revue právem opomíjených

Listopad 2011

V tramvaji

29. listopadu 2011 v 16:39 | Martina Dobrovolná |  Martina Dobrovolná
Holčička v tramvaji,
zpívá si zpívá..
(O tom co jí zbývá?)
Všichni ji poslouchají,
má tak vysoký hlas,
zdvořile nevšímaví.
Ještě neví,
že čas s ní pohne,
jako se slečnou na ulici.
Projeli jsme kolem.
(Už nevím, co dělala.)
Potřebuju být v pohybu, abych mohla psát.
Potřebuju být v pohybu, abych mohla spát.
(Zastavte mě.)

O opilcích

26. listopadu 2011 v 17:11 | ARDAN |  ARDAN
v místnosti těch bláznivých cvoků …
Uniká tu rozum …
oknem na ulici …
zazlívat opilcům špatné chování prostě nelze!!!

(Vodník)

25. listopadu 2011 v 17:32 | Martina Dobrovolná |  Martina Dobrovolná
Vodník šel po ulici
(žádná změna),
lidé ho zdravili
(žádná změna)
tramvaj se dala do pohybu
(žádná změna)
Jak se tak všechno mění
(žádná změna)
brouk se procházel po tabuli ze skla
(žádná změna)
ani jim nepřipadal tak zelený
(žádná změna).

O mých nesnázích

24. listopadu 2011 v 17:05 | ARDAN |  ARDAN
a je to jedno
že nemáš
a je úplně šumafuk
že jen předstíráš
jako kouř v černém komíně si připadáš
a vzdycháš
nad neústupností hříchu
nad nespočtem vpichů
přiblblých hlášek
do svého těla
a jsi přitom bdělá
a skvělá
a tak zasraně neopilá
kráska v nesnázích

TVS

21. listopadu 2011 v 21:18 | Martina Dobrovolná |  Martina Dobrovolná
V čase t
v rychlosti v
na dráze s
je naprosto lhostejná
vůči jakékoliv fyzice
a ani fyzika
ani ta se nezajímá…

O mém ne-smyslu pro humor

20. listopadu 2011 v 13:19 | ARDAN |  ARDAN
a když je to tak a ne jinak.
a zvuky se páří
v nesouladný rytmus.
bez orgasmu.
Bez nápadu.
bez fantazie.
jen se sepraným trikem
a bílýma katěma
a hovnama v hlavě,
uvízlý v plechovce
po třiceti gramech
a taky s odřenejma loktama
a starých známých je tu poskrovnu
a slečna se žlutýma dredama
se evidentně baví
a támhleten pankáč
s vyčesaným čírem
jen postává
a čumí
a čeká,
co se jako bude dít dál?
co s tímhle večerem,
Jak dopadne?
neví,
popíjí,
civí …
a už nic,
dál bude až za chvíli.
a šéfové řeší jakési
zaručeně nejdůležitější věci
a světla se tu bijí
jedno přes druhé.
mlátí se a utlačují
fakt rvačka jako hrom,
takhle z večera.
a nikdo si jich nevšímá,
nikdo se do toho raději neplete, he.
jo a černý kafe
a do toho bílý mlíko
a bílej cukr.
jako anděl s ďáblem při ohnivě studeném tanci,
reji bez příčiny,
Než je někdo nevypije,
Malými či velkými doušky.
a pivo brčkem
a vodku na ex
a pak na místním záchodu sex.
bůhví,
Co to s lidma udělá.
a pak je dobře.
A cintance na bradě
a hloupý kecy …
kecy!
anebo je taky zábava,
Jako když jsem včera seděla
v tý šílený hospodě
a poslouchala názory na toho kluka,
co neví co se sebou
a taky na spoustu lidí,
co věří,
že je někdo nad nima
a hlídá každej jejich krok
a pak bla bla bla.
Zhasněte už ty světla!!!
ať se můžu porozhlídnout,
ať je nějaký překvápko,
vzrůšo! …
ať to všechno není tak vypočitatelný,
máte kalkulačku?
kolik je jedna a jedna?
kolik máš hodin
a piv
a let?
a kolik stálo to tvý triko?
je fakt cool!
kde´s ho koupila?
a že pěknej týpek,
co´s ho posledně sbalila,
a že blbec?
a co ty?
Kde se tady vlastně bereš,
Odkud si přijela?
že s Marsu?
té dobrý, fakt.
ty zelený tykadla ti sluší,
akorát to chce
ještě ňákej ten kus kovu do xichtu,
piercing ne
a taky cvočky na bundu
a ok, kámo.
a dej si eště něco
A můžem k nám,
naši sou na chatě
a vypadáš proklatě.
dobře.
a cigáro a brko nebo fajka,
to je fakt pálka.
to je venek?
kámošův,
má toho tunu,
průjmů.
a miliony hadiček, šňůr,
káblů a tkaniček,
shromaždiště, veteš,
civilizace bez ohledů.
promiň,
ale urazila bych tě.
tak to necháme tak, jak to je
a tik tak tik tak
cvak
a křuplo mi v hlavě,
anebo to bylo srdce?
nevim,
je to dávno
a čas letí jako střela,
vypálená.
a byl to zápas,
uhrát každý utkání,
pokud možno do autu
a bez zbytečných konfliktů
a odnést si zkušenost,
která se neustále vrací
a vždy,
když se to nejmíň hodí,
úplně zbytečně.
a pudeme si hrát na píseček,
dokud máme čas,
Si to všechno řádně užít
a vychutnat
a …
a můj xicht,
k smrti vyděšenej
a tvůj náramně pobavenej
a paroduješ můj strach
a je to fakt zábava,
asi.
nemám smysl pro humor.

Rozpačitá

18. listopadu 2011 v 17:05 | Martina Dobrovolná |  Martina Dobrovolná
Potrestali psa,
a později zjistili,
že je to člověk.
Bylo jim najednou trapné,
začít na něj štěkat.

O životě na ulici

15. listopadu 2011 v 16:15 | ARDAN |  ARDAN
a na hajzl
pak do hospody
vypijem
Co snesem
uvidíš
a přiď
bude řiť
velká
ohromná
mega party
zažijem si všechny světy
co jen si představíš
a seš fakt nuda
esi nechceš
zažít s náma
tenhle další výlet
tuhle další
extázy svaté Terezy!!!

SEBEVRAH

14. listopadu 2011 v 17:08 | David Nedoma |  David Nedoma
I.

Dřív než spolykal dvě tuby léků, napadlo ho, že by měl ještě napsat dopis na rozloučenou. Podobné gesto, měl pocit, si přímo žádá nějaké vysvětlení. Čím víc ale přemýšlel, co by do toho textu napsal, tím víc byl přesvědčen, že nejlepší bude nenapsat nic. Samozřejmě, že mohl obvinit JI - nepřímo, ale on už by se každý dovtípil -, ale v posledním záblesku soudnosti se rozhodl, že to nechá být. Je to příliš nízké a ničemu už to nepomůže, uvažoval. Ona to beztak pochopí, proč to udělal a snad si konečně, byť pozdě, uvědomí, jak strašně moc mu ublížila. Aby ty prášky nevzal, tolik soudnosti už zase neměl, ale co chtít od člověka, který už se neřídí rozumem, ale jenom city…

Teď tedy ležel u sebe doma na posteli a pohledem, který se pomalu stával skelným, koukal nahoru do stropu. Jeho uvažování už bylo trochu zastřené, ale stále si ještě uvědomoval, kde je, a co právě dělá. Ne, že by nad tím nějak hluboce přemýšlel. Byl možná maličko zvědavý: Jestli mu proběhne před očima celý život, jak o tom četl… Jestli se ve vzpomínkách promítnou zážitky z nejútlejšího dětství - vzpomínky na rodiče, kamarády, na NI. Ani nevěděl, jestli by chtěl myslet zrovna na ni. Asi ano, tak nějak by se to hodilo… Umírat a vidět ji přitom před sebou… Ale zaslouží si to vůbec? Zaslouží si, aby na ni v tuto chvíli myslel? Ona je přece všemu na vině a navíc… Kdoví, co právě teď dělá (a s kým to dělá (!))… Myšlenky, které se mu honily hlavou, se stávaly stále nezřetelnější, nejasnější. Cítil se slabý, unavený, vyčerpaný. Žádné obrazy se mu neřadily před oči, žádné vzpomínky, představy, nic. Jen pomalá otupující prázdnota mu pomalu zastírala mysl, jako se příkrov mlhy zvedá nad ztichlou vodní plochou.

"A je to tak v pořádku," napadlo ho ještě v jedné z poslední z myšlenek. "Jako když se zatahuje opona na jevišti…" Cítil se klidný a svým způsobem šťastný.

II.

Zvonky… zvony… zvonění… odkud se vzal ten zvuk? Je stále hlasitější… Útočí ze všech stran. Neodbytné vyzvánění, před kterým není úniku… Vypadá snad takhle život po smrti? Zvoní mu k poslednímu soudu? A je v nebi, nebo je v pekle? Ten neúnavný zvuk se nedá zahnat, je všude… Instinktivně šmátrající ruka sáhne vedle sebe tolik známým pohybem a zachytí sluchátko telefonu.

"Haló," chtěl by říct, ale hlas neposlouchá.

Někdo tam na druhé straně mluví. Ano, slyší něčí hlas… Okamžik, ten hlas přeci zná… Je to možné? Vždyť to je ONA! Slyší její hlas, slyší nejasná slova, jejichž smysl se snaží uchopit… Slyší ji? Ano, samozřejmě slyší. Jestli mu není něco? Ano, dalo by se říci… Je mrtvý, nebo ne? Co to jen říkala? A co říká teď? Otupělá mysl se pokouší dobrat reality. Měl by něco taky říct? A dokáže to? Nečeká právě teď na jeho slova? Omlouvá se… Proč? Nedorozumění… Láska… Co to všechno znamená? Proč to říká právě JEMU? JEHO má ráda? Jak může mít ráda jeho, když je mrtvý? Okamžik! A co když není? Vzal si ty prášky, usnul… A dál? Bylo něco dál? Tma, bílé světlo, obrysy… Nevidí, nevnímá… Ne, trochu vnímá… Slyší, cítí… Ano, cítí. Nejasná myšlenka se mu formuje v hlavě… Není mrtvý, ale chtěl být. Chtěl být, a brzy bude… Ale chce to? Co mu ještě říká… Prosí ho? O co… Vydržet? Přijde… Kam, proč? Hlavně, prosím, neusínej, nabádal ho ten hlas… Neusínej, ano to zní rozumně… Neměl by usínat… Usnul.

III.

"Slyšelas to? R. spáchal sebevraždu!"

"Ano, něco se mi doneslo. Prej se předávkoval lékama."

"A víš proč? Já myslím, že byl do tebe zamilovanej…"

"Do mě?! Co je to za nesmysl? Jak si na to proboha přišel?"

"Vím, jak se na tebe vždycky tak oddaně koukal… Číhal na tebe před školou…"

"To je hloupost, skoro jsem ho neznala, nikdy jsme spolu nemluvili… On byl takovej ňouma, nikdy mi ani neodpověděl na pozdrav. .. Jak by mohl bejt zamilovanej zrovna do mě? To by musel bejt naprostej blázen."

Deviantní vsuvka

13. listopadu 2011 v 0:47 | Martina Dobrovolná |  Martina Dobrovolná
Soucit k normě,
normálně nechovám..

O tom, jak se prdel točí

12. listopadu 2011 v 13:10 | ARDAN |  ARDAN
má máma říkává:
"svět se v prdel obrací"
… to vždy,
když ji něco rozjitří …
ale já …
?
ať už je to jakkoli,
každopádně vím,
že svět se neobrací,
ale otáčí - točí,
jak je již drahnou dobu
všeobecně známo.