revue právem opomíjených

Duben 2010

když to začalo

30. dubna 2010 v 17:59 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Když to začalo,

začalo ještě něco jiného,

obráceného,


ještě


krutějšího.


(kdosi by myslel, že krytějšího)



Utrpradosti

30. dubna 2010 v 17:56 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Osvobozuji se

a jdu

naproti

těm milým,

hlubokým

a rozprostřeným

sobolím jasným očím

slunce

i

měsíce,


jdu naproti

jižnímu

duchu

sladěného

srdce.


Větřím sílu obejmutí i roztrhání.


Ale i sen je rozervaný na dvě poloviny!

Tak praví démon.


tisknu

jantarové

ruce

a všechno

je


v pořádku.


MORTAL - Vyřítil jsem se z vozu

30. dubna 2010 v 17:52 | Ištván Kaděra |  MYON

Vyřítil jsem se z vozu. Pánbůh mě neopatroval. Proto jsem nemyslel na Pánaboha. Ale tady ten, tady to ... ach jóóó!

Chvíli jsem pozoroval tamy ty tamy ty tam to a nakonec se rozeznělo bouřlivé ta rádam ta rádam ta rá.

Rá krááá, zaskřehotala vrána. Atomi věděl, že ...

Zmítali se mezi sebou, jeden se převaloval přes druhýho. Jeden bral drze druhýmu to, co jemu samotnýmu chybělo.

Kozel zabečel, kráva zahuhňala cosi jako - hm, ehm a svatý Tomáš, svatý Jaroslav a svatý Bubák Lumen všichni společně - ... zařičeli!!!


Temné oči propasti

28. dubna 2010 v 18:01 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Nasednu do kolotoče vědomě

a budu se bavit tak dlouho,

než mi začne být zle.


Nezastraší mě zelená mikyna,

ani gumové pláštěnky vypočítavého pláče.


Jsem ten,

který se točí v měkkém vrnění.


Věčné vstupy do hry.

Aťsi jsou zíváním nebo vzýváním.

Zaváním rozkoší rozdroleného času,

chutnám po smrti.


Krev v metru,

noční sedmiramenné životy tichosti.


Sebezničující a sebepohlcující představa

naučeného zvyku

několika

po sobě následujících

magických

útoků

protivníka.


Vracím se do lůna letpádem cesty.


moje chcípání

28. dubna 2010 v 17:57 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Moje chcípání

se esteticky

vyšvihne


na důvod


k


bytí.


MORTAL - Druhá

28. dubna 2010 v 17:56 | Ištván Kaděra |  MYON

Druhá.


Věřím, že to byla ona ještě pořád je. Propadající se měkkým otvorem do ještě měkčího. Rodící se, čistá, voňavá, nádherná, hebká, rozplývající se a pohlcující - Taa. Krásná jako to skutečně nejkrásnější.


Jasný, červený, rudý, modrý, fialový, růžový a zelený, rozevlátý, polonahý, zcela nahý, okřídlený, vystupující, překrásný a děsuplný Atomi se jí vznáší na pomoc.

Zmítala se v hlubině. Kdesi hluboko v nitru ... plná děsu, který se z ní chystal vyjít ven.


Sentimentální návraty anestetikovaných rození

24. dubna 2010 v 18:15 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Negativní je ženské mužství,

vycházející z toho povýšeného protějšku,

živeného nevědomou,

a přesto (právě proto) tak ostrou dýkou lži,

jíž je každému muži vnucená mylná představa,

tak snadno pohlcená

nepopřeníhodnou vírou v to nej,

toho jediného zvazbeného propojení,

pro něž se i dech rozladí,

aby vyhledal ten nový výchozí bod -

pověstný střed ladičky -

a z něho vyčkal ledabyle nahodilého pokynu,

o němž se nesmí a ani není hodno pochybovat.


Takto jsem i já sám byl pouhým nástrojem

pro zpohybování mně v podstatě cizímu revolučnímu počinu -

zároveň však i motorem

rozeběhnuvším se na unikátní,

všem dávno známý sebemrskačský pud -

dávná matka vlastnící v sobě vše!


V pekle slov a vzrušených gestikulací,

utopen deštěm,

vlnou odlivu přetransformovaných já,

odešel jsem vposled do toho bájného ústraní neprocítěných věšteb,

abych starodávná vymřelá superega

se stále stejně silnou vůlí po prožitku,

vybičoval k tomu (kterému odňali část) -

v závorkách zincestovanou pravdu o neblahé beznaději,

aby v tom tupém bručení (celkem dobře schovaná)

nepřechválila egocentrismus,

utěšený pocit zvykové podoby.


Čekal jsem, co se stane.


Výběr poddajných telat

24. dubna 2010 v 17:59 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Ať stará zuřivost oživí skvělé předvčerejší náhody,

ať vzkypí v žáru listopadového pekla

nové nenadálé proroctví!


Zde voní má nejmilovanější dívka

s mou vlastní zněžnělou tváří.

Ruce všech zvrácených neřestí

ověsí průhledné prsteny

a čerstvý svět rodí v slastech

bezpočet poznatelných zemí.


Sny jsou už mnohem skutečnější od nepaměti,

sny už nepotřebují paměť

a skutečnost už nepotřebuje iluzí.


Vše se proniká,

je cítit -

a ty,

bezohledná děvko marnosti,

ty se znova a znova navracíš!


Jsem obtěžkán nepostradatelnými předměty a priori,

při jakémkoli aktu obětovaném na úkor absolutna,

výbuch v epicentru procesu.

Jen další a další tíživá vlastnictví.

Zbytečnost a marnost nepostradatelnosti.


V hloubi překvapení se však vždy skrývá věčný smích.


Znáte přece ten útočný krvelačný smích,

kterému říkají ze zoufalství šílenství?

Každý protiúder stojí mnoho sil

a soupeř má veškerou sílu toho co je.


Svět je silovým polem,

v němž jsem šaškem -

mou jedinou rolí je, abych pána rozesmál,

(a ta největší absurdita spočívá v tom,

že tím pánem jsem já sám).


Někdy je jednodušší navázat na svůj úděl

v místě vydobitém potem námahy

a nejzazší krajnosti psychofyzického strádání -

zároveň se však musí jednat o místo nejvyššího štěstí,

čili vzletné spokojenosti vracející se v podobě

dětských radostí,

nijak nepřikrášlených.


A počkat.

Počkat, až se panna i orel rozmnoží,

až ukážou a povolného donutí.


Ach, každá hra jak pohltí,

můžu se jen dívat, jak druzí hrají.

Odstup se vynutí

a jen jim zase zpátky staré úspěchy přikrášlí.


Každý čistý prožitek vždy znovu zkazí.


A já byl poslem,

já byl tím, který rozervával navyklá spočinutí.

Odmítl jsem vrátit se bezpočet staletí,

do přítomnosti žravého zadostiučinění.


Podnítil jsem vesmír k uchopení kulečníkových holí,

v prachu pohřbených dovedností

vylákal jsem nemnohé

k jejich vlastním metachtěným nutkáním,

uchopit svá konečná umístění

a vytvořit prostor,

který by byl nejenom hřištěm,

ale i nejvyšším schodem na stupních vítězů.


Davy šílí,

lvové trhají duše chtivých diváků!


Užaslí shledávají, že se jejich věčné obrazy nemění -

nám však připadají nestálé.


Zapomínání II.

24. dubna 2010 v 17:42 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

V některých případech musíš zapomenout

na určitou část celku,

musíš ji prostě vzít z úvahy,

aby se ty zbylé části byly schopny zpohybovat,

zaujmout svá pravá místa v soukolí,

aby se ta určitá část mohla v pravou chvíli

ujmout své odvěké role vykupitele,

stát se novým

a čerstvým

pokračovatelem

v nekonečném

příběhu.


V některých případech musíš vzít v úvahu

vše ve své pravé podstatě

a uskutečnit destrukci

všech

zpráchnivělých

částí.


MORTAL - Atomi chvíli nevěděl

24. dubna 2010 v 17:38 | Ištván Kaděra |  MYON

Atomi chvíli nevěděl. Teď ptáci. Něco utkvělého v něm. Sedm bran.


SKŘÍTEK: "Měl jsi sedm bran a nemáš nic."


Dobře, dobře, dobře, neříkej nic. Musel udělat něco nutnějšího. Něco, co teď potřeboval ze všeho nejvíc.

Zapálil si.


- "Počkej, skřítku, hnědý skřítku ze země modrých kabátů."

- "Stejně zapomeneš," řekl hlasem někoho cizího.


Bylo něco kolem osmi stupňů nad nulou a z dáli již prosvitovaly modré plameny přímých spočinutí. Občas si připomněl, co už jednou prožil.

Ptáci! Ptáci! Párkrát potáhl z té cigarety, aby si znovu všechno zopakoval. On. Asi třiadvacet let. Chci to!

Myslel jsem a k ničemu to nelnulo. Hlas veselého ptáka - není rozumět. Sedl si mi na rameno, hlas rozzuřeného ptáka. Na zteč vyrazila eskadra sebevrahů.

Mrtvi. Tak dlouho jsem jim to opakoval! Ptáci z doslechu. Odešel, pak se vrátil. Nějakej pták. Nějaká cesta z doslechu. Teď nevěděl.

Proletěl vrtulník, pak pták. Miliardy ptáků mu bubnovalo zobáky do uší. Teď jede vlak, jen malý kratičký vláček, z něhož zlý člověk vykročil.

Trapné ticho. Vosková figurka lajtnanta Derviše, monolity a ... (7 bran?)


- "Sedni si, brachu, na zem a podemel prach. Když to budeš dělat dlouho, po chvíli se objeví hlavička toho tvora."


budu v pomezních polích

23. dubna 2010 v 17:57 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Budu v pomezních polích.


Ale možná

to

zabije,


nečekaně,


uprostřed smíchu!


Konjunktura plápolání dušených balónů

23. dubna 2010 v 17:56 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Konečně skutečně neskutečná

uskutečnitelná neuskutečnitelnost

mlhavého obrysu pohyblivého prázdna.


Na prahu malátných očí

velbloud se plahočí pouští.


666 bodných ran seskupených do spirály,

vystřeleným šípem nerozhodujícího okamžiku chvíle.


Končím pokrčením ramen

se sevřenou prdelí a věčným úsměvem na rtech,

co nejrychleji,

abych si to ještě nestačil rozmyslet.


Hejna namodralých vran.


Jak se zbavit utkvělé představy,

že je úplně, ale úplně všechno úplně jedno

a je to jedno a proč?


Co je to třeba čas, když odpočítáme čekání?


Nedokážu se soustředit na otázky typu otázka

a odpovědi typu odpověď.


Tímto se plácám do čela,

seřezán řetězy usmrcování.


Hodlám se teď věnovat něčemu, o čem nemám ponětí.


Řehot sviní absolutního solipsismu

23. dubna 2010 v 17:49 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Bůh se stal v moderní době jen orální záležitostí,

což dokazuje pohyb zpátky do lůna -

vývin od vášnivého boha,

ukájejícího svou žádostivost stykem

s obyčejnou ženou.


Zrození boha nebo jeho zavraždění

vysráním a vymočením těla a krve páně -

hostie a víno.


Teologie.

Čarodějnické procesy.

Ďábelské soulože pro neschopnost podobného aktu

s ním


Kázání o bohu.

Uctívání jeho ostatků.

Krev, pojídání výkalů, moči, výměšků.

Skatologie.


Bůh potlačující přirozenost těla

musí být ďáblem.


Stojí na hlavě.


Ježíš dodal jen čerstvou inspiraci

pro vytvoření

ještě zapeklitějších systémů.


Nový mesiáš musí být němý!


Smířit se s tím,

že jsem

bůh.


MORTAL - Nemusíš si na všechno vzpomenout, někdy stačí uvěřit

23. dubna 2010 v 17:42 | Ištván Kaděra |  MYON

DÉMON: "Nemusíš si na všechno vzpomenout, někdy stačí uvěřit."


To už není. To je slon. To jsou kočičky. Č, Č, Č!


MNICH: "A naše sličné slečny svlékly se ke spaní ..."

PÁTER: "Co je pod, nemůže být nad, pod nesmí být nad a nad nesmí být nad nad."

DÉMON: "Výborně!"


Ples žádostivých duchů, výskání kojotů.


ATOMI: "Chci jít! Jít, za chůze se zastavit, stát. Lehnout si! Chci vědět, že znovu vstanu!"


Vidí obrovskou hlavu neurčité bytosti s nepochopitelným výrazem. Číšník. Když mluví, mizí. Říká všechno.


čas mlčet

21. dubna 2010 v 18:04 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Čas mlčet.


Psát

mlčení

je

vskutku


perverzní.


Nemůžu dělat všechno, když dělám něco

21. dubna 2010 v 18:03 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Už již žádných ... můžu,

utišování,

žízně poslouchání, už děkuji -

doping.


Vejrání k topení, hrátky -

lenóra

nejapností.


S tělem škrábání, žádné brkání -

zapálit si, pozorování, teď bdění.


Ani prosím prdění na úkor.


Podložky můžu bílé,

a především

žádné

přitulit se.


A především:


přitulit se.


Plaval ve vodě a dneska se zbláznil

21. dubna 2010 v 18:00 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Šlachy rozcapené pěnivými tesáky

špinavého bílého pouličního vzdouvání,

v patách houba a sval vystřelující od kolen,

mrazení.


Plavec uprostřed modrého zrcadla,

při břehu duhové odpuštění,

klesá,

ještě slané oči,

útok podmořské černé prázdnoty.


A už lehké, obklopené pruhovanými,

rukávy napospas větru,

zelené okenice jako jsou u nás doma větrací šachty.

Děti cucají citróny.


Za betonovými schůdky

čpí hovno,

čeká na příliv.


Tak musely při zemětřesení vyzvánět všechny zvony

bílý divoký zvuk -

prach z husího peří,

jak Penelopin vlas na řeznické sekeře.


Psí občůrává sloupek s křížkem,

žena ostříhává palmové listy,

před pekařstvím se milkují komáři,

je teplá

jarní

noc.


Na vrcholu

kočičí mazlení.


MORTAL - Ale ty půůůjdéééš!

21. dubna 2010 v 17:54 | Ištván Kaděra |  MYON

Ale ty půůůjdéééš! Jednoho dne se ocelárny kovů a podlitin páně Aztékové vydělili pánev za pět bratrů, kteří zima říkali pět šest, zastavíš sééé.

Papapa papapa pami pak přiletí brouček a hloupý hloupý hloupý žert.

- "Dej mi sedm paprik," zaječí.

- "Zaječíš paprik!?" zaječí.

- "Zaječích!?"

Já všechno. Kozel plástev žížala hraboš chvíle senzace spánek sýkorka otupění vyhledání vymizení spočinutí otřes díra světlo zkáza ocel mříže okovy.

Skřítek. Skřítek, skřítek hnědý skřítek.

- "Jak se jmenuješ?"

- "Jsem hnědý skřítek ze země modrých kabátů."

Měl jsem strach, strach, strach - hroznej strach.


Sedm nor

19. dubna 2010 v 17:55 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Oslava povstání.

Močící žena.

Dezertér.

Velitel.

Rodící žena.

Les spisovatelů.

Krize nazírání.


(půlnoc)


Obrazce z rtuti

19. dubna 2010 v 17:54 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Och, jak vášnivě bych mnul ostrou špejlí

v havraní kštici dívenky s obnaženou jizvou

a kudlou mezi rozparky.


Krvavěly.

Černá výslednice.

Struhadlo.


Řeřavě zívající úředník tělesné správy -

revize podkolenních jamek,

a vzhůru nafukovacím hadem tetelících se stehýnek

ukrást růžičky.


Čich vygradován až k vybouleninám,

krajky s výrazným šrafováním,

jako když ti naplive do očí.


Puch ze spálených kotlet,

stále běží modrofialový čas,

světle zelené bláznivé svědění -

ano:


Zarudlé jizvy slepoty,

kopací míče,

karmínové dresy.


Papeženecké týmy rozžínají dlouhé okrové svícny

a cinkají na poslední hadí uštknutí.


Letí zpráva světlice z jižních moří

jejích panenských necudností,

prováděných při koupeli.


Jedovaté šampóny.


Och, těch antibiotik, jimiž jsem se naládoval

o poslední poluci -

a už letí podvazkové pásy,

skvrnité ručníky -

sado-maso mezi 10-12ti letými

chobotnicemi

s bělostně buclatými prstíky.


Přesolený sunar světa vezdejšího.

Krkolomný kolohnátský nedopalek.

Típ.

Štípanec zakousnutý mezi dvěma půlkami

něžného plůtku.


Vypadané zoubky.

Drcená kolena.

Masti.

Nehody.

Nenadálé události.


Nepředvídatelný

konec.


Pevniny za lanem

19. dubna 2010 v 17:45 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Do zámecké zahrady

přicházím s magickou holí.


A ty záříš,

obklopená sestřičkami,

u jednoho z malých umělých jezírek.


Hrajeme si se světem,

se zemí,

která se v jezírku

zrcadlím.


A já teď vidím,

že jsou to tvoje oči,

a v nich oči všech proměněných,

kterých se hůlkou


dotknu.


Jsme proměněné velryby.

Čeká nás svatební noc.


Raci nás svlékají.


MORTAL - Nemyslíš, nic neděláš

19. dubna 2010 v 17:42 | Ištván Kaděra |  MYON

DÉMON: "Nemyslíš, nic neděláš. Představuješ si. Něco se ti představuje, něco co si představuje tebe."

CHRÁM: "Stojím nad Propastí."

DÉMON: "Stačí jediný chybný krok ... a zřítíme se všichni!"


Nekuř.

Žen.

Rov.

Klid.

Víc.

Hory.

Mod.


Zítra. Nestačit si. Nemít si na co stačit - nestěžovat. Neztěžovat. Nikdo tu není - kdo. Pochválit za to, co jsi, vykřičet z povrchu.

Hrůza, kam až se cesty ubírají, kde zůstávají stát.


Já čekám na polibek

16. dubna 2010 v 18:40 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Hlava mi letí kolem,

jsem tisícihlavým drakem,

ale tváře, které nechci,

ještě stále odmítám cítit.


Ale jsem tisícihlavým drakem,

a ty saň s opačným nábojem -

zraňuješ má nechtěná chtění,

probouzíš prince

v zakletých hlavách.


Probouzím bohyni ...


Ach nejsem tě hoden v tvém štěstí!

16. dubna 2010 v 18:38 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Jsi krásná jako metafyzické bezčasí údivu,

zamrazení v oblasti šíje při letu nad vodopádem,

pokládání malých barevných předmětů do rovin éteru,

rozplynutí se ve splynutí ve spojení a v ponoření.


Jsi krásná v ponoření své kůže do mé kůže,

v měkkém doteku tlapky.

Jsi krásná jako to skutečně nejkrásnější.


Ruce s křídly a očistnou smrtí,

jako temnota přecházející v příšeří,

sdílení přítomnosti,

v přítomnosti jménem věčnost,

v pomíjivosti a proměně období.


Jsi krásná jako paní čtyřiašedesátera umění,

za provoněných pulsujících večerů,

za mrazivých šedivých odpolední v ulicích zakletého města,

za přesýpacími hodinami potřeb ujišťování.


Krásná v pohybech, ve slovech a vzplanutích,

ve všech známých i neznámých sférách smrtelníků i nebožtíků.


Magická podoba Sarasvatí, Lakšmí i Kálí,

pravoslavná ikona a bohyně s obnaženými ňadry,

svírající dva propletené hady zevnitř,

v pocitu

otevřené


brány.


Neznámá žena mi dala vesmírnou radost

16. dubna 2010 v 18:31 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Je dobře, že někam jede

(ten nejčernější zlatý).


Jsem nejčernější zlatý,

strom s tvými větvemi,

jenom se ohýbáme ve větru.


Je dobře, že jede sem.


Sjíždím se

pod tebe

nahoru,

teď ty zase

stoupáš nade mnou.


Tisknouce se k sobě,

chci se přitulit,

budu tě vidět.


Už se těšíš.


MORTAL - Těším se na věčnost tohoto okamžiku

16. dubna 2010 v 18:27 | Ištván Kaděra |  MYON

DÉMON: "Těším se na věčnost tohoto okamžiku ... za malou chvilku."

ATOMI: "A nejsem-li nic, zapomenu na všechno."


Ne proč když aby ne však je to jen hloupej stres, je to nekonečný kolečko, ale já se tam vrátím - vrááááátííím.


Slyším ty oči, prosté pocity sebeochrany. V žaludku jako symbolu se hřeje spocený stud lítosti, světa lidí - jejich pudů.


Neslyšitelné moje oči, osude můj, můj pot v tom nesvéprávném slunci času určení, kam věřím - jak lžu!


a teď se rozplývám v barevném vakuu

15. dubna 2010 v 18:00 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

A teď se rozplývám v barevném vakuu,

okna dokořán,

dveře pootevřené,

krb zapálený.


Vysměju se ti do očí tvým vlastním obličejem

15. dubna 2010 v 17:59 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Čert na přehradním mostě -

věříš přece v čerta -

víš-li vše?


Ty kráčíš k němu po k tobě vedoucích stopách,

jdu po psích stopách

ve sněhu po schodech nahoru -

vosy bruslí na přehradě,


husy se mi kejhají.


Klepu na dveře svého domu

zápolalých dětských tváří v něžnosti,

abych se dorozuměl se spící princeznou v sobě

(bez ostatních přání)

v modrém pokoji

s nebesy

a

živým

člověkem

v rajské zahradě

u domu,

který je zvenku


zamčený.


(V příkopu pod ním je smetiště lebek

a chlupaté ledviny schizofreniků)


O té parabole nikdo nevěděl, a přece byla jako živá

15. dubna 2010 v 17:53 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Všechny tyto periferie

vidím už zase za výkřikem,

viděl jsem se vyjít z obydlí,

bez jediného stisku vypořádání.


Vidíš se!?


Dnes jsem se umučil,

z tvého doteku bylo cítit jaro,

uvoněl jsem se k smrti,

vyděšen z toho selhání.


A ty mlč!


Stač vyjmout tu stříbrnou destičku,

z uší do očí z čela očí ...


Stačí otočit

a stisknout bílá srdce tepem, milá,

též vračnost -

zastav se u studánky.


Dvě jezera,

dvě moře,

dva oceány.


Otec, syn a duch nesvatý.


Ta krajina SAB -

sen pod snem.


MORTAL - Vůdce jsem já!

15. dubna 2010 v 17:49 | Ištván Kaděra |  MYON

Vůdce jsem já! Žel Bohu chválu, in domine Atomi, larvy! Papejte! Jeď klikatá cesto, beru dálnici! Ještě než ji stačí postavit. Poprava. Hlavně, že tu není mrtvola.

Hlavně, že tu nejni mrtvola. Och sbohem krajinko, věkem snů bezuzdnejch spěju k novýmu chundelatýmu dotyku. Pijavice. Oproštěn od pocitu neoprošťování jdu k mostu č. 2. Beru roha a skrzevá pentagram a starej Irák. Indiáni, Rusové a eskymáci ve skeptickém oku programu vřelého ohně.

Mokrá láva odtrhává já jeho bahnem zalepené oči! Přátelství střev a hrdla, zarudlé bulvy na korálovém ostrůvku ostnu drátu, hřbitov vzteklýho hlídače v hospodě s oprýskanou zdí. Na zeď vyrytý obraz jeho samého, rozutíkaného všemi směry, nespojeného.

Proto jsem přišel já! Atomi - bohužel dříve a později. Včas ronil slzy, slizká jezera, zkoušet lovit bez programu. Televizní rekreace v ovzduší proklatejch vědomí. Za vřískotu uhryzlého nehtu chytá poslední dech pro další smrt.


Pohřeb.


Černý les, Tunel, projít s černou kočkou zdí. Pět měšťanů spráskne ruce, ve vitriolu protočí se, Okounět se nemá.

Kdo to hýbe stínem?

To teplé a měkké je vedlejší, hele reflex.x.x. Ksichty opilců jako očarované. Ocásek vrtí kočkou.

Máma mě vyměňuje, traumata vpřed!!!


Pražec po pražci, chlápce řeže nože Nože, nechám kočku, třískání, pištění a lámání, myslíš? Dotknu se letmo, vařečkou zpřeráží prstíčky, ťu, ťu - kritická situace.

Nebudu věřit. Není jak To. Možná. Možná. Nejistě ...


NAJA

15. dubna 2010 v 17:26 | Hana Slezáková |  Hana Slezáková

Naja krouží malé kroužky.

Malé kroužky svojí pánví.

Malé kroužky v obruči.

Naja je malá víla, tanečnice.

V neděli byla na výletě na nejbližším měsíci. Už na to má věk, usoudila maminka. A Naja mohla vesele poskakovat ve svém skafandříku. Bláznivá Naja. Tanečnice vesmíru. A hvězdný prach jí odskakuje z hvězdných bot.

"Byla jsem na měsíci Imu," chlubí se ve škole. "Tam byl každej!" odpoví Paolo, výtržník třídy. "No a co!" odpoví Naja a našpulí pusu. Doma má hvězdný prach schovaný v ozdobné skleněné lahvičce. Ráda se na něj dívá. Potom s ním lehce zatřepe. Má ráda, když se pomalu snáší a rozptyluje. Včera nasypala trochu hvězdného prachu panenkám před dům. Budou tam mít hřiště a můžou si tam hrát. Skákat s míčem, házet si přes síť a zase míč chytat.

Panenky mají svůj malý domeček. A v malém domečku malé stolečky a malé židličky. Jasně že panenky nejsou živé, myslí si Naja. Děti nejsou hloupé. Ale dospělí jsou divní. Nedrží slovo. Táta mi slíbil, že mě vezme na Imu už asi třikrát a splnil to konečně až teď ...

Naja má ráda vesmír. Ráda o něm čte a dívá se na videopořady o vesmíru. Dospělí občas dělají také něco užitečného - sledují vesmír, objevují nové věci. Ale stejně jsou divní ...

Naja má malé tajemství. Na Imu objevila malého broučka. Schovala ho do malé krabičky. Dospělí jsou strašní kazisvěti - určitě by mu chtěli ublížit ...

Naja ví, že je to zakázané. Vozit si domů broučky z vesmíru. No a co? Zašklebí se Naja. A tak přidá k panenkám taky svého broučka. Ať si pěkně hrají! Neživé panenky a živý brouček v jednom domečku.

"Najo, pojď jíst," křičí táta zezdola. Naja jde a zapomene na broučka.

Táta uvařil zase něco strašně zdravého ... Snaží se totiž, aby Naja byla zdravá holčička. A tak do ní hustí všechna zdravá jídla. Naja pro to není až tak nadšená, ale ví, že nakonec stejně dostane nějaký pamlsek. Něco šíleně vesmírného ... Vesmírného trilobita, nebeského ježka, nudle z galaxie X, rozemleté létající talíře, mimozemské chobotnice ... Naja se však oblizuje nad zmrzlinou. Zmrzlina je přece taky vesmírná. A nesmírná ...

Po jídle Naja zmizne do svého pokoje. Kdepak je můj brouček? Pročpak si nehraje s panenkama? Panenky jsou však roztrhány. Nohy, ruce, vše se tu povaluje bez ladu a skladu. Naja je zděšena. Vesmírný brouček se vymkl kontrole! Co když je lidožravý?! Že by ti dospělí měli jednou pravdu? Naja nakoukne do všech koutů. Ani pod koberečkem není. Kde jen může být? Zlej brouček! Zlej brouček! Naja kopne vzteky do postele. Zlej brouček se schovává. Co když sežere tatínka a maminku? Co potom? Naja si sedne na postel a začne fňukat. Potahuje nosem.

Zlej brouček!

Pak vstane, otevře dveře, běží do kuchyně. Kde je táta s mámou? "Mami?" zavolá do ticha. Nikde nikdo. "Tati?" Nic. Naja běží ke dveřím. Zamčeno. Koupelna. Nikdo. Podívá se za závěs i pod umyvadlo.

Záchod. Taky nic. Podívá se i pod kobereček. Taky nic. Spláchne. Sedne si na záchod. Copak já budu jen dělat?

Žbluňkání záchodu, hučení větráku. Ale nikde nikdo. Naja je sama a osamělá. "Tak to byl vesmírný lidožrout ... Třeba jsem aspoň objevila nový vesmírný druh." Naja se vidí v časopisech - těch dětských - a na videozáznamu. Naše slavná Naja! Hlásají titulky.

Ale stejně ... Co táta s mámou? Ach jo. Co teď? Vyčůrá se. Spláchne. Zapne videozáznam na velké obrazovce. Začne tančit. Vesmírná tanečnice. Kde je táta s mámou? Zase fňuká. Jsem tu sama ...

Teď vidí, jak se něco pohnulo. Hele brouček. Opatrně ho vezme do dlaně. Prohlíží si ho. Ten že by snědl tátu a mámu? To by je přece musel někam dát. Ale on má pořád stejně velké bříško.

Co s ním? Rozšlápnout ho? Ale co když jsou v něm, to je ale už nikdy neuvidím ...

Vezme ho do dlaně a strčí do krabičky. Počká, co se bude dít ...

Čeká v pokoji.

Slunce zapadá. Stíny se prodlužují.

Čeká v pokoji.

Čeká u svých panenek.

Čeká a pohrává si s vesmírným prachem.

Čeká - Naja, vesmírná tanečnice.


To je to nejkrutější mučení

13. dubna 2010 v 18:10 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Těsně předtím,

než začnu bejt otrávenej,

teda někdy jindy, někde jinde a někdo jinej

si pojednou s tichou hrůzou uvědomí -


že kdosi kdesi,

právě v téhle chvíli

a na tomhle místě

vylízá ze mě a věší se -

souká se s hekáním do něho,

kterej se právě hned stává mnou

a pomalu, ale jistě

začíná bejt tím vším.


Ale za chvilku tim začne bejt otrávenej

a ten proces se už takto nikdy nebude opakovat.


Nikdo,

nikdy,

nikde,

nebude,

nikdy,

tak docela


jím samým,

jí samotnou -


podobojí.


Na obloze se rozzářilo nové černé slunce

13. dubna 2010 v 18:05 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Ještě před chvílí rudé a horké

a bílé a studené,

cizelované.


Proměnlivé stíny zatínajících se drápků

mi špinily ruce krví

a slova patosem.


Připadal jsem si jako mučidla mučená každou další obětí.


Pak jsem poznal,

že je to jen hra,

a že se na sebe jenom dívám -

jako na šperk na čele Černé,

nebo vejce v mém zobáku.


Zbývalo mi než čekat, až se kyvadlo přesune nebo protočí.


Samozřejmě to byly váhy ...

tak jsem šidil přikládaje závaží -

ne,

byla to houpačka -

nutila mě k smíchu a k zvracení.


Už se mi trochu motala hlava

z těch přemnoha sluncí,

ale zdá se, že měnila jenom barvy -

vnitřek zůstával nezměněný

a nepochopitelný.


Což se mi na tom

přesto přese všechno

právě líbí.


Břemeno černé díry nicoty

13. dubna 2010 v 17:59 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Leckdy přichází naděje bez očekávání

a plná smutku,

jak nenadálý motýl z larvy uspokojení.


Rychlá jak vítr

v pravěkém podzimu

s umírněnými mrazy.


Je to rána!

(plyne setrvačníkem)

Kompas samovolně drží směr.


Též bolest střílí laserovým strachem

metafyzický údiv ...


za hranu uvědomění,

za úklad,


za hranu srdečného ...


Všechno se trhá,

každý zvlášť se řítí střemhlav

svépomocí dolů!


Jsem sebepojatý hříšník z kmene "uvadám, uvadám,"

nic netrvá věčně -


naděje je zde stále

pořád.


MORTAL - K blouznícímu Atomimu připochodovali tři spiklenci

13. dubna 2010 v 17:54 | Ištván Kaděra |  MYON

K blouznícímu Atomimu připochodovali tři spiklenci.

SPIKLENCI: "Po náležité rozvaze jsme vybrali zde tyto plnokrevné matky, aby nám byly všestranně nápomocny v díle stvoření."

Děj se dílo boží!

Neviditelná kapela rozvibrovala stísněný prostor, stěny se rozevřely. S lahodným povědomím se vznášeli, nekonečný jas vstoupil do duší všech. Oheň prvotního štěstí! Čirá radost rozsvítila očí vzniklých!

Řval jsem.


Čekání na Golgotu

12. dubna 2010 v 17:04 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Tak jasné tělo jak z rozpuštěných pecí -

zamrzá,

samo sebe se nedovede ptát?


Protože je to tak dávno, kdy jsem se naposled křižoval,

usmíval v ohni palácových saní,

na východě za hraničních a šibeničních chvil?


A proč?


Když studí ruce,

ukradené v nestřeženém okamžiku hysterie,

je-li i vztek němý,

sám sebe se hrozí, když stoupá ke kříži prstů,

co potěší ...

ve stoupajících představách

rohatého boha.


Protože proč je v našich stopách

a svatební závoj bez ustání padá,

jak převleky našich zjevných bílých pravidel -

a já si zamanu

pospíšit na zakletou horu počkat na šedomodrou lišku,

posla v úsměvu -

o kus dál na severu,

kde voní čerstvý hnůj.


Jenže se nemohu dočkat zrádného výstřelu,

a proto křižuji sám sebe -

a mého stínového divadla si tehdy jako dnes

nikdo nepovšimne.


Už je totiž po všem,

co by mohlo někomu v něčem bránit.


Bolest umí také čarovat,

je v ní i kus nedorozumění -

ve slitovné tváři kata,


kus opovržení

mezi hluchými a slepými.


Cosi teplého mezi námi -

láska ...


Jenže neucítíš ze svých smyslů nic.

Všechno je mnohem prostší.


Zamrzlé

taje

a

znovu


zamrzá.


Bezbožné křižovatky božské podstaty

12. dubna 2010 v 16:56 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

V prohnilém mozku sterilizovaném chtěním,

v neměnné existenci úzkosti,

šklebící se jen stěží zdůvodnitelná nedůvěra,

ducha nezpochybnitelných premis.


Proces přeměny a uspokojení.


Nápad rozprodává své jmění svrchu na sebe shlížejícím,

stvořen chtěním a rozkoší,

povražděn ucelenými systémy důvodů mlčet,

nápad ještě stále přemýšlí.


S hlavou v písku s korunou lotra

staví své články

jak klacky plynutí -


s bezvadným smyslem pro akceleraci

staví své pilíře

namísto


semaforů.


Místo v prostoru zůstalo prázdné

12. dubna 2010 v 16:52 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Místo v prostoru zůstalo prázdné.


Tak se to jeví osobě,

která opouští.


A opouští neustále

paměť své minulosti,


a opouští

pád


i

nutkání.


MORTAL - Rozzářily se hvězdy, planety, měsíc a samotné slunce

12. dubna 2010 v 16:50 | Ištván Kaděra |  MYON

PÁTER: "Rozzářily se hvězdy, planety, měsíc a samotné slunce ... a nekonečný jas prosvítil mlhu."


Pak upadlo vše do tmy, v díle Propasti. Celý vesmír tonul ve tmě, již mocné slovo po vůli rozsvěcovalo. Přišel řád z jeho touhy.


PÁTER: "... pak k životu s láskou pokynul."


VYSLANEC NESMÍŘENÍ: "Jenže si přiskříp prsty!"

ZÁLIBNĚ NASLOUCHAJÍCÍ: "Bolí tě to snad?"

NEVRLÝ: "Hleď si své práce!"


Boží hněv, nese ho dál, mnohem dál - blíž vlastní vzdálené podstatě, mnohem dál. Řekne se, nelze, oproti tomuto chromému vůči stejnému vyššímu Jménu.


Chtěl jsem zešílet k nepoznání na úniku před sebou

10. dubna 2010 v 14:45 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Viděl jsem rozjívené hledače spočinutí

nad lahví hořkého jedu úlitby,

rty sešpulené a pěsti zaťaté,

bez úmyslu uhodit karmický přelud predestinace.


A já byl osel -

větřil jsem nové iluze štěstí ...


Pak to na mě spadlo.

Ještě jsem se ohlížel,

před kým bych se ponížil.


Viděl jsem hledače jít domů,

nebo snad do jiného města na finis terrae,

kompostu plné ruce

a pohlaví.


Neměl jsem se rád za oči vlastní nezkušenosti,

já bídný parazit,

uměl jsem jen probudit to nejměkčí hezky.


A bylo zase jaro.


Tentokrát jsem věděl,

že je to jen


pokračování.


Cítil jsem jak je moje energie sebedestruktivní

10. dubna 2010 v 14:10 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

a jak v dosahu mé touhy ničí vetknutý obraz,

onu naději vzbuzenou za zimní katarze,

hanící samu sebe

vzpourou blbosti a ošklivosti,

kopající samu sebe do slabin,

tak jak se zákeřně vrací

výstřik nenávisti do vlastních očí.


A přece jsem důvěřoval pomstě na vlastní krvi

a nevěřil v boha, který je všemocný.


Chtěl jsem celou duší vyjádřit jen symbol neskutečnosti,

zvuk lesních rohů za hranicí poustevny.


Nepociťoval jsem však potřebu být uprostřed věcí,

pohřbených dávno v srdci.


Cítil jsem se znovuzrozen ...


Jsou snad zkoušky čím dál nejapnější?


vnímám

10. dubna 2010 v 13:53 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Vnímám

to

tak i tak.


Někdy je těžké

vybrat to

a


tečka.


MORTAL - Ach bože, kvůli té skořápce zjančil se prcek

10. dubna 2010 v 13:52 | Ištván Kaděra |  MYON

Ach bože, kvůli té skořápce zjančil se prcek. Ty - s tim ksichtíkem, musíš říc všecko ...


- "Klobouček? Achichi, netvor grizzly, malej háček. Co?"


Nezájem. Těch kratochvil vyšší hlouposti! Těch kratochvil! Vzrušení nového návratu, chrchel hustýho hlenu, cesta utýct.

Bratr. Netvor okolí středu. Objevit sebe sama v křížovém výslechu. Bez rutiny.


Apaticky klouzat po vydutých duhových tabletkách

9. dubna 2010 v 18:02 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Křach stigmatizující jehlice.


Tvrdé a měkké vlasy

přilepené na kůži ukřižovaného kozla

transsubstanciovanými černokabátníky.


Otřu se ramenem o bosé prsty nahé vlčice

při skomírající svíčce magické noci

slastně tyčící vlny odevzdání.


Přidám hrsti kořeněné dotěrnosti

a vítr.


V nekonečném virválu z města hraček

bude zábst,

jen ústa se budou vášnivě a líně

nakrucovat -


snad uprostřed mlčení

v lidských výškách

dna propastí.


Snad budeš vědět

co nikdo neví

jistě.


Ukrutně milovat

ten okamžik mezi jednotlivými


předěly.


Výpověď smyslů

9. dubna 2010 v 17:58 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Malé černošky si kasají sukýnky

nad mrtvolami tří elegantních ovcí.


Z úst jim roste krev,

která je stínovým odrazem

chaparralu z hradeb.


Nazí vchází do hradiska

se svatební košilí z červánků,

lhostejní

k zeleným lákadlům tunelů.


Oranžová cesta na skalisko

je jak z barevného snu.


Dítě se brání pudu:

bezhlavě se vrhnout

do rozkoše slaného funění.


Dotýká se nahého otce

s zženštilými rysy ...


Stařeček

saje

prsty

stařenky

v plovacím


kruhu.


Černá sametová sukně tak akorát

9. dubna 2010 v 17:54 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Černý popelník,

ruce opálené jižním sluncem,

konec novověku.

A bílé nic,

bílý opětovaný bůh,

slavík v pyžamu ze zvadlých lilií.


Mé unylé a zmrdané děvky minulosti!


Opuštěná navzdor hárala s kunou

a s bledým tvrdým -

zůstalo trapné ticho.

Přítomnost se dokoulela líně domů,

archetyp náhody,

barva náhodná.


Přes paprsek kognitivní metody

se zdání zdálo objektu.


Ale dokážeš udržet předmět v končetině!


Ve střevech starých pohrdání,

výkřik vyvrcholení

ladí s extází

nevyplněných předsevzetí.


Oplý karmín v náladě zpytování ...


Zhřeším!

Zhřeším s vinou!


Neočekávám zprávu přítomnosti

od pádu

stálice bytí.


MORTAL - Jeden pohltil ostatní - ti přišli k němu chválíce ho

9. dubna 2010 v 17:47 | Ištván Kaděra |  MYON

PÁTER: "Jeden pohltil ostatní - ti přišli k němu chválíce ho."

TKLIVÝ TENOR: "Pochválen buď náš mocný pane, jitro našeho života-á ..."


Jeden stvořil nebe a všechno v něm. Amen.


MELANCHOLIK: "Stále jen čekám, čekám, kdy konečně přijde."


Nejrychlejší posel. Hermes Hermů.


Bylo mi jednoho dne opět sedm let

7. dubna 2010 v 17:35 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

... honily mě kočky - - -


Živé a dravé projekce zrezavělé brány -

nebo jsem jen pozoroval,

jak se v ně mé ženy mění

a byl jsem opuštěný vzdálenou zemí

s opilými medvídky koala

v hledáčku na spoušti.


Země se obarvila zelenooranžově

a zůstala skryta nad dnešním dnem,

kdy mi zešedivěl pětapadesátý fous

a já nemohl sám před sebou uniknout,

ani do náruče svých žen.


Natož utíkat v noci rozlehlosti tunelem ...


Prostor se nehýbal,

mé strnulé zhnisané oči neviděly nic od prvopočátku.

Věděl jsem, že nejsem mrtev s kněžkou

a že ona je ospalá ve mně.


Byl jsem sám se spocenými dlaněmi,

jako už tolikrát pohlcen.


Ženy honily kočky - - -


a já pasivně očekával

kastraci

svých zpráchnivělých


smyslů.


Nechtěl bych být ve své kůži! (ruce na spoušti)

7. dubna 2010 v 17:29 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

To jsou moje žíly,

odlesky světlého potu

v žízni za jiskřivých večerů

rozpálených víček.


Horké halucinace na inkrustovaných stolech.


Ve vážné tváři postřelené srny

oči vypadávají z důlků,

oční jamky dětství.


Ruce na spoušti zháší dny bezstarostnosti.


Tváře zmrzačených pěstí,

pozdní stereotypní agrese.


Ležím zmrzačený v rozbitém dnu sklenice od citu.


Oči lítosti proměněné v kámen,

rozstřelený diamant,

až teď,

kdy už je pozdě ...


Usnu až se moje žíly zacelí.

Usnu až rosa oslepí povadlý cit smrti,

jen tak mimochodem,


až ruce na spoušti

usnou

taky.