revue právem opomíjených

BLUDIŠTĚ

22. června 2017 v 12:49 | Miloš Kocman |  Miloš Kocman
Nevím kdo mi poradil jít právě sem. Teď už je to jedno. Stojím uprostřed labyrintu a ze všech stran na mě civí moje vyděšená tvář. Tak takhle tedy ve skutečnosti vypadám. V poslední době jsem hodně zhubl a teď vypadám jako troska. Napadá mě, že takto rozmnožen, vlastně rozmnožuji neštěstí, které je ve mně. Jsem jako přelud vytvářející desítky dalších přeludů. Zrcadla poslušně kopírují každý můj pohyb, každé mé směšné gesto, každou grimasu a já začínám trpět neskutečností. Jako malý kluk jsem někdy vnímal svůj život jako vzpomínku starého člověka a je pravda, že si na ty okamžiky velmi dobře vzpomínám. Co si člověk všechno nevymyslí. Vězeň sní o ptáku Nohovi, který by ho odnesl pryč za ty vysoké zdi a dítě sní o neskutečném světě, aby alespoň na chvíli nemuselo žít v tom skutečném. Ale teď je třeba rozhýbat množení svého já. Tuším, že východ je na konci chodby, který znepokojuje ještě jedno zrcadlo. A právě tento poslední obraz jako by mě neviděl, mě naprosto ignoruje. Jsem rád, že jsem venku. Ještě začnu blouznit. Pro jistotu se ještě štípu do nosu. A ještě jednou. Nic. Necítím nic. Stal jsem se snad přeludem, obrazem zrcadla, ničím? Rychle zpět, snad se ještě vrátím a najdu svoji prvotní příčinu. Pozdě, labyrint je zamčen a mně nezbývá, než zůstat venku. Kam jít? Jsem vůbec vidět? Nevtáhne mě do sebe první zrcadlo, do kterého se podívám? A co odrazy výkladních skříní? Nebudu přepaden tolika odrazy, jakých jenom město dokáže vyrobit? Kam se schovat? Už vím. Počkám až se setmí a zezadu se přiblížím ke svému domu. Budu se dívat, jak se moje bytost pohybuje po bytě, jak si chystá večeři, jak si čte noviny, jak dostává vyhubováno od ženy, jak se jde umýt, jak jde spát a ráno, ráno bude muset vyjít z domu a budu mít vyhráno. Šlo to těžko. Postranními uličkami jsem se konečně dostal ke svému domu. Je půlnoc a já šplhám na střechu garáže naproti oknům mého bytu. Ještě se svítí. Po bytě nervózně přechází žena, bere do rukou a zase pokládá různé věci a pořád se dívá na hodiny na zdi. Ale kde je můj originál? Snad se mu něco nestalo. To bych musel navěky zůstat zde na tomto světě jako odraz zrcadla, odsouzený k samotě. Ale támhle už někdo jde. Jsem to snad já? Ne, je to opilý soused. Hlasitě nadává a kope do plechovky od piva, která hrozně rachotí do nočního ticha. Žena jde k oknu a dívá se ven. A zeď se dívá přímo sem. Vidí mě snad? A to už vybíhá z domu a strašně ječí. "Sousede, pomozte mi ho sundat dolů. Ten starej blázen byl zase v bludišti."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Magicmax :) Magicmax :) | Web | 22. června 2017 v 13:09 | Reagovat

:( No tak isem to neviděl. :(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.