revue právem opomíjených

Martina Dobrovolná

Osmnáctiletá

22. června 2017 v 11:19 | Martina Dobrovolná
Než jí vyhmátl ten divný chlap,
Pletla cizím lidem copánky.
Její ničím nezatížená mysl
vyhledávala lízátka v kancelářích
pracovníků sociální práce,
kde vydávala hluk až k nesnesení.
(uvažovali o zbavení svéprávnosti).

Pár týdnů po našem setkání
už šlapala chodník na Moraváku.

Strašně ráda prý uklízela.

Tanečník

22. června 2017 v 11:18 | Martina Dobrovolná
Tvé ruce
jsou jako gilotina.
Když tančíš,
padají hlavy.
V davu to šumí údivem
i rozhořčením.
Tolik prostoru a pohybu
nelze vyhradit jednomu člověku.
Tolik prostoru a pohybu

zvoní závistí i obdivem.

Není toho tolik, co by mohla říct o smrti

22. června 2017 v 11:17 | Martina Dobrovolná
Není toho tolik,
co by mohla říct o smrti.
Vmrazila se jí do kostí,
když jí bylo třináct.
Ten hluboký pocit nejistoty
a nepochopitelnost ztráty.
Vědomí,
že odteď už bude vždycky viset
někde v prostoru mezi bytím a nebytím
životem a smrtí
vírou a bezmocí

mezi přitakáním a odmítnutím.

Všechno musí pryč

22. června 2017 v 11:17 | Martina Dobrovolná
Kam neseš svoje střeva?
-do obchodu s módou,
do výprodeje.
Kam neseš svoje játra?
-do bazaru slev.

Je jedno,
kde skončí tvoje vrásky,
protože všechno musí pryč.

A svět se točí
ve výprodeji iluzí,
ještě než popraská zemská kůra
jako bubliny finančních trhů
ještě než společně zajdeme

na kolektivní pokrytectví

Šel za světlem ------

22. června 2017 v 11:16 | Martina Dobrovolná
"Už jsem toho hajzla zklikvidovala"
řekla.
"Ošklivej brouk,
seděl na kachličkách v kuchyni.
Šel za světlem.

-Ještě by nám spadl dolů do polívky"

Knoflík a dírka (přišívání)

22. června 2017 v 11:15 | Martina Dobrovolná
Když je přišitý knoflík
Jen o malý kousek větší než dírka
Člověku to evokuje
-všechny ty nástřihy hráze-
snažící se matky
a otce,

co je vůbec nic z toho nezajímá.

Pohádky měsíce prosince

22. června 2017 v 11:14 | Martina Dobrovolná
Žena na ulici
prodává Nový Prostor
s nápisem "Pohádky"
Fouká ledový vítr
a musíš se zařadit do proudu,
aby tě nesrazila vánoční tramvaj.

Do tašky se mi sypou dvacetikoruny
někdy dámské vložky
a zrcátka s puklinami stromů
jako pradávné předobrazy chaosu světa.

Na rameno klepe
chudá známá,
co pojídá pravdu oběda
uzavřenou v párku v rohlíku
/za 10 Kč k dostání na České/

Arktida taje
a voda na plotně vře
možná,
že globání rovnováha

právě implodovala sama do sebe.

Podzimní slunce

22. června 2017 v 11:14 | Martina Dobrovolná
Když se slunce nakloní k podzimu
připomíná mi tvůj pohled
a barvu tvého hlasu
ten závan větru plný
závažnosti

který jsi sama k sobě připoutala
v čase dlouhého umírání
i v hodině své smrti


přesto jsi pro mě nikdy nezestárla

Chvíle před smrtí

22. června 2017 v 11:12 | Martina Dobrovolná
Někdy chvíle před smrtí
je chvílí
před dlouhým umíráním
a některé babičky
to vědí
zabalené do šátků,
ještě se usmívají
ale za jejich pomalým úsměvem
tiše vědí
a kráčejí vstříc
samy sobě
a snad ještě horlivěji
vstříc

svým malým druhým

Říjen kdysi nebo teď

22. června 2017 v 11:12 | Martina Dobrovolná
Největší vytrvalci
drží za kliku
a nepustí dovnitř
ani ven
Saturn čaruje
a na jeden mobil

mi volaly dvě Evy.

Fetky a důchodci v řadě za sebou

22. června 2017 v 11:10 | Martina Dobrovolná
Fetky a důchodci,
procházejí podchodem
fetky a důchodci
nohy mají nakřivo
Srdce jim tlučou
naprázdno

Systémově nakřivo a na prázdno
živoří na hranách jehel
na podstavcích berel
Fetky a důchodci
v řadě za sebou
malují svým dechem
po cihloví mostu.


Fetky a důchodci
šediví tmou a zimou
žebrají o drobné
Jakoby ještě bylo slyšet

jejich hlasy
před oltáři kontejnerů.

Tuberkulózou zapadlý sníh

22. června 2017 v 11:09 | Martina Dobrovolná
"Měl jsem tuberkulózu.
Potřebuju 23 Kč na lék."

Říká mi na ulici Ivan M.
U vchodu k areálu na Vlhké.

Lovím v tašce
a s týdenní rýmou
opravdu nechci ještě TBC.

Nechápavě se dívá
Nemám drobné,
a tak dostává míň.

Jeho pohled cítím v zádech,
a když se otáčím
Hledí mým směrem
a rozštěpem na patře září do bílého sněhu.

"Měl jsem tuberkulózu,
měsíc jsem se léčil v Černovicích."

Jako bych mu svým příchodem
navodila další elektrošok.

Sněhuláci

22. června 2017 v 11:04 | Martina Dobrovolná
Sněhuláci obestoupili sídliště
Zezadu jsou hezčí
než zepředu
(stejně jako někteří lidé).

Roztékají se
A neshoří v žáru tepla
Protože se spokojí s málem.
Když je někdo kopne do hlavy
Existují ve třech částech.

Sněhuláci se nepotí
jako jejich stavitelé.
Klidně vyčkávají
až je rozpustí první povzdech jara. (jarní
dech).

Prochází mnou tma

22. června 2017 v 10:58 | Martina Dobrovolná
Prochází mnou tma,
už dlouho
Tesáš ji do kamene
Budeme v ní navždy ukrytí
Je v ní příjemně
Jako po dešti

Mezi Evou a Lilith

14. srpna 2016 v 13:59 | Martina Dobrovolná
Mezi Evou a Lilith
zeje propast
ve tvaru myšího oka.
Mezi Evou a Lilith
zeje propast
ve tvaru darované kundy.
Kamenem ji nepřehodíš.
~

~ Ještě žijící ženě ~

14. srpna 2016 v 13:58 | Martina Dobrovolná
Zdálo se ti o mé
pětileté dětské nahotě.
Myslíš,
že duchy minulosti,
zaženeš zapálenou svíčkou.
Máš naivní a unavený hlas
a při průzkumech o zdraví,
nepřemýšlíš o smrti.
Kam až jsi ji vytěsnila,
o tom možná ví,
jen tvé prudce vyklenuté břicho.
Stárneš,
ale ponecháváš si dětskost.
V systematičnosti
jsi důvěřivá
a optimistická,
navzdory okolnostem
stojíš stále mimo ně,
jako měkká a klidná skála,
co se nikdy nezbaví údivu.

Vzájemnost

14. srpna 2016 v 13:56 | Martina Dobrovolná
Jen díky němu
si uvědomovala
-opravdovost agresivity
Jen díky ní
si uvědomoval -
léta odloučení.
Naděje umírala poslední,
ale o to častěji,
politá benzínem
a zapálená časem.

Etudy z výběrové krutosti

14. srpna 2016 v 13:55 | Martina Dobrovolná
KORODOVALI
a jako vlastní mýtus
klátili se dopředu a dozadu.
Lichotili sami sobě,
uprostřed nocí,
svírali v křečích pěsti
a elektrizovali
překypující napětím
vlastních pochybností .
Samota jim vyhovovala
cloumali s vlastní cizí nebo čí vlastně
vírou
KOLIDOVALI.
Listopad jim vycházel vstříc
svojí vlastní hnilobou a vlhkým vzduchem,
který včichovali až do hloubi buněk
svých otupělých mozků
KONZUMOVALI se
i když možná nechtěli
-obviňovali se
a pili
plní prázdnoty,
klišé jim nestačila,
ale pravidelnost postrádali.
VOLALI
po změně a naději
a dostali je v podobě kladiva,
kterým zatloukali sami sebe
PLYNULI,
ale nevyplynuli
VĚZELI
v zámcích a v průchodech
jako Freudovské přeřeky plné skrytých
oplzlostí
jako odhalená prsa Madonny,
která přišla o nevinnost,
chlupatili se a depilovali,
žili a odumírali
letargičtí nedostatkem vděku
podezřelí a podezřívaví
komplexní ve své nestabilitě,
ODEZÍRALI
ze rtů,
hledali stopy po celulitidě světonázorů,
aby je dekonstruovali
a utvrdili se sami v sobě
jejich hlavy se vroucně tiskly k sobě,
ale jenom proto,
aby se vzápětí srazily
jako emoce na sklech jejich vitrín
a sociálních masek
občas
VĚŘILI
ale dlouho si tu naivitu nedopřáli.
Spasitelé i hateři,
narcisové všedních dní
polapeni v každodennosti svých smyček
pevně utažených
stačil by krok navíc
a možná
by se změnilo v jistotu
v nánosy světel,
návaly tepla a vrávorání splínů
pozvolna odhodlaných k proměně
- jejich věčné zápolení naložené v čase a
prostoru
oprýskalo by odněkud někam
bez ně protože často bez něh
kam do jakých děr niter, vnitřků a vnějšků,
neví nikdo
a tak nelze dopsat tečku.

Jen počkej

14. srpna 2016 v 13:48 | Martina Dobrovolná
Jen počkej ne-zajíci,
až začneš taky atrofovat.
Jen počkej
ne-člověku,
až přestaneš věřit.

Co zbývá

14. srpna 2016 v 13:47 | Martina Dobrovolná
Slova jsou to,
co říkáme jen tak mimochodem.
Zabalená v obálce,
už dlouho nikoho nezajímají.
Slova jsou to,
co říkáme jen tak mimochodem.
Když se loučíme
možná, že navždy.

On to ten vítr rozfoukal

14. srpna 2016 v 13:46 | Martina Dobrovolná
A ona zná svoji diagnózu?
-To by mě nenapadlo,
že se tak vyčasí.
On to ten vítr rozfoukal

Nedělní průrvy

14. srpna 2016 v 13:45 | Martina Dobrovolná
V neděli je město prázdné,
stejně jako můj žaludek.
Padají na mě lampy
a kapky deště.
V neděli
je moje břicho propálené samopalem.
V neděli bez tebe
nevěřím na anděly,
procházím se duševními mrakodrapy
rozpouštím se,
měním se v kýč.

Praxe umírání 2

14. srpna 2016 v 13:44 | Martina Dobrovolná
Prohlíží si svoje vlastní oči,
-cože to bylo za zkušenost,
co v nich zanechala smrt.

Dívají se do prázdna
jako oči mrtvé ryby.

Krajiny krajnosti

14. srpna 2016 v 13:42 | Martina Dobrovolná
potkávat šílenství
v ústavech
i v tramvajích.

upovídané plačící muže
a ženy rozzuřené bezmocí
/ještě nikdy jsem jim neujela/

jakoby celou dobu švitořili o nás.

Vzpomínky na

14. srpna 2016 v 13:41 | Martina Dobrovolná
Matky krájející syrové maso
všechny ty výplody socialismu i kapitalismu
nůž zajíždějící do měkké tkáně
a "máma mele maso"
aby "Ema měla mísu"
tisíce rozřezaných tkání
jako polootevřená ústa
zírající ve tmě

Tehdy jsem o to stál

14. srpna 2016 v 13:40 | Martina Dobrovolná
"Tehdy jsem o to stál."
řekl.
Nesepjal u toho ruce,
použil satanský symbol,
nemodlil se,
-i když v tom gestu byla víra,
Absolutno nás nepotkalo.
(Možná je ani nikdo nečekal).
/"Tehdy jsem o to stál."/

Zůstat za hranicí

14. srpna 2016 v 13:38 | Martina Dobrovolná
Láska mi protekla
mezi prsty
mezi zuby
mezi slovy a sny.

Tvářila jsem se,
že není
že přece nemůže být,
tak jednoduše a prostě.
Existovat v tom všem svinstvu,
a odolat všem pochybnostem.

Je přece tak naivní,
chytat někoho za ruku
a věřit v cosi,
-co neumíme popsat
(a možná ani prožít).

Je přece tak pohodlné
-zůstat za hranicí.

Muž za zdí

14. srpna 2016 v 13:37 | Martina Dobrovolná
Za zdí si zpíval muž
v cizí řeči
a pak tloukl hlavou
do té samé zdi.

Byly dny,
kdy za ní zvracel.

Nechal se fackovat
neviditelnými muži, a
pak přišli ti skuteční -
a dealovali drogy.

Muž za zdí broukal ukolébavky
a tloukl nohama o zem.

Jeho matka byla daleko,
ale jakoby po ní stále volal.

Když přijela,
byl za zdí slyšet její pláč.

Muž tloukl nohama o zem a čekal
až si pro něj přijdou,
-dealeři skutečnosti.
Až mu ji nadávkují
postupně do žil,
tak,
jako by ho uspávala vlastní matka.

Bylo ho slyšet méně a méně
přestaly se ozývat
jeho vnitřní rány.
Přestal je k sobě zvát.

Blízkost tušení

10. března 2012 v 16:01 | Martina Dobrovolná
Vracím se do slov
a v křeči vět,
nacházím pravdu,
ukrytou samu v sobě,
jen pro tento okamžik,
nedělá si nárok na nic víc,
než v krátkosti problesknout
realitou mojí vlastní hlavy.
Zabydlená v tichu,
tichem proniká,
tichem pronikavá,
jednotlivá
a přece tak celá,
přiléhající ke své vlastní ozvěně,
pozvolna vyprchává.
Nebrání se.
Zase přijde,
jako další uvědomění.

V dálce

10. března 2012 v 16:01 | Martina Dobrovolná
V dálce vidím dálky
I nekonečno je daleko
a hra se slovy
plytká a bezbranná..

Variace na vlastní náročnost

10. března 2012 v 16:00 | Martina Dobrovolná
Variace na vlastní náročnost,
už mě nebaví,
už mě nudí,
už se opakuje,
(aspoň že jsem si jí všimla).
Až mě příště zase zastihne,
můžu se usmát
a v klidu si variovat.

Encyklopedie času

10. března 2012 v 15:59 | Martina Dobrovolná
Zvěcnili čas,
uzavřeli ho do minut,
rozkrájeli na sekundy,
ať se třeba postaví na hlavu,
teď už může,
když je tak hmatatelný,
jen si na něj sáhnout,
jak se rozprostírá,
na povel člověka,
který ztratil pojem o tom,
co z potřeby kontroly,
sám uzavřel do pojmu,
a už je mu cizí,
kdysi snad důvěrný vjem,
spočinutí v čase.
Spočinutí v sobě.

Kapka rosy

10. března 2012 v 15:58 | Martina Dobrovolná
Rosa na koleji,
chvěje se svojí vlastní pravděpodobností,
naklání se nalevo a napravo,
rozpadá se v jedno..

Bez názvu

10. března 2012 v 15:57 | Martina Dobrovolná
Vyrůstám do hmoty
zalykám se časem
spím ve svojí vlastní noře
pod obzorem snů
najdu se v stéblu trávy
v odrazu tvojí vlastní tváře.
(Mezi prozřením a prostorem závažnosti)

Opakuji se

10. března 2012 v 15:57 | Martina Dobrovolná
Opakuji se v plynutích
i v zastaveních
opakuji se ve svojí vlastní imaginaci.
Nechci být šaškem bez víry
ani vírou bez šaška
Opakuji se v hledání
i ve vlastním chaosu neprázdna
reálně i virtuálně

Odrazy nebe

10. března 2012 v 15:56 | Martina Dobrovolná
odrazy nebe
po tmě hledá ve slovech
která nepřichází
ale ani neodchází
uprostřed struny času
napnuté na žiletkách bytí
zase je patetická
i když
si to stokrát zakázala

Jednou zavřu oči

10. března 2012 v 15:56 | Martina Dobrovolná
Jednou zavřu oči
a přesto uvidím víc, než kdy dřív
zavřu oči
a už si nevzpomenu
jak voněly lípy
a čerstvě posekaný trávník
možná to bude ve dne
možná v noci
za zavřenýma očima
otevře se nový svět

Půl

10. března 2012 v 15:55 | Martina Dobrovolná
Půl dne
byla vzteky bez sebe
a jeho druhou polovinu
byl vztek
docela bez ní
V kapse nesla
dopis pro svého otce,
protékala jím řeka
bez pramene,
slova místy známá,
místy lhostejná
jednou stejně zmizí,
stejně jako ten bezejmenný,
co se mu říká
vztek.

K Tobě

10. března 2012 v 15:54 | Martina Dobrovolná
O čem psát?
(Aby to dávalo smysl)
O čem psát?
(Když odpověď je v tichu).
V barvě podzimního listí,
uzavřená do smyček času,
prosta jakékoliv snahy-
vejít k Tobě.

Normálně bych to nazvala

10. března 2012 v 15:53 | Martina Dobrovolná
Nejsem spisovatel.
Nejsem nic.
A to mě baví nejvíc.
Rozpustit se.

V nevědomí

10. března 2012 v 15:52 | Martina Dobrovolná
Potůčky potu v nevědomí,
Malé stružky jizev,
Stékají tiše dolů,
Ryby v nich plavou všemi směry.

Neutrální

10. března 2012 v 15:52 | Martina Dobrovolná
Jako nula,
Jako minimum poesie,
Jako klíč, co zapadá do zámku,
Jako neprojevená pohlavní nemoc,
Jako den bez slunce i deště,
V průrvě mezi existencí a neexistencí,
Číhá na svoji kořist,
Číhá nenápadně,
Jako by nebylo nic,
Mezi totální necitelností a utrpením.

Výhled na městské paranoiaa

10. března 2012 v 15:51 | Martina Dobrovolná
Myslím, že dnes jsem ztloustla.
(Psali o tom v časopise).
A tak chodím po řasách,
nevím proč,
ale vítr se mi směje,
moje pověst mě nepřesahuje
a malomocenství je na dosah.

Plodný den

10. března 2012 v 15:50 | Martina Dobrovolná
Přišel a zase odešel.
Vytahala bych ho za vlasy,
kdybych to stihla.

V průběhu

10. března 2012 v 15:50 | Martina Dobrovolná
V hlavě mi duní, má vlastní ozvěna,
šlapu po ní,
(je měkká?),
uprostřed hlavně,
otvor v mé hlavě,
zvoní mým uchem jako mrtvá mořská pěna,
(mého otce po holení)
co mi tak smrdí,
proplétám se svým životním mýtem.

Anděl (Dantova křídla)

10. března 2012 v 15:49 | Martina Dobrovolná
Anděl s rukama svázanýma,
a hlavou sklopenou,
seděl na bráně k přítomnosti,
stal se konstruktem ve své vlastní mlze,
jeho sen ho obepínal,
horizont byl v nedohlednu.

O sežehnutí a zklamání

10. března 2012 v 15:48 | Martina Dobrovolná
Až potkám někoho,
Kdo mi propálí srdce plamenem,
řeknu mu, že už je po žni,
Ale pramen je, co by dohodil kamenem.
(Sehni se dovnitř)

Mezi břehy

10. března 2012 v 15:47 | Martina Dobrovolná
Nejvíc slov najdu,
Když ležím mezi břehy.
Plynu po toku,
Nepočítám do deseti,
Nepářu si stehy,
Jsem jen součástí.
Jsem.
A nic víc nechci.
Mé žíly jsou spokojené.

Tak dobře zapadám do koncepce řeky.
Její pramen mi hladí vlasy,
Možná, že jednou mě sevřou,
Její doširoka rozevřené břehy..
strachem omotané řasy a kamenné vředy,
šimrám ji ...

Zatím se netrápím a polykám vzduch..
Protékáme spolu, já a její duch..

(Po)Znatelní v zmatení

10. března 2012 v 15:46 | Martina Dobrovolná
Nechce se mi věřit, že věřím,
i když věřím.
Nechce se mi tušit, že tuším,
i když tuším.
Chce se mi milovat,
i když nemiluji,
Chce se mi ztropit povyk a slyšet ticho.
Vše to, co si zatajuji.

Jen tak

10. března 2012 v 15:45 | Martina Dobrovolná
Projít se ohněm,
A zasmát se větru,
Uplynout vodě a uběhnout času,
Jen tak z nudy,
Prorůst trávou
A prohlédnout až do oka.
Protéct klíčovou dírkou do budoucnosti
a neztratit přítomnost.
Jen tak … popřít v sobě touhu.
 
 

Reklama