revue právem opomíjených

Jan Krása

VÝDEJNALOV VE VENEZUELE

25. srpna 2008 v 21:20 | Jan Krása

Jeli jsme sem do Jižní Ameriky doslova posbírat žáby druhu Dendrobates leucomelas, známé spíše jako šípové žáby či také žabové šípy. Někteří kluci sbírají nože na dopisy, někteří vojenské odznaky. My, z teraristické jednoty, sbíráme jakékoli žáby, dokud jich nemáme plné kapsy, a pak si jen vyměníme kalhoty a slídíme po dalších. Toto byl záměr, implicitně vtištěný matkou Přírodou do pyramidových systémů našich mozkových kůr. Avšak (jak už se to, konečně, nezřídka stává) ...

Zpráva tisku: - Kvůli těmto žábám prý přichází každoročně stát (Venezuelská republika) o mnoho lůžek, neboť potřísnivše tato lůžka, odmítají je žáby nadále využívat.

Náš lov započal pohledem na fotku zatavenou v igelitu. Na ní byla obrovská žába - citrónově žlutá s černmi skvrnami, byla v mírném podřepu, od oka jí vedla tlustá čára k okraji fotky, kde byl začerněn jakýsi trojslovný nápis. "Už aby tady byla," povzdechl si Pavliště. Čekali jsme již na čtvrtý autobus, zda z něj nevystoupí. Nevystoupila, ale měla umytá okna.

"Báť, že ju kogneskuju, si přej Zjevení, ta je ... ukažto sem! ... létá s oblaky," ihned vyhrkla tlumočnice líbajíc měkce svůj tlumok. "Hm, děkuji vám, seňora." Šli jsme ven z města. Úzce si pamatuju chodník, na kterém nebyla. Konec.

"Vyměníme žáby za komtesu fryžskou a dáme ji do toho tuliovníku. Kosmický ještěr pak zatáhne za zátku," vykřikl radostně, a málem ve zpěvu, kočí naší cesty, kamarád F.

"Nejdřív je musíme najít," uzemnil naše vzlety o žábách náš Zaplétal. Byla to pravda, vydali jsme se nastoupit do prvního autobusu v této zemi.

Nápis v autobusu: Hojdele lojte! a značka, na níž bylo na bílém pozadí černě vybarveno pole tvarem podobným vemenu s cikasovými listy nahoru a kol dokola množství jablečných jadérek, z nichž jen jedno bylo taháno za malou rukověť velkou, přeškrtnutou lidskou rukou.

Koukám se z okna a shledávám, že manželství v této zemi stále ještě rychle točí klikou. Brunetky s nohama až na zem se válejí na lavičkách, když čekají na autobus.

Jeli jsme sem na žáby, ale věděli jsme, že toto je země oplývající nadbytkem kaleidoskopických pohledů a výhledů. Konečně to ze Zaplétala vyšlo: "Taky bych si chtěl chytnout žábu." Všichni jsme se pousmáli, protože poslední člen naší výpravy konečně propadl tomuto, vpravdě chlapskýmu, cukání po žábách. Další autobus. Zase: Hujdele lojte! a druhý den odpoledne syčí náš kotlík před čerstvě načerpanou postelí. Vodní lůžko do tropů je hodně užitečná varianta. Nohsledy s sebou!

Tomáš, náš odborník na žáby (znal spoustu senza historek o žábách), vytáhl komix o želvách Ninja. Blb. To já si vzal Kvaka a Žbluňka a internetovou adresu na světovou Rain Frog Associety. Pavliště začal říkat, že četl, že domorodci chytají žáby na žabníky, což jsou chatrčky z lišeje, lišaje a lišejníku zavlaženy bohatě vodou. Jeden chlapík nám dal bezvadnou radu: "Kluci," řekl, "najdete je tam, kde nechybí voda..." "Hm, díky dědo, ale nám už vaří voda, tak někdy nashle," a raději jsme odběhli ke kotlíkům u našich postelí.

Když jsme usínali, ještě jsem si stihl říct, že si zítra uděláme žabí vánoce, kdesi jsem četl, že tyhlety malinkatý jedovatý žáby chutnají jako ryby, než jsem usnul. Druhý den jsme ale bohužel museli jet zase autobusem, protože naši ubytovatelé nám řekli, že tady nemůžeme zůstat a snad pro jistý účinek dodali, že v noci pustili všechny žáby a že už tu nejsou. Tomáš hlasitě zaklapl svůj kapesní atlas žab a čolků a snad jen já a paní domácí jsme si všimli, že do něj zavřel slzu. Na náměstí před autobusovým nádražím jsme polechtali Rosťu. Rosťa byla nechutně vyžraná lenochodí samice s pupkem odřeným od nejspodnějších větví.

Ekologická hesla v krajském městě: Vykořeňte sýce! Zbůhdarma otročí!

 
 

Reklama