revue právem opomíjených

Hana Slezáková

ZOE

21. června 2017 v 21:20 | Hana Slezáková
Nejlepší je postavit si domov uprostřed muchomůrky, provrtat otvor skrz nohu a v klobouku si udělat okna. Stejně jako trpaslíci na obrázcích, stejně jako Zoe na Zahradě. Kdy následuje po obestavění celého stromu, vydlabání kořenů z hlíny, prohloubení do podzemí, kdy si přidrzle vystaví dvě patra. Dvě patra pod sebe a dvě nad sebou. Zoe miluje podzemí. Sklepní prostor, kde se vchází po schodech. Vpouští jednoho po druhém. Nikdy jich nesmí být víc naráz. Odrazy skupiny ji děsí, dotek těl, loket o loket. Loketní žlábek projede přes kloub kolena. Každý má na sobě čelenku, plášt a dřevěnou sukovici. Dřevěnou sukovici vyfasuje každý u vstupu, musí ji vrátit zpět pokaždé při odchodu. A to přímo k rukám majitelky. Nikdy nelze jinak, ikdyby Z byla stulená v koutě, nekomunikativní a zblitá od hlavy k patě. Protože kyj je kyj a nelze nahradit nikým jiným. A nemůžeme nikdy vědět, co nás čeká v temnotě dole. Jestli nám budou stačit holé ruce. Dlaně, maso, kosti, jestli je to dostatečné. Protože Z má dole kotel a nikdo neví, co se v něm vaří, co v něm číhá a co plave těsne pod dnem. Pod hladinou. Kromě rajčat a papriky, které tam někdo hodit a my už bohužel vůbec nevíme kdy a kdo to byl. Protože brambory se mají jíst vařené a nejlepší čočka je ta předvařená v pytlíku. Kterou jí každé ráno někdo háže na práh, aby neumřela hlady. Chtěla by být živa jenom z pytlíků čočky, ale potřebuje taky to dřevo pod kotel. A to klestí začíná pomalu docházet. Už i ty mladé stromy orvala, ale oheň potom moc čoudí. Tak vytáhla starou káru, že dojde na dřevo. Dřevo, strom, kmen, prkno. Všechno co hoří vlastně. Papír, plastové lahve, krabice. Vylézt na hromadu a přehrabovat se v tom. Nalámat klacky. Čaganem odehnat Ježidědka, co se jí začal přehrabovat ve vozíku. Skřékal prchá, sotva ho majzne po kebuli. Už toho moc nezbývá na Velké hromadě a já se musím bránit. Kdo má větší nůž, větší klacek, vyhraje.

Můj děda měl pušku, střílelo to, dělalo to rámus a malé otvory. Sypaly se do toho takové malé podlouhlé trubičky a prolétlo to klidně kostí nebo masem. Děda potom toho tvora, kterého zasáhl vykuchal a jako malí jsme měli co jíst. Maminka nám to vařila na různé způsoby. I prý nějaké koření k tomu měla, ale mě už došla všechna semena a všechny trávy na Zahradě jsou ožrané až ke kořenům, tak nevím, co bych tam dávala.

Když se nudila, stala se Snovačkou. Spřádala vlákna okolo , obmotala celou Zahradu, celý kmen a ve výklencích postavila stoličky a pohárky. Tak potkala poprvé Annu. Seděla u stolu, pohárek netečně před sebou. Nadotek palce, bledá a zádumčivá. "Nechceš nalít víno?" možná se optala spíš ze zdvořilosti, jakmile si uvědomila, že vlastně žádnou tekutinu nevlastní. Rozhodně ne víno, ani nic podobného. Ale přeci jí nebudu nabízet pavoučí nektar nebo ranní rosu. To se určitě nehodí. Beztak vypadá průsvitně. Skoro jako průsvitný papír. Mohla bych ji srolovat do ruličky nebo pokreslit střihy na šaty. Střihy z ruské Burdy, obkreslené dlouhé čáry. "Nebo čaj? Havraní větvičky? Ostřice úzkolisté?" šeptám jí do ucha. Do rtů, do kůže. Snad najdu tajemný kořen Mandragory, abych měla co nabídnout. Ta dívka stále rozmrzele sedí. Vezmu ji za ruku. Masitá dlań vezme tu malou uzoučkou kostnatou. Asi má hlad. Asi je jí zima. Když budeš mít trpělivost upletu ti svetr. Usnovám dlouhé rukávy až pozem, zapletu ti je do sebe. Stejně jako čepici, šálu, kuklu.

A se nechá, snad. Beru ji po schodech. Strkám ke kotli. Ukazuju rukou směrem do pusy, jako že jí dám najíst. Že tam co se nehýbe se dá opravdu jíst, protože na Smetišti jsem vyhrabala dvě konzervy, dvě konzervy s čárkou na dně a otevřela je. Ozubeným kolem vydlabala tu hmotu, co se dala jíst. A v hrnci ještě místo zbylo pro to, co už bylo dávno mrtvé.

Snad se bojí. Nevím, co tady o mě povídají, snad že snědla jsem. Snědla jsem, když nelíbil se mi. Není proč držet se, sotva opustit je potřeba. A žaludek si snad víc pamatuje.

Mám talíř, víš, že takové kulaté věci existují, viděla jsi to někdy. Odebereš kus a dáš tam. Kydneš a ono to tam zapluje. Rozpleskne se na dně a nemůžeš to oddělit. Tímhle zamícháš a nabereš. Vidíš, není to tak špatně. Nedůvěřivě vypoulila oči, podívala se na mě dvakrát, třikrát a začala hltavě cpát. Jako pes. Rukama to háže do sebe a srká, přikyvuje, ještě by si dala. Po druhé, do sytosti, svalí se a neptá se. Obtočím jí svým vlákny, ve spánku. Proniknu jí do snů. Vloudím se jí do představ. Vklížím se do ní.
Zoe umí vstupovat. Vlupovat se do snů. Jako zlodej, proletí tou úzkou slupkou mozku, proletí skořepinou, vnikne do závitů. Usídlí se jako hlemýžď, netečný slimák, co má za sebou dlouhou rýhu. Proplouvá si vesmrem obráceným naruby. Do středu, do mozku, prolousknout všechna zákoutí, o kterých nevíš, ani ty sama. Snová snovačka, černý pavouk, malá vdova, co trhne tvojí rukou ve spánku, podívej, teď. Teď jsi cukla rukou, dostala jsem tě. Vpila jsem se do tebe. Už se nehýbeš, už nedýcháš bez. Jako vzduch v plicích pohrávám si. Umím najít to nejlepší místo. Nalézám své vzpomínky. Hledám tvoje, když jsi byla. Viděla jsem tě tam, jak jsi stála před odrazem zrcedla a dívala se. Česala jsi vlasy kusem orvaným. Střepem. V kousku zrcátku ses odrážela a já jsem se na tebe dívala. Pohledy se protnuly, nebo snad odrazily?


Anna se probouzí a Zoe vnímá její vůní, jako vnuknutí sebe samé. Někdy jsem tak voněla, pamatuji si to. Ano, tehdy. Ještě tehdy. A ta se na ni podívá. "Mohla bych tady bydlet s tebou?"

Kaligrafie

14. srpna 2016 v 12:30 | Hana Slezáková
SAM

Sejít dolů po schodech… netrvá dlouho. Otevřít dveře a vykročit. Přejít prostorem ke svému cíli. Udělat několik kroků na cestě… kam chtěl by dojít. Překonat prostor… projít místem, které brání mu… s blikající žárovkou… co odděluje tmu od světla. Jedno od druhého. Vždy nečekaně a nesouvisle. Našlapovat a jít pomalu. Krok za krokem. Klást nohy pod sebe. Kráčet opatrně… v šeru hledat, ohmatávat… Kam dosednout, došlápnout patou. Nohy ohýbat v kolenou. Kráčet s hlavou na stranu. Motat se stejně jako ona… otupělá, zmámená, rozostřená. Skrz rozmazanou chodbu. Skrz rozmazané schody. Projít. Narážet do stěn. Šedivými stíny hledat zdi. Rukama zachytávat se vratkého zábradlí. Dotknout se ho… opustit ho. Když není možné přidržet se. Lapit se sám v sobě. Mířit za světlem… chytat se paprsku… následovat vteřinu po vteřině… v problescích… v okamžicích světla. Spatřit mihotavé… co zadržel by. Pocítit teplo… přiblížit se… jak můra spálit se o žárovku… jen bolest v konečcích prstů. S usyknutím odvracet. Dopadnout na zem. S třepotáním křídel… hmyzím tělem… v muřích nohách. Kde v jednom oku. Tisíc dalších.

V přízemí bere za kliku. Otevírá dveře. Vchází dovnitř. Překročí práh přehlédne… okem ty, co opírají se… jeden o druhého…na pohovkách, na stolech, na podlaze… propleteni údy. Sedí, stojí, leží… mlčí zahleděni s pohledem… upřeným jen sami do sebe. Zahlédne ji… obklopenou kouřem… kde v oparu zahalená, ukrytá. V kroužcích, spirálách v kolech. Jak táhnoucí se dýmová čára… sama stojí uprostřed kruhu. Uzavírá. V proužcích na rukou… co spojují a rozpojují. V hnědých očích. Pohlédl na ni. Vytáhl peníze z kapsy. Vsypal mince do dlaně. Položil na pult. Podala mu láhev… vytáhla hadičky. Po straně otočil kličkou. Nadechnul se… zavětřil, nasál… lehký průvan do plic… lehký záchvěv do mozku. Dotek na patře.

Nechal zaplavit nervy… nechal zaplavit mozek… poskytnul útočiště srdci. Pulzovalo v žilách… rostlo spolu s ním. Kanulo v krvi. Černočervené co proniká… v koutech těla zachytává. Otáčí a nepřestává. Vracel se sám k sobě. Do sebe. Poznával se, rozeznával… mžikavě svůj odraz. Svůj střed. V tom pochopení. Zklidnil se. Dosažení hřeje ho… konejší. Drží pevně. Není nikým. Není ničím. Plyne tiše… nepostřehnutelně… rozdrobený v tisíci kouscích. Ty druhé pozoruje. Jako by zůstávalo v něm. To tiché lepkavé… co vtahuje do nitra. V sobě samém.
Poznával to, nechával plynout. Zas soukal se ven… roztřepeným koncem. Ulpíval po kapkách… s prolnutím nehybného. V zastavení.

Nechal dotepat… proud, co polapil ho. Jen matně otevřel víčka… přes oči přehlédl se. Sám sebe o kus dál. Ve vlastních nohách… bosý. Kus masa bez bot. Zaměřil se… hledal v tom sebe. Tušil přítomnost… když oklikou přibližoval se. Prolnul… stal se součástí těl. Pronikal kostmi, masem a krví. Být v těle. Cítit tělem. Pohnout jím. Uhnízdit se v něm. Být tam, kde byl. Srostlý s hmotou… s přítomností. Soustředí se. V nohách a jejich pohybech. Když udělá několik kroků. Vykročí dveřmi na ulici.


MONIKA

Otočila klíčem v zámku. Vzala za kliku, otevřela dveře a překročila práh.Položila tašku na zem. Vedle špinavých skvrn na podlaze. Sehnula se, vyzula si jednu botu po druhé. Srovnala vedle sebe. Zastavila se pohledem na rozházených botách. Převrácené, podrážkou vzhůru od podlahy. Přes ně svetr.

V rudé zakřičela přes dveře. Neumí snad uklízet? Žádná odpověď. Pokoj vedle ztichl. Jedním pohybem srovnala je. Zařadila na své místo. Ohnula palce. Bosýma nohama vklouzla do pantoflí. Velké papuče vběhly do pokoje. Neslyšel jsi, co jsem říkala? Protáhl obličej. Zašklebil se. Zařvala něj, až uši si přiklopil rukou. Pravou a levou přitiskl s každé strany. Přivřel pevně víčka. Stiskl, broukal si a prozpěvoval. Mezi prsty dopadla její ruka. Vypláznul jazyk. Rány několikrát za sebou. Ruka rytmicky dopadá. Zvedne se, běží schovat do koupelny. Přivře za sebou, zasune západku. Slyší ji za dveřmi. Tluče a nadává. Lomcuje dveřmi. Kopá do dveří, bouchá pěstmi. Sesune se k zemi. Hluboce dýchá. Vzlyká. Ryje prsty do podlahy.
Za dveřmi usadí se. Na kraji vany, nohy ve vzduchu. Houpe jimi do stran, nahoru dolu. Když nárazy do dveří neposlouchal. Zrak zaměřil na mouchu. Leze po umyvadle, z jedné strany na druhou. Za chvíli lapená v jeho dlani bzučí a hopká. Šimrá ve vlhké dlani. Stačilo by zmáčknout a byla by na kaši. Po zádech přejede mráz. Moucha letí a naráží do síťky.

Hněvem znavená svalila se do křesla. Nabobtnalá, plná přetlaku, v očích sršící jiskry. Seděla tak půl hodiny. Zvedla se, otevřela tašku. Vytáhla konzervu, otvírákem vytvořila ozubené kolečko. Hmota s plácnutím dopadla na pánev. Otočila závitem na vařiči. Škrtla sirkou. Postavila vodu do hrnce a nechala ji pomalu vařit. Odsypala rýži s pytlíku, propláchla vodou. Vsypala do vroucí. Míchala vařečkou kašovité střídavě s rýží. Přecedila rýži přes cedník. Všechno smíchala dohromady. Ohnula ukazováček. Zlehka zaklepala na dveře koupelny. Tiše, sotva znatelně. Ještě jednou. Pojď se najíst. Řekla klidně. Pojď se najíst, dokud je to teplé.

Ticho. Nechtěl s ní mluvit. Přemlouvala ho. Měl bys něco sníst. Musíš mít určitě hlad. Lákala ho. On přitom věděl, co uvařila. Že to nebude dobré. Nechutnalo mu to. Nimral se v tom. Lžící přehraboval z jednoho kouta talíře do druhého. Nemělo to žádnou chuť. Neobtěžovala se solením. Jídlo nikdy neochutnala, dokud nestálo na stole. Přežvykovala netečně. Ze strany na stranu. Nevšímavá. Jako bez jazyku. Musíš dojídat. Nechtěla žádné zbytky na talíři. Nic co zanechalo stopy po jídle. Chtěla nejraději, aby vše beze stopy zmizlo. Zase čisté nádobí vidět před sebou. Schovával to pod postel. Schovával to do aktovky. Tam se zbytky nerušeně rozkládaly. Nikdy se tam nepodívala.


DAN

Nikdy nevěděl, proč by se mělo uklízet. Mařit s tím čas. Když může dělat tolik zajímavějších věcí. Když může čas trávit jinak. Vzadu na dvorku objevil staré rozhrkané kolo. Optal se na něj. Nikomu nechybělo, nikdo ho nepotřeboval. Učil se na něm jezdit. Nikdy to neuměl. Bylo to poprvé. Rozhodl se, že to zvládne sám. Odvedl si kolo do staré vápenky, mezi hromady kamenů, písku a harampádí. Tady měl své místo. Věděl, že tu nikdo nechodí. Alespoň nikdy nikoho nepotkal. Zkoušel to, podle ostatních, co jezdí po ulicích. Nasednout mu dělalo problémy. Udržet se. Udržet rovnováhu. Nedokázal se rychle rozjet. Padal na zem. Neuměl svižně šlápnout do pedálů jako ostatní. Chyběl mu odraz. Byl příliš pomalý při náskoku, pár prvních otoček mu dělalo starosti, řetěz se točil příliš zvolna. Spadl znovu do prachu. Otřepal se. Špinavá kolena mu nevadila. Chtěl znovu. Chtěl znovu být úspěšným. Zkoušel to, dokud se neunavil a nepřestalo ho to bavit. Pak schoval kolo za křoví, oprášil si ruce. Teoreticky by věděl, pozoroval ostatní jak to dělávají. Byl v tom ale propastný rozdíl, dělat to sám. Vlastně se mu nechtělo za ní. Věděl, že tam bude. Ale nevěděl, kam by šel jinam. Jaká jiná místa navštívit. Nechtěl být sám. Doufal, že někoho potká. Někdo bude mluvit a on rád chodil do baru. Když tam nebyla ona. Když doma čekala na něj a on nepřicházel. Trávil tam některá odpoledne. Sledoval hodiny. Ručičku, co se posunuje kousek po kousku, obíhá dokola, sledovat ji a vědět, kdy má včas odejít, než přijde. Myslel na to, jakmile se vyšplhal na stoličku k baru. Za barem Hugo. Uhrovatý, mastný. Nemají se rádi. Nemluví spolu.

Nesnášela chodit doma v botách, nerozuměla tomu. Proč si lidé nosí domů špínu z ulice. Bylo to pro ni stejně nepochopitelné jako nepořádek. Je logické, že je zapotřebí občas uklidit, tomu se nelze vyhnout. Je to nutná povinnost a je lepší se s tím smířit, než proti tomu bojovat. Jako by mu to snad neříkala stokrát. Že musí po sobě uklízet, že nemůže věci jen tak naházet na zem, když přijde ze školy. Marně. Neposlouchal ji. Nevnímal ji. Především nedokázal pochopit, proč by to měl dělat. K čemu to je dobré. Byla to pro něj pouze ztráta času. Nechtěl marnit čas, měl pocit, že má toho tolik na práci. Vystřihovat obrázky z novin a časopisů, co mu nosila domů, slepovat je různě k sobě a vytvářet z toho amorfní městečka, beztvaré hluky čehosi, pojmenovávat to, vymýšlet tomu názvy a přiřazovat označení. Běhat venku se spolužáky, házet po sobě bláto, válet se v kalužích, soutěžit, kdo přijde domů nejšpinavější. Zapalovat tajně hromady smetí na nárožích. Kouřit cigarety na lavičkách, pozorovat mladé holky, vybírat si ty nejkrásnější pro sebe a odhadovat, jak vypadají bez šatů. Největší jeho zábavou ale bylo jezdit na starém rozvrzaném kole, co jednou objevil opřené a nezamčené před sousedním domem. Rozhlédl se. Uzmul ho. Tvářil se jako nic. I když neuměl na kole vůbec jezdit. Chtěl to umět jako ostatní kluci. Čekal na svou chvíli, až se jim bude moci ukázat v jízdě na kole. Těšil se na projíždění Městem, přes parky, od jeho dolního konci až k hornímu, od východu k západu. Celé ho konečně projede. Objeví nová zákoutí, nové oblasti. Zabere nová místa pro sebe a své kamarády. Každý dostane na starosti jednu ulici a tu bude spravovat a vládnout jí. Tak to vymyslel. Tak si to vysnil.

"Hele posloucháš mě vůbec!?" zakřičela mu skoro do ucha, když se zrovna zabýval sněním. Chtěla po něm, aby uklízel, chtěla po něm, aby si dělal úkoly, umyl nádobí po večeři, pořád ho chtěla vytrhávat ze sebe samého. Popouzela ho. Neustále po něm něco požadovala, něco mu nařizovala a sekýrovala ho. Nerozuměl tomu. Měl pocit, že dělá dost. Že ostatní toho doma dělají ještě míň a nikdo je neustále nepeskuje. Vadila mu. Někdy až bytostně. Příčila se mu, už když vstupovala do dveří. Říkal si, co to zas bude dneska, co si zase najde proti mně. Nejradši byl venku, dokud se nesetmělo, využíval každé příležitosti, aby nebyl s ní. Těšil se na chvíle, když odcházela na noc do práce a vracela se až k ránu, bezbranná a toužící po spánku. Měl ji rád unavenou, ospalou, zpomalenou. Když myslela jen na spánek. Pak se k ní klidně mlčky přitulil a spal po zbytek rána vedle ní.

SKUTEČNOST EVY - Rusky jedna

10. března 2012 v 15:29 | Hana Slezáková
Sedí spolu na ulici, na parapetu pod oknem obchodu. Na pod­padcích. Jedna blondýna, jedna černovlasá. Evidentně pře­barveny. Pletˇ po návštěvě kosmetického studia Bohyně o ulici vedle. Ruským slovům nerozumím. Možná každému druhému. Chaču, gavariť, u mňa jesť. Jen pár slov. Když přejdu kolem. Pak zastavím se. Na místě, odkud by mě nemusely vidět. Otočit se. Dlouhé natažené nohy, prolamené v oblouku.
Snad by se mohly jmenovat Naděžda a Irina. Ne, ta vlevo bude Světlana. Irině přijde její jméno moc ruské. Říká si raději Ina.
Každé ráno spustí dlouhé rovné vlasy před zrcadlem, vytáhne kartáč z přihrádky, párkrát projde od hlavy až ke konečkům. Srovnat, nalakovat. Přepudrovat tvář, namalovat stíny. Pudřen­ka ve tvaru srdce se dobře vyjímá na bílém umyvadle. Sedne si. Kouří nebo nekouří? Mohla by. Dlouhými prsty a světlými ne­hty jednu vytáhne. Zaklapne krabičku. Vlastně nosí stříbrnou tabatěrku. Možná není z pravého stříbra, na tom nesejde.
Potahuje cudně, jenom lechtá jazyk, není důležitá přítomnost nikotinu. Jedná se o rituál.
Každodenní všednosti. Opakováním dosahuje svých nesmělých přesahů. Svých přizpůsobení.
Otočím se, jdu dál. Světlana típla cigaretu za mými zády a vytočila číslo na Sašu.

SKUTEČNOST EVY - Rusky dvě

10. března 2012 v 15:29 | Hana Slezáková
Rusko nikdy nepochopíš, Rusko je jiný svět. Sedíš v Moskvě na nádraží. Kolem projde šourající se chlap. Jedna ruka otevřená zlomenina. Vidíš, jak černá. Gangréna. Vedle holka na podpad­cích s hi-tech mobilem. Kufrem na kolečkách. Klape pod­padkama. Vzdaluje se.
Vstoupíš do metra. Nevíš, kam máš jet, nevyznáš se. Pomalu louskáš azbuku. Vystupuješ. Ruské metro, kde jedna trasa je vykopaná do kruhu, aby protla všechny ostatní. Odkudkoliv se dostaneš snadno kamkoliv. Na jeden lístek. Za práci těch, kteří tu byli. Zaplatili životem.

SKUTEČNOST EVY - Eva jedna

10. března 2012 v 15:28 | Hana Slezáková
Její dědeček byl Ukrajinec. Z Podkarpatské Rusi. Narodil se jako Čechoslovák. Aby se později stal Čechem. S ukrajinskou národ­ností. Po válce měli možnost usídlit se v Sudetech. V opuštěném domku na konci vesnice. Veškeré vybavení vyrabováno. Vytlučená okna, sklo na podlaze. Nezbývá než smést. Na kaž­dou další hromadu, která se tady udělá. Dovezli si skromný ná­bytek, vše co dalo se vměstnat do vymezeného prostoru náklad­ního vagonu. Tak, aby se tam vešly věci ještě několika rodin. Nezbývalo, než roztřídit, oddělit od sebe nohy stolů, židlí, polámané pendlovky. Řikala jsem ti, že se stejně rozbijou. Nadávky v ukrajinštině. Stará babka v šátku se přetahuje o rozlámané proutěné křeslo. Bylo moje, bylo. Vycení na druhého zčernalé zuby s kořistí. Vetché ruce položí na zem.
Matka se podívá na otce. Šátek přetáhne víc do obličeje. Stydět se za druhé se skoro nesluší. Otec přendává věci na stranu. Za­uzlované rance s oblečením. Stolek, židle, šicí stroj, peřiny. Čekat na drožku, než přijede. Je chladno. Mrholí. Šedivá mlha se povaluje kolem nádraží. Přikrčí se k němu. Ilja jí schoulí ruku do dlaně. Foukat a zahřívat. Obejmout. Možná vyčítavý pohled na otce.

SKUTEČNOST EVY - Eva dvě

10. března 2012 v 15:27 | Hana Slezáková
Sedí v kavárně. Upíjí pomalu preso. Nalít do něj mléko. Prý to potom není tolik silné. Rozpouštět světlé ve tmavém je její ob­líbená. Hra pozovat ty u vedlejšího stolu. Naproti přes dva. Dvě se baví. Mana, čakra, jóga. Narovnaná pozice, v tom to spočívá. Srovná naše čakry do jedné linie. V rovné přímce proudí ener­gie. Prána koluje nám tělem. S každým nádechem a výdechem. Je to stejné jako pokleknout v kostele a odevzdat se.
Ale já nejsem křesťanka.
Lžička cinká kolem dokola. Přejíždí po vnitřním okraji hrnku. Podšálek. Dosednout na něj. Na papírový ubrousek. Květované okraje kolečka. Zahladit nůžkama.
Ještě že nemají plastový svazek zamáčknutý v úzké vázičce. V jídelně na stole. Skoro ji poděsil. Vytáhla, zamáčkla. Podívala se dovnitř, jestli tam něco nenajde. Pokaždé to opakuje. Někdy nic. Jindy sponka. Chuchvalec špíny smotaný na dně. Zatlačit hloub.
Smažené filé, vařený brambor. Vepřový řízek, bramborový salát. Kuře na paprice, knedlíky. Vepřo knedlo zelo. Guláš, houskový knedlík. Pečené kuře, rýže. Kuřecí nudličky, bramboráčky. Zel­ná polévka. Rajská polévka.
Na tácku zelná, pečené. Lžíce, vidlička, nůž. Ubrousek. Zdarma natočit přeslazený nebo hořký pigi čaj. Kolečko citronu.

SKUTEČNOST EVY - Emila jedna

10. března 2012 v 15:26 | Hana Slezáková
Nebylo jednoduché odejít. Opustit rodinu, přátele, odejít jinam. Určitý pocit nejistoty. Když jdete jenom za jedním člověkem. Protože nabídl pokoj za rozumnou cenu.
Jana s dítětem neutáhla byt. Potřebuju tu někoho. Nechci nikoho cizího. Nebude to za moc. Pomůže to. Dva plus kk, vana, záchod na chodbě.
Nechat proudit svou moč přes bílý okraj, osprchovat.
Ve volném čase procházet ulicemi. Přilepila svou fotoagrafii do rámečku formuláře. Nechala se orazítkovat. Můžu dojet až na konečnou. Projít labyrintem nadchodů a podchodů. Posbírat tužky v Ikei a začít si psát deník. V bločku se to pěkně vyjímá.
Založit si svou stránku blogu, letmé kliknutí. Karma. Půjčit starý notebook, tlouct do klávesnice, přebíhat bříšky prstů po D, S, A, J, K. Základní postavení rukou, položit, pak vyčkávat na úhybné manévry.
Večer vařit večeři. Spolu s ní. Rozdělit si úkoly. Prát, žehlit, hlídat. Možná může takhle přežít, stavební spoření se tenčí lou­davým. Není čeho se bát, není čeho se strachovat. Registrace na pracáku, pravidelné docházky do místa trvalého bydliště.
Občasná brigáda. Doplňování zboží v mechanickém supermar­ketu. Výměna regálů, posunutí, bedny a bedýnky. Úklid kanceláří, úklid bank. Prodávat lístky v multiplexu. Nahrnutí přes přepážku. Vytisknutí papírku. Posunovat peníze v rámci oběhu.

SKUTEČNOST EVY - Emila dvě

10. března 2012 v 15:25 | Hana Slezáková
Emila není jméno uvedené na plastikové kartičce. Emila je součástí jí samé. Emily a Mikuláše, dvou prolnutých. Dívat se na fotografie detailů. Dveří, zámků, klíčí, rozpadlých zátiší. Mohla bych být.
Cestou kolem Rudolfina. Čekám na nějaký vstup zdarma, na muzejní noc.
Nikdo mě tu nezná a já nehledám nikoho k seznámení. Sezná­mení je prostá možnost oťukávání, bez použitelnosti. Lidé jsou nejlepší anonymní. V úle, v mase. Chodící hlouček turistů, rodinky na výletě, kočárky v rukou, batůžkáři, studentíci, krásky na podpatcích v upnutých leginách. Balerínky, nabírané rukávky, prodloužená délka.
Prohlížela ve slevě. Nacpala všechno do kabinky, všechny ve­likosti, barvy a rozměry.
Zaťukal na dveře rusky znějící hlas. Máte mít tři. Ne na zemi.
Nic nekoupila.

SKUTEČNOST EVY - Ilja jedna

10. března 2012 v 15:24 | Hana Slezáková
V šestnácti Iljovi došlo, že musí odejít. Opustit Sudety. Odejít v pauze mezi letní brigádou a začátkem školy. Doufal, že to neb­udou doma moc řešit. Začínala šedesátá. Někde se o tom doslechl. Noviny se tvářily normálně i týdeník v místním bio­grafu. Něco prosáklo, dotklo se ho. Jedeme s Honzou a Pepou na chatu. V pohodě. Neboj se. Polibek na tvář.
Nemám rád tvůj ukrajinský dialekt.
Sbalil se, došel pěšky na nádraží, zaplatil lístek. Nechal si do něj udělat dírku.
V motorovém pohybu zleva doprava.
Kopce, údolí, nížiny. Balíky slámy, kombajny, traktory. Šedivá nádraží. Kachličky jako ve škole na záchodě. Květiny v truhlíku kolem zábradlí, socha neznámého vojína, papundeklový hrad. Nádražák zvedá plácačku, vlak se dává do pohybu.
Na lavice dosedají těžce zadnice místních. Báby, dědové, chlapi z šichty, ženy s dětmi za ruku. Husa v košíku, pes na provaze. Zabalená svačina, co se nestihla sníst v práci, aktovka na zádech školáka, pubertální holky v sukních pod zadek.
Vystoupení v neznámé stanici. Název mu nic neříká, letmo ho vybral z otáčecího řádu. Konečná stanice, vystupovat.
Vzadu kouřící fabrika, nakládání uhlí do vagónu. Dřevo při­pravené k odvozu.
Pocítil hlad.
V nádražní hospodě dostat pivo, utopence, Lípy. Típat do popelníku.
Sledovat skupinku trempíků. Khaki, vojenské boty, torny, ešusy. Zabrnkat pár akordů a potom zmizet. Nechat si ještě opéct klobásu. Přepečený oharek namočit do plnotučné hořcice. Spláchnout. Vykročit.
Čekat, až se setmí. Najít louku, kde nefouká. Zabalit se do dekáče. Bude zima.

SKUTEČNOST EVY - Ilja dvě

10. března 2012 v 15:23 | Hana Slezáková
Po učňáku na vojnu. Stát v řadě spolu s ostatními. Nechat si hlavu ojet strojkem. Žádná fotka milé k ukazování. Ranní budíček, běžet v mrazu přes pole. Zvedat nohy, pokládat. Cpát se šlichtou nakydanou na talíř. Stát pod červeným praporem. Recitovat.
Láska k vlasti, hrdina voják svým životem. Dělníci, proletariát. Pohled na plot. Možná mluvil s jedním se dvěma.
Měl byste se více zapojit do kolektivu soudruhu.
Opít se při vycházce. Zvracet. Neblbni, to nějak zamaskujem.
Přes noc k Dáše. Pro všechny.
Druhý sexuální zážitek moc neuspokojí.
Smích, když si natahuje vojenský mundúr, slyší ještě dlouho v hlavě.

SKUTEČNOST EVY - Emila tři

10. března 2012 v 15:23 | Hana Slezáková
Emilou se stala na střední. Střední škola uměleckých řemesel. Obor fotografie.
Obal knížky s její fotkou. Monografie. Tak dlouho si ji prohlížela, tak dlouho si ji půjčovala v knihovně, až jí přišla do oka v jednom zastrčeném antikvariátu. Ohmataná, potrhaná kniha v regálu ležáků za pár korun. Potřeba záchrany. Touha stát se zachránkyní.
Retrospektivní výstava Mikuláše. Procházet se mezi obrazy. Sle­dovat jednotlivá období. Zakoupené pohlednice s reprodukcemi nalepila na dveře. Dveře mezi pokojem a kuchyní. Dole postel, nahoře místo na palandě. Míša se nahýbá přes dřevěný okraj, co děláš? Neprohlížej si pořád ty fotky! Proletění knížky prsty.
Zná všechny fotky nazpaměť, prohlédla všechny detaily, všechny struktury. Každý záhyb.
Chodit k Anně. Vývojka. Ustalovač.
Klasická fotka se nikdy nevyrovná digitálu.
Nechávat je usychat zavěšené kolíčky. Vyplavené ryby v černobílých.
Když se vyjasňují obrysy. Dostávají konkrétní tvary.
Zachycení okamžiku. Dobré světlo. Obličeje. Tváře. Natočení, zachycení.
Prchavost zmizla, kolem ní se otočila.
Stekla někde na konci kohoutku.

SKUTEČNOST EVY - Emila čtyři

10. března 2012 v 15:22 | Hana Slezáková
Zamilovat se. Do toho nepravého. Povedlo se jí, když si přivy­dělávala za barem.
Podívala se mu do očí, možná stačil jediný pohled. V těch velkých hnědých očích bylo něco, co ji přitahovalo, lákalo.
Všímala si jeho dlouhých řas, jeho štíhlých prstů.
Usmívala se, co nejvíc mohla. Příjemná za pultem, příjemná u stolu. Jednou se spolu připít, spousta piva, becherovka k tomu.
Přehnala jsem to. Nahnutá na jeho stranu, naslouchá každému jeho slovu. Sedí mu na rtech. Ano, to je zajímavé, že máte kapelu, budete někde hrát? A kdy? Kde zkoušíte, můžu zajít na zkoušku?
Protáhnutí škvírek očí, touha. Uvězněná někde mezi židlí a stolkem, v odklepávajícím popelníku, rozsypaných spálených kouscích.
Zachycení jeho dlouhých dredů. Spletení.

SKUTEČNOST EVY - Míša jedna

10. března 2012 v 15:21 | Hana Slezáková
Otěhotnění v šestnácti. Možnost potratu se neuskutečnila. Růžovočervený uzlíček zrozen. Vrátit se na chvíli k rodičům. Prožít rok, dva. Nechat si pomáhat, nechat si radit.
Poté zjistí, že už s nimi nemůže dál vydržet. Všechno se neustále opakuje. Dětský řev několikrát do noci. Nemůže spát. Nemůže už ani usnout. Prý je neschopná matka. Prý to neumí.
A to sis myslela, že je to tak jednoduché?
Zvednout telefon. Zavolat Emile. Můžu se vrátit do Brna? Můžu bydlet s tebou?
Ruka se jí třásla. Vytočené číslo. Nemohla se dlouho odhodlat. Rozhodnutí. Musím odejít.
Střídat se s Emilou v hlídání, střídat se s otcem dítěte.
Jmenuje se Robert, je o pár let starší. Studium vysoké narušeno dítětem. Nikoliv porodem.
Zanést jeho jméno do kolonky otce jí skoro připadalo směšné.
Moje chyba. Zjistila jsem to pozdě. Na potrat se mi nechtělo.

SKUTEČNOST EVY - Míša dvě

10. března 2012 v 15:20 | Hana Slezáková
Věčné přenášení nahoru dolu po pavlači, topení v kamnech, docházet za Aňou, vyvolávání fotek. Míša a Míša dvě. Dvojka sedící na zahrádce. Míša zavázaná v šátku na břiše, nefoukat jí do obličeje, decentně típnout. Trošku se připila, snaží se dítě neházet na stranu. Už se pronese, zapotřebí sehnat kočárek. Obejít bazary, prohlížet kolečka, sklapování. Trojkolky jsou moderní. Předražené. Stačí jednoduchý golfáč jako od panenek. Když s ním běží po kočičích hlavách, hlava Míše drkotá na opěráku.

SKUTEČNOST EVY - Ilja tři

10. března 2012 v 15:19 | Hana Slezáková
Vrátit se z vojny. Přišlo mu to jako návrat do jiného světa. Sedět s mámou, sedět s tátou na lavičce za domem, dívat se oknem do zahrady. Příští rok musím prořezat jabka, vidíš ty suché větve? Letos už to nestihnu. Sbírání plodů, vytváření kvasu. Převoz v bečkách na vozíku, vozík se třepe a drkotá v zatáčkách. Pohled ve zpětném zrcátku, opravdu to nespadne? Co se bojíš, utáhl sem to dobře.
Sledovat vypalování kvasu. Přetékání hadiček. Destilace. Chemie jako pro něj zrozená. Těšit se na to, co z ní bude. Nalévat si pravé ukrajinské decáky. Ještě jednou. Ještě do druhé. Oslavit, že se vrátil syn z vojny domů. Pozvat sousedy, které vlastně neznáme. Bývalé Ukrajince, odněkud přišlé Rumuny, poloviční Cigány, Slováky, co už neumí slovensky, ale ještě ani ne česky.
Skončil pod stolem, v lehké katatonii krouží kolem něj jejich obličeje. Tančí, smějí se, natahují ruce. Nestihl se vyzvracet ven­ku. Jen o kus dál, na prknech podlahy pomalu se rozšiřuje sk­vrna.

SKUTEČNOST EVY - Emila pět

10. března 2012 v 15:18 | Hana Slezáková
Přejížděla špičkou hrotu po těle. Po ruce, po noze. Neschopná zaboření, živočišnosti, touhy. Všechno v ní zmrazené. Předepsané léky vyhodila. Nemá chuť je spolykat a umřít.
Šklebí se sama na sebe v zrcadle, v tiché katatonii usedá do křesla, tráví v něm dopoledne, dokud se neprobere. Opakuje si slova po sobě, opakuje si situaci. Být tady, na tomto místě.
Je schopná zavřít se na záchodě, je schopná zavřít se do skříně. Vypnout všechna světla, sedět po tmě. Pozorovat nehybné stíny, naslouchat. Nikam nevycházet, být sama. Skoro nejíst, skoro nepít. Hltavé kapky stečou po ruce, rozprsknou se.

SKUTEČNOST EVY - Praha jedna

10. března 2012 v 15:18 | Hana Slezáková
Odejít do Prahy nebylo jednoduché. Nic jsem neměla, žádné peníze.
No dobře, nějaké ano, ale ne moc. Pár tisíc od rodičů, pro které jsem si jezdila každý měsíc. Nasednout do vlaku, jet přes tři hodiny, vystoupit. Strávit s nimi víkend, strávit s nimi pár dnů. Vyměnit čas za peníze, za které budu moct zase chvilku žít. Naše malé transakce. Nalhávání sobě, nalhávání jim. Ano, snažím se najít si práci, ano, chodím po pohovorech. Nikdo se mi neozývá.
Neumím mluvit. Nevím, co bych měla říkat. Mám pocit, že nic neumím, že nikdo nejsem.
Přestěhovaná do průchozího pokoje svého milého, sedím za závěsem, spím nebo si čtu.
V zimě se celý den procházím městem, protože nemám klíče. Zajít do knihovny, pročítat knihy, přejíždět hřbety, listovat časopisy. Obrázky lidí, načrtnuté obrysy. Sejít po schodech do kavárny, dát si preso s mlíkem, listovat knihou, zapisovat pís­mena do sešitu, který není deníkem.
Dávám si levný oběd u Rozvařilů. Francouzské brambory, pečené kuře.

SKUTEČNOST EVY - Praha dvě

10. března 2012 v 15:17 | Hana Slezáková
Praha je místem pro turisty, co pořád hledají Kafku. V této uličce, na tomto místě. Se kdysi procházel. Zde žil. Zde se mohl proměnit v brouka. Kupují si trička, obrázky, upomínky. Bagel zapijí pivem, za rohem u baru dají si mojito. Podle Lonely Plan­et objevují zapadlá místa, zasunuté kavárny, kde se všichni na­jednou potkávají, mění svoje místa, střídají se u stolu. Literární kavárna v Týnské, Shakespeare a synové ve Vršovicích, NoD hned vedle Travells hostelu. Body, punkty, které znají, přes které se pohybují. Staromák, Václavák, Karlštejn, Kutná Hora, Český Krumlov. Objevit kout bývalé železné opony během pěti dnů. Možná ještě stihnou Karlovy Vary.

SKUTEČNOST EVY - Míša tři

10. března 2012 v 15:16 | Hana Slezáková
Střídají se v hlídání malé, stejně tak jako se střídají za barem Kafárny. Emila má hlavně víkendy, aby mohla vstát včas do školy. Míša už na školu rezignovala. Jakmile přestala být stu­dentkou, její sociální dávky se rapidně zvýšily. Obsluhuje něko­lik dní v týdnu, spoléhá se na Emilu, že dá Em včas spát. Em je foglarovskou princeznou, stejně jako zkráceninou Emily. Kr­mená kašovitou hmotou, rozmačkaným banánem, přecezenou čočkou. Rozpatlá všechny tyto potraviny kolem svého obličeje. Rozháže je po pokoji. Dopadnou na zem, kde je někdo náhodou rozšlápne. Obtisknou se na podrážce papuče, budou se něko­likrát opakovat na prkenné podlaze.

SKUTEČNOST EVY - Emila šest

10. března 2012 v 15:14 | Hana Slezáková
Nalakovat si nehty na růžovo nepřináší žádnou bolest. Je to jenom způsob přežití, způsob komunikace se sebou samým. Nechat si ve dvaceti nastřelit náušnice. Vytetovat na záda. Kruhy, paví oči. Udělat si sama návrh. Tužkou, barvou. Jehla kopíruje, vtahuje do kůže. Zatnout zuby. Hladit si kůži bříšky prstů.
Jednu stranu vlasů nechat dorůst, druhou okudlat. Udělat si copánky, omotat bavlnkou, obarvit pramínky na fialovo. Chodí kolem popelnic a vymýšlí z čeho vyrobit šperky, co by se hodilo. Přidává další kérku, propíchne nos. Ve výprodeji nakoupila kruhy, kolečka, kola, řetízky, prstýnky. Ozdobila každou část svého těla. Sama pro sebe. Pro své potěšení.
Nakreslila fixou čáry, spirály přes břicho. Představovala si obrys svého těla. Vybarvení. Kontury. Stala se svou vlastní omalovánkou.

SKUTEČNOST EVY - Emila sedm

10. března 2012 v 15:13 | Hana Slezáková
Pojmenovala to jednoduše. Město.
Vyfotografovaná zákoutí, uličky, špína. Lesk a bída Brna. Ulice. S minimem stafáže. Čistota, upjatost architektury. Brněnské krematorium. Bílé hroty budovy se ztrácejí ve slunci. Zeď v Židenicích. Drátěný plot nad plotem zděným. Průchody. Branky. Sklep Kopečné v osvětlení. Kamenka v osamělém přís­vitu pouličních lamp. Díra na Svoboďáku. Kostel. Katedrála. Úhel Špilberku.
Proč tam vlastně nejsou lidi? Je to dobré, ale působí to na mě chladně.
Já bych řekla, že je to o atmosféře. O atmosféře bez lidí.
S lidma by to bylo lepší. Tohle přece neexistuje. To není realita. Ve skutečnosti by tam byli všude lidi. Podívej, támhle vzadu někdo jde. No jo.
Osamělá osoba se stínem.

SKUTEČNOST EVY - Brno jedna

10. března 2012 v 15:11 | Hana Slezáková
Brno je jenom jedno. Samo v sobě uzavřeno.
Klikatí se, vine se. Se svými několika kopci. Někde mezi pár vrcholky, v několika domech, v několika náměstích. V několika číslech a souvětích.
Stává se kulturním místem pravidelně v intervalu říjen-červen. Probouzí se. Uspává se.
V odrazu chodce na chodníku. V kaluži, ve strouze. Ve zvuku projíždějící šaliny.
Červená s bílou v kombinaci. Zatáčka. Skřípot brzd.
Zastavení. Bude následovat další zastávka.
Vystoupíš. Projdeš se přes náměstí. Potkáš své dva sousedy.
A jednu spolužačku.

SKUTEČNOST EVY - Brno dvě

10. března 2012 v 15:10 | Hana Slezáková
Brno není místo pro turisty. Vyskytují se pouze v předem pevně vymezených místech.
Brněnská radnice. Brněnský drak. Brněnské kolo. Vystrčený za­dek na zdi kostela.
Možná ještě kašna na náměstí. Petrov.
Jistějším místem bude areál výstaviště. Přijet navázat kontrakty. Rozložit stánek. Nabídnout své produkty. Invex. Gaudeamus. A já nevím co ještě.
Koupit si lístek, projít si jednotlivé sály, posbírat katalogy. A rychle se zdekovat. Zahnout za několik ulic, posadit se do vinárny, dát si moravské. Ještě jednou, ještě další.
Dívat se na hodinky. Ještě mám čas.
Za další půl hodinu kopnout dvoudecák do sebe. A běžet k stan­ovišti autobusu.

SKUTEČNOST EVY - Emila osm

10. března 2012 v 15:08 | Hana Slezáková
Na vernisáži se strašně opila. Musela přežít všechny ty výlevy. Rozbory a povídky.
Začátek s příšernou folkovou písní. Která se nepovedla. Za­skřípání strun, hlas co neladí.
Hm, tak tohle se mi nepovedlo.
Přinesené víno se hned vypilo. Naštěstí měla ještě jeden litr pod stolem. Uschován sama pro sebe. Dolévala si po svou oblíbenou rysku. Ještě víc. Palec přes.
V salonku Kafárny. Nechat si zahrát několik krátkých na piano. Protože víc prý neumí.
Rozpletla si řídký copánek na pravé straně, namočila několik pramenů do vína. Nakreslila na ubrus, rozstříkla kapky do stran.
Nabrala víno do dlaně. Rozprskla po každém. Každému hrst kapek na hlavu. Rozstřik.
Ses zbláznila. Co děláš?
Je bílé. Nebarví. Smála se.




pokračování příště

CO SE DĚJE NA PAVLAČI - 14 - V okurkových

1. října 2011 v 12:03 | Hana Slezáková
Nick Cave má nejlepší hlas ze všech. Vemlouvá se mi do duše. Šeptá a povykuje. Řve a křičí.
We are artists..
Najít si všechny písně na jůtůbu, pustiti jednou, dvakrát. Ještě jinou. Šér. Prosvištět fejsbuk, co se kde děje, zaklikat lajky, přečíst drby.
Přátelé Homedromedára se vrství geometrickou řadou. V okurkových dnech. Je to nejlepší, co můžeš udělat.
Jana, Marta, Bertram tam jsou. Jarda má profil na fleru, vrchol jeho socializace a možností proniknutí na trh. Stejně nic neprodáš, ha ha, směje se Martička.
Sama začala vyrábět náušnice, tisknout potisky a objíždět s tím festivaly. Že bych se už konečně dala na byznys? Many, many, zní píseň v uších, zatímco cifra nájmu poskakuje. Ještě že někteří neplatí elektřinu. Ještě že někteří umí pumpnout sociální systém. Danuška z vrchního poschodí je permanetně na mateřské. Mateřské, rodičovské, sociální. Začátek školního roku absolutně nenávidí.
Nikdy nemá všechny sešity, obaly, výtvarné potřeby, které jsou zapotřebí. Přezůvky z minulého školního roku jsou beznadějně prošlapané. Cvičky, tepláky, úhloměry. Aktovky, žákajdy, plesnivé svačiny. Všechno musí odlepit, seškrábat, umýt.
Zaúkolovat Matěje, sprdnout Klárku, pohladit Johanku. Zopakovat cyklus.
Uvařit večeři. Všichni sme vegetariáni. A často spíš vegani.
Z tohoto důvodu se školní jídelna nekoná. Čočka, cizrna, cuketa. Brambory, rýže, špalda. Vždyť těm děckám nic nedáváš! Vždyť musí mít hlad! prohlašuje babička a tajně cpe dětem maso pod stolem.
We are lost...
Martin, Dan a Honza si chodí pro děti v pravidelných intervalech. Ještě že ty tatínky si uměla vybrat. Martin je z bohaté rodiny, občas nějaké to kolo, i-pod a podobně. Něco děckám nechá, něco prodá v bazaru. Pár dní se zase může potulovat.
Proběhnout všechny hospody, prolézt všechny bary, prosvištět všechna zákoutí.
Sem tě dlouho neviděl.. Zajdi zas někdy..
Posledních deset korun naházet do toho debilního automatu, nechat se pozvat od toho blbečka na baru, mrkat koulet očima, vypít čtyři panáky a honem utéct, než se na něco zmůže.
Go tell the woman...

OBRÁZKY MALEBNOSTI

28. září 2010 v 13:35 | Hana Slezáková
Hostinská točí jedno pivo po druhém, pivní korbely se pokrývají bílou hustou pěnou. Staví je jeden vedle druhého do řady. Do každé ruky jich pobere pět a sází je před každého na stůl. V tlustém politém sešitě přidělá ke jménům čáry. Sama si upije z plného půllitru, otře si hřbetem ruky horní ret, opře se významně o pult a sleduje sedící. Hrdla se plní mohutnými loky, jazyk ochutnává nahořklou tekutinu, čelist polyká. V hospodě Na pomezí mají nejlepší pivo z celého údolí.


Na sklonku dne, když se zešeří, všichni muži ze vsi a z okolí se sem stahují, aby poseděli u piva nebo kořalky. Když vejdou, nahlas pozdraví ostatní a každý se usadí u svého stolu. Usrkávají pěnivý mok a pijí průzračnou tekutinu ze skleniček. Někteří vytáhnou karty a vynášejí je jeden po druhém, tak jak sedí vedle sebe. Nejprve potichu sotva slyšitelně dopadají karty doprostřed stolu, za chvíli už jimi plácají v rychlém rytmu, aby tvrdým úderem ruky přebili trumf předchozího. Před hrou vždy kolují zažloutlé karty z jedné ruky do další, pečlivě prozkoumány a schváleny se mohou teprve účastnit hry. Starosta se vrací z porady a sděluje novinky, že se má zvýšit daň z výnosu obilí a brambor. Hospodou se ozve nesouhlasné bručení. Vždyť kam až se mohou takové daně vyšplhat? Je možné, že to někdy skončí nebo budou růst nekonečně? U zadního stolu na kraji jeden bouchá pěstí do stolu, mělo by se něco udělat. Starosta chlácholí přítomné, úroda je letos dobrá, zbyde jim dost na vlastní živobytí. Abychom nedopadli jako loni, kdy kroupy zpustošily celá pole a potom jsme ještě museli odvádět daně. Nikdo přeci nemůže vědět, jestli se to letos nebude opakovat. Letos bylo ale po celý rok hezky, nic nenasvědčuje tomu, že by měla přijít nějaká změna, odvětí starosta. Uvidíme až po žních. Dopředu přeci člověk neví, jestli se něco nepřihodí. Dokud není obilí pod střechou, nic nelze vědět s jistotou. Inu, já jsem jen vykonavatel vyšší moci, odvětí starosta, jak jsem dostal, tak vám to nesu. I mě není zvýšení daní po chuti, sám taky hospodařím. Všichni přitakají,zvednou krígly ze svého místa a obrátí do sebe jejich obsahy. Nám ještě dolejte paní hostinská, ukazují jedni prázdné skleničky a dožadují se jejich naplnění z karafy za pultem. S pokračujícím večerem dorazí také místní harmonikář a ten druhý s ozembouchem, aby naplnili hospodu jednoduchou muzikou. K halasnému zpěvu obou se postupně přidávají jeden po druhém, někteří jen sotva zřetelně, jiní z plných plic. Korbely se naplňují, pěna přetéká z půllitrů až na pult, tlusté ruce hostinské je přinášejí a ty prázdné zase odnosí. Občas někdo dostane chuť na utopence, velkou nabroušenou vidličkou jeden napíchne, dá ho na talíř a nakrájí chleba. Nic jiného k jídlu se zde nenabízí. Do hospody stejně dorazí všichni až po hutné večeři a pokud jim v průběhu večera vytráví, postačí jim jen skromný utopenec. Jakmile přestanou vyhrávat harmonikář s ozembouchem, protože jim klesnou brady únavou, valná většina osazenstva se začne navracet do svých domovů. Jen několik pijanů ještě uzunkává poslední zbytky dne, aby jim hostinská sdělila, že pivo došlo a kořalku už jim nenaleje. Moc se nevzpírají a zaklesnutí jeden do druhého odcházejí. Hostinská se zhluboka nadechne, otře upocené dlaně do zástěry, zamkne dveře hospody, zvedne všechny válející se židle z podlahy, hadrou utře polité stoly a jde k sobě do patra. Po tmě hledá schody nohama, vystoupá až nahoru lhostejna k vrzání, které doprovází každý krok. Když už je na chodbě, zamíří k nejmenším dvířkám vzadu po straně, vyhrne si sukni a velkým klíčem odemkne zámek. Vezme za kliku, nejprve se dle zvyku rozhlédne kolem sebe, otevře víko truhly a nasype do ní několik mincí. Spokojena s dneškem uléhá do své postele, přikryje se naducanou peřinou s kachním peřím a víčka sama přiklopí oči. Žhnoucí slunce dopadá na srovnané klasy obilí, sekáči s kosami podtínají zralou pšenici, ženy s šátky na vlasech svazují snopy a nakládají je na povoz. Zpocená čela otírají ruce a zástěry, bosými ztvrdlými chodidly překračují čerstvě usečené stonky obilí. Hlína je vyschlá a suchá až na troud, drolí se a špiní paty. Po celý den budou nakládat snopy na povozy, mohutní valaši budou odvážet jeden valník po druhém, výběrčí daní neopomenou žádný z nich. Obilí je naskládáno do stodoly a mláceno těžkými cepy, aby z nich vypadávaly zrnka a klasy. Vymlácené obilí se odveze do mlýnice, naplněné pytle se vysypou do velkého trychtýře, mlýnské kolo se otáčí a žulové kameny se o sebe otírají s železnou pravidelností. Za semletí je třeba zaplatit mlynáři, sepsat protokol o počtu semletých pytlů a počtu pytlů s moukou, pod který se všichni zúčastnění podepíší. Z každé várky je odebráno po jednom pytli za sepsání dokumentu a vystavení zápisu o tom, že obilí bylo řádně semleto v příslušné mlýnici. Jednou za čas navštíví vesnici oblastní zemský správce daní, který nařídí každé rodině otevřít sýpky a zkontroluje všechny zásoby potravin a zvířat, které se v domě nacházejí. Někdy se stane, že se správci zásoby nezdají a rozhodne se prozkoumat každý kout stavení, projde je celé se svým doprovodem, všechny půdy, sklepy a seníky, aby odhalil na černo uschovávané zásoby. Často je v seně nezdaněný pytel s obilím či bramborami, často odněkud nečekaně vyběhne králík nebo slepice, kteří jsou ihned bez milosti zabaveni spolu se svým hospodářem. Manželce a dětem pak zbudou jen oči pro pláč, neboť takový muž se může navrátit domů až po dlouhých letech strávených namáhavou prací. Schovávat část svých zásob se proto odvažují jen ti nejnuznější, lidé živořící na hranici bídy, kterým hrozí smrt hlady. Přesto přeze všechno jsou žně radostnou událostí, které jsou zakončeny oslavou úrody, dožínkami. Hostinská pak vynese na prostranství za hospodou židle a stoly, na každý stůl dá slavnostní ubrus a doprostřed kytice květin ozdobených klasy. Muži a ženy se radují ze slibné úrody, sedají si zvesela ke stolu, zapomínají na všechny své starosti a užívají si volného času až do pozdního večera. Děti běhají kolem stolů, hrají si na honěnou, najednou bez přísného dohledu rodičů. Plnými sklenicemi si připíjejí i ženy, které jinak běžně do hospody nechodí. Všechny mají sváteční vyšívané šaty opatřené pentlemi a na hlavách šátky. Začne hrát hudba. muži utvoří kruh a tančí okolo naproti sobě, zvedají nohy a poskakují na místě, otáčejí se, chytají souseda na proti přes kruh a vyměňují si s ním místo. Ženy stojí v hloučku kolem nich a tleskají do rytmu. Jakmile muži ukončí kolový tanec, vezmou každý za ruku jednu ženu a roztančí jí širokou pestrobarevnou sukni. Několikrát se spolu navzájem vystřídají, dokud neusednou únavou ke stolům. Rychle do sebe obrátí studené pivo, rozhovoří se se svým sousedem u stolu nebo se jdou znovu zúčastnit tance. Mladí chlapci se snaží zaujmout sotva dospělé dívky, které poprvé prožívají dožínky v hloučku svých rodičů. Jen dětí si nikdo nevšímá, ani když rozlijí pivo po stole nebo shodí kytice na zem. Když je dobrý rok, zabije se prase nebo několik selat, opéká se nad ohněm, všichni obírají vepřové kůstky do posledního sousta a pak je házejí na zem psům. Pokud je rok hubený, každý se musí spokojit s kouskem pečeně nebo obilnými plackami pomaštěnými rozpuštěným máslem. Před koncem večera chodí hostinská s ošatkou a všichni do ní házejí mince podle vlastního uvážení a možností. Nikdy nešetří, chtějí se ukázat před ostatními, že právě ta jejich sklizeň byla lepší a jejich pole nejúrodnější. O co však bude trpčí ranní probuzení s bolestí hlavy a žaludkem plavajícím na vodě. Často také ženy druhý den žehrají na neskromnost a rozhazovačnost svých manželů. Tento den bývá většinou ve znamení prostého oběda a tiché domácnosti. Kola otevřeného povozu se pomalu otáčejí, hubená herka ztěžka našlapuje kopyty, vychrtlá žebra pozvolna vydechují, nozdry nasávají s námahou vzduch. Chřípí se chvěje horkým přehřátým vzduchem, který se tetelí nad posečenými poli. Mezi brázdami pobíhají myši a potkani lačni ulovit několik zrnek spadaných na zem. Dívky seskakují z povozu, sbírají drobné hubené klasy, rychle si je dávají do zástěry, svážou do uzlíku, večer z nich pak umelou malé pšeničné placky. Bosýma nohama pobíhají kolem povozu, nasedají, handrkují se o místo, šťouchají do sebe, ševelí jedna přes druhou. Starší ženy je okřikují a bafají u toho mohutně z dýmek, bílý hustý kouř vyfukují z plic, občas zakašlou a odplivnou si. Muži jsou ke svému okolí neteční, jeden mlčky řídí první povoz, druhý spokojeně chrápe v druhém a třetí jde sám v rozgajdatých kalhotách sám úplně na konci za ostatními. Jiní muži tu nejsou, jen několik malých chlapců s jiskrnýma očima. Někteří se ještě sotva drží mámina prsu, jiní už prozkoumávají prostředí vozu krytého plachtou. Dva si spolu hrají a přetahují se na drobném prostoru o nicotnou hračku, dřevený špalík. Dvě dívky mají velká nafouknutá břicha sotva se mohou pohnout, pod nimi drobné nateklé nožky a opuchlé kotníky. Co chvíli ponoří ruku do džbánku s chladnou vodou, schladí si čelo nebo paty, zavírají oči a jen tiše samy pro sebe si pobrukují. Když se začíná stmívat, cesta se chýlí ke konci, koně se zastaví, dívky vyběhnou a začnou sbírat klestí na otop. Nejprve drobné větvičky rozhoří plamínek, jiskry přeskočí a oheň zachvátí nakonec i polínka. Stará žena vezme kamenný mlýnek, nasype doprostřed zrnka pšenice a vychrtlýma kostnatýma rukama uvede mechanický systém do pohybu. Jedna dívka šrot sbírá a spolu se stařenou z něj hněte placky, uplácává je, aby byly hutné a držely dobře pohromadě. Opékají je potom na starém rezavém roštu. Každý dostane jednu horkou placku do rukou, kterou přehazuje z dlaně do dlaně, aby se nespálil. Utrhávají si kousky placky a kladou je do úst, zatímco nejstarší žena začíná vyprávět o starých časech, o tom jak vzniklo světlo a tma, o tom jak přišel na svět člověk a jak zasadil první obilí. Vykládala příběhy o silných mužích na koních, kteří dokázali jako první ovládat oheň a vše na co sáhli se jim podařilo. Vypravovala o malých dětech, které se ztratily v lese, při své cestě potkaly mnoho tajemných zvířat, aby se potom zase bezpečně vrátily ke své rodině. Malým dětem klesla víčka únavou, matky je přikryly teplou houní nebo ještě teplejší kožešinou, muži se zvedli a vyrazili do noci. Ráno zaříznutá oškubaná slepice, vyvrhnout, vyčistit, uvařit v kotli. Teplá polívka po ránu, když slunce teprve vychází a je ještě chladno. Posečené obilné lány se probouzejí. Stařena nalévá jídlo do misek, děti usrkávají teplou hustou polévku, dívky posbírají misky a umyjí je v potoce. Všichni kromě mužů naskákají do vody a myjí se, dívky přeperou bílé košile a barevné sukně, aby byly bez sebemenší poskvrny. Suší je pak na horkém poledním slunci. Jakmile přejde největší žár, všichni nasednou na povozy, přetáhnou své hubené herky potěhem a vydají se znovu na cestu. Z nebe se snáší hustý sníh. Vločky dopadají na zem a zbarvují ji do bíla. Studený mráz leze za nehty, vytváří ledové obrazce na oknech, drobné krystalky na větvích a ze střech rampouchy. Lidé se drží ve svých kuchyních u kamen, každý zatápí podle svých možností. Do chléva je to většinou jen přes chodbu, podojit kravku a donést čerstvé mléko do kuchyně trvá jen chvilku. Hospodyně ukrajuje opatrně ždibeček sádla do polévky, pak zajít pro pár brambor do sklepa a uvařit kyselicu. Dítě v kolébce brečí hlady, matka nemá mnoho mléka. Hladovými ústy se snaží vysát poslední kapky z matčina prsu. Větší děti přicházejí promrzlé ze školy, naštěstí se chodí učit jen jednou týdně na dvě hodiny, víc uhlí škole nezbývá. Sundávají si hrubě pletené rukavice, ohřívají si ruce nad kamny, zvedají pokličku nad hrncem, lačně čenichají a větří, co matka dobrého uvařila. Ta nalije polévku do velké dřevěné mísy, ze které si všichni nabírají. K tomu každý dostane jeden skrojek hutného ztvrdlého chleba, který pomalu přežvykuje a převaluje na jazyku. Po jídle si jdou všichni společně lehnout na pec, přitisknuti jeden ke druhému, zachumláni pod jednou velkou peřinou. Matka jim vybírá z hlav vši a topí je v misce s vodou. Drobná poranění jim polévá slivovicí, kterou mezitím upíjí z malého demižónku. Země je ledová a promrzlá. Vykopat malý hrob trvá proto dlouhou dobu. Hrobník hloubí jámu velmi pomalu, rýč jen postupně odsekává kusy tvrdé země, která se vrší na malou hromádku. Po každých deseti minutách si tře promrzlé prsty, vytáhne s kapsy placatku a mohutně si přihne. Znovu se chopí rýče, nabírá hlínu a odhazuje laxně za sebe. Když má pocit, že už je jeho práce dostatečná, dojde do márnice pro ženu. Žena s drobným uzlíkem hader v náručí, podívá se do jámy, poklekne před hrobem a zámotek do ní upustí. Za chvíli přijde z nedaleké fary kněz, několikrát zamává nad dítětem kadidlem, prohodí několik vět, dá pokyn hrobníkovi a ten nad ně navrší zbylou hromadu. Farář se usadí ke stolu, kuchařka přinese pečeni s bramborami a malý džbánek s pivem. Kněz před jídlem poděkuje Bohu za dnešní dary, pokřižuje se a dá se do jídla. Hostinská utře poslední stoly, zatopí v kamnech a zapálí postupně jednu petrolejku po druhé. Posadí se za pult a čeká na příchod prvních hostů. S úderem šesté přicházejí první návštěvníci do hospody, otevřou dveře a posadí se každý na své místo. Hostinská jim přinese teplé pivo v korbelích a skleničky se slzou kořalky. Hosté obrátí obě v mžiku do sebe a dožadují se dalších. Hostinská buď návštěvníkům znovu nalije, nebo zavrtí odmítavě hlavou. To když je čárek u jména přespříliš a nevypadá to, že by se situace neměla zlepšit. Pak nezbývá než se zvednout a odejít. Doma mnoho dětí a hubená podrážděná žena, co každou korunu pětkrát převrací. Zima je nejtěžší. Sedláci mají prázdné ruce, uvyklé těžké robotě na polích, které nejsou zvyklé na žádnou jinou práci. Tu sice opraví povozy, tu vyhřebelcují koně, ale většinu dne tráví v nečinnosti. Jen sedí, pokuřují a hledí kdesi neurčitě před sebe. Občas z nich vypadne pouze pár slov o tom, co zasejí příští rok a jaké asi bude počasí. Často si ani nepovšimnou, že několik dní nejedli. Teprve po pár dnech je přinutí jejich ženy něco sníst. Každé sousto nepřítomně přežvýkají, umí jíst skoro bez pohybu úst. Probírají se s prvními jarními paprsky. Vyjdou ven na dvůr, nasají vůni probouzející se země, kriticky zhodnotí situaci a začnou se připravovat na jarní práce. Až přijde ten správný čas, zapřáhnou koně do pluhů a vyjedou spolu s celou rodinou orat pole. Pluhy se zakusují do země, vytvářejí pravidelné brázdy, do kterých vstupují bosé nebo spoře obuté nohy. Koně nebo kravky zabírají a postupně rozorávají lány, ženy pohazují obilí po polích, sázejí se brambory. Když je čas, chodí děti do školy, učí se číst, psát a počítat. Krávy rodí telata, některé ženy přivádějí na svět jarní děti. Ty jsou narozdíl od těch zimních přiváděny na svět s radostí a těší se mnohem větší lásce a pozornosti. Malé dítě se houpe v kolíbce, máminy prsty je pohupují spolu s větříkem, který vane na malé dřevěné terase před domkem. O něco starší děvče pase u potoka husy, dohlíží na to, aby jí žádná neutekla u hejna. Kluci si vyřezávají píšťalky z proutí a pokoušejí se na ně pískat písničky, které někde zaslechli. Obilí raší ze země, je teplo, slunce svítí a všichni doufají, že letošní úroda bude ještě lepší než ta loňská.

CO SE DĚJE NA PAVLAČI - 13 - Tulipány na párty

10. srpna 2010 v 21:44 | Hana Slezáková
Donést tulipány. Donést je v ruce, rychle horečně v parku utržené. Donést jí je k ruce. Když zítra bude mít narozeniny, když zítra bude po dvacátépáté zrozena. Napustí vodu z kohoutku na pavlači do vázy křehké masivní kubistické. Hrany vyplní vodou, rostlinou. Pod nosem se jí míhá žlutá čárka z pylu. Neměla by líbat alergika.

Postavené na stůl ve váze kloní se na stranu. Seříznout konce, zbývá seříznout konce. V lásce. S ní spočinout. Je hebká, měkká, hladká, je snadné milovat tuto bytost, stvořenou z mraků. Stvořenou z jeho snů. Usnout vedle ní na polštáři, co sama pokreslila stíny svých per. 
Holubice. Vznesla se mu před očima v piruetě. V labutím jezeře. Když neuměla být baletkou. Ve svých balerínkách chodí jen po špičkách. S krokem a úkrokem si ho vůbec nevšímá.
A milovat ji opřenou o hranu pavlače, když dívá se dolů. Tím okem, co má tak rád. Volá na ty naproti. Mává na ně, pojďte k nám, máme napečeno. Na plechu se kouří travnaté koláčky. Protknuté nitkou té její něžné jízlivosti. Co uvidím dnes? Co zažiju dnes s vámi? Jakou hru si dnes zahrajeme?
Ve své nevinnosti opředená láskou toho druhého, myslí na ně, když oni myslí na ni. Strávit travnaté trávy, smát se s nimi, slzy na krajíčku mít a pomalu koutkem oka ronit. Dotknout se druhého. Prozkoumat prstem, kam zajede až. Do břicha. Do hlavy. 
Skrz dostává se snadno. Prokoukla je. Běžela do sklepa za nimi, honit se, hledat jeden druhého baterkou, svíčkou, rukou.
Všechny světla zhasneme, hledáme se ve tmě, do teplého, do studeného narážíme. Kdo rychleji naseká dříví, je vítěz.
Sekerou máchal, co nejrychleji mohl. V jejím závodu zvítězil. A honem levou rukou soukal se ven na světlo dne. Co oslepilo ho. 
Pomazal jí tváře uhlím, hnědá, černá tančila kolem něho. Masajská žena.
Černá žena bosky pod stromy hledá svého muže. Omotaná do několika, zbývá najít toho svého. 
Rukama ho lapí, v tanci protočí, drží ho a nepouští.

CO SE DĚJE NA PAVLAČI - 12 - V posteli

6. srpna 2010 v 18:17 | Hana Slezáková
Zima. Vleče se pode dveřmi, sype se v bílé, když proniká škvírou mezi okny, sotva znatelně pohupuje záclonou, nepřítomně se vkrade k němu. 
V posteli obalil ruce rukavicemi. Četl si. 
Hltá řádku za řádkou, slovo za slovem. Zahřívá se teplotou vět, co sestupují patrem do nitra. V hladovém břiše spolknuté stránky.

Co by přišlo, jakmile by cizí slova položil na peřinu, opřel knihu rozloženou stránky dolů a neměl zaměstnat čím svou mysl...?
Měl by snad procitat?
V jistotě dělá škvíry z očí při luštění písmenek; pospojuje v mozku do souvětí, spokojený s prací, kterou provedl. 
Ona chodí pro knížky do knihovny. Vytahuje z polic, z regálů, podle jmen, podle obálek, podle abecedy. Nosí mu je k posteli a rozkládá tam v dosahu jeho rukou, jeho očí.
Knihy severské, chladné, kousavé, trpké, černé. I ty barevné, roztančené, magické. 
Plody, co trhá mezi ostatními.
Očesává police.
Nové knihy, noví autoři.
Solstad. Hamsun. Lindberg. Depestre. Guerra. Arenas.
Cempírek. Jirous. Rudiš. Hůlová. Gregorová. Soukupová.
A doma on lačně hltá jednu za druhou. V posteli, připravený večer vyprávět jí o nich, sotva dorazí z práce, otevře dveře, překročí práh, vymete kamna a rozdělá v nich oheň. 
Čeká až přisedne k němu, tichá, ztichlá z práce, nastraží a začne mu naslouchat. 
Těší se celý den na první otevření úst, na první slova, která přečtl, vyprávet jí s kým byl, co zažil, jakou byl postavou. Co viděl v obrazech. Když ona mu naslouchá, v jeho monologu okouzlená; pak zeptá se na pár věcí, chce vědět upřesnění, kdo co cítíl, kdo kým byl.
Kým byl on?
Dotkl se chvějivé ruky, stiskl. Zvedla se a šla vařit večeři.
Obracela cibulku na tuku, zpěněném plotnou. 
Nechat zesklovanět.
S cuketou, žampiony, masem.
Postaví na stůl, v talířích upravené; sesednou se vedle sebe, každý ve svém.
Utírá umyté talíře, dává do odkapávače; s večerem nanosí vodu, v lavoru se umyjí; teplí, měkcí, zářiví. 
Rozměklá kůže a prsty schoulí se k sobě.

CO SE DĚJE NA PAVLAČI - 11 - Bertramovy -cetiny

2. srpna 2010 v 17:33 | Hana Slezáková
Probral se a zjistil, že číslovka jeho věku se přehoupla, numero přeskočilo přes desítku.
Třicet. Řekl si nahlas sám pro sebe. Už je mi třicet. Jako by si doposud svůj věk uvědomoval pouze mlhavě, jako by vůbec neměl potuchy o uplynutém čase. Poletoval si v sotva znatelném časovém úseku, rozmazaném a roztěkaném.

Jako kouzelník dokázal nevnímat tok dnů a měsíců kolem sebe, neboť splynul s tím proudem, stal se jeho součástí a úplně zapomněl na jeho zákonitosti. Až tohle ráno mu Chronos prudce zabuší do dveří, neptá se, vstupuje dál až k jeho loži, kde mu máchá svou kosou těsně vedle obličeje.
"Tak teda jóóó..." vzdychne Bertram a dlouze protáhne.
"No dobře, je mi 30.." usmiřuje staříka, který se stále nehýbe z místa. 
"Beru to na vědomí.." zvedá smířlivě ruce, když stařík se uchechtne a odkráčí si to do kuchyně, kde si začne dělat anglickou snídani, sestávající z míchaných vajec, příšerně přesmažené slaniny a starého džusu z Betramovy ledničky. 
Hm... nedá se nic dělat... smíří se nakonec Bertram se skutečností, ale nemyslete si, že to hodlám oslavovat! Žádný chlebíčky, ani vínečko nedostanete! Když ostře přibouchává dveře před zasmušilou Janou, částečně mentálně nepřítomným Jardou a rozvernou Martou. "Žádný oslavy, jasný.."
"Čecháčku! Kdyžtak: žádné oslavy, jasné..." opravuje ho Marta.
"Trhni si!" zní odpověď.
Otevře lednici, nalije si starý džus do sklenice a dolije ho vodkou.
Přisune se ještě blíž ke kamnům, do kterých nacpe několik uhelných briket.

CO SE DĚJE NA PAVLAČI - 10 - Supermarket blues

25. července 2010 v 19:56 | Hana Slezáková
Jana nastoupila na brigádu.
V hypermoderním supermarketu.
Píp. Píp. Píp. Píp.
Přejíždět nad čtečkou čárovými kódy.
Pípat každou minutou.
"Dobrý den!"
"Děkuji!"
"Na shledanou!"
Usmívat se gumovým obličejem.

Horkost stoupá do obličeje.
Když dotýká se mincí a bankovek.
Přepočítá drobné a podá účtenku.

Na otočném křesle.

Ruce zleva doprava.
Posunovat zbožím.
Pípat. Típat. Hučet.
Zasunout kreditku.
Naťukat PIN.
Zde se podepište prosím.

Sumírovat si svoje penize.
Minci za mincí.
A těšit se na to, až si bude moci odskočit na WC.

"Nemáte prosím drobnější?"
Vyměňuje peníze s vedlejší Slovenkou. Adrianou.
Má krásné oči.
Napadlo ji, když mohla chvíli myslet.
Dva dlouhé blonďaté copy a plastové brýličky.
Ne úplně dokonalá pleť.

Ale ty ruce!
TY ruce!
Kmitají rychle nad čtečkou, váží rychle jablka, hrozny a rajčata.
V seznamu umí najít rychle bagety a kornspitze.
A odlišit je od celozrnné večky.

Chtěla bych jít na kafe s Adrianou a poznat její příběh.
Chtěla bych vědět, jestli studuje nebo je podobný lůzr jako jsem já.
("Brigádník" má na cedulce úplně stejně jako já.)

Míjíme se, když odcházíme, když přicházíme.
Zadním vstupem pro zaměstnance.
Kdo jsi Adriano?
Napadá mě na zastávce tramvaje.
Směr domov.

Musím ten příběh stvořit sama.
A sama ho taky vyprávět.

CO SE DĚJE NA PAVLAČI - 9 - S ránem probuzený obličej

20. července 2010 v 16:30 | Hana Slezáková
Myslela jsem na něj. Přitom všem a potom všem.
Ráno se probudit vedle druhého, neznatelného.
Vnímám ho rozmazanýma očima.
Nechci čekat, až se probudí.

Našlapovat po špičkách a zavřít za sebou dveře.
"Ty už jsi vzhůru?"
"Hmm..."
Nasoukat se do svých kalhot, natáhnout roury, ponožky, boty.
Podívat se do zrcadla.
Rozumbrada.
Vystrkuje na mě rohy povážlivě ze svých koutů.
Protáhnutou bradu nastrkuje na mě.
Přibouchnu dveře a seběhnu o pavlač níž.
Odemknout dveře, otočit klíčem, uslyšet kňoukání koček.
Černá a černá schouleny jedna v druhé.
Vytáhnu načnutou konzervu z lednice.
Běhají kolem mě a hulákají.
Lžící kydat maso do misek.
Malá a Macek.
Hltavě se cpou, jako by týden nejedly.
Nenažraná kočičí bríška a hebké čumáčky.
Olizují svoje packy, fousky a tlamičky.
Stulí se v klíně, když houpu se ve svém křesle.
Odraz a dotek na podlaze.
Zhoupnutí.
Odraz a dotek na podlaze.

CO SE DĚJE NA PAVLAČI - 8 - Nachystat si své zásoby na zimu

16. července 2010 v 18:15 | Hana Slezáková
V temnotách leží to pravé já. 
Vkrádá se pomalu a necitelně.
Protože ten, kterého milujeme.
Stojí opodál.

Složit nařezané dřevo do sklepa. Urovnat hromadu do kouta, zanechat vzpomínku na zimu.
A připravit se na další.
Připravovat pozvolna třísky, hřebíky a míče pravé polovině svého mozku.
Otupovat, přestávat otupovat, sestupovat, jít ze schodů, otírat se o zdi, otírat se o stěny.
Zašpiněnýma rukama hladit kámen.
Křemen mého vědomí.

Zamést špínu na lopatku.
Vynést v kbelíku, vytřít.
Použít hadr.

Kapka kape zlovolně ze stropu a dole tvoří kaluž.
Voda v kaluži, voda v mysli.
Voda z roury, roura v podzemí.
Teče a tvoří jezírko, potůček.
Hlína prosakuje a mokvá.
Pečlivě uhrabané chodníčky.
Stopy po hrábích.
Přikrýt.
Zahrabat.

Místnosti nachystané k uskladnění.
Dřevo, uhlí.
Brikety.
Nachystat si své zásoby na zimu.
Nachystat si své zásoby na topení.

CO SE DĚJE NA PAVLAČI - 7 - Jablka léta

12. července 2010 v 17:12 | Hana Slezáková
S nakloněným létem se pomalu vkrádá podzim. Někdo se chystá do školy, někdo se vrací na pavlač opálen, zklamán či šťasten vypráví své historky. Něco je třeba zapomenout, něco v mysli prožít znovu a opakovat. Ochutnávat znovu a donekonečna jablka léta, která se sypou uprostřed dvorku. Posadit se pod jablůňku spolu s ostatními, setřít smítka z ubrusu a popíjet mošt, co lisují v presu v rohu dvora Maťa s Ďulom.

Nechat mošt vykvasit, chlemtat jablečný burčák, pokuřovat opřen o druhé nebo vyšplhat na strom.

Marta se vrátila ze Španělska, s květy ve vlasech, divokým psem a zářezy na pažbě levé ruky. 

Zamilovat se je snadné, zakousnutím do jablka uvadá sama v sobě a připravuje se na podzim. 

Po příjezdu ihned vymetla všechny kouty, všechen prach a smetí, uvařila si kávu a houpala se v houpacím křesle.
Pohladila pravou divokého, s pohledem upřeným do jedné tečky. 

Modrá v bílé, kompozice.

Sešla se nad ubrusem s Jardou a Bertramem, pila jejich víno a naslouchala. Sama snad neměla co dodat.
Je snadné sedět s grafikem a malířem, když nevíte, kdo jste vy sami.
Prodavačem cetek stala se přes léto, v zapadlích uličkách Andalusie, na pláži u moře, přidala se k nim, co nic nemají a prodávají touhu druhých. 
Ukradla v krámku tarotové karty a hrála si na cikánku. Věštila z rukou, karet a kávové sedliny, tmavá a mluvící lámanou španělštinou. Neumím katalánsky ani galsky, nemám správný dialekt a neovládám idiomy. 
Procházela se uličkou a vrazila do okouzlucího turisty. Byl to Američan, myslela, že bude alespoň trochu galantní, že se s ním domluví a ocení její nízkou úroveň feminismu.
Zklamala se, když u něj přespala dvě noci.
Ráno vyrazila na pláž a procházela se zbůhdarma. Hloupé noci a probuzení s ránem.
Nechat se pozvat na mojito a potom honem utéct. Neví, jestli to chce zopakovat.
Okouzlila barmana a přespala u něj v bungalovu.
Trvala vždy na kondomu. Trvala vždy na korektnosti.
Na tom, že nikdo nezná její pravé jméno a nikomu nevyzradí odkud pochází.
Příchozí a ničící. 
Bořili ji a ona se ráda nechávala.
Běžela proti proudu a myslela, že jí to vyjde. 
Brian ji udeřil do tváře, políček pálil sotva pár vteřin, nevěděla, jestli nenastavit druhou tvář.
Jestli její tvář není druhá.
S brekem vyběhla, přeběhla k benzínce a ptala se mužů, kdo z nich míří na sever.
Zakoušela jejich oplzlost a bránila se, pak potkala u krajnice divokého a s ním se cítila hned bezpečnější.
Sedla si na zadní sedadla a nechala ho ležet v klíně, aby ji bránil.
Díky bezcelnímu prostoru nemusela ukazovat doklady, občanku stejně kdesi ztratila. 
Přejela hranice s pocitem úlevy.
Projíděla si teď pomalu v mysli celé léto a přemýšlela, co z toho vybere, co ponechat, o čem mluvit, co přikrášlit, nebo co by chlapi vůbec nepochopili.
Všechno zjemnila, jakmile se na ni otočili ti dva s otázku, jak se měla ona, určitě prožila léto zajímavěji, než oni dva, Bertram pracující na nové reklamní grafice a Jarda s prací na poli, sbírající třešně a okopávající záhonky. 
Usmála se a mluvila jen o krajině, o plážích a o moři. O Andalusii pro turisty, o fotkách z katalogu, pohodě a pochopení.
Ale v noci se stejně vzbudila propocená, zabalená mokrým prostěradlem, vrhala se na psa a mluvila divným jazykem.
Musím se probrat, musím se probrat.
Ledový závan ranního vzduchu z pavlače napomohl, probudila své oči a doufala v lepší den.

CO SE DĚJE NA PAVLAČI - 6 - Slunce, déšť a hvězdy

3. července 2010 v 8:56 | Hana Slezáková
Pršelo a pršelo. Kapky se odrážely od zábradlí pavlače, rozstřikovaly se a rozprskávaly s dopadem na prkna chodby. Šedivá obloha nevěštila dobré, v mracích se honili hladoví ptáci s křikem. Nezbývalo než číst. Pročítat myšlenky těch druhých a zaměstnat mozek třepotem slov. Když věty šumí v mozku stějně jako déšť bubnuje do střech.

Měla bych někam odjet, někam kde svítí slunce a moc neprší, kde hvězdy svítí do noci, lidé se ohřívají u ohně, který rozdělali na samém vrcholku strmého kopce. Slunce vyplňuje svůj žár někde jinde, písečná pláž zní ohlušující samotou, kdy kroupy dopadají na oblázky, ohlazované přílivem a odlivem. 
V moři se spojují sladká se slanou v jednotlivém proudu, mořský příboj bouří ve vichřici, olamuje stěžně zakotvených lodí a světlo majáku se protáčí do všech světových stran.
Nezbývá než se ukrýt před nepříznivostí, usrkávat kávu na terase a sklem pozorovat nečasy.
K osamělé dívce přistoupí cizinec, zkoušeje všechny světové jazyky, po chvilce váhání přisedne. V chatrné ratanové židličce přibližuje bílý šátek k ústům a zase zpět.
"Jste zdaleka?" zkouší lámanou angličtinou s těžkým přízvukem. 
Odkud jste, možná by stačilo říci.
Dívka se k němu nakloní a sotva zašeptá: "Přijela jsem nedávno..." 
Chrčivé "r" ji pohvizduje v plicích a dere se přes nos. 
"Počasí se letos nepodařilo..." pokouší se muž. "jindy je tu docela hezky..."
Ukáže prstem do přístavu.
Rád se plaví na své plachetnici. Když osaměle pozoruje moře, vytahuje ryby, griluje mořské štiky a okouny na roštu za křiku racků.
Otevře láhev bílého vína, decentně nalije do sklenice a pozvolna upíjí, v očích odraz horizontu. "Nechtěla byste se přidat? Samozřejmě až se udělá hezky..."
A v jejích očích něco zajiskří, drobné jiskřičky a plamínky, které tam doposud nebyly.
Ano, měla bych někam odjet, kde svítí slunce, s pohledem upřeným na oblohu pomalu odvracím oči a zabořuji je měkce do jantarových zrcadel mé kočky.

CO SE DĚJE NA PAVLAČI - 5 - Po Té

29. června 2010 v 19:06 | Hana Slezáková
Po večírku nezbývá než uklidit. Propíchnout balonky Homedromedárovi, aby se snesl znovu na zem, vysypat popelníky, umýt zem, vyvenčit psa a zapomenout s kým sme včera strávili noc.

A Marta se tedy vrhla do uklízení. Když už se vše blížilo ke zdárnému konci, zničeho nic zde vtrhl otec, začal lamentovat nad tím, že má určitě rakovinu a nedejbože bude muset jít na ozařování a nikdo neví, jestli to přežije a Marta už by taky mohla pobrat rozum, je na to stará dost a kdy si konečně najde nějakého pořádného chlapa s normálním bytem a kdy konečně dodělá tu školu... nezdá se ti snad že bys ji už měla mít dávno hotovou?

Ta, co umí hrát na harmoniku a krákoravě zpívá vylezla na pavlač a pěje:
"koupím si barák
s velkým sklepem
ať se vás tam hodně vejde
navrch hlínu
na to uhlí
je to lepší než být v truhli..."

Jana se ráno probudila vedle Jardy, nicméně pohled na Jardovi oblečené tepláky a vlastní šaty s fleky od rozmanitých potravin s asymetricky propálenými dírami ji docela uklidnil.

Bertram za to slečnu v posteli neobjevil, ale překvapil ho nestrávený vyvrhnutý kruh kolem jeho vlastní hlavy, rychle vyskočil, strhl povlečení, jal se uklízet a umývat svou vlastní pozvracenou hlavu. Vlastně si svou špinavou palici bezohledně narval do malého umyvadýlka na pavlači, pustil si na ni studenou vodu a chtěl se od všeho očistit.

Lada-Milada si prožily včera v extázi chvíli absolutního odproštění jedna od druhé, v jednu chvíli jako by jedna poletovala metr nad zemí a druhá připoutána se válela kdesi na zemi. Rukama se střídavě chytaly a pouštěly jedna druhé, najednou každá sama v sobě jak poprvé a nikdy jindy...

Jana otevřela Lolitu. První věta zní: " LOLITA, SVĚTLO mého života, žár mých slabin." 
Nezbývá než si to ověřit pohledem do knihy.

Černý přišel, otevřel vrata, nikým neptán a nezpozorován, počal si stavět své hnízdo uprostřed dvora, z papundeklu postavil zdi, z drátů udělal podlahy, z cihel učinil okna. Vykoukl z nich, pozorujíce svět, hleděl skz naskrz dovnitř a ven. Vytahoval svoje pařáty a hladově polykal kolemjdoucí, cpal si nestydatě mrouskající kočky do svých hladových úst. Mlsnou slinou slízl vše co zbylo a čekal na další příležitost.


Pokračování příště

CO SE DĚJE NA PAVLAČI - 4 - S láskou pro Martina

21. června 2010 v 19:58 | Hana Slezáková
Jana ani Jarda neovládají gramatiku, trpí trochu sociální fobií, kterou se rozhodli pro dnešek potlačit. Chystají se totiž na večírek.

Kolem desáté si jdu lehnout do postele, mám si číst nebo jít spát? Když tu klepe na okno Bertram, láká mě na nějaký večírek k Martě z přízemí. 
Nechce se mi, ale přemlouvá mě.
"I Jarda jde..." a ukazuje na Jardu, co se pomalu šourá po pavlači k nám.
"...no..." zamrmlá místo odpovědi.

U Marty je plno. V malém prostoru jsou všichni namačkáni hlava ne hlava, přitisknuti k sobě, ostatní posedávají v úzké chodbě nebo na pavlači. 
Nad pavlačí v tom vlahém večeru čmárají svoje kruhy zeměměřiči, nad zeměměřiči čmárají aeroplány, nad nimiž jsou všechny tyto čáry protkány a prorvány do propasti..

A nad tou propastí přivírám oči, škvírkama nasávajíc fialovou mlhu, co se dělá kolem mě.

"Sama sádik já sadila, sama budu polivať,
sama milávo ljubila, sama budu zabyvať." zpívá Naděžda.

Barno vytahuje buben, počíná do něj tlouci, Marta z Naďou pějí ve svých jazycích, zatímco Bertram zkoumá jazyk dlouhonohé tmavovlásky. 
Jeden dotáhl bečku, druhý začal rozsekávat starou almaru, onen ubalil brko, jiný si vpichuje do žíly. 
Jarda mě nesměle hladí po ruce, nebráním se. Skrz kouř procházím za všemi a za vším. Polibek na dlani, v ohbí lokte. 
Všichni mluví se všemi v nekonečném mumraji, v nekonečném dialogu s monologem, mluvit jeden s druhým nebo se ho alesoň dotýkat. 
Psi štěkají jeden přes druhého, někdo močí z pavlače, světla se zhasínají a rozsvěcují v pravidelných intervalech.
Domovská zespodu s kraválem nespokojena. Nikdo není odhodlán být umlčen.
Lada-Milada předvádějí své parádní číslo, estrádní vyvrcholení večera, potlesku dostatek, převrácené údy, ruce, kolena, obě najednou ve vzduchu v krkolemné hvězdici, staví se jedna na druhou. 

Na druhé straně pavlače Homedromedár přivázaný ke kytici nafukovacích balonků začíná nesměle levitovat. 

Kdesi zdáli se přibližují kakofonické sirény.
Ti z protisdružovacího nemají pro podobné večírky pochopení.

CO SE DĚJE NA PAVLAČI - 3.

16. června 2010 v 19:06 | Hana Slezáková
Popkulturní pavlačový guláš pokračuje.

Sedíme s Bertramem a Jardou na pavlači, usrkáváme víno ze sklenic a pozorujeme okolní život.

Dějí se zajímavé věci. Do úplně prvního bytu v řadě, který byl doposud prázdný, se někdo stěhuje.

Se zájmem sledujeme postarší lidi, přinášející spoustu různého nábytku, rozložitelné součástky ze známého skandinávského řetězce, protáhlé dlouhé židle a lavice, chemické WC.

Bertram přemýšlí o šílených důchodcích, kteří budou pořádat bujaré gerontofilní radovánky. Hudba pro starší a pokročilé, tanečky v malém krcálku, banda vyžraných jezevčíků a smrad neustále ohřívaných párků.

"A když to ucítíš moc, tak budeš vědět, že to mají za sebou..."

Cynik jako vždy.
Číháme na ně celý večer, pořád posedáváme jako nenápadně na pavlači.
Sme zvědaví, co se začne dít...

Samozřejmě nic. Sedíme a plkáme až do půlnoci a pak jdeme spát.

Příští den máme zjistit, kdo že se nám to přistěhoval.
Lada a Milada - siamská dvojčata srostlá na bocích.
S Jardou je nevěřícně okukujeme. Obličeje mají trochu zdeformované, ruce a nohy nelidsky opuchlé...
"Ty už sem kdysi viděl.."Snaží si Jarda vzpomenout. Potom vypráví, jak kdysi dojednával nějaký prodej obrazu ve vinárce a vrámci nějaké záhadné televizní estrády se tak vynořila tato dvojčata ve vší své kráse.
"Asi už jim došly prachy z estrády..."
"No jo. Asi už freak show nefrčí tolik jako kdysi... na komplu sestrojíš cokoliv..."
"Ale stejně by mě zajímalo, jak žijou.."
"A proč je od sebe v dětství neodřezali...."

A pak mi Jarda povykládá o všemožných siamských dvojčatech, o kterých četl. Navíc je pevně odhodlán tuto problematiku nastudovat na netu a spolu s Bertramem nás poučit.
Neustále je totiž přesvědčen o naší intelektuální nedostatečnosti. Mně vyčítá, že neznám pořádně ruské klasiky a Bertam ten je ochoten být trochu sečtělý pouze za předpokladu, že se mu to bude hodit v hospodě na nějakou mařku. Ve své zamilovanosti se pokouší skládat básně nad kterými dva s Jardou smíchy slzíme.

Potom je pevně odhodlán nám nedát nic přečíst. "Protože vy fakt nemáte cit pro poezii, to se nedá.."

CO SE DĚJE NA PAVLAČI - 2 - Samojedé, mimolidé a ti ostatní

14. června 2010 v 19:21 | Hana Slezáková
Pokračování nekonečného seriálu ze sousedství. Jana, Bertram, Homedromedár a další.

Bertram se probudil s napuchlým obličejem. 
Včera se k němu nečekaně přitulila paní alergie.
Červené rajče nemá náladu na nic.
Shrábnu zbytek tabáku povalujícího se po rozházených novinách. Hledám papírek, ubalím si.

Malíř Jarda mě chytne za ruku a vede k novému obrazu. 
"Musíš se na to dívat odtud, přesně odtud... Jedině odtud to vyzní..."
Pak mě přinutí udělat krok do zadu, krok do boku a vnímat ten rozdíl. 
"Vidíš to? Z tadyma je to úplně jiný..."

"Tady ten přechod, ten tady vůbec nevyzní..."
Navrhujeme mu s Bertramem, že by tedy měl namalovat na zem červené kolečko, kde se má divák postavit. 
Jarda nás chytá za slovo a namáčí štětec do barvy.
Bertram se rozvalí do svého oblíbeného křesla a vzdychá: 
"Zrovna teď... zasraná alergie... včera ve vinárce byl nádherný anděl.. to bys musela vidět, jak ta byla skvělá.."
Jenže dneska tam jít nemůže, to prostě nejde... Co teď...?
Radím mu, ať tam zajde, že ho snad ten jeho anděl zvládne i s oteklým výrazem. 

"Ty to nechápeš..."mračí se na mě, "po dlouhé době nějaká výjmečná bytost a mně se stane tohle..."
To nám s Jardou se stát nemůže, my sedíme doma. On pořád maluje a já píšu ty svoje pitomosti. Jenom občas vylezeme ze své ulity, to hlavně když nám dojdou peníze. Musíme otevřít vrata, vykročit ven, vytáhnout peníze z bankomatu, nebo nedejbože zajít na brigádu mezi cizí lidi.
A tak nás zážitky z okolí zásobuje Bertram, který je naším styčným bodem se společností. Má rád hospody, má rád večírky, každé ráno pravidelně vstává a chodí do práce.
S Jardou ho považujeme za ufona. 
Stejně jako Homedromedára, který pořád sedí na pavlači.
Ani se nepohne, z hlavy mu trčí dvě dlouhé antény.

CO SE DĚJE NA PAVLAČI - 1 - Zrození pavlače

10. června 2010 v 0:07 | Hana Slezáková
Jana se stala pavlačovou drbnou a rozhodla se zapisovat si vše, co se děje okolo, co lidi říkají, co žijí, co prožívají. Kdo jsou. Co kdo řeší, kdo má koho rád, kdo koho nenávidí. Pavlačový seriál na pokračování

10:35
Dělá mi problém vylézt z postele. Jsem líná. 
Musím vstát dřív i bez přinucení.

Kolem poledne
Vařím si oběd. Nemám troubu, zaplať panbůh za remosku, dá se to ní všechno naházet a potom jenom strčit do elektřiny.

Umývám podlahu v pokoji, zbývá kočkám vyčistit záchod, vyměnit stelivo a taky otřít misky.

Při cestě ze záchodu jsem potkala Bertrama. Má kocinu. 

I morální.

Včera to přehnal s pitím. Deset dvanáctek a pět panáků vodky mu neudělalo dobře.

Rozhodla jsem se, že mu jeho situaci ulehčím, skočím mu do krámu pro lahváče na spravení.
Jeho spolubydlící maluje obraz. Je to něco mezi lesem v bouři a hospodskou rvačkou od Lady. 

Pozvu Bertrama na oběd. 

Aspoň trochu uzobne a napraví si žaludek.

Včera v hospě objevil nádhernou dívku, měla dlouhé tmavé vlasy a krátkou ofinku, vypadala absolutně magicky. Snažil se navázat kontakt, snažil se být vtipný, ale nakonec byl z něho jen trapný blbec u baru.
";Já to s mařkama neumím..."

Odpovídám, že já taky ne. Moje nejlepší kamarádka se odstěhovala na druhý konec republiky a já za ni hledám náhradnici.

"Měla bys zajít do VYKVAJZLU...tam se seznámíš..."

Tak se ptám, kde že ten Vykvajzl je a Bertram mi to popisuje. 

Snad mě tam taky vezme.
"Pivo tam maj za babku a je to tam v klidu.."

No jo, Bertrame vezmi mě tam a nekecej...

Odpoledne

Odhodlala jsem se konečně něco udělat. Napsala jsem článek na net. 

O tom, že si máte pořídit stan pro psa, koupit si zvětšovací lampu a batoh si na cesty zatížit dalekohledem.

Pevně věřím, že je to užitečné.


Večer jsem kouřila na pavlači, nohy si prostčila skrz mříže ven, paní domovskou ze spodního patra to rozčiluje.

Nebaví ji dívat se na cizí nohy, co trčí se stropu.

Mína a Malá se producírují po pavlači.

Mávám na Horedromedára od naproti. Sedí pořád na stejném místě, ani se nepohne.

Možná se v noci rozhodnu potajmu k němu přikrást a odříznu ho od lavice.


POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ 

Úvodní slovo Hany Slezákové laureátky Literárních panovin a kulturní pracovnice

2. června 2010 v 17:47 | Hana Slezáková
   Jarní světlo dopadá do okna, za kterým sedí náš hrdina I., šťastný z posledního výtisku svého občasníku. Neb povedlo se to a ještě navlhlý plátek leží na stole před ním, když paní L. směje se z kuchyně, kde vaří pokrmy své rodině. Když pak přijde optá se ho, jak se mu její práce líbí, šťouchne do něj a pohladí přes lysinu. 
   Slova, verše, písmena zatím schnou, dokud nedoputují k našemu chtivému avantgardnímu rozervanému čtenáři, jež chvějivě očekává naše vlastní pocity, naše vlastní myšlenky. Skrz naše psaná písmena vloudíme se mu do mozku, je mu netušícímu, netušenému. 
   Rozdáme výtisky, rozprodáme naše listy, uspořádáme večírek ryby, kde krásné dívky ovázané pentlemi budou se radovat nad našimi neúspěchy. S vínem přijde také zpěv, kytary, klávesy, deklamace, tance, uvítání nového člena rodiny. Je zapotřebí představit ho všem, pochlubit se svým novým dítkem, tvorečkem, co chvěje se v dlani. V každém tónu, v každém nadechnutí rybka zvolna proplouvá, co mezi prsty prokluzává, ocasem mrská, kroutí se, vskoučí znovu do vody a po březích odpuje svou vlastní cestou.
   Věrozvěsti pole pobíhají za ní, lapají prsty na prázdno, mávají na rozloučenou - budiž ti požehnána cesta, nejmocnější poklade, jantare z našich mozků. 
   Jeseterka přičinlivá usadí se v obrazech skrytých, v písmenech cupitá až do vašich myslí, kde čtoucímu proklouzne uchem, vyjde ven okem a v každém póru těla zachybí se. Uvízne. Ten, který četl, stane se pak rybníkem naším, polem naším rozoraným, kde I. a I. ořou svou poetickou radlicí, L. kreslí příběhy, utěšujíc se grafikou, obrázky, fotky, příběhy L. a T. a snad M? 
   Usazení zas v jedné pavlači, vedle sebe nebo naproti, mávají si z jedné na druhou, zvou se na vína, na večeři, drbou jako pavlačové drbny, když u toho děti a zvířata přibývají, manželé se rozvádějí, milenci podvádějí, aby svou lásku opětovně nalezli.
A uprostřed toho všeho naše kamarádka J., zaříznutá, opečená, vykuchaná, čeká na to, kdo ji sní, kdo bude prsty olizovat omaštěné duchem poety. 

Nechť začne tato hostina a kůstky vám v krku neuvíznou!

NAJA

15. dubna 2010 v 17:26 | Hana Slezáková

Naja krouží malé kroužky.

Malé kroužky svojí pánví.

Malé kroužky v obruči.

Naja je malá víla, tanečnice.

V neděli byla na výletě na nejbližším měsíci. Už na to má věk, usoudila maminka. A Naja mohla vesele poskakovat ve svém skafandříku. Bláznivá Naja. Tanečnice vesmíru. A hvězdný prach jí odskakuje z hvězdných bot.

"Byla jsem na měsíci Imu," chlubí se ve škole. "Tam byl každej!" odpoví Paolo, výtržník třídy. "No a co!" odpoví Naja a našpulí pusu. Doma má hvězdný prach schovaný v ozdobné skleněné lahvičce. Ráda se na něj dívá. Potom s ním lehce zatřepe. Má ráda, když se pomalu snáší a rozptyluje. Včera nasypala trochu hvězdného prachu panenkám před dům. Budou tam mít hřiště a můžou si tam hrát. Skákat s míčem, házet si přes síť a zase míč chytat.

Panenky mají svůj malý domeček. A v malém domečku malé stolečky a malé židličky. Jasně že panenky nejsou živé, myslí si Naja. Děti nejsou hloupé. Ale dospělí jsou divní. Nedrží slovo. Táta mi slíbil, že mě vezme na Imu už asi třikrát a splnil to konečně až teď ...

Naja má ráda vesmír. Ráda o něm čte a dívá se na videopořady o vesmíru. Dospělí občas dělají také něco užitečného - sledují vesmír, objevují nové věci. Ale stejně jsou divní ...

Naja má malé tajemství. Na Imu objevila malého broučka. Schovala ho do malé krabičky. Dospělí jsou strašní kazisvěti - určitě by mu chtěli ublížit ...

Naja ví, že je to zakázané. Vozit si domů broučky z vesmíru. No a co? Zašklebí se Naja. A tak přidá k panenkám taky svého broučka. Ať si pěkně hrají! Neživé panenky a živý brouček v jednom domečku.

"Najo, pojď jíst," křičí táta zezdola. Naja jde a zapomene na broučka.

Táta uvařil zase něco strašně zdravého ... Snaží se totiž, aby Naja byla zdravá holčička. A tak do ní hustí všechna zdravá jídla. Naja pro to není až tak nadšená, ale ví, že nakonec stejně dostane nějaký pamlsek. Něco šíleně vesmírného ... Vesmírného trilobita, nebeského ježka, nudle z galaxie X, rozemleté létající talíře, mimozemské chobotnice ... Naja se však oblizuje nad zmrzlinou. Zmrzlina je přece taky vesmírná. A nesmírná ...

Po jídle Naja zmizne do svého pokoje. Kdepak je můj brouček? Pročpak si nehraje s panenkama? Panenky jsou však roztrhány. Nohy, ruce, vše se tu povaluje bez ladu a skladu. Naja je zděšena. Vesmírný brouček se vymkl kontrole! Co když je lidožravý?! Že by ti dospělí měli jednou pravdu? Naja nakoukne do všech koutů. Ani pod koberečkem není. Kde jen může být? Zlej brouček! Zlej brouček! Naja kopne vzteky do postele. Zlej brouček se schovává. Co když sežere tatínka a maminku? Co potom? Naja si sedne na postel a začne fňukat. Potahuje nosem.

Zlej brouček!

Pak vstane, otevře dveře, běží do kuchyně. Kde je táta s mámou? "Mami?" zavolá do ticha. Nikde nikdo. "Tati?" Nic. Naja běží ke dveřím. Zamčeno. Koupelna. Nikdo. Podívá se za závěs i pod umyvadlo.

Záchod. Taky nic. Podívá se i pod kobereček. Taky nic. Spláchne. Sedne si na záchod. Copak já budu jen dělat?

Žbluňkání záchodu, hučení větráku. Ale nikde nikdo. Naja je sama a osamělá. "Tak to byl vesmírný lidožrout ... Třeba jsem aspoň objevila nový vesmírný druh." Naja se vidí v časopisech - těch dětských - a na videozáznamu. Naše slavná Naja! Hlásají titulky.

Ale stejně ... Co táta s mámou? Ach jo. Co teď? Vyčůrá se. Spláchne. Zapne videozáznam na velké obrazovce. Začne tančit. Vesmírná tanečnice. Kde je táta s mámou? Zase fňuká. Jsem tu sama ...

Teď vidí, jak se něco pohnulo. Hele brouček. Opatrně ho vezme do dlaně. Prohlíží si ho. Ten že by snědl tátu a mámu? To by je přece musel někam dát. Ale on má pořád stejně velké bříško.

Co s ním? Rozšlápnout ho? Ale co když jsou v něm, to je ale už nikdy neuvidím ...

Vezme ho do dlaně a strčí do krabičky. Počká, co se bude dít ...

Čeká v pokoji.

Slunce zapadá. Stíny se prodlužují.

Čeká v pokoji.

Čeká u svých panenek.

Čeká a pohrává si s vesmírným prachem.

Čeká - Naja, vesmírná tanečnice.

TERIK

5. srpna 2008 v 20:47 | Hana Slezáková

Terik rozkrojuje velkého vorvaně spolu s ostatními.

Všichni jsou od krve, z vnitřností se ještě kouří. Z majestátního kytovce se pomalu stávají díly a dílky, naplňující kontejnery.

Malá Anuka pobíhá kolem, otec ji odhání, ať nepřekáží. Matka ji odvádí stranou. Psi štěkají v dáli, cítí pach krve a masa. Přijíždí velký náklaďák a odváží kontejnery do fabriky, zůstávají tady jenom zbytky.

Zbytky pro pracanty, jejich rodiny a psy.


Terik s velkým nožem stojí ve dveřích, je celý od krve, ale to nevadí.

Stejně vypadá k pomilování.

Pomalu se k ní přibližuje, zamaže jí domácí oblečení krví, zanechá jí šmouhy na obličeji, ve vlasech.

Teprve pak se jde umýt.


Dívá se na své krvavé ruce, nechala si je, tak jak jsou.

Zamazala mu tou krví záda, když se k ní tiskl.

Přejížděla mu po tváři, lehkomyslně mu přejížděla ve vlasech i po hrudi.

Nacházela na něm stále něco nového.

Nechávala se neustále něčím překvapovat, nalézala nepoznané.

Prstem prozkoumávala jeho zadnici, křičela mu do ucha, nechávala si to stékat do úst.

A pak jen ležet vedle sebe vnímat dech toho druhého, nasávat jeho vůni, cítit únavu.

Pak se zase vždycky zvedne, že musí jít domů, sbalí svůj nůž a jde zase pryč.


Terik ve dveřích. Loučí se. Odchází naslouchat chroupání sněhu, ostrý závan zvenku, mrazivý dech se proplouží kolem ní.

Nedutá.

Nedutá.

Vytahuje papíry z poličky, hledá červenou propisku, snaží se opravovat a soustředit.


Terik po příchodu domů s nikým nepromluví ani slovo.

Zavře se u sebe.

Matka se tváří svým klasickým výrazem. Zase si byl u ní?

Servíruje dnešní zbytky z vorvaně Anuce.

Anuka sedí neposedně a promlouvá ke své Lišce, své neviditelné kamarádce.

Otec zmizel v hospodě, zapíjí úlovek. Matce naskakují ostré vrásky na čele.

Pomalu se začínají prohlubovat.

Čeká třetí dítě. Podobá se velkému nafukovacímu míči, přechází po bytě, něco občas přeskládá, sedne si u okna a zapálí si cigaretu.


Terik ve svém pokoji sní, jak by spolu mohli opustit ostrov.

Tento ostrov. Tento ostrov. Tento ostrov.

Všude jen sníh. Otec vysedávající v hospodě s ostatními druhy. Matka se snaží udržovat v rodině tradice.

Prastaré tradice.

Přemýšlí, že by odjel jednou z těch lodí.

Jako muži tam.

Opustit ostrov, opustit rodinu.

Opustit nekonečné rozřezávání ryb, konzervace, fabriky, večery po hospodách, být jen s ní, nalézt nové možnosti.

Touží po nových možnostech.

Vždycky říkala, že byl její nejlepší žák.


Terik v lavici. Všimla si ho už první den. Měl zvědavé tmavé oči a vyzývavě se na ni díval.

Po škole jí pomáhal s věcmi, i když se mu za to ostatní posmívali.

Nakládal jí věci na sáně a ty potom vedl až dlouho k jejímu domu.

Dlouho k jejímu domu.

Nebo na ni čekal před obchodem, až si všechno nakoupí.

Někdy byl už hodně prokřehlý.

Ona mu donesla čaj s rumem v kelímku, byl teplý a příjemně hřál v žaludku.


První otevření dveří, pozvala ho dál.

Byla velká zima, nechtěla, aby prokřehl. Hřáli se spolu u kamen, sousedka je dobře roztopila, prohlížel si její prsty.

Sledoval jeden po druhém.

Chtěl se jich dotknout, ale rozmyslel si to.

Nevěděl, co by udělala.

Jen tiše naslouchal jejímu vyprávění.

Říkala, že tu nikoho nemá, cítí se osamělá.

Sousedka ji sice navštěvuje, ale je to stará nepříliš inteligentní žena, které ani pořádně nerozumí.V její řeči se mísí tolik jazyků a nářečí...

Nabídla mu teplý koláč, pojedl a odešel.

Pojedl a odešel.


Potřebovali by spolu odjet někam daleko... Někam pryč...

Chtěl by dělat něco jiného než v konzervárně... Děda měl ještě člun a harpunu.Byl rybář.

Ale on? Čím je on?

Evropané přišli. Nerozumí jeho řeči. Nechtějí se ji naučit.

Evropané.

Matka už od počátku sledovala s nevolí, jak jí pomáhal s věcmi, jak byl nadšený do školy.

"Stejně ti to k ničemu nebude..." říkávala.

"Nauč se ulovit tuleně, medvěda, všechny ryby a ptáky, potom se spolu budeme bavit..."

A odvedla ho k dědovi.

Děda ho naučil lovit zvířata, všechno mu ukázal.

Naučil ho pít.

Matka se snažila dbát na tradice, Nevšimla si, že v její vlastní rodině už nejsou přítomností.

Stále více se těšil na ni.

Utíkal z domu. Vyprávěla mu o zemi, ze které přišla.

Rád jí naslouchal.

Měl pocit, jako by byl jejím synem.

Měl pocit, jako by byl jejím synem.


Měla narozeniny. Koupil jí papírovou růži a šálu.

Koupil jí papírovou růži a šálu.

Věděla, že nemá moc peněz.

Neustále se ho snažila přesvědčovat, aby tolik nepil a šetřil.

Slíbil to. Slíbil to, ale druhý den se zase opil.

Chodila kolem. Snažila se být nenápadná. Chodila kolem, když on seděl uvnitř.

Lidé uvnitř si na ni ukazovali.¨

Podívejte, učitelka!

Hanlivě se šklebili. Šklebili se, až se jim krčily nosy.

Narazila do muže, co šel kolem. Byl to ředitel.

Ptal se co tady dělá. Něco mu pověděla.

Jeho žena je odtud. Napůl Evropanka, napůl domorodka.

Horká krev, co se nikdy neusadí.

Magická žena s velkými prsy. Tmavé havraní vlasy spletené do uzlu. Harmonie a krása.

Vedle ní si tak trochu připadala ošklivá.

Nikdy je nepochopím...


Terik jí vsunul jazyk do ušního lalůčku, projížděl jí uchem, ohmatával vnitřní prostor, ochutnával.

Bylo to poprvé.

Tam.

Ke konci školy. Terik už hodně vyrostl.

O trochu vyšší než ostatní chlapci ze třídy.

S hustými tmavými vlasy, do kterých mu zajela. Poprvé.

Jednala automaticky.

Vůbec nepřemýšlela.

Nepřemýšlela.

Určitě to pro něj bylo poprvé. Vypadal tak nevinně.

Bylo to skoro jako dětská hra.

Laskal ji uvnitř a pohrával si s ní.

Zakřičel.

Leželi spolu dál, takhle jeden na druhém, naslouchali dech toho druhého, dotýkali se jednotlivých pórů.

Doteky.

Kůže.

Jemné zapraskání. Záchvěvy.

Teprve když si utírala sperma tekoucí po stehně, tak jí to došlo.

Došlo jí to.

Teprve teď to vypadalo jako skutečnost.


Skutečnost?

Měsíc byla nervózní.

Vlastně ne pořád, ne hned od začátku.

Nejdřív si to užívala.

Čekala, kdy přijde Terik k ní domů.

Čekala.

Ze školy ji nedoprovázel. Chodila domů sama. V krámku si koupila kornout bonbónů sobě pro radost.

Těšila se z drobných věcí.

Ano, těšila se z drobných věcí.

Pořídila si psa. Dala mu jméno Robin.


Do konce školního roku se nesešli.

Terik se stále více bavil s jednou spolužačkou.

Začala ho podezřívat.

Nemluvila o tom. Koutkem oka ho sledovala.

Všiml si toho?

Spolužačka Agga se hodně na hlas smála. Kupoval jí sladkosti. Plánovali jak prázdniny stráví spolu. Nejdřív budou pracovat. Aby měli dost peněz. Potom procestují celý ostrov, navštíví všechny místní osady, vyslechnou si staré příběhy.

Najmou si loďku, budou se plavit kolem ostrova po moři, navštíví všechny okolní ostrovy a ostrůvky.

Kdyby našetřili dost peněz, mohli by se podívat i někam ven.

Pohledy za rohem. Rozhodla se, že odjede. Má něco našetřeno.

Odjet.

Najednou se objevil.

Klepal jí na okno. Uprostřed prázdna, z ničeho nic.

Uviděla ho. Obličej za oknem. Přemýšlela , jestli mu má otevřít.

Nervozita. Nervozita v jeho obličeji. Byl rozhořčený.

Vydělali jen málo. Přesto se vydali na cestu.

Kde je Agga?


Zůstala trčet v jedné osadě, kde má příbuzné. Rozhodla se tam zůstat. Je s ním těhotná.

Příbuzní chtěli, aby si ji vzal.

Rozešli se. Hned sem přijel.

Prý za ní.

Musí posílat peníze pro Aggu, jinak si pro něj příbuzní přijedou.

Všechno jí to rychle vypověděl.

Mluvil překotně. Zrychleně dýchal.

Sedl si do křesla. Podíval se na ni.

Měl slzy v očích. Začal brečet.

Je to ještě malý kluk.

Musela mu odpustit.

A pak najednou to bylo jako dřív.

Milovali se dvakrát po sobě.

Potom si usnuli v náručí.

Příští týden nastoupil do konzervárny. Smířil se s osudem.


Byla dál učitelkou.

Další školní rok.

Další školní rok.

Nedokázala se soustředit.

Učila. Ale už ji to nebavilo tak jako dřív. Rozpustilé děti jí začaly čím dál víc lézt na nervy.

Čekala, že se k ní Terik nastěhuje. Stále bydlí s rodinou.

Občas za ní zajde.

Mluví, jak odtud chce odejít.

Ale všechno je pryč.


Dnes ráno musí rozkrajovat velkého vorvaně. Otec poučuje. Přitom se pochechtává. Má svou obvyklou hladinku.

Anuka je najednou tady, směje se a poletuje.

Jeho milovaná sestřička.

Odhánějí ji pryč. Nezavazej!

Anuka si pohazuje sněhovými koulemi. "Pojď už domů!" volá na ni máma s velkým břichem.

Připomíná vorvaně.

Velké břicho a v něm plave dítě.

Sestřička nebo bratříček?

 
 

Reklama