revue právem opomíjených

David Nedoma

Z MÉHO ŽIVOTA

10. března 2012 v 14:40 | David Nedoma
Narodil jsem se chudým (protože) poctivým rodičům, jako důsledek mohutných silvestrovských oslav, v září téhož roku, na jehož samém počátku jsem byl počat. Na mých rodičích opravdu nebylo nic mimořádného. Byli si podobni jako vejce vejci, takže si je každý pletl - šlo totiž o jednovaječná dvojčata. Můj otec, který sklenkou dobrého moku nikdy nepohrdl a vysloužil si proto mezi přáteli z mokré čtvrti přezdívku 'Piják', pracoval po dlouhá léta v zoologické zahradě, v pavilónu opic, jako exponát. Má drahá matinka, než zestárla a museli jsme ji dát utratit, vydělávala na naši rodinu po celý čas svým tělem. Sehnat pro ni zákazníka byl ovšem velmi složitý a někdy téměř neřešitelný úkol, při němž jsem notně zesílil a naučil se mnoha ručním chvatům, které jsem pak ve větší míře mohl uplatnit i později, když se ze mě stal realitní makléř. Moje matka - budiž jí země lehká - totiž opravdu nepatřila k nejpřitažlivějším a pouze jedinci, kteří nehleděli příliš na hygienu a případné hrozící dermatologické obtíže, se jí oddávali zcela dobrovolně. Nevím už přesně kolik lidí se nám s otcem a oběma bratry podařilo takto odchytit do důmyslně sestavených pastí, ale jistě jich bylo víc jak tisíc - cikány a orientálce nepočítaje. Těla jsme pak vyváželi za soumraku za město a někdy jsme je jenom prostě házeli do řeky, kterou nám za tímto účelem moudře poskytla příroda.

Brzy však začalo těchto nedobrovolných zákazníků valnou měrou ubývat a situace se vyhrotila v okamžiku, kdy městská rada nařídila vyklidit a zbourat celou naši čtvrť. Rozhodnutí to nebylo, pravda, nikterak překvapivé - zvláště když po poslední epidemii plicního moru poklesl počet trvale usazeného obyvatelstva na jednu desetinu původního stavu (tedy na osm) -, přesto nás však zdrtilo. Přes několik dopisních bomb, které jsme odeslali na adresu magistrátu, se zdál být osud našeho domova zpečetěn. Dosah této rodinné tragédie byl nedozírný - velmi jsme na naší jedové chýšce lpěli. Se slzou v oku jsme si připomněli, jak náš děd, který přitáhl do města odkudsi z B. (kde si odpykával doživotní trest za své donebevolající zločiny), obsadil tento dům, povraždil jeho obyvatele a v špíně ulice pak zplodil s nějakou osobou, snad lidské rasy, i svá roztomilá dítka - mé rodiče. Romantika starých zašlých časů! Ano, již třetí generace obývala zdejší slum a nikterak nemínila jej opustit. Stěhovat se pryč?! Ani náhodou!

Nyní již děd, zakladatel našeho slavného rodu, nevycházel čtrnáct let ze svého pokoje a byl s největší pravděpodobností mrtev. Ať mrtev nebo živ, stále byl plnoprávným členem rodiny (kvůli důchodu, jenž jsme za něj pobírali), a jistě ani on by nesouhlasil s opuštěním hnízda, kde se nám vedlo tak dobře.a kde jsme již naplno zapustili kořeny - na úkor místního domorodého obyvatelstva. Teď že měl být pojednou - vinou úřednické zvůle - všemu konec?! Ó sladký domove, brlohu hříchu! Nemínili jsme se tě vzdát jenom tak...
"Budeme bojovat do posledního muže," prohlásil osudového dne otec rezolutně.
"Tím posledním mužem budu, v nejhorším případě, já," dodal ještě a rozdělil mezi nás munici. Brzy nato vyslal nejmladšího ze svých synů na zteč. Ten ovšem s bodákem neměl proti bagrům příliš velkou šanci a zemřel nezpozorován v sutinách jednoho z domů. Tento okamžik nás všechny rozlítostnil.
"Zapomněl jsem jej opásat výbušninou," lkal otec. "Takhle nadarmo prolitý mladý život!" Tato ztráta nás citelně oslabila a donutila změnit taktiku - přešli jsme ke guerillové válce. Bratr pomáhal kdysi na Balkáně s vyvražďováním civilního obyvatelstva a jeho cenné rady byly v těchto chvílích k nezaplacení. Náš tatíček nyní hořce litoval nedostatečného vzdělání, jehož se nám dostalo. Sám si až dosud myslel, že Molotovův koktejl slouží k vyhánění kocoviny z těla a jeho praktické využití jej velmi překvapilo a potěšilo. Poměrně dobře jsme na tom byli i s výbušninami a pár dobře umístěných náloží záhy zastavilo stavební práce na jižním křídle. Já jsem se s pancéřovou pěstí také docela činil, přesto začínala být početní převaha našeho nepřítele citelná. Poté, co bídně skonal - zanechav kolem sebe vrakoviště vozového parku městských technických služeb - můj bratr, bylo zřejmé, že jsme svůj boj prohráli. Otec se mi ještě pokusil navrhnout, abych sebevražedným pumovým útokem zaútočil na radnici a demoralizoval tím nepřítele, ale po zralé úvaze jsem tuto nabídku odmítl, načež vydal papá povel k ústupu a přiznal tím tak, že bitva je již definitivně ztracena. Sám se, jako správný velitel, rozhodl řídit ústup tím, že ustoupil jako první, zanechav své vojsko - tedy mě - nepříteli napospas.

Konec byl neodvratný. Slyšel jsem už motory strojů ze všech stran. Náš dům, jako poslední, čněl nad troskami čtvrti a teď se k němu ze všech stran sjížděly bagry a nejrůznější bourací mechanismy, aby zpečetily jeho osud. Utéct nebylo kam. Poslední ústupovou cestu zahradil otec, řka, že musím nepřítele zdržet do té doby, než se on sám dostane do bezpečí. Byl jsem sám a čas kvapil. Mé vyhlídky byly prachbídné - o tom jsem si nedělal nejmenší iluze... Nedalo mi to a šel jsem se ještě naposledy rozloučit s dědou. Jednak proto, že jsem byl opravdu vzorné a dobře vychované dítě (bylo mi tehdy sotva osm a šedesát let) a druhak proto, že jsem věděl, že stařeček ukrývá ve svém pokoji mnohé cennosti, s nimiž mi přišlo zatěžko se rozloučit.

První, co mě zarazilo, byl nesnesitelný zápach, který v místnosti panoval. Říkejte si, co chcete o čerstvém vzduchu, můžete se třeba i pošklebovat, ale přece jen: čtrnáct let nevětraná místnost - to už je dost i pro silné nátury. Ten puch byl téměř hmatatelný... Co říkám, téměř... on hmatatelný doopravdy byl - ale ne, nezacházejme do detailů... Žaludek mám ještě stále tak říkajíc 'na vodě', když si na tu místnost vzpomenu. A to už uběhlo od té doby hodně času... Fuj! Že se děda nestyděl - on, který nám měl být vzorem, naší chloubou! Odporný zápach mě doslova smetl. Zavrávoral jsem a vrazil jsem do stěny, která však můj nápor nevydržela a já se pak začal propadat kamsi hluboko dolů. Jak se ukázalo, byla stěna celá zpuchřelá a zel v ní obrovitý otvor, jehož jsem si nevšiml pouze pro silnou vrstvu špíny a pavučin. Teď když jsem se řítil kamsi do hlubiny pod sebou, jsem jeho velikost mohl náležitě ocenit. Zářil v té tmě jako kyklopovo oko nad vrstvou, mno... Tunel, kterým jsem padal, ústil do kanalizačního potrubí... Dopadl jsem měkce, ale raději jsem nezkoumal, čímže byl ztlumen můj dopad.

Pomalu jsem přivykal příšeří. Zápach už jsem si naštěstí přestal pořádně uvědomovat. Byl natolik silný, že zcela otupil všechny mé smysly, díky čemuž jsem se stal vůči němu imunní. Stál jsem po pás ponořen v nějaké slizké hmotě, jejíž původ mi ovšem nebyl zcela jasný. Vždyť kanalizace v naší čtvrti již nebyla tolik let používána... Byl bych ji ani neřešil, vždyť se rozlévala, kam jsem dohlédl - ale cítil jsem, jakoby pulzovala, podivné chvění přebíhalo po jejím povrchu...
"Jakoby ten rosol žil," napadlo mě. "Kdoví, jaká podivná forma života se zde v příšeří za ta léta vyvinula..."

Nato jsem zaregistroval další podivuhodnou vlastnost té hmoty. Byl jsem už natolik uvyklý místnímu přítmí, že jsem byl schopen rozeznávat detaily, a jedním takovým detailem, který mi neunikl, byla struktura té hmoty. Ve své podstatě připomínala opravdu rosol. Byla mazlavá, velmi řídká a člověk se v ní mohl velice snadno pohybovat. Ovšem pohybovat jsem se mohl, jak jsem zjistil, pouze v omezeném dosahu! Kolem mě se vytvořila jakási kapsa, která mi bránila ve volném pohybu. Hmota vytvořila kolem mě prstenec o poloměru zhruba jeden metr a od středu toho prstence až k jeho kraji přecházela od velmi řídké konzistence, až po tvrdý houževnatý povrch, na nějž byl i můj zálesácký nůž krátký. Když jsem se porozhlédl pořádně, povšiml jsem si, že dál za touto bariérou, nabývá rosol opět své původní formy a že takto vytvořený ztvrdlý povrch obepíná pouze mě a nikde jinde - alespoň kam jsem měl možnost dohlédnout - se nevyskytuje.
"Vypadá to na velmi rafinovaný biologický útok," pomyslel jsem si s rozvahou. "Podobně asi nakládají bílé krvinky s cizími mikroorganismy, když je objeví ve svém rajónu. Něčím je obalí - a šup!" Tohle bylo něco podobného, jenom v poněkud větším měřítku.

Zahájil jsem systematické osvobozující operace. Pokud by se mi podařilo překonat tu bariéru, která se kolem mě utvořila, mohl bych se brodit dál směrem k východu. A pokud bych pak měl dostatečnou rychlost, snad bych tím zabránil tomu, aby se stejná kapsa kolem mě znovu utvořila. A hlavně: Co když bude sevření kolem mě stále pevnější?! Co když mě ta hmota nakonec nadobro rozmačká?!

Soustředil jsem veškerou energii na to, abych uvolnil svou levou nohu. Pořádně jsem zabral a podařilo se mi jedním tahem ji vytáhnout téměř až po kotník. Víc nic. Vyzvednul jsem nohu až po úroveň brady, ale hmota se za ní dál táhla jako žvýkačka. Čím větší silou jsem nyní působil, tím větší odpor kladla. Vyzkoušel jsem si to - a opravdu! Jakmile jsem nohou opět zcela pasivně zapadl zpátky, tlak povolil. Jako bych se byl ráchal v potoku u rybníka. No jo, jenže, v čem jsem se to ráchal teď? Ještě štěstí, že jsem do té masy nezahučel po hlavě. Brr!

Možná jsem si toho měl všimnout hned, ale pravda byla taková, že zas až tak bez pohybu jsem přece jenom nebyl. Stál jsem nyní o zřetelný kus dál, než jsem dopadl. Pohyboval jsem se, či spíše, byl jsem pohybován, kamsi vpřed. Pohyb to byl prakticky neznatelný, zato však vytrvalý. Soustředil jsem se na jednu spáru ve stěně, v jejíž úrovni jsem se nyní nalézal a která byla přes poměrně velkou vzdálenost jasně patrná, a zaregistroval jsem při té příležitosti, že rychlost, kterou vyvinu, byla asi tak centimetr za minutu. Rychlost to pravda nebyla nijak závratná, ale chodba, v níž jsem se nalézal, měřila ještě asi sto metrů a pak se v ostrém úhlu lomila doprava. Co mě čekalo za rohem, to jsem se raději neodvážil hádat.

Jistě nemusím podotýkat, že se mnou se pohybovala i má past, do níž jsem byl lapen. Nemůžu říct, že by mě to těšilo. A rychlost se zvyšovala, stejně jako se zvyšovala i síla, s níž jsem byl vláčen. Nyní se už o ní nedalo pochybovat ani v nejmenším. Nyní jsem ji už zcela zřetelně cítil. Cosi mě k sobě táhlo a čím blíž jsem tomu byl, tím větší byl tlak, který na mě působil. Bylo to, jako bych se blížil k nějakému prapodivnému obřímu víru.
"Za tím rohem mě asi čeká tobogán přímo do pekla," pomyslel jsem si. "Třeba už jsem zemřel a tohle je očistec, kde si teď projdou a zaevidují moje hříchy..." Já vím, že to byly hloupé úvahy - kdepak já a hříchy! Jednou jsem, pravda, ve vzteku mrštil křečkem o stěnu a pak jsem ho ještě polil benzínem a zapálil - jenže to jsem byl ještě malý kluk, a pak, pochybuji, že by někomu dělali v nebi obstrukce kvůli jednomu pitomému hlodavci. A jiného hříchu jsem si opravdu nebyl vědom... Nicméně, situace se stávala prekérní, a proto ty úvahy.

Vytáhl jsem z pouzdra svoji oblíbenou CZ 75, 9 mm Luger, která už mě vysekala z nejedné šlamastyky, a pokusil jsem se uvolnit to sevření, ale zkuste střílet do pudinku! Vystřílel jsem plné dva zásobníky, aniž bych cokoliv na své situaci změnil. Bylo to, jakoby se odvážný mravenec zakousl do krku nosorožci, aby po několika týdnech zjistil, že to, čím se prokousal, byla pouze vrstva zaschlého bahna. Začal jsem horečnatě rozmýšlet, co dál. Kdyby bylo možné se někde alespoň něčeho zachytit! Ovšem ke stěnám i ke stropu to bylo zatraceně daleko. No nic, musím se spolehnout sám na sebe. V boční kapse svého příručního zavazadla jsem nahmatal ruční granát a usoudil jsem, že by se ještě v budoucnu mohl hodit. Nechal jsem si ho na horší časy, nevěděl jsem, co bude za rohem. Mít tak u sebe plamenomet! To by bylo jiné kafe!

Mezitím jsme vjeli do zatáčky. Ano vjeli - rychlost už byla taková, že mi to připomínalo pojízdný pás v metru. A teprve teď jsem to pořádně uviděl! Připomínalo to obří chobotnici. Jejími chapadly přitom byly boční chodby, tedy takové, z jaké jsem se přihnal i já. Octl jsem se teď v jakémsi pomyslném řídícím centru. Byla to velká podzemní hala, cele vyplněná rosolem. Ten se směrem ke středu zvedal a ústil ve směšně malou hlavu, která vzdáleně připomínala hlavu lidskou. Ta byla tedy umístěna na samém vrcholu tohoto monstra jako taková pomyslná třešnička na dortu. Hmota blíže ke svému středu byla opět ztuhlá, podobně jako tomu bylo u mé kapsle - sotva se dá tedy v tomto případě hovořit o rosolu. Připomínala spíše ztuhlý vosk, který bývá nakapán pod svíčkou, a možná, že měla i podobnou konzistenci. Na okraji této bizarní voskové pyramidy se můj pohyb opět zpomalil. Nějaká podivná síla jako by si převzala celý náklad - čili mě i s kapslí -, a ten nyní stoupal jako kabinka lanovky vzhůru. Blížil jsem se pomalu k té podivné hlavě a pomalu začal rozeznávat její obrysy. Když jsem prve říkal, že byla směšně malá, bylo to samozřejmě relativní - v porovnání s průměrnou lidskou hlavou, připomínala spíše hydrometeorologický balón. Jak jsem se k ní pomalu blížil, otáčela se pozvolna podél své osy, mým směrem. A všiml jsem si dvou věcí. Tou první věcí byla absence čelisti, hlava plynule ústila v masivní tělo a otvor, který zel těsně v úrovni tohoto srůstu, byla obří tlama připomínající přísavku, která se neustále stahovala a rozevírala. Tou druhou věcí, které jsem si povšiml, byla nápadná podoba s mým dědou. Jistě, tím nechci tvrdit, že míval děda, co jsem si tak pamatoval, hlavu dva metry velkou, s vypouklýma rybíma očima a místo vlasů že měl vějířovité výčnělky, připomínající mořské korálovce - ovšem jistá podobnost v rysech se tomu monstru nedala upřít.

Vypadal však velmi nezdravě. Všechno na jeho obličeji se zdálo být hnilobně mrtvé nebo alespoň umírající - jediné, co projevovalo známky života, byla ta obří tlama. A právě z té obří bezzubé tlamy odkápl v okamžiku, kdy jsem se přiblížil, hlen, veliký jako lívanec.
"Ahoj dědo," pozdravil jsem. "Máš asi hlad, že?"
Děda mi neodpověděl, dost možná, že ani nemohl. Napadlo mě, že se místní podnebí mohlo nějakým neblahým způsobem projevit na jeho duševní rovnováze. Býval vždycky trochu podivín…
"Máš to tu takový..." dlouho jsem hledal ten správný výraz. "...hnědý."
Děda si ovšem toho dne na konverzaci příliš nepotrpěl a jednoduše mě vcucnul. Nejdřív jsem si myslel, že se se mnou chce jen přivítat, a i když se mi to opravdu hnusilo, přece jen - krev není voda... Ale místo otcovského (lépe řečeno dědkovského) polibku jsem byl doslova vsát tou obří přísavkou, co měl místo huby. Což mě samozřejmě nakrklo. Nejsem žádná slečinka, ale aby si mě vlastní příbuzný dával jako chutný odpolední zákusek, to jsem nemínil trpět. A krom toho - kdoví, jak to bylo s tou příbuzností... Nevím, jestli by mu na tenhle obličej ještě někdy vydali v bance peníze...

V každém případě jsem byl teď vcucnut a šinul jsem si to patrem, tohoto rádoby příbuzného, kamsi dovnitř. Protože jsem od přírody tvor zvídavý, raději jsem škrtnul zapalovačem, abych věděl co mě čeká. A dobře jsem udělal! Pomalu jsem se blížil k propasti, na jejíž konec nebylo možné ani dohlédnout. Připadal jsem si, že stojím na kraji kráteru a hledím do nekonečné hloubky. Naštěstí sklon nebyl tak vysoký, abych se nemohl v daném místě udržet a rozvažovat, co dál. V okamžiku, kdy jsem si to s radostí uvědomil, se však počal sklon prudce zvyšovat. Podklouzla mi noha a já se doslova v poslední vteřince zachytil. Jenže zachytil... Ten slizký povrch neměl žádné výčnělky... Cítil jsem, jak zvolna sklouzávám. Ještě pořád nebyl sklon takový, abych sjel dolů, ale stále se zvyšoval. Jako když nákladní auto vykládá písek. Pořád dlouho dlouho nic, a pak najednou, když sklon dosáhne určitého úhlu, celá ta masa naráz sjede dolů...

Zoufale jsem se snažil něčeho zachytit, ale Sisyfos by byl vedle mě člověk s jasným podnikatelským záměrem. Nikde jsem nezahlédl ani sebemenší nerovnost, za kterou bych se mohl zadržet. Ručkoval jsem po ploše - vždy pět centimetrů nahoru a deset centimetrů dolů - nikde jsem nenacházel žádnou oporu. A stěna proti mně rostla...V jednom okamžiku jsem ucítil, že se mi uvolnila přezka od baťohu a ten, že se co chvíli zřítí dolů, do propasti. Měl jsem v něm všechny cennosti, jichž jsem se nemínil vzdát. Všechny padělané doklady, naloupené zlato, drahokamy a kartáček na zuby. Měl jsem tam i nějaké zbraně - vedle granátu i malého škorpióna a pár kilo semtexu. Zkrátka to nejlepší, co kdy daly zlaté české ručičky světu... A teď jsem o to měl přijít. Baťoh se mi svezl a zůstal ležet na samém okraji jícnu. Co teď? Zariskovat a pokusit se jej zachytit? Jakákoli ztráta rovnováhy se mi mohla stát osudnou... Navíc byl příliš těžký, je otázka, jestli bych jej vydržel dlouho držet v jedné ruce... Než jsem stačil rozvážit všechna pro a proti - baťoh se převrátil a zmizel v hlubině. Se zaťatými zuby jsem sledoval jeho pád. V jediné vteřině jsem přišel o to nejcennější, co jsem měl! V první vteřině jsem byl odhodlán vrhnout se za ním! Zkusil jsem odpočítávat čas jeho dopadu - jenže ten se nekonal. Oblil mě studený pot.

Mezitím jsem se znova o další citelný kus sesul. Nohama jsem již visel nad hladovým jícnem té obludy. Cítil jsem horko valící se zezdola a ještě více jsem se snažil přimknout k povrchu. O tom, že bych se pokusil povylézt vzhůru, už nemohlo být ani řeči. Stačil sebemenší pohyb a sesmeknul bych se do hlubiny. Přimáčknul jsem se vší silou k té odporné hmotě. Ruce se do ní křečovitě zaklesly. I zubama jsem se pokoušel zachytit... Bylo to hnusné, neskutečné. Cítil jsem, že se každým okamžikem musím neodvratně zřítit dolů. Sklon stěny už byl téměř devadesát stupňů. Těžko říct, co mě dosud drželo. Snad vůle...

A pak se najednou ozval hrozivý výbuch a víc se nepamatuji. Probudil jsem se v městské nemocnici. Nevím vůbec, jak jsem se tam dostal, kdo mě tam přivezl, nic. Když jsem se probral alespoň natolik, že jsem byl schopen vstát z postele, uškrtil jsem pacienta na vedlejším lůžku, ukradl mu všechny peníze a uprchl z kliniky. Dlouze jsem pak přemýšlel, co se asi stalo. Explozi vyvolala asi moje taška, když dopadla na dno. Kombinace semtexu a rozbušky - jíž byl granát, vykonala své... To vědomí mě zděsilo. Běhal jsem s taškou, v níž jsem nosil - s nejvyšší pravděpodobností - odjištěný granát! Taková nezodpovědnost! Vždyť mě to mohlo zabít! Tenkrát jsem se zapřísáhl, že se propříště už jednou provždy budu vyzbrojovat pouze bodnými a sečnými zbraněmi, a to i za cenu, že bych měl své oběti do budoucna mordovat jen tupým kuchyňským nožem. A do dnešního dne jsem ve svém předsevzetí nepolevil. Nebesa jsou mi svědkem!

SEBEVRAH

14. listopadu 2011 v 17:08 | David Nedoma
I.

Dřív než spolykal dvě tuby léků, napadlo ho, že by měl ještě napsat dopis na rozloučenou. Podobné gesto, měl pocit, si přímo žádá nějaké vysvětlení. Čím víc ale přemýšlel, co by do toho textu napsal, tím víc byl přesvědčen, že nejlepší bude nenapsat nic. Samozřejmě, že mohl obvinit JI - nepřímo, ale on už by se každý dovtípil -, ale v posledním záblesku soudnosti se rozhodl, že to nechá být. Je to příliš nízké a ničemu už to nepomůže, uvažoval. Ona to beztak pochopí, proč to udělal a snad si konečně, byť pozdě, uvědomí, jak strašně moc mu ublížila. Aby ty prášky nevzal, tolik soudnosti už zase neměl, ale co chtít od člověka, který už se neřídí rozumem, ale jenom city…

Teď tedy ležel u sebe doma na posteli a pohledem, který se pomalu stával skelným, koukal nahoru do stropu. Jeho uvažování už bylo trochu zastřené, ale stále si ještě uvědomoval, kde je, a co právě dělá. Ne, že by nad tím nějak hluboce přemýšlel. Byl možná maličko zvědavý: Jestli mu proběhne před očima celý život, jak o tom četl… Jestli se ve vzpomínkách promítnou zážitky z nejútlejšího dětství - vzpomínky na rodiče, kamarády, na NI. Ani nevěděl, jestli by chtěl myslet zrovna na ni. Asi ano, tak nějak by se to hodilo… Umírat a vidět ji přitom před sebou… Ale zaslouží si to vůbec? Zaslouží si, aby na ni v tuto chvíli myslel? Ona je přece všemu na vině a navíc… Kdoví, co právě teď dělá (a s kým to dělá (!))… Myšlenky, které se mu honily hlavou, se stávaly stále nezřetelnější, nejasnější. Cítil se slabý, unavený, vyčerpaný. Žádné obrazy se mu neřadily před oči, žádné vzpomínky, představy, nic. Jen pomalá otupující prázdnota mu pomalu zastírala mysl, jako se příkrov mlhy zvedá nad ztichlou vodní plochou.

"A je to tak v pořádku," napadlo ho ještě v jedné z poslední z myšlenek. "Jako když se zatahuje opona na jevišti…" Cítil se klidný a svým způsobem šťastný.

II.

Zvonky… zvony… zvonění… odkud se vzal ten zvuk? Je stále hlasitější… Útočí ze všech stran. Neodbytné vyzvánění, před kterým není úniku… Vypadá snad takhle život po smrti? Zvoní mu k poslednímu soudu? A je v nebi, nebo je v pekle? Ten neúnavný zvuk se nedá zahnat, je všude… Instinktivně šmátrající ruka sáhne vedle sebe tolik známým pohybem a zachytí sluchátko telefonu.

"Haló," chtěl by říct, ale hlas neposlouchá.

Někdo tam na druhé straně mluví. Ano, slyší něčí hlas… Okamžik, ten hlas přeci zná… Je to možné? Vždyť to je ONA! Slyší její hlas, slyší nejasná slova, jejichž smysl se snaží uchopit… Slyší ji? Ano, samozřejmě slyší. Jestli mu není něco? Ano, dalo by se říci… Je mrtvý, nebo ne? Co to jen říkala? A co říká teď? Otupělá mysl se pokouší dobrat reality. Měl by něco taky říct? A dokáže to? Nečeká právě teď na jeho slova? Omlouvá se… Proč? Nedorozumění… Láska… Co to všechno znamená? Proč to říká právě JEMU? JEHO má ráda? Jak může mít ráda jeho, když je mrtvý? Okamžik! A co když není? Vzal si ty prášky, usnul… A dál? Bylo něco dál? Tma, bílé světlo, obrysy… Nevidí, nevnímá… Ne, trochu vnímá… Slyší, cítí… Ano, cítí. Nejasná myšlenka se mu formuje v hlavě… Není mrtvý, ale chtěl být. Chtěl být, a brzy bude… Ale chce to? Co mu ještě říká… Prosí ho? O co… Vydržet? Přijde… Kam, proč? Hlavně, prosím, neusínej, nabádal ho ten hlas… Neusínej, ano to zní rozumně… Neměl by usínat… Usnul.

III.

"Slyšelas to? R. spáchal sebevraždu!"

"Ano, něco se mi doneslo. Prej se předávkoval lékama."

"A víš proč? Já myslím, že byl do tebe zamilovanej…"

"Do mě?! Co je to za nesmysl? Jak si na to proboha přišel?"

"Vím, jak se na tebe vždycky tak oddaně koukal… Číhal na tebe před školou…"

"To je hloupost, skoro jsem ho neznala, nikdy jsme spolu nemluvili… On byl takovej ňouma, nikdy mi ani neodpověděl na pozdrav. .. Jak by mohl bejt zamilovanej zrovna do mě? To by musel bejt naprostej blázen."
 
 

Reklama