revue právem opomíjených

Josefína Brožová

ZROZENÍ PROFESOROVO

5. ledna 2009 v 20:05 | Josefína Brožová

Svítalo toho dne první jarní slunce, ale skutečné jaro bylo ještě v nedohlednu. V malé chaloupce někde v středočeské pahorkatině se narodil kluk jako buk. Po dědovi Maxmilián, po otci Kubíček. Chlapec rostl jako z vody a po jeho posledních vakacích otec rozhodl, že převezme rodinné povoznictví. Mladý muž znechucen otcovým rozhodnutím utekl od rodného krbu a zamiloval se do dívčiny štíhlé jako lunt. Byla z Pelhřimova, vyučená tkalena. Nedlouho před svatbou z ní učinil Maxmilián ženu. Ovšem nikoli na dlouho.

Jeho slabé srdce nevydrželo zátěž milné noci a Maxmilián v pánu skonal. Zanedlouho poté, co mladá vesnická tkadlena odklidila tělo nebohého, s hrůzou zjistila, že počala. V nářku a shonu začali staří vyhledávat ženicha, neboť pro svobodnou matku nebyl tehdy život žádnou procházkou.

Tou dobou zrovna projížděl městem turista zajordánského původu. Byl černý jako uhel, ale peněz měl na rozhazování. Město se mu zalíbilo, a tak zakoupil na náměstí honosný měšťanský dům. Lidé za ním přicházeli, aby vyslechli jeho velepoučné příběhy z daleké vlasti. Uměl nádherně vypravovat.

Tak se jednoho dne přihodilo, že ho přišla navštívit i naše dívčina. Pánovi se zalíbila a už byla ruka v rukávě. Zanedlouho byla svatba.

Po svatební noci se ale nebohá dívčina dozvěděla, že ji přijal pouze jako posluhovačku. Cizinec totiž nemohl vystát nemanželské dítě, o němž se dozvěděl právě až o oné osudné svatební noci. Nebýt hloupého přeřeknutí, nikdy by se o tom nedozvěděl.

Věc se seběhla takto:

Matka poradila dívce, aby ve vhodnou chvíli vylila na prostěradlo malinovou šťávu, a aby tak uhájila svoji neposkvrněnost, jak bývalo tehdy dobrým zvykem. Dívka nadšená matčinou radou spěchala do koloniálu, aby koupila malinový sirup. Jaké však bylo její zděšení, když zjistila, že mají pouze grepový. Co teď, řekla si. Inu, sirup jako sirup, nechápu co tím vlastně matka myslela.

Když nastala ona toužebná chvíle, polila prostěradlo sirupem, lehla si a čekala. Manžel vstoupil do pokoje a políbil ji. V noční košili se mu snoubenka zdála tlustší, než si původně myslel.

"Mám rád baculaté bělošky," řekl a svalil se jí na břicho. Jeho řiť však zůstávala jako přikovaná k posteli.

"Kurva," zaklel, "kdo sem vylil ten sajrajt!?"

"Nic si toho nevšímej, muži, to jen mě jsi tolik vzrušil," sklopila víčka dívčina.

"Ach tak," odpověděl. "Jak sladce voníš, jako grepová kůra," zalichotil. (Doufám, že nebude stejně tak dužnatá, pomyslel si pro sebe v duchu.) Pohladil ji po bříšku a ona začala hlasitě sténat.

"Líbí se mi, že jsi tak vzrušivá," zafuněl.

"Hovno vzrušivá, budu rodit."

"Ach vy křesťané, i o svatební noci byste se chtěli modlit," přeslechl se. Vtom žena za velkých bolestí porodila.

"Kdo to je?" zeptal se muž nechápavě.

"Tvůj syn," odpověděla.

"Ach vy křesťané, proč všechno děláte tak nahonem?"

"To jen když tolik milujeme," zasmála se.

Tak pravidlo první noci o krvi na prostěradle zůstalo dodrženo a obě strany byly spokojeny. Manželé pokojně usnuli a muži se zdál sen.

Byl na pláži a opaloval se, když se zničehonic vynořila z moře chobotnice a ponurým hlasem pravila:

"Ach, Rašíde, Rašíde, cos to jenom provedl? Narodilo se ti dítě bílé jako mramor, že nebude tvoje?"

Vtom se vlak zastavil. Rašíd vystoupil a koupil si ve městě ten nejkrásnější dům co byl k mání. Postupem čas se rozneslo, že je zdaleka a počali k němu chodit zvědavci, aby vyslechli jeho příběhy. Moc ho to sice nebavilo, ale nechtěl mezi sousedy nadělat zlou krev. Jednoho dne k němu přišla na návštěvu krásná dívka. Zamiloval se až po uši a začal jí vyprávět svůj nejoblíbenější příběh, který ovšem ještě nikomu neřekl. Byl to příběh neuvěřitelný a hraničil až s fantazií.

"Jednoho dne se můj otec zamiloval do překrásné bělošky, která do našeho kraje přijela studovat zoologii. Jeho rodina tomu však nepřála. Uprchl tedy s tou dívkou do nedaleké džungle a ona mu zplodila syna. Rašíd jako prvorozený syn to nelibě nesl. Zavraždil otce i matku a vydal se do dalekých krajů vyhledat své skutečné rodiče. Nikdo však nevěděl, kdo jsou jeho skuteční rodiče, ani jak se jmenují a kde bydlí. Nejhorší však bylo, že to nevěděl ani on sám.

Přišel do jednoho dalekého města kdesi v Čechách, koupil si zde dům a jednoho dne k němu přišla dívka, v níž poznal svoji matku. Snad proto jí začal vyprávět tento neuvěřitelný příběh. Matka mu v den jejich svatební noci porodila syna, který byl bílý jako mramor. Černý otec a syn zároveň nemohl snést svoji novou podobu a jal se ono dítě nenávidět jako sebe sama. Tím více ovšem nenáviděl jeho matku, která dopustila něco tak ohyzdného a nestvůrného a začal se k ní chovat jako k té nejpodřadnější služce."

Když se probudil, pozastavil se nad tímto podivným snem, ale vyrušilo ho vřískání dítěte, které mu leželo na paži.

Rezignovaně vstal a odešel do koupelny.

PŘEMÍTÁNÍ NAD HROBY

4. ledna 2009 v 13:49 | Josefína Brožová

Ženská byla nahá, a přece oblečená. Profesor nevěděl, co s tím se vším počít. V dětství by si to byl nikdy nepřipustil. A teď babička, kdo by si to pomyslel? Nad hrobem neznámého osvoboditele napadají člověka snad tito démoni. Položil kytičku a rychle odešel. Ve stánku nakoupil věnce a položil je na hrob své matky. Snad se nespletl. "Vy nejste jenom tak, vy jste jenom tak labilně jako ... já su taky mimo," řekl.

PROFESOROVY VZPOMÍNKY

3. ledna 2009 v 18:57 | Josefína Brožová

Profesor si po řádné večeři zapálil svůj havajský doutník. Sedl si do křesla a funěl, zase se přežral do bezvědomí, doutník mu nechutnal a bylo mu čím dál tím hůř. Vyhlédl z okna, kde zrovna shodou jakýchsi nešťastných náhod na počátku jara hustě sněžilo. Bylo mu to celkem jedno, jako po každé večeři měl dost starostí sám se sebou.

"Stojí to za hovno," pokusil se ulevit si způsobem odkoukaným od mexických námořníků, s nimiž strávil v jedné přístavní krčmě celou včerejší noc. Sledoval, jestli to pomohlo. Nepomohlo, asi to nebyl jeho styl.

Vzpomínal na zašlé časy svého mládí, jak se to při podobných příležitostech uvykl dělat, na ty věci, které tehdy mohl udělat a které, jak časem uvěřil, se skutečně staly. "Co naplat," řekl si, "starýho kozla novým kouskům nenaučíš."

PROFESORŮV ŽIVOTA SPLÍN - 3. KONEC

2. ledna 2009 v 21:26 | Josefína Brožová

V lese se setmělo a roztřesený profesor objal domovnici. Žlůva zdálky kuňkala a žáby skřehotaly. Domovnice mu přikládala mokrý ručník na čelo a tvářila se ustaraně: "Že sem si radši nevšimla toho obláčku." Ale měla to určeno, nebyla to žádná princezna, byla prostě domovnice.

Ve Velkém Encyklopedickém Slovníku svazek čtvrtý kapitola dvacátá čtvrtá stálo pod pojmem "domovnice" následující (s přihlédnutím k dodatku věhlasného profesora, který onomu problému zasvětil takřka celý svůj pohnutý život): Jedná se o specifický druh člověka (homo), který svůj život zasvětil tzv. službě spolubydlícím, potlačil vlastní osobnost a rozpustil se v životě ostatních za jejich plného vědomí.

Tohle všechno probíhalo domovnici hlavou, ale nerozuměla zbla ničemu. Po pravdě řečeno, slovník akademie, který jí dal profesor ke jmeninám, měl pro ni význam čistě symbolický, ale jeho měkké listy přišly leckdy vhod. Myslíme se, že tato skutečnost předčí všechny definice všech věhlasných učenců, kteří zasvětili svůj život jakémukoli problému, aniž by pocítili blahodárnou sílu empatie k "danému", jak by řekl profesor.

Ale již dosti teorií, přejděme k samotnému životu, který uvízl osamocen v nepřátelském lese. OPUŠTĚN A SÁM. Tato stať profesorova nesmrtelného díla "O nejzazší koruně všehomíra v obrazech polovičatosti mluvnických kategorií" nedopřávala domovnici již dlouho klidný spánek.

"Hurá!" chtělo se křičet profesorovi, ale ovládl se a zůstal klidný.

"Proč hurá?" podivila se domovnice a pohlédla profesorovi do očí. "Mám takový pocit," začal profesor, ale včas si uvědomil, že domovnice sice poslouchá, ale neslyší co říká, a proto dodal, "6e je čas jít spát." "Přesně to jsem neměla na mysli, profesůrku," podotkla podrážděně domovnice, "já si myslím, že by se to všechno mělo už jednou provždy vyřešit."

Profesor se rozhlédl, v jediném okamžiku přehlédl domovnici a všechny své démony a řekl: "seřaďte se, uděláme skupinové foto."

PROFESORŮV ŽIVOTA SPLÍN 2.

13. prosince 2008 v 21:08 | Josefína Brožová

V lehkém podřepu si rukou, ve které držela kartáč, a kterou měla prostrčenou zepředu mezi zadníma nohama, úporně drhla hýždě. Profesor si celou scénu zálibně prohlížel, až nakonec špitl: "Haló, je tu někdo?"

"Je," ozvalo se. Za jeho zády číhal s rozevřenou kudlou domovník. Profesor se rychle rozhlédl a teprve teď zjistil, že oba stojí v uhelné sloji proti sobě a v rukou mají sbíječky. Pomalu polkl slinu, pak ještě jednu, a nakonec si řekl, že by bylo už asi opravdu načase jít spát. Bohužel se nechtěl ušpinit od uhlí. "Stůj!!!" křičel na něho domovník, který se vlastní vahou rychle vzdaloval z místa setkání. "Přece se nebudeš chovat jako zbabělec a ubožák." "Já určitě ne," zasmál se profesor a zamával svému úhlavnímu nepříteli na rozloučenou.

Domovnice mezitím přešla při své očistě od hýždí k ohanbí. Ničeho si nevšimla. Znenadání vysvitlo v uhelné sloji slunce a na modrém obláčku připlouval k domovnici její první zemřelý milenec, v podobě Veliké Lásky, ale pro samé vzdychání nebylo slyšet, co vlastně říká. "Nech si něco na večer," prohodila lhostejným hlasem, "vždyť víš, že už to není to co zamlada."

Domovník se smutně otočil a vyšel z koupelny. Profesor se řítil k žhavému středu Země a čím dál tím víc se potil. "To nemůžu vydržet, to nemůžu vydržet, to se nedá!!!" bušila mu ve spáncích krev. A jako na zavolanou se pámbů rozvzpomněl na bujará mladá léta a všechen ten pekelný žár uhasil.

Profesor dostal slabý infarkt.

PROFESORŮV ŽIVOTA SPLÍN 1.

6. prosince 2008 v 21:36 | Josefína Brožová

Byl to hodný hoch. Poprvé se uviděli na prodejní výstavě okrasných cibulovin, a nyní v temném hvozdu úpěnlivými hlásky kvílejí jako baziliškové. Ptáte se, co bylo mezi tím? Co se mohlo stát takového, aby je to odneslo až na samý okraj lesa v Podbezdězí? Bylo to tak:

Jednoho odpoledne byl pan profesor natolik unaven, že nehledě na tak brzkou hodinu, počal se ukládati ke spánku. Sundal si župan, sundal si ponožky, nasadil bačkůrky, obličej si omyl studenou vodou, to kvůli vráskám, rozestlal a najednou si uvědomil, že neví jak se to dělá, když jde člověk, natož taková kapacita za jakou se považoval, spát. Zase tedy zahrnul peřinu až k polštáři, usedl do křesla a pomalu si zapaloval doutník, který dostal k vánocům od své neteře Anny, která jej údajně koupila od knihkupce Adama v Bystřici při všesokolském sletu, a který si schovával pro slavnostní příležitosti, a zamyšleně hleděl, jak kouř stoupá a stáčí se k otevřenému oknu nad postelí. Netrvalo dlouho a tato tajuplná a zasmušilá atmosféra uvedla profesora do stavu ne nepodobného stavu muže v nejlepších létech, který zničehonic polkl pecku od švestky. Poněkud ho tato nápadná podobnost zaskočila, ale za chvíli už zase dokázal používat zdravého rozumu. To si ale myslíme nebylo v jeho případě zrovna tím nejvhodnějším. Brzy se uvedl do stavu řízené deprese, začal nervózně přecházet a netrvalo dlouho a z rohu pokoje se ovalo cvaknutí, cizí hlasy a pomalu se pokoj začal prosvětlovat nepřirozenou září. Zase se neudržel. Musel něco udělat, jinak by se dočista zbláznil. Cosi hluboko uvnitř v něm rozeznalo ty pradávné symboly a profesor si proti své vůli začal připadat jako tříměsíční děťátko, ovšem s mozkem génia. Do této míry by se tedy zas tak nic mimořádného nestalo, ale tentokrát nechtěl, aby tento povznesený stav pominul tak jako vždycky, bez následků a poučení. Tvář se mu orosila snahou udělat něco ... něco smysluplného. V první řadě musel pominout svoje omezené tělíčko, a v řadě druhé ... proboha, svoje možnosti. A protože se k tomu snažil přistupovat poctivě, ocitl se najednou někde, kde by se žádný slušný člověk jeho věku a postavení v žádném případě ocitnout nechtěl. Ocitl se v koupelně své nejdražší, která se právě chystala ke své celkové hygienické očistě.

DIVADLO IV. - v němž k rozuzlení dochází - KONEC

5. prosince 2008 v 21:25 | Josefína Brožová

Dějství čtvrté a poslední: V němž k rozuzlení dochází


Domovnice: Jak jste se měl v klubu, profesore?

Profesor: Děkuji, ale mám pocit, že dnes mi ten večer moc nesedl.

Domovnice: Nic si z toho nedělej, můj milý, já tě utěším.

Profesor: To jste měla říct ráno, teď už je pozdě. Jsem unaven.

Domovnice: To jste se dost nevyspal?

Profesor: Vyspal nevyspal, zkrátka je pozdě.

Domovnice: Koupila jsem ježka, nechcete ho vidět?

Profesor: Prosím vás, dnes opravdu ne.

Domovnice: Nechcete se aspoň podívat? /odhalí svoji řiť/

Profesor: Ne, děkuji, dnes už jsem viděl dost.

Domovnice: Ani nakouknout?

Profesor: Ani nakouknout. /převleče se do noční košile/

Domovnice: Jen se podívejte, co vidíte?

Profesor: Hovno.

Domovnice: A tak je to s váma pořád.


KONEC

DIVADLO - III.

3. prosince 2008 v 18:55 | Josefína Brožová

Dějství třetí, jehož názvů jsou tisíce, ale žádný z nich není ten pravý


/Diváci usedají na svá místa a dlouho se nic neděje/

Martin: Tak kdy už to začne?

Adéla: Nešahej na mě, máš mastný ruce!

Evelýna: Mně to nevadí.

Petr: Nevěřím vlastním očím.

Profesor: Odcházím.

Profesor (v podobě ježka): Přicházím.

/Stěpan Michajlovič přichází z klubu/

Stěpan: Slyšel jsem, co se vám přihodilo, profesore.

Profesor: Nechcete jabloko?

Stěpan: Jsou ještě čerstvá?

Profesor: Je už pozdě, přikryjte mne ručníkem.

Dužbaba: Něco mě píchá v řiti!

Domovnice: Snad to nejsou moje papričky?

Profesor: Něco tady smrdí.

Domovnice: Kdopak to mluví?

Stěpan: Tak co je s těmi jablky?

Prodavačka: Vždyť říkám, že je zavříno!

Dužbaba: Profesor teď nemá čas.

Martin: Už to začalo?

Adéla: Kušuj, křupane! /k publiku/ Nerozumím umění!

Umění: Mařím tady čas.

Hlas: Tady nikdo nemá čas!

Bublifák: Proč jsem sem vlastně chodil? /stříká mu pěna z uší/

Profesor: Jsem tu sám. /jeviště se vyprázdní. V divadle zavládne smutné ticho./

Domovnice: Kam se poděl Dužbaba s profesorem?

Dužbaba: Jsem v tvém klínu.

Profesor: Jsem v jeho řiti.

Dužbaba: Proč profesor svítí?

Domovnice: V řiti?

Bublifák: Vaše starosti bych chtěl mít.

Dužbaba: Chce se mi pšouknout.

/Mlčení./

Profesor: Chtěl bych být zase to co předtím.

Dužbaba: Dobře. Už mám toho všeho popichování tak akorát.

/Profesor vyřeší pradávný spor mezi Descartem a Kierkeggardem, promění se zpět v profesora a zapomene to./

Profesor: Okamžitě mě pusťte z té řitě ven!

/Dužbaba praskne a rozletí se na tisíc mas./

Profesor: Konečně!

DIVADLO - přestávka

1. prosince 2008 v 20:00 | Josefína Brožová

/Lidé u bufetu/

Petr: Od Homérových dob jsem nic tak skvělého neviděl.

Adéla: Je to pičovina, ale když se ti líbí ...

Martin: Dva párky, jeden bez hořčice. Děkuji.

Evelýna: Myslíš jenom na žrádlo.

Martin: Člověk člověku ježkem, ježek ježku člověkem, ale žrádlo žrádlu žrádlem.

Profesor: Jednu sodu.

Martin: Jen si dej.

Profesor: Nikdy byste neřekl, co takový ježek udělá s hemeroidy.

Petr: Hele, hleďte si svýho!

Adéla: Nebuď křupan.

Evelýna: Ukradli mi kabelku!

Martin: To se nás netýká. Ještě jednoho indiánka, prosím.

Prodavačka: Došli.

Profesor: Děkuji vám.

Prodavačka: Tak končíme!

DIVADLO - II. ježkovy nejisté osudy člověka

16. listopadu 2008 v 14:34 | Josefína Brožová

Dějství druhé: Ježkovy nejisté osudy člověka


/Vchází domovnice/

Domovnice: Profesore, jste tady?

Profesor: Tady jsem, pod stolem. /ozývá se tenký hlásek/

Domovnice: /udiveně/ Ježkovy oči, profesore, co se vám stalo?

Profesor: Ále, Dužbaba mě uhranul, a tak se teď snažím, abych se dostal do jeho řitě. Sežeňte mi ho, prosím vás.

Domovnice: Poslyšte, napadl mě příběh na tuto situaci jak ušitý: To šel jednou Bajaja s Don Quijotem po pláži a uviděli v písku zlatou rybku. "Když mě hodíte zpátky do vody, splním vám tři přání." Tak jo. Hodili ji do vody a rybka řekla: "Jaké máte přání?" Bajaja povídá: "Chci ježka." Don Quijote: "Ale do prdele s ježkem!" Bajaja: "Rychle s ježkem ven." Zlatá rybka: "Možná jste si měli ta tři přání lépe rozmyslet."

Profesor: Ano, to mi připomíná jeden dávný spor. Tento spor mezi Descartem a Kierkegaardem také ještě nikdy nikdo nevyřešil.

Domovnice: Profesore, vy jste pořád stejnej.

Profesor: Chcete abych vás za to popíchal?

Domovnice: Tož já du radši pro Dužbabu. /odchází/

/Dužbaba vyleze zpod postele a hlasitě zívne./

Dužbaba: Tak copak jste mi chtěl, pane profesore?

Profesor: Chtěl jsem vás laskavě poprosit ...

Dužbaba: Tak vy už prosíte? Trochu pozdě, profesůrku.

Profesor: Ale slečno Dužbabo, přece nejste taková jak se děláte. Přece byste mě nenechala v této podobě. Dovedete si představit, jaký by to mohlo mít dopad na mou aspiranturu? /přejde mezi řečí k noze od židle/

Dužbaba: Milé publikum, zde vidíte, kam až vede zášť člověka. Náš profesor, jenž se ježkem stal, nepřestal však ani chvíli jako člověk uvažovat. Tak to vidíte, ježek a přemýšlí nad Descartem a Kierkečímsi. Kam ten svět spěje, když rozumujou už i ježci? To by pak ježci mohli psát divadelní hry, řídit dopravu, vyrábět energii a bůh ví co ještě.

Profesor: Ale já jsem člověk! Člověk! Člověk!

Dužbaba: Ne, ježku. Už máš zásoby na zimu?

Profesor: Vyprošuji si takovéto jednání. Jsem členem královské akademie, osobně znám premiéra a mám styky na nejvyšších místech.

Domovnice: Ježku, to to píchá. Nech už toho, nejsme tady sami.

Dužbaba: /k publiku/ Ježek, a jak si fouká!

Publikum: No to je zase blbost. Raději jsme měli zůstat doma. Džejár určitě vyvedl nějakou lotrovinu.

Dužbaba: Držte huby!!! /k publiku/ Nenechte se mýlit a hrajte dál. /k hercům/

Domovnice: Ale když já si to takhle nepředstavovala. To bylo řečí: Bude z tebe hvězda a teď mám akorát ostudu. /Na scénu vstupuje Bublifák. Je to bubák, který když se směje, tak mu stříká pěna z uší./

Bublifák: Ale ale, vidíte to zas moc černě. Ukažte toho ježka, já se na něho mrknu.

Domovnice: Nehrajte si na profesora, vy parchante! Nesaháte mu ani po ...

Bublifák: Rypák, co? Je to jenom ježek, tak se uklidněte. Jak se tak na vás dívám, nemusela byste se s ním zahazovat.

Dužbaba: Sakra chlape, vy se mi líbíte!

Domovnice: Tys byla vždycky kráva!

Profesor: Ale dámy ...

DIVADLO - I. záhadná proměna profesora v ježka

8. listopadu 2008 v 18:21 | Josefína Brožová

DĚJSTVÍ I.: Záhadná proměna profesora v ježka


Profesor si zapálí doutník a zhoupne se na židli. Sedí doma v pokoji. Je sám a dívá se do hlediště. Vtom se ozve zaklepání.

Profesor: Vstupte, jste na řadě. /vchází domovnice/

Domovnice: Dobré ráno Stěpane Niklajeviči! /volá a přichází doprostřed jeviště za profesorova záda/

Profesor: Á, Nikolajevna Andrejevna. Jak se máte, slečinko? /jihne/

Domovnice: Ó vy starý lišáku, starou bábu balamutit, že se nestydíte! /směje se a upravuje si rukou vlasy/

Profesor: Ale ale, vždyť jsem slyšel, že vás samotný sir Douglas požádal o ruku. /lichotí s úsměvem na tváři, avšak vztekem v duši/

Domovnice: Vy ale víte jak člověku zalichotit! Bulíky mi na nos věšíte, zlatými pentličkami mě halíte, ale skutek utek. /vytahuje domovnice zpod postele profesorův nočník/

Profesor: To bych se neodvážil. Co dělá pan manžel? /vrací se na pevnou půdu/

Domovnice: Ále, čerta starýho a né manžel, ani mi o něm nemluvte. Nebožka maminka mi dobře říkala: Neber si ho, ten ti štěstí nepřinese. A já? Byla jsem husa hloupá a on měl tak něžné ... ruce. /domovnice odchází ke dveřím, po chvíli ticha se ozve spláchnutí. Profesor si zatím dává pomalu hlavu do dlaní/

Profesor: /prohlíží si ruce/ Ach moje bílé něžné ruce mládí. Moje mužné upracované ruce potřísněné sedláckou prací. Moje ruce inkoustu a bouřlivého stáří, kam jste se poděly? Ó ruce, jak bych vás rád miloval a jak byste se rády milovaly ... pod její zástěrou. /schová ruce do kapes a po tváři mu stékají slzy. Domovnice se vrací s prázdným nočnkem. Všimne si plačícího profesora a přistoupí k němu./

Domovnice: Profesůrku, proč kouříte ty obrovské doutníky, když vám to nedělá dobře?

Profesor: Kuš, vždyť víte, že jen díky jim zapomínám na svoje hoře!!!

Domovnice: Jak dlouho ještě chcete žít ze vzpomínek? Apropó, nechává se ptát Stěpan Michajlovič, esli dneska večer přijdete do klubu.

Profesor: Tak proto jste přišla! A já tolik doufal! /zhrzeně se otočí/

Domovnice: Profesůrku, tomu nechci rozumět. Ale proto jsem nepřišla, přišla jsem, abych ... /někdo klepe na dveře/

Profesor: Kdo to zas votravuje. /otevře. Vchází Dužbaba/

Dužbaba: Velectěný pan profesor se nechá zvát na slavnostní posezení v klubu. Vroucné pozdravy posílá Stěpan Michajlovič a jeho paní. /nastaví dlaň/

Domovnice: Dužbabo, ty ptáku, že se nestydíš takhle oškubávat profesora. Kam by pan profesor přišel, kdyby to tak dělal každý.

Dužbaba: Drž hubu ty stará štětko! Však víme proč sem chodíš!

Profesor: Ale no tak! /podává Dužbabovi minci. Dužbaba odchází./

Dužbaba: Uctivost pane profesore, to se pozná vzdělaný muž. /odešel/

Domovnice: Že mu něco dáváte, se vám divim.

Profesor: /sedá si/ A proč jste tedy vlastně přišla?

Domovnice: Abych vás varovala, že má přijít Dužbaba se vzkazem.

Profesor: A?

Domovnice: A co? To vám nestačí!? Vy učenci jste ale divní páni. /práskne dveřmi. Profesor osaměle zírá do stropu, když vtom se objeví přízrak jeho milované ženy Stěpky./

Profesor: Stěpko! Něco tě trápí?

Stěpka: Ano ty chlípníku, že se vůbec ptáš. Tak dlouho jsem po smrti a ještě jsem od tebe neslyšela vlídného slova.

Profesor: Ale Stěpuško, co to říkáš. Vždyť jen tebou žiji dnem i nocí. Jen tvoje tělesná podstata jaksi ... ale to nic, to já jen, abych ... co to říkám? Vždyť zde nikdo není! Zase mě pronásleduješ a já myslel, že se tě už jednou provždy zbavím. /zarazí se/ Už mluvím z cesty. Půjdu si raděi zdřímnout.

Stěpka: Nikam nepůjdeš! Budeš tam, kde seš! Tak a teď si vyrovnáme účty.

Profesor: Jaký účty? Nech mě, prosím tě, už konečně na pokoji. Jdu spát. /Na jeviště vstupuje indián./

Indián: Gadžo! Tvá ústa jsou práchnivá jako týpý mého děda. /Vrací se Dužbaba./

Dužbaba: Jo, abych nezapomněl, máte si vzít s sebou ručník a něco na spaní. /zarazí se, chvíli je ticho./ Co tady dělá tenhle? /ukazuje na indiána./

Profesor: To je můj indiánek. Dneska jsem ho měl na svačinu. Nic se nelekejte, je mrtvý.

Dužbaba: No proto, už jsem myslel, že ze mě děláte vola, profesůrku. Tak nezapomeňte na ten ručník. /natahuje ruku/

Profesor: Máte hnusnou ruku, nic vám nedám. /otočí se/

Dužbaba: Ták ... profesorskej se otrkal! Koukej navalit aspoň něco!

Profesor: Nic!

Dužbaba: Pohleď na má plná kulatá ňadra a na mé baculaté bříško. /plácá se do stehen/ Nechcete si ...

Profesor: Jenže na druhé straně tvého bříška je tvá smrdutá řiť. Nic ti nedám. A ven!!! /zařve/ Ať vstoupí další. /Dužbaba se stále nemá k odchodu./

Profesor: /zamyslí se/ A kdy že mám být vlastně v tom klubu?

Dužbaba: Zaplať a dozvíš se.

Profesor: Tak nic, stejně se mi nikam nechce. A ty už konečně vypadni!

Dužbaba: Ty dědku plesnivej! Aby se tvůj doutník změnil v ježka! /odchází. Profesor se mění v ježka./

Dužbaba: Já se to snad nikdy nenaučím. /konečně odejde/


PROFESOR NA VÝLETĚ 9. /konec/

4. listopadu 2008 v 17:46 | Josefína Brožová

V té chvíli někde daleko od všeho toho svatebního shonu rozčtvrcená kočičí těla, zmasakrovaní psi a prasečí hlavy nabodané na kůly, v podivném tanci koloběhu násilí a něžností, se dostávají k týmž bodům z různých stran.

"Mám halucinace," pomyslel si Šíma připoutaný řemeny k posteli, "ale co když jsou to zjevení?" Jeho nová známost byla opravdu zajímavější, než by si dovolil kdy doufat. Uběhlo sotva pár minut a Šímovi se zhroutil celý svět. Nikdy by si nepřipustil, že by jeho ratio mohlo utrpět takovouhle potupnou porážku. To, co dnes za těch pár hodin od rána zažil, už na něj bylo opravdu moc. Oprostil se od spoutaného těla a tiše a nehlučně kroužil kolem lampy. Než ovšem získal patřičné zkušenosti, mnohokrát shořel. To ho potom pronásledovaly ty nejděsivější vize.

"Helemesmele, kurva," ozvalo se náhle za jeho zády. Otočil se.

"Tak na mě tak nečum," obořil se na něj hlas, "celou věčnost tady držím hubu a teď se mi to zamotalo." Šímův osobní strážný anděl začínal být unavený. Jinak by Šíma tuto podivuhodnost nikdy nespatřil.

Totižto SERMIL byl opravdu podivný, nezařaditelný přízrak potulující se někde mezi světem viděného a světem slyšeného. Plynule přecházel z jednoho do druhého a jakákoli souvislá konverzace s ním byla nemožná, protože vždy někde uprostřed věty začal slábnou jeho hlas a zesilovat se jeho podoba, až byl nakonec krásně viditelný, ale naprosto tichý. Slečna Věrka stanula před Šímou v celé své nadpozemské kráse pošvihávajíc elegantně bičíkem.

Ale to byl již student hodnou chvíli mrtev. Před pěti minutami zemřel na infarkt. Zatímco jeho tělo bylo masakrováno vystrašenou Věrkou, jeho duše se potulovala se Sermilem vší tou rozlehlostí a konverzačním tónem si ho pozorně prohlížela.

"Takovýhohle psychouše už dlouho nepamatuju," prohlásila mezi řečí nad bramborovým salátem sestra Hildegarda. "Taky už ste viděl ty kočky co kolem něho pobíhaj?" zašeptala mladému sanitáři, který jí už dlouho nebyl lhostejný.

Rozpršelo se. "No konečně," nadechl se konečně profesor ve tváři už celý zsinalý.

PROFESOR NA VÝLETĚ 8.

3. listopadu 2008 v 19:37 | Josefína Brožová

"A už je ruka v rukávě," radoval se profesor odemykající dveře svého bytu.

"A už je kocúr v trúbě," radovala se domovnice sedíc v křesle u okna.

Nikdo z nich netušil, proč řekl právě to co řekl, ale nebylo času se nad tím pozastavovat. Oslava se na dvoře začínala znovu zvolna rozbíhat. Podle nepsané tradice měla taková svatební hostina probíhat tři dny a tři noci nepřetržitě, aby se nepřetrhl řetězec táhnoucí se staletími. Dnešní noc držela hlídku nevěsta, jakožto symbolické vyjádření ženiny podřízenosti, a tu teď za vřískotu staré cikánské kapely odnášeli zmámenou do pokojů.

Profesorovi to bylo celkem jedno a jediné po čem toužil, bylo nerušeně ulehnout na lože. Najednou se zničehonic k jeho nesmírnému údivu domovnice za stolem rozplakala.

Rozčarovaný profesor se snažil, aby na sobě nedal nic znát. Karnevalová atmosféra, jež vibrovala prostorem, dodávala v tom dusnu situaci nádech nadobyčej absurdní.

Čekalo se rozehrání citů, strádání, lunapark nadějí, avšak místo toho se místností rozlilo tupé mlčení. "Ach jo," povzdychl si profesor a pomyslel na nebožku matku nebohou. "Muž má v životě zasadit strom, zplodit dítě a postavit dům. Jak bych se rád těchto úkolů zmocnil, ale copak můžu, v této chvíli, s těmito vyhlídkami?" Opravdu nemohl, cítil nutkání na velkou a čekal jej nepříjemný rozhovor s domovnicí. A doba, po kterou člověka obšťastňuje spánek svou nesmírnou laskavostí, byla již zcela vyčerpána, jak si uvědomil za přivřenými víčky.

"Jste má perla," nadhodil nesměle. Ještě mohutnější vzlyky otřásly místností. Vzdal to, lehl si na gauč a usnul. Tak si to naplánoval, tak i učinil.

PROFESOR NA VÝLETĚ 7.

16. října 2008 v 18:20 | Josefína Brožová

"Neboj broučku, ten pán není zlý," zaslechl profesor. S hrůzou v očích zaujal obrannou polohu, dnes se po světě toulají různí úchyláci a člověk na ně narazí všude. S hlavou zaraženou do bláta očekával vývoj dalších událostí.

Nedělo se však nic. Po chvíli otevřel oči a uviděl jen matku s dítětem odcházející dolů k obchodu. Slunce pražilo a bahno začínalo tuhnout. S nemalým úsilím se profesor vyprostil, ztěžka se postavil na nohy a vyšel směrem za nimi.

"Proboha," uvědomil si náhle, "vždyť je pondělí a já mám přednášky na univerzitě!" Přidal do kroku. Proti němu se se zatvrzelým úsměškem pomalu šinul student Šíma. Pokusil se ho ignorovat, ale nevyšlo to.

"Dobrý den, pane profesore," halekal už z dálky Šíma jdoucí za slečnou do blízkého parku.

"Dobrý den, Šímo," odpověděl rezervovaně profesor ignoruje svůj zevnějšek. "Doufám, že jste připraven na odpolední cvičení," neodpustil si.

"Včera mi vyrašil na žaludu nazelenalý puchýřek," nedal se Šíma, "vaše přednáška o zhoubném vlivu lidských zásahů do přirozeného běhu života v rostlinné říši se mne opravdu hluboce dotkla. Na dnešek jsem si iniciativně připravil referát na toto téma, zasahující až do říše živočišné."

Profesor chtěl odpovědět, ale obestřely jej mrákoty, zapotácel se a nevšímaje si Šímy, jehož hlas byl vzdálenější a vzdálenější, začal onanovat. "Nazelenalý puchýřek, nazelenalý puchýřek," tlouklo mu ve spáncích stále rychleji a rychleji.

"Nechcete se na něho aspoň podívat?" vytušil nevídanou příležitost Šíma, zaslechnuv poslední slova profesorova. Kvůli své přítelkyni zanechal dnes svoje od něho neodmyslitelné brýle doma, a tak ho nevídaná situace ani krapet nevyváděla z míry.

Ovšem bylo již nastartováno a ona společensky neúnosná situace se nezadržitelně blížila ke svému vyvrcholení. Právě ve chvíli, kdy nic netušící Šíma přistoupil, aby předvedl svůj referát a neplánovaně si tak vylepšil svůj studijní kredit, profesor dospěl vrcholu a studenta potřísnil svými exkrementy.

"Začíná pršet," nenechal se vyvést z míry Šíma a navrhl profesorovi, že by ho mohl seznámit se svojí slečnou, která na něho čeká "pod rozkvetlými platany krásy nevídané", jak prohlásil doslova.

Profesor se soukal zpátky do kalhot a na nějakou slečnu neměl ani pomyšlení. "Přijďte za mnou zítra do kabinetu," prohodil pouze a beze slova odešel.

"Prase!!!" zaslechl ještě z dálky nenávistný výkřik a po několika minutách ho ze silnice málem smetla naplno rozhlaholená sanitka. Profesor se posbíral a pokusil o střídmou úvahu. "V tomhle stavu na univerzitu nemůžu a doma číhá ta ... ach ne, vzpomínky jsou stále ještě příliš živé! Summarum, ergo zapeklitá to kausa. Kdybych byl chlap, tak teď půjdu a zabiju dvacet lidí," napadlo ho. "Svoji mužnost už jsem ale před chvílí vyjevil, zbývá jediné, ale co by to proboha jenom mohlo být?!" zmítal se bez ustání mezi argumenty a jejich plnoprávnými náhražkami.

Zničený se odbelhal domů.

PROFESOR NA VÝLETĚ 6.

9. října 2008 v 19:14 | Josefína Brožová

Manželčina sestřenka se schoulená probudila v rohu pokoje a cosi ji nesnesitelně pálilo mezi nohama. Den za oknem se vybarvoval v těch nejlepších barvách a domovnice, která celou noc nespala, si připálila profesorův doutník. Ruce se jí ještě klepaly. Připadala si najednou opravdu stará.

Stará taky opravdu byla, jenom si to nikdy nepřipouštěla. Povislá ňadra a celková opelichanost, tak by se dal stručně charakterizovat její celkový vzhled. Jen ten zadeček, plňoučký a kulaťoučký, na ten zůstávala právem hrdá.

Doutník byl silný a pálil ji v očích. Ale ohně si užila večer a v noci dost a dost. Rychle se pokoušela zahnat dotěrné myšlenky. "Kde může být? Odešel po té hrozné ráně, aby zjistil co se děje a ještě se nevrátil." Srdce jí bušilo a mateřský instinkt, neustále znovu probouzený profesorovou existencí, se vzpínal. "Tohle ne, ten chlap má vlastní rozum a nikdy se mi nepodřídí. Nesmím na to myslet," rozčílila se v duchu domovnice. Začala vychutnávat svůj první doutník v životě. Dům začínal ožívat, nový den se hlásil o slovo.

Bylo pondělí 15. 6. 61.

PROFESOR NA VÝLETĚ 5.

7. října 2008 v 16:32 | Josefína Brožová

V trávě se třpytila ranní rosa. Před zákopy začínaly zvolna dopadat první granáty. Slunce právě vyšlo a od úst se kouřilo. Náhle si profesor uvědomil, že leží v příkopu nedaleko autobusové zastávky a mladičké studentky po něm se smíchem hážou bonbóny.

Asi to včera přehnal. Oslava to byla vpravdě bouřlivá a jen matně se začínal rozvzpomínat, když vtom ho přepadla náhlá ranní nevolnost, tak důvěrně známá.

Už nikdy ji nechtěl zažít. Neměl ani sílu poodejít někam za roh a udivené školačky překvapeně zmlkly. Avšak autobus zrovna přijížděl, a tak se profesor ocitl rázem sám, jen se svým splínem. Otřel si ústa a zavrávoral, když se snažil narovnat. Všude bylo jen samé bláto, samé bláto a shnilé listí. Opravdu nechápal, o co se to vlastně ještě snaží. Rozhlížel se a snažil se zjistit, kde vlastně je. Pak se vydal do polí. Chvíli šel, pak si uvědomil co vlastně dělá a zase se vrátil. Opřený o starou lípu se ledabyle vymočil, lehl si zpátky do příkopu a usnul.

PROFESOR NA VÝLETĚ 4.

1. října 2008 v 19:35 | Josefína Brožová

"Tak kdepak, ach!" vyjekla domovnice, "kde asi je?" zavrtěla prstem, "můj profesůůůrek ...?"

Ten, když zjistil, že jeho incidentu s prasečí hlavou si nikdo nevšiml, spěšně vyšel na ulici. Vyběhl, nevěda kam, hnán pouze svojí bezmocností. "Nikdy nepochopím, co mi všechny ty věci vlastně říkají."

Z podpaží se mu řinul pot. "Kam teď? Na univerzitu? Do krčmy? Ne, dneska opravdu nevím."

Domovnice znuděná dlouhým čekáním olízla svůj napuchlý prst a nastavila ho větru. "Půjdu, kam vítr zavane," rozhodla se znenadání.

"Chci vidět svítání v Berlíně," zjistil náhle profesor a otočil se k domovu. Když uviděl mladíka vyskakujícího z okna jeho bytu, znechuceně se odvrátil. "Raději půjdu na východ," promluvil v jeho mysli tibetský mnich meditující s tváří otočenou na západ.

Kroky zvolnily a vítr byl najednou silnější. Zapnul si kabát. Myšlenky se zastavily a cítil, jak mu vlasy padají do obličeje. Propadl se do sebe. Cítil to, ale věděl, že s tím nemůže nic udělat. Nebránil se. Šel pomalu a jistě. Měl ostrý pohled a tupé myšlenky. Raz, dva, raz, dva ... slyšel vlastní nohy. Převlečník se mu lepil na krk a to bylo to jediné co dokázal vnímat. Celý vesmír mu ležel na ramenou a on jej beze slova nesl. Čekal na myšlenku. Myslel na myšlenku, ponenáhlu rozkrojil svět myšlenkou nad myšlenky, vznášel se v oparu vlastního nezničitelného ega, jež nazýval božstvem. Ulevilo se mu, sice zbytečně, ale ulevilo. Byl tichý, ulice byla tichá. "Je pravý čas to skončit," napadlo ho.

"Je pravý čas to skončit," pomyslela si ve stejnou chvíli domovnice a tibetský mnich se po desetiletích čekání odhodlal vstát a běžet rozhlásit do světa své vlastní osvícení.

PROFESOR NA VÝLETĚ 3.

25. září 2008 v 19:23 | Josefína Brožová

Po večeři si profesor nechal ohřát vodu ke koupeli. Ponořil se do vany a přivřel oči. Byly to jediné chvíle v jeho životě, kdy se cítil být opravdovým mužem.

Byly to chvíle, kdy nic nemusel a nikdo po něm nic nechtěl. Pozoroval svůj zarudlý naběhlý žalud jako něco, co samo o sobě neznamená vůbec nic, ale co se hodí k filosofickému rozboru. Žalud se mu vrazil do hlavy a profesor byl okouzlen sám sebou. Ležel ve vaně a byl král. V té chvíli neviděl tragikomiku celé situace, ani své ochablé svalsvo. V jeho představách bylo teplo a příjemně.

"Nechcete mi jít umýt záda?" zašvitořil jeho taktéž ochablý hlásek, ale v uších cítil dunění koňských kopyt připravených k boji. "Ty posraná kundo, ty nebeská krávo, co sem zase lezeš, jediná chvilka, kterou mám pro sebe," řval v duchu, ale překousl to.

Nevěstka pociťujíc nutkavou potřebu vstoupila do novomanželského pokoje. Těšila se, přála si to a ani ve snu ji nenapadlo, že tohle není její situace. Její černé erotické prádýlko zatemnilo na chvíli celý pokoj. Zejména muž to tak cítil. Sestřenka zavěšená z lustru hlavou dolů zrudla ještě víc.

Takhle si svou svatební noc nepředstavoval. Myslel si, že tu bude jen on a ona a teď tohle. Nemohl říct, že je mu to nepříjemné, ale přece jen si to představoval trochu jinak.

"Tak hele, vobjednal ste si mě na dnešní noc nebo ne?" vzpamatovala se nevěstka. Pokoj nabitý elektřinou v rozích zapraskal.

"Nóó," natáhl profesor, aby získal čas, "jak se to vezme."

"Sprosťáku!" vřískla domovnice, "že se nestydíte! Čekala sem na vás celej den a vy zatím někde s Machem nebo bůhvíkde ..."

Profesora to přestalo bavit a bezmyšlenkovitě sáhl po mýdle. Jaké bylo jeho překvapení, když místo mýdla nahmátl hada.

"Mít ještě jeden den,

ve srubu nad Sázavou,

já bych byl okouzlen

jedině krásou tvou."

mimoděk předzpívával profesor. V tom okamžiku vstoupilo do koupelny dítě, položilo do profesorových vlhkých dlaní houbu a tiše zmizelo.

"Tak to byla ta rána!" pomyslel si profesor.

PROFESOR NA VÝLETĚ 2.

21. září 2008 v 21:04 | Josefína Brožová

Po chvíli si profesor uvědomil, že hovoří s dobře propečenou prasečí hlavou sídlící v čele prostřeného stolu. Zahanbeně se několikrát rychle otočil a zjistiv, že zůstal inkognito, počal se pomalu a důstojně vzdalovat směrem k domovu.

Domovnice stála u sporáku a z plotny se linula rajská vůně.

"Neděle jako vyšitá!" pomyslel si profesor a přistoupil zezadu k domovnici.

"Šmarjá, koho to sem čerti nesou!" zaječela domovnice a vrazila profesorovi facku jak vyšitou. Profesor zdolán argumenty a synchronicitou usedl ztěžka do křesla.

"Přece byste se hned neurážel, profesůrku, to víte, stará ženská se musí hlídat a když vy ani nezaklepete, jako zloduch se přikradete, a pak se uprdnete, vařím vám večeři."

"Nic si z toho nedělejte," zamumlal profesor a zapnul rádio.

"Když sedím sama,

ruce se touhou roztřesou ..."

Profesor rychle přeladil. Když si zapaloval svůj doutník, právě začínaly zprávy.

"Tak kam ste vlastně utekl?" začala domovnice. Profesor se o tom nechtěl bavit. Jejich vztah byl již léta nevyjasněný, a proto každé tajemství hrálo svou důležitou roli.

"Mach říkal, že jeho nová milenka je ještě panna," řekl proto, aby řeč nestála.

"V tom případě je Mach pěkněj ňouma," opáčila rozladěná domovnice, "ale na to sem se vás neptala."

Objevil se nad nimi mrak, v těchto chvílích profesor nikdy nevěděl, co si má o ní myslet. Opět se ozvala rána a rajská omáčka vyprskla bublajíce na strop. Profesor věděl, že tohle už se nedá zachránit. Bude mrzutá, ať bude dělat cokoli.

Novomanžel, který zapaloval rachejtle pod ohanbím nevěstčiny sestřenice to tentokrát poněkud přehnal.

PROFESOR NA VÝLETĚ 1.

14. září 2008 v 18:04 | Josefína Brožová

Schylovalo se k dešti a profesor byl v nedohlednu. Zdálo se, že déšť čeká právě na něho. Domovnice nervózně přivřela přes muškáty vnější okna a pustila si rádio.

"Mít ještě jeden den

ve srubu nad Sázavou ..."

Slabá melodie se vlila do pokoje, plazila se po stěnách, po nábytku a obtáčela se domovnici kolem kotníků.

Její rajcovní kulaťoučký zadeček se jal pohupovat v transcendentálním rytmu a záclony vyplazovaly své nadržené krajkové jazýčky v melodii posázavských trampů. Domovnice ale byla v myšlenkách někde úplně jinde.

"Co ho to jenom popadlo," říkala si, "odešel už ráno, nevrátil se k obědu a ani k večeři. Možná jsem mu nemusela říct všecko tak, tak hloupě. Ale copak já stará ženská se mám na to na všechno jenom mlčky dívat? Dobře mu tak!"

Vtom dopadly na okno první kapky a domovnice rozsvítila lustr. A najednou se zkroutila v nesnesitelné bolesti na postel a rozplakala se. Když si v tom náhlém záchvatu žalu hlasitě uprdla, rozesmutnilo ji to ještě víc. Vyhrnula si sukni a pomalu, překvapeně začala masturbovat. Oči se jí zaleskly vzrušením, ústa počala vydávati sexuellní vibrace zvuku a byla by se zulíbala v každinkém koutku, v každinké štěrbince, když na samotném vrcholu vstoupil bez zaklepání do pokoje profesor.

Vůbec si nevšiml zmatené postavy na posteli a posadil se ke stolu. "To byste nevěřila, co jsem dnes všechno zažil," začal rozkládaje si po stole papíry, které přinesl v podpaží. "Potkal jsem starého Macha, zrovna když se vracel od svých příbuzných v Tersku, byl krásně opálený a pohoda z něj sálala, jako by to ani nebyl on. Ruce měl krásně čisté, to jeho uválené viržinko taky nebylo tak zvadlé jako vždycky a představte si, na provázku si vedl svého nového psa, prý vácná rasa."

Domovnici se samým leknutím sevřela pochva a uvěznila prst do ní hluboko vražený. V náhlém osvícení přes sebe přetáhla deku a vypravila ze sebe: "... Áááách ano, ano to je zajímavé, jen ještě dál povídejte co jste nového zažil."

Profesor potěšený zájmem se rozpovídal o radostech nedělního odpoledne, o tom jak přemýšlel o životě, o tom jak si děti hrály, o Machovi a jeho příbuzných, o cestě domů a všech známých, které dnes potkal na promenádě, u mostu, za řekou, o tom jak čas utíkal, o sobě a naplnění a byl by mluvil a mluvil, kdyby najednou celým domem neotřásla ohromná rána.

Domovnice, jejíž pochva při milé konverzaci stále více a více obvlhčovala nebohým prst troufalými šťávami, ztvrdla jako sádra, a tak nelze domovničin výkřik v okamžiku rány připisovat pouhému duchovnímu zděšení, nýbrž, a to především, nelidské bolesti, která ji ovládla. Profesor vyskočil a vrhl se k domovnici. "Má drahá, není vám nic, jste příliš přecitlivělá, hned zjistím co se děje." Dál ale zůstával jako přikovaný k posteli, pokoušeje se svůj strach zastřít péčí o nebohou ženu. To ovšem neomlouvá zápach, který začínal získávat nad místností nepopiratelnou moc.

Byl to profesor a smrděl strachy. Z duše nenáviděl věci, které se nedaly řešit intelektem. Rozhostilo se na tuto dobu neslýchané ticho. Ani vánek se nepohnul, jakoby vše chtělo spočinout v této prazvláštní chvíli.

Profesor si olízl suché rty, pomalu vstal a vyšel před dveře svého bytu. Na schodech sedělo dtě, v ruce drželo hřib. "To je na mě moc," pomyslel si profesor. Dítě ignoroval a pomalu sešel po schodech dolů na dvůr. Na dvoře svítilo slunce v ostrém úhlu, jak pomalu zapadalo za střechy a uprostřed stál dlouhý, krásně prostřený stůl. Výzdoba byla střídmá, ale vkusná. U stolu seděla osamělá nevěsta, překrásná to dívka stáří asi 17 let. Profesor nesměle přisedl na druhý konec. Mlčeli.

"Co to bylo za ránu?" nevydržel nakonec profesor.

"Tatínka trefil šlak," odpověděla po krátkém zaváhání dívka.

"No tak to pro vás musí být opravdu rána," opáčil profesor.

Domovnice, která se pokusila ve chvíli osamění vyprostit svůj prst, v náhlém probuzení zjistila, že prst je pohyblivý a svými nečekanými pohyby ji znovu navrací na vrchol, odkud ji profesor před malou chvílí svrhnul jako Lucifera. Nemyslela už na nic jiného, ty tajemné okolnosti jako by ještě zvyšovaly její chtíč.

Profesor účastně konverzoval s dívkou, ale nemohl se zbavit jakéhosi neurčitého pocitu, že by měl být někde jinde a dělat něco jiného, příjemnějšího.

Slunce zapadlo a začalo se ochlazovat.

V ŠACHTĚ

4. září 2008 v 21:46 | Josefína Brožová

"Tehdy jsem pracoval v uranovejch dolech na osmým štoku, předáka nám dělal nějakej Kalvoda, starej krtek, jemu i nám bylo jasný, že už z té díry nikdy nevyleze. NIKDY, rozumíš? Umíš si to vůbec představit, co, umíš? Hovno, takoví jako ty to nikdy nepochopí!"

"Ale ..." zkusil se obhájit jeho společník.

"Kurva drž hubu, profesorskej, a uši měj našpicovaný, když ti něco vykládám. Protože starej Kalvoda to byl někdo, to byl rovnej chlap, kterej uměl vzít za práci a když na to přišlo, dokázal se postavit samotnýmu Luciferovi, ale vo tom ty, profesorskej, nemáš ani páru. A jednou takhle, v noci to bylo, vyfárali jsme a já sem zůstal s Kalvodou poslední v umývárce, sakra nepřerušuj mě pořád, když v tom se to stalo. Vodkudsi z tej strašlivej hloubky co je pod náma se k nám prokopal Von. Nejdřív sme si mysleli, že je to jenom ňáká šálka, ale Von pak přišel ke Kalvodovi a řek mu: "Chlape, vochomejtáš se už kolem nás pěkný roky, tak sme si řekli, že ti jako ukážem co a jak." Ale, a to ti kamaráde povidám, starej Kalvoda se ho nezalek, jenom se přestal mydlit v rozkroku a úplně klidným hlasem řek: "A MÁ BEJT?" a celou dobu se mu díval rovnou do těch jeho horkejch vočí. Když v tom se ten divnej trpajzlik začal celej blejskat, až sme si s Kalvodou museli voba ucpat voči. A dyř sem je votevřel, byl s Kalvodou ámen. Jako by se do země propad. Vod tý doby sem ho viděl už jenom jedenkrát, když se na nás v tom pětadevadesátym zřítil strop. Přišel takhle ke mně, poklepal mi na rameno, když už sem cejtil, že je konec a řek mi:

"Co já sem se na tebe, chlapče, načekal, poď, pudeme ..." Ale pak se mu mě asi zželelo a nechal mě bejt. To byl pane charakter, to vám povim, kam se na něj všichni hrabem," konečně se odmlčel a zapálil si cigaretu.

Profesorovi se mezitím podařilo zaplatit a když se zvedal od stolu, prohodil: "Řeknu vám, pane Mazánku, že dneska jste to už vážně přehnal."

Oblékl si kabát a vyšel ze dveří.

"MLČ UŽ, PRDELKO!"

1. září 2008 v 20:05 | Josefína Brožová

"Mlč už, prdelko!" zaslechl profesor za zdmi svého nově zbudovaného lehce klasicistního záchodu, za jeho stěnami, a dveřmi se povalovala mlha, a kdyby si nechal dvířka pootevřená, díval by se přímo do podzimního údolí, na jehož protější straně probleskoval mezi stromy oheň trampské osady z Prahy. Matně zavanul z nesmírných dálek duše závan vzpomínky na první procházky krajinou v době těch slavných zašlých večírků, kdy bylo všechno možné a kdy se maličký profesor začal oddávat představě o nekonečnu možností. Jeho přátelé se před slečnami holedbali svou závislostí na alkoholu a on sám nebyl ještě přesvědčen o dostatečnosti jeho zásoby.

Takto seděl sám v krčmě na záchodku a přemítal, když v tom ho cosi vyrušilo, on seděl na svém lehce klasicistním záchodku a v uších mu doznívala podivná věta: "Mlč už, prdelko! Prdelko, ko, ko, o ..."

Něco s ním cuklo a kdesi v něm se vytvořil huňatý chumáček čehosi nepochopitelného. Aniž by tomu věnoval pozornost, sáhl po papíru. Chvíli si prohlížel jeho jemné nuance a pak ho použil za účelem mnohem prozaičtějším, avšak bezpochyby barvitějším.

Natáhl si kalhoty, vyšel ven a úporně se protáhl. Pak otevřel dveře a pohlédl do zrcadla. Vysmrkal se a vešel do domu za zrcadlem.

Byl to klášter početí neposkvrněné Panny Marie, který se zároveň měnil na obraz rozechvělé krajinky na sklonku léta, kdy jsou žně v plném proudu, máte záda lepkavá potem a mušky jsou všude kam se pohnete, lepí se na vás prach z vysušeného lesa a hlava je tak těžká. A byl tam ten druhý pod zemí, který jím manipuloval, aby ho nakonec dostal tam, odkud je všude daleko a kde voda zahnívá v ostatcích zdechlých živočichů. Neměl sice původně v plánu zaobírat se právě těmito vjemy, ale koneckonců nepřipadal si ještě tak starý na kratší zacházky.

Stál v selské kuchyni a vařil čaj. Jak se tam ocitl a jestli ten čaj chce také vypít, to ovšem netušil. Byl celkem prázdný, jen v uších mu znělo: "Naučná stezka pro nejmenší, to jen vánek je ve vichru poznání." Doufal, že už na to dávno zapomněl, ale když přišla chvíle, kdy to už už vypadalo, že je jasno, že přece jen ví jak na ty věci, v té chvíli se mu zákeřně ozvala v hlavě tato stará věta.

Posadil se na posteli a v tom se ozvalo zaklepání. Nedokázal ještě otevřít oči, nevěděl kde je, kdo je, ani kdo je za dveřmi, kde jsou ty dveře, ani jak vypadají. Zvuk trhajícího se plechu, který vydávala jeho oční víčka, spolehlivě přehlušilo šustění peřiny a lomoz jeho pórů v nechtěném pohybu. Profesor se posadil.

"Mlč už, prdelko!" ozvalo se za dveřmi, "to se ti jenom něco zdá, tady nikdo neklepe, tady dokonce nikdo není..."

Chtěl si zase lehnout, když v tom se ozvalo nové zaklepání. "Tak co, prdelko, už se ti udělalo líp?" Z krčmy se ozval hlasitý smích.

Profesor si zacpal uši.

Domovnice zrovna máchala prádlo, když se odněkud z domu ozval strašlivý výkřik. Nebýt toho strašlivého tupého křiku, myslela by si, že to znělo asi jako: "Mlč už, prdelko!" Ovšem když si uvědomila, že někdo usilovně buší do jejích dveří, ponořila prádlo hlouběji než obvykle a odešla ke dveřím.

Profesor už nemohl vydržet ten křik a strčil si hlavu pod polštář. Křik neustával, profesor byl nervózní a na skříni tiše sedal prach.

V hospodě bylo plno a jeho milá úplně namol. Mladičký námořník se rozhlédl po lokále, takhle si to teda určitě nepředstavoval. Dlouze potáhl ze svého havajského doutníku a představil si domovský přístav jak by asi vypadal teď, po jeho okázalém odchodu. Přestal myslet, chytil svou milou pod paží a odevzdaně ji táhl od hospody do ulic v kopcích, děvka byla k neutišení, překypovala citem a mluvila a mluvila. Nemohl už to vydržet. V průjezdu jednoho domu ji přimáčkl ke zdi a zašeptal jí do ucha: "Mlč už, prdelko."

PROPADÁNÍ

15. srpna 2008 v 14:26 | Josefína Brožová

Do proluky v sousední ulici přijely kolotoče. Ten den pršelo a ... vlastně nepršelo, voda padala v malých kapičkách, které na věci nedopadaly, ale spíše kondenzovaly. Toho dne bylo všechno takové jakési jiné, ospaléa zvoucí do svých věčných spárů bleděmodrých obláčků prohánějících se po obloze v šedém unaveném hodokvasu pozemšťanů, kteří se tam kdesi daleko na zemi pohybovali jako kokoni. Ulice byly tiché, v průjezdech domů se převaloval zápach nedělních obědů.

Profesor seděl na okraji postele, bosé nohy položené na dřevěné podlaze a hlavu v dlaních. Samota na něj lezla ze všech koutů, omotávala se kolem jeho hlavy, svazovala nohy a plnila jeho plíce horkým vzduchem. Myšlénky jako neposední baziliškové zahřívaly jeho holou lebku slastným proudem vroucích asociací a náš milý se poddajně oddával jejich milostným avantýrám, o nichž byl přesvědčen, že je skutečně vlastní.

Už neměl sílu, neměl už sílu. Zvrhle otíral své dlaně o svá stehna a hluboce ze všech sil vzdychal. Kůže ho pálila a silně se potil v podpaží. Nechtěl vstát a jít do své "oblíbené hospůdky" dole v ulici a dát si jako neděli tlačenku s cibulí. Nechtěl hrát s mašinfírou Kučerou a účetním Novotným mariáš a nemohl ani zůstat doma. Neodbytný pach jeho přirození ho dováděl k šílenství, strčil si hlavu pod polštář a křičel a křičel. Když cítil, že chraptí, převalil se na záda. Z rohu pokoje ho ostřížím zrakem pozoroval jeho dvojník, který vypadal jako tlustá a umaštěná sklenice od limonády naplněná prasečí močí, jež silně zaváněla. Profesor si pohladil bříško a zamumlal něco v tom smyslu, jako že každému chutná co tělo žádá, ale kromě silné bolesti hlavy a pálení žáhy po dobrém obědě necítil už vůbec nic.

Když se opět probudil, byla v pokoji zima a za oknem se stmívalo. Kdesi v dálce dozníval hukot tramvají, které odvážely mladé okouzlené jinochy za zábavou do nočního velkoměsta. Profesor si dolil sklenici chladivého džusu a zavzpomínal na dávné zašlé časy, kdy chodil za děvčaty a představoval si a představoval. Ale nebyla v tom náruživost. Cpal ty představy do tupé prázdnoty, ale bylo to pořád málo. Taková věčnost, tak se nikdy nedá tak docela zaneprázdnit.

Měl to za krkem, když se loudal na pavlač. Hryzalo ho to, a přece mu to bylo docela blízké jao to nejbližší kolem nás v jediném okamžiku, když se rozhlédneme a uvidíme přesně to co jsme si nikdy nepředstavovali. Za jeho zády však stál palčivý ruměnec krásky Marušky, jeho dávné vražedkyně. Drtilo ho to už dlouho. Chvíli žil a chvíli jako by spadl pod kombajn.

A pak se mu zdál sen. Vznášel se i se svou postelí nad pečlivě seřazenými tituly v domovské knihovně a krákal jako havran, jako dobře usazený hermelín v ústech, bezzubých a bez dásní. Dýchal mělce a jeho oči pod víčky tikaly ze strany na stranu. Pak se pomočil, což ho dohnalo až do koupelny. Klel a vztekal se, třel froté ručníkem a v obličeji byl celý brunátný. Takhle si to rozhodně nepředstavoval. Když byl ještě chlapec, lidmi jako on důsledně opovrhoval a myslel si, že jemu se to nemůže nikdy stát. Ale když v koupelně uviděl prdel - bez předku a dalo by se říci, že i bez zadku, tak konečně udeřil pěstí o své pěstěné čelo a zařval: "CO SU TO SU!"

Zůstala mu poslední naděje, které se rozhodl nevzdát se ani na smrtelném loži. Sedl si k psacímu stroji a začal psát: PROPADÁNÍ...

 
 

Reklama