revue právem opomíjených

Září 2010

Město, které brní

28. září 2010 v 13:48 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra
V náhlém návalu odcizení nenávidím tě
a skřípu tvými špilberkovskými zuby
otupělými a zbroušenými na sklovinu
neboť moje osamělá touha vyschla

Podmáčené slzy Ponávky mě propadají

A dole stejně hrozně jak na špičkách kostelních věží
nelze věřit tvým proklatým malým lžím

V tvých hradbách jsem uzamčen
svázaný tvojí přitažlivostí
něhou která bodá ve vzpomínkách
na tvoji starou krásu
kdy jsi bylo ještě tak mladé
kdy jsi mne objímalo ve svých kašnách
kdy jsme tak milovali být spolu nazí

Teď nosíš na svém těle cizí šperky
na zkurveném těle zašlý hnus

Přesto mi jazyk vibruje už při pouhém vyslovení tvého jména

Vyslovuji zkrat a smutné přitakání
vyslovuji mrazení
lásku která zanechala jizvy

Jizvy které neodpářu

OBRÁZKY MALEBNOSTI

28. září 2010 v 13:35 | Hana Slezáková |  Hana Slezáková
Hostinská točí jedno pivo po druhém, pivní korbely se pokrývají bílou hustou pěnou. Staví je jeden vedle druhého do řady. Do každé ruky jich pobere pět a sází je před každého na stůl. V tlustém politém sešitě přidělá ke jménům čáry. Sama si upije z plného půllitru, otře si hřbetem ruky horní ret, opře se významně o pult a sleduje sedící. Hrdla se plní mohutnými loky, jazyk ochutnává nahořklou tekutinu, čelist polyká. V hospodě Na pomezí mají nejlepší pivo z celého údolí.


Na sklonku dne, když se zešeří, všichni muži ze vsi a z okolí se sem stahují, aby poseděli u piva nebo kořalky. Když vejdou, nahlas pozdraví ostatní a každý se usadí u svého stolu. Usrkávají pěnivý mok a pijí průzračnou tekutinu ze skleniček. Někteří vytáhnou karty a vynášejí je jeden po druhém, tak jak sedí vedle sebe. Nejprve potichu sotva slyšitelně dopadají karty doprostřed stolu, za chvíli už jimi plácají v rychlém rytmu, aby tvrdým úderem ruky přebili trumf předchozího. Před hrou vždy kolují zažloutlé karty z jedné ruky do další, pečlivě prozkoumány a schváleny se mohou teprve účastnit hry. Starosta se vrací z porady a sděluje novinky, že se má zvýšit daň z výnosu obilí a brambor. Hospodou se ozve nesouhlasné bručení. Vždyť kam až se mohou takové daně vyšplhat? Je možné, že to někdy skončí nebo budou růst nekonečně? U zadního stolu na kraji jeden bouchá pěstí do stolu, mělo by se něco udělat. Starosta chlácholí přítomné, úroda je letos dobrá, zbyde jim dost na vlastní živobytí. Abychom nedopadli jako loni, kdy kroupy zpustošily celá pole a potom jsme ještě museli odvádět daně. Nikdo přeci nemůže vědět, jestli se to letos nebude opakovat. Letos bylo ale po celý rok hezky, nic nenasvědčuje tomu, že by měla přijít nějaká změna, odvětí starosta. Uvidíme až po žních. Dopředu přeci člověk neví, jestli se něco nepřihodí. Dokud není obilí pod střechou, nic nelze vědět s jistotou. Inu, já jsem jen vykonavatel vyšší moci, odvětí starosta, jak jsem dostal, tak vám to nesu. I mě není zvýšení daní po chuti, sám taky hospodařím. Všichni přitakají,zvednou krígly ze svého místa a obrátí do sebe jejich obsahy. Nám ještě dolejte paní hostinská, ukazují jedni prázdné skleničky a dožadují se jejich naplnění z karafy za pultem. S pokračujícím večerem dorazí také místní harmonikář a ten druhý s ozembouchem, aby naplnili hospodu jednoduchou muzikou. K halasnému zpěvu obou se postupně přidávají jeden po druhém, někteří jen sotva zřetelně, jiní z plných plic. Korbely se naplňují, pěna přetéká z půllitrů až na pult, tlusté ruce hostinské je přinášejí a ty prázdné zase odnosí. Občas někdo dostane chuť na utopence, velkou nabroušenou vidličkou jeden napíchne, dá ho na talíř a nakrájí chleba. Nic jiného k jídlu se zde nenabízí. Do hospody stejně dorazí všichni až po hutné večeři a pokud jim v průběhu večera vytráví, postačí jim jen skromný utopenec. Jakmile přestanou vyhrávat harmonikář s ozembouchem, protože jim klesnou brady únavou, valná většina osazenstva se začne navracet do svých domovů. Jen několik pijanů ještě uzunkává poslední zbytky dne, aby jim hostinská sdělila, že pivo došlo a kořalku už jim nenaleje. Moc se nevzpírají a zaklesnutí jeden do druhého odcházejí. Hostinská se zhluboka nadechne, otře upocené dlaně do zástěry, zamkne dveře hospody, zvedne všechny válející se židle z podlahy, hadrou utře polité stoly a jde k sobě do patra. Po tmě hledá schody nohama, vystoupá až nahoru lhostejna k vrzání, které doprovází každý krok. Když už je na chodbě, zamíří k nejmenším dvířkám vzadu po straně, vyhrne si sukni a velkým klíčem odemkne zámek. Vezme za kliku, nejprve se dle zvyku rozhlédne kolem sebe, otevře víko truhly a nasype do ní několik mincí. Spokojena s dneškem uléhá do své postele, přikryje se naducanou peřinou s kachním peřím a víčka sama přiklopí oči. Žhnoucí slunce dopadá na srovnané klasy obilí, sekáči s kosami podtínají zralou pšenici, ženy s šátky na vlasech svazují snopy a nakládají je na povoz. Zpocená čela otírají ruce a zástěry, bosými ztvrdlými chodidly překračují čerstvě usečené stonky obilí. Hlína je vyschlá a suchá až na troud, drolí se a špiní paty. Po celý den budou nakládat snopy na povozy, mohutní valaši budou odvážet jeden valník po druhém, výběrčí daní neopomenou žádný z nich. Obilí je naskládáno do stodoly a mláceno těžkými cepy, aby z nich vypadávaly zrnka a klasy. Vymlácené obilí se odveze do mlýnice, naplněné pytle se vysypou do velkého trychtýře, mlýnské kolo se otáčí a žulové kameny se o sebe otírají s železnou pravidelností. Za semletí je třeba zaplatit mlynáři, sepsat protokol o počtu semletých pytlů a počtu pytlů s moukou, pod který se všichni zúčastnění podepíší. Z každé várky je odebráno po jednom pytli za sepsání dokumentu a vystavení zápisu o tom, že obilí bylo řádně semleto v příslušné mlýnici. Jednou za čas navštíví vesnici oblastní zemský správce daní, který nařídí každé rodině otevřít sýpky a zkontroluje všechny zásoby potravin a zvířat, které se v domě nacházejí. Někdy se stane, že se správci zásoby nezdají a rozhodne se prozkoumat každý kout stavení, projde je celé se svým doprovodem, všechny půdy, sklepy a seníky, aby odhalil na černo uschovávané zásoby. Často je v seně nezdaněný pytel s obilím či bramborami, často odněkud nečekaně vyběhne králík nebo slepice, kteří jsou ihned bez milosti zabaveni spolu se svým hospodářem. Manželce a dětem pak zbudou jen oči pro pláč, neboť takový muž se může navrátit domů až po dlouhých letech strávených namáhavou prací. Schovávat část svých zásob se proto odvažují jen ti nejnuznější, lidé živořící na hranici bídy, kterým hrozí smrt hlady. Přesto přeze všechno jsou žně radostnou událostí, které jsou zakončeny oslavou úrody, dožínkami. Hostinská pak vynese na prostranství za hospodou židle a stoly, na každý stůl dá slavnostní ubrus a doprostřed kytice květin ozdobených klasy. Muži a ženy se radují ze slibné úrody, sedají si zvesela ke stolu, zapomínají na všechny své starosti a užívají si volného času až do pozdního večera. Děti běhají kolem stolů, hrají si na honěnou, najednou bez přísného dohledu rodičů. Plnými sklenicemi si připíjejí i ženy, které jinak běžně do hospody nechodí. Všechny mají sváteční vyšívané šaty opatřené pentlemi a na hlavách šátky. Začne hrát hudba. muži utvoří kruh a tančí okolo naproti sobě, zvedají nohy a poskakují na místě, otáčejí se, chytají souseda na proti přes kruh a vyměňují si s ním místo. Ženy stojí v hloučku kolem nich a tleskají do rytmu. Jakmile muži ukončí kolový tanec, vezmou každý za ruku jednu ženu a roztančí jí širokou pestrobarevnou sukni. Několikrát se spolu navzájem vystřídají, dokud neusednou únavou ke stolům. Rychle do sebe obrátí studené pivo, rozhovoří se se svým sousedem u stolu nebo se jdou znovu zúčastnit tance. Mladí chlapci se snaží zaujmout sotva dospělé dívky, které poprvé prožívají dožínky v hloučku svých rodičů. Jen dětí si nikdo nevšímá, ani když rozlijí pivo po stole nebo shodí kytice na zem. Když je dobrý rok, zabije se prase nebo několik selat, opéká se nad ohněm, všichni obírají vepřové kůstky do posledního sousta a pak je házejí na zem psům. Pokud je rok hubený, každý se musí spokojit s kouskem pečeně nebo obilnými plackami pomaštěnými rozpuštěným máslem. Před koncem večera chodí hostinská s ošatkou a všichni do ní házejí mince podle vlastního uvážení a možností. Nikdy nešetří, chtějí se ukázat před ostatními, že právě ta jejich sklizeň byla lepší a jejich pole nejúrodnější. O co však bude trpčí ranní probuzení s bolestí hlavy a žaludkem plavajícím na vodě. Často také ženy druhý den žehrají na neskromnost a rozhazovačnost svých manželů. Tento den bývá většinou ve znamení prostého oběda a tiché domácnosti. Kola otevřeného povozu se pomalu otáčejí, hubená herka ztěžka našlapuje kopyty, vychrtlá žebra pozvolna vydechují, nozdry nasávají s námahou vzduch. Chřípí se chvěje horkým přehřátým vzduchem, který se tetelí nad posečenými poli. Mezi brázdami pobíhají myši a potkani lačni ulovit několik zrnek spadaných na zem. Dívky seskakují z povozu, sbírají drobné hubené klasy, rychle si je dávají do zástěry, svážou do uzlíku, večer z nich pak umelou malé pšeničné placky. Bosýma nohama pobíhají kolem povozu, nasedají, handrkují se o místo, šťouchají do sebe, ševelí jedna přes druhou. Starší ženy je okřikují a bafají u toho mohutně z dýmek, bílý hustý kouř vyfukují z plic, občas zakašlou a odplivnou si. Muži jsou ke svému okolí neteční, jeden mlčky řídí první povoz, druhý spokojeně chrápe v druhém a třetí jde sám v rozgajdatých kalhotách sám úplně na konci za ostatními. Jiní muži tu nejsou, jen několik malých chlapců s jiskrnýma očima. Někteří se ještě sotva drží mámina prsu, jiní už prozkoumávají prostředí vozu krytého plachtou. Dva si spolu hrají a přetahují se na drobném prostoru o nicotnou hračku, dřevený špalík. Dvě dívky mají velká nafouknutá břicha sotva se mohou pohnout, pod nimi drobné nateklé nožky a opuchlé kotníky. Co chvíli ponoří ruku do džbánku s chladnou vodou, schladí si čelo nebo paty, zavírají oči a jen tiše samy pro sebe si pobrukují. Když se začíná stmívat, cesta se chýlí ke konci, koně se zastaví, dívky vyběhnou a začnou sbírat klestí na otop. Nejprve drobné větvičky rozhoří plamínek, jiskry přeskočí a oheň zachvátí nakonec i polínka. Stará žena vezme kamenný mlýnek, nasype doprostřed zrnka pšenice a vychrtlýma kostnatýma rukama uvede mechanický systém do pohybu. Jedna dívka šrot sbírá a spolu se stařenou z něj hněte placky, uplácává je, aby byly hutné a držely dobře pohromadě. Opékají je potom na starém rezavém roštu. Každý dostane jednu horkou placku do rukou, kterou přehazuje z dlaně do dlaně, aby se nespálil. Utrhávají si kousky placky a kladou je do úst, zatímco nejstarší žena začíná vyprávět o starých časech, o tom jak vzniklo světlo a tma, o tom jak přišel na svět člověk a jak zasadil první obilí. Vykládala příběhy o silných mužích na koních, kteří dokázali jako první ovládat oheň a vše na co sáhli se jim podařilo. Vypravovala o malých dětech, které se ztratily v lese, při své cestě potkaly mnoho tajemných zvířat, aby se potom zase bezpečně vrátily ke své rodině. Malým dětem klesla víčka únavou, matky je přikryly teplou houní nebo ještě teplejší kožešinou, muži se zvedli a vyrazili do noci. Ráno zaříznutá oškubaná slepice, vyvrhnout, vyčistit, uvařit v kotli. Teplá polívka po ránu, když slunce teprve vychází a je ještě chladno. Posečené obilné lány se probouzejí. Stařena nalévá jídlo do misek, děti usrkávají teplou hustou polévku, dívky posbírají misky a umyjí je v potoce. Všichni kromě mužů naskákají do vody a myjí se, dívky přeperou bílé košile a barevné sukně, aby byly bez sebemenší poskvrny. Suší je pak na horkém poledním slunci. Jakmile přejde největší žár, všichni nasednou na povozy, přetáhnou své hubené herky potěhem a vydají se znovu na cestu. Z nebe se snáší hustý sníh. Vločky dopadají na zem a zbarvují ji do bíla. Studený mráz leze za nehty, vytváří ledové obrazce na oknech, drobné krystalky na větvích a ze střech rampouchy. Lidé se drží ve svých kuchyních u kamen, každý zatápí podle svých možností. Do chléva je to většinou jen přes chodbu, podojit kravku a donést čerstvé mléko do kuchyně trvá jen chvilku. Hospodyně ukrajuje opatrně ždibeček sádla do polévky, pak zajít pro pár brambor do sklepa a uvařit kyselicu. Dítě v kolébce brečí hlady, matka nemá mnoho mléka. Hladovými ústy se snaží vysát poslední kapky z matčina prsu. Větší děti přicházejí promrzlé ze školy, naštěstí se chodí učit jen jednou týdně na dvě hodiny, víc uhlí škole nezbývá. Sundávají si hrubě pletené rukavice, ohřívají si ruce nad kamny, zvedají pokličku nad hrncem, lačně čenichají a větří, co matka dobrého uvařila. Ta nalije polévku do velké dřevěné mísy, ze které si všichni nabírají. K tomu každý dostane jeden skrojek hutného ztvrdlého chleba, který pomalu přežvykuje a převaluje na jazyku. Po jídle si jdou všichni společně lehnout na pec, přitisknuti jeden ke druhému, zachumláni pod jednou velkou peřinou. Matka jim vybírá z hlav vši a topí je v misce s vodou. Drobná poranění jim polévá slivovicí, kterou mezitím upíjí z malého demižónku. Země je ledová a promrzlá. Vykopat malý hrob trvá proto dlouhou dobu. Hrobník hloubí jámu velmi pomalu, rýč jen postupně odsekává kusy tvrdé země, která se vrší na malou hromádku. Po každých deseti minutách si tře promrzlé prsty, vytáhne s kapsy placatku a mohutně si přihne. Znovu se chopí rýče, nabírá hlínu a odhazuje laxně za sebe. Když má pocit, že už je jeho práce dostatečná, dojde do márnice pro ženu. Žena s drobným uzlíkem hader v náručí, podívá se do jámy, poklekne před hrobem a zámotek do ní upustí. Za chvíli přijde z nedaleké fary kněz, několikrát zamává nad dítětem kadidlem, prohodí několik vět, dá pokyn hrobníkovi a ten nad ně navrší zbylou hromadu. Farář se usadí ke stolu, kuchařka přinese pečeni s bramborami a malý džbánek s pivem. Kněz před jídlem poděkuje Bohu za dnešní dary, pokřižuje se a dá se do jídla. Hostinská utře poslední stoly, zatopí v kamnech a zapálí postupně jednu petrolejku po druhé. Posadí se za pult a čeká na příchod prvních hostů. S úderem šesté přicházejí první návštěvníci do hospody, otevřou dveře a posadí se každý na své místo. Hostinská jim přinese teplé pivo v korbelích a skleničky se slzou kořalky. Hosté obrátí obě v mžiku do sebe a dožadují se dalších. Hostinská buď návštěvníkům znovu nalije, nebo zavrtí odmítavě hlavou. To když je čárek u jména přespříliš a nevypadá to, že by se situace neměla zlepšit. Pak nezbývá než se zvednout a odejít. Doma mnoho dětí a hubená podrážděná žena, co každou korunu pětkrát převrací. Zima je nejtěžší. Sedláci mají prázdné ruce, uvyklé těžké robotě na polích, které nejsou zvyklé na žádnou jinou práci. Tu sice opraví povozy, tu vyhřebelcují koně, ale většinu dne tráví v nečinnosti. Jen sedí, pokuřují a hledí kdesi neurčitě před sebe. Občas z nich vypadne pouze pár slov o tom, co zasejí příští rok a jaké asi bude počasí. Často si ani nepovšimnou, že několik dní nejedli. Teprve po pár dnech je přinutí jejich ženy něco sníst. Každé sousto nepřítomně přežvýkají, umí jíst skoro bez pohybu úst. Probírají se s prvními jarními paprsky. Vyjdou ven na dvůr, nasají vůni probouzející se země, kriticky zhodnotí situaci a začnou se připravovat na jarní práce. Až přijde ten správný čas, zapřáhnou koně do pluhů a vyjedou spolu s celou rodinou orat pole. Pluhy se zakusují do země, vytvářejí pravidelné brázdy, do kterých vstupují bosé nebo spoře obuté nohy. Koně nebo kravky zabírají a postupně rozorávají lány, ženy pohazují obilí po polích, sázejí se brambory. Když je čas, chodí děti do školy, učí se číst, psát a počítat. Krávy rodí telata, některé ženy přivádějí na svět jarní děti. Ty jsou narozdíl od těch zimních přiváděny na svět s radostí a těší se mnohem větší lásce a pozornosti. Malé dítě se houpe v kolíbce, máminy prsty je pohupují spolu s větříkem, který vane na malé dřevěné terase před domkem. O něco starší děvče pase u potoka husy, dohlíží na to, aby jí žádná neutekla u hejna. Kluci si vyřezávají píšťalky z proutí a pokoušejí se na ně pískat písničky, které někde zaslechli. Obilí raší ze země, je teplo, slunce svítí a všichni doufají, že letošní úroda bude ještě lepší než ta loňská.