revue právem opomíjených

Červen 2017

Jeseterka č. 10

22. června 2017 v 13:19 | Jeseterka |  JESETERKA

Jeseterka č. 10 - úvodník

22. června 2017 v 13:06 | Ištván Kaděra |  JESETERKA
Velevážené čtenářstvo!!!

Inteligentní dámy a moudří pánové, ctění představitelé třetího, čtvrtého či pátého pohlaví, vyslanci pohlaví přesně neurčeného, bezpohlavníci... tolik se kolem toho nadělá - pro vás pro všechny se zde najde chutné sousto, ať už jste masožravci, býložravci či se živíte božskou manou. Naplňte si břicha do sytosti! Trávit však musíte srdcem a mozkem. Potrava, která je vám zde předkládána, splňuje veškeré kvality a je dokonale bio. Buďte ujištěni, že při její přípravě nezemřelo jediné zvíře, nerozplakala se jediná rostlina. Jedinými trpícími bytostmi, kteří si své utrpení ovšem sami a bez nátlaku zvolili, jsou zde uvedení autoři, jejichž tvorbu máte tu čest vstřebat.
Jejich verše a obrazy bodají, nabádají, plivou a chrlí... jiné samy sebe pálí, řežou a žerou... a další zas dojímají. Buďte opatrní, neboť některé jsou přenosné. Jiné zas v sobě uzavřené, do těch musíte proniknout, abyste mohli nakonec užasnout. Na své si přijdete i vy, fajnšmekři a labužníci, jejichž jedinou zálibou je nacházet v skrytostech vlastní vysvětlení. Nikdo vám tu nic polopatě... a na celou patu už rovnou zapomeňte. A kdo chce dostat lopatou, musí si to zasloužit!
Zde, toto nové číslo Jeseterky, které se vám dostalo zvláštním řízením osudu do vašich velebných pazour, je mimořádné tím, že je jubilejní, ač nemáme zcela jasno v tom, kolikáté že vlastně je a ani přesným datem narození se nemůžeme holedbat. Je tomu tak proto, že přání je otcem myšlenky a my jsme si zadali s matkou. Dítě se má čile k světu a co víc, k našim uším dolehly zvěsti o zatím ne zcela vyvinutém, avšak pod sopkou dřímajícím bezejmenném Junioru, který se chystá spasit duše dalších generací. Budiž mu Jeseterka mlékem a strdím, na nichž se popase...


Redakce nenese žádnou odpovědnost za případnou otrávenost či jiné vedlejší účinky intimního charakteru, které by se při neřízené aplikaci mohly... a věřte, že tomu tak bude, vyskytnout.

ABSIT OMEN (věnováno Šárce)

22. června 2017 v 13:02 | Luboš Vlach |  Luboš Vlach
motto

až budu velký
odejdu tam kde se neloví
vydlabu se na ontologický patáky
paruku blázna nasadím šípkovému keři
zhoupnu se na zvonu vůně
nechám si narůst orlí křídla
zapustím lví hřívu
sním tunu česneku
až budu velkým

až budu velký
stanu se nejmenším z nich
a rotrhnu chrámovou oponu
až budu velkým
už tu nebudu...
(Luboš Vlach, UMPA 2009)

snědl česneku tunu
políbil fortunu
bral si česnek v náruč
obouruč
nebruč
zlé je fuč!
slova začala vzlínat
přestal zapomínat
a "za" začal vnímat
otevřel závoru
odletěl nahoru
extra sorta
do pryč eskorta
odvála ho až za obzor

snědl česneku tunu
limit prolomen
AMEN
včil je čil
a všecek obnoven
a jen by tančil
omen
ať jen čpí
tuto vůni nelze popřít
můžeš se o ni opřít
přemetem pře/otočit
chce to ovšem cit
který při přijímá
ať jemně mne jímá
mne
mne mne
mne mne mne

a tančit
tančit
tančit
chce to ovšem cit
bota botaniky hláska
se hne mne
mne mne
jak cyp* čpí
zplna hrdla zvolá láska
a vola zbaví viny
ať plácá si ty svý voloviny
limit je prolomen
AMEN


*Nyní je čas prosvištět si ostravska slovička. Tu je par slov, které člověk na ostravsku denně slycha. Jsou slyšet v tramvajkach, v hospodach, na ulici. Ten, kdo tvrdi, že je neslyši, musi byt hluchy jak pantok. A zasmějte se trochu, ať nemate pysk krabaty jak posledni kobzol ze sklepa :-) cyp v hornickém slangu nemotora. Velmi frekventované slovo v hovorové mluvě, kde slouží jako přirovnání v okamžiku, kdy se těžko hledá vhodný výraz. Příklady: "Zyma jak cyp" - velký mráz. "Bylo tam vody do cypa" - Byla vysoká hladina. Ostravske axiomy, podobně jako život a práce obyvatel, kteří je používají, jsou spíše tvrdé. Proto jsou mnohá slova v ostravštině v durové podobě, ale nebrání se ani měkké výslovnosti. Názorným příkladem sporů je svár autorského kolektivu o podobu slova "cycek". Nebo "cicek" ? Rozhodující je velikost. Menší, do velikosti č. 3, jsou tvrdší, a tedy "y". Velké - čísla 4 až 10 - jsou přirozeně měkčí a tedy píšeme i vyslovujeme "i". U slova "cyp - cip" je to přesně naopak, hranicí je velikost 12 centimetrů.

AŽ NAPRŠÍ A... USNE

22. června 2017 v 13:01 | Luboš Vlach |  Luboš Vlach
až budu velký
bude po mně veta
stane se ze mne
světlo světa


věta mrkev
mrtev již jsem
po větě veta
beztíže velitel


až budu velký
budu kopřiva dvoudomá
v nebesích jako doma
mráz kopřivu nespálí


až budu velký
zmizí nesnáze
stane se ze mne
milosrdná sestra extáze


až budu velkým
budu lučním kvítím
konečně to rozsvítím
a tmu vymýtím


až budu
budu vůně rozpustilá
která nedorozumění každé zdolá
které nikdo neodolá


až budu velký
budu surrfyzickým
každopádně vyhnu se pádu
znenadání zmizím


až budu vbelkým
bude ze mne
slunéčko sedmitečné
pachtění lidské je zbytečné


i tyto skály
připochodovaly sem z dáli
veliké bude vše co bylo malý
začne vonět vše co nevonělo
a co vonělo málo přestane smrdět


až budu velký
půjdu na to od lesa
vnesu sovy do atén
a dříví do lesa


jednou lítám v povětroni
podruhé slzy roním
a až budu velký
budu mechorostem

kosmonautem už jsem byl

AŽ BUDU...

22. června 2017 v 13:00 | Luboš Vlach |  Luboš Vlach
až budu velký
stanu si se blízkým
až budu
naučím se krasopis

až budu velký
už nebudu kokotem
stanu se symbiotem
až budu

až budu velký
vypadnu za jízdy
z přidělené sociální role
opustím gravitační pole

až vyrostu z nerostu
tak z toho vyrostu
stanu se mechorostem
šerosvitným skvostem
duhovým mostem

až budu
budu právě tím
prozatím
budoucností se nermoutím

až zdětinštím
umlátím se smíchy
no future!
stanu se vším

tapír papír bukanýr
souvislost se dohledá
až budu velký

položím život na oltář pááá/vědy

HLAVA LVA

22. června 2017 v 12:59 | Luboš Vlach |  Luboš Vlach
nemám hlavu
nemám patu
jen nulu a jedničku
na jídelníčku

jsem rock´n´rollník
cerebro horník
svůj vlastní dvojník
knappův chodník

podloudník
jsem gastro astronaut
mám hlavu lva
zdravici silici sil silnici

nula mne pohnula
kříž na zádech
druhý dech a druhý břeh
čechrá mne ve vlasech
tělo mi omyje
oměj ironie

na oltáři pavěd
je na čem stavět
česnekovou palicí
tragédii přitloukám k tradici

jsem animista
anarchista
free stylista
fakáč jedlý

mám synestezii
strunnou teorii
multifrenii
úz úsměvu

"mám" mam memory
znamení mámení
časy se vůbec nemění
jen opakují totéž

tajné jméno
VYMETENO
nevyčerpatelné vemeno
budiž pochváleno!

nikdy nejsem sám
jsem vlastního sluchu host
ghost
tak dost!!!

ulítlej česnek & Señorita Seño!
podtrženo sečteno
vymeteno
jméno


NEMO

GARLIC KILL

22. června 2017 v 12:58 | Luboš Vlach |  Luboš Vlach
ostřejší než dead metal
garlic óóó-stře!!!
pokrájí tě jak ementál
jen o tebe se otře
z ega zbyde jen fraktál
už to nejsi ty
a tak dál...
česnek aby čišel
či abys už šel
garlic killing
garlic kill
abys byl
česnek aby čišel
či abys už šel
garlic kill
garlic kill

garlic kill

ŽÁR ŽÁNRU

22. června 2017 v 12:58 | Luboš Vlach |  Luboš Vlach
co se nestalo
vylíhla se líheň
výheň
kde se to vzalo
tu se vzalo
srdce vzplálo
a aby toho nebylo málo
do/slova chytlo

slovo od slova

NA LIDOVOU NÓTU

22. června 2017 v 12:57 | Luboš Vlach |  Luboš Vlach
cibula a čosnek
skákali přes mostek
cibula se utopila
a česnek se smál
je to cirkus
král není mrtev
ať žije principál
ať žije pricip

PAL!!!

BRNO JE VESNICE U PRAHY

22. června 2017 v 12:56 | Luboš Vlach |  Luboš Vlach

V ruské obci se převrátil kamión s vodkou. Místní slaví už týden, vyslaní policisté se nevracejí... Bodycasting je poslední módou ve vytváření kopií vlastního těla... V Dubaji hořel mrakodrap Pochodeň... Uťal matce hlavu sekerou, protože ho sekýrovala... Záchranáři chtějí stávkovat... Robotický vysavač málem skalpoval spící majitelku... Koruna krále stromů připomíná svým tvarem ženské ňadro... Při zkrášlovací operaci zabila silikonovou injekcí... Zlodějka odešla z obchodu s televizí mezi nohama... Florida bojuje proti invazi obřích hlemýžďů. Soudný den se přiblížil, tvrdí atomoví vědci. Je za tři minuty dvanáct... Na obloze zazářila dvě slunce... Mrtvola zastavila provoz na železniční trati... Asociace zaútočila na společnost pro prověřování ojetin... Jedu na hřbitov, řekla opilá řidička policistům.


BLUDIŠTĚ

22. června 2017 v 12:49 | Miloš Kocman |  Miloš Kocman
Nevím kdo mi poradil jít právě sem. Teď už je to jedno. Stojím uprostřed labyrintu a ze všech stran na mě civí moje vyděšená tvář. Tak takhle tedy ve skutečnosti vypadám. V poslední době jsem hodně zhubl a teď vypadám jako troska. Napadá mě, že takto rozmnožen, vlastně rozmnožuji neštěstí, které je ve mně. Jsem jako přelud vytvářející desítky dalších přeludů. Zrcadla poslušně kopírují každý můj pohyb, každé mé směšné gesto, každou grimasu a já začínám trpět neskutečností. Jako malý kluk jsem někdy vnímal svůj život jako vzpomínku starého člověka a je pravda, že si na ty okamžiky velmi dobře vzpomínám. Co si člověk všechno nevymyslí. Vězeň sní o ptáku Nohovi, který by ho odnesl pryč za ty vysoké zdi a dítě sní o neskutečném světě, aby alespoň na chvíli nemuselo žít v tom skutečném. Ale teď je třeba rozhýbat množení svého já. Tuším, že východ je na konci chodby, který znepokojuje ještě jedno zrcadlo. A právě tento poslední obraz jako by mě neviděl, mě naprosto ignoruje. Jsem rád, že jsem venku. Ještě začnu blouznit. Pro jistotu se ještě štípu do nosu. A ještě jednou. Nic. Necítím nic. Stal jsem se snad přeludem, obrazem zrcadla, ničím? Rychle zpět, snad se ještě vrátím a najdu svoji prvotní příčinu. Pozdě, labyrint je zamčen a mně nezbývá, než zůstat venku. Kam jít? Jsem vůbec vidět? Nevtáhne mě do sebe první zrcadlo, do kterého se podívám? A co odrazy výkladních skříní? Nebudu přepaden tolika odrazy, jakých jenom město dokáže vyrobit? Kam se schovat? Už vím. Počkám až se setmí a zezadu se přiblížím ke svému domu. Budu se dívat, jak se moje bytost pohybuje po bytě, jak si chystá večeři, jak si čte noviny, jak dostává vyhubováno od ženy, jak se jde umýt, jak jde spát a ráno, ráno bude muset vyjít z domu a budu mít vyhráno. Šlo to těžko. Postranními uličkami jsem se konečně dostal ke svému domu. Je půlnoc a já šplhám na střechu garáže naproti oknům mého bytu. Ještě se svítí. Po bytě nervózně přechází žena, bere do rukou a zase pokládá různé věci a pořád se dívá na hodiny na zdi. Ale kde je můj originál? Snad se mu něco nestalo. To bych musel navěky zůstat zde na tomto světě jako odraz zrcadla, odsouzený k samotě. Ale támhle už někdo jde. Jsem to snad já? Ne, je to opilý soused. Hlasitě nadává a kope do plechovky od piva, která hrozně rachotí do nočního ticha. Žena jde k oknu a dívá se ven. A zeď se dívá přímo sem. Vidí mě snad? A to už vybíhá z domu a strašně ječí. "Sousede, pomozte mi ho sundat dolů. Ten starej blázen byl zase v bludišti."

SOUMRAK

22. června 2017 v 12:47 | Radim Babák |  Radim Babák
DNE
DEN

END

V. P.

22. června 2017 v 12:46 | Radim Babák |  Radim Babák
Ryju-li do zdi
Byl jsem tady 11. 11. V. P.
Je to lež

z níž vzklíčí pravda

NADĚJÍ

22. června 2017 v 12:46 | Radim Babák |  Radim Babák
Pravidelné beaty
hněvu
jsou nadějí

arytmii chlopní

BYLO POD PSA

22. června 2017 v 12:45 | Radim Babák |  Radim Babák
Z rohožky na zápraží
u naší stařenky
hledívala Micka
do deště

Připomínala jsi mi ji
schoulená na schodech nádraží
s dekou jen tak přehozenou

jakoby se nechumelilo

ONO

22. června 2017 v 12:45 | Radim Babák |  Radim Babák
Když mi to bývalo jedno
tak to bylo ono
Teď když mi to jedno není
nevím co je ono

Ono boží dopuštění

PŘÍLIŠ

22. června 2017 v 12:44 | Radim Babák |  Radim Babák
Obepíná kůže kosti
příliš těsně
Je mi teskně
Je mi k zlosti

Kůže svírá mi vnitřnosti
příliš pevně
Uvnitř zevně
do úzkosti

Přivírají se mi víka
horní s dolním
před okolním
světem Nevím co je klika


Konečně už nenaříkám

Strach

22. června 2017 v 12:41 | Martin Kašpar |  Martin Kašpar
Kapku po kapce...
Vločku po vločce...
Kousek po kousku...

mizí mé představy v MLZE mlhoucí (husté a zlé)
Ztráta pevné půdy pod nohama
Nezacelitelná trhlina v systému co jsem si tak R Á D po večerech B U D O V A L . . .
Změna (a velikánská touha)
A hryzavě kousavý ohnivě pálící hořce nechutný S T R A C H!

Strach ze sebe sama ("Jsem to vůbec já?")
Strach z ostatních ("Nejsi!")
Strach ze všeho (a ze smrti)

Teď už slyším ssskřřřípavě křřřaplavý zvuk brrrousssku a kosssy... (možná jde k sousedovi)

Jaro

22. června 2017 v 12:41 | Martin Kašpar |  Martin Kašpar
Je jaro!
Co se to stalo?
Dítě se bálo a už se nebojí, teď je mu málo, že nemá obojí!
Chtělo by lyžovat, k tomu se koupat, na jaře není sníh, v zimě to nejde!

Svítá

22. června 2017 v 12:40 | Martin Kašpar |  Martin Kašpar
Svítá a chudákům na Kamčatce začla noc.

Hrobník

22. června 2017 v 12:39 | Martin Kašpar |  Martin Kašpar
tam
tam za plotem
tam za plotem na hřbitově
tam za plotem na hřbitově v prachu
tam za plotem na hřbitově v prachu z popela

...

hrobníkův budík zněl neurčitě
trošku jak umíráček
ale jenom trošku

tam
tam za plotem
tam za plotem na hřbitově
tam za plotem na hřbitově v prachu
tam za plotem na hřbitově v prachu z popela

ležel mrtvý hrobník
asi zaspal nebo co

Konvzervace

22. června 2017 v 12:39 | Martin Kašpar |  Martin Kašpar
Na běžícím pásu
vržen do
plechu
se třepal
PES

Fysis

22. června 2017 v 12:38 | Martin Kašpar |  Martin Kašpar
Hledíme v nedohledno
upíráme zraky za hranice našeho dohledu
natahujeme naše lačné krky
láčné po poznání řádu
který však všichni svým způsobem postrádáme
nahradit ho skříní pod kterou se
marně schovává již týden starý umrlec

Běžíme v nedoběhno
nepočítaně kroků a roků
nejsme věční
nesmiřitelnost nám však nedovolí zemřít

Kolikrát?

Tak porůznu

22. června 2017 v 12:37 | Vladan Riedl |  Vladan Riedl
Maluji milování,
miluji malování.
Nevěřím ve víru, když
stojím vedle Satana.
Piluji pilování,
líbám se s jistou paní nad svěrákem
a pilníkem.

Žhavý kov od pilování pilování
mlčí smuten nad šponami.
Nad kovovým kovem
hraji si se sponami mé paní.

Chci žvýkat hořčičné semínka,
chci vzlykat uprostřed deště minulého měsíce.

Chci na měsíc na Měsíc.

Chceš slyšet, že chci viset?
Radši pověs závěs na náměstí v Náměšti,
než zavinila bys neštěstí.
Výbor národního výboru,
výboj u stolu
a ještě jeden rum a kofolu.
Piluji malování - maluji pilování.
Miluji pilování malování.
Maluji milování pilování malování.
Miluji
kočkodany

nad kovem paní.

Krvavé léto

22. června 2017 v 12:35 | Vladan Riedl |  Vladan Riedl
Selanka sépiových kostí
na pláži.
Ty oné nahoře bez.
Za pláží plné oblázků
kvetl černý bez,
který pozoroval sépie
a ukájel se šustěním větví.

Byl podzim a krev
neustále omývala pobřeží.

Bylo krvavé léto.

Torzo kordu

22. června 2017 v 12:35 | Vladan Riedl |  Vladan Riedl
Torzo kordu v muži zbylo
jen zbla krve v tratolišti
trochu se vypařilo
trochu vpilo
o zbytek
slunce paprsek se třýští.

Sekundant nemá komu sekundovat

neměl jsi vojáčku otravovat.

Soulož století

22. června 2017 v 12:34 | Vladan Riedl |  Vladan Riedl
Soulož století vyhrála
žena v hubertusu.
Souložila s kilem vepřového.
Hnus kusu - kus hnusu - vkus hnusu.

Politá rozpáleným tukem,
kamenovaná...... Turkem,
puchýře válela na cibulce …....
…..............................................

V půlce udělala stojku,
na konci udělalo stojku vepřové.

Po představení bylo zabaleno v časopis bulvární,
v němž byly hodnoceny penisy.

Bylo v něm napsáno,

že velikost není primární.

Biograf krve

22. června 2017 v 12:33 | Vladan Riedl |  Vladan Riedl
Mám rád les a všechna jeho hrozitánská zákoutí,
kde na postarší houbaře čeká smrt v podobě muchomůrek
zelených rozplizlých na hřibech satanech.
V těch koutech hledají feťáci extrémní výlety
já tam hledám lásku lesa, který mám tak rád.

Jsem fontána krve, jsem vřídlo krve v Norsku, poslední kapka krve
na Sahaře, poslední kapka ruské šedesátiprocentní krve na celé
Sibiři, poslední kapka krve v Čečensku, poslední kapka krve při
porodu, poslední kapka krve v celé Bulovce.

Mám rád trombocyty,
když se mi srážejí na chuťových papilách
mám rád erytrocyty mezi zuby nemám
moc leukocytů ty má ráda rakovina.

Uprostřed heliografu - v té skleněné kouli
sedí smrt a já s ní¨.
Chlastám pravou valašskou krev z trnek.
Žeru pravou valašskou folklórní situaci.

Kolem dokola komáři s křišťálovými sosáčky tolerance
ale jen ke kůži
krvinky oni ničí a
kámoš je tak potřebuje.

Mám rád statistiku šibenice
Dimenzování eutanázie
Balistiku kulky do palice
Politiku mojí sliny, mám rád po vraždě

pocit viny.

LIŠČE

22. června 2017 v 12:05 | František Rotrekl |  František Rotrekl
No slunce dnes, s ohledem na datum v kalendáři,
ukázalo se přímo ukázkově.
Neohřeje, neoslepí, a přesto září.

Osvětluje ulice,
z Krpole osvětluje Lesnou,
a některá světla snad opravdu nikdy nepohasnou.

Ale to jsem již jinde toho dne,
nad obchvatem se kopec pne,
napaměť. Napaměť.
Napaměť?
Něpanijimáješ?

A vítr jako by se taky přidal,
vane, ale do tváře nešlehá.
Jen jako by ji lízal.

Stojím na ulici - domy, ploty, branky,
ba i jednosměrky,
se číslují od středu města.
Sudé napravo, liché na levo.

A žlutá pryč.
A ze země žluč.
I z téhle země?
Z téhle tvojí země?

Ptáš se? I TY se ptáš?
A co očekáváš?

Napravo sudě,
nalevo liše,
já viděl jsem,
a to nekecám,
na Lesné lišče.

Těžko říct,
co nám přišlo říct,
přecijen od studánky
trochu zaběhlo se.

Možná že nám to lišče z Lesné chtělo říct,
že je důležité se nehrbit, a chránit si svůj habitat.


Ten kulturní, samozřejmě, vždyť co nám má co nějaká šelma z Bílovic diktovat.


Mám to město rád
má trochu jiný řád.

Drobné vlnky lámou

22. června 2017 v 12:01 | Petr Lindovský |  Petr Lindovský
Drobné vlnky lámou
žluté prsty větví
a obrysy rybek

do malých nestvůrek

Hrdlo jako žerď

22. června 2017 v 12:00 | Petr Lindovský |  Petr Lindovský
Hrdlo jako žerď
má ta dívka z cypřišů
Sama jako vojsko

odolává dlouze

Jako flétna jsi

22. června 2017 v 11:59 | Petr Lindovský |  Petr Lindovský
Jako flétna jsi
jen tisknout rty a prsty
k otvorům

pro zvuk, pro ten zvuk

Osmnáctiletá

22. června 2017 v 11:19 | Martina Dobrovolná |  Martina Dobrovolná
Než jí vyhmátl ten divný chlap,
Pletla cizím lidem copánky.
Její ničím nezatížená mysl
vyhledávala lízátka v kancelářích
pracovníků sociální práce,
kde vydávala hluk až k nesnesení.
(uvažovali o zbavení svéprávnosti).

Pár týdnů po našem setkání
už šlapala chodník na Moraváku.

Strašně ráda prý uklízela.

Tanečník

22. června 2017 v 11:18 | Martina Dobrovolná |  Martina Dobrovolná
Tvé ruce
jsou jako gilotina.
Když tančíš,
padají hlavy.
V davu to šumí údivem
i rozhořčením.
Tolik prostoru a pohybu
nelze vyhradit jednomu člověku.
Tolik prostoru a pohybu

zvoní závistí i obdivem.

Není toho tolik, co by mohla říct o smrti

22. června 2017 v 11:17 | Martina Dobrovolná |  Martina Dobrovolná
Není toho tolik,
co by mohla říct o smrti.
Vmrazila se jí do kostí,
když jí bylo třináct.
Ten hluboký pocit nejistoty
a nepochopitelnost ztráty.
Vědomí,
že odteď už bude vždycky viset
někde v prostoru mezi bytím a nebytím
životem a smrtí
vírou a bezmocí

mezi přitakáním a odmítnutím.

Všechno musí pryč

22. června 2017 v 11:17 | Martina Dobrovolná |  Martina Dobrovolná
Kam neseš svoje střeva?
-do obchodu s módou,
do výprodeje.
Kam neseš svoje játra?
-do bazaru slev.

Je jedno,
kde skončí tvoje vrásky,
protože všechno musí pryč.

A svět se točí
ve výprodeji iluzí,
ještě než popraská zemská kůra
jako bubliny finančních trhů
ještě než společně zajdeme

na kolektivní pokrytectví

Šel za světlem ------

22. června 2017 v 11:16 | Martina Dobrovolná |  Martina Dobrovolná
"Už jsem toho hajzla zklikvidovala"
řekla.
"Ošklivej brouk,
seděl na kachličkách v kuchyni.
Šel za světlem.

-Ještě by nám spadl dolů do polívky"

Knoflík a dírka (přišívání)

22. června 2017 v 11:15 | Martina Dobrovolná |  Martina Dobrovolná
Když je přišitý knoflík
Jen o malý kousek větší než dírka
Člověku to evokuje
-všechny ty nástřihy hráze-
snažící se matky
a otce,

co je vůbec nic z toho nezajímá.

Pohádky měsíce prosince

22. června 2017 v 11:14 | Martina Dobrovolná |  Martina Dobrovolná
Žena na ulici
prodává Nový Prostor
s nápisem "Pohádky"
Fouká ledový vítr
a musíš se zařadit do proudu,
aby tě nesrazila vánoční tramvaj.

Do tašky se mi sypou dvacetikoruny
někdy dámské vložky
a zrcátka s puklinami stromů
jako pradávné předobrazy chaosu světa.

Na rameno klepe
chudá známá,
co pojídá pravdu oběda
uzavřenou v párku v rohlíku
/za 10 Kč k dostání na České/

Arktida taje
a voda na plotně vře
možná,
že globání rovnováha

právě implodovala sama do sebe.

Podzimní slunce

22. června 2017 v 11:14 | Martina Dobrovolná |  Martina Dobrovolná
Když se slunce nakloní k podzimu
připomíná mi tvůj pohled
a barvu tvého hlasu
ten závan větru plný
závažnosti

který jsi sama k sobě připoutala
v čase dlouhého umírání
i v hodině své smrti


přesto jsi pro mě nikdy nezestárla

Chvíle před smrtí

22. června 2017 v 11:12 | Martina Dobrovolná |  Martina Dobrovolná
Někdy chvíle před smrtí
je chvílí
před dlouhým umíráním
a některé babičky
to vědí
zabalené do šátků,
ještě se usmívají
ale za jejich pomalým úsměvem
tiše vědí
a kráčejí vstříc
samy sobě
a snad ještě horlivěji
vstříc

svým malým druhým

Říjen kdysi nebo teď

22. června 2017 v 11:12 | Martina Dobrovolná |  Martina Dobrovolná
Největší vytrvalci
drží za kliku
a nepustí dovnitř
ani ven
Saturn čaruje
a na jeden mobil

mi volaly dvě Evy.

Fetky a důchodci v řadě za sebou

22. června 2017 v 11:10 | Martina Dobrovolná |  Martina Dobrovolná
Fetky a důchodci,
procházejí podchodem
fetky a důchodci
nohy mají nakřivo
Srdce jim tlučou
naprázdno

Systémově nakřivo a na prázdno
živoří na hranách jehel
na podstavcích berel
Fetky a důchodci
v řadě za sebou
malují svým dechem
po cihloví mostu.


Fetky a důchodci
šediví tmou a zimou
žebrají o drobné
Jakoby ještě bylo slyšet

jejich hlasy
před oltáři kontejnerů.

Tuberkulózou zapadlý sníh

22. června 2017 v 11:09 | Martina Dobrovolná |  Martina Dobrovolná
"Měl jsem tuberkulózu.
Potřebuju 23 Kč na lék."

Říká mi na ulici Ivan M.
U vchodu k areálu na Vlhké.

Lovím v tašce
a s týdenní rýmou
opravdu nechci ještě TBC.

Nechápavě se dívá
Nemám drobné,
a tak dostává míň.

Jeho pohled cítím v zádech,
a když se otáčím
Hledí mým směrem
a rozštěpem na patře září do bílého sněhu.

"Měl jsem tuberkulózu,
měsíc jsem se léčil v Černovicích."

Jako bych mu svým příchodem
navodila další elektrošok.

Sněhuláci

22. června 2017 v 11:04 | Martina Dobrovolná |  Martina Dobrovolná
Sněhuláci obestoupili sídliště
Zezadu jsou hezčí
než zepředu
(stejně jako někteří lidé).

Roztékají se
A neshoří v žáru tepla
Protože se spokojí s málem.
Když je někdo kopne do hlavy
Existují ve třech částech.

Sněhuláci se nepotí
jako jejich stavitelé.
Klidně vyčkávají
až je rozpustí první povzdech jara. (jarní
dech).

Prochází mnou tma

22. června 2017 v 10:58 | Martina Dobrovolná |  Martina Dobrovolná
Prochází mnou tma,
už dlouho
Tesáš ji do kamene
Budeme v ní navždy ukrytí
Je v ní příjemně
Jako po dešti

ZOE

21. června 2017 v 21:20 | Hana Slezáková |  Hana Slezáková
Nejlepší je postavit si domov uprostřed muchomůrky, provrtat otvor skrz nohu a v klobouku si udělat okna. Stejně jako trpaslíci na obrázcích, stejně jako Zoe na Zahradě. Kdy následuje po obestavění celého stromu, vydlabání kořenů z hlíny, prohloubení do podzemí, kdy si přidrzle vystaví dvě patra. Dvě patra pod sebe a dvě nad sebou. Zoe miluje podzemí. Sklepní prostor, kde se vchází po schodech. Vpouští jednoho po druhém. Nikdy jich nesmí být víc naráz. Odrazy skupiny ji děsí, dotek těl, loket o loket. Loketní žlábek projede přes kloub kolena. Každý má na sobě čelenku, plášt a dřevěnou sukovici. Dřevěnou sukovici vyfasuje každý u vstupu, musí ji vrátit zpět pokaždé při odchodu. A to přímo k rukám majitelky. Nikdy nelze jinak, ikdyby Z byla stulená v koutě, nekomunikativní a zblitá od hlavy k patě. Protože kyj je kyj a nelze nahradit nikým jiným. A nemůžeme nikdy vědět, co nás čeká v temnotě dole. Jestli nám budou stačit holé ruce. Dlaně, maso, kosti, jestli je to dostatečné. Protože Z má dole kotel a nikdo neví, co se v něm vaří, co v něm číhá a co plave těsne pod dnem. Pod hladinou. Kromě rajčat a papriky, které tam někdo hodit a my už bohužel vůbec nevíme kdy a kdo to byl. Protože brambory se mají jíst vařené a nejlepší čočka je ta předvařená v pytlíku. Kterou jí každé ráno někdo háže na práh, aby neumřela hlady. Chtěla by být živa jenom z pytlíků čočky, ale potřebuje taky to dřevo pod kotel. A to klestí začíná pomalu docházet. Už i ty mladé stromy orvala, ale oheň potom moc čoudí. Tak vytáhla starou káru, že dojde na dřevo. Dřevo, strom, kmen, prkno. Všechno co hoří vlastně. Papír, plastové lahve, krabice. Vylézt na hromadu a přehrabovat se v tom. Nalámat klacky. Čaganem odehnat Ježidědka, co se jí začal přehrabovat ve vozíku. Skřékal prchá, sotva ho majzne po kebuli. Už toho moc nezbývá na Velké hromadě a já se musím bránit. Kdo má větší nůž, větší klacek, vyhraje.

Můj děda měl pušku, střílelo to, dělalo to rámus a malé otvory. Sypaly se do toho takové malé podlouhlé trubičky a prolétlo to klidně kostí nebo masem. Děda potom toho tvora, kterého zasáhl vykuchal a jako malí jsme měli co jíst. Maminka nám to vařila na různé způsoby. I prý nějaké koření k tomu měla, ale mě už došla všechna semena a všechny trávy na Zahradě jsou ožrané až ke kořenům, tak nevím, co bych tam dávala.

Když se nudila, stala se Snovačkou. Spřádala vlákna okolo , obmotala celou Zahradu, celý kmen a ve výklencích postavila stoličky a pohárky. Tak potkala poprvé Annu. Seděla u stolu, pohárek netečně před sebou. Nadotek palce, bledá a zádumčivá. "Nechceš nalít víno?" možná se optala spíš ze zdvořilosti, jakmile si uvědomila, že vlastně žádnou tekutinu nevlastní. Rozhodně ne víno, ani nic podobného. Ale přeci jí nebudu nabízet pavoučí nektar nebo ranní rosu. To se určitě nehodí. Beztak vypadá průsvitně. Skoro jako průsvitný papír. Mohla bych ji srolovat do ruličky nebo pokreslit střihy na šaty. Střihy z ruské Burdy, obkreslené dlouhé čáry. "Nebo čaj? Havraní větvičky? Ostřice úzkolisté?" šeptám jí do ucha. Do rtů, do kůže. Snad najdu tajemný kořen Mandragory, abych měla co nabídnout. Ta dívka stále rozmrzele sedí. Vezmu ji za ruku. Masitá dlań vezme tu malou uzoučkou kostnatou. Asi má hlad. Asi je jí zima. Když budeš mít trpělivost upletu ti svetr. Usnovám dlouhé rukávy až pozem, zapletu ti je do sebe. Stejně jako čepici, šálu, kuklu.

A se nechá, snad. Beru ji po schodech. Strkám ke kotli. Ukazuju rukou směrem do pusy, jako že jí dám najíst. Že tam co se nehýbe se dá opravdu jíst, protože na Smetišti jsem vyhrabala dvě konzervy, dvě konzervy s čárkou na dně a otevřela je. Ozubeným kolem vydlabala tu hmotu, co se dala jíst. A v hrnci ještě místo zbylo pro to, co už bylo dávno mrtvé.

Snad se bojí. Nevím, co tady o mě povídají, snad že snědla jsem. Snědla jsem, když nelíbil se mi. Není proč držet se, sotva opustit je potřeba. A žaludek si snad víc pamatuje.

Mám talíř, víš, že takové kulaté věci existují, viděla jsi to někdy. Odebereš kus a dáš tam. Kydneš a ono to tam zapluje. Rozpleskne se na dně a nemůžeš to oddělit. Tímhle zamícháš a nabereš. Vidíš, není to tak špatně. Nedůvěřivě vypoulila oči, podívala se na mě dvakrát, třikrát a začala hltavě cpát. Jako pes. Rukama to háže do sebe a srká, přikyvuje, ještě by si dala. Po druhé, do sytosti, svalí se a neptá se. Obtočím jí svým vlákny, ve spánku. Proniknu jí do snů. Vloudím se jí do představ. Vklížím se do ní.
Zoe umí vstupovat. Vlupovat se do snů. Jako zlodej, proletí tou úzkou slupkou mozku, proletí skořepinou, vnikne do závitů. Usídlí se jako hlemýžď, netečný slimák, co má za sebou dlouhou rýhu. Proplouvá si vesmrem obráceným naruby. Do středu, do mozku, prolousknout všechna zákoutí, o kterých nevíš, ani ty sama. Snová snovačka, černý pavouk, malá vdova, co trhne tvojí rukou ve spánku, podívej, teď. Teď jsi cukla rukou, dostala jsem tě. Vpila jsem se do tebe. Už se nehýbeš, už nedýcháš bez. Jako vzduch v plicích pohrávám si. Umím najít to nejlepší místo. Nalézám své vzpomínky. Hledám tvoje, když jsi byla. Viděla jsem tě tam, jak jsi stála před odrazem zrcedla a dívala se. Česala jsi vlasy kusem orvaným. Střepem. V kousku zrcátku ses odrážela a já jsem se na tebe dívala. Pohledy se protnuly, nebo snad odrazily?


Anna se probouzí a Zoe vnímá její vůní, jako vnuknutí sebe samé. Někdy jsem tak voněla, pamatuji si to. Ano, tehdy. Ještě tehdy. A ta se na ni podívá. "Mohla bych tady bydlet s tebou?"

Krajina snová

21. června 2017 v 21:15 | Markéta Houserová |  Markéta Houserová
Krajina snová a ty jsi dítě, co se v ní schová.
Mám jeden sen a v něm, pro to dítě, cirkusový stan.
Jsem tam jako mladý kluk a je tam taky klaun.
No jasně…šapitó a klaun a já hraju s ním
jako dobrovolník z publika.
Vtip je v tom, že mám radost z tvořivosti
a ty se směješ.
A ten klaun jsem pak já sám
jen jinak vypadám.
Potom se ten cirkus
prostě změní..
V rytmus.
Utíkám.
A ten rytmus je zvuk vlaku a cítím se jak sjetá.
Mám ji jako z praku.
Nedýchám.
Jsme tři a dusí nás písečná bouře.
Touha, ouha.
Jsi dítě, má nalezená duše.
slova na papíru
konstatují suše.
Vtip je v tom, že ne slova do hlavy vemluví ti díru.
Jsem klaun.
Mám radost z tvořivosti a ty se směješ.


(Srdečně přijat, každým odmítán:)

Pomalu plujeme

21. června 2017 v 21:15 | Markéta Houserová |  Markéta Houserová
Pomalu plujeme,
na voru z párátek,
stoupáme nahoru
a v čase nazpátek
na horizont insomnie
tam tada dam tam tam tam
zní námořnická melodie.

Potkáme šamana,
v puse má lízátko,
je v čase ztracený,
ztrácí se zakrátko.
Potápěč v láhvi
úspěšně topí se,
15 let pod vodou,
Teď visí na římse.

Je tam i malý princ
lišku si ochočí
jenom jí zazpívá
přimhouří obočí.
Je to jen oka-mžik
Oči se mihnou,
Protnutí vesmírů nelze se vyhnout.

Pod dnem je noc, úplná tma.
Nechápu proč
se k tak zjevným pravdám,
musíš složitě prokopávat.

Na týhle plavbě jsme
pomalu plující
stromy na voru
do korun bujících
koukáme nahoru a říkej si co chceš
lepší posádku
pro naš vor z párátek
nikde nenajdeš.

To jsou ty nezapomenutelné večirky, na které si nikdy nepamatujem (Mihhalova hláška).

Ochutnávková…

21. června 2017 v 21:13 | Markéta Houserová |  Markéta Houserová
Dám si hrdlo mezi kleště,
Je to bez va(d),
CHCI TO JEšTě.
tROCHU MĚ SEVŘI,
aŤ Mě TO BOLí,
SEVřI Mě V OBěTí,
v OBěTí SEřVI,
CíTíš TO NAPěTí?
Napětí mezi dvěma body prostoru
je definováno....
sedím a jen tak kejvu nohama,
koukám do korun

Šplhám nahoru.
(Jsem na větvi?).
Napětí je rozdíl elektrických potenciálů a já nevím, jak chtít ten svůj rozvíjet.