revue právem opomíjených

Leoš B. Slanina

čas hluchá rána

3. prosince 2008 v 17:53 | Leoš B. Slanina

čas hluchá rána ulice doposud odměřuje Tvé Olmerovky

mráz zmrzlá květina polní kvítí Tě štípá do tváře

mráz prolézající tato vetešnictví

vetešnictví bez cylindru

tyto zablácené uličky

v nichž otisky nebezpečných situací

napoví obtíže jenž Tě očekávají

nebezpečí plné vzdálených dětských snů

orlové vzlétají kamsi vysoko

zakrvácené drápy do Tvého krku

ostré zářezy podél

nezajímá mě, co budu dělati o mé příští dovolené

pravděpodobně se budu opětně váleti u moře

to bude slané

vlny se budou tříštit o pobřeží jenž mě ochrání

sytý hladovému nevěří

toto sémě nezná slitování

ďábel je podlý jako tyto karty v nichž přijdeš o majetek

ženy a dívenky se na nás dívají s opovržením

sundávají nám naše drahocenné prsteny jako zkušené kurtizány

vím já kde leží Tichý oceán

muži hrají karty

poji na poblitou podlahu posetou hvězdami

seru prázdné hluché deprese

bliji na nezmapovaná území příštích státečků

je mi do pláče

Kontrasty smíchu!

1. prosince 2008 v 19:02 | Leoš B. Slanina

a housenky

pomalu

téměř líně

né jak pilní mravenci

jejichž kyselina je tolik nepříjemná

dívenky čekající na vlákno bílého lnu

s tou ozdobou dávnověku

Ti všichni čekají na vlákno nejněžnějšího lnu

nedočkají se

neboť v horách jsou piráti

já vím jak dávno tomu bylo

má hořká melancholie těch nocí

čpavků

tak nebezpečných seznámení

oněch židovek s havraními vlásky

že jim je vlásenkáři záviděli

zatímco my jsme se snažili je oloupit o jejich panenství

což se nám nezdařilo

protože oni jsou ještě součástí jejho řádu

ten je nám neznám

Ištenem Ištenem

13. listopadu 2008 v 19:46 | Leoš B. Slanina

Nevíš čím to je

že podzimní dny

jsou tak klidné

vznešené

jako dáma procházející

se vznešeně s přívlastkem

po korzu sem tam tam sem


Ištenem Ištenem

hrál mi cikán do ouška

byli jsme zpití oba dva

nechápal jsem jeho

on pro změnu mne

jen Ištenem Ištenem

Neptudom Neptudom


Ištenem Ištenem

ach co

než sebou plácneme

než se rozletí

skleněná vrátka

do noční samoty

poseté Malým a Velkým vozem

Měsícem skrytým za noční oblohou

přece se neposereme


Ištenem Ištenem

než sebou plácneme

než mávneme dnešním večerem

než cikán dokončí svou hru

než strčí stovku do kapes

než vypije svou dávku pálenky

jen nevím proč mi stále zní

štem nem štem nem

Být psí slečnou

7. listopadu 2008 v 22:07 | Leoš B. Slanina

Já nevím, co ty lidi pořád mají,

že na psí život naříkají.

Najde-li se totiž báječný člověk,

pak i jeho pes bude mít

báječný život, nemyslíte?


Teď celý týden už nespím

a celý den o tomhle sním:

že jsem psí slečnou

krásnou, mladou psí slečnou

a laskavého pána k sobě mám.


Po obědě každý den

vyběhneme spolu ven

v Lužánkách, či na Kraví hoře

proháním se s kámošema

a všem je nám moc dobře.


Po večeři s pánečkem "na jedno" jdeme

a zatímco páneček pivo popíjí,

ten kdo mě uvidí, jen tak mě pohladí,

slyším jen jaká prý jsem kráska

a už mě drbe za ušima, už se laská.


Jó, být psí slečnou

a laskavého pána mít

to laskavý život přináší.

Jarní

3. listopadu 2008 v 20:08 | Leoš B. Slanina

Tak přišel čas

pavlačového tlachání

ženského tlachání

propocených prsů

přetékajících mlékem

vonící jarem


Dívky na pavlačích

pod Petrovem

věší prádlo

spodničky

kalhotky

předvádějí bez zardění

své poprsí


Na pavlačích

pod Petrovem

dosud funkčních zatím co tam dole

se honí divoká kočka

se zatoulaným psem

oba dva dobře vědoucí

že přežili zimu

teď už jim bude hej


Zda-li

26. října 2008 v 12:17 | Leoš B. Slanina

Zdali pak ještě někdy projde Tvým snem

Naše setkání s pohledem do vesmíru

Trochu dál bez balónu za obzor

z pohlednic


Na to jak si se ptala na moje sny

Potom jsi chtěla vyprávět něco

pěkného

Něco co se ti někdy stává


Přesně tak jako malá

Stále se mi u Tebe něco schází

Po něčem ohlížím se jsem jako na trní

Nevím co přijde zítra pozítří za měsíc


Naprosto klidný Mohu se přiznat

Vím že se mnou nevyrazíš futro

To už je dávno pryč jen kouzlo zůstalo


To nesmažeš nevypudíš

Ať děláš co děláš

Nechme už toho zaříkávání bylo dost


Tak se ti Paní přiznávám

Víš dobře k čemu

Proč to vše pokašlávám u toho piji čaj


Jak říkává jeden je to tak naprosto v pořádku

Tak to má být přiznat se v pravý čas

Možná to i vykřičet


To něco o prodlužování doteku

Trochu za tím

Pak zavřít oči docela volně to není mystika

vedle Tebe snít

Chemický vzorec nicotnosti

13. října 2008 v 17:13 | Leoš B. Slanina

V magickém vzorci zapomnění

pomněnky přestaly kvést

jsi přitahován magickými formulemi

hledáš svůj vzorec zapomnění

pomyslnou hranici pomyslného štěstí

zpovědník ve zpovědnici marně klečí

zatím co v bičování kapkami deště

v nesmyslnosti molekul

hledáš pevný řád.

Zloděj lahví

7. října 2008 v 19:07 | Leoš B. Slanina

Miluji Tě

Tak jako zloděj lahví miluje krásu skla

Jemného a nádherného jak ruce umělce

Starého umělce z dob faraónů a faraónek

Jako kresby které se odvíjejí před mým zrakem

Já je zaznamenávám vteřinu po vteřině

Minutu po minutě nekonečné věky


Miluji Tě

Tako jako tě miluje tento den

Tak jako prodavačka zeleniny miluje sluneční ráno

Jako děti milují nádherné počasí

Kdy vše je čisté a krásné

Zbavené naší zloby


Miluji Tě

Vteřinu po vteřině až na věčnost

Až k nekonečným hranicím rozumu

Až za obzor našich přání

Až tam dál tam kam dohlédne obzor letce

Až na konečnou stanici všeho

V bezedné náruči v nekonečném prostoru

Prostoru bez konce

Víš

4. října 2008 v 13:43 | Leoš B. Slanina

chtěl jsem Ti jenom něco v noci

pošeptat

když jsem se probudil zůstal jsem sám

Vím

mezi lidmi se to někdy stává


Tvé rty

dívko

mi něco šeptaly

o vzájemné důvěře

o nechtění

ale ani ty

ani já

jsme nemínili

o krůček ustoupit

to bylo možná

naše štěstí v neštěstí

Tobě

25. září 2008 v 20:00 | Leoš B. Slanina

Peníze do tmy neštěstí do hrobu

je to tak nějak co já vím

Lásky do neděle plné rozmarů

boty pro všední den do kin či divadel

Pane vy jste člověk či co

nebo snad básník

nehleďte na vlasy

s tím byly problémy odjakživa

Já dobře vím, že ta kořenka pamatuje

kdovíco

nemusíte se bát

pane vy máte na sobě čínské hedvábí

Otevřený vějíř

22. září 2008 v 20:08 | Leoš B. Slanina

Ach

jak lehce štíhlými prstíky

rozevřela vějíř z dvacátých let

štíhlé prsty se dotkly

popelníku

mramoru

Pak odešla

někam do současnosti

Zpovědní

16. září 2008 v 16:29 | Leoš B. Slanina

Co je ti

co je ti

šklebící se noční můro

čáry osudů

nepaměti

já vážně ty kytku nechci koupit

ale tvé Boky

snad ano.

Skalní

9. září 2008 v 21:51 | Leoš B. Slanina

Myslel jsem na ten malý pupíček

dostavila jsi se celá

Dávno

3. září 2008 v 21:01 | Leoš B. Slanina

Tak se mi znovu vrací

můj mág

který kráčí tímto světem

čas od času při zpovědi

že nastal můj čas


Přitom je to jen vášeň

kterou tak důvěrně znáš

víš, že při ní nemusíš šeptat

stačí tak málo

něco tě posune někam

blíž k tvému příběhu


Přesto se přistihuješ

přitom jak důvěrně šeptáš

příliš známá slova

díváš se někam tam

odkud si myslíš

že přijde tvůj příběh

Co bylo

28. srpna 2008 v 17:03 | Leoš B. Slanina

Ještě včera jsem sledoval tvoji tvář

hledal co je za ní

ještě včera jsem chodil

jen tak brněnskými uličkami

vysedával za skly kaváren

bez ní

Čekáš Tedy jsi

9. srpna 2008 v 19:18 | Leoš B. Slanina

Tedy

Proniknout až do nitra

není tak snadné

jako žertovat s tebou

o tomto čase

přitom proniknout až tam dolů

je totéž jako se dostat

k protinožcům

jako se dostat k tobě

přijmout tělo

jako něco

co zůstává v nás


Táta máma táta máma

první krůčky v paměti

tápání v nekonečnu

odříkávání modlitby za zemřelé

vnímání světa živých

ztráty vlastní identity

hod míčem na cíl

řinčení rozbitého skla

dlouhý

téměř nekonečný monolog.


Je to psychotronický pokus

o souznění

vodopád

odpolední siesta

špatně naprogramovaný počítač

znovu

tatáž abeceda

tatáž slova


Modrá

není modrá


Přitom je to cesta

od poznání k poznání

přes obrazy starých mistrů

k novým

je to cesta

na které zhasínají supernovy

nové myšlenky děsí

tvé tělo se zvolna vymaňuje

s čísi náklonností

Tvé tělo se přesouvá

někam jinam

až za hřích

zvaný poznání


Tak jsem čekal

tak jako kdysi

neodvratné se vracelo k odvratnému

zátka šampusu zněla jako dělobuch


Tak kecal něco o něčem

četl s její tváře

sledoval pohyb čela

díval se jak jí sjíždí její čelenka


Někde v skrytu se vracela

malá drobná vzpomínka

někde v skrytu nitra zněla tichá modlitba

za ty druhé

za ty co se už nevrátí

za ty kteří už nic nedotvoří


Ale tento svět se dal znovu do pohybu

nyní putuje od nejistoty k jistotě

od jistoty k jistotě

 
 

Reklama