revue právem opomíjených

Březen 2012

JESETERKA č. 8

10. března 2012 v 16:22 | Pole se nuzkých valní Jeseterka |  JESETERKA

Ó Jeseterko

10. března 2012 v 16:19 | Pole se nuzkých valní Jeseterka |  JESETERKA
Ó Jeseterko ...


Neuskutečnitelno se nám zdálo být naším jediným pevným bodem ve světě plném přebytečných a ničím neopodstatněných skutků. Pocit neskutečna nám bránil v nazírání pravé podstaty věcí. Žili jsme tedy v iluzi neskutečného světa v němž vládne neuskutečnitelno a cítili jsme se sami sebou tak notoricky podváděni, že jsme si jednoho dne řekli dost.

To tys nám pomohla vytrhnout se z měkkých chundelatých drápků letargie a vytvořit matnou představu, sotva znatelný závan vůle nám dopřál pocítit tebe. A neovladatelná touha nám na tebe nedala zapomenout.

Zpočátku jsme samozřejmě předpokládali, že představa zapadne do dokonale fungujícího soukolí nikdy neuskutečnitelných iluzí v neskutečném světě. Ostatně by to nebylo poprvé, kdy jsme na okamžik podlehli zprvu realisticky tvářící se iluzi, která doufala mít vyústění ve vpravdě reálné skutečnosti. Avšak posedlo nás rozhodnutí nenechat věci dojít tak daleko, abychom si byli nuceni přiznat jejich nesmiřitelně přicházející neuskutečňování. Rozhodli jsme se v tebe prostě věřit.

Měli jsem však s vírou vždy velmi špatné zkušenosti. Pasivita vyplývající z podřízení se vůli něčeho silnějšího nás vrhala s tak absolutní přesností do starého světa neuskutečnitelnosti vlastních představ, až naše podvedené duše toužily plakat, a nikdy nepřestat, na svém vlastním neskutečném rameni. Naše nová víra musela tedy nutně směřovat k představě, jejíž podstata se zdála tu naši příliš nepřevyšovat. Toužili jsme proto v zrcadle spatřit tebe.

Představte si donekonečna se zrcadlící matnou představu v jejíž nejviditelnějším cípu se choulíte do klubíčka vy sami. Chtěli byste zmizet, rozpustit se a nechat zazářit představu samu o sobě. Ale nejste schopni vyřadit ze svého vnímání tu přebytečnou figurku, která má tu snahu představu zhmotnit. Jaké by to bylo krásné, kdyby někdo jiný snil svoji vlastní představu o té vaší, pak byste mohli v zrcadlovém bludišti bloudit spolu. Může mít ale bloudění ve společných představách nárok na uskutečnitelnost?

Matná představa se pomalu rozplývá, ale nedá se říci, že by tu nikdy nebyla. Jen my máme ten pocit, že nejsme, nikdy jsme nebyli, nebudeme a nic není a melancholie očekávaných snad jednou uskutečněných snů zastírá naši mysl jak šedý matný povlak.

Měkké chundelaté drápky přítomnosti se pomalu zatínají …



za redakci: I. K.



OBSAH:


ARDAN
  • O kručení v břiše
  • Geometrická báseň
  • O lidské představivosti
  • O návaznostech
  • O ztrátě
  • O neumírání
  • O pocitech a vlastním bytí
  • O čem nic nevím
  • O jiných dnech
  • O konci a novém začátku
  • O magii!
  • O mých rakvičkách
  • O mé slepotě
  • O pravdě
  • O chmurech
  • O jedné vteřině mýho života

Ivo Kalvoda
  • Cizince několik vět

Martina Dobrovolná
  • Blízkost tušení
  • V dálce
  • Variace na vlastní náročnost
  • Encyklopedie času
  • Kapka rosy
  • Bez názvu
  • Opakuji se
  • Odrazy nebe
  • Jednou zavřu oči
  • Půl
  • K Tobě
  • Normálně bych to nazvala
  • V nevědomí
  • Neutrální
  • Výhled na městské paranoiaa
  • Plodný den
  • V průběhu
  • Anděl (Dantova křídla)
  • O sežehnutí a zklamání
  • Mezi břehy
  • (Po)Znatelní v zmatení
  • Jen tak
  • Pochybnost?
  • Mrtvý sen

Hana Slezáková
  • Skutečnost Evy
  1. Rusky jedna
  2. Rusky dvě
  3. Eva jedna
  4. Eva dvě
  5. Emila jedna
  6. Emila dvě
  7. Ilja jedna
  8. Ilja dvě
  9. Emila tři
  10. Emila čtyři
  11. Míša jedna
  12. Míša dvě
  13. Ilja tři
  14. Emila pět
  15. Praha jedna
  16. Praha dvě
  17. Míša tři
  18. Emila šest
  19. Emila sedm
  20. Brno jedna
  21. Brno dvě
  22. Emila osm

Petr Lindovský
  • Opojení
  • - a po rozhodnutí
  • Rychlost otáčení Země: 15 stupňů v hodině
  • Láska?
  • Bosorka
  • Léto
  • František Neklan Podhájský: Píseň středního věku
  • Wölundova dílna
  • Picaflor

David Nedoma
  • Z mého života

Ištván Kaděra
  • Matné vzpomínky na překrásné místo u jezera
  1. Hraju představení
  2. Ležíme vedle sebe na pláži
  3. Pokorný a vědoucí muž pojednou zbystří
  4. V noci svítí na palouku jen oči černé kočky
  5. Sním, ležím nahý
  6. Pomalu a nezřetelně se snáší mlha
  7. Stojím u zdi hřbitova
  8. Medituju na fialových balvanech nad údolím
  9. Houpu se na houpačce
  10. Jsem spiklencem v objetí dvou žen
  • Tebou třasu netvore nahotinko
  • Na kostkách cukru
  • Prázdné city

O kručení v břiše

10. března 2012 v 16:17 | ARDAN |  ARDAN
zvláštní,
jak je dnes vše plné otázek
- bez odpovědí …
vše relativní,
ve svém jsoucnu …
všudypřítomné záhady
a osobité romantiky …
až se to člověku zajídá …
tak proč mi kručí v břiše???

Geometrická báseň

10. března 2012 v 16:16 | ARDAN |  ARDAN
jako zebra
proužkuji si to životem,
v konfrontaci se světem.
pruh jako pruh,
občas připomíná kruh.
občas je to břitva,
zaříznutá do čárky,
kterou sama rýsuje …
jindy je to tužka,
která dopsala
a už jen vyrývá … rozrývá
vymezený obdélníkový prostor papíru.
a pak …
jaká náhoda
- prostorová extáze -
rozbiji to kalné sklo
o čtvercový chodník
a ležím v kaluži
této geometrické básně …
A jako kosočtvercová píča
si připadám na této
země-kouli!

O lidské představivosti

10. března 2012 v 16:16 | ARDAN |  ARDAN
co člověka fascinuje na hanebnostech?
proč se ohlídnou za nemravností
- viditelnou "výjimečností",
jinakostí?
Protože je to jiné?
páč je to snadno politováníhodné?
kvůli jasné své názorové vyhraněnosti?
anebo je to prostě jen zaujme,
dojme,
vzedme,
nadzvedne …
z pomyslné té jejich
"židle" představivosti …

O návaznostech

10. března 2012 v 16:15 | ARDAN |  ARDAN
návaznosti?
na to, co bylo …
navážu na to,
co bude!
uvážu budoucnosti smyčku kolem krku,
přivážu ji k stoletému buku,
který dnes zasadím
a zítra bude pokácen.
uvážu se k viaduktu
a každým vlakem,
který projede,
se povezu …
budu všude
- až do úplného zatmění …
budu v každé bytosti,
celá, sama, veškerá …
bez ohledů,
jen se všemi svými paradoxy a kontrasty.

O ztrátě

10. března 2012 v 16:14 | ARDAN |  ARDAN
jako můj dech
na zrcadle
pomalu
se ztrácíš

O neumírání

10. března 2012 v 16:14 | ARDAN |  ARDAN
nechat se ovládat!
hudbou, atmosférou, někým, kýmkoli,
zbavit se svéprávnosti,
Nebýt
a když, tak moct aspoň lítat
a ne takhle ve všem plavat.
nemuset rozhodovat o nikom,
o ničem, ni o sobě …
nemuset stát, sedět, spát
a už vůbec se probouzet,
každý večer do nového dne
plného zážitků.
nemuset o tom vyprávět, předávat,
hloupě mlet a čmárat.
zbavit se sebe,
chci amnestii, absolutní nekonečno,
prázdno v hlavě.
místo mozku vesmír
a místo těla prostor,
anebo mít aspoň v těle prostor
pro někoho …
dalšího …
jo, a to já nemám,
ale proč???

O pocitech a vlastním bytí

10. března 2012 v 16:13 | ARDAN |  ARDAN
někdy mám pocit,
jako bych měla na noze
přikovanou kouli.
jakoby ta koule byla země.
a já
- jako Sisyfos -
táhla všechny její radosti i hříchy …
někdy mám pocit, že to nezvládnu …
jít městem
a čas od času potkat chodící mumii,
lidskou trosku,
shrzenou vlastním bytím …
nevím, proč mám pocit,
že se mě to týká …
Dotýká.
nevím,
proč se tím trápím.
vězí to ve mně jako kámen
a když mám chuť si zaplavat,
tak mě to táhne ke dnu …

O čem nic nevím

10. března 2012 v 16:12 | ARDAN |  ARDAN
uvažuju teď o historii této planety.
o tom nepředstavitelně dlouhým čase,
kterej uběhnul
od tehdá
až sem.
o vývoji věcí a jejich zániku.
o pomíjivosti a znovuzrození,
o neustálém návratu
a mutaci věcí, skutečností …
a nevim …
vim,
že o tom nic nevim …

O jiných dnech

10. března 2012 v 16:11 | ARDAN |  ARDAN
dnes
- jakési odtělesnění od sebe samé.
každý den trochu jinak
- světlé chvilky střídají tmavé,
ale dnes?
nepopsatelné …
má beztvará Múza
mi dala bez-ne-chutný polibek
na část těla,
která neexistuje
má mysl
se dostala za hranici myslitelného
a mé city
si uvědomily,
že jsou přetvářkou …
a světla
jaká jsou vidět jen ve dne
mi svítí na cestu tímto večerem …
dobré ráno se mnou,
- magorem.

O konci a novém začátku

10. března 2012 v 16:11 | ARDAN |  ARDAN
všechno končí smrtí …
a když něco končí,
tak zákonitě musí vzniknout
něco jiného.
bude to jiný,
ale bude to jiný?
říká se,
že co člověk, to osobnost,
jako kytka od kytky se liší,
člověk od člověka též.
ovšem, ty podstaty jsou neměnné …
z čehož plyne jediné:
co skončí,
to zas začne …
tak to je konec!!!

O magii!

10. března 2012 v 16:10 | ARDAN |  ARDAN
a stíny se plouží
jaká magie!
čarovný nádech …
a pak hned
- zákonitě -
výdech.
a ten božský výhled …
do dálek imaginární budoucnosti …
toho všeho, co by mohlo být …
a toho všeho, co by být nemuselo.
a znova.
následovně,
Jak to má být,
Uvědomění si všední reality …
a najednou
kde je?
kde je ten bezprostřední svět pohádek?
svět nadpřirozený …
kde všechno končí šťastně
A dobro proti zlu
Po férovém boji vždy vyhrává.
svět, kde i zlo je dobré,
protože si svou zápornou úlohu
hrdě přiznává …
zbývá pouhopouhý stín …
střípek vzpomínek …
Hora touhy
a velehory nostalgie …
nebo nekonečno lásky a jejího opaku?
NEGACE
za každých okolností!
jako útěk …
jako úprk!
smrtelný horečnatý běh.
kdy pot se lije
v proudech po celém těle
nemluvě o uvnitř v těle …
třas …
a na řadě je kontrast!
kdy oheň a voda ve vzduchu se bije …
kdy bílá s černou v červenou se slije …
kdy myšlenka se zoufalstvím se miluje …
a do rytmu stepuje.
vyťukává příběh.
takřka tancuje.
o životě a smrti
o nadpřirozeném i pouhopouhém bytí …
to je ona … magie!

O mých rakvičkách

10. března 2012 v 16:09 | ARDAN |  ARDAN
jednou …
Až jednou …
kdybych jednou snad …
co kdybych jednou mohla …
jenom tak …
a zároveň hrozně závazně …
tě obejmout …
se nechat obejmout
a nebýt u toho …
Prostě to zaspat,
jak se říká "zasklít"
a všecky střípky kolem posbírat
a schovat
Do ručně vyřezávané rakvičky
a pak po letech
jeden po druhém exhumovat
a se vytahovat,
že to bylo takové či onaké …

O mé slepotě

10. března 2012 v 16:08 | ARDAN |  ARDAN
jsem oslepena …
jsem zaslepená
a zase slepená
do nejmenších střípků minulosti,
současnosti
a snad i budoucnosti …

O pravdě

10. března 2012 v 16:07 | ARDAN |  ARDAN
hyeny!
zasraný mrchožrouti!
mrchožravci bez zábran!
boj o přežití!
o místo na slunci …
a o nic víc …
pravda je totiž jen slovo …
pojem bez významu …
science fiction,
chvíle, kdy sebe sama klamu …

O chmurech

10. března 2012 v 16:07 | ARDAN |  ARDAN
chmur,
Zasklený ve tmě událostí
v křídlech upečených kostí
mastných dotyků
otevřených dveří
do prdele
Zasraných nebes
těch nekonečných trávníků
zabijem je
a sežerem
dokud ještě můžem …
utečem
a budeme se smát
té stálé utopii hladu

O jedné vteřině mýho života

10. března 2012 v 16:06 | ARDAN |  ARDAN
a někdy to všechno bylo moc krásný,
aby to za okamžik
mohlo být zase neúnosně krutý …
a pak,
když o něčem mnoho přemýšlím
a chci mít odpověď …
zjistím,
Že mé přemýšlení má přesně opačný efekt,
než by mělo mít …
A pak,
Je ten žebřík moc krátký,
nebo pode mnou spadne
a já zůstanu viset v prostoru,
jako ta myšlenka …
a pak,
držím břitvu mezi prsty
a říkám si,
proč na světě vůbec existuje
něco tak ostrého a nebezpečného.
a pak,
už jen led, chlad a krev …
skoro jako ve filmu
a já, jako špatný herec,
jsem všude nejvíc vidět.
a pak,
si říkám
jestli vono to není všechno jenom iluze,
sen co sním,
zatímco skutečnost
bere nohy na ramena …
a pak,
si všimnu toho cirkusu,
Co se nadělá kolem rozlitýho kafe
a vykouzlí na mé uplakané tváři úsměv,
dokonalou radost,
nechápavý úžas
nad dramatičností toho výjevu …
a pak,
uvidím svět kolem sebe
spíš jak kdyby v televizi
a už to nejsu já,
kdo hraje,
už jsem pouze divákem
a v němém úžasu hltám …
co se zrovna odehrává
A pak,
Potajmu,
vniknu za oponu,
kde se teprve všechno chystá,
Připravuje …
a já už potom vím,
co bude dál,
jenom nevím,
jak to dopadne,
to zjistím až po představení …
cha cha
a pak,
se všemu vysměju
a odejdu domů,
lehnu si do postele
a budu čekat
až si pro mne přijde …
čekat s úsměvem,
protože představení skončilo
a už vím,
jak to všechno dopadlo
a jsem šťastná …
a pak,
přijde úleva a uvolnění
a uslyším nedokonalou melodii klavíru,
která je ve své nedokonalosti
jedinečná a nezapomenutelná …
a výkřik!
A pak,
nakonec
se mi ručička na hodinkách pohne
a já zjistím,
že uběhla další vteřina
mýho života …
pak.

CIZINCE NĚKOLIK VĚT

10. března 2012 v 16:04 | Ivo Kalvoda |  Ivo Kalvoda
Já cizinec, matěj ztracený, ztracený mezi pohybem, pohybem těl domácích, kteří se motají, motají se sem a tam, kteří se plácají kolem ramen, ramen oplácaných, ramen měkce na tělo padnoucích, ztracen mezi pohybem domácích, kteří se obtáčí jako svízel kolem, nahlíží sobě do tváří, nahlíží i tobě do tváře, do tváří dobráckých, do tváří nasupených, kol dokola do tváří uschovaných v pohybu samém, závojem těl, závojem hlavy zmítají v samém svém spěchu, radši se motají, aby se neviděli, radši se kývají a na sebe kynou a tebe pozdravují, potom se pohnou, když už jednou v tom jedou, a kde jsi ty, jedem v tom všichni?

Já cizinec ztracený mezi těmi, kteří se tak dlouho tou ulicí motají mezi stvoly svých těl a učí své děti jak prokličkovat mezi svými těly, jak na sebe kývnout a proč vlastně tak kynout, kývat a vychovaně kýchat, no nedají pokoje dokud se nezamotají docela, dokud jim obláčky horkého dechu od úst a od nozder neodlétají jako střela, jako dělová koule vlastně těžkne jim na noze, dokavad nepocítí žhnoucí stopy jakési … letmý pohled krásky, která zastaví se, když jde kolem, je to ta chvíle, kdy samotné víly se zjevují a pod mračnem vlastních vlastí bytí je údiv, je prázdno tam v domácím, je prázdno až se mu z toho hlava zatočí jak tak kráčí kolem sebe, našlapuje naprázdno v tom prázdném prázdnu se strachem ze sebe, ale to až potom, z vlastního cizinství, oj jaká marnivost a to díky ní, té marnivosti se svět hýbe a svět se točí kolem osy, kolem očí a oči kolem osy marnivosti stylu, marnivosti reklam a pohybů, kdo z vás se tu točí kolem vosy, kolem hlav a postav, kolem domácích toť hrdinů a hlavy hlav států a stád se horempádem začnou zase rychle motat všude kolem o zlomkrky s sebou melou, hubou melou, hrubou silou, mermomocí, samoskou i samoskou s sebou škubou i ti bosí i šilhaje po sobě očkem ve zlatých brejkách, ba i tito, pohazujíce kšticí a útrpně soucitnými gesty …vskutku

bystře zas se cpou do zácpy svojich vlastních těl domácích mezi nimiž jsem, BÁC, zase cizincem.

Jsem tu zas a hory svítí, když mou vůli jal se samý shon těch těl mocných opodál jak valčík vyprchat
a zatím břitkou krví se s tajin tišin jakás duše v těle přebývat přišla.

Pampelišky ještě nezačaly kvést a ani hvězdy nebyly přímo milenci mezi slunci na louce, která kvete.

Opodál ve tmě se hřejí rodící se duše, skryty za temným obrysem měsíce, jenž je stíní a ochraňuje, opodál se rodí duše, vjemy které po kapkách se z rosy sráží. Z rosy, která skoro ani není, dokud neukápne z listů na kůži. Brrr. Je krásně?

Proč jsou vlastně mezi světy stezky, kdo je vlastně jejich cizinec? Jak má paměť cesta? Je to k nevíře, pro cesty jsou jen domácí ten cizinec, ten cizinec. Pro Cesty je Cizinec. Cesty to jsou Mosty pro našince, cesty to jsou Skokanské mosty pro mne, po nichž se již zpátky až tak nechce. Cesty jsou milování, láska i rozchod a více neshledání, bolest v srdci a žal a zpěv, hluboké rokle plné slunce, uzrálé divočiny a prach. Prach cesty je čas, mnoho dešťů, mnoho zim, mnoho cizinců i domácích, mnoho snů a strachu a tajemství jež světem šli. Tak po ní chodí cizinec.

Nenechte se mýlit zrcadlem, které je jak magie, jako černá skála v které když se uzříte … chcete víc a chcete vidět kdo to v něm je nejkrásnější a pak zakryjete chybu, zakryjete hranu, začnou skrývat světy. Buďte radši cizincem, který sebe nezná a může vidět kolem. Nebo mravencem. A proč nechceš být muchou, která letí duhou? Nebo duchem, který pluje vzduchem. Jak oživlá je mrtvola, která hnije zaživa. Nač se páře starší babka kořenáře nad poklicí od sklepa v němž hraje pěkná muzika a kde se béře Bartoloměj osika s hřejivou mastí na rozpárané strasti. V hovně dnes to nepíchá, mává na nás Ludvika, malá samoživitelka - brouk s krovkami, brouk kulatý jako dobro, dobro hovno, možná zdraví se namísto Dobro došli chorvati by na navrátilce, na cizince, na sebe samé - Dobro došli ... volali. Alelujá je dobře modní pokřik indiánů bledých dobrých dva tisíce let co křičí zpěvem lepých pardálic a

Panterů římsko katolických dob a hodně vysokých stavů očistce nebo lehni popelem CIZINče proklatě tě prosím na samé hranici, chcípni, nebo se otoč naruby … vždyt to dobře známe … jsou to oni, naši domácí jak páčí hrdě rozžhavený kříž, ten amok slabých a vychcaných do prdelí motovidel a občánků a osiřelých duší, polibte bližní pak řeknou a projde jim to. Projde jim to. Holt to se musí umět, že?

Stejně jako tehdy máme hodně dobrých důvodů se kát!!!! Cizinec v té větě je, je to ironie. Ale ne osudu, ironie nás, ironie domácích, prdelí šklebů a masek to na tváři Courkova.

Jakksi bděte! Další výkřik ze sna světa … přece bděte ozývá se znova … a pak bdíte jak moderní nádraží světa v němž na vteřinu přesně přifrčí a na palec správně dobrzdí nablýskaná nádhera z továrny od Protivanova, hodně dlouhá se světly a značkami, noblesními knoflíky a šňůrkou, z fabriky Odnaproti, kde v inertním plynu, chytří mozkové nadýmají své myslivny plány to skvoucími se na kombinovaný kov a sklo, nad kotli se tam čerti žení, aby vyženili vyžehlené dresy průvodčích s krátce bradkou střiženou dle Newjork tajmsů a pak se držte, je to tady, pravá nádhera to, voní to, hraje to a je to přesné jako švýcarské hodinky a nikdy to nevyjde z mody, protože vás to sežere a ani se po vás nezapráší.

Cizinec je opilý, když zádavkem si vína zavdal na chvíli a na sluníčku se přihřál poté, však aby nám kazajku padnoucí vzali, nebo dali a oněch sedm tisíc znaků jak run vytepaných opravdu chtěli dočísti se, není zbytí a na blití také není a děl se dál musí odvíjet náš děj, slovo za slovem mírně se bude choulit víc a více do klubíčka, jako matka zem v svém dolíku, když přežene se bouřka nad krajem, už pro ni nemá valný směr, ani po nás nezbyde než šmouha na té zemi v jejím čase několika otoček se zamihnem, jak tmavý, sluncem ošlehaný cizinec, jenž trochu podivín a trochu podvodníkem je tu mezi známými to těly našich domácích, zamihnem se jako skvrnka, jako letní přeháňka, nebo skvrna sluneční, však horkost je to palčivá … však proč se rdousí bratr smíchem, když vyfoukl mu vítr zpod čepice moudrosti zub na stáří a ted může opravdově pošilhávat po kosti a psát samé blbosti.

I našim beránkům chce se spát a jako večernice potichu se schází po setmění na houbách i na jablíčkách, na líčkách i na peřinách, popojdou a zastaví se a pak hodí jen tak pro smích mezi sebe kamínek a kdo jej najde, když přihořívá, kdo to bude?, získá ruku nevěsty a s ní krajáč mlíka a s ní bělostné sny a rychlé srny jaké zahlédneme zřídka, když jsme opilí někde na poli, nebo skoro někde mimo šmouhu světa v zelené trávě záhumní jak se pasou tak se pasou a mezitím už svítá, nebo háže kamenem zas jiná víla, tam kde není ani zvuk a kde není ani cizinec či jiná chýra.

Jsem tu zas a hory svítí, když mou vůlí jal se samý shon jak valčík vyprchat
a zatím krotkou krví se tajin tišin jakás duše v těle přišla přebývat.

Pampelišky začaly se kvést a hvězdy jsou přímo milenci mezi slunci na louce, která kvete.

Opodál ve tmě se hřejí rodící se duše, temný obrys měsíce je skrývá jak jsou malé a ochraňuje.
Opodál se rodí duše, vjemy které po kapkách se z rosy sráží. Z rosy, která ani není, dokud neukápne z listů na kůži. Brrr.

Je krásně, cizinče?

Blízkost tušení

10. března 2012 v 16:01 | Martina Dobrovolná |  Martina Dobrovolná
Vracím se do slov
a v křeči vět,
nacházím pravdu,
ukrytou samu v sobě,
jen pro tento okamžik,
nedělá si nárok na nic víc,
než v krátkosti problesknout
realitou mojí vlastní hlavy.
Zabydlená v tichu,
tichem proniká,
tichem pronikavá,
jednotlivá
a přece tak celá,
přiléhající ke své vlastní ozvěně,
pozvolna vyprchává.
Nebrání se.
Zase přijde,
jako další uvědomění.

V dálce

10. března 2012 v 16:01 | Martina Dobrovolná |  Martina Dobrovolná
V dálce vidím dálky
I nekonečno je daleko
a hra se slovy
plytká a bezbranná..

Variace na vlastní náročnost

10. března 2012 v 16:00 | Martina Dobrovolná |  Martina Dobrovolná
Variace na vlastní náročnost,
už mě nebaví,
už mě nudí,
už se opakuje,
(aspoň že jsem si jí všimla).
Až mě příště zase zastihne,
můžu se usmát
a v klidu si variovat.

Encyklopedie času

10. března 2012 v 15:59 | Martina Dobrovolná |  Martina Dobrovolná
Zvěcnili čas,
uzavřeli ho do minut,
rozkrájeli na sekundy,
ať se třeba postaví na hlavu,
teď už může,
když je tak hmatatelný,
jen si na něj sáhnout,
jak se rozprostírá,
na povel člověka,
který ztratil pojem o tom,
co z potřeby kontroly,
sám uzavřel do pojmu,
a už je mu cizí,
kdysi snad důvěrný vjem,
spočinutí v čase.
Spočinutí v sobě.

Kapka rosy

10. března 2012 v 15:58 | Martina Dobrovolná |  Martina Dobrovolná
Rosa na koleji,
chvěje se svojí vlastní pravděpodobností,
naklání se nalevo a napravo,
rozpadá se v jedno..

Bez názvu

10. března 2012 v 15:57 | Martina Dobrovolná |  Martina Dobrovolná
Vyrůstám do hmoty
zalykám se časem
spím ve svojí vlastní noře
pod obzorem snů
najdu se v stéblu trávy
v odrazu tvojí vlastní tváře.
(Mezi prozřením a prostorem závažnosti)

Opakuji se

10. března 2012 v 15:57 | Martina Dobrovolná |  Martina Dobrovolná
Opakuji se v plynutích
i v zastaveních
opakuji se ve svojí vlastní imaginaci.
Nechci být šaškem bez víry
ani vírou bez šaška
Opakuji se v hledání
i ve vlastním chaosu neprázdna
reálně i virtuálně

Odrazy nebe

10. března 2012 v 15:56 | Martina Dobrovolná |  Martina Dobrovolná
odrazy nebe
po tmě hledá ve slovech
která nepřichází
ale ani neodchází
uprostřed struny času
napnuté na žiletkách bytí
zase je patetická
i když
si to stokrát zakázala

Jednou zavřu oči

10. března 2012 v 15:56 | Martina Dobrovolná |  Martina Dobrovolná
Jednou zavřu oči
a přesto uvidím víc, než kdy dřív
zavřu oči
a už si nevzpomenu
jak voněly lípy
a čerstvě posekaný trávník
možná to bude ve dne
možná v noci
za zavřenýma očima
otevře se nový svět

Půl

10. března 2012 v 15:55 | Martina Dobrovolná |  Martina Dobrovolná
Půl dne
byla vzteky bez sebe
a jeho druhou polovinu
byl vztek
docela bez ní
V kapse nesla
dopis pro svého otce,
protékala jím řeka
bez pramene,
slova místy známá,
místy lhostejná
jednou stejně zmizí,
stejně jako ten bezejmenný,
co se mu říká
vztek.

K Tobě

10. března 2012 v 15:54 | Martina Dobrovolná |  Martina Dobrovolná
O čem psát?
(Aby to dávalo smysl)
O čem psát?
(Když odpověď je v tichu).
V barvě podzimního listí,
uzavřená do smyček času,
prosta jakékoliv snahy-
vejít k Tobě.

Normálně bych to nazvala

10. března 2012 v 15:53 | Martina Dobrovolná |  Martina Dobrovolná
Nejsem spisovatel.
Nejsem nic.
A to mě baví nejvíc.
Rozpustit se.

V nevědomí

10. března 2012 v 15:52 | Martina Dobrovolná |  Martina Dobrovolná
Potůčky potu v nevědomí,
Malé stružky jizev,
Stékají tiše dolů,
Ryby v nich plavou všemi směry.

Neutrální

10. března 2012 v 15:52 | Martina Dobrovolná |  Martina Dobrovolná
Jako nula,
Jako minimum poesie,
Jako klíč, co zapadá do zámku,
Jako neprojevená pohlavní nemoc,
Jako den bez slunce i deště,
V průrvě mezi existencí a neexistencí,
Číhá na svoji kořist,
Číhá nenápadně,
Jako by nebylo nic,
Mezi totální necitelností a utrpením.

Výhled na městské paranoiaa

10. března 2012 v 15:51 | Martina Dobrovolná |  Martina Dobrovolná
Myslím, že dnes jsem ztloustla.
(Psali o tom v časopise).
A tak chodím po řasách,
nevím proč,
ale vítr se mi směje,
moje pověst mě nepřesahuje
a malomocenství je na dosah.

Plodný den

10. března 2012 v 15:50 | Martina Dobrovolná |  Martina Dobrovolná
Přišel a zase odešel.
Vytahala bych ho za vlasy,
kdybych to stihla.

V průběhu

10. března 2012 v 15:50 | Martina Dobrovolná |  Martina Dobrovolná
V hlavě mi duní, má vlastní ozvěna,
šlapu po ní,
(je měkká?),
uprostřed hlavně,
otvor v mé hlavě,
zvoní mým uchem jako mrtvá mořská pěna,
(mého otce po holení)
co mi tak smrdí,
proplétám se svým životním mýtem.

Anděl (Dantova křídla)

10. března 2012 v 15:49 | Martina Dobrovolná |  Martina Dobrovolná
Anděl s rukama svázanýma,
a hlavou sklopenou,
seděl na bráně k přítomnosti,
stal se konstruktem ve své vlastní mlze,
jeho sen ho obepínal,
horizont byl v nedohlednu.

O sežehnutí a zklamání

10. března 2012 v 15:48 | Martina Dobrovolná |  Martina Dobrovolná
Až potkám někoho,
Kdo mi propálí srdce plamenem,
řeknu mu, že už je po žni,
Ale pramen je, co by dohodil kamenem.
(Sehni se dovnitř)

Mezi břehy

10. března 2012 v 15:47 | Martina Dobrovolná |  Martina Dobrovolná
Nejvíc slov najdu,
Když ležím mezi břehy.
Plynu po toku,
Nepočítám do deseti,
Nepářu si stehy,
Jsem jen součástí.
Jsem.
A nic víc nechci.
Mé žíly jsou spokojené.

Tak dobře zapadám do koncepce řeky.
Její pramen mi hladí vlasy,
Možná, že jednou mě sevřou,
Její doširoka rozevřené břehy..
strachem omotané řasy a kamenné vředy,
šimrám ji ...

Zatím se netrápím a polykám vzduch..
Protékáme spolu, já a její duch..

(Po)Znatelní v zmatení

10. března 2012 v 15:46 | Martina Dobrovolná |  Martina Dobrovolná
Nechce se mi věřit, že věřím,
i když věřím.
Nechce se mi tušit, že tuším,
i když tuším.
Chce se mi milovat,
i když nemiluji,
Chce se mi ztropit povyk a slyšet ticho.
Vše to, co si zatajuji.

Jen tak

10. března 2012 v 15:45 | Martina Dobrovolná |  Martina Dobrovolná
Projít se ohněm,
A zasmát se větru,
Uplynout vodě a uběhnout času,
Jen tak z nudy,
Prorůst trávou
A prohlédnout až do oka.
Protéct klíčovou dírkou do budoucnosti
a neztratit přítomnost.
Jen tak … popřít v sobě touhu.

Pochybnost?

10. března 2012 v 15:44 | Martina Dobrovolná |  Martina Dobrovolná
Občas mám pocit, že chci,
Ale jenom proto,
Že chci, abych chtěla.
Občas mám pocit, že chci,
A že mi stečou vrásky z čela.
Co udělám?
Pustím si žilou slova
A zpustoším je zcela.
Kdyby jenom to.

Mrtvý sen

10. března 2012 v 15:41 | Martina Dobrovolná |  Martina Dobrovolná
Připraven zemřít hladem,
ochotný padnout ladem,
jako ztrouchnivělé semeno,
jako věčné břemeno,
jako navždy zašlý sen.

SKUTEČNOST EVY - Rusky jedna

10. března 2012 v 15:29 | Hana Slezáková |  Hana Slezáková
Sedí spolu na ulici, na parapetu pod oknem obchodu. Na pod­padcích. Jedna blondýna, jedna černovlasá. Evidentně pře­barveny. Pletˇ po návštěvě kosmetického studia Bohyně o ulici vedle. Ruským slovům nerozumím. Možná každému druhému. Chaču, gavariť, u mňa jesť. Jen pár slov. Když přejdu kolem. Pak zastavím se. Na místě, odkud by mě nemusely vidět. Otočit se. Dlouhé natažené nohy, prolamené v oblouku.
Snad by se mohly jmenovat Naděžda a Irina. Ne, ta vlevo bude Světlana. Irině přijde její jméno moc ruské. Říká si raději Ina.
Každé ráno spustí dlouhé rovné vlasy před zrcadlem, vytáhne kartáč z přihrádky, párkrát projde od hlavy až ke konečkům. Srovnat, nalakovat. Přepudrovat tvář, namalovat stíny. Pudřen­ka ve tvaru srdce se dobře vyjímá na bílém umyvadle. Sedne si. Kouří nebo nekouří? Mohla by. Dlouhými prsty a světlými ne­hty jednu vytáhne. Zaklapne krabičku. Vlastně nosí stříbrnou tabatěrku. Možná není z pravého stříbra, na tom nesejde.
Potahuje cudně, jenom lechtá jazyk, není důležitá přítomnost nikotinu. Jedná se o rituál.
Každodenní všednosti. Opakováním dosahuje svých nesmělých přesahů. Svých přizpůsobení.
Otočím se, jdu dál. Světlana típla cigaretu za mými zády a vytočila číslo na Sašu.

SKUTEČNOST EVY - Rusky dvě

10. března 2012 v 15:29 | Hana Slezáková |  Hana Slezáková
Rusko nikdy nepochopíš, Rusko je jiný svět. Sedíš v Moskvě na nádraží. Kolem projde šourající se chlap. Jedna ruka otevřená zlomenina. Vidíš, jak černá. Gangréna. Vedle holka na podpad­cích s hi-tech mobilem. Kufrem na kolečkách. Klape pod­padkama. Vzdaluje se.
Vstoupíš do metra. Nevíš, kam máš jet, nevyznáš se. Pomalu louskáš azbuku. Vystupuješ. Ruské metro, kde jedna trasa je vykopaná do kruhu, aby protla všechny ostatní. Odkudkoliv se dostaneš snadno kamkoliv. Na jeden lístek. Za práci těch, kteří tu byli. Zaplatili životem.

SKUTEČNOST EVY - Eva jedna

10. března 2012 v 15:28 | Hana Slezáková |  Hana Slezáková
Její dědeček byl Ukrajinec. Z Podkarpatské Rusi. Narodil se jako Čechoslovák. Aby se později stal Čechem. S ukrajinskou národ­ností. Po válce měli možnost usídlit se v Sudetech. V opuštěném domku na konci vesnice. Veškeré vybavení vyrabováno. Vytlučená okna, sklo na podlaze. Nezbývá než smést. Na kaž­dou další hromadu, která se tady udělá. Dovezli si skromný ná­bytek, vše co dalo se vměstnat do vymezeného prostoru náklad­ního vagonu. Tak, aby se tam vešly věci ještě několika rodin. Nezbývalo, než roztřídit, oddělit od sebe nohy stolů, židlí, polámané pendlovky. Řikala jsem ti, že se stejně rozbijou. Nadávky v ukrajinštině. Stará babka v šátku se přetahuje o rozlámané proutěné křeslo. Bylo moje, bylo. Vycení na druhého zčernalé zuby s kořistí. Vetché ruce položí na zem.
Matka se podívá na otce. Šátek přetáhne víc do obličeje. Stydět se za druhé se skoro nesluší. Otec přendává věci na stranu. Za­uzlované rance s oblečením. Stolek, židle, šicí stroj, peřiny. Čekat na drožku, než přijede. Je chladno. Mrholí. Šedivá mlha se povaluje kolem nádraží. Přikrčí se k němu. Ilja jí schoulí ruku do dlaně. Foukat a zahřívat. Obejmout. Možná vyčítavý pohled na otce.

SKUTEČNOST EVY - Eva dvě

10. března 2012 v 15:27 | Hana Slezáková |  Hana Slezáková
Sedí v kavárně. Upíjí pomalu preso. Nalít do něj mléko. Prý to potom není tolik silné. Rozpouštět světlé ve tmavém je její ob­líbená. Hra pozovat ty u vedlejšího stolu. Naproti přes dva. Dvě se baví. Mana, čakra, jóga. Narovnaná pozice, v tom to spočívá. Srovná naše čakry do jedné linie. V rovné přímce proudí ener­gie. Prána koluje nám tělem. S každým nádechem a výdechem. Je to stejné jako pokleknout v kostele a odevzdat se.
Ale já nejsem křesťanka.
Lžička cinká kolem dokola. Přejíždí po vnitřním okraji hrnku. Podšálek. Dosednout na něj. Na papírový ubrousek. Květované okraje kolečka. Zahladit nůžkama.
Ještě že nemají plastový svazek zamáčknutý v úzké vázičce. V jídelně na stole. Skoro ji poděsil. Vytáhla, zamáčkla. Podívala se dovnitř, jestli tam něco nenajde. Pokaždé to opakuje. Někdy nic. Jindy sponka. Chuchvalec špíny smotaný na dně. Zatlačit hloub.
Smažené filé, vařený brambor. Vepřový řízek, bramborový salát. Kuře na paprice, knedlíky. Vepřo knedlo zelo. Guláš, houskový knedlík. Pečené kuře, rýže. Kuřecí nudličky, bramboráčky. Zel­ná polévka. Rajská polévka.
Na tácku zelná, pečené. Lžíce, vidlička, nůž. Ubrousek. Zdarma natočit přeslazený nebo hořký pigi čaj. Kolečko citronu.

SKUTEČNOST EVY - Emila jedna

10. března 2012 v 15:26 | Hana Slezáková |  Hana Slezáková
Nebylo jednoduché odejít. Opustit rodinu, přátele, odejít jinam. Určitý pocit nejistoty. Když jdete jenom za jedním člověkem. Protože nabídl pokoj za rozumnou cenu.
Jana s dítětem neutáhla byt. Potřebuju tu někoho. Nechci nikoho cizího. Nebude to za moc. Pomůže to. Dva plus kk, vana, záchod na chodbě.
Nechat proudit svou moč přes bílý okraj, osprchovat.
Ve volném čase procházet ulicemi. Přilepila svou fotoagrafii do rámečku formuláře. Nechala se orazítkovat. Můžu dojet až na konečnou. Projít labyrintem nadchodů a podchodů. Posbírat tužky v Ikei a začít si psát deník. V bločku se to pěkně vyjímá.
Založit si svou stránku blogu, letmé kliknutí. Karma. Půjčit starý notebook, tlouct do klávesnice, přebíhat bříšky prstů po D, S, A, J, K. Základní postavení rukou, položit, pak vyčkávat na úhybné manévry.
Večer vařit večeři. Spolu s ní. Rozdělit si úkoly. Prát, žehlit, hlídat. Možná může takhle přežít, stavební spoření se tenčí lou­davým. Není čeho se bát, není čeho se strachovat. Registrace na pracáku, pravidelné docházky do místa trvalého bydliště.
Občasná brigáda. Doplňování zboží v mechanickém supermar­ketu. Výměna regálů, posunutí, bedny a bedýnky. Úklid kanceláří, úklid bank. Prodávat lístky v multiplexu. Nahrnutí přes přepážku. Vytisknutí papírku. Posunovat peníze v rámci oběhu.

SKUTEČNOST EVY - Emila dvě

10. března 2012 v 15:25 | Hana Slezáková |  Hana Slezáková
Emila není jméno uvedené na plastikové kartičce. Emila je součástí jí samé. Emily a Mikuláše, dvou prolnutých. Dívat se na fotografie detailů. Dveří, zámků, klíčí, rozpadlých zátiší. Mohla bych být.
Cestou kolem Rudolfina. Čekám na nějaký vstup zdarma, na muzejní noc.
Nikdo mě tu nezná a já nehledám nikoho k seznámení. Sezná­mení je prostá možnost oťukávání, bez použitelnosti. Lidé jsou nejlepší anonymní. V úle, v mase. Chodící hlouček turistů, rodinky na výletě, kočárky v rukou, batůžkáři, studentíci, krásky na podpatcích v upnutých leginách. Balerínky, nabírané rukávky, prodloužená délka.
Prohlížela ve slevě. Nacpala všechno do kabinky, všechny ve­likosti, barvy a rozměry.
Zaťukal na dveře rusky znějící hlas. Máte mít tři. Ne na zemi.
Nic nekoupila.

SKUTEČNOST EVY - Ilja jedna

10. března 2012 v 15:24 | Hana Slezáková |  Hana Slezáková
V šestnácti Iljovi došlo, že musí odejít. Opustit Sudety. Odejít v pauze mezi letní brigádou a začátkem školy. Doufal, že to neb­udou doma moc řešit. Začínala šedesátá. Někde se o tom doslechl. Noviny se tvářily normálně i týdeník v místním bio­grafu. Něco prosáklo, dotklo se ho. Jedeme s Honzou a Pepou na chatu. V pohodě. Neboj se. Polibek na tvář.
Nemám rád tvůj ukrajinský dialekt.
Sbalil se, došel pěšky na nádraží, zaplatil lístek. Nechal si do něj udělat dírku.
V motorovém pohybu zleva doprava.
Kopce, údolí, nížiny. Balíky slámy, kombajny, traktory. Šedivá nádraží. Kachličky jako ve škole na záchodě. Květiny v truhlíku kolem zábradlí, socha neznámého vojína, papundeklový hrad. Nádražák zvedá plácačku, vlak se dává do pohybu.
Na lavice dosedají těžce zadnice místních. Báby, dědové, chlapi z šichty, ženy s dětmi za ruku. Husa v košíku, pes na provaze. Zabalená svačina, co se nestihla sníst v práci, aktovka na zádech školáka, pubertální holky v sukních pod zadek.
Vystoupení v neznámé stanici. Název mu nic neříká, letmo ho vybral z otáčecího řádu. Konečná stanice, vystupovat.
Vzadu kouřící fabrika, nakládání uhlí do vagónu. Dřevo při­pravené k odvozu.
Pocítil hlad.
V nádražní hospodě dostat pivo, utopence, Lípy. Típat do popelníku.
Sledovat skupinku trempíků. Khaki, vojenské boty, torny, ešusy. Zabrnkat pár akordů a potom zmizet. Nechat si ještě opéct klobásu. Přepečený oharek namočit do plnotučné hořcice. Spláchnout. Vykročit.
Čekat, až se setmí. Najít louku, kde nefouká. Zabalit se do dekáče. Bude zima.