revue právem opomíjených

Ivo Kalvoda

Pššt, jaro je tu

14. srpna 2016 v 12:08 | Ivo Kalvoda
pššt, jaro je tu
zda-li se zastavíš -
pohne se lístek?

Na jaře

14. srpna 2016 v 12:08 | Ivo Kalvoda
Na jaře,
pod jedním deštíkem,
hážeme pohledem po…kapkách

Soplím se kolem

14. srpna 2016 v 12:07 | Ivo Kalvoda
soplím se kolem
babice
nad lysohlávkou

Pod bílou plachtou

14. srpna 2016 v 12:06 | Ivo Kalvoda
Houpeš se v bocích
jemně jako vítr
putuji pod tričkem.

Rodinná tragédie

14. srpna 2016 v 12:05 | Ivo Kalvoda
toto se stalo
u sousedů…
celý jak to je

Rodinná tragédie

žena se oběsila
manžel klepe
maso na řízky

Jak se dnes zahřívám

14. srpna 2016 v 12:04 | Ivo Kalvoda
Zmrzlý, pod dvojí
peřinou,
peřejí kabelů
tě přenáším

Kulka nestíhá

14. srpna 2016 v 12:04 | Ivo Kalvoda
kulka nestíhá
sviští kolem hlavy
rovnou za námi, he..

Corelová princezna

14. srpna 2016 v 12:03 | Ivo Kalvoda
jemným stiskem
maže světy,
i rozkvétá třpytem korálí.

CIZINCE NĚKOLIK VĚT

10. března 2012 v 16:04 | Ivo Kalvoda
Já cizinec, matěj ztracený, ztracený mezi pohybem, pohybem těl domácích, kteří se motají, motají se sem a tam, kteří se plácají kolem ramen, ramen oplácaných, ramen měkce na tělo padnoucích, ztracen mezi pohybem domácích, kteří se obtáčí jako svízel kolem, nahlíží sobě do tváří, nahlíží i tobě do tváře, do tváří dobráckých, do tváří nasupených, kol dokola do tváří uschovaných v pohybu samém, závojem těl, závojem hlavy zmítají v samém svém spěchu, radši se motají, aby se neviděli, radši se kývají a na sebe kynou a tebe pozdravují, potom se pohnou, když už jednou v tom jedou, a kde jsi ty, jedem v tom všichni?

Já cizinec ztracený mezi těmi, kteří se tak dlouho tou ulicí motají mezi stvoly svých těl a učí své děti jak prokličkovat mezi svými těly, jak na sebe kývnout a proč vlastně tak kynout, kývat a vychovaně kýchat, no nedají pokoje dokud se nezamotají docela, dokud jim obláčky horkého dechu od úst a od nozder neodlétají jako střela, jako dělová koule vlastně těžkne jim na noze, dokavad nepocítí žhnoucí stopy jakési … letmý pohled krásky, která zastaví se, když jde kolem, je to ta chvíle, kdy samotné víly se zjevují a pod mračnem vlastních vlastí bytí je údiv, je prázdno tam v domácím, je prázdno až se mu z toho hlava zatočí jak tak kráčí kolem sebe, našlapuje naprázdno v tom prázdném prázdnu se strachem ze sebe, ale to až potom, z vlastního cizinství, oj jaká marnivost a to díky ní, té marnivosti se svět hýbe a svět se točí kolem osy, kolem očí a oči kolem osy marnivosti stylu, marnivosti reklam a pohybů, kdo z vás se tu točí kolem vosy, kolem hlav a postav, kolem domácích toť hrdinů a hlavy hlav států a stád se horempádem začnou zase rychle motat všude kolem o zlomkrky s sebou melou, hubou melou, hrubou silou, mermomocí, samoskou i samoskou s sebou škubou i ti bosí i šilhaje po sobě očkem ve zlatých brejkách, ba i tito, pohazujíce kšticí a útrpně soucitnými gesty …vskutku

bystře zas se cpou do zácpy svojich vlastních těl domácích mezi nimiž jsem, BÁC, zase cizincem.

Jsem tu zas a hory svítí, když mou vůli jal se samý shon těch těl mocných opodál jak valčík vyprchat
a zatím břitkou krví se s tajin tišin jakás duše v těle přebývat přišla.

Pampelišky ještě nezačaly kvést a ani hvězdy nebyly přímo milenci mezi slunci na louce, která kvete.

Opodál ve tmě se hřejí rodící se duše, skryty za temným obrysem měsíce, jenž je stíní a ochraňuje, opodál se rodí duše, vjemy které po kapkách se z rosy sráží. Z rosy, která skoro ani není, dokud neukápne z listů na kůži. Brrr. Je krásně?

Proč jsou vlastně mezi světy stezky, kdo je vlastně jejich cizinec? Jak má paměť cesta? Je to k nevíře, pro cesty jsou jen domácí ten cizinec, ten cizinec. Pro Cesty je Cizinec. Cesty to jsou Mosty pro našince, cesty to jsou Skokanské mosty pro mne, po nichž se již zpátky až tak nechce. Cesty jsou milování, láska i rozchod a více neshledání, bolest v srdci a žal a zpěv, hluboké rokle plné slunce, uzrálé divočiny a prach. Prach cesty je čas, mnoho dešťů, mnoho zim, mnoho cizinců i domácích, mnoho snů a strachu a tajemství jež světem šli. Tak po ní chodí cizinec.

Nenechte se mýlit zrcadlem, které je jak magie, jako černá skála v které když se uzříte … chcete víc a chcete vidět kdo to v něm je nejkrásnější a pak zakryjete chybu, zakryjete hranu, začnou skrývat světy. Buďte radši cizincem, který sebe nezná a může vidět kolem. Nebo mravencem. A proč nechceš být muchou, která letí duhou? Nebo duchem, který pluje vzduchem. Jak oživlá je mrtvola, která hnije zaživa. Nač se páře starší babka kořenáře nad poklicí od sklepa v němž hraje pěkná muzika a kde se béře Bartoloměj osika s hřejivou mastí na rozpárané strasti. V hovně dnes to nepíchá, mává na nás Ludvika, malá samoživitelka - brouk s krovkami, brouk kulatý jako dobro, dobro hovno, možná zdraví se namísto Dobro došli chorvati by na navrátilce, na cizince, na sebe samé - Dobro došli ... volali. Alelujá je dobře modní pokřik indiánů bledých dobrých dva tisíce let co křičí zpěvem lepých pardálic a

Panterů římsko katolických dob a hodně vysokých stavů očistce nebo lehni popelem CIZINče proklatě tě prosím na samé hranici, chcípni, nebo se otoč naruby … vždyt to dobře známe … jsou to oni, naši domácí jak páčí hrdě rozžhavený kříž, ten amok slabých a vychcaných do prdelí motovidel a občánků a osiřelých duší, polibte bližní pak řeknou a projde jim to. Projde jim to. Holt to se musí umět, že?

Stejně jako tehdy máme hodně dobrých důvodů se kát!!!! Cizinec v té větě je, je to ironie. Ale ne osudu, ironie nás, ironie domácích, prdelí šklebů a masek to na tváři Courkova.

Jakksi bděte! Další výkřik ze sna světa … přece bděte ozývá se znova … a pak bdíte jak moderní nádraží světa v němž na vteřinu přesně přifrčí a na palec správně dobrzdí nablýskaná nádhera z továrny od Protivanova, hodně dlouhá se světly a značkami, noblesními knoflíky a šňůrkou, z fabriky Odnaproti, kde v inertním plynu, chytří mozkové nadýmají své myslivny plány to skvoucími se na kombinovaný kov a sklo, nad kotli se tam čerti žení, aby vyženili vyžehlené dresy průvodčích s krátce bradkou střiženou dle Newjork tajmsů a pak se držte, je to tady, pravá nádhera to, voní to, hraje to a je to přesné jako švýcarské hodinky a nikdy to nevyjde z mody, protože vás to sežere a ani se po vás nezapráší.

Cizinec je opilý, když zádavkem si vína zavdal na chvíli a na sluníčku se přihřál poté, však aby nám kazajku padnoucí vzali, nebo dali a oněch sedm tisíc znaků jak run vytepaných opravdu chtěli dočísti se, není zbytí a na blití také není a děl se dál musí odvíjet náš děj, slovo za slovem mírně se bude choulit víc a více do klubíčka, jako matka zem v svém dolíku, když přežene se bouřka nad krajem, už pro ni nemá valný směr, ani po nás nezbyde než šmouha na té zemi v jejím čase několika otoček se zamihnem, jak tmavý, sluncem ošlehaný cizinec, jenž trochu podivín a trochu podvodníkem je tu mezi známými to těly našich domácích, zamihnem se jako skvrnka, jako letní přeháňka, nebo skvrna sluneční, však horkost je to palčivá … však proč se rdousí bratr smíchem, když vyfoukl mu vítr zpod čepice moudrosti zub na stáří a ted může opravdově pošilhávat po kosti a psát samé blbosti.

I našim beránkům chce se spát a jako večernice potichu se schází po setmění na houbách i na jablíčkách, na líčkách i na peřinách, popojdou a zastaví se a pak hodí jen tak pro smích mezi sebe kamínek a kdo jej najde, když přihořívá, kdo to bude?, získá ruku nevěsty a s ní krajáč mlíka a s ní bělostné sny a rychlé srny jaké zahlédneme zřídka, když jsme opilí někde na poli, nebo skoro někde mimo šmouhu světa v zelené trávě záhumní jak se pasou tak se pasou a mezitím už svítá, nebo háže kamenem zas jiná víla, tam kde není ani zvuk a kde není ani cizinec či jiná chýra.

Jsem tu zas a hory svítí, když mou vůlí jal se samý shon jak valčík vyprchat
a zatím krotkou krví se tajin tišin jakás duše v těle přišla přebývat.

Pampelišky začaly se kvést a hvězdy jsou přímo milenci mezi slunci na louce, která kvete.

Opodál ve tmě se hřejí rodící se duše, temný obrys měsíce je skrývá jak jsou malé a ochraňuje.
Opodál se rodí duše, vjemy které po kapkách se z rosy sráží. Z rosy, která ani není, dokud neukápne z listů na kůži. Brrr.

Je krásně, cizinče?

Duše ledů bílých

8. března 2009 v 20:04 | Ivo Kalvoda

Sama duše její

s tělem bílých ledů

skryta v čistých vodách

v říši mrtvé záře

tichých ozvěn kroků

bytí rdousí tiše

pnoucí růže krásy

vítr stoupá s vůní

k slunci zírá němý

oči zhaslé noci

vlastní krví třené

zve.

I tunel je dlouhá pouť

2. března 2009 v 20:41 | Ivo Kalvoda

I tunel je dlouhá pouť

I tunel je hluboká smrt

I v tunelu se milovali

I v našem těle, umírali

Neměl jsem nikdy zvířátko milované

Nenacházím své tělo, abych je uškrtil.

Nenacházím své tělo, své světlo,

abych je ušetřil.

A v té době jsme se jeli podívat.

Možná jenom já, toulavý pes.

Byla krásná v zlaté noci, zmírala,

když jí lomcoval.

Třásla se ukrutně,

mlčela,

cukala mnou.

Jemné žilky smrt.

Do masa odnáší prach život,

zalomenou třískou do hrotu bolesti,

svázané provazy jako sloupy dějin hoří lesy ...

Aprósie

25. února 2009 v 17:23 | Ivo Kalvoda

Byla krásná, umíral jsem.

Zprvu jsem ji nenáviděl.

Její oči, modrá tíha vzduchu, bílá touha,

byly snad hloupější než já.

Než všichni tito zkurvení blbci.

Někde v sobě chovala svět a

v děšti padala spásná clona světla.

Byla, měli jsme se mít

a v jejím trůnu hledat věčnost.

Sešel jsem z cesty, smrt těla,

stříleli po mně.

Mé já je silnější než já.

Návaly starého jídla mi planuly v ústech,

v krku,

Snímal jsem hrůzu z jejích nohou,

učila se německy,

snad jenom má hra jí přinese hvězdy,

myslel jsem si.

Ve zlatém křídle mi vyprávěla,

chtěla se na mě dívat,

o smrti nenarozených lidí, jejích předků.

Mnoho dní jsem seděl ve stínu

jejího květin mlčení

před hroby neznámých jmen.

Obloha svou modří vplétala

rozžaté vůně léta do srdcí.

Nebyli jsme milující, či nenávistní

a až teď se dovídám ... o naší společnosti.

Neboť tehdy jsme se ještě nenarodili,

jen obtahovali jádro zrození.

V písku jsme pozorovali otisky generací,

zpuchřelé noci snů se konzumují

silou prachu těla.

Něuvědomělé modlitby k nám i k Bohu.

Modlitby k nenávisti.

Sny jsme zanechali moudrým papouškům

a s jejich křídly jsme spouštěli deště

a hnali srny s mláďaty šerem vlhké prány

až k vyčerpání.

JEDINEČNÉ PŘEDSTAVENÍ

20. února 2009 v 17:57 | Ivo Kalvoda

Předstupuje autor v sepraném saku (domnělý).

"V Utrécii prodávali lístky žebráci a bída světa,

potomci Holota.

Jeden si nechali zaplatit.

Jedním jsem si nechal otevřít divadelní bránu.

Jedem jsem si nechal zaplatit."


Noc v lese na louce malá

dobře vybarvená světluška se prochází sem a tam

v kbelíku si nese vodu.

"Byla jséém se zhlídnouuut v zrcadlééé řeky, učesááát.

Nazítřííí odcházííím, milovaný.

Už nemohu vzpomínkou umíráš-li."

Ozvěnou se šíří sálem hlučné, ale unavené tření křídel o pokožku, šustot. Neslyšitelné ultrazvukové volání o pomoc proniká diváky, aniž by je slyšeli.

"Zoufalství smrti" - světluška.

"Zoufalstvííí smrtíííí" - jekot, jehla do srdce, to přichází další světluška /Nenadálá známá/, náhle padá na břicho a svíjí se, zřejmě vzpomíná.

"Jsem jen nenadálá známá, mé tělo, touho světla, touho tmy, touho tmy k touze světla,

jsem kořenem své bolesti.

Jsem tvým kořenem, Světluško!

Neustávéééj!"

Světluška sedí na trávě, cáká vodu z kyblíku, v jejíchž kapkách oslnivě září světlo reflektoru a po stěnách z kamene se jako odrazy objevují překrásné přebarevné mozaiky skvrn.

Diváci planou v halucinogenním moři, oslava.

Jejich oči těkají z místa na místo - zrna nabízející se potravy. Jinak se stále ozývá šustot křídel a ve chvíli divákovy spoutané pozornosti začne velký buben rytmicky kráčet. Vyvolávač vyráží slova:

"Nenadálá známá nenadělá nic

Jste tři světlušky co bloudí tmou

Jste tři světlušky co bloudí vlastním světlem."

Hystericky se zrychluje hlas Nenadálé známé /skoro křeč/:

"Ať se smějí aťse smějí aťse smějí

tancují v své křeči tancují v své křeči tancují v své křeči

Jedna bílá jedna rudá zelená je smrt-i vstání

Jedna rudá jedna bílá zelená je smrt-i vstání.

Se smějí v křeči se smějí v křeči se smějí v křeči."

Po chvíli se zhroutí a vměšuje se hlas Světlušky se rty přitisklými k mikrofonu, hravě a dětsky:

"Přes-kakuji-stín-vlastní-přes-kakuji-stín-vlastní."

Komíhá se a stále slyšíme křídla i buben.

Vyvolávač:

"V tomto rozechvělém okamžiku doplněném špetkou muziky velmi tiché je velmi záhodno, aby jeden každý z vás, spoluúčastníci, svými pěstmi tlačil v míře plné a stále na břišní svou stěnu v místě žaludečním, až ke vzniku stavů letargické ztráty vědomí, neboť i světlušky se svíjí ve svém tanci po horkých slzách paměti."

Stále hraje hudba, sviští zvuky kroků bosých světlušek, rány bubnu, rychlé namáhavé dýchání, šustot křídel a vítr.

"V okamžiku stého opakování této chvíle jejich života jim zchromly bledé ruce." - pokračuje vyvolávač /po sté křeči publika/ "To někdo vytáhl ze záňadří kapesní svítilnu." Někdo vytáhne ze záňadří kapesní svítilnu a vražedný kužel světla zachytil neviditelný /doteď/ zvuk křídel, totiž netopýra, čili jejich tvora, naplého na dosud neviditených nitkách sítě, který si namáhavě s hekáním vytahuje tlamičkou ohnivé šípy z těla. Chraptivě, mrtvěle s pauzami, nemohoucně deklamuje:


"Snad osnovy snů, snad pavučiny noci,

drží tělo moje, jsem svatojánská muška.


V žihadlech jed

Žihadla v těle

průvodem průvody.

Což osnovo snů, což pavučino noci

kdo je mým původem, kdo je mou ctností?

Neznají světlo mí bratři i sestry

Nechají zatuchnout lásku v mém srdci.

Jsem muška, již lapili do zosnovaných sítí

Jsem světlo svého dne, jsem světlem jejich nocí!!!" - stále namáhavěji.

"Proč spřádá tkadlec pavouk (přadlec)

svou záští osud, přilnavá larva

Jat jat jat šípem lidské touhy

Jat jal jat jal jat jal jat jal."


Praskají sítě a netopýr dopadá jako měchuřinka na zem, jako prašivka se rozprskuje do oblaku šedavých výtrusů.

"Můj zamilovaný!!!" vzkřikne napjatě světluška.

Po chvíli uvolněně bez života:

"Je po všem. Zítra odcházím."

Uvaděč nostalgicky a výrazně:

"Přišlo sedm lidí o život a sto o příbuznééé!"

a ječí:

"Jeden přišel o život a skoro patnáct o přízééééň!"

Osud, možná pavouk, chvíli oddychuje a pak se napije z obrovské placaté láhve a zaříhá - poté oddechuje a začíná spřádat okolo všech jemné jim vlastní sítě.

Vyvolávač opět mocně:

"Začaly vřít osnovy snů.

Toť naše vlastní sítě mylné.

Toť úkos oka sečné paměti."

Světlušky začínají křepčit, objímat se, pak se milují a tlukou do sebe obrovskými polystyrenovými kladivy touhy. Uvaděč bubnuje, klátí sebou, vleče se po podlaze a v bolestné rozkoši přivírá své veliké jediné oko. Jeviště samo o sobě se začíná otáčet i hlediště se roztáčí světla se točí i hudba se točí, v této chvíli neexistuje pevný bod, neboť i osa otáčení se roztáčí.

V tomto vyvrcholení si přestáváme tlačit žaludky a začínáme padat. Padáme, vše utichá, i krev slabá žena, vše se hroutí, padáme až na dno, ztichnutí, tma, po chvíli zelené svítání.

Vdova Nenadálá známá změnila rysy i barvu.

Modravě šedé rty se pohybují, nadouvají se, jako by chtěly plivat a konečně lezou i vysněná slova míru (pečlivě):


"ááábbbrrrr - Na malou veš

vešku smrti

Láska dává ruku

a svazůůůjééé

spravedlivééé očíí

pošilhááávááááá

po svéém tělééé

jako potraváááá"


Sál žije a mohutné varhany znějí, ze skalních dutin vystupují příšerné ozvěny větru a mocně se opakuje celá báseň Verše noci znovu.

Zelené světlo se stmívá a scéna se zamlžuje, už ani světlo v kapkách vody se neobjevuje, nýbrž začíná zvolna pršet a kulisy tonou po několika hodinách v bahně. Kamenné stěny sálu obrůstají mechem a tu a tam se v prasklinách objevují kořeny rostlin a stromů. V pleskotu šatů a těl vznikají temné modřiny po ranách a odsuzování. Někteří vytrvalci se páří. Teče jim do prázdných bot a vše se mírumilovně mísí. Jedinečné představení trvá až do příletu ptáků - Vran, které se zanoří i s kříži do země.


"Po dosti dlouhé době vznikne nové Jedinečné představení."

hlásá transparent na místě světa.

PANE, SKUTEČNĚ MYSLÍM VRÁVORAJÍCÍ STÍNEM

19. února 2009 v 18:57 | Ivo Kalvoda

A podoben objetí mlhy, která stoupá oparem slunce za mrazivých dnů po střechách nahlých a zapadaných prachem do zákoutí, která v sobě zdržují a stlačují vlastní stín, i ve větru smyslně nahlý, kde člověka se zmocní neochvějně prázdný pocit tíhy vrahových očí v šeru, mlčenlivého klidu i vábnosti skrýše oděné v šarlatové paláce s mnoha čelenkami a baldachýny a náhlým tušením jedovatého těla zelené zmije co by se stáhla kolem krku z opadaného listí a zas by se započla ta zlatavá pouť k červeným háďatům a strašlivým pádům slunce jako vzpomínka na oheň, na hranici ohně, plamenné jazyky, které z šíjí odrazem šperků a drahého kovu plápolají, nebo v zrdcadlech oken setmělých domů vychází slunce krvavě rudé a prázdné sahající a padající vzduchem, namrzlým křikem ptáků, jejichž křídla roztahují vlny něhy, tisíckrát odeznělé, v bělavých nádeších podobných dotekům vln na opotřebovaném provaze řeky, která se klene pod stopami chodců a gotických mostů s kamennými sochami králů a světců s oním pohledem svrchovaného trvání nad obzorem vlastního obzoru,nad obzorem slunečním jasem vyťatým v pustině očekávání, nad mizernou hloubkou vadnoucího proudu, co ční jako bez plachet v bezvětří strháván jen tlením času na otáčející se desce poseté hvězdami a reflexí hvězd, od jednoho bodu do jednoho bodu spěchajícícmi útoky a příkořími, nebo jdou jinou cestou, jen vzpomínkou pradávného kmene, rodu, bez vybledajícících oblouků staveb a rytin chrámů k stále hřmotněji krvavým a zelenavým zábleskům v očích lovců, toho kmene, snědých tváří a zdravé a zdravější krve, nevědomých, že uloupené zlato vrací se svým jedem, již jednou uštknutý prorokuje dále do říše, do těla otevřenou dýkou v uzavřeném srdci, pomněme, což není křikot ptáků na mizejících vlnách vzduchu ozvěnou stesku a padajících perel a pěny, což padající kruhy náramků a šňůr neobejmou svého krále, spasitele, vládcem s oním kruhem v srdci, jako každý, však modrým na úsvitě modravého dne a modrem odvívané noci, v poledne zlátnoucím, navečer karmínově rudým jak sládnoucí jsou a zpěvné sebe sama pohlcující kruhy hladiny červeného vína nad hlavou utopence, který slábne a převrací se v tom náruživě klidném pádu hladíc jazykem plná ústa již mnohokrát promnutého vína a v noci na praporech bez slunce je šňůra perel ověnčena černočernou tmou obelstívající srdce svého krále, těla chlebodárce, jenž podoben je biči nad hlavami ojíněnými hříchy a vymrzlými zlými skutky, on ze své vlastní vůle samozvanec ujídá od prostředka krajíce, než uchopí ho mělčina, jako loď uvízne, shnilá bárka za sluncem a za mlhou slunce, za jeho oparem v písku probořených stop a svého trvání, kde já poznávám jeho život a od šperků králů mi neuteče jediná nedohledná vlna na mé řece zpěněné do miliónů třpytů, sténání a výskání, v očích, v jednom jejich bodě zobrazený úkos nekonečna rozeznívající chrámový chór a ten železnou zbraň a podobou zbraň rozechvívá vítězným rykem hlasy chrámu, jediná svým významem není ani jedna, jediná svou chválou opěvuje vlastní konec, a to už je po ní, ve chvíli konce nahrazena samochválou, vyměněná sama za sebe, je trnitou poutí lidí a zvířat po ramenech kříže v malátných odlescích opět a neustále nahrazována na přídi své lodi, na cestě své lodi, na úbočích a útesech své cesty, na hranicích svých útesů s pomíjivým úsměvem valená na hřbetech vln a ďáblů, velebena na slunci velebí slunce, které se z paprsků utváří jak ornamenty květin napadané na zasněžených oknech, na zastřešených oknech, ve škvírách rámů, na pozemskou klenbou plnou oblouků a strží, nepřehlednou jedním pohledem, však pohlcující bez hlesu své pozorovatele, herce a diváky, a pod nebeskou klenbou ověnčenou závoji křišťálem padlého vzduchu v němž doutná život dechu chvějící se jako od kyvadla utržená nit.

Á popel

18. února 2009 v 17:22 | Ivo Kalvoda

Á popel

letu křídel lesku lásko


Á popel

Dívko bolesti jitru vadnoucímu

Jsi středa

Temná a pravoslavená ratolesti kalicha

Jsi oheň

praskotu větví, ždímaná


Úmorný úplňku

Tyrane

báni nad stříbrem střech

Věhlasný kánone

z popela ozvěna ozvěna ozvěna

z popela ozvěna ozvěna ozvěna

z popela střed.

Tříští se barvy, křísí se barvy

1. února 2009 v 11:42 | Ivo Kalvoda

Natáčím své sluneční hodiny

Poslední kapkou křišťálového zvonu

Sklo

v žilách

srdce se někde otáčí

Vývoj, možná evoluce

Malá dávka

Byla větší

Stírám se obrazy

Tříštící se barvy špiní

jako křesat, nebo křest.

Záděrky lidských nervů,

člověk mrtvola.

Tepe zlato uvnitř věže

měsíční střádání hodin

skrytá moc.

Ve vizi se svíjí had

samotný srdcem i duší svou

uzavřená, uzavřený, mimo i barvu

krutý a čirý

jako zadržený dech.

Sevřená se rve a brání jako kolibřík

17. ledna 2009 v 9:06 | Ivo Kalvoda

Malá se vzepjala

Písečná dunou i žebrákem

V podzimní bouři

Slunovrat

Možná zjevení cirkus "Poušť"

nebo svůdné masky na jatka.


A na zubech má krev

Barva čistá navrch

Jitro ve smrti polibků

neměnné se rozchází a schází

Na duši ocel, zatím, i stříbro.

Sevřená se rve

a kvílí klidem noci.

Blázen stromu

16. ledna 2009 v 21:46 | Ivo Kalvoda

Odraz stromu

Kyvadlo hromu


Kladivo, jež uzamče paprsky

ve své vlastní síle

krvácí v běhu do sněhového kouta.


Koupu se

a ztrácím cínové konce těla

provázky

voda se uzavře při východu slunce,

když najde světlo hranici odrazu

síť

a hladina se čeří

země za sítí, země v síti

voda na hraně žhnoucí

oko z provazů

oko živoucí

oči na hraně rdousí

oči odrazů

země na hraně

pohyby provazů

sítě ok na vodě

pod vodou, ve vzduchu


Obloha nahoře

Obloha dole

hranice žhnoucí

živoucí rdousí

utkané nutkání

se čeří, sešeří

v odraze kyvadlo

odrazy kývání.

Divadelní opona

15. ledna 2009 v 19:22 | Ivo Kalvoda

Poklekla

a smazala si prach z vlasů

Hvězdy jí zářily

Nad hlavou se ztrácel úplněk

Rozpuštěné zlato

Kanulo skrze víčka po tvářích

Věčnost země

Svrchovaný úbor arcivévodkyně

Malátná

Pojidlem krásy a vědomí


Nad bránou

se stařec objevil a zhasl

A já tam nebyl

navečer ani teplý ani chladný

Styděl jsem se

a za mnou hořekovali ostatní

Potom se celá zvedla

nebo Pohyb vraku

a v jejím prachu se tloukli

ti slabší křídly a zobáky

DIONÝSUS ANIMACEA /r. Zia./

14. ledna 2009 v 19:35 | Ivo Kalvoda

Děsný, idiotský smích s sebou nosím od mala a pokořuje mě hřmění žlučovité bránice beznadějně ztracené ve chvění střev. Smích leze vzkypělými rty lidem do očí.

Bojím se chvíle, kdy se břicho protrhne a vysypu ven labilní písmenka tupých radovánek. Děsím se skotačení a otrhaných křídel. Cítím jak se mi do krve dostal sborník lidských zvláštností a myšlenek na únik. Něco ve mně je spařenou nahou slepicí, která je obírána. Měl jsem bohy a hory, kde jsem žil a vždy navečer jsem se snášel z oblohy do skalních rozsedlin, až do chvíle kdy jsem začal běhat po zemi za štěstím, ozobávat lístky trojlístkům. Zakrněla mi páteř a já se od té doby zhlížel v ledovém jezírku, přičaplý deštník. Usmíval jsem se tím děsným idiotským ksichtem a zíral do zamrzajících kukadel.

A v té zdlouhavé utloukající se pouti jsem vyplkl do listí zvláštní kulovité vejce dalšího zrozence.

Žováme sa tu ak sa dávi

13. ledna 2009 v 16:49 | Ivo Kalvoda

Volanitá, stráž ma

mama

moja

z teba som ja

a snívam sa ti

oči moje


Priatelja:


Kli - dno


Kli - dno

Spia te

na svá tom

mie stě

sžů haj te

svia ce

skůr ma vych

snou.

Sedmá sluncem

12. ledna 2009 v 18:02 | Ivo Kalvoda

Hrála si jako dítě

s nouzí

Královna

Dopadla za zády na můj stín

Milovala mě

Hřebíkem, hrotem Slunce

Vlhly nám oči

Střepy vkládala do dlaní

Nahé slzy

Navléká smrt do srdce


DOPADLA, DÍTĚ, STŘEPY


Si navléká mě

Královna slzy

Milovala

Slunce nahé dovlhly

Sedmá sluncem zády srdce

Můj až nám

Na oči hrála hřebíkem

Nouzí stín jako smrt

Dlaní s hrotem

buď ticho v zlatavém konci dne

11. ledna 2009 v 16:00 | Ivo Kalvoda

Buď ticho v zlatavém konci dne

v jednom stálém apriorním okamžiku


Studen láhev se tiskne k ústům poutníka

nad jehož skonem právě ztratil řeč.

Usedajíc pokládá hlavu do klína svržená

díra do nebe řádem i stín i světlo.

Maluje ani slzou ani smíchem tane

temná pláče na návrat a kamení. /stává se sochou/

Kulička plazí se skřípe v písku tichý odraz,

nebo stín, jenž se skřípe vzduchem, teplé slunce.

Memoárum pro přítele

10. ledna 2009 v 11:33 | Ivo Kalvoda

Na slizovitých útesech zvápenělých okrajů

Vědomí, nehybná hladina, čekající na odraz

Sebe sama

Výkřiky vzdorovitých čertíků, jakož i andělů

Překrucují krátí chvíli kratochvíli

Zoufalstvím stíhá obapolnost

Do očí se opírá zrcadlem

těžce rozleptán se chápe klidu

Nemotorně zakrucuje své hadí tělo

obrací trávení

Naráží o překot na uzavřenou tlamu

Cedí se mezi zuby

a pláče horkými slzami

močí

své vědomí

Pálí, touží, pálit kostru krize

Očišťuje a zanáší se

Neblahá touha něco snísti

Stojí mučen vlastním třpytem

a ztrácí dech

a ztrácí vydechnutí.

namalovat studnu

9. ledna 2009 v 17:40 | Ivo Kalvoda

Namalovat studnu jak se

svažuje a uvnitř plochý obraz

hlavy líbající hlavu strašidla,

v níž je uvězněn viditelný

stín Programu v hlavě strašidla.

kruh obepíná kruh

7. ledna 2009 v 17:40 | Ivo Kalvoda

Kruh obepíná kruh

stáčí se jako had

z pohádky o konci

světa


kde praskají sluneční

branou

brány světa

Třpytiví kašpárci

totemy slavnostní

v kruhu se chytají

za ruce z obrázků

vinou se středem

jako had


Kruh obepíná kruh

stáčí se jako had

z pohádky o konci

kde praskají sluneční šňůy

světa


vinou se jako had

v pohádce o konci

Třpytiví kašpárci,

totemy slavnostní

vezou se na koni

kruhu se chytají.

Kristova léta

6. ledna 2009 v 17:46 | Ivo Kalvoda

Ježíš se nedožil

Svých 35.

Buddha se dožil.

Maluješ si modří po těle

5. ledna 2009 v 19:24 | Ivo Kalvoda

Maluješ si modří po těle

Vrásky

Zbláznila ses?

Zpíváš

Přemýšlíš o vejcích


Jsem se na tebe díval

jak ostře sis oblékla duši

mou duši

jak si to vykračuješ

S přilepeným číslem bot jaké nosíš

mám sílu tě svrhnout

do plamenů

Odtrhnout ti sousto od úst?

Sebe sama


Už se bojím otevřít oči,

kdoví, jestli to zrcadlo přede mnou

oči nezavře.

Otálovaný přísežník

4. ledna 2009 v 13:45 | Ivo Kalvoda

prosinec:

čimčarám

čim

čim

čim

dnem

i Lím item v noci


leden:

Zvídáš

Zvídals

odpočnout si nechceš

tak tak

yso

ufchjá

neříkat nemluvit

Jen se smát Necouvat Nesmilnit

Tarim bum

Jen zdravě se smát


únor:

Je to hlavolam Bez duše se smál

Jako na program

Zmírněte steny

Obnažte soky

Holomrazi

Sléhni

i namoraz

i stíny

Bluj

ity

Málokamsi

(Hravá harmonie bezhlavá)


březen:

Rozpraš

ruce

Bdě

Ti Probůh

sama se lepí

v nitru

Propána Krista

Uhni z dohledu

Svůj


duben:

Skosíš to sám?

Tak

SK

Zástupy se slepě deroucích zastavte se


květen:

Je buben

Prozatímní zář

nikterak nepomintý

Sláva Híh

Zvlhla nit

Pták postřelený

Bouře

Píseň

Tich

i mnich

Vůl i kůl


červen:

Přiklat bota bitý

ne sloupeček

dvířka

temná černá nit

Síť síť síť síť síť síť

Démon mluví modrooranžově

Potkaná nevěsta dávno možná zadusit

Kráá Kráá Nu je zlá

Rozhlaholení

Vyškrtnuto

až do doby

kdy to přijde

Jo?


červenec:

Chlopně se chopí

Zadus mě Miluj mě

Jestli bude léto

Takto vypadá anděl

Spíše konec tichý tvar


srpen:

Je to pořád stejný

Dost

Bolest

VÝKŘIK ZE TMY - 4. Dějství - KONEC

3. ledna 2009 v 18:50 | Ivo Kalvoda

Přicházíme na veliké prostranství v údolí mezi kopci. Mezi stromy jsou rozvěšeny houpací sítě. Každý uléhá do některé z nich. Na jednom místě, uprostřed, jsou jen dva stromy poněkud osamělejší, s jednou sítí, považujeme je ihned za jeviště. Nic se neděje, pozdní odpoledne nás konejší a my blaženě hledíme vzhůru jak temná obloha a místo stává prázdnějším, sítě nás pohupují a jeden po druhém padáme do nepovšimnutí ...


... Začínáme si všímat, že uprostřed leží v síti vyvolávač, nikdo se na nic neptá, vyvolávač je matně osvícen a začíná mluvit:

"To co jste viděli, jste nikdy neviděli, Básníka vycházejícího navečer z domu již nikdy neuvidíte, přestal kouřit. Byla to jeho poslední cigareta s níž odešel navěky i jeho přítel básník, sunoucí se z bezmocnosti k beznocnosti, ó srdce je veliké, Sultánova chorost se rozsvěcuje, je-li na ni posvceno, vidíte jen světlo a tmu, na zemi pode mnou se sune světlem houpající se můj stín. Je to jediné co ze mne je, a přece se stín nesune, možná se sunu jenom já. To vy vidíte můj stín, díky světlu a tmě.

Možná se já vůbec nesunu,

sám jsem projevem sunutí,

je k Vám veliká prosba:

nemluvte s plnou pusou,

Duše oblohy je prázdná pusa.


Výše Vy má plné cizí hlavy, hravě se zblázníte v tiché studni času, když zahlídnete odlesk tmy, která stojí za Vámi a čeká až vyvezete popelnici. Jsem Křídlo snoubené beze snů, Jsem osamocený nesouzen s životem, Jsem poděkování pietního Mistra z ústřice Úplňku. Mohli byste slézt z houpací stě kdyby tu nebyla?


ALE ONA ZDE NENÍ


Hlasy každého z nás útočí do boku ústřice, bodají bodláky pociťujíc odpor jejího měkkého boku, který se hroutí. Hlavice myslí, moc Toho nevymyslí, úskokem prchají v jedových výstřicích plodivé krve, bázeň připisujíc jsoucnu jsouc v dalekém bázlivém snění nad polorozpadlou mrtvolkou vzduchu v plicích.


Přestaňte kouřit!


Z údolí se stal kopec klenoucí

se nad povrchem nad kterým

vychází slunce

ne nepodobno výkřiku ze tmy

do křiklavých křídel andělů

líbezných to očí světa.


Pohleď na kanečky.

VÝKŘIK ZE TMY - 3. Dějství

2. ledna 2009 v 21:00 | Ivo Kalvoda

Je tma, černočerná tma. Chvíli trvá. Pak poseje tisíci hvězdami, čekáme co bude a zatím se nezvučně přesouvají hvězdy k sobě, vzniká jakási silueta, postava Golema se rozžíná před námi. V popředí dřepí sluha a připravuje oheň, oheň vzplane, sluha se komíhá a dívá se do ohně, vypráví:

"Vyšel jsem, byla úplná tma, němé tečky mi tančily před očima, vrávoral jsem a myslel, že je to jen sen, vítr sílil, zprava jsem cítil váhu měsíce, ale neviděl jsem ho, vítr profukoval ze všech stran a zanášel do uší mrazivé kapky, které pištěly, zvonily, jak se mi převracely v hlavě.

Vybledlé barevné tečky před očima se roztočily o něco více a já cítil, že stojím a přitom se lámu a obracím na záda, mé tělo se staví na hlavu, plave vzduchem, co já vím, kde bylo, ve tmě byla tma. Říkal jsem si, že vidím dům, prázdný černý dům stál přede mnou, dveře, jsou-li jaké, byly pobity, byly kované, rezivé, kamenné s klepadlem, zapadlé, vyvrácené, nehybně skřípaly, pootevřené, šel jsem dovnitř a rychle se ještě ohlídl a uviděl zadní stranu těch dveří pobitou kostmi, vydlabanou ze zkamenělin mrtvol. Věděl jsem, že každá z lebek mě vnímá, bere si ze mne příklad, chce si mě zapamatovat, vrýt do paměti, opalisovaly mne její tmavé díry, jako v zemi propadené, na hranici vědomí, v mé smrti se svíjela ženská ruka skřípnutá touto branou děsu, nepodobna žádné z mých soch, které jsem zrodil z nitra kamene, jejichž měkké a hrdé tvary jsem vytesával nejednu noc, tato ruka vězela někde hluboko uvnitř mne, nebyla by mě chytila, kdybych byl pomalejší, ale teď již mne svírala silou kamene, otočil jsem se k tmavému vikýři a naposledy vydechl."


Silueta muže mlčí a dívá se do ohně. A pomalu, jako ve snu, opět začíná:

"Ruka mne hladí, zpočátku po břichu, objímá celé mé tělo, třesu se v horečce, měsíc na mne dopadá probořenou zdí, neptám se čí je to ruka, jsem slabý, nevím zda vůbec jsem a nevím kde je vně mne, stíny i světlo, bledě a snově mne provází, utichám v jejich náruči, krčím se k jejich odrazům, které prchají ozvěna z kouta do kouta vracejíce se přivracejíce se ke mně drobounké částečky doteků, odrážejíce daleké životy zarostlé v kamení, uvnitř zvolna pulsujících žilek, jader temných, cítím pohledy všech, jež do mne takto vrhají, jež jsou mi vrhány do těla, které se nesou všudy vším.

Opálově se lesknou jeho hrany za svitu měsíce a probořenou zdí odchází do noci vystavět v každém srdci prázdný dům, kamennou sluj, jejíž okna jsou průčelím jeskyní. Oknem vidím letící ptáky, když jsem venku je dům prázdný, okna jsou zvláštní průrvy tajemství jen z jedné strany, když jdu já, původce, neznám žádné dveře, otvírám přímou zeď, stoupám záhybem vlající látky. Dvě ruce slepců vinou se před námi, jen dvěma rukama se boří svět. Chytily mne neviditelné ruce slepců a já byl veden vzhůru po schodech, které nikdy nebyly, a nikdy nejsou a šli jsme takto ve tmě další celý lidský život. Vinuli jsme se vzhůru okolo ohlazených černých zdí v jakémsi kruhu, spirále, zvolna a věčně jsme byli taženi za jakýmsi cílem, už to nebyla má hlava, cosi si myslela, něco co vůbec neznám, hra šla dál a jen několikrát za věčnost jsem zahlédl postranním otvorem ve zdi, že jsme stále výš nad temnou tmou, ale viděl jsem také, že neexistuje nic, než ta tmoucí matná tma, a šel jsem, jak se to muselo. To mě drží za ruce a vede kroky stínu stínem, tmou."

Odmlčí se jeho starý hlas na chvíli.


"Asi ve dvou třetinách výšky vysokého válce cítím před sebou běžet vzhůru jakési jiné tělo, které miluji já sám v plachém úzkostlivém pohnutí silou všeho co stojí uvnitř nás, s nejvyšší snahou protahuji kroky a ve spěchu krve se k němu blížím, konečně je chytám a v pomatení vyhazuji tuto schránku z obvodu věže, dívám se za ním jak se převrací v pádu, taky se dívám jak něco dál se sune přede mnou po schodech vzhůru jakoby se nic nikde nestalo prchá po své cestě, zase se vykláním pohnut popraskem stenu padajícího k zemi.


Procitám ve chvíli vlastní smrti.

Ležím na zemi bez pohnutí.

Socha, možná jedna z těch co jsem udělal, se sklání nade mnou, jen povadlé a celé krvavé

čelo se jí svírá ve změti vrásek a stehů, když říká mi modlitbu:

"Já chci svoje tělo pustit Já chci

Volné moře hasnoucí

Já chci v noci spatřit."


Hlas umlká, postava vytahuje holou dlaní z ohně žhavý hlík, napažuje ruce vzhůru a odchází s žhnoucím k tu stále jasnému hvězdnému Golemovi. Vkládá mu uhlík do tmavé jamky v čele jeho, hvězdy nabývají na síle, shlukují se, tepou, sílí, pnou se a vybuchujíc mizí tisíce rozprsknutých hvězd v černočerné tmě.

VÝKŘIK ZE TMY - 2. Dějství

10. prosince 2008 v 17:56 | Ivo Kalvoda

Náčelník mocný sedí jak turecký šupa na zemi na skřížených nohou. Přichází náčelníkův sluha "Pán".

"Pane, měl jsem vidění ostré jak břitva, poslouchej, nesu tvou spásu ve svém spánku, záchranu pro Tebe chystanou já našel jsem."

Náčelník: "Zapomněls, že pána netrápí nic? Ty pse?"

Sluha: "Pane, nezlob se, světelné bytosti jsem potkal ve svém vidění a to ony mi poroučely a vyhrůžkami, že navěky zůstanu bezduchou příšerou, nutily bych tě varoval, neboť v hrudi Tvé hoří Ti nebezpečí. A proto, boj se svých slepých rádců, co navštíví Tě dnes v noci!!"

Náčelník: "Ty nemáš se čeho bát, čeho hrozit se, než mne, mé neskonalosti, střez se dotýkati se strachu mého vlastním strachem, bído. MLČ!!"

Sluha: "Pane, odpusť, chtěl jsem se jen dotknout masa Tvého, jen vědět ..."

Strašlivý výkřik náčelníkův přerušil výlev zpovědi ubohého, v třesu hroutícího se herce.


Na zemi, k náčelníkovým zádům zády otočen sedí jako římský sluha na skřížených nohou islámský Sultán, jeho křepelka je po krk ponořena v růžovém víně a nehýbe se. Natěrač chodí se zrdcadlem od jednoho k druhému a maluje je. Nikdo z nich ho nevidí, nebo se tak alespoň tváří. Paní bílá v černém zlatě oblečená leží před sultánem na vyvýšeném trůnku o něco výš, než sahá jeho hlava, převaluje se a omývá si ruce. Mezi sultánem a paní leží barevné látky, velký zvon, hromada šatů a u ženy klečí nahá, mladá princezna držící zlacenou nádobu s vodou na omývání. Stranou je sultánův sluha.

Sultán: "Nevěstko, jak by se ti líbilo mít se mnou dítě?"

Princezna: "Pro štěstí Boží bych vykupitele bodala jedovatým ostřím."

Sultán: "To říkáš ty? Mně?"

Posluhovačka ledově se zachvěje: "Mé slunce, prosím, sestup na noční nebe, Milované, sestup slunce zlaté, pokoř prašivou hlavu."

Sultán: "Paní, pověz nám s čím ses shledala v životě se mnou a s čím se ještě setkáš na konci našeho posledního dne! Pověz té mladé, vyplivni krvavou slinu, ať vidí."

Někdo (zdánlivě sám k sobě): "Je opilý, má těžkou, línou hlavu, čeká na nás, Šálení hladových."


Buď Alláh, jenž nese

na ramenou břímě Alláhovo.

Ó, buď Alláh nesoucí, vlekoucí

břímě na ramenou Alláhově.

Ó, zvedni nás Alláhova padoucnice

z této bezbřehé pokory a ponížení.

Staré heslo světa zrozeného vyryj

se tučnými písmeny do této zdi!


Dej pokoj této ženě,

jež dnes sejde k Tvé studnici

pro vodu. Vyslyš slova žíznivého

ponech naše zrající naděje

dozrát, okusit ponech nás,

skutky vlastní, písně přezrálé,

Jsme jen zrní Tvého pole.


Ó, Almužno věků, stůj při

našich hrozných skutcích, opatruj

pápěří ve větru, tak dýchni

ohnivá hlavo, spal neblahé

myšlenky na smrt této ženy, kterou dávám.

Prokleté naše slepé putování

Sám se plazí pouští pustou

Hřeš, ty spásný Mohamede

a přijď mezi nás, bílá hlavo,

Hřívo zlatá."


Bílá paní si rozpustile zastrkuje celou dobu poupě červené růže do pupku, je vidět ta trocha krve po poranění.

Sultán se klaní k zemi, natahuje ruce a tiskne je k ní jak při bohoslužbě.

Posluhovačka zůstává bez pohnutí oběma pažemi obepínajíc bledou paži paní a tisknouc se k ní.


Přichází sultánovi rádcové a každý z nich obřadně nese dlažební kostku. První rádce ji smočí ve zlacené nádobě na omývání s vodou a staví ve vší tichosti ženě na břicho. Světí a posvěcený kámen nese i druhý, i třetí, i čtvrtý, ...


Sultán se svým sluhou leží přimraženi k zemi, posluhovačka bez pohnutí.

Omývané ruce paní na trůnku se rozsvěcují a jasnou. Vypadá to jakoby to mluvily ony:


"Dva spí

Třetí probouzí se

Dva spí

Třetí smrtí

se smrtí se

smrtí se smrtí se

smrtí se smrtí se smrtí

se

smrtí"


Paní vytahuje ruku z nádoby s vodou, prohlíží si, jak se leskne, jak krůpěje stékají a pak si mkrým palcem a ukazováčkem mne ušní boltec, leží na zádech a dívá se do stropu.

Zahanbený sultán nemá co říci.

Bledá paní se otáčí na bok a vodou otírá oči posluhovačce, z nějaké nádoby vybírá teplou čokoládu, kterou jí roztírá dlaněmi po těle.

Klečící posluhovačka si sedá.


Zatím si za jejich zády mocný náčelník zapaluje dýmku. Sluha Pán vleče pod paží do místnosti zrdcadlo a kotlík teplého čaje z něhož se kouří. Zrdcadlo i kotlík položí natolik nešikovně, že náčelník v rozvlněné hladině zahlédne přes stoupající páry pohyby nahé ženy, mámení, jakoby kusy roztlučené antické sochy padaly pomalu kamsi ke dnu. Ve šplouchajících vlnách se snaží zachytit celistvost, pevnost toho těla, ale vše se nezadržitelně vine a prohýbá, lhostejno Náčelníka.

Posluhovačka pomalu pohybuje pažemi i hlavou v podivném vytržení. Zdá se jakoby se snažila vysoukat z chuchvalce mlhy, nebo vysvléci se z kůže.


Hladina v kotli se zklidňuje a stopy těla zůstávají klesající jen v hlubinách mysli, která pohasíná.

Je klid.


Paní se dívá na ženu, svoji sloužící, posluhovačka se probouzí. Náčelník tupě zírá do zrdcadla na bílé světlo, odrážející se. Sultán přednáší proroctví Mohamedovo a jeho sluha opírá hlavu o zem v bezmezné tupé víře.


"Ó, ty jenž, spasiteli, svoje chrámy,

mé drahé roky žití,

opouštíš ve tmě chrámy svatý

proroků Ezajichájišových, vystup

světlo, světlem padni. Ležím.

Zlatá hřívo, neochvějná,

z mého rodu."


Zpod černé hromady kamení visí bledá nahá ruka. Zplna otevřená. Do té se dnes v noci díval měsíc.


Tato část místnosti je již zaváta pískem a za chvíli nikdo nepozná co ten který tvar, či hrbol znamenal. Náčelník v druhé části místnosti dopil čaj, sluha odnáší kotlík a zhasíná. V šeru sotva patrný náčelník uléhá přetahujíc si deku přes tělo, již stěží viditelné.


Pouze střep zrdcadla je z některých míst zřetelný, kde stál.


V hrobovém tichu: "Uáághrruááuh": pohnutí kamenů.

VÝKŘIK ZE TMY - 1. Do křiklavých křídel andělů líbezných očí světa

6. prosince 2008 v 20:21 | Ivo Kalvoda

Dějství I.: Do křiklavých křídel andělů líbezných očí světa


Při setmění vychází z domu

básník, aby si zapálil:

"Měss to.

Měssto Město Město

Měssto

Vládce

Odkud to kape ta voda, máš

tak jasné čelo plné hvězd,

a noci.

Jak děkuji ti za kameny

povalené zde v prachu pro

moji pýchu.

Vládce, jsi chrámem,radostnou

myšlenkou jsem já."


Probouzí se básníkův přítel básník

a vychází taktéž z domu,

na posypané větvi půvabu květy

posedaly hvězdy, tesklivé a klidné.

"Má horečko, sne jenž mne

vyhnal do polí, sne jenžs vyhnal

krev až do konečků mých prstů,

tak ospalých, tak malátných,

povoz mne, když jsem Tvůj."

"Zdráv buď, ty, jenž

přicházíš si zakouřit, příteli básníku.

Dnes budem štípat tmu."

"Už tak dlouho spal jsem

přikryt javorovým listím,

tak dlouho schovaný před

sosáky motýlů, až teď můj sen

se mi zdál o tom jak hoří tento

dům a zmaten vyběhl jsem ven."

"Sedněme si na zem a

buďme tiší, posečkejme kdy

oheň spálí tvůj dům v troud."

Přiběhla malá liška se zlatým

jablkem v ústech a začala nás

tahat kamsi do lesa.

"Co asi chce."

"Ty liško, lištičko, k jídlu nic nemáme."

"Opřená o strom marně si hlavu láme

lichá vlečka z šatů svatebních a bílých."

"Vím, že kolo světa miluje

cestu světa."


Složil jsem verše:


"Běžíte po cestě

běžíte proti mně

zelené lesy

červené nebe."


"Do Křižíkova, kam jsme jeli naposled

vedla cesta vroubená kaplemi

plnými květin, ty kaple stály

tam už sakramentských několik set

let a ty kvítka zazděná

byla stále ještě teplá a voňavá,

jak vysoké nebe bylo tehdy

v tom tlučícím se horkém

poledni, větve skláněly

své plody k ústům země,

vyprahlé a živé jako jeviště."

"Mám rád tvoje vzpomínky, básníku,

pomyšlení děláš mi větší, než

můj spánek mně."

"Tak vstaň pírko ze slepičího

ocasu a spal na uhel ten

svůj původ a pach."

"Jak rád bych se jednou očistil

hvězdná tmo, v mém srdci

tě vykoupal a ono v onom,

když žádný z mých kroků nepřivede

mne dál než zase k hladu a žízni

a sem tam některý k vodě a stravě."

"Jak statečné je žít!"

"Jak bohulibé je žít!"

"Jak strašné je žít!"

"Jak slavnostní je žít!"

"Jak virtuosní je umírat!"

"Jak delikatesní je jíst!"

"Jak tě tak poslouchám,

věru, hovnem se mi zdáš.

Pohleď na zlatavá, třpytivá,

milující a tančící."

"ů"

"Pohleď na kanečky

poslední úmorná volání

nasyceného, dovršeného a zvrhlého."

"Čeho?"

"Pojď na rámě páně a vnímej

s jakou láskou ho celé přejdeš! ů"

"Dost už, dost, se mi hlava zatočila,

můj sen, můj hrad!"

"Jsi půldenní půlden, klopýtni

o druhou půli dne, vždyť

tě ještě noc čeká! To nevíš?"

"O čem brumláš si ví jen chuchvalec

tvých vousů, já čistý jsem

a z čistého rodu vzešlý.

Náš hrad je můj hrad."

"Ty chvějící se krůpějko potu,

ty skolené do kozelce svázané

kůzle. Pohleď do

křiklavých křídel andělů

líbezných očí světa.

S jakým rozmarem spí."

"Pojď básníku raději do města

dnes chystá se jarmareční půť,

svlékání neviňátek, zasnoubení

duší svatojánské noci, ve světle

páterových očí a v rytmu hudby

vystoupí ze země estrády

černokněžník a položí se

naznak mezi nebe a zemi, i my snad

pocítíme sílu věčnosti snad trochu

jinou, než zde, v Tvé Japonské

zahradě, kde je vše malinké posedáno

vedle Tebe na hřadách jak v dětském

koutku je zde všechno nadosah."

JINAK SNAD NÁŠ SVĚT SVÉ HRY SNAD ANI NEDOHRÁVÁ S NÁMI SE VŠEMI 7 - KONEC.

5. prosince 2008 v 21:05 | Ivo Kalvoda

/Jinak snad náš svět své hry snad ani s námi se všemi nedohrává/


Na koláči už vychládala zrnka maku

a nebyl to už ani stín co se

usazovalo jako vrána po okrajích.


Byla to ta samá vrána, která tmou

svět protínala ve tmě.

Podle ní, přece, vstoupil na svět,

kousek od lidí.


Mělo to jasně důvod,

odrazovej můstek,

když ta vrána na něj kývla:

JINAK SNAD NÁŠ SVĚT SVÉ HRY SNAD ANI NEDOHRÁVÁ S NÁMI SE VŠEMI 6.

3. prosince 2008 v 18:33 | Ivo Kalvoda

/V hospodě/


Hned po mihnutí se tmavého stínu přes kulaté okénko, což neušlo nejspíš jen Slepencově oku, se otevřely dveře místnůstky a dovnitř vešel drobný člověk, patrně rybář.

Přisedl ke stolku mezi obrazy, ani se nesvlékl, a to se tu topilo: "Kamaráde, vylovili jsme velikou rybu, takovou ještě nikdo neviděl, pojď rychle, ještě se zmítá na mělčině, už se tam sbíhají lidé, viděl to i duchovní a říkal, že od nějaké takové se nechal spolknout poustevní Jonáš, a pak v ní žil až do své smrti, celých 36 let, že je to svatá ryba, příbytek Boha, chce ji vysvětiti a udělat z ní poutní místo, duchovní si myslí, že myslí na všechny, ale zatím ještě čeká. Mám pocit, že se naplňuje nějaký čas tady toho života. Kamaráde, vždyť za to mohu já, já jsem si všiml toho velikého pohybu v moři. Našinci se chtějí prosekat až dovnitř a je z toho pozdvižení, že na celém světě nemůže být nic takového."

Rychle vstali a sešli blátivými cestičkami až k moři, kde se zmítala obklíčená tucty lidí obrovitánská ryba a zmírala.

Pak ležela již celkem tiše a klidně a její obrovitánská ploutev čekala napnutá jako veliká plachta na vítr, jako zobatý pták na zádech a sahala výš, než se kdy kterýkoli z těchto lidí dostal.

Když zemřela, stoupl si rybářův přítel před její jasné, vyklenuté oko.

Oko, v němž se zrdcadlila jeho, nyní veliká, mockrát zvětšená a pospravovaná tvář pod kloboukem a spolu s ní celý, skoro celý, zbytek všeho okolo, toho světa, který on, Rybářův přítel, nemůže nkdy naráz, na jedno zhlédnutí, uvidět.

A z okna hospody, z kopečku, na něho shlížel, ten co se ohříval u kamen a teď mlčel.

JINAK SNAD NÁŠ SVĚT SVÉ HRY SNAD ANI NEDOHRÁVÁ S NÁMI SE VŠEMI 5.

1. prosince 2008 v 19:48 | Ivo Kalvoda

/Zamyšlené dítě v horku léta bylo náhle vylekáno slovy písně:/


"Hola hej, hola hej, hola hej

jak je krásná, jak je krásná

naše zem," zaslechlo výskání

mužů a žen a rachocení kol po

kamenité cestě vinoucí se naproti

pod jehličnatým lesem okolo jezírka.

Bázlivě zíralo jak se kola velikýchžlu-

tých plně naložených žebřiňáků

proplétají mezi žebříky spuštěnými

až kamsi na dno pod tichou hladinu.

"Křís Křás Bác Žbluňk,"

uvolnil se horký kámen pod jeho nohou,

skutálel se do vody a celé to procesí se

rozhoupalo a ztratilo v ostrých paprs-

cích slunce, co vrhala voda jemu do očí.

JINAK SNAD NÁŠ SVĚT SVÉ HRY SNAD ANI NEDOHRÁVÁ S NÁMI SE VŠEMI 4.

16. listopadu 2008 v 13:54 | Ivo Kalvoda

/Někdo z nich měl pocit, že v této budově je ještě jedna místnost, také s kulatým okénkem, jen o patro výš a ta nemusí být určena pro hostí, jen pro vezdejší./


Prkenná podlaha, nějaké police, háky na šaty a zástěry, dvě židle v místnosti a dvoje dveře. Jedny vedly dovnitř budovy, kde se šplhaly točité schody a ty druhé, pootevřené vedly rovnou ven. Dlužno říci, že dál než ven byste se jimi stejně nedostali.

U okénka se celé dny krčívala již hodně zestárlá, vychrtlá žena, majitelka, pohlížela bez výrazu na vždy obdobné počasí za sklem, nebo kdoví kam do vzduchu.

Jednou za čas ji rozrušily, ale jen lehce, kdesi hluboko uvnitř, sama chuděra už snad měla v hlavě mlhu, kroky a slova příležitostné návštěvy. A tak i nyní v neděli, jako ostatně málokdy, zůstávala v místnosti patrná vůně návštěvy. Ti však stařenu po chvíli bezcílného mumlání a nic neslibujícího čekání s úlevou opustili. Ale kdyby se ta železná kousek nahnula, viděla by pootevřenými dveřmi, které vítr v jejich starých železných pantech pootvírával a pozavírával, viděla by zvlněné stopy látky v bílých barvách nafukované větrem, a zase sfukované, šaty mladé ženy a vedle ní stojícího černě obléklého jejího muže, zaslechla by snad slova snad dvou dětí, chlapce a dívky, které si ukazovaly cosi v dálce na moři. Zas by snad se jednou mohla dovtípit, jak asi tito lidé spolu žijí.

Mladá žena stála dosti blízko muže, neopírala se však o něj. Vázalo je spíše jemné vážné pouto než vášeň. Byli si důvěrníky na této pouti.

Zápraží na kterém stáli bylo mohutné, z kusů hrubě opracovaného dřeva, ohraničené pevným a poctivým zábradlím, ne bezúčelně, neboť viselo vysoko ve vzduchu nad celou vesnicí, tam, kam vystoupil kouř z komínů jen za obzvláště klidných bezvětrných dnů.

To se zde však stávalo jen zřídka. Pod vesnicí za hradbovím křovin, hustě zelených, se čechraly chocholky běžícíh vln. Daleko za vlnami, i místy odkud snad ještě dolétne křik racků, byla ta hlavní příčina k dlouhému, každonedělnímu postávání na zápraží, lákadlo muže, ženy, především však jejich dětí.

Stařena to věděla a zůstávala zahořklou hostitelkou těchto dětí. Tím lákadlem byl úzký pás země, vystupující z vod, jehož tmavá silueta byla vidět nejlépe navečer, když jen bledavý pás nebe čněl nad mořem, nad celým obzorem, který opustilo slunce.

"Tati, až budu velký, postavím si tak velikou loď, která nás tam odveze."

"To jsem chtěl už jako dítě," myslí si otec.

"Takovou loď, Henriku?"

"Takovou nikdo postavit neumí a i kdyby jsi ji postavil, v moři je tolik tajemného a po duši toužícího, že by nepřežil nikdo na palubě."


"Moh bych tati vlézt do nějakého sudu," míní Henrik rád bavící se s otcem o možnostech.


"Kdoví kam by tě to zaneslo, moře je nevyzpytatelné. Lépe chodit po zemi jako skuteční lidé, než být navěky v hlubinách pozřen obludou."

"Jaké to tam asi je," přemýšlí malá Linda, "a kdo žije na tom kamenném zámku (dávni si zvykli mluvit o zvláštně vyčnívající stopě podobné ptáku ležícímu na zádech s obrovským zobákem, jako o zámku s vysokou věží), myslím, že je tam krásně, a nejhezčeji je tam jistě teď, vždyť naše sluníčko tam odešlo taky před chvílí, teď mají v té zemi sluníčko jen a jen pro sebe, v zahradách, a zahrady jsou jistě po celé té zemi, až k samému moři se tam sklání krásné hlavy růží a lilií a všude to voní teplem, když mají sluníčko musí tam být krásně."

Chlapec pokládá důvěrně levou ruku na Lindinu pravou ruku.

"Mně se o tom zdálo, Lindo," šušká Henrik, "chodil jsem v takových velikých zahradách jako říkáš ty, všechno vonělo a celá zem byla hrozně hustě zarostlá, i na stromech rostly všelijaké barevné květy, všude mávali velikými křídly motýli, ale byli tam se mnou aji velicí draci a takoví zvláštní medvědi, kteří pospávali pod stromama, a já jsem tam chodil mezi nima úplně sám a vůbec jsem se nebál. A takhle jsem tam byl hrozně dlouho a měl jsem se moc pěkně, až jsem si náhle vzpomněl, jako v tom snu, kde to asi jsem a vzpomněl jsem si na ten zámek. A jak jsem si vzpomněl na zámek, tak se mně už nic nelíbilo a já běhal po celé té zemi a myslel už jenom na ten kamennej zámek, prosil jsem ho, aby se ukázal, aby si mě našel, žadonil jsem u zvířtek, která jsem od té doby potkal, ale každé přede mnou náhle uteklo. Pak jsem došel do nějakých bažin, doufaje, že zámek je už za bažinou, náhle mi zpod boty z bláta vylétla veliká bublina, škaredě se leskla, letěla ke mně, proti mně, musel jsem zavřít oči, když se o mě hned nato rozprskla, hodně to svíralo a smrdělo."

"Víš, Henriku, já bych nejraději viděla ten kamennej zámek, myslím, že je úplně prázdný, že všichni lidé se tam mají tak hezky, že na něho zapomněli a žijí si v zahradách s květinami, zvířaty, koupou se v moři a nikdy jim není zima.

"V tom zámku někdo musí být, jinak by ten zámek přece nebyl," říká Henrik, skrývající si pro sebe cenné tajemství.

JINAK SNAD NÁŠ SVĚT SVÉ HRY SNAD ANI NEDOHRÁVÁ S NÁMI SE VŠEMI 3.

7. listopadu 2008 v 23:04 | Ivo Kalvoda

/tak takto snad byly vyčerpány někde někým některé ze sil a přišlo dočasné uvolnění se/


Příchozí je stále podivně a temně obklopován Slepencovým. Před levým z obrazů, znázorňujícím senoseče byl usazen, vyzáblý s kůží zešedlou a v obličeji visící, stařec se psem, bez jiskrnosti však nadšeně, pravici natahuje, vyjevuje svým souputníkům úseky ze svého života,

Na první pohled trůnil obrazu veliký větrný mlýn, dále cesta, dvě řádové sestry, netušeno jakého řádu, a pak drobné chaloupky hluboko pod mlýnem s mile z nich vycházejícím kouřem, sahajícím až k zápatám mlýnu.

U stolu naproti tomuto z obrazů dojídali krmi venkované. Muž těžkých rukou, žena na níž byla vidět prací potlačená a zunylnělá oduševnělost, chlapec a dívka a stará žena v těžkodýchavičných záchvěvech a navlhlých hadrech.


Stařec klábosil, stolovníci jedli, hráči soupeřili, Slepenec byl přítomen.

JINAK SNAD NÁŠ SVĚT SVÉ HRY SNAD ANI NEDOHRÁVÁ S NÁMI SE VŠEMI 2.

4. listopadu 2008 v 17:28 | Ivo Kalvoda

/Ale možná děje se úplně jinde s příchozím aneb jak svět si hraje se svačinou a dítětem/


Na plácek u vody, nevím jak, se tam dostal kámen, svítilo na něj slunce, právě tam si sedlo i ono, nechalo spuštěné ruce v tom horku.

Okolo něho a po něm, nezkaleném rybím oku, se to hemžilo drobnými muškami.

To ony pomáhaly slunci sát její celou vlhkost, která uvnitř houstla a vytrácela se. Dítě se dívalo na třpytící se osamělou rybu a mělo chuť ji pohřbít.

Nasedlo z kamene do volného pruhu světla, něco v nepohnutém vzduchu ho vedlo, vůně prahnutých přezrálých ostružin, vyschlé výměšky na horkých kamenech, stíny z druhé strany jezírka jak trčí kamsi dolů jako žebříky.

Zatím: kolem koláče se roztékal cukerný flek, rostl jako noc.

Když se dotklo plodu, cítilo volnou kůži, teplou a plstnatou, jak ustupuje jeho stisku, jako nějaké zvířátko. V některých místech slupky povolily, skládajíce se z odchlípnutých kuliček, hrozínků, drůzy děsivě černé, v nichž byla cítit šumící teplá výplň.

Brzy si muselo otřít své ruce o nohy a nahé bříško. Schválně si dávalo pozor na obličej a trny divokých spletenců rostlin.

JINAK SNAD NÁŠ SVĚT SVÉ HRY SNAD ANI NEDOHRÁVÁ S NÁMI SE VŠEMI I.

3. listopadu 2008 v 18:28 | Ivo Kalvoda

Barevné točí se směje se

mlčí

výská


/Dítě se v letní odpoledne potuluje, zatímco doma na zahradě na něj čeká svačina./


Na koláči, posetém hojně zrnkami maku, odpočívalo polední slunce, o kousek dál se válel jeho stín.


Bylo to to samé slunce, které svět prozařovalo ve dne.


Podle něj přece našel u oslněné hladiny vody jasný rybí bok se světlým bříškem, kousek od vody.


Mělo to jasně důvod, odrazovej můstek, když to dítě šlo k ní ...


Na plácek u vody, nevím jak,

se tam dostal kámen, svítilo na něj slunce,

právě tam si sedlo i ono,

nechalo spuštěné ruce v tom horku.


/V zimě jinde./


Začalo to hrát ve Slepencově oku všemi barvami. Ozývaly se hned, zpočátku vesměs souhlasné posudky z řad jinak mlčících míst, nyní zcela odevzdaných Odevzdávajícímu se.

Předtím. Slepenec stál v rohu místnosti pod nízkým podstropkem u stříbřitých, místy do ruda sálajících kamen. Právě z těchto míst nyní přijímala celičká místnost teplo.

U stolů v hospodě seděli takto:

U zdi s jedním okénkem byly přiraženy dva stoly a na protější zdi visely dva obrázky (párovitě k těmto dvěma stolům), mezi těmito dvěma obrazy u té jejich zdi byl třetí stolek.

Právě na tento stolek (ležící vlastně naproti oknu až u zdi) byl zahleděn Slepenec, ten co zevluje u kamen.

Mezi těmito třemi stoly stály další tři stoly tak, že dva z nich přiléhaly do podélné polovny místnosti v níž byl Slepenec, stolek na nějž on se díval a dva obrazy (každý z posledních dvou stolů volně v místnosti před jedním z obrazů). A poslední šestý stůl stál v polovici místnosti přistavený k okénku jako střední vrchol druhého trojúhelníku sestaveného ze dvou stolů, nalevo a napravo od okénka a jeho samého.

Kupodivu byl tento nejčastěji, a tak i nyní, neobsazen. U stolku od okénka vlevo seděli dva šachisti, oba mají přes padesát, a zírají na svoje rázem se měnící souděje. Napravo od okna sedí, světácky se tváří, dva mladíci a jedna dívka, kouří cigarety, jsou uvolněni a snad i čímsi rozveseleni.

Za stůl nejblíže k těmto oběma (již jmenovaný druhý vrchol) dosud neusedl nikdo, zato za stolek u zdi mezi obrazy se usazuje člověk s kloboukem na hlavě a rozepnutým kabátem, již popíjí horké víno a nahlíží, slastně odevzdávající se teplu a klidu, na pravý z obrazů.

Na nyní jmenovaného, s povýšeností více jemu než komukoli jinému náležející, pohlíží Slepenec. Můžete z jeho výrazu hádat, že on ví co se bude možná dít.

ŠÍPKOVÁ RůŽENKA

16. října 2008 v 17:43 | Ivo Kalvoda

Bylo nebylo. Ale raději bylo, abychom mohli tento příběh vyprávět. Kdysi v dávných dobách byla dvě království. V jednom byl typický starý král s princeznou, ale v tom druhém žil princ chemik, fyzik, technik, vynálezce a kdoví co ještě v jedné osobě. Strašně rád vynalézal - což není zase tak špatná vlastnost - ale vynalézal jen to co se hodilo jemu, ne aby vynalezl kupříkladu traktor pro rolníky. Dozvěděl se, že ve vedlejším království žije pěkná princezna. I do toho království se vypravil. Bohužel ho princezna odmítla, odvolávajíc se na vzhled jeho dvojrozměrného plochého těla. Na vysvětlenou musím říci, že princ byl trochu defektní dítě. Poté princ ohlásil, že když to nejde po dobrém, půjde to tedy po zlém. Na delší dobu se uzavřel v laboratoři. Později vyšel s naloženým žebřiňákem přikrytým modrobílou hadrou a vydal se opět k princezně. Princezny se zeptal, zda si to již nerozmyslela. Ale kdybyste viděli to plošné individuum, taky byste ho odmítli. Princ zle rozčilen řekl králi: "Vaše výsosti, tady na žebřiňáku mám svůj vynález - PLYNOREGULOVATELNÝ USMĚRŇOVAČ TOKU ČASU - a jestli mi nedáte svoji dceru, pět křivulí, dvacet zkumavek a jaderný urychlovač toku částic, tak to zde použiju."

No a král se začal tak velmi smát, až mu chudákovi zaskočil jazyk. Princ tedy sundal plachtu z žebřiňáku. Ale co to - byl prázdný. Král dostal opět záchvat smíchu - inu, byl to vtipálek.

Princ nervózně hledal tlačítko, a při tom vypravoval, že jeho vynález je průhledný stejně jako tlačítko. Stačil ještě říci, že toto království vysvobodí pouze ten, kdo vynalezne jeho vynález. Zároveň sdělil, že on sám a jeho vynález se bohužel ocitnou na ne konstantní časové přímce, na níž se bude nacházet království bez pohybu věky, ale na sestupné přímce, tj. rychle začne mládnout. A v tu chvíli stiskl průhledné tlačítko.

V celém království se zastavil čas. Jen princ a PRUTČ s žebřiňákem začali mládnout. Z prince již bylo ploché dítě, z žebřiňáku zmenšující se strom, a pak jen semena. V té chvíli se nad královstvím zrovna přehánělo tornádo a vzalo semeno prince, z něhož vznikl tím točením ve větru mutant. Zmutoval spíše do krásy, IQ měl stále stejné. Jak vyrostl, sestrojil opět PRUTČ, o své minulosti však neměl ani potuchy. Poté vysvobodil to "zakleté" království. Zalíbil se princezně - nevěděla, kdo to vlastně je. A princezna, i když byla stará několik staletí, tak byla stále pěkná. Princ se do ní zamiloval, a byla svatba. A na svatbě se pilo. A na svatbě se jedlo. A na svatbě se ... Inu, to je již konec.

teď do mě vplula hluboká řeka

8. října 2008 v 20:25 | Ivo Kalvoda

Teď do mě vplula hluboká řeka

Našel jsem slovo "Nevím"

a pluju a pluju.

Až zítra vyjde slunce

vyjdu i já až vyjde řeka

vyjdu i já až vyjdou hvězdy

vyjdu i já až vyjdu já

vyjdu i já

a budu zase hlubokou řekou,

která neví a má to

a budu plout.

svět je vnitřek lebky

4. října 2008 v 20:20 | Ivo Kalvoda

Svět je vnitřek lebky

v ní můžeme bohabojně

onačit sebe.


V lebce

vane vítr jedním směrem

jsem ten vítr,

který se tříští o strom,

až budu stromem


bude mě vítr ovívat.


a také sluncem, k němuž vanu

se stanu, sám sebou ovíván,

sám sebou.

ticho

29. září 2008 v 20:11 | Ivo Kalvoda

Ticho

chodím po lese

Ticho

chodí po lese

převaluju vlny

23. září 2008 v 22:32 | Ivo Kalvoda

Převaluju vlny, chtěl bych, aby

měly radost

Je vůbec to moře moje?

nebo jsem to já.

Mé tělo leží vedle mě,

je mně jedno zda se mě dotýká,

tak nekonečně jedno,

Ach, která je duše, marně stoupá,

nic se jí netkne,

tak se vracím.

nehty

18. září 2008 v 22:18 | Ivo Kalvoda

Napadlomětohned jak jsem uslyšel

ty kroky

přitisk

jsem se

ke zdi

nepomáhalo to

Pršelo

byla skoro

tma

a kroky

se blížily

nějaká

postava

Modlitba čekat za rohem

Takový zřeďování

Čistá voda

V bzukotu ptáků

Čistá bolest

Marná snaha

Moc příjemné by nebylo,

kdybys věděl, že máme v pokoji vedle smrti

Co kdybys tak, někdo,

nechal otevřené okno

Ráda jsem se na ni ráno z okna dívala

jak si rozčesává vlasy

Krev na kůži

Pěkně se to rozjelo,

když do toho začali zpívat ptáci.

Vítr foukal

to sú volně stolečky

pokleknite si

Prosím

Je heezzká

Ĺadopapiernice

Zadržování moči

Rýpání zkaženého zubu

Uvolnění teplé moči

pohled zezadu, pohled mírně zepředu

pohled tak trochu ze strany

zvláštní pohledy ojedinělé doteky

Otázky

uvolnění po třesu

Obřady, o hřady.

Vějířem, slečnou.

Všechno je předmětem toužebnosti

Něco hodně ve tmě

Zvyklaný králi

by chtěl bych chtěla

A nic v sobě nespočine

SLUNCE

do nekonečna se klidně

14. září 2008 v 17:09 | Ivo Kalvoda

tady touhle tohlenctou cestou

Mířili

A to jim k tomu hrála hudba?

Museli si to myslet, aspoň tedy jeden

Nemohu se pohnout,

zachovávám jakési středisko

v nepochopení sebe?

Sebe.

Nebo proč to nejde

Do hlavy?

nejde ti to z hlavy?

Nehraje mi divadlo.

Pohl se.

Předpojatě reagující na psí štěkot

A dost?

Nenapodobitelný již odraz smíchu ďáblova

na přivrácených, semknuvších se tvářích kajícníků,

jeho vyvolávačů, kteří spoza rohu

přikyvujíce a lekajíce se a sami sebe

se tiskli k sobě opuštěni šťávou nejvlastnějšího plodu,

stáda míšeného, které v jejich vzpomínkách

jen běžící a nahé drásající bylo,

ba na vzájemné sexuelně hnětoucí se

plhočilo šerem pod vysokým skalním průčelím,

již uctívali v krvi nejvlastněji libým

prožitkem všichni.

Do talířku bál se plivnout.

Převážná část krve v mozku

Hydrofobie

Syrovost

Podíval se třikrát prudce kolem sebe

Ano

Kdo by se kde zahrabal?

Vzal bachratou tanečnici v náruči a zpíval jí

jak naříkalo slunce v měsíci.

Pomilování hodné souřadnice?

Sto

milión-

-tina

vteřiny

jest

dalekou

Echž loupl

po mně

očima

Potažmo se kroutící sváry mysli,

odvykající přirozený bezesněný pohyb částice duše,

spadnutost nervů v jádru emoce.

Dneska mi ho vzal vítr.

Vlekl se ke mně.

Podobně?

Trajektorie jejich následování byla různá

Křížala v ústech

Jsem přešel to místo

a zase se zbytečně vracím

OPOMENUTÍ

Byl jeden nemusel obcovati s druhým

By

v úlisně

klína

zvěstováno

bylo

kterak

za řád

neřád

zůstal -

byvši

dluhován

Omniny Omniny

Zbrouzdat bšel zbrouzdat běl

Na oku papír, zatím, i stíny.

Soukromé zdraví, blaho většiny

Není nás zas tolik

až na to dětství

kterak lány obilí proměniti v lůna pšenice

Trest

Jaké blahé

Oddych

Vše jest chápáno v otázkách

Otoč to maso na grilu

Das Grielitesche Madchen Freund

Ganz Herz aus ganzen Herz

Liebritoutisches Unterfussder

Sanděrvojstvoje spalubenja SOTROKY

Nalakoceš sa

Vítr stále tišší

Člověk,

který

stále

leze

za někým

člověk,

který

se nest-

tydí svým

dechem

rosit pří-

koří

Bezbytostně strávený

Nikdo

Vylitý, vypláchnutý a odnesený do pokoje

Navštivte tmu

Vahou

brnk

5. září 2008 v 17:25 | Ivo Kalvoda

to můžu

Nestydo

Opatruj mě, chvějící se králi.

Spražené hrdlo

Blýskavé krásky.

Jupiternice

zlomená sirko

zlomená zlomená

Podagrové prsty

Liliátka

Cingrlátka

O přístřeší třeští

Okusně

Okus mě

Lichochvějnice

Podagrové prsty

Příval mě

přival mě

Od prostředí do prostředí

Jako Liliátko

Zober ma

nechycem

utěk

nedošierno

molčovité

Ja som z razu starý.


ako kolviek zotriepaný,

lapšuviem, skorniek,

zvlhlými rty na slunci

Hladily si blůzy, obě z černého atlasu, yard

dva šilinky devět,

čekaly.

Zober ma.

Skriepam zubami, celistmi.

Zlatito zlatitá, nedolitá,

lihoce se,

popelavo směšlivo vozojajně

pomlasknutí

ječmeninazlátlá

kůravějící

odulky

kůravějících

jablůček

navlhlých

Až přešlo přes hubu usrknutí,

sladká šťáva.

Vale. Vale. Brnk.

Licochvěrnost

od tří královen stříkajících

bledý byl tehdy měsíc a sál

nevinný, nevinný,

pomlč, pamlsku,

mlsk, srsk

zazpívej

do vlasů

květiny

brokáty

krvavé

na snědé

na bílé

na horké

tělo

pod šaty

smaragdů

Dvě rybí těla narážela příbojem,

zesláble, nasládle,

na kamennou hráz poblíž průrvy.

Dvě mrtvé škeble ležely na sobě

tu vrchní proud smýkal po těle dolejší,

číhaly, čekaly, nasládlé,

zaryté v písku,

u Koupající se

ženy nahé,

nasládle, zesláble,

přikryté prskající se tříští

příboje

mlátící do prs

bujněji bujnějších.

Mlasknutí za oknem.

Ve slunci v jeho žáru

pomalu nalétali na jih

opeřenci

Dřevěné kolo lomozu, kamenné,

i v jiných očích pableskující

trilkuje

Odpřísání

několik mnoho do kola se roztančících

barvy se vzpouzí, dary se svazují,

ach, samoto společnho spánku

A jednou ona s. Jednou jí odejdu.

Začali zpívat víc a hlasitěj

začali mlčet

začali všechno, už se jim nechce,

neví kdy

Mince spadla, jednu dvě, čtyři, čtrnáct

šestatřicettisícosmnáctvyděračskýchhalérů,

vyndal z huby

zkyslou dýmku

odcupital

jako

drak

nažrát se a vrhnout

nějaká mladá drzá ženská je zvedla,

jak zacinkaly

a to neměla hlad, měla hlad,

zrzavá a zrezivělá a mladá,

ó bušící,

moře roztrhané

přílivem sílící, rozkolísané,

mlhami padnoucí hlubokou hladinou

už včera otvírající se slunci, dešti,

po svitu hýčkané, uhýčkané.

Hluchý čeká, zatímco rodička čeká,

krákot širého močálu, kde není muže ženy měsíce,

odpočinutí do spočinutí

navěky objařmováno trojicí,

bog klíživý bog,

na boku na zádi

ustarané vejce

umyté,

unylé.

Tělo bílé ženy

duše

kolem trupu na obě strany

Ulehlá, ulehlý,

povblt blůčný

Obyčejná

z návratu se vrací vždycky obyčejná,

vyčpělá jak kůň,

jako hora masa,

probodená v lese,

uvláčená,

potyj jej rakve

vůle zmiera snivo tklivo

upšánečka dodotyko

ojí kopí

Natřit

její ruka, její muka

ojí si tu ruku

jedinná

1. září 2008 v 20:28 | Ivo Kalvoda

barva červená je krev

černý hřbitov černá je spása

bílá není

chlapské ruce, ženské rce,

které patří vrahovi.

Havrani krouží kolem temnoty.

Šakal se bojí svého středu.

Někdo staví do středu kameny,

někdo je kámen,

proto tolik pije.

Vyhnanci protloukající se rájem.

Střed vidí kameny, či kameny uctívají střed

Kdo z koho, kdo je já?

Písnička ...

A na hlavu sype si popel,

již další pokolení,

tisíckrát mrtvější než živí.

Otvírám pradávný arkán svobody kamenů.

vždycky, když vidím vystupovat hříšníka

z vody,

smíchem,

zašveholím.

Když už je po něm, když už se utopil,

nejlépe odkašlat si a otřít hodinky,

o kapsu u vesty.

Tvářit se jako někdo jiný, nafoukaně.

A žena: pokloňte se gejši

asijské perle

ze všech nejpěknější.

Uháníme v kočáře, už je po všem.

Uháníme krajinou, vezeme lezeme.

Ztrácíme se cestou, už je po nikom.

V tom je celý Tonda celý.

Buim. Na hromadě.

rakev třískla na ulici.

Jestlipak by krvácel.

Příčesek měl nahrnutý příliš do čela,

víc jak za živa.

Sehnat laciné dámské kolo se zpáteční brzdou.

Bílé kamenné sochy ovívány,

Ústy několika byvších,

Náhrobky kamenné nahoty.

Moc umírajících koní je stejná jako naše,

s třepotem, chamlením, povykem,

vyvolávám tvé jméno,

souzeno

v lůně

chleba

na kterém

konci

je nyní

hlava

na

konci

černé

rakve,

kdo nám přečte pár stránek?

Já, ozval se havránek,

kněz začal plynně krákat.

Ri-ra-ri-ra-ru.

Vracím se po té stejné cestě,

dříve než ji projdu.

Nač nosí hrobníci s sebou klíče?

Pojď se mnou bydlet na hřbitov.

Lákání kamenných svící, draků,

srdcí ledových propastných pohybů.

Z těla se rodí červi, smrtihlavi,

až nemají co žrát zahání svými kusadly vlky zubaté.

Celý život žil jenom sám,

znam snad dva, nebo tři,

tam od vás,

ale na pohřeb přišel jeden,

ale úplně cizí.

Neznámí nenosí přece věnce.

Promiňte, pohladím se sám,

mám přece ruce

odešel odtud, odebral se.

Věrní zesnulí. Co jsi teď, to jsme kdysi byli.

Ještě je čas hodně poslouchat,

toku moku

toku moku.

Jediná spása vlastní pověru

na nedělní radosti nezbývá tolik džbánů piva

jako na našem posvátném pikniku

u mrtvého buvola, kamena

Rohatýho Skota v maceškách

Narcis proboden

divošské vášně už spí

ještě neusíná

na tolik nocí stačí jedno slunce

Deštivý mrak napořád

dva břity

15. srpna 2008 v 23:13 | Ivo Kalvoda

Uvýskat se popelavým tělem deště

Hvízdl, z povzdálí přiklekla,

na knize čekaly mouchy

Nebylo to tak hrozné, jak by se zdálo

Přehluboké

U nosu měl kapku vody

asi mu utekla

Jsem já, pomlč, já a já, už

Sióne

v průčelí tvého těla,

tvého domu se skrýváme,

Sióne,

Šetř jeho svobodu

Oba, já a já, na těle pára,

slunce, meče, Sióne, oba dva.

Z vítězství postavil věž, dvě věže,

vítězný ryk, křik z bláta stoupal

zamrzlou průrvou vzduchu.

Bledě žlutý kabátec, slouha štěstěny

Najednou vyrazil s vlajícíma ušima

jako pelášící zajíc

a honil stín vysoko sunoucího se racka

Na úbočí kopce válejí sudy v trávě

dvě vysoké věže

Tonoucí život mého života,

jak vyhrnutou sukní

Nadlábnem se bído, máš oči

U pasu, v půli těla, přetrhává pouta,

milostná.

Svatební lůžko, porodní lůžko, úmrtní

lůžko

a jak dál, Sióne, můj klobouk,

v přeti chladivý vítr, můj, já.

a já, Sympatická tvář tváře.

Roztočená hlava.

kalhotka, kalhoty, tkanička do bot,

svázané dohromady, aby se neztrácely.

Popletené.

Jejich stín spočíval na balvanu.

tma ve tmě svítí.

Stará cigánka myla chodník,

jakpak se jde? Mladá cigánka.

Mistička, sklenička, kolikpak je?

Na ní, v ní, opřené o lokty.

Slunce mu vpalovalo své oči,

své oči. Bylo jedno.

Spočíval ve větru, který ne a ne zavát.

jako já Sióne.

tak jak jsem.

ano. večer se už ve mně najde. beze mě.

to je tvoje věc. to je moje věc.

jeho věc. Tělo = věc.

Ve vzduchu 50% vody, ve vodě 70%,

plodová voda, plodící voda.

Lidi milují rasata, musí být prasata.

jedno nebo dvě. jedno jestli dvě.

Stoupnu si před stůl za zdí.

mezi rozhoupané černé mraky.

Sióne, bída

tíhnu tu tíhu

od moci k nemoci

Je zbytečný jim rozumět / nerozumět

táhnou tou tíhou

od moci k nemoci

Spánku, Siónův, můj a můj.

Ne jen jen dva

 
 

Reklama