revue právem opomíjených

Srpen 2016

Jeseterka č. 9 - předek

14. srpna 2016 v 14:26 | Pole se nuzkých valní Jeseterka |  JESETERKA

Jeseterka č 9 - zadek

14. srpna 2016 v 14:25 | Pole se nuzkých valní Jeseterka |  JESETERKA

Jeseterka č. 9 - úvodník

14. srpna 2016 v 14:02 | Ištván Kaděra |  JESETERKA
Vážené čtenářstvo,

zde toto úvodní slovo je možná úplně zbytečné, přesto cítím povinnost se k němu uchýlit, neboť nemám zapotřebí mít vás na svědomí bez patřičného varování.

Nacházíte se v právem opomíjených vodách, v samém nitru hlubinných vrtů, v bezčasí prožitků. Autoři zde uvedených textů se vydali do útrob transcendentna, aby přinesli svou zprávu, často bez skafandru, bez záruky návratu a u mnohých z nich lze právem pochybovat, zda k něčemu jako návratu ve skutečnosti došlo. A návratu kam. Jako zaujatý pozorovatel mohu jen konstatovat, že proces noření se u každého z nich pokračuje, ať už jakýmkoli způsobem, že cesta, kterou se vydali, nezná návratu, ani klidu.

Můžete být svědky. Z tepla svých domovů se nechat unášet do prapodivných světů, jakoby se nechat ukolébávat, jakoby se topit.

Ale komedie skončila. Nemá smysl strkat hlavu do písku. Vše s čím se zde setkáte je vaší vlastní zpovědí. Nemusí to být vždy dvakrát příjemné. Nemusí to být vždy až tak nepříjemné.

Tak tak.

Všechny trumfy držíte ve svých rukou vy, vážené čtenářstvo, my už svoje karty vyložili a záleží jen na vás, jak naložíte s těmi svými.

Kdo chce, nechť se ponoří…

Kdo chce, nechť si hraje…

Mezi Evou a Lilith

14. srpna 2016 v 13:59 | Martina Dobrovolná |  Martina Dobrovolná
Mezi Evou a Lilith
zeje propast
ve tvaru myšího oka.
Mezi Evou a Lilith
zeje propast
ve tvaru darované kundy.
Kamenem ji nepřehodíš.
~

~ Ještě žijící ženě ~

14. srpna 2016 v 13:58 | Martina Dobrovolná |  Martina Dobrovolná
Zdálo se ti o mé
pětileté dětské nahotě.
Myslíš,
že duchy minulosti,
zaženeš zapálenou svíčkou.
Máš naivní a unavený hlas
a při průzkumech o zdraví,
nepřemýšlíš o smrti.
Kam až jsi ji vytěsnila,
o tom možná ví,
jen tvé prudce vyklenuté břicho.
Stárneš,
ale ponecháváš si dětskost.
V systematičnosti
jsi důvěřivá
a optimistická,
navzdory okolnostem
stojíš stále mimo ně,
jako měkká a klidná skála,
co se nikdy nezbaví údivu.

Vzájemnost

14. srpna 2016 v 13:56 | Martina Dobrovolná |  Martina Dobrovolná
Jen díky němu
si uvědomovala
-opravdovost agresivity
Jen díky ní
si uvědomoval -
léta odloučení.
Naděje umírala poslední,
ale o to častěji,
politá benzínem
a zapálená časem.

Etudy z výběrové krutosti

14. srpna 2016 v 13:55 | Martina Dobrovolná |  Martina Dobrovolná
KORODOVALI
a jako vlastní mýtus
klátili se dopředu a dozadu.
Lichotili sami sobě,
uprostřed nocí,
svírali v křečích pěsti
a elektrizovali
překypující napětím
vlastních pochybností .
Samota jim vyhovovala
cloumali s vlastní cizí nebo čí vlastně
vírou
KOLIDOVALI.
Listopad jim vycházel vstříc
svojí vlastní hnilobou a vlhkým vzduchem,
který včichovali až do hloubi buněk
svých otupělých mozků
KONZUMOVALI se
i když možná nechtěli
-obviňovali se
a pili
plní prázdnoty,
klišé jim nestačila,
ale pravidelnost postrádali.
VOLALI
po změně a naději
a dostali je v podobě kladiva,
kterým zatloukali sami sebe
PLYNULI,
ale nevyplynuli
VĚZELI
v zámcích a v průchodech
jako Freudovské přeřeky plné skrytých
oplzlostí
jako odhalená prsa Madonny,
která přišla o nevinnost,
chlupatili se a depilovali,
žili a odumírali
letargičtí nedostatkem vděku
podezřelí a podezřívaví
komplexní ve své nestabilitě,
ODEZÍRALI
ze rtů,
hledali stopy po celulitidě světonázorů,
aby je dekonstruovali
a utvrdili se sami v sobě
jejich hlavy se vroucně tiskly k sobě,
ale jenom proto,
aby se vzápětí srazily
jako emoce na sklech jejich vitrín
a sociálních masek
občas
VĚŘILI
ale dlouho si tu naivitu nedopřáli.
Spasitelé i hateři,
narcisové všedních dní
polapeni v každodennosti svých smyček
pevně utažených
stačil by krok navíc
a možná
by se změnilo v jistotu
v nánosy světel,
návaly tepla a vrávorání splínů
pozvolna odhodlaných k proměně
- jejich věčné zápolení naložené v čase a
prostoru
oprýskalo by odněkud někam
bez ně protože často bez něh
kam do jakých děr niter, vnitřků a vnějšků,
neví nikdo
a tak nelze dopsat tečku.

Jen počkej

14. srpna 2016 v 13:48 | Martina Dobrovolná |  Martina Dobrovolná
Jen počkej ne-zajíci,
až začneš taky atrofovat.
Jen počkej
ne-člověku,
až přestaneš věřit.

Co zbývá

14. srpna 2016 v 13:47 | Martina Dobrovolná |  Martina Dobrovolná
Slova jsou to,
co říkáme jen tak mimochodem.
Zabalená v obálce,
už dlouho nikoho nezajímají.
Slova jsou to,
co říkáme jen tak mimochodem.
Když se loučíme
možná, že navždy.

On to ten vítr rozfoukal

14. srpna 2016 v 13:46 | Martina Dobrovolná |  Martina Dobrovolná
A ona zná svoji diagnózu?
-To by mě nenapadlo,
že se tak vyčasí.
On to ten vítr rozfoukal

Nedělní průrvy

14. srpna 2016 v 13:45 | Martina Dobrovolná |  Martina Dobrovolná
V neděli je město prázdné,
stejně jako můj žaludek.
Padají na mě lampy
a kapky deště.
V neděli
je moje břicho propálené samopalem.
V neděli bez tebe
nevěřím na anděly,
procházím se duševními mrakodrapy
rozpouštím se,
měním se v kýč.

Praxe umírání 2

14. srpna 2016 v 13:44 | Martina Dobrovolná |  Martina Dobrovolná
Prohlíží si svoje vlastní oči,
-cože to bylo za zkušenost,
co v nich zanechala smrt.

Dívají se do prázdna
jako oči mrtvé ryby.

Krajiny krajnosti

14. srpna 2016 v 13:42 | Martina Dobrovolná |  Martina Dobrovolná
potkávat šílenství
v ústavech
i v tramvajích.

upovídané plačící muže
a ženy rozzuřené bezmocí
/ještě nikdy jsem jim neujela/

jakoby celou dobu švitořili o nás.

Vzpomínky na

14. srpna 2016 v 13:41 | Martina Dobrovolná |  Martina Dobrovolná
Matky krájející syrové maso
všechny ty výplody socialismu i kapitalismu
nůž zajíždějící do měkké tkáně
a "máma mele maso"
aby "Ema měla mísu"
tisíce rozřezaných tkání
jako polootevřená ústa
zírající ve tmě

Tehdy jsem o to stál

14. srpna 2016 v 13:40 | Martina Dobrovolná |  Martina Dobrovolná
"Tehdy jsem o to stál."
řekl.
Nesepjal u toho ruce,
použil satanský symbol,
nemodlil se,
-i když v tom gestu byla víra,
Absolutno nás nepotkalo.
(Možná je ani nikdo nečekal).
/"Tehdy jsem o to stál."/

Zůstat za hranicí

14. srpna 2016 v 13:38 | Martina Dobrovolná |  Martina Dobrovolná
Láska mi protekla
mezi prsty
mezi zuby
mezi slovy a sny.

Tvářila jsem se,
že není
že přece nemůže být,
tak jednoduše a prostě.
Existovat v tom všem svinstvu,
a odolat všem pochybnostem.

Je přece tak naivní,
chytat někoho za ruku
a věřit v cosi,
-co neumíme popsat
(a možná ani prožít).

Je přece tak pohodlné
-zůstat za hranicí.

Muž za zdí

14. srpna 2016 v 13:37 | Martina Dobrovolná |  Martina Dobrovolná
Za zdí si zpíval muž
v cizí řeči
a pak tloukl hlavou
do té samé zdi.

Byly dny,
kdy za ní zvracel.

Nechal se fackovat
neviditelnými muži, a
pak přišli ti skuteční -
a dealovali drogy.

Muž za zdí broukal ukolébavky
a tloukl nohama o zem.

Jeho matka byla daleko,
ale jakoby po ní stále volal.

Když přijela,
byl za zdí slyšet její pláč.

Muž tloukl nohama o zem a čekal
až si pro něj přijdou,
-dealeři skutečnosti.
Až mu ji nadávkují
postupně do žil,
tak,
jako by ho uspávala vlastní matka.

Bylo ho slyšet méně a méně
přestaly se ozývat
jeho vnitřní rány.
Přestal je k sobě zvát.

Leo Černý z Černé v Pošumaví

14. srpna 2016 v 13:33 | Tomáš Lotocki |  Tomáš Lotocki
Říkalo se o něm
že už v kolébce musel mít pod kůží
zašité jaterní skvrny
a když chtěli kojenečka uspat
smáčeli půl dne šidítko v medovinovém šnapsu…
Lahvovou desítku pil jen z hnědé flašky:
V tý zelený kyše
a je teplý jak krocaní chcánky
cedil skrze to co zbylo ze zubního skla
když vybíral z kastlíku jakoby protézou osudu
další správný exponát do utěšené peptické sbírky
Jeho rodiče se prý jmenovali Schwarzovi -
natruc se počeštili
a sousedi je zlynčovali ještě před Mnichovem

Nemám dar popsat jeho postavu -
kdysi v hodině figurální kresby
vyrobil jsem si z kreslícího pera splávek na okouny
a od té doby zvěčňuji Michelangelovi příčně pruhované svaly
fauvismem ostnoploutvého akvária
Nevím proto co si počít s jeho progresivní rachitidou
(jak se říká: tak třicet kilo i s palandou)
ani s tympány horké etanolové krve
usilovně bubnující do svalů a spánkových kostí
Tohle však říct musím:
Celá jeho figura byla pravé nomen omen:
jméno - rodiště - tělo - znamení -
a pokud pořád věříme i v tu předurčenost
musel být jen proto tak dokonale Schwarz
aby jeho tělesná schrána spolykala
jako ta morda v samém středu spirální galaxie
všechno nebeské světlo
takže pronikl sotva vybledlý paprsek
tam dovnitř k marně zrcátkujícímu srdci

Mě zcela přehlížel
a i kdyby platila slova otců patristiků
že duše mrtvých mají mysl zcela čistou
a paměť nekonečně rozprostraněnou
nepozdravil by mě jistě ani teď
Oslovil mě jen jednou:
tehdy jsem poprvé ulovil tři dospělé perlíny -
ty zlaté ryby s karmínovým přelivem -
a v předtuše opaleskující slávy
běžel s nimi do strejdova sklepa
kde oba byli zavrtáni v kuckajícím topení
Tímhle sajrajtem jsme krmívali prasata
zahuhlal s hlavou zaraženou v kotli
a já měl chuť vytrhnout tomu navátýmu Vševědovi
co neopije se mým šupinatým chtíčem
z kartáče na hlavě aspoň tři uhelné vlasy
abych mu dokázal
že tyto moje zlaté dukátky nezašpiní
ani svým černočerným havraním brkem
namáčeným do kotelních sazí

Černý pomáhal strejdovi na baráku
jen tak za stravu chlast a chlapské slovo
S tetou však tvrdě smlouval o každý kynutý knedlík:
Proboha sousedko dejte mně málo
jinak nebudu moct celý vodpoledne pít…
Miloval však tetinu šumavskou kulajdu
z rudohlavých hřibů-oheňáků
v nichž se napínala modrá kovářská žíla:
Ta krásně hřeje a leze dovnitř
hebce jako kontušovka
lebedil si
když se i s nebozízkem v ruce motal u ponku

Jeho synovi jsme říkali Budulínek
Byl nejmladším z pěti liščat
Jejich matka jednou zaslechla housličky potulného cikána
který jí záhy obstaral i bubínek
a odvedl si gravidní někam na Slovensko
Čtyři starší bráškové skončili už v pytli
a poté v pasťáku (i když v této pohádce
se to myslím semlelo tak trochu obráceně)
Nejmladší ještě zůstával v pošumavské díře
a vyprávěl mi o úhořích pasoucích se v hrachu
i když profous s červeným pruhem na hrubé pytlovině
obcházel už taky kolem dvířek nory

Měl jsem ho rád -
snad i pro tu jeho zlodějskou čestnost a zásadovost
Ukradl mi mojí první laminátovou udici…
Nepřiznal se
ani když jsem mu vyrazil přední zub
a podrobil hodinovému mučení lipenskou vodou
A věřte mi -
jen malí zloději a pytláci umějí
tak nebesky polykat andělíčky
Ale Tome -
ta už je přece moje!
řekl pak Budulínek zcela bezelstně
když den po tortuře ještě s háčkem v trojklanném nervu
lovil na tu udici ve vrbičkách pánvičkové okouny
Jen taková pytlácká a zlodějská bezelstnost
porodí pak nezištnost
se kterou mu ještě přihodíte do vezírku k zakázaným rybám
šumavský chleba kmín a sádlo

Na rozdíl od taty měl
pomněnkově modré oči
Nedávno jsem se dozvěděl
že ho našli ležet kdesi na Florenci -
toho Budulínka
který nikdy nepotřeboval vakcinaci proti vzteklině
našli přece jen ležet s pěnou u pusy
(kdysi jsem četl
že u modrookých feťáků
jsou nejpřízračnější právě ty jejich oči
oči - podřezané žíly bělma
duhovky jako vyhořelý len
a vprostřed…ale to už jsme zase u té supermasivní černé díry
před kterou chvějí se i všechna srdcerváčská slova…)
Měl jsem ho opravdu moc rád -
a věřte že jako Zlochvost který
odříká se knížkou o Alence
má i se sebou často co dělat ten
jemuž zjevují se před očima -
oči…

Ještě však na skok k jeho otci:
Ani přesně nevím jak umřel
Snad mu ve špitále explodovala aorta
když do tepny pumpovali fyziologický roztok
z chloridu sodného namísto pálené slívy
Já si tu kosatou však představuji jinak:

Jednou za lednové noci spatřil Černý malou bílou myšku
škrábající na domovní dveře
Chtěla raději ven do mrazu
neboť pan domácí prochlastal všechno dříví
a uhlířům už ani neotevíral
Pustil ji do zahrady a pak vyrazil za ní
V navátém sněhu ztratila se mu
u kmene rozklenuté borovice
kde každým rokem z mechu vyrůstaly
velké kolonie zrnitých klouzků
Noční chodec poté viděl hrozivého černého brouka
kterak leze ve sněhu a mumlá:
Tyhle žlutý sameťáčky dávala babička do polívky
Když jim přemrzly kloboučky
chutnaly sladce jako kafe s rumajzlíkem

Nakonec přece spatřil svoji bílou myšku
která se už prohrabala sněhem
a našla díru v kořeništi stromu:
Škoda že nemůžete za mnou pane Leo
Je tu teplo!
Ale jestli vydržíte
přinesu vám aspoň něco hrachu chcete?
Rozhodl se že tam na ni počká

Ráno ho pak našli pod tou borovicí -
umrzlého

Čas rituálů

14. srpna 2016 v 12:37 | Petr Lindovský |  Petr Lindovský
Čím víc těch květinových obětí
nechám řece co zjara rychle plyne
tím víc se bolest vsírá
do trvalé paměti
A neumírá
Nepomine

Střepy

14. srpna 2016 v 12:36 | Petr Lindovský |  Petr Lindovský
Tak vzala za své
další sklenka
A ne že jsem si zchladil žáhu
za to že tys vzala dráhu
Jen byla tak tenká

Vegetace

14. srpna 2016 v 12:36 | Petr Lindovský |  Petr Lindovský
Zelené a roste
Slovům místo zabírat
Vemnout se a veškvírat
Vegetat se
prostě

Srpen

14. srpna 2016 v 12:35 | Petr Lindovský |  Petr Lindovský
Čas na mši
Zvonem ztěžkne vzduch
Jablůňka dostane korunu zlatou
a nebe je najednou vlídné

Vesmír

14. srpna 2016 v 12:34 | Petr Lindovský |  Petr Lindovský
My a pozorovatelé?
Poslušně po pár taktech
dirigenta tušíce
do futrálu
noty sklapnem

Návod

14. srpna 2016 v 12:33 | Petr Lindovský |  Petr Lindovský
Stesk vem za ohlávku
a veď jej
labyrintem zmapovaných metod

Podzim III.

14. srpna 2016 v 12:33 | Petr Lindovský |  Petr Lindovský
Ptáci na obloze
sluncem rozžhavení
A mně je zima

Předjaří

14. srpna 2016 v 12:32 | Petr Lindovský |  Petr Lindovský
Při oblevě stromům prsty ztěžkly
a ještě déšť.
Zůstává větvi v paměti
pevná rukavice ledu?

Zemi zátěž sněhu
jako váha milence?
Že odplaví ten déšť
jen posyp z chodníků?
Ne. Chvilku jen
zápach staré trávy
a vše začíná znovu,
ze starého, z ničeho.

Jaro II.

14. srpna 2016 v 12:31 | Petr Lindovský |  Petr Lindovský
Vítr sráží květy třešní
a v paměti zamrazí
sterilně neživotné
křupnutí sněhu

Kaligrafie

14. srpna 2016 v 12:30 | Hana Slezáková |  Hana Slezáková
SAM

Sejít dolů po schodech… netrvá dlouho. Otevřít dveře a vykročit. Přejít prostorem ke svému cíli. Udělat několik kroků na cestě… kam chtěl by dojít. Překonat prostor… projít místem, které brání mu… s blikající žárovkou… co odděluje tmu od světla. Jedno od druhého. Vždy nečekaně a nesouvisle. Našlapovat a jít pomalu. Krok za krokem. Klást nohy pod sebe. Kráčet opatrně… v šeru hledat, ohmatávat… Kam dosednout, došlápnout patou. Nohy ohýbat v kolenou. Kráčet s hlavou na stranu. Motat se stejně jako ona… otupělá, zmámená, rozostřená. Skrz rozmazanou chodbu. Skrz rozmazané schody. Projít. Narážet do stěn. Šedivými stíny hledat zdi. Rukama zachytávat se vratkého zábradlí. Dotknout se ho… opustit ho. Když není možné přidržet se. Lapit se sám v sobě. Mířit za světlem… chytat se paprsku… následovat vteřinu po vteřině… v problescích… v okamžicích světla. Spatřit mihotavé… co zadržel by. Pocítit teplo… přiblížit se… jak můra spálit se o žárovku… jen bolest v konečcích prstů. S usyknutím odvracet. Dopadnout na zem. S třepotáním křídel… hmyzím tělem… v muřích nohách. Kde v jednom oku. Tisíc dalších.

V přízemí bere za kliku. Otevírá dveře. Vchází dovnitř. Překročí práh přehlédne… okem ty, co opírají se… jeden o druhého…na pohovkách, na stolech, na podlaze… propleteni údy. Sedí, stojí, leží… mlčí zahleděni s pohledem… upřeným jen sami do sebe. Zahlédne ji… obklopenou kouřem… kde v oparu zahalená, ukrytá. V kroužcích, spirálách v kolech. Jak táhnoucí se dýmová čára… sama stojí uprostřed kruhu. Uzavírá. V proužcích na rukou… co spojují a rozpojují. V hnědých očích. Pohlédl na ni. Vytáhl peníze z kapsy. Vsypal mince do dlaně. Položil na pult. Podala mu láhev… vytáhla hadičky. Po straně otočil kličkou. Nadechnul se… zavětřil, nasál… lehký průvan do plic… lehký záchvěv do mozku. Dotek na patře.

Nechal zaplavit nervy… nechal zaplavit mozek… poskytnul útočiště srdci. Pulzovalo v žilách… rostlo spolu s ním. Kanulo v krvi. Černočervené co proniká… v koutech těla zachytává. Otáčí a nepřestává. Vracel se sám k sobě. Do sebe. Poznával se, rozeznával… mžikavě svůj odraz. Svůj střed. V tom pochopení. Zklidnil se. Dosažení hřeje ho… konejší. Drží pevně. Není nikým. Není ničím. Plyne tiše… nepostřehnutelně… rozdrobený v tisíci kouscích. Ty druhé pozoruje. Jako by zůstávalo v něm. To tiché lepkavé… co vtahuje do nitra. V sobě samém.
Poznával to, nechával plynout. Zas soukal se ven… roztřepeným koncem. Ulpíval po kapkách… s prolnutím nehybného. V zastavení.

Nechal dotepat… proud, co polapil ho. Jen matně otevřel víčka… přes oči přehlédl se. Sám sebe o kus dál. Ve vlastních nohách… bosý. Kus masa bez bot. Zaměřil se… hledal v tom sebe. Tušil přítomnost… když oklikou přibližoval se. Prolnul… stal se součástí těl. Pronikal kostmi, masem a krví. Být v těle. Cítit tělem. Pohnout jím. Uhnízdit se v něm. Být tam, kde byl. Srostlý s hmotou… s přítomností. Soustředí se. V nohách a jejich pohybech. Když udělá několik kroků. Vykročí dveřmi na ulici.


MONIKA

Otočila klíčem v zámku. Vzala za kliku, otevřela dveře a překročila práh.Položila tašku na zem. Vedle špinavých skvrn na podlaze. Sehnula se, vyzula si jednu botu po druhé. Srovnala vedle sebe. Zastavila se pohledem na rozházených botách. Převrácené, podrážkou vzhůru od podlahy. Přes ně svetr.

V rudé zakřičela přes dveře. Neumí snad uklízet? Žádná odpověď. Pokoj vedle ztichl. Jedním pohybem srovnala je. Zařadila na své místo. Ohnula palce. Bosýma nohama vklouzla do pantoflí. Velké papuče vběhly do pokoje. Neslyšel jsi, co jsem říkala? Protáhl obličej. Zašklebil se. Zařvala něj, až uši si přiklopil rukou. Pravou a levou přitiskl s každé strany. Přivřel pevně víčka. Stiskl, broukal si a prozpěvoval. Mezi prsty dopadla její ruka. Vypláznul jazyk. Rány několikrát za sebou. Ruka rytmicky dopadá. Zvedne se, běží schovat do koupelny. Přivře za sebou, zasune západku. Slyší ji za dveřmi. Tluče a nadává. Lomcuje dveřmi. Kopá do dveří, bouchá pěstmi. Sesune se k zemi. Hluboce dýchá. Vzlyká. Ryje prsty do podlahy.
Za dveřmi usadí se. Na kraji vany, nohy ve vzduchu. Houpe jimi do stran, nahoru dolu. Když nárazy do dveří neposlouchal. Zrak zaměřil na mouchu. Leze po umyvadle, z jedné strany na druhou. Za chvíli lapená v jeho dlani bzučí a hopká. Šimrá ve vlhké dlani. Stačilo by zmáčknout a byla by na kaši. Po zádech přejede mráz. Moucha letí a naráží do síťky.

Hněvem znavená svalila se do křesla. Nabobtnalá, plná přetlaku, v očích sršící jiskry. Seděla tak půl hodiny. Zvedla se, otevřela tašku. Vytáhla konzervu, otvírákem vytvořila ozubené kolečko. Hmota s plácnutím dopadla na pánev. Otočila závitem na vařiči. Škrtla sirkou. Postavila vodu do hrnce a nechala ji pomalu vařit. Odsypala rýži s pytlíku, propláchla vodou. Vsypala do vroucí. Míchala vařečkou kašovité střídavě s rýží. Přecedila rýži přes cedník. Všechno smíchala dohromady. Ohnula ukazováček. Zlehka zaklepala na dveře koupelny. Tiše, sotva znatelně. Ještě jednou. Pojď se najíst. Řekla klidně. Pojď se najíst, dokud je to teplé.

Ticho. Nechtěl s ní mluvit. Přemlouvala ho. Měl bys něco sníst. Musíš mít určitě hlad. Lákala ho. On přitom věděl, co uvařila. Že to nebude dobré. Nechutnalo mu to. Nimral se v tom. Lžící přehraboval z jednoho kouta talíře do druhého. Nemělo to žádnou chuť. Neobtěžovala se solením. Jídlo nikdy neochutnala, dokud nestálo na stole. Přežvykovala netečně. Ze strany na stranu. Nevšímavá. Jako bez jazyku. Musíš dojídat. Nechtěla žádné zbytky na talíři. Nic co zanechalo stopy po jídle. Chtěla nejraději, aby vše beze stopy zmizlo. Zase čisté nádobí vidět před sebou. Schovával to pod postel. Schovával to do aktovky. Tam se zbytky nerušeně rozkládaly. Nikdy se tam nepodívala.


DAN

Nikdy nevěděl, proč by se mělo uklízet. Mařit s tím čas. Když může dělat tolik zajímavějších věcí. Když může čas trávit jinak. Vzadu na dvorku objevil staré rozhrkané kolo. Optal se na něj. Nikomu nechybělo, nikdo ho nepotřeboval. Učil se na něm jezdit. Nikdy to neuměl. Bylo to poprvé. Rozhodl se, že to zvládne sám. Odvedl si kolo do staré vápenky, mezi hromady kamenů, písku a harampádí. Tady měl své místo. Věděl, že tu nikdo nechodí. Alespoň nikdy nikoho nepotkal. Zkoušel to, podle ostatních, co jezdí po ulicích. Nasednout mu dělalo problémy. Udržet se. Udržet rovnováhu. Nedokázal se rychle rozjet. Padal na zem. Neuměl svižně šlápnout do pedálů jako ostatní. Chyběl mu odraz. Byl příliš pomalý při náskoku, pár prvních otoček mu dělalo starosti, řetěz se točil příliš zvolna. Spadl znovu do prachu. Otřepal se. Špinavá kolena mu nevadila. Chtěl znovu. Chtěl znovu být úspěšným. Zkoušel to, dokud se neunavil a nepřestalo ho to bavit. Pak schoval kolo za křoví, oprášil si ruce. Teoreticky by věděl, pozoroval ostatní jak to dělávají. Byl v tom ale propastný rozdíl, dělat to sám. Vlastně se mu nechtělo za ní. Věděl, že tam bude. Ale nevěděl, kam by šel jinam. Jaká jiná místa navštívit. Nechtěl být sám. Doufal, že někoho potká. Někdo bude mluvit a on rád chodil do baru. Když tam nebyla ona. Když doma čekala na něj a on nepřicházel. Trávil tam některá odpoledne. Sledoval hodiny. Ručičku, co se posunuje kousek po kousku, obíhá dokola, sledovat ji a vědět, kdy má včas odejít, než přijde. Myslel na to, jakmile se vyšplhal na stoličku k baru. Za barem Hugo. Uhrovatý, mastný. Nemají se rádi. Nemluví spolu.

Nesnášela chodit doma v botách, nerozuměla tomu. Proč si lidé nosí domů špínu z ulice. Bylo to pro ni stejně nepochopitelné jako nepořádek. Je logické, že je zapotřebí občas uklidit, tomu se nelze vyhnout. Je to nutná povinnost a je lepší se s tím smířit, než proti tomu bojovat. Jako by mu to snad neříkala stokrát. Že musí po sobě uklízet, že nemůže věci jen tak naházet na zem, když přijde ze školy. Marně. Neposlouchal ji. Nevnímal ji. Především nedokázal pochopit, proč by to měl dělat. K čemu to je dobré. Byla to pro něj pouze ztráta času. Nechtěl marnit čas, měl pocit, že má toho tolik na práci. Vystřihovat obrázky z novin a časopisů, co mu nosila domů, slepovat je různě k sobě a vytvářet z toho amorfní městečka, beztvaré hluky čehosi, pojmenovávat to, vymýšlet tomu názvy a přiřazovat označení. Běhat venku se spolužáky, házet po sobě bláto, válet se v kalužích, soutěžit, kdo přijde domů nejšpinavější. Zapalovat tajně hromady smetí na nárožích. Kouřit cigarety na lavičkách, pozorovat mladé holky, vybírat si ty nejkrásnější pro sebe a odhadovat, jak vypadají bez šatů. Největší jeho zábavou ale bylo jezdit na starém rozvrzaném kole, co jednou objevil opřené a nezamčené před sousedním domem. Rozhlédl se. Uzmul ho. Tvářil se jako nic. I když neuměl na kole vůbec jezdit. Chtěl to umět jako ostatní kluci. Čekal na svou chvíli, až se jim bude moci ukázat v jízdě na kole. Těšil se na projíždění Městem, přes parky, od jeho dolního konci až k hornímu, od východu k západu. Celé ho konečně projede. Objeví nová zákoutí, nové oblasti. Zabere nová místa pro sebe a své kamarády. Každý dostane na starosti jednu ulici a tu bude spravovat a vládnout jí. Tak to vymyslel. Tak si to vysnil.

"Hele posloucháš mě vůbec!?" zakřičela mu skoro do ucha, když se zrovna zabýval sněním. Chtěla po něm, aby uklízel, chtěla po něm, aby si dělal úkoly, umyl nádobí po večeři, pořád ho chtěla vytrhávat ze sebe samého. Popouzela ho. Neustále po něm něco požadovala, něco mu nařizovala a sekýrovala ho. Nerozuměl tomu. Měl pocit, že dělá dost. Že ostatní toho doma dělají ještě míň a nikdo je neustále nepeskuje. Vadila mu. Někdy až bytostně. Příčila se mu, už když vstupovala do dveří. Říkal si, co to zas bude dneska, co si zase najde proti mně. Nejradši byl venku, dokud se nesetmělo, využíval každé příležitosti, aby nebyl s ní. Těšil se na chvíle, když odcházela na noc do práce a vracela se až k ránu, bezbranná a toužící po spánku. Měl ji rád unavenou, ospalou, zpomalenou. Když myslela jen na spánek. Pak se k ní klidně mlčky přitulil a spal po zbytek rána vedle ní.

Undina a Salamandr

14. srpna 2016 v 12:24 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra
Zůstala po něm jenom spálená země
nad kterou se proháněl vítr
jako nesvatý duch.
Příliš rozlehlá na to, aby se jí zhostil.

Nakonec ho spaloval vlastní žár,
neposkytovala mu už žádnou potravu,
dusil se těmi posledními trsy seschlé trávy,
ztrácel se a uhasínal.

Nevydával už skoro žádné světlo.
Už jen tiše doutnal
skomírajícím plamenem.

~

Přitekla bez nejmenšího varování.
Hned mu bylo jasné,
že má tu moc ho uhasit,
jednou provždy.

To v něm zažehlo jiskru,
cítíl jak hoří celý sám sebou,
sám v sobě se ztrácí
a zároveň nalézá.

Vnímal její chlad, její vlhkost.
To jiné ho nutilo kroužit kolem ní,
zlehka se jí dotýkat.

~

Cítil jak mu bere to, čeho má přespříliš.
Věděl, že musí být opatrný,
že ona hořet nebude,
že stejně nechce, aby byla to stejné,
co se může jen spálit navzájem.

Jeho plamen a její pramen vyvěrali z toho stejného.
Oba hledali vlastně totéž,
jen každý svým vlastním způsobem.

Měl tu moc očišťovat,
ale žádnou špínu v té průzračnosti nenacházel.
Mohla ho zalévat jak chtěla.
Jen syčel a praskal.

Tak bublala, zurčela a šuměla.

Dojímali se nad vlastní bezmocností.
Síla jednoho oslabovala toho druhého.

Přesto dál tančili ten tanec.

~

Chutnala mu.
Líbilo se mu, jak se vlní.
Ale protékala mu mezi prsty.
Rozplývala se.
Stékala.

V zoufalství se odvracel,
aby při návratu nacházel stále tu stejnou hladinu,
neporaněnou a neporušenou,
hladinu, která ho nepřestávala odrážet,
i když chtěl vidět ji samotnou.

Sedával u jejích břehů
a chladil svůj žár.
Mohl žhnout kdekoli,
ale jen v její blízkosti nic nespaloval.

Její chlad ho pálil
a jí z té výhně mrazilo.

Vedle ledových pustin hořely ohromné požáry..

~

Ale byly chvíle, kdy jen tak sálal.
Ona se stávala studánkou.
Patřili k sobě.
Vedle sebe.

Za nocí ji příjemně osvětloval.
Ve dne to bylo zbytečné,
ale chápala ho.
Někdy se i zlehka dotýkali.

Ale už věděli, že existuje určitá mez.
Že je zde hranice.
A ona nechtěla být ohraničená.

Všechny hranice ji jen stlačovaly,
určovaly její formu,
aniž by se jí dovolovaly.

To ji děsilo.
Potřebovala téct.
Pro sebe, pro všechny bez rozdílu.

Pro něho to bylo jiné.
Měl hranice rád.
A rád ničil vše co miloval.
Nebo to tak prostě musel.

~

Samozřejmě, že i zdánlivé nemožnosti
byly občas najednou možné.
Jako pára a kouř se opilí opájeli všemocností.
Mizela jejich podstata.
Nebylo už nic, než to dění.

Mizela myšlenka na sebe.
Přetrvávalo jen to konané, dějící se, samo pro sebe.
Rozostřené.
Přízračné.

V těch chvílích jim připadalo,
že jsou úplně stejní..

~

Pak přicházela období nekonečných dešťů,
bouřek a krupobití.
Schovával se před ní.
Nerozuměl, co to do ní vjelo.
Tolik slz pro nic za nic, tolik vzteku.

Mohl jen čekat, až to přejde.
Nebo jako blesk zuřit společně s ní.
Společnými silami ničit vše bez rozdílu.

Ale to nebylo dobře.
Cítili se pak oba provinile,
vyčítali si, kdo s tím začal.

Každý měl pravdu.

~

Opouštěli se.
Jeden druhého nemohl vystát.
Ale potkávali se, i schválně.
Nemohli už jinak.

"Hasíš mě, nehas!" stěžoval si.
"Chceš snad, abych se vypařila?"
vracela mu stejnou.

Chtěla něco, nechtěla všechno.
On byl zvyklý brát si všechno nebo nic.
Brát i dávat.
Čeho byl schopen.

Rvalo ho to.
Trhalo na kusy.
Ta věčná přibližování, oddalování.
Měl toho dost v sobě.

Toužil po klidu.
Ona ho v sobě měla.
Toužil po neklidu.
Měla ho v sobě ještě víc.

Nakonec vůbec nevěděl,
co vlastně vůbec chce.
On sám.

Ona.

~

Chtěli být spolu,
ale vymlouvali se na vzdálenost mezi nimi.
Na strach z ublížení.
Na své vlastní strachy
ukryté hluboko v nich samých.

Strachy před sebou.

Přesto se nechávala pálit,
když cítila, že mrzne.
Dobře věděla, jak snadno se rozžhaví.

Přelévala se, pěnila, bobtnala.
Měnila se.
Sílil, uchvacoval - zároveň mu to bralo sílu.
Taky se měnil.

Byla v tom i naděje,
že mohou být něco jiného.
Že se v tom jiném sejdou.
Spojí.
Nebudou už se muset spojovat.
Zůstane jen spojení, beze jména.

Mohli by mu říkat třeba,
šeptem,

nějak…

~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~

Pššt, jaro je tu

14. srpna 2016 v 12:08 | Ivo Kalvoda |  Ivo Kalvoda
pššt, jaro je tu
zda-li se zastavíš -
pohne se lístek?

Na jaře

14. srpna 2016 v 12:08 | Ivo Kalvoda |  Ivo Kalvoda
Na jaře,
pod jedním deštíkem,
hážeme pohledem po…kapkách

Soplím se kolem

14. srpna 2016 v 12:07 | Ivo Kalvoda |  Ivo Kalvoda
soplím se kolem
babice
nad lysohlávkou

Pod bílou plachtou

14. srpna 2016 v 12:06 | Ivo Kalvoda |  Ivo Kalvoda
Houpeš se v bocích
jemně jako vítr
putuji pod tričkem.

Rodinná tragédie

14. srpna 2016 v 12:05 | Ivo Kalvoda |  Ivo Kalvoda
toto se stalo
u sousedů…
celý jak to je

Rodinná tragédie

žena se oběsila
manžel klepe
maso na řízky

Jak se dnes zahřívám

14. srpna 2016 v 12:04 | Ivo Kalvoda |  Ivo Kalvoda
Zmrzlý, pod dvojí
peřinou,
peřejí kabelů
tě přenáším

Kulka nestíhá

14. srpna 2016 v 12:04 | Ivo Kalvoda |  Ivo Kalvoda
kulka nestíhá
sviští kolem hlavy
rovnou za námi, he..

Corelová princezna

14. srpna 2016 v 12:03 | Ivo Kalvoda |  Ivo Kalvoda
jemným stiskem
maže světy,
i rozkvétá třpytem korálí.

Svědomí

14. srpna 2016 v 10:31 | Petra J. |  Petra J.
Hryže mě ta bestie
svědomí
nedá mi klidné spaní
pro tu paní,
co ruší noční klid co žije ve mně
a nutí žít
to, co zdá se mi cizí
přesto s obdivem k ní často vzhlížím
za víření vody
která beztak páchla příliš dlouho
byť jen v ní samé
jak si namlouvá skrze odcizení
pak pohledy svými, slušným lidem se straní
bojí se toho víru
bojí se lynčování

Nesvatá trojice (raku, beranu a lvu)

14. srpna 2016 v 10:29 | Petra J. |  Petra J.
Tleskám si a kochám se sebou
za ten lesk
který účelně tvořím
ač s ním nejsem až tolik kamarád
tu službu mi dělá na dluh
který trpce platím
žiju a umírám
v nezapomnění
s pocitem nevratnosti
co kdy kdo do mě vložil
a aby to nebylo jen o mně
přelomím si krk v pomoci
jako poděkování
NAJEDNOU, PLNOU SILOU

Bez hlubších důvodů

14. srpna 2016 v 10:27 | Petra J. |  Petra J.
Dalas šanci lásce
tak si to nevyčítej
nebuď přísná
za spojování
cizích teček
na prázdném papíře
do iluzorních obrazů
čáry mezi nimi
společná touha
po blízkosti a štěstí
něco se počalo
nestihlo narodit
střetem dvou sil
a každá se zdá
o tolik větší
než skutečnost
jen působením protikladů navzájem
neprohlédnutím
že kde se staví hráze
vzniká protitlak
bez hlubších důvodů
stejně jako bez hlubších důvodů
někdo víc mluví než cítí
tak si nevyčítej
žes bez hlubších důvodů
dala šanci lásce

Sever

14. srpna 2016 v 10:24 | Petra J. |  Petra J.
V těsném sepětí skal a vysokých borovic
prvním dojmem nejlepších přátel
přes potok s čirou ledovou vodou
k pití i ke koupeli
chodíš ty vždycky
já jen pro radost
že můžu dýchat a protáhnout se
vyblbnout
a hrát si se vším co potkám
daleko od nočních můr
liješ teplo v zimu do světa kachlíkové mozaiky
s láskou ne tak dávno dělaným
vyhřátým divokým dřevem
pod mračným nebem třeba sbíraným
světlem svíčky večer posvěcený
čekání na celistvost v tvém návratu
oškrábat brambory
a uvařit večeři
s ohledem na posvátnost života
radši víc než míň
a nepřipálit, prosím
sdílet cit ke všemu živému
nechat se pohltit zimním večerním nekonečnem
mrazivým časem
který se daří držet od prahu dál
většinu času
hrou, zpěvem
trochu nesmělým tancem
vínem a smíchem
se zahřívat nad poměry
otázky žití, jeho bolestí a radostí
únava a pak třeba i klid
dva plus tři v zimním zachumlaném zaječím pelíšku
cestou s tebou za tvými povinnostmi bylo nás pět
světlým zasněženým dnem
cítím se jako Žena Muže
cestou zpět bez tebe tři
šerem hustého podvečerního nebe
a světly pouličních lamp
prosvítajícími skrze vločky
v osudové pravidelnosti
v těsném sepětí skal
stejně jako na začátku
jen teď děsí svou velikostí
a temnem a přátelsky mi nekynou
se pořád cítím jako Žena Muže
v bezpečí
jsme já a ty
dočasně rozdělení
vrstvami bytí
má samota se noří do peří obřích duchen
v dřevěné posteli
s petrolejkou na stolku s Žítkovskými bohyněmi
a zatemnělými okny
pro jistotu
kolébaná praskáním dřeva v kamnech
oddychováním mých svěřených duší
a čekáním na váš návrat
zrádnost je čekání a očekávání
v rychlosti světla
nedává čas ani prostor
v tom šeru skal
borovic
mrazu
ve tmě
kde každý z nás drží své démony
a pouští je jen občas a nakrátko
a pak je zase nezná a znát nechce
a poznat nedá
už ani skály nechtějí znát nás
nejlepší přátelé
a tak počkáme na jaro
nebo možná léto
a vyslovíme díky
sobě nebo Bohu
za veslování rozbouřenou řekou
jak tvrdě i jemně je to třeba
…do útěšných hlubin klidného spočinu

Něco je i fuk

14. srpna 2016 v 10:15 | Petra J. |  Petra J.
Nejdu ven
mám mokré vlasy
nebo je to možná i daleko
do měkké trávy
mikrosvěta
staly se ze mě ruce
dřív obě dávaly
a jedna chtěla brát
dnes by obě braly
aniž by chtěly mít pocit
že musí dávat
ani tou jednou
přání nepřání
jen proto, že v tom nevidí smysl
je to jedno, ve výsledku
pozoruju praskání bublin v pěně
jak dlouho než je třeba doplnit další
a proč je vlastně doplňovat
třeba je začít srát na symboly
a třeba nepatřičně
a třeba se to intelektuálně nesluší
protože vše ostatní je snůška neuchopitelných kravin
ale já chci používat vlastní slova
s vlastním významem
a vlastním vysvětlením
pokud o ně stojíš
což je počátkem i koncem všeho
takže nasrat na symboly
komplikovaně zprostředkovávající
ty miliardy vesmírů
A…:
redukující jejich bytí
na teorie
o kterých mluvíme, když to ostatní selže
s možností povrchního pocitu spojení a porozumění
doby potřeby domnělého řádu
a povinnosti chápání
nepochopitelného
tak snad se tedy někdy naučím
pokrčit nad tebou a tvými symboly rameny
protože je to fuk

Izolace

14. srpna 2016 v 10:08 | Petra J. |  Petra J.
Spokojit se s obrazy v sobě samé
příliš živé
pro ostatní za stěnou
většinou.

Švandovo tajemství

14. srpna 2016 v 10:03 | Miloš Kocman |  Miloš Kocman
Potkal jsem To v kavárně Švanda. Měl jsem něco s počítačem a Švandini mně instaloval novej systém. Viděl jsem To už když jsem nesl počítač do kanceláře - skladu vzadu za barem. Za regálem se zbožím ve tmě na mě něco vykouklo. Zjevně To nepočítalo s tím, že si někdo všimne a tak když se naše pohledy setkaly, okamžitě se To stáhlo do tmy. Chvíli jsem se tam ještě díval, ale už se To neukázalo. Když jsem si za pár dní šel pro počítač, už To tam nebylo. Něco se ale hýbalo za lednicí. Švandovi jsem raději nic neříkal, považoval by mě za blázna a řekl by " kdoví, co se mu zase zdálo". Koukl jsem se směrem k lednici a něco tam opravdu bylo. Hlava jako pěst, tělo jsem si představoval hubený, ale taky To mohlo mít bříško. Tlustý To nebylo, to by nebylo tak rychlý, raději jsem vypadl a už jsem na to nemyslel. Pár dní jsem si hrál s počítačem a myslel jsem na to, až mi bude všechno zase fungovat a zapomněl jsem na tu příšerku, jako na smrt. Ne tak příšerka. Když jsem za pár dní šel kolem baru, uviděl jsem dlouhou ručku za sudem od piva. To nebyla sranda. Už jsem si ale dával bacha. Chtěl jsem To vyprovokovat k nějaké akci, aby si všimli taky jiní, abych nevypadal jako trouba, ale když jsem se vracel z toalet, byla už ručka pryč a sudy byly přiraženy těsně ke zdi, takže za nimi se nemohlo schovat vůbec nic. Raději jsem tam nakoukl a opravdu tam už nic nebylo. Doma bych to nesnesl, ale vzhledem k tomu, že moc dobře vím, že u Švandy je možný všechno, přehlídl jsem to a už jsem tomu nevěnoval pozornost.

Úterní vernisáž probíhala podle plánu, obrazy byly rozvěšeny, autor spokojeně klábosil s návštěvníky, víno bylo nalito a nálada byla skvělá. Švanda zahájil a v hospodě začal cvrkot, muzika hrála jak o život a hosté pocházeli a prohlíželi si vystavené kousky. Najednou se směrem od kanceláře ozval strašný jekot a lidi začali uskakovat na všechny strany. Byl jsem blízko, tak jsem ještě letmo uviděl tu malou postavičku s dlouhýma nohama, která si to namířila ven ze dveří na ulici a byla pryč. Všechno se rychle vrátilo do běžných kolejí, lidi se uklidnili a muzika začala zase hrát. Jenom přemýšlím, kde se ta příšerka asi schovala. Snad ne u mě doma, nebydlím totiž daleko.

Poslední hlídka

14. srpna 2016 v 10:01 | Miloš Kocman |  Miloš Kocman
Střílel jsem z horního okna, kamarádi byli dole. Docházely mi náboje, a tak jsem křičel na Paula, ať mi donese pár krabic. Viděl jsem asi třicet bojovníků, kteří rychle postupovali lesem, proto jsem to do nich kropil a kropil. Ale docházely mi náboje. Kamarádi dole měli taky co dělat. Hrozilo obklíčení a to člověk dělá, co může. Paul mi donesl tři krabice a zmizel. Zatím to vypadalo dobře, ale už by to chtělo letadla. Tady to už dlouho neudržíme. Kluci měli vysílačku, doufal jsem jenom, že bude fungovat. Střílel jsem poslepu do lesa pode mnou a moc jsem do okna nelezl. Svištělo to tam jako v té pitomé hře, co má synovec na Playstationu. Ale toto nebyla hra. Jenom jsem sledoval směr kulek a šil jsem to tam. Kluci dole měli výhled na jih, já na západ. Za námi byla skála. Byli jsme na poslední hlídce, pak už jenom skála a les. Tedy pro nás už jenom skála. Les byl plný ozbrojenců a nevypadalo to, že by chtěli jít domů. Kluci dole se snažili dovolat pro pomoc. Slyšel jsem, jak Paul křičí do vysílačky. Cítil jsem, že se smyčka stahuje. Jak dlouho tady ještě můžeme vydržet? Pár stovek nábojů, pak ještě puška a pistole. Za hodinu bude tma a co pak? Ustoupit není kam. Tohle bude dlouhá noc. Když je pustíme z lesa, budeme je muset postřílet. Můj děda se vylodil v Evropě na sv. Norberta a prošel válkou až do konce. Nezastřelil jediného člověka. Vždycky prý říkal "Střílel jsem směrem k nepříteli a doufám, že jsem nikoho ani nezranil." Já to šiju támhle do lesa a taky doufám. Ale tihle fanatici si často jdou pro smrt sami. Určitě se už těší na soumrak. Hodí nám sem pár granátů a mají první hlídku. Copak neví, že u toho můžou umřít? Ale asi taky mají rozkazy a nedivil bych se, kdyby je jejich velitel záměrně posílal na smrt. Viděl jsem ty jejich kudrnatý hlavy za každým stromem. Čekali jenom na tu tmu. Asi taky neměli moc nábojů, protože střelba trochu polevila. Zásobování tady bylo složitý. Tihle kluci sem museli vylézt po skalách už včera. A dostali se přes dolní hlídku. Ta byla dost dobře vyzbrojená a musel to být hodně dlouhý boj. Potom pár kilometrů skalnatým terénem a nakonec výstup k nám na náhorní plošinu. Oni vlastně bojovali o život stejně jako my. Ale teď byli v lese všude kolem a jenom doufali, že se jim podaří dobýt nás a rychle zmizet. Jenže ty naše kulomety občas vypálily takovou salvu, že jenom třísky lítaly. Les byl částečně zaminovaný a občas to tam bouchlo, ale nestačili jsme to dokončit a poslední úsek byl čistý. Tam jsme to prali a drželi jsme je zalezlý vzadu. Bylo to kdo s koho. Doufal jsem jenom, že dole je pořád dost nábojů. Paul mi donesl pár krabic a ještě mi stačil říct, že se nedovolal. Je to jenom na nás. Venku se už stmívalo a to znamenalo, že budu muset do okna a budu muset střílet s nočním viděním. Stáhl jsem drátěnou síť proti granátům, nechal jsem jenom dole malou škvírku na hlaveň kulometu a čekal jsem, co bude. Jakmile se setmělo, začali být smělejší a smělejší. Několik se jich rozběhlo proti nám a snad si mysleli, že už nás mají.

Proti kulometům neměli nejmenší šanci. Kluci dole to zvládli. Znamenalo to ale, že se dneska nevyspíme. Myslel jsem na svoji holku. Přišla se k nám se mnou rozloučit a určitě se teď doma třese o můj život. Fotku mám v peněžence, ale je tma. Stejně ji znám nazpaměť, i s nápisem "Dej na sebe pozor, miláčku." "To víš, že dám, bejby."

Na letecké základně byl ruch. Něco se dělo, něco viselo ve vzduchu. Všichni s napětím čekali na rozkazy. Spojaři už od rána hlásili velký frontální útok a bylo jen otázkou času, kdy piloti uslyší sirénu. Zatím se však dařilo frontu udržet, a tak se čekalo, jestli někde nedojde k proražení. Byl krásný letní den, vzduch se tetelil a jenom snad líně se otáčející radar způsoboval lehký vánek. Piloti hráli šachy, četli noviny a dělali si pořádek ve věcech. Bylo už pozdní odpoledne a pořád nic. Na jednu stranu to bylo dobře, znamenalo to, že se fronta udrží a že útok není tak vážný. Jenom to už bylo trochu dlouhý. A pak to přišlo. Spojaři dostali zmatenou zprávu z poslední hlídky na náhorní plošině, že se tam dostali ozbrojenci a že je sice drží v lese, ale už jim dochází munice. Na to stačily dvě stíhačky, a proto siréna tentokrát zůstala v klidu. Byl už soumrak, a tak to bylo jasné. Poletí dva nejzkušenější piloti s nejlepším výcvikem. Harry a Peter byli opravdu nejlepší. Měli za sebou stovky hodin výcviku, ale i desítky ostrých soubojů. Taky se uměli pěkně naštvat a byla to sehraná dvojka.

Když z megafonu zněla jejich jména, už byli na cestě do kanceláře. Převzali si rozkazy a než si vyzvedli vybavení, jejich letadla už měla parta techniků připravena. Hbitě se vyšplhali do kokpitu, zavřeli poklop, poslední pozdrav a start. Dvě ohnivé čáry na obloze ukázaly směr útoku a kluci byli pryč. "Harry, deset minut." "Jo, taky to vidím." "Harry, dneska bez blbinek, jo?" "Jasně, nemá to cenu." "Šoupnem to tam a letíme domů." "Jasně, hodím to křížem napravo." "Jo, dáme to tam zešikma, myslím, že to bude stačit." "Jsme tady, pálím." "Jo, házím to tam." "Dobrý?" "Jo, letíme zpět. S tím už si dole poradí." Pálil jsem to do lesa, ale ti fanatici tam pobíhali a jako by jim bylo jedno, jestli je trefím. Musel jsem jich asi pár sundat, ale to mi teď bylo jedno. Tady šlo o život. Viděl jsem je, jak táhnou raketomet, a to znamenalo, že se dozbrojili a že to bude za chvíli horký. Raději jsem se přesunul do vedlejší místnosti a už za chvilku se ukázalo, že jsem udělal dobře. Napálili to do baráku a udělalo nám to tam pěknou díru. Kluci dole okamžitě sundali obsluhu a patrně se jim podařilo poškodit i raketomet, ale co když už táhli nahoru další? Vedle v místnosti začalo hořet, proto jsem šel hasit. Ještě jsem se ohlásil klukům, že jsem v pořádku. Měli pěkně vyděšený výrazy a když mě uviděli, viditelně se jim ulevilo. Dohasil jsem požár a šel jsem zpět k oknu. A pak to začalo. Napřed jsem uslyšel hluk letadel a pak z jedné i z druhé strany zešikma do lesa dopadly rakety. Výbuchy a pak už ticho. Ohnivá koule se vznesla vzhůru a vzala s sebou ubohé dušičky ozbrojenců. Nezůstal nikdo. Po lese dohořívaly ohníčky a jenom byl cítit zápach z výbušnin a smrad spáleného masa. Šel jsem dolů domluvit se, co dál. Všichni jsme se začali hystericky smát a všem se nám citelně ulevilo. Jenom smrt, která si už šla pro nás a teď navštívila protivníka, jako by ještě postávala u dveří.

Na třetím oddělení michiganské nemocnice na psychiatrickém oddělení je pohledný, mladý muž, v ruce fotku dívky s nápisem "Dej na sebe pozor, miláčku." Prochází se sem a tam a jenom pořád dokola opakuje "To víš, že dám, bejby." "To víš, že dám, bejby." "To víš, že dám, bejby."

Hrůza

14. srpna 2016 v 9:45 | Čáslav Lomený |  Čáslav Lomený
Ti hrabe? Začíná se mě to tu líbit (tj. na otevřeném odd. 2 PL Kroměříž) - hrůza? Či ne? Když se a sakra teď jsem ztratil myšlenku - někam uletěla, do neznámých synapsí
mozkové tkáně. Přicházím o myšlenky, o mozkové buňky. Každá další série braní perníku následovanou stíhou, paranoiou jak vyšitou (a našitou) z žurnálu (a z kanálu se táhne puch hniloby) pana psychiatra. : co jste si dal? - - - - - Slyšíte hlasy?

Se tážou : A já, a já jim nikdy nedokážu smysluplně odpovědět. Přepadá mě strach. Strach z reakcí kolem stojících a mně při tom pozorující. Strach Strach Strach Sedím sám, je večer, / stejně, když jsem to psal, tak i teď, kdy to přepisuji, tj. 12. 01. 2015 0:59/ na rádiu naladěná Vltava, která konečně vystřídala nekončící balast rádia XXX. Uklidňuji se Brianem Enem. Kompozice se mísí se zvuky hokeje z vedlejší místnosti. V hlavě prázdno, nic mě nenapadá. Žádná kloudná myšlenka, tak beru pero a píši tento poďobaný t.e..x.t. (ale raději bych měl sex). Čistý popis právě prožitého (+ doplňky na aktuální thema). Pobavilo mě, že ze vstupu úvodu ke
koncertu jim někdo vlezl do vysílacího salónku: "ČRo 3 Dobrý den, vedle, tady vysíláme!!!" |(<-> ; <->)|

{(<*> : <*>)|}


{(<*> ; <*>)|}

~~~~~~~~~~
{(<¤> ;
<¤>)|} ™ ~~~~~~~~~~
~~~~~~~~~~

~~~~~~~~
A teď John Cage:
Đ[]Đ@{€®™

S Y R O V É Z V U K Y

K poučení

14. srpna 2016 v 9:42 | Čáslav Lomený |  Čáslav Lomený
Poďobaný p.rapavý, drsný 1. ktorý na povrchu nie je rovný, hladký, ktorý má jemne narušený povrch (op. hladký) • hrubý (op. jemný) • drsný, hrboľatý papier; hrubá, drsnatá pokožka • drapľavý • škrabľavý • pichľavý • pichavý (nepríjemný na dotyk) • zrnitý: zrnitý povrch • rapkavý • expr. rapľavý (Karvaš) • hrčkovitý • hrčkavý • nár. expr. škrapatý (Švantner) • pridrsný
HRŮZA
Zas ti hrabe?
C ˇáslav Lomený
43
2. ktorému chýba jemnocit, jemnosť, ohľaduplnosť; (op. jemný) • necitlivý • nevyberaný • nešetrný; nešetrné zaobchádzanie s pacientom • tvrdý • bezcitný: tvrdá, bezcitná tvár • cynický • drastický • surový • neuhladený (spoločensky) • expr.: neokresaný • neotesaný • gadžovský • chrapúnsky: • expr. grobiansky • subšt. hulvátsky • expr. krčmový • hovor. šťavnatý: krčmové vtipy • ordinárny • vulgárny: ordinárne, vulgárne reči 3. (o hlase) ktorý nie je jasný, jemný, príjemný • chrapľavý • drapľavý: drsný, smiech • expr. škrabľavý • pren. pejor. krákavý • pren. expr. plechový: spevák s plechovým hlasom • chrčivý • zried. chrčavý • hrubý • chrochtavý 4. ťažko znesiteľný • nevľúdny • neprívetivý: drsný • kniž. nehostinný: nehostinné hory • surový: surová zima • chladný • studený • nepríjemný Čert mu mlátil hrách po hubě - je poďobaný.

KOSMOS-NEWS "Ano, vidíme to tady," odpovídal capcom z Houstonu. "Zdá se, že nemáte šťávu někde, kde by měla být." …
16. 5. Jsem dostal nával paranoie, nečekaná a náhlá ataka psychózyyy. FUJ: přišel jsem na oddělení, všichni co jsem viděl, měli zavřené oči. Spaly? Já jsem měl silný pocit, že to bylo kvůli mně. Pocit, že jsem něco udělal špatně a proto se na mě nedívají >>> TYS TO UDĚLAL!!!

|(<-> ; <->)|

Nevyběhl ani 1/3 kopce. Po hodině mi vyšlo krásných 125⁄73. Řekni/nadej mu, že přišel/la o pár vteřin dřív. Napiš datum ve formátu den/měsíc/rok. Ve školním roce 2002/03 porušil zákon č. 400/1996 Sb. Spadl z hrušky 14/7 1996 (popř. římská číslice 14/VII 1996). Ústí n/L (Ústí nad Labem) 5 km rovně a 2 cm šikmo.

_.@{;}@._ č

14. srpna 2016 v 9:40 | Čáslav Lomený |  Čáslav Lomený
Láska zahřeje, ale uhlí je uhlí

Rači bych lásku
a topil se v zimě
aspoň na chvíli, poznat to zas


|( ; )|

{(<*> : <*>)|}


{(<*> ; <*>)|}
~~~~~~ {(<¤> ; <¤>)|} ™
~~~~~~~~~~ ~~~~~~~~~~

~~~~~~~~

První zápisek

14. srpna 2016 v 9:35 | Čáslav Lomený |  Čáslav Lomený
Punk je vo mozku, vole!

Jiskřivá očička,
panenky jak puk
a v hlavě vzduch

a
fantazie kreslila představy

smrti

čáslav lomený, opět zavřený

v léčebně pro duševně choré . . . . . .
9. 4. 2012 . . . ?

obyčejný život nejsou sny o štěstí, ale opak. Něco, co se vzpírá každému plánu a programu.

Náhodné, nedá se předvídat.

Když se člověk přestane snažit nebo neumí být tím, čím by chtěl být, pak vyjde na povrch to, co skutečně je.

1. - 3. 6. Křenůvky - konec světa

Hlavně ať se ti hlavou nehoní hlasy.
Odšroubovala se hlava a vypadly z ní kostky porcelánu, šňůrky, šroubky a páčky a háčky a tečky a záhadné
kousky a vydávala zvuky a kroutila očima.

Vojtíšku, dejte mi cigarety. Nemám. Aspoň dvě Vojtíšku. Nemám. Aspoň dvě…

Klasický dialog v PL . . .

14. srpna 2016 v 9:30 | Čáslav Lomený |  Čáslav Lomený
co je třeba v PL? Zaměstnat něčím hlavu, ať je to sebepitomější činnost - třeba psaním těchto capin a kreslením čar sem a tam, pořád dokola, žádné zlepšení
R. M. má v sobě 4 litry
Perníky do
Víš, jak to dopadlo? Všichni jsme skončili na uzavřitém Oddělení 6B

Jeho návštěvy se však opakovaly i potom, když už sklo bylo dokonale vysbíráno, a patřily především páčkám vypínačů a jejich správné poloze, jakož i oběma počítačům a inerciální plošině. "Ano, vidíme to tady," odpovídal capcom z Houstonu. "Zdá se, že nemáte šťávu někde, kde by měla být." Super Wide C Ektachrome antény simulovaného hluku prostupují zdmi pokoje mého kde trpím vedle sifonové láhve

Od té chvíle zavládlo v ce lém údolí věčné šero. Se zatajeným dechem jsem pozorovala, jak se z dolní poloviny lodi vytrácí život. "Logiku časovacího zařízení zapnout," zněl další pokyn. "Jeden okruh zapnut … druhý zapnut," odpovídal Worden jako ozvěna. "Houstone, zde Endeavour! Zapojili jsme časovací zařízení pyrotechniky." "Povolujeme pyrotechniku odjistit," potvrdil Houston. Pokud se nám již "rozjasnilo", nemusíme dále svítit Nemusí se nám to líbit, ale budeme muset stejně přes distributory. Je jich hodně a jejich služby se liší … a simulujeme Nakročeno má dobře

"Free" neděláme iluze o složitějších funkcích Vždy levné a každý den čerstvé zvuky z továren!!! 24 hodin
a stále nejím (a co děti v Africe a jinde? hm? Ondřeji)