolů

dobrá vůle cvičení obratů

dětská ústa Ústí nad Orlicí

bílý kámen

tázací zájmeno - jsi rád či nerad

vracel se otevřít bránu

příslušný /prozatím/

mnoho úkolů

zatímní správa

pořádný kázání



518


rozsviť svíčku

vznik světa

nízké tóny

poprvé /po prvé/

používejte všech výhod - světlo svítí hudební nadání

užitečné zvíře

špatné chování

oni slíbili malé hnízdo

ukliď třídu

dobrá docházka

sliby - chyby

zastupovat dlouhý zástup S kým se stýkáš

ranní návštěva - vítám vás!

výslovnost přímka

odvážil se má odvahu

zbývá malý zbytek

východ měsíce uvnitř dvou domů, já děkuji, písně zní ...

Velekněz K. S. K.

7. října 2008 v 17:07 | Alexej Privalov

Vztyčte Mi megalit na skalách vysokých

vtiskněte Moji tvář do hmoty kamenné

ve výšce černých hor Má socha přetrvá

pro věčnou paměť země


V Mých stopách hlubokých kráčejí daemoni

smrtelní nespatří Mou pravou podobu

střepy let skleněných sestaví eposy

O Mojí věčné slávě!

O nesmrtelném díle!


Po troskách života, té změti dýmající

jdu krokem lhostejným

a zářím vnitřním světlem

hluboko pode Mnou

je všechno vysoké

ni hory nejvyšší

k Mým nohám nedosáhnou


Jsem první z tisíců, jsem první z Vybraných

co k světlu povedou

Kult Slunečního Kruhu

Moje dlaň zazáří plamenem modravým

Paprskem ozářím

Jedinou Možnou Cestu

Megamania

1. října 2008 v 20:13 | Alexej Privalov

Bydlím až nahoře

na samý špici věže

a rukou obnaženou

rozháním těžký mraky

a blesky pode mnou

mlátí do hromosvodů

ale má energie

ta mlátí do blesků


Bydlím až nahoře

a plivu žlutý sliny

tak vznikaj krátery

to Díry Matky Země

jsem pánem nad životem

a vládnu tvrdou pěstí

má věž je poslední

výspou před hustým lesem

před lesem neprostupným

když trčí z barikády


Bydlím až pod nebem

kde kyslíkový bomby

bouchají pro plíce

the life support unit

i světlo z povrchu

děsí se výšky věže

někdy se zhroutí cestou

někdy sem nedoletí


Žiju hned pod nebem

a přes průhledný stěny

sleduju pozemní

pohyby obratlovců

a hlídám evoluci

a zvracím protoplazmu

když střílím po družicích

když měním vzdušný proudy


Čuju děs v očích

deskriptivních geometrů

krychle se hroutí

přímky se vohýbají


Bydlím až nahoře

a víc než gravitace

mý síly křiví prostor

můj mozek prasí dobu!

SLONOVRAT

21. září 2008 v 21:32 | Alexej Privalov

/úryvek z románu/

Zatímco se Chalím-ál-Čips na Lampáčově posteli těžce probíral z alkoholového opojení, Lampáč a Rostl se chystali na slavnou podmořskou výpravu. Dýchacích přístrojů nebylo potřeba, protože do místního moře pořád někdo funěl a dejchal a vůbec jej obohacoval o kyslík, bylo tedy velmi dobře dýchatelné, zatímco voda ze zlatotrenských vodovodních kohoutků přestávala být pitná a stávala se jedlou. Hlavním účelem podmořských výprav bylo tedy především nenamočit si kravatu, což by obzvláště Lampáč nelibě nesl. Bylo tedy rozhodnuto schovat kravaty ve vodotěsné skříni a pod vodu je vůbec nebrat - tam postačí motýlky, zvláště díky snížené viditelnosti. To už se do příprav zapojil i Chalím, uplativ svou opici banánem. "Máte tady nějaký starý igelitový pytle?" otázal se vychytrale.

"Máme."

"Sem s nima."

Popadl tři velké pytle a nůžky a po interakci těchto předmětů, chladnokrevně řízené Chalímovým centrem pro rovnováhu, vznikly tři dokonalé potápěčské úbory, které vzdáleně připomínaly tři pytle s prostříhanýma dírama na ruce a hlavy. Hrdinové si je okamžitě obuli a vydali se napříč Trenkama k vodě.

Cestou nebudili žádnou zvláštní pozornost, zlatotrenští obyvatelé již ledacos viděli. Když si však povšimli pod krkem tří velvyslanců suchozemstva motýlků, naplnil se náhle okolní vzduch cvakáním fotoaparátů a blikáním blesků. Některé z fotoaparátů, které používali zástupci místního tisku, byly tak dokonalé, že po blesku se ozval hrom a začalo pršet. Bylť to vynález kterési japonské firmy. Stejná firma vyvinula i film, který byl tak citlivý, že se při dramatických snímcích rozplakal. Nepromokavé oděvy tří vyzvědačů však nedaly zuřícím reportérům žádnou šanci. Důstojným krokem vtrhli do přístavu a voda se nad nimi zavřela.

Na podmořské diskotéce blikal místo stroboskopu rentgen. Tanečníci točící se navzájem kolem svých os v rytmu pradávného tance Kulaj-Šudlaj se několikrát za vteřinu měnili v pozvolna vyhasínající kostlivce. Tančící páry elegantně se proplétaly mezi poplavávajícími chobotnicemi a odpadky z oceánských parníků. Jmenovitě to byly tyto (podle abecedy):

bledý mladík, dva autobusy, hrom do toho, chcíplá krysa, kapraď samec, konzerva, kurnik šopa, kus boty, lak na ruce, mořský vlk, obsah lodní pumpy, romantický klavír Jiřího Maláska, starý klobouk, uzená štoudev, větev, voda, zcela nový klystýr, živá krysa, atd. s karfiólem, a jiné.

Zmiňujeme se o tom z toho důvodu, že tento seznam se zcela překrýval s právě aktuálním jídelním lístkem. Dění na této akci však nikterak nesouvisí s dalším dějem. Do ostatních světových událostí zasáhla však nebývalou měrou.

Pestromozaikový epos o podivuhodném mládí a dospívání Alexeje Privalova

14. září 2008 v 18:48 | Alexej Privalov

/úryvek z románu/


V předchozím ději získá dvanáctiletý Privalov podporu mocností z Druhé strany a přes jejich varování se toho pokouší důkladně zneužít.


Alexej zatím šel do ředitelny. Nespěchal, věděl, že dneska se poměr sil změní. Tvor ze sna mu sice zakázal myslet na pomstu, ale v tomto případě, a tím si byl Alexej jist, to neplatí. Sebevědomě zaklepal na dveře ředitelny. Za jeden jediný den se proměnil, už mockrát tady klepal, shrbený, ruce spocené nervozitou a strachem. Dnes bylo všechno jinak. Stál vzpřímeně, i břicho jako by se trochu zmenšilo. Otevřela vysoká, zmalovaná kysličníková blondýna - zástupkyně ředitele Marta Hoffmanová. Privalova sledovala a nenáviděla od té chvíle, co se dozvěděla, že je Estonec. Rusák. Tlustý a špinavý Rusák.

"Pojď sem."

Otočila klíčem ve dveřích.

"Nebudeš si nikam sedat! Budeš stát! Soudružka učitelka Benešová se kvůli tobě zhroutila, slyšíš? Kvůli tobě! Okamžitě tě přeřadíme do zvláštní školy! OKAMŽITĚ! Tak ty se budeš ještě smát?"

Jekot přešel do kvílení připomínající nejrychlejší frézu.

"JÁ TADY VEZMU TO PRAVÍTKO, A JESTLI JEŠTĚ CEKNEŠ, TAK ..." mávala nad hlavou dlouhým dřevěným pravítkem s kovovou hranou. Musím se rychle uklidnit. UKLIDNIT, šeptala si v duchu.

Pak se iniciativy chopil Alexej.

"Prosím vás, soudružko zástupkyně, nebijte mě!" zakřičel plačtivým hlasem tak, že jej jistě bylo slyšet ve vedlejší kanceláři, spojené s ředitelnou průchozími dveřmi. To se nemělo stát, napadlo Hoffmannovou.

Náhle si Alexej Privalov roztrhl košili. Na jeho bílém těle se začaly objevovat dlouhé krvácející rány přesně napodobující tvar pravítka, které Hoffmannová stále držela v ruce.

Alexej Privalov začal ječet. Krev z jeho ran zastříkala strop a zdi. Hoffmannová stála s pravítkem v ruce a nebyla schopná se pohnout. Vytřeštěně hleděla Alexeji do tváře. Usmíval se.

Křičel stále víc. Přes ochromující hrůzu si Hoffmannová uvědomila, že ŽÁDNÝ ČLOVĚK nedokáže takhle hlasitě křičet. Na holém břiše stále přibývaly rány neviditelnou zbraní.

Někdo vyrazil dveře. Dovnitř se nahrnul mladý tělocvikář, následován školníkem, několika učitelkami a hejnem dětí. Na zemi ležel v kaluži krve Alexej a sténal. Krev byla všude, na stěnách, na stropě, trocha jí stříkla i do květináče s tchyninými jazyky.

Nebude trvat dlouho a vyrostou na nich podivuhodné květy.

Nad Alexejem stála Hoffmannová s pravítkem v ruce a hloubkou nevědomí v očích.

Všechno bylo jasné.

Učitelka plavání, statná žena ve sportovním oblečení, položila Alexeje do pozice, kterou na branných cvičeních popisovala jako "stabilizovanou polohu" a snažila se zastavit krvácení z nejhlubší rány. Tělocvikář ležícího přeskočil a chopil se telefonu.

"Filip Bergman, Varšavská osm, základní škola." Přesně jak se naučil v hodinách zdravovědy - plné jméno, kde se nachází, co se stalo a co dosud udělali. "Máme tady těžké zranění. Zbitý do krve. Snažíme se zastavit krvácení. Ano. Ano. Varšavská osm." A po chvíli: "Informujte prosím Veřejnou bezpečnost."

Školník si bolestně uvědomil, že už v mládí vysloveně nesnášel pohled na krev.

Alexej sténal.

Tělocvikář přikročil k zástupkyni, aby ji zadržel do příjezdu hlídky. Nebylo to ale třeba. Marta Hoffmanová se pomalu snášela k zemi jak zvadlý list. Stačil ji ještě zachytit pod pažemi a opatrně ji položil. Do nevěřícných výkřiků ostatních učitelek a nadšeného jekotu dětí se přimísilo kvílení policejní sirény.

Lékař, který si nestačil ani sundat kabát, přiběhl dovnitř následován saniťákem a dvěma příslušníky. Klekl si do krvavé louže na zemi a rychle zkoumal rozsah poranění. Pokrývala břicho a hruď, dvě rány se táhly i přes záda. O zraňujícím nástroji nemohlo být pochyb. Hoffmannová ležící na zemi jej ještě stále držela v ruce. Na Alexejově paži byla fialově otištěná ryska. "Ona mě zbila ..." šeptal Alexej lékaři do ucha. "Hoffmannová."

"Hlavně klid, chlapče," mluvil doktor potichu, "rány nejsou moc hluboké ... naštěstí." Spolu se saniťáky ho obvázali. Bílou gázou prosakovala krev. Společně naložili Alexeje na nosítka. Lékař přejel pohledem krvavé šmouhy po celé místnosti a řekl směrem k ženě, o níž usoudil, že to je ředitelka: "Měla byste se víc zajímat o psychologické profily svých podřízených." Sklonil se k třesoucí se Hoffmannové a vytáhl z brašny injekci se sedativy. "To nebude potřeba," řekl kdosi. Pak se ve dveřích ukázala zelená uniforma a za ní neformálně oblečený muž s ostražitýma očima. Zatímco jeho kolegové připínali Hoffmannové, sedící netečně na zemi, želízka, sklonil se k pravítku, které, jak hned usoudil, posloužilo jako zbraň. Podíval se zblízka a zjistil, že mu něco nehraje. Celá místnost byla od krve, jenom na tomhle kusu dřeva nebyla jediná kapka. Ohlédl se po fotografovi. Když viděl, že ještě nedorazil, obrátil se zase k pravítku.

A viděl, že je na něm přece jen několik kapek, kterých si předtím nevšiml. Potom přibyly další. Jako by tu krev ve smtelných křečích potilo samo dřevo. Kapky se hned rozmazávaly do krvavých čar. Vyšetřovatel ucítil, jak se mu do hlavy hrne krev a země se pod ním zhoupla. "A do prdele ..." zašeptal.

Píseň "Když jsem šel z hub" jako psychologický fenomén

3. září 2008 v 19:46 | Michal Spáčil
Než se pustím do analýzy tohoto šlágru, jenž úspěšně prošel zkouškou pro písně nejprůkaznější - totiž zkouškou časem, musím předeslat, že dnes tvořím při pocitu maximálního psychického nepohodlí, ve stavu úporné anxiety. Jak je tedy možno, pomyslí si jistě čtenář, že se teď pouštím do psychoanalytického rozboru tak nadčasového díla, když aplikací pouček z psychoanalýzy vyplývajících nedokážu pomoci ani sobě sám? Tak především, rozborem "Když jsem šel z hub" nechci ničemu pomáhat, spíše naopak: rozložením na jednotlivé motivy ztrácí tato píseň částečně na síle. Vůbec cílem jakéhokoliv rozboru, který jsem kdy podal či snad v budoucnu ještě podám není ani tak osvětlení, jako spíše zamlžení a celkové znepřehlednění fenoménu (hodilo by zde spíše "problému", ale ruku na srdce - považujete píseň "Když jsem šel z hub" za problém?)
První otázkou ohledně písně je její původ. Většina odborníků se přiklání k názoru, že se jedná o píseň zlidovělou, tedy umělou. V jakémsi časopise z počátku padesátých let jsem objevil nejapnou coververzi díla, dokazující, že bylo již tehdy dobře známo a obecně rozšířeno. Generace našich dědů zná zvláštní popěvek o ztraceném zubu snad ze sta procent, zatímco lidé o generaci starší ji buď neznají, stydí se, nebo to s umělými zuby zazpívat nelze, co já vím ... ale to jsem poněkud odbočil. Kromě zastaralého, leč obecně dobře srozumitelného výrazu "já na ni dup" neobsahuje text žádné archaismy, je napsán jazykem svěžím a moderním. Je možné, že se v průběhu let obměňoval, ale více se pravdě podobá, že popěvek vznikl poměrně nedávno (ve srovnání s lidovými písněmi), odvažuji se zařadit jej někdy na přelom třicátých a čtyřicátých let.
Po poněkud zmateném úvodu si tedy pro přehlednost uvedeme celý text písně, částečně i proto, že se v jednotlivých krajích Čech a Moravy může tento hit zpívat v různých podobách. Verzi, kterou uvedu, budeme považovat za obecně závaznou:

I. Když jsem šel z hub
ztratil jsem zub.

II. Našla ho Jóhana
s dlouhýmá nóhama.

III. Já na ni dup
dej sem ten zub
nebo ti vytrhnu
z prdele chlup.

Text se rozpadá na tři samostatné celky, z nichž každý má k předcházejícímu kauzální vztah.
Začněme prvním řádkem: zdá se být jasné, že mluvčí, tedy zpívající, byl na sběru hub a dá se předpokládat, že to bylo v lese. Samozřejmě, mykózy všeho druhu jsou domovem snad na každé biologické entitě, nicméně je vžitý úzus nerozumět houbou houbu obecně, ale speciálně houbu kloboukatou, z lesa přinesenou. Vnucuje se zde však jiná myšlenka - v českém jazyce má spojení "být na houbách" ještě jeden význam - označuje stav před narozením. Text neříká, jak by bylo logické, "když jsem šel ze sběru hub", ale pouze - z hub. Najít původ takového rčení je poměrně snadné: houba často symbolizuje phallus, nejen jako leitmotiv ve snech hysterických pacientek, ale i v mytologiích či zvycích mnoha přírodních národů. Jakmile je jedinec konfrontován s fakty ohledně vzniku nového života, pokládá si, většinou ne zcela vědomě, otázku, v jakém stavu se nacházel před okamžikem početí. To je pravý smysl klasické zenové otázky "Jak vypadala moje tvář před narozením rodičů?" Odpovídá si tak, že byl uvězněn v otcově falu. "Být na houbách" se tedy rovná "být latentně přítomen v údu svého otce". V souvislosti s textem písně zjišťujeme, že jako multifunkční symbol ukazuje první řádek na tři období života, "když jsem šel z hub" jako okamžik početí, přeneseně jako narození a nakonec jako přechod mezi dětstvím a pubertou, který, kvůli zrychlenému vývoji těla i psýché, je jakoby analogický k překotným změnám v prvních měsících života. Pro další výklad se budeme držet třetí možnosti, neboť, jak ještě uvidíme, píseň "Když jsem šel z hub (dále jen KJŠZH)" se týká biologické iniciace, přechodu mezi dětstvím a dospíváním.
Druhý řádek mluví o ztrátě zubu. Již Freud si povšiml, že vypadení, vytržení zubu často symbolizuje masturbaci. Zde se však nehovoří o vypadení, nýbrž o ztrátě zubu, což není totéž - tento řádek mluví nejen o ipsaci, ale i o její "ztrátě", tedy o jejím zanechání. Důvod tohoto činu nacházíme ve třetím a čtvrtém řádku. Johana s dlouhýma nohama znamená obecně ženu, či spíše dívku, "dlouhé nohy" slouží jako prostředek pro vyjádření její sexuality, tedy toho, že Johana je primárně vnímána mluvčím jako sexuální symbol. V geniální zkratce, typické spíše pro sny než pro písně, je naznačeno jakési předání štafety - zubu symbolizujícího pohlavní zájmy zpívajícího (chce se téměř napsat "snícího") k mladé ženě, tedy přerodu pohlavního pudu z jeho dětské, na vlastní tělo zaměřené podoby na plnohodnotnou sexualitu dospělého. Tento proces je ovšem pro ego bolestivý, jako všechny větší přesuny libida. V dalších řádcích se naplno projevují regresní tendence mluvčího, neváhajícího použít k obnovení původního stavu výhružky a agrese: "já na ni dup/dej sem ten zub", což vlastně neznamená nic jiného, než: Chci se vrátit do stavu infantilní sexuality. To je jádrem, hlavním významovým uzlem celé písně. Již od prvních psychoanalytických pozorování je známa konzervativní povaha pudů a trvalá snaha některých psychických orgánů obnovit původní stav, což se symbolicky objevuje jako "návrat do ztraceného ráje" a podobně. V posledních dvou řádcích se opakuje motiv násilí, který má teď již povahu anální agrese, zároveň však, opět způsobem typickým pro sny, je použito zhuštění, kdy "chlup z prdele" je sám o sobě příznakem dospělosti a jeho vytržení tedy také obnovuje předešlý stav. Na samém konci písně se něco stane s melodií - začíná stoupat a skončí na nejvyšším tónu celé písně. Doprovází totiž pointu, rozuzlení textu - zase jako ve snech či vtipech, kde se smysl předchozího sdělení najednou objeví ve zcela jiném světle. V KJŠZH není tato pointa zcela neočekávaná, protože jak agresivní, tak regresní motiv je v písni naznačen již předtím, jeho spojitost s análním otvorem a použitím vulgarismu však posiluje jejich účinnost a uvolňuje napětí posluchače, který, pokud slyší píseň poprvé, reaguje úlevným smíchem.
Nacházíme zde příčiny obrovské obliby a rozšíření jinak dosti obskurního hitu, což bychom pomocí tradičních metod výkladu písňových textů, přísně se přidržujících zjevného obsahu, vysvětlovali opravdu nesnadno - onen mykologickostomatologický námět již na první pohled nezapadá do vzorce běžných životních zážitků obyvatel české kotliny - i když samozřejmě není možno vznik takové či velmi podobné situace zcela vyloučit.
Pokud se nyní vrátíme k textu písně jako celku, vidíme, že sexuální motiv, jenž je jeho podstatou, není transparentní a můžeme říci, že jsem první, kdo jej objevil. Ovšem má zásluha na pochopení díla značně vybledne, když si uvědomíme, že píseň je s nejvyšší pravděpodobností opravdu složená jediným konkrétním básníkem a hudebníkem (melodie tak skvěle doplňující text a naopak, že je zcela vyloučeno, aby se na skladbě podíleli dva lidé), který si bravurně poradil s několikanásobnými významy vět, známými spíše z čínských básní než ze sprostých popěvků, a skvěle ovládl přesuny a zhuštění, tolik připomínající snovou práci. Vznik písně spadá do doby, kdy si populární "vídeňská" psychoanalýzy získala v českých zemích řadu příznivců z řad lékařů i laiků, a není proto vyloučeno, že nám některý z našich předchůdců poslal vtipně zašifrovanou hádanku k rozluštění a pobavení. Skláním se před ním.

DĚJ SE ODEHRÁVÁ 182,45 M POD MOŘSKOU HLADINOU

12. srpna 2008 v 15:50 | Michal Spáčil

V čele průvodu kráčí kněz, oči zbožně obráceny k zemi. Brada s chaluhami propletena k nepoznání. Obřadní roucho zvolna mineralizuje a mění se v krunýř podobný schránkám červených plžů.

Za ním šest mužů přidržuje rakev.

Tucty plaček, jež v slané vodě slzy sladké v svatém žalu vyplakaly.

Na poslední hranici dohlednosti se děsivě tyčí obrovský vrak, známý jako Hrad.

Nikdo nedýchá.

Kněz: "I toulat se na lávových polích

i na medůzy hřbetu bílém

vznášet se znal.

Než strašná blasfémie duši sráží

a tělo v marné kusy trhá

jako když v nepozorném člověk snění

rozbité lastuře otevřít ránu dá."

Přichází babice, které sůl moře ohyzdné vrásky v tváři vyleptala, a tělo jak korálový útes ulitami olepené má.

Baba: "Což neříkala každým ránem

jsem ničemnému v žalném zpěvu,

že kdo nadechnout se rouhavě snad zkusí,

smrtedlnou smrtí hroznější než smrt s světa sejde ..."

Kvičí s plačkami dlouhou melodii, která, zkreslena vodou, proniká ušními bubínky částečně již přizpůsobenými. Směrem od Hradu přichází Vládkyně. Jen uvyklé oči vidí v té hlubině cosi rozdílného od tmy. Poddaní však dokážou už srdce rozeznít při pohledu na zlatavé pruhy vykreslené na tělo Vládkyně dalekým sluncem, které již sami neznají.

Kněz: "Pozdravte Paní dlouhým skokem, jak uvykli jsme léty."

Tu všichni kromě kněze odrážejí se vybledlýma nohama od bahnitého dna výskokem, při němž nelidsky ohýbají těla v přátelství s vlněním moře. Vládkyně pokyne mrtvolně bledou rukou a deformované žábry, částečně ukryté za něžnými ušními lalůčky, sebou nepravidelně škubou.

Vládkyně: "Jako skála drží jest vody mořské, by na věčnost až pohromadě byly, jako bahno dnové ml-

ží oko, korýšovce z cesty svádíc, stejně Já jsem osou moře. Třpyt hvězdám, lesk rybám dá-

vám, vodě jsem matkou, branou chaluhám. Poslyšte zpěv můj, zpěv vln tomu, kdo zde le-

ží."

Vládkyně ukáže na rakev a náhle se její hrdlo rozechvěje skřekem tak strašným, že rozvíří dno a nepostřehnutelný prach ulit vymrští tam, kde černá modř hladinu dalekou tušit dává. Tu rozléhá se mnohohlasý kvil s novou silou.

Muž v rakvi se převalí a praví neslyšně: "Snad dechu popadnout je možno přece. Než život můj as skončil. Říkali že rouháním je, rouháním či v plen cti dáním, přijmout vodu ústy bez polknutí. Říkali dýchat kdo že zkusí, sépie odnesou ho vzhůru, kde v temně modrém příšeří končí bubliny, jež bahno pouští, tam, kde v výškách smrtných vládne zmar. Jsem tedy mrtev. Čím to, že dosud chlad i světlo cítím?"

Tmí se a někde daleko, kde korýšů prázdné schrány v hory se vrší, jsouť měkká jich těla v věčnost dávno vzata, gnómónu otisk temný právě na XIII. padá.

Obřad je u konce. Hrubá látka sešita a bahenním plynem naplněna, k rakvi přichycena trouchnivým zbytkem kotevního lana. Vládne tma, jež ne oko, ale uši i mysl ochromí, přesto nářek plaček pronikne i k pohřbenému. Náraz, zaskřípění a měkký dopad, jenž se zvolna mění v let. Rakev stoupá vzhůru, a pohyb zrychluje až k šílenství.

Náhle tříštivou a bílou slupku na hladině prorazí. Zvolna se dřevěná bedna na hladině houpá, jas její a mozaikovou krásu nemilosrdně Slunce odhalí a trouchnivou a zašlou ukáže ji blízkým pískům, k nimž vánek sotva znatelný ji odnáší. Stačí lehký nápřah ruky bledé jako těla tvorů, jež k Slunci nikdy nedohlédnou, a staré dřevo praská, široký paprsek zlatého světla dovnitř vnáší. Zornice světlo nikdy nespatřivší křečovitě se stahují. Žábry za ušima lačně lapají po kapkách vody z vlasů či chaluh stékající, než naposledy zaškubou a zatáhnou se.

Vítr nemilosrdně suší kůži, jenž nic než vodu dosud nepoznala.

"Je konec," probleskne ještě myšlenka. "Jsem v nadzemí. Toto je peklo."

Od řady chýší z naplaveného dříví, jež nekonečně pomalu po písčinách k moři sjíždějí, vyráží kánoe z vydlabaného kmene. Čtyři silné paže uchopí provaz, jež rakev k látce s plynem vázal, ten se ale trhá. Zachytávají tedy hák v místě, kde před pár nádechy bílá ruka cestu světlu prorazila. Z břehu celý zástup v roztrhaných šatech přihlíží. Vytahují rakev z vody. Mocné páčidlo teď staré dřevo hryže. Když víko odskočí, každý krok zpátky udělá, ač podobu lidí z moře dlouho již znají, přece nevýslovná bledosta modrá spleť žil jejich tělům vzhled děsivých monster dává. Stará žena poklekne a přiloží citlivý prst muži z moře na krk. Pak zvolna přikývne.

Sípavý dech a před očima střep začerněný kouřem. Žena sedící na bobku polévá rozpraskanou kůži vodou z hliněného džbánu. Mořský muž zvedá ruku, jenž na vzduchu jako by nic nevážila. Uši má zacpané chaluhami. Dřív než je vytáhne, by sluch osvobodil, žena jej zadrží.

"Jen k ochraně tvé mořské trávy slouží. Nechráněným uchem kdo z vody přichází zvuk zaslechne-li, z příšerného hluku pocítí hned úzkost smrtelnou, ba až k smrti vyděsit se může. Potrvá dlouhé dni, než z očí černý střípek sejmout smíš a tvé tělo přijme vítr za svůj a vodu navždy opustí."

"Musím zpět," řekne muž z moře a rezonance lebeční kosti mu nezvyklou ozvěnu hned vrací. Namáhavě se posadí.

"Zkoušeli to, Bůh ví že zkoušeli. Mořský lid nevezme nikoho již zpět. Jednou pohřben přijdeš-li mezi ně, prchají v hrůze a renevantem, to jest Navrátilcem tebe zvou."

Muž z moře zůstal jako všichni před ním a místo vody vítr přijal do svých pórů.

Když zemřel, bylo mu podle světlého počítání času sto devatenáct let.

A ještě předtím se posadil na skalnatý útes nad písčinami. A hluboko pod mořem z dáli zněla jeho slova.

"Převalíš písečné zrnko

a stočíš odnož keře směrem k severu

obrátíš plechového kohouta

ze šňůr strháš prádlo snědým matkám

teplé a chladné se vzájemně překrývá

když vírem saješ vodu z chovných rybníků

je cesta větru, ve větrných stopách

i to co zakotvím mi věčně odnáší."

 
 

Reklama