revue právem opomíjených

Eda Uličný

POHÁDKA O ČLOVĚKU, CO UMĚL VŠECHNO STRČIT DO KAPSY 7. - KONEC

28. září 2008 v 18:25 | Eda Uličný

"Konec! Chlapi, zavírá se!!! No tak, tady už nic nedostanete. Už to ani nedopíjejte, říkám to potřetí! Slyšíte, sakra?!!!" Ale ty jejich vytvrzené, vytřeštěné huby vydávají leda smradlavé ticho, řve si barman v duchu, tamtomu akorát skříplo v dásních, jak mu zapadala čelist do brunátné hlavy, chlapi mají oči vytřískané nebo zavřené, zabržděné zamručení, zdechlé ticho.

"Sakra, vždyť tady zavazíte tři hodiny přes čas, končíme, já už bych se taky někde napil a spal!" Ale chlapi mají už dávno zavřeno, skončili s náležitou zavírací hodinou.

A ke všemu na něj chlápek ve skleněných dveřích "ANÁR OHÉNREČ U" ukazuje hned dvěma prsty, "dvakrát Staropražcovku" - jednu rovnou, jednu na noční stolek, libuje si pro sebe - "a ještě jednu pro vás," přidal prostředník. V šedozeleném plášti minul věšák na svršky a mincemi chichotavě bubnuje o pult, zjevně vyspaný, červenou v obličeji.

"Nic, zavřeno!!! Bruno, neser mě, nespi a vypadni!" Barman měl červený kostým barmana a šedozelenou hadrovou tvář.

"Tak aspoň ten zbytek Poštmistra tamhle v té lahvi, vezmu si ho na doma."

"Pozdě! Tady už je to po smrti! Tady už se nedává, tady už se jde do hajzlu!!!"

S vervou vytrhl židli zpod tuhého tichého chlapa, ale nedostal z něj než dvě rány koleny o podlahu, zapadlé zamručení, tuhé ticho. "Vy půjdete první!" namířil proti chlápkovi v plášti. Ten ustupoval lokálem, až se zapřel rukama ve veřejích, takhle to být nemá, "dvakrát staropražcovou," zajektal, barmanova tvář se mu vecpala do obličeje, teď už překrvená vztekem, upevnil se na místě, rozhlédl o nálevně a prskl kapsou do protiútoku.

Barmanova rudá tlama se chtě nechtě vyvaleně ohnula a vbourala do kabátu a s tím přišlo pár chvilkových optických klamů, když se stěny hospody vsakovaly do kapsy jako do výlevky. Čtyřikrát to mlasklo netečnými hosty a modrozeleně se rozblikalo křivkami lahví, které přiháněl ubývající lokál, batolivě přikyvovaly, ba, ba, ba, řádně seřazené podle účinku a řízu. Doutníkový dým ze všech koutů se v tuto hnědou ranní hodinu přimotal v hnědých šlachovitých kornoutech a po nich provrčel kapsou přidušený stropní ventilátor a táhl za sebou strop, zdivo zřídlo a vzduch zbytněl plynem a ušním mazem ulice, byl to čistý řez mezi sousedními umolousanými domy, na nově prázdném prostranství se kyselilo několik nezávislých odpadků.

"Končíme!" rachtalo z kapsy neúnavně, barman pořád tropil neklid v jeho kapesní hospodě a když chlápek opatrně nahlédl dovnitř - kapsa si přisvojila a zachovala i světlo v místnosti, pravda, nějak neživé, povislé, žluklé a krémově mastné - barman zrovna kopal do nezvučných chlapů a poléval je starou studenou kávou. Chlápek si ho podal dvěma prsty, barman kopl do vzduchu a byl na ulici. Švihl hlavou kolem a kolem, "zase," vykousl ze sebe a zahodil hrnek.

"Viděl jste? Zmizela! Zase!" Poznamenal si přesný čas a vydal se na poštu odhlásit budovu z mapy, vybrat pojistné a vyfotografovat se do novin.

a pak to pokračuje dál

POHÁDKA O ČLOVĚKU, CO UMĚL VŠECHNO STRČIT DO KAPSY 6.

22. září 2008 v 23:25 | Eda Uličný

Chlápek jde dovnitř, chce získat tabatěrku a dostane se mu prohlídky celého vetešnictví s mnoha podivnostmi. Taky tam najde, jak se domnívá, spoustu věcí po otci a tak přijímá starožitníkovu nabídku a zůstává tam pár let pracovat a bydlet. Při obchodu dostává od vetešníka přehršel oblíbených věcí a ujištění, že si nemusí dělat starosti s jejich uskladněním.

Starožitník se rozmáchl hadrem přehozeným řes paži a několika třepnutími z něj v prachové metelici vytvaroval neobratný plášť, lysý kabát, zakousanou šeď, možná zelený, kapsu na pravém boku, která jediná působí přepevně, režně a sveřepě. Zelenosiná prachová aura se pořád povalovala vzduchem okolo odřené látky.

"Nedá se vyprášit, ani kdybyste se utřásl," pověděl vetešník a nasadil si jej. Krk podjel pod límec, ramena zplihla a tělo se pomačkalo.

"Pochopíte to snadno."

Stařec v kabátu pleskl okrajem kapsy o sebe a pak ji vycenil a shýbl se k bačkorám, uchopil je do prstů a zlehka vhodil do nastavené kapsy. Klepl pohledem o chlápka a zadval se na skříň, znovu stloukl a roztáhl kapsu, dlaní se dotkl skříně a jemně, téměř jen jako, si ji přitlačil k pravému boku. Skříň se přihnula, navlékla rohem do kapsy a už tam bez zábran tanula celá, jako strmě zahřátý ledovec, za šumění podšívky.

Když zapadla čtvrtá vyřezávaná nožka, stařec přihladil kapsu k boku a srovnal ji.

"Pochopil jste? Osvojíte si to brzy."

Kapsa zůstala hladce vyhlazená a plochá, žádná hranatá stopa po tom krámu.

Vetešník vybral a naložil do kabátu tabatěrku a krocaní popelník a pak nechal zmizet křeslo zpod chlápka stejně svižně jako pohlednici z nočního stolku a jednonohou porcelánovou baletku.

"Vstaňte a zkuste to."

Obalil ho pláštěm, vždyť se ani nezdá, že by nějak ztěžkl při tom všem, to bude jako ten trik s polykáním dřevěných kostek, červených a zelených, i když ta skříň, ta se povedla mimořádně ...

Chlápek sáhl na noční stolek a několikrát do něj udeřil, pak si vzpomněl a zkusmo zatřepal kapsou. Stolek se uchopil do ruky a zvedl, letmo se mu otřel o bok a vzápětí cítil, jak ho klička od dvířek rýpla do stehna a sjela po něm, a už nebylo ponětí o váze a tvaru té věci. Zopakoval pokus s kostýmem asistenta, pověšeným vedle dveří na širokém ramínku. Velmi efektní trik, velmi vděčné kouzlo, pane, uhrančivá iluze!

"Nemějte strach, je tam všechno, přesvědčte se sám." Vetešník vytáhl z kapsy u kalhot baterku, rozsvítil a strčil ji chlápkovi. Chytil ho za hlavu a vtlačil přes okraj kapsy kabátu.

A hlavu jako když vsrkne savý železniční vítr do tlamy tunelu, v tu ránu se chlápek překlápěl trupem do šedivé měkoty, jednou rukou se podržel lemu kapsy jako zábradlí balkónu a baterkou z něj hleděl do poddajného, zapomínavě konejšivého prostřeného prostoru, do vejčité kajuty vystlané ševelivou šedí. Starožitník ho nabral pod koleny a převážil.

Chlápek dopadl, udělal důlek a ten se pružně přelil do stěn celé ulity, všechny ty známé věci - skříň, tabatěrka - si vlnitě o kus poposedly, útulek ho přijal, přilnul, pohladil. Trochu klouže podlaha z podšívky, bude sem třeba dát koberec, chlápek sebral pohlednici ze země a uklidil si ji na noční stolek. Tak. Pak ho chňaplo v zátylku, až mu nohy mrskly o sebe v teplém kapesním vzduchu a potom už zase přistály na parketách zadního pokoje, hned vedle polobotek.

Vetešník si promnul prsty a chlápek se protáhl za krkem. (...)

Pak už jde chlápek po svých do světa.

POHÁDKA O ČLOVĚKU, CO UMĚL VŠECHNO STRČIT DO KAPSY 5.

16. září 2008 v 19:19 | Eda Uličný

"Přijmeme uchazeče o výkon zaměstnání na místa:

doručovatel exotických listů

doručovatel výbušnin

doručovatel na neznámé adresy

Pracovním prostředím nejvýkonnější budova ve městě a celý svět," povídal žlutý letáček, zapadlý pod lavičku v nádražní hale.

Hlavní třídou z Hlavního nádraží k Hlavní poště šel ten úplně vedlejší chlápek a v duchu si připravoval řeč:

"Dobrý den, já mám převzít dědictví po jednom občanovi, ale nevím, kde bydlel a kam se obrátit, aby ..."

"Hned se podíváme," řeknou mu.

"Víte, nemáte ho v seznamu, ale na poště on občas býval, platil zálohy ..."

"Nemáme?"

"No vlastně máte, jako že na nádraží ..."

"Na nádraží? A co chcete dědit?" namítnou.

"Ale to jsem řekl já, že na nádraží ..."

"To jste řekl vy?"

"To jsem si vymyslel jen tak na zkoušku ..."

"To jste si vymyslel? Hm. A dál?"

No dál, ještě tak může dodat, ža to snad má být Na pláni, kde není ani poštovní schránka, a závěť že nemá, ale tadyten obrázek ...

"Hm. To jste si taky vymyslel?"

Zastavil se a botou rozmetával smetí po chodníku. Byl v koncích. Kde je klika od opony, aby udělal přítrž nejapným kouzlům? Kdo to tady kydá klam? Přece si nevymyslel vlastního otce, vždyť to by ani nešlo. No ano, otce jistě měl, zrovna takovou (-blik-) tabatěrku míval, co je tady za výkladem, no ano, s opáleným rožkem, přesně takovou ...

Z hnědého šera za výlohou se odblýskl malý duhový čtverec, ukázal se umělý zub v rýhatých ústech, křišťálový klenot v přetenkým dlátkem vyřezané stařecké tváři. Ba ne, to není socha, je to člověk, naklání se do ranního slunka z ulice, ruka stará útlá žlutá tanečnice pohladila krabičku a zdvihla ji směrem k němu, ale on už mezitím leknutím uskočil, má to být dobré znamení nebo další mámení?

Přečetl nápis v průčelí obchodu.

"STAROŽITNÍK" představil se stařec v krámu první řádkou dřevěné tabulky, vykrouženou jistým a velebným písmem. "VETEŠNÍK" dodala druhá, hrbatá a kostrbatá řádka. V "Š" byl červotoč.

POHÁDKA O ČLOVĚKU, CO UMĚL VŠECHNO STRČIT DO KAPSY 4.

14. září 2008 v 16:10 | Eda Uličný

"Promiňte, pane ... hej, jen na okamžik ... slyšíte, člověče? ... táda tráda tyjáda tantáda! ještě spíte? ... pouze pár slov ... tak prosím, pane! ..."

"Říkal jsem přece nebudit," mručel chlápek a nerudně loupl očima do světa, kde se žlutal stejnokroj poštovního úředníka.

"No vidíte," uštípl pošťák. "Jestli tu hodláte setrvávat, mohu znát vaše osobní údaje pro snazší doručitelnost zásilek?" a palcem brnkal o hřbety stránek abecedního veleseznamu.

Tu se našemu chlápkovi do ještě zívající a pošmourné mysli dobelhal nápad: "To tam máte všechny tady ve městě?" ťukl do poštovního sešitu.

"Všichni za posledních pět let, tři měsíce. Měli by být!" doslovil významně.

Tak chlápek s nadějí vynesl na místo svého jméno otce.

Pošťák nalistoval příslušná písmenka a zavřeným perem proletěl nad několika stránkami, chlápkův pohled mu visel přes rameno.

"No prosím, vás tu ani nemám, nováček? A už jste tam."

"Dříve Na pláni," nevzdával se chlapík.

"Na pláni ..." pošťák rozeskládal rozložitou mapu města na kachlíčkovou podlahu a zatížil sešitem a brašnou. Nasadil si brýle a vkleče ji zkoumal. "Jo," hukl, když dolezl k okraji plánu.

"Ano?" vystřelil chlápek.

"Mmh, mh, h, h, jo, nic!" listonoš odmítavě pokýval hlavou. "Člověče, vy jste nám nějak unikl." Nesouhlasně hleděl do plánu a ohledával zelenou plošku. "Prosím vás, tam není ani poštovní schránka, tady máte aspoň střechu nad hlavou."

"A nemůžete to tam mít ještě někde jinde?"

"A kde, prosím vás? Ale teď už nás to nebolí, že?" přikročil a přešel do polohlasu, "my máme odpovídající mapy a všechny změny zaznamenáváme a doplňujeme." Pro dosvědčení ukázal na pár přeškrtnutých domků. "No každopádně ... š ... š ... š ... š," zasupěl jako vlak, sám se tomu zasmál a špičkou pera zajel po lince železnice na obrázek nádraží. Vypsal do něj uvedené jméno chlápkova otce vedle několika dalších.

"V pořádku. Změnu ohlaste nejbližšímu zástupci pošty. Dobré ráno."

POHÁDKA O ČLOVĚKU, CO UMĚL VŠECHNO STRČIT DO KAPSY 3.

3. září 2008 v 22:55 | Eda Uličný

Chlápek se pořád nemůže trefit, žádná pořádná zmínka o otci, nachází jen různé povědomé předměty, a tak první noc ve městě vysněného dědictví stráví na nádraží.

"Překontrolujte si údaje na cestovním lístku ..." brněl nádražní amplion. Chlápek shodil kufr na kraj lavičky v hale a kufr ho vzal s sebou. Do rána už se ani nehnu, zamanul si.

"Žádáme cestující, aby spěšně nastupovali do zrychleného vlaku Hornomořský projektil, připravit se ... ke startu ... pozor ... teď! ... odjezd!"

Chtěl si ještě sundat kabát, ale vsedě to nešlo. Musel se zase opřít o bolavé nohy, pak se sesunul na lavici a šinul se k polospánku.

"Pro zmizení stanice Hrbín je jízdní doba vlaku Mechetická selka zkrácena o šest minut."

Spousta lidí okolo už spala, na lavičkách, skládacích sedačkách a na patách sloupů mezi zavazadly, přes zábradlí a pultíky zhasnutých pokladen mezi lahvemi. Mužík v hranatém saku s odznakem zkřížených kolejniček a s tváří smáčknutou úsilím okolo nich čápavě našlapoval v ponožkách, jako by si myslel, že jeho ticho bude slyšet mezi klapáním různorodých jazyků, hlásáním amplionů a vlakovým tudytudy. Jedním okem přiklížený k hodinkám a notýsku, jednou za čas poklepal na některého ze spáčů nebo celou skupinu a ti se neprodleně zvedli a odešli k nástupištím.

"... lovecký vůz má červenou barvu a není vybaven okny. Kořist je možno upravit v jídelním vagónu."

Netrvalo dlouho a měkkonohý mužík se zjevil našemu chlápkovi v přivřených očích a šlápl mu do usínání:

"Přejete si vzbudit, pane?"

"Jo, okamžitě, něco s tím udělejte, to je zlý sen!"

"Já vás mohu vzbudit, jen když usnete. V kolik hodin to má být? Čtvrt oceláku předem, čtvrt v ten váš pravý čas."

"To teď ještě nespím? V tom případě nebudit." Utěsnil víčka a všechno mu zmizelo.

POHÁDKA O ČLOVĚKU, CO UMĚL VŠECHNO STRČIT DO KAPSY 2.

28. srpna 2008 v 20:35 | Eda Uličný

Příběh se osměluje, když chlápka vyhledá pošťák a předá mu nejasnou a zmatenou zprávu o smrti otce, se kterým se chlápek už dlouho nestýkal, a jakémsi dědictví. Chlápek už se chce usadit a odjíždí do města.


(...) tamhle zevluje na obrubníku žlutý pracant poštovní služby, prohlíží obálky z brašny proti zapadajícímu slunku a slabikuje si.

"Prosím vás, nevíte, kde se tady říká Na pláni?"

"No," mlaskl pošťák, "máte peníze?"

"Mám dědictví ..." uvažoval pro sebe polohlasem a rukama hrabal po mincích v kapsách.

"Máte čtyři oceláky?"

Chlápek poskládal ze dna kapes potřebný obnos, pošťák ho jedním švihem sebral z dlaně a sevřenou pěstí zachrastil do jízdní dráhy. Zabrzdilo velké oblé taxi. Pošťák si jednu minci schoval do hrudní kapsičky, tři oceláky strčil řidiči a zašeptal mu do ucha.

Chlápek se posadil do měkka, do mechu a vřesu čalounění, do umělé srsti sedadel. Klapl dvířky a hluky města zůstaly za nimi, vůz se rozjel jako po bosých špičkách a taxikář měl oděv z nešustivé látky. Městské ulice pouštěly do vozu oválným okýnkem trochu vyboulené momentky: šedé budovy prošívané pestrými nápisy, snědí uliční tanečníci mezi bledými lidmi a strakatými postavami z plastických pěn. Jeden živáček přestrojený za konzervu nejčerstvější laskominy se kutálel po chodníku a za ním vezli obří obraz spokojeného jedlíka z placatého papundeklu. Přízemí města, poštovní schránky, směry, možnosti, dveře, vchody, brány, vrátka, tam, sem, tlač, táhni, prosíme zavírejte.

"Na pláni!" řekl chlápek ještě nahlas pro jistotu.

"Já vím, poslyšte, jestli nemáte kde spát, můžu to vzít k příjemnému levnému hotelu, lacinější tady neseženete, noc na krku, neznáte to tady, jedenáct oceláků, to není moc, ne?" zkoušel řidič.

"Chm," chlápek bezděčně sáhl na kapsu a kapsa se cinkavě uchichtla.

"Jo pane, tak to není ani celej ocelák, tak nanejvýš osmdesát železňáčků, jak slyším," smál se mu řidič.

"Jen jeďte," přikázal přísně chlápek, "žádný hotel, tam mám hotové jmění," a třebaže nechtěl, bylo znát, jak se těší.

"Aha, další zlatokop, ještě že pán zaplatil předem. Takových tu bylo, no jo, tam se dá jít pěti směry, tam se dá jít všemi směry, ale nikdo a nic vám tam nenaplní kapsu. No, třeba se pletu," dodal smířlivě, ačkoli pro něj byl chlap s prázdnou kapsou vyřízený.

Jedním dlouhým šumivým polibkem na široké rty vozovky proklouzli kolem rozsvícených chodníků, troubících výkladů, vyložených nesmyslů, ramenatých stavebních strojů a popsaných ohrad, ani semafor se nezačervenal. Byli na kraji města a vůz se začal kodrcat, protože silnice tu měla vylámané stoličky.

Nebe bylo víc než domů, občas člověk, staří lidé seděli a dívali se, mladší chodili dlouhým krokem, tu a tam pes. Zastavili. Poslední ulice přecházela za posledním domem v hliněnou pěšinu a pod volným svahem se rozmachovala travnatá rovina s keři a několika stromy, ve stmívání nedohledná.

Náš chlápek řekl řidiči: "Jo" a vydal se k domkům a rozhlížel se po cedulkách: Konečná ulice dva ... čtyři ... šest ... Měl se ohlásit na úřadě hned, když přijel, dům bude asi zamčený, však se tam nějak dostane, otevře si šikovnými prsty, přece když je to teď jeho dům ... Někdo ho vzal za rameno a otočil, aha, taxikář, a ukázal mu do té nekonečné roviny: "Na pláni je tamhle." Cože? "Na pláni je jedině tam. Odsud," řízl hranou ruky ke svahu, "pořád pryč."

POHÁDKA O ČLOVĚKU, CO UMĚL VŠECHNO STRČIT DO KAPSY 1.

13. srpna 2008 v 16:08 | Eda Uličný

"Rrrračte mistřřřřřře!!! řekl barevný buben.

Tak ho tu máme, zrovna bylo slyšet, jak pustil paličky, červenou a zelenou, ťuk a bong, napodlahu jeviště. Pak se tam potmě praštil o plechovou požární skříňku a vzápětí chmátl po něčem, co rezavě skříplo, všiml si toho někdo?

Jestli sedíte před oponou, i když to se vás tu, jak čítm, moc nesešlo, návštěvnost vychrtlá, jestli sedíte před oponou, tak to ho ještě nevidíte. Ještě je uvnitř a otálí si tam. O nic jste doposud nepřišli, nic pořádného se zatím nestalo, na pohled obyčejný chlápek, ani mladý, ani starý. Rada napotom, až se ten huňatý hadr před vámi vyhrne: bude to ten bez zrcadlového saka, bez klobouku, ze kterého rostou lilie z gumy, beze jména, co se píše na plakátech spirálovým písmem. V rohu, v přítmí, člověk, strojek nebo šelest bez těla?

A tak tam teď ten náš nenápadný člověk, ten potemník, válel v ruce kliku od opony, na pár skrčených vteřin ještě nechal zataženo a natřepával se tou chvílí: uf! Byla to právě jeho malá chvíle a jenom jeho krátké kouzlo. Ano, i pouhý pomocník zájezdního kouzelníka, varietní čeledín, má své kouzlíčko. Když spal a když se tady za závěsem zahleděl do sladké, zavařené tmy, to mu patřilo. Jaké asi tváře, jakou tu jejich zvědavost si promítne dnes do svého prkýnkového soukromí, až zabere za kliku, až provaz na klice mávne kouzelným hadrem? Jaké pohledy dnes vypadnou zpoza závězu, aby naskákaly na jeho chlebodárce a mistra kabaretních kousků, který bude tady v takové barbárii gejzírovat a šotolit se, špikován stojacími lampami, které pilně shromáždilo ochotné venkovské publikum? Pohledy měchuřinaté a dlaskovité, suché i nalízlé, sbírka pohledů, když nakrátko odklopí víko od světa. A mistr zkušený kouzelník mu dá malíkem znamení, znamínko jen pro něj, jakmile je předvádění u konce nebo v koncích nebo ho to prostě přestane bavit, a on: skříp! a lidi jsou čáry máry fuč. Zavření tam venku. To je kouzlo, pane, takovou má malou jenom svoji moc.

Inu, jiné kouzlo mu nezbylo. Pravda, kdysi viděl opravdový kus světa, poznal, jak se vedou řeči, napestrých plakátech se tenkrát vyjímal jako největší z asistentů, na jevišti se nechával řezat napůl a kladl kouzelníkovi hlavu do tlamy a jiné šelmovské kusy. Představoval si celý vykouzlený světadíl, ve kterém znalci eskamotáže přichází všechno samo sebou, z ničeho nebo z trochy dýmu, jako se rodí holub z mistrova cylindru. Tehdy ho ještě bavilo odkoukávat šikovnosti zpod mistrových prstů a kde mohl, procvičoval obratnost, aby kouzelný svět neustálých proměn co nejdříve ovládl ke svému potěšení. Ale v nynějších dobách, kdy už dojedli všechen starý věhlas a zájem a elegance publika se vydaly jinam, krčil se kostým kouzelníkova asistenta v cestovním kufru a jemu zbyl bubínek, na který měl říct jen "Račte maesto!" a "To byla teda produkce, kruci!" a klika od opony.

Víte, teď už by byl spíš rád, aby věci zůstávaly na místě. Už to všechno nenazýval "jak se svět hýbe", ale "jak se věci mají".

Počkejte, já do něj žduchnu jazykem, aby se ti, co se chtějí jen dívat, dočkali toho kouzelníka.

Tak. Chlápek se probral z jalových vzpomínek a napřel se do kliky, opona se škubla a prorezlá klika se rozchechtala. Čím déle se takto potlouká světem, tím hlasitěji se mu kliky vysmívají.

 
 

Reklama