revue právem opomíjených

Březen 2010

Systematická kategorizace

31. března 2010 v 18:39 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

režim dne = systematičnost

psaní = nutkavá neuróza

podstata bytosti = plánování


nutnost lidského společenství


podstata konání - naděje

žena - nutnost spojování


stagnace


rozšíření bytosti = fáze příprav

závoj = uspokojení


poznávání


prožitek / vědomosti


zabíjení přítomnosti


rekapitulace


pozvolný pohyb vpřed


tluče srdce

a zohavená lidská tvář tiše zašeptá


(neslyším)


Vlysy utkvělých zdání

31. března 2010 v 18:29 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

mrazem a vichrem

deštěm a potem

uplývaly

v hrobovém tichu zavražděných představ


a odrážely zašlý jas

hvězd neustálých koloběhů prozírání


můžeš

musíš uvěřit čemukoli

musíš

pak uvěřit všemu

co můžeš


co bychom si počali s načatým neštěstím

než že bychom

to

zaonačili


docela


naopak?


Ne - já

31. března 2010 v 18:26 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

se směšně rozčilovalo

pokora mé nelásky

ho udržovala při vědomí

lhostejností však umírám

já sám


každé já je pořád staré

zůstali už jenom dědci

a je škádlí bůh -

ten který musí být

lhostejný


jsou jen kruhy škodolibé zbabělosti

stroj s dokonalou časomírou

ale já vím že jsou i okamžiky moudrosti

to absolutní cokoli

bláhové


chaos pohybu kruté setrvačnosti

vše je blouznění

láska je blázen zašitý v pytli

a pokora mé nelásky je lhostejnost

a bolest


nutné


nudy


MORTAL - Zebaly mňouky tlapouchy sivým půlvečerem

31. března 2010 v 18:06 | Ištván Kaděra |  MYON

Zebaly mňouky tlapouchy sivým půlvečerem. V lodynách mdlely mrousky a tichohrošky - pavím v ostenem. Celta hřadla slzím hradlištěm, tak pionýr Profenidus ďobal klké trocheje.

Pěnivý mok ve své přidělené lebce melancholicky větral a bobtnal. Průvan kamenné sochy profukoval a v morku to každý přece cítil.

Slepice na dvorku snášely smrdutou to pochoutku šlechtičí.


- "Hahaha," zasmála se nejapně holka od nádobí.


Krčmy

30. března 2010 v 17:19 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

navykl jsem se v nich usedat

k pocákaným stolům a horečnatě naslouchat

bouřlivým hovorům zneklidněných štamgastů


i z nich se dalo mnohé vyčíst

a často dokázaly změnit

chmurný běh mých v sobě se utápějících

myšlenek a chorobných představ


sedával jsem denodenně na těchto odtažitých místech

a očekával

to čemu netrpělivost bránila

ve sluncem prozářených dnech

to

kvůli čemu jsem nepřestal rozbalovat rance

v jakési trýznivé naději

a co přicházelo nečekaně

s tvrdým a zraňujícím

úsměškem ve tváři


jen ten jediný pocit jsem na druhý den nepohřbíval

jen ten

a bolehlav

a nekonečný splín

z hrozného ticha


osamění


Skryté konce

30. března 2010 v 17:14 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

reminiscence navrátivšího se teď

to řekne jen když neví

co říká

všechno je zde stále pořád

jsem stále s


avšak zapomínám odkud

jsem zde

a to cizí kdo

je náhle


konce jsou zdánlivé


a podobají se začátkům

podobají se i

svým vlastním

začátkům


nejdůležitější je být připravený

a lhostejně pokorný


každá změna

je jen pouhý


klam


Zrcadla

30. března 2010 v 17:11 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

začal jsem se tedy dívat věcem zpříma do očí


560 tisíc zaráz seroucích psů mi pohlédlo zpříma do očí

a stará hrubá žena

trhala vláknem z tvého do mého sluchu

až k ohluchnutí


pořád jen chodit a něco hledat

můj pohled tvoří svět

avšak tvůj pohled

znamená zrcadlo pohledu

mého


jeho rámem jsou naše spojená těla

teď ti však nasazuji

pravé zrcadlo


zpočátku vypadá všechno docela marné

naprosto beznadějné

černá noc duše ještě dlouho po probuzení

z té šílené cesty

rození


jak se krčil smotával a řval

ale dosud ho nikdo neslyšel

a jak se ten krásný diamant

obrušoval v ten nejpřekrásnější


šperk


MORTAL - Ne, nikde se necítím líp, ale škoda toho pádu

30. března 2010 v 17:06 | Ištván Kaděra |  MYON

IKAROS: "Ne, nikde se necítím líp, ale škoda toho pádu."


Syn Daidalův sobě samému. Jeho úmyslná neslavná inscenace. Dodnes baví ostatní vyprávěním podrobností, jsou nenasytní. Neznají jinou krmi.


PÁTER: "Můra se přibližuje ke světlu a zastiňuje ho."


V mých očích však stále narůstá - ve mně, za bezesných dnů. Zdá se mi to jako příliš vysoká částka jako vklad do hry, která netrvá věčnost.

Nuda nedokonalosti. Už jen tupé zírání, bez očekávání. Už jen duté nic se stěnami z vosku. A přece nové ... Nové. Nová činnost, pořád jen žít ...


Poslední brány

29. března 2010 v 17:58 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

tady bychom vyšli

tam

ale vlastně se jen vracíme

obraz zanechávajíce za sebou


já jsem ten obraz

zaznamenávám iluzi skutečnosti

pokouším se

zastavit


tehdy vyvolávám vzpomínku

ona sama vychází z té brány

potřebou a soucitem

z té poslední brány

na jejíž druhé straně


za níž


plane


boj


Hry těla II.

29. března 2010 v 17:56 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

odhryzlým levým koutkem spodního rtu

drhnu tou měkkou hmotou

starou zvrásněnou zeď

a polykám lačně

sladkou a horkou rez

vřískající

prostorem


svědí

svědí páteř

okamžik před


víc toho neví -

línej gen a lhostejnej trenér


jsme to

taky hybatel

zakřivenej prostor pákou v žaludku

aspoň u mě


malé nehody

nepříjemnosti

neklid


a pak najednou

a pak

zase


co


Hry těla

29. března 2010 v 17:52 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

tedy už se moc nepamatuju

na tehdy

cosi s kameny

byl jsem ten pták s poraněným křídlem

s ohromnýma očima a padající židle


vidět chtít atd.


především přítomnost pozdě

ale neuvolnil jsem

střeva


neviděl slepý vpchatá do do

představoval si že stvořil

a teď se dívá (možná)

ona nedá všechno

nikdy


musí chtít zakázanou věc

řekne ti "je to tam"

jenom


možná

že i tamto


co


MORTAL - Tehdy se láska promění v zoufalství

29. března 2010 v 17:45 | Ištván Kaděra |  MYON

PÁTER: "Tehdy se láska promění v zoufalství."


Domýšlel jen viděné konce, ty nejzazší skrýval prvními. Zoufalý člověk vyprazdňující pocity. Přihrádky zapomnění - řazení, vyřazený z běhu bytí zpozoruje oživlý vesmír ...

Strach, hanba lhostejnosti, dojetí, ohmatávání a zpět!


VYDĚŠENEC: "Nihil est!"


Vše popírající úpadek před oltářem. V hospodě lelkovalo nad hnědými ubrusy mnoho bílých kostí, zmražených i v tom sálajícím vedru, opilé, žhnoucí, mrtvolné tváře. V prostoru hlučel popisný zvuk - tlení, šibeniční hodokvas, rty lapající naprázdno. Vzduch visící v kouři, kouři.


Atomi vstal a nůžkama přeskočil vlastní mršinu. Otočil se, zamával stříbrným kyjem a vhodil ho prudce nad řeku.

Tak se nenamočiv přepravil na druhý břeh.


Maybe Error / Maybe Mirror

25. března 2010 v 23:36 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

she

was

lonely

insekt

in a hurry


to get

at borning

pool


brown

tram

come

from light


from cruelty


and look

like


bar-

bar


Zen toho tak

25. března 2010 v 23:34 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

jsem když voda leží

a tůň pojící vyzáblého hřebce

jak ržá naplněn žalem

pod nebeskou klenbou

na cestě

pojme se

v dno


až sem

kam když

studna přehluboká

naplněná sluncem

řekne


až potom když poleví první nápor střev

až se žaludek v kosmu uvelebí

až spocené ruce ztvrdnou a zkrabatí

vědomí obsáhne skutečné

první zčeření

toho

tak


tak si to píšu do svého malého deníčku

do kterého může nahlédnout

jen pán


bůh


Řád schématu

25. března 2010 v 23:30 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

svět za sklem se skrývá za záclonou

ideje bez obsahu tvoří boha bez jsoucnosti

nezjevená pravda ošálí každý smysl


zarputile myslet řád schématu

koordinovat svoje démony

svědek dbající o pořádek při řádění nevědomí


odmítl jsem tedy jakoukoli jinou slast


můžeš být třeba líbeznou a slušnou slepičkou

se smutnou prcinkou k zulíbání

a krásnýma dlouhýma řasama načechranýma

jak podzimní krajina

za soumraku


hlavně házej ustavičnou změnu

a netřes se před každým

dopadem


tak i černí pudli

s odvšivenejma ženskejma

tančí čardáš


z protimluv


MORTAL - Vajgly ztěžka mokvaly

25. března 2010 v 23:25 | Ištván Kaděra |  MYON

Vajgly ztěžka mokvaly a přičichávaly k prstům ubohých. Prudérní paničky v ocelových korzetech vrtěly svůdně zadečky.

Expresionistické mlhy. Nietscheho měknutí mozku. Do-vy-dr-žet!! Progresivní trendy ve zledovatělých krápnících. Mlč, mluvítko!

Frčíme po dálnici, já mu zakrývám zády otočení. A pak ta romantika ve ztichlejch auťácích nad městem. Tajemno v podlouhlém mlčení.


Nejčastější smysl

19. března 2010 v 18:26 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

celou duší cítím ohavné a reálné nic

nic vyjádřené chybně slovy

neboť nic znamená osobní peklo opakovaných omylů

a to je všechno


ten základní pocit víry v neměnné nic naplnění

to duté břichaté nic v mém pláči zoufalství

v neschopnosti odpoutat se

se i to naplnění stává odporným


protože každý dar miluje jakousi nešťastnou vděčnost

které smysl utne hlavu

a zbudou jen

pochyby


jsem spíše uvnitř kruhu

než že bych šel po jeho obvodu


hra se zvrhává

falešná víra v domnělou skutečnost

a iluze znásilňuje


tedy přehazuji i když mě nebaví

svému vynalezenému smyslu

stejně

neuhnu


Společnosti

19. března 2010 v 18:22 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

to se ještěrkám nelíbilo

v hodinách hada

které nepřestávaly

své idoly

z našich snů

a nebyly

a mlčících aut

zaplněné

z nebes

zadarmo

a jestli chceš tak ne

nechat si svobodně naplivat do mozku

může být i slast


ignorovat inteligenci i krásu

ignorovat jakoukoli možnost volby

mají jen to co mít musí

může to být horší než teď


přihrádka

blbost

je už beztak


přeplněná


Musely zápolit

19. března 2010 v 18:19 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

chvíle do konce života


v nichž se staří tygři proháněli

s okrouhlými výrazy očních bulv

a stále stejnými zvratky

museli zanechávat skrytá znamení

a loketními klouby se ještě byli schopni domluvit

s čipy v mozku

v krajích kde jsme pak prý společně pálili kraby


touto chvílí však jakoby se vetřel

do naší nemilé schopnosti rozpoznat

hodnotový rejstřík vrstevníků i matinky

smutek jasných kategorií

které se samy přitahovaly kde by se hnedle zachytily

a úchyty byly ihned fotografovány

u padacích mostů

které zlomysl dětských her pronásledoval výprasky

neviditelných ale festovních dlaní


chvíle do konce života

musely u padacích mostů

jimiž babičky propadávaly ještě hodné

co chvíli mizet


co možná v řadě


a hezky


za sebou


MORTAL - Mříže, vězení, cela, outroba

19. března 2010 v 18:14 | Ištván Kaděra |  MYON

Mříže, vězení, cela , outroba - jek moře, vody, vichru a bouře. Chci co chci! Horečka. Oheň, fontány stříkajícího potu, zamotání, puzení k rozplakání, stud, prosba - nekonečný pád do rozoraných polí. Přeludy:

MELANCHOLIK: "Požitkářství nechť jest utrpením, nedohlédnuv vlastního štěstí, nejsem nesen."

Šelest doteku - pláč, slabé srdce, stejskání rozoraných polí, neuchopitelný závan - tichý kouř podzimu dětství, na venkově vzteklá uhodí hlavou o kolena. Rána démona poslušnosti.

Brzdil svoje myšlenky, sotva dosáhly dna - ještě se ale stačily odrážet.


Prolog

18. března 2010 v 18:59 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

jsem idiot

chci-li obsáhnout veškerý svůj zájem

vytříbeným a všezahrnujícím metamorfózním stylem

a vytvořit jednou provždy v jakémsi vzdáleném okamžiku

budoucnosti

v sobě úplnou a celistvou osobnost

smetenou v nejbližší následující mikrosekundě v pustou

neexistenci

a běžící na nově vzedmuté vlně či tiše se nořící v poklidném

oceánu

vstříc netušeným zneklidňujícím obratům novým

a dalším nepředstavitelným chvílím


jinou možnost už snad ani nevidím

v této marnosti

která nemá ani v nejmenším v úmyslu vás provokovat

a doufám

že vám na tvářích vyloudí jen shovívavý úsměv

a snad i částečnou účast nad zoufalým hledáním

té části z vás

která již snad má tyto trapné a nešťastné peripetie

dávno

za sebou


ANO

I KVŮLI TOMUTO JSEM DNES TADY!


Se poprvé změnil od dob

18. března 2010 v 18:51 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

zcela zřetelných zdvojených měsíců

jež směsicí z lidského pokušení

chaosu šamanských vyhrávek

a toho co zůstává jako koudel mezi tím

toho co by pustinu pólu mohlo zneklidňovat


a počíná odrážet údery zemské přitažlivosti

činící si nezměrné nároky na to

každého spořádaného občana


na ty staré a tlusté dobračky bolesti

(ani filosofie neřekne víc)

na ty staré dobré opuštěné milenky

vrhající se do náruče každého spořádance

s nožkami tarantulí jak bříška nemluvňat

s nároky na kategorizovaném ukájení

z dob kdy jsme ještě byli schopni


jenže písty byly nočními netopýry

na nočnících těch stonásobných mařenek

pod žhavými nárazy i kostelních zvonů

písty byly sukněmi které tak nádherně zapáchaly

tajemstvím s uhlazenými kolínky


kolik jen možností jim poskytne jedno

tak osamocené bídné a zbytečné


místo toho se jim však dostávalo

dokonalého obkroužení zemské osy

a dýchat dýchat jen dýchat

místo toho jsem se skrýval za jejími měsíci

jimž byla jejich autentická nevýmluvnost

mým mlčením


MORTAL - Vajgly mokly nad kanály

18. března 2010 v 18:44 | Ištván Kaděra |  MYON

Vajgly mokly nad kanály. Oči temného ďábla hořely a dětičky posmívaly se jim zvesela.

Šatičky měla Taa celé pomuchlané a styděla se tak silně, až jí bradavky špičatěly. Jakživa nikdy nikomu neublížila, myslela si, ale zatím dost o ní.

Na stěně visel přišpendlený Ježíš - Kristova noha zulíbaná mnohými stařeckými rety. Coca-coly tančily po hmyzuprázdných stolech. Prostě sopel. Hezky sprosta jako cudné domorodky na seníku.

A po nocích nad vesnickými romány těžkou trudnomyslnou nohou. Šlapání zelí.


VÝKŘIK ... ZOUFALÝ ŘEV XIII. - Tvůj poslední dotek /konec/

17. března 2010 v 17:35 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Tvůj poslední dotek

mne stál dvě minuty Času,

všechno co jsi mi dovolil,

všechno co si teď připomínám díky Světu.


Od té doby se jen klenou dlouhé čáry Pohledů,

neochabujících ani v trvání Pohlcení -

přetrvává mírné chvění a Ty!

Dárek, jemuž přijetí znemožnilo Ne-existenci -

polovičaté blouznění, polovičaté procitání ...

zatím procitání -

ale svírá se mi hrdlo!!!

Když pomyslím na tvé Ráje,

neodpustím ti nic!


A ty se zřejmě v téhle chvíli přibližuješ

zřejmými Předsudky nebo Předpoklady?

Bezútěšné cesty, kočí bez morálky -

Druzí ...

Každý kdo je bez Síly dokáže všechno!

(je to jen provizorní řešení),

ale nic jiného nemá pokračování -

to je základ Bdění.


Znamení Času - jeho Konce,

za oknem zuří Smrt a Cestující si stírá čerstvou krev,

úzkost - vyjevený obličej rozplizlý na skle,

staré sny stíhají nové,

krev zasychá

a Krajina je zbavena Odstínů.


Jsi nezřetelný díky mně -

nemám se čím chlubit,

nedokážu přijmout bytostně, nedokážu Chtít,

odmítám se přiblížit k tvým dveřím,

šedí Démoni (ti, kteří mi mají pomáhat ...

snad ne navždy),

vidět jen tvé Oči ...


Tolik pokušení,

dokonce v pravou dobu a na pravém místě

a jediný plavný dotek okouzlující paže

před mýma očima a sladký -

sladký a narkotický Spánek,

vznášení se na polštářcích obrovitých dlaní,

přitisknutí se tělo na tělo

a údiv ze skutečnosti -

přímý dotek až do omrzení ...

nejsou jen noci a tiché okamžiky upokojení.


Už ani Čas není - není Konec:


Výkřik ... zoufalý Řev!

Asi UŽ - hm ...

(přímý dotek až do omrzení)


MORTAL - Nejspodnější fantóm - škleb

17. března 2010 v 17:23 | Ištván Kaděra |  MYON

Nejspodnější fantóm - škleb, velebení papeženců v kupoli sklovité choré boule, zvracející hmyz - živá hmota rozbahněné šťávy dávení, fosforeskující rosol rudého slizu, věčně se měnící role:

OTRAPA: "Spatřil jsem vysoko u stropu žlutý stín, spatřil jsem běžícího muže proměněného v kámen."

Otřásli se tulák a bezbožník, sochy vůči nahrbené postavě. Žluté oči. Černá závora paže. Vlastní příšerná slova.

PÁTER: "Toužil jsem po změně, aniž bych sebe v boji obětoval."

Otřásl se. Kol se švihácky promenádovaly C.K. kabáty, na vzduch, lapajíce po dechu, samy již pouhým závanem.

- "Židle je naším mocným vezírem ..."

NAPOMÍNAČ: "Pocity, zajímají mne jen pocity."

PÁTER: "Jestli mě něco osvítí, chci to vidět ..."


VÝKŘIK ... ZOUFALÝ ŘEV XII. - Jsem nejlepší Bůh

15. března 2010 v 17:32 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Jsem nejlepší Bůh

"ať je tomu jak chce,"

odpověděl v rozpacích,

ztvrdlé dlaně stařičké venkovanky

(mačkat prsy nadržené kurvy!),


zaplňovaly se žlutým světlem,

- Je mi to fuk -

a nalévaly se vzduchem,

soustavné hučení tlejícího Vesmíru,

plál fialovým požárem.


"Proč zrovna já?"

pořád jsem se tiše smál,

na samém okraji propasti ani nezavrávorám.


Očekávání,

jenomže když čekám -

okamžik Smrti se blíží,

ten nekonečný bulvár potěšení,

skrze tu trochu

co do ní sami vložíme ...


Jen zimomřivá, kalná noc,

ulepené Ruce a hořící Oči,

automatický pohyb nikam,

předem prohraný souboj se chýlí ke konci,

ostnatý drát přejíždějící po obličeji,

poslední zatáčka a Nic,

(žluté oči černého Vraha),

další probuzení a další Sen ...

přejeme hodně štěstí!!!


Vůně obnažených nohou zdání Nevinnosti,

jaká vůně obnažených nohou takové nehoráznosti!!?


VÝKŘIK ... ZOUFALÝ ŘEV XI. - Ulice pod Srdcemi

15. března 2010 v 17:25 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Ulice pod Srdcemi,

obouruč rozdrásaná se k sobě lísá,

s nějakým ptákem mrak šíleně letí,

šeptá, že zařve ... Zařve!!!

Jí z lůna otvorem řval ...


Nevysněným snem,

modlitba zvuku ticha,

sténá živá myš předpokojem,

prasíla pražádná,

měkká dlaň z výchozího středu,

pokyny - ozvěna se roztržitě ohlíží zpět,

Čas proti dýce,

není Pohlazení bez Uchopení,

není ani Zima,

zvídavé pohledy se mlží,

rozhlížím se.


Úplňková noc v tanci,

nezdál se mi sen

o dlouhých Trápení

a Hurá ...

nesmělý německý chlapec,

psíci doprovázející dívky.


Návrat,

Smrt, milované vlasy,

Hra s přívětivou nevěstkou,

zamlklý pláč, vůně jejích šatů,

svědomí jejího Rodu,

nic potom až daleko za ...

Nové Štěstí.


Samé žužlání, zpropadená Země,

tvářící se tajemně a zatím -

samé žužlání, pro zbytek života,

samé žužlání,

velké rozrušené oči,

pro samé vůně postrádající tu velikost.


Rvaní,

bezmocné stisknutí sklenice,

vešel do pokoje - poznal:

bez pokrčení ramen nelze ani zaplakat,

ani se ohlédnout

(měkký dotek),


"Měj se hezky,"

seděla na proutěné židli,

pták kroužící nad horami,

řev rozmrzelých tramvají,

spojené ruce, kdy hrávala na klavír.


GARGULA A LEBKONI VI. /konec/

14. března 2010 v 23:29 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

"Chvěje se anténa perovodu pera mýho vokna!" zařval Gargula až se království od základu otřáslo ...

Princeznu to probudilo.

"Jémináčku, koho to sem čerti nesou," probudil se v ní starý zvyk dělat věci ještě horší, než už jsou.

"Jsem spasitel světa, Gargulou zvou mne. Znáš mne dosud co bratra svého, však to jen klam jest. Pravdou jest, že milcem jsem tvým ... již dlouhé týdny a ty že mečem jsi mým ukrutným a spravedlivým."

"Ach," neudržela se princezna, "všechno jak zlý sen zdá se mi býti. Ach, mamičko, ach, tatíčku. Pomozte v nuzné mi chvíli."

"Sploditele své nehledej již, dávno slepí jsou. Již máš mne ... a já tebe."

"Cha cha cha cha cha!!!" za břicha se popadali Lebkoni v princeznině srdci.

...

"Se smějí taky tvému žalu, vole," zasmál se Osmodin, který dosud všechno bystře pozoroval. "Nás se nezbavíš."

Tykadlo působivě růžový vystoupilo z Gargulova srdce a Osmodin oněměl. Byl to slušný syn přízraku čiré špíny a na tohle nebyl připraven. Kdysi si ho samotný trůnce Pelikán Trn vyčaroval z husí kůže udušené sadistky, ale ty časy už jsou dávno pryč. Proti temným silám se postavila láska. Nikdo nevěděl co to je.

Nešťastně zamilovaný Gargula ležel u nohou své milé, která už se začínala docela nudit.

...

"A jak to teda vlastně všechno dopadlo, ať to zkrátíme?" zazíval Ištván.

"Ale ... svatba - jak jinak. Hned po vánocích se princezna provdala za toho bohatýho prince a Gargula se ze žárlivosti vrátil zpátky domů. Myslím ... kam jinam by šel. Manžílek princezny se do roka a do dne zbláznil - nikdo neví proč. A pak už se jen rodily děti, samy od sebe a zase umíraly. Prostě takový to klasický, pokud neumřeli, tak žijí dosud."

...

Tak tohle všechno existuje v astrální zemi s dlouhou tradicí, ale my tomu nemůžeme rozumět. Nicméně jsme se alespoň pokusili naznačit, jak to chodí.

Jistě bychom vás obtěžovali ještě déle, nebýt té zatracené žáby, která se rozkvákala na celý svět.

A na to už nám písmenka nestačí.

...

pozn.: Nedělitelná součást vyprávění o materializaci démona Gorky, jenž byl naposled Neandrtál a jemuž nosil Gargula potají kosti, zůstane tajemstvím. Přemýšlejte.


KOLEM HRAJE PIJÁNO SRDCERYVNÝ SONGY ...


ŽÁBA: Poté co jsme se vrátili k sobě se zase můžeme vrátit sami k sobě a sami k sobě samým ...


VÝKŘIK ... ZOUFALÝ ŘEV X. - Hlava se svěsí

14. března 2010 v 23:10 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Hlava - se - svěsí ...

se - svěsí, rty se přilepí,

ňadro se svěsí - se svěsí, víčka se zvednou,

zalesknou a změknou,

křeč (nebo zoufalství), bílá pěna,

obtěžkán Stavem se postaví sám sobě ...

rozevře klín,

ta možnost je zde vždycky - zaručeně,

zaťaté pěsti (ptáčci),

špinavý snědý úsměv, Smích!


Výlety bez Cíle jsou přesné zásahy,

nevede tudy Cesta,

když se vracím,

na každém druhém kroku zapíchlý v křoví,

střetávám se s vlastním pohledem

(stále tentýž), a třesu se ...

zanechání Drahokamu -

nikoli Ztráta,

svíjím se v Prachu, Slunce ...

Slunce, co dál!!?

Nestavíš se mi čelem,

slova Znechucení, říkám NE!!!


Kdykoli ... když ne teď:


Míra Otrávení, bobtnající žaludek

(proč ne Žaludek),

ne Matka, ne Matka, Ne!!!

Špína co to s ním udělá!?


Třas ... otřese se,

hodný milý a něžný,

na několika úrovních nikdy nepřikyvující,

nikdy se nedívající do očí

(ale dělal to),

někdo se pro něho vrací,

vypadá tak, Slitování!!!


Vidí to ... vidí -

má se od koho učit ... ale Co!!?

Vystupují už zjevně,

Postavy prostupující skrz,

Ohně, Sevření, Zuby neproniknutelna,

už brzy - BR - ZY!

Zánik,

čeká mě dlouhá, probdělá Noc!!!


Mezitím: (pozůstalost)


VITAL IX. - Atomi se vznesl

14. března 2010 v 22:59 | Ištván Kaděra |  MYON

Atomi se vznesl. Viděl, jak se dívky dole mazlí s Atomim. Jak Atomi olíznul Tereze ruku, až jí zůstal na hřbetu puchýřek. Jak jí olizoval celou ruku a ona se tak bála.


Zase svítí slunce.

Chloe si odvádí na provázku hodnou Terezku.


- "Nechci být ta!"


GARGULA A LEBKONI V.

12. března 2010 v 18:37 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

"Jsou vánoce, rozvzpomeňte se," hlásal nelidský strojový mutant ampliónu na náměstí k náměsíčným davům. Výtečně se vymykal v tom každovšedním šumu stávajícím z dobře mířených výkřiků pouličních prodavačů a pláče jejich okrádaných zákazníků. Mimo všechno toto lidské bídačení postávali ukrytí za nazdobenou jedlí dva muži a o něčem se šeptem dohadovali.

Rumun Dumica byl vysoký muž s orlím nosem a pevným pohledem, snědou opálenou kůží a hranatým obličejem. Druhý muž, Španěl Cartága, jako by mu z oka vypadl. Oba muži jako by z oka vypadli třetímu bezejmennému muži, který je z povzdálí nezúčastněně pozoroval.

"... no dyž sou ty vánoce, tak si na ten náš dáreček pěkně posvítíme, hahaha," zasmál se na rozloučenou vlastnímu vtipu Dumica a potřásl si s Cartágou po zednářsku rukou.

Třetí muž jak se objevil, tak i zmizel.

...

Gargula si zrovna náhodou pročítal literární přílohu místních novin dezinformací a deziluze MAN PURITAN´S, když v tom ... zrovna uprostřed nejzáživnějšího verše (na obloze princezny mokrý ...) ho obestoupili naši dva muži.

"Tak ... a teď tě zabijem," zbytečně zkonstatoval hovornější Dumica situaci zjevnou už od pohledu. Dva po zuby ozbrojení vrazi na první pohled se zároveň vrhli na malé ošklivé dítě.

Umělecky zpracované sousoší krále a královny v rohu pokoje nehnulo ani brvou.

...

"Nechte mého bratříčka," vběhla s pláčem do pokoje princezna.

"Copak už ste se úplně pominula!?" zařval na ni spocený Cartága. "To už si nepamatujete, jaký neštěstí našemu království přinesl? Co udělal vašemu tatínkovi a mamičce? Dyť se na ně podívejte ... podívejte se sama na sebe!! ... Hm, promiňte."

"Tak už DOST!!!" zaburácel všem nad hlavami hlas jako zvon. V pokoji stála asi čtyřmetrová bytost pololidského vzezření a rozhněvaně si je všechny měřila.

"Kdo jste, pane?" přešel našim vrahounkům hlas plynule do fistulky.

"JSEM GARGULA, KDO JINÝ ... A PŘESTAŇTE SI HRÁT S TÍM PANÁČKEM, KDYŽ S VÁMI MLUVÍM!!!"

Dumica odhodil nožičku, Cartága hlavičku, princezna omdlela.

Gargula vzal do ruky noviny, otevřel je na libovolné straně a přečetl nahlas:

"VE SKUTEČNOSTI NENÍ ŽÁDNÁ ŽENA STOPAŘKOU ... ANI KRYCHLÍ ..."

...

"Tak. Konečně je všechno tak jak má být," ulevil si Lucius nad stránkami pornografického magazínu. "Všichni na všechno brzo zapomenou a bude jako dřív. Co je všem těm lidičkám do nějakejch věcí mezi nebem a zemí. Vždycky nějak bylo ... a bude. Hlavně, že my jsme spokojení."

"Ale pozor! Během let bychom se mohli poškodit ...," povaroval Ištván, ale z toho si už nikdo nic nedělal. Neklamná divadla oken strhávala své záclony a v průzračném opojení vysvitl nový den. Naši přátelé ulehli ke spokojenému spánku.

"Vcelku pěkněj den neguje vcelku hnoje dny," zamumlal ještě v polospánku Atomi, aby taky něco řekl.

...


VÝKŘIK ... ZOUFALÝ ŘEV IX. - Dnes, lhář se vylže z nejhoršího

12. března 2010 v 18:05 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Dnes,

Lhář se vylže z nejhoršího, Lhář!!!

Dnes, pořád Teď,

Pokus ... jen zoufalý Pokus.


Představte si ho,

jak při tom asi vypadá,

třiašedesát ran,

vypadá pořád stejně, úsměv ...

úsměv toho, který je zvyklý se usmívat,

pomáhá to,

Smích Poslední Život,

entuziasmus Vyvolených,

přitahuješ to, čeho se bojíš.


Jo ... prstem pokyvuju zleva doprava

(nebo naopak - je to jedno),

vypadá to jako zaklínání,

jsem rád, že to tak vypadá,

zatím se těším, Muka.


Kolega vyprsknul smíchy, ale pořád tě ještě mohu pohladit

(přehlušit),

když se na tebe podívám skrz prsty,

pocítíš to ... ale já nedělám nic jiného,

než že se podívám skrz prsty, prosím!

Ochabnu nebo se vznítím,

s nohama na stole s fiktivní ochrankou.


Poslední, pos - lední - lední pos?

Pos!!? Dásně rozhryzané do krve,

proč ve chvíli Mlčení?

Ležíme na smetišti a naše Symboly ztělesňujeme,

jsme prostě nervózní ... Věci Smíchu,

Blbost.


Asi UŽ ... hm, ...

byl bys mi vděčný, Čuráku ...

Vzpomeň si, nula, NU - LA!!!


Ukážu prstem a řeknu -

ne, neřeknu ... leckdo by řekl:

"KRVE SE DOŘEŽEŠ -"

vyhnání z ráje,

z malinkého ráje na skřipci chvil ...

kovové obroučky, teplé ruce (měkká dlaň).


Ti, které potěšíme, se vrhnou,

už se to nikdy nebude opakovat,

pouhé smýšlení,

sklenice smýšlení ponořená ve vodě,

rány co se nezacelí,

cesta (nějaký ptáček), hlas jako zvon,

(přejetý ptáček),

Šašek ... Šašek a Mnich,

Sláva!!! Šampáňo de Šampáňo de Smrt -

Konec ... Pokračování, Kyvadlo ...

Pohyb, Strnutí ... na strmé skále,

uprostřed - ne těsně pod vrškem,

není se čeho uchopit,

pozdvihnout ... Ruce,

Přelet, hloupost ... Řev!!!


Viselec, zítra ... Zítra:


VITAL IX. - Vzpomínám na cosi mastného, bolavého a smrdutého

12. března 2010 v 17:51 | Ištván Kaděra |  MYON

Vzpomínám na cosi mastného, bolavého a smrdutého. Únava, bolest. Pocit.

Svlíknul jsem jí rifle, kalhotky. Políbil jsem ji, znechucenou. Cesta vedla skrze zlo. Držel jsem ji aspoň za ruce. Nevěděl jsem, co sám se sebou.


Ne, nemohl být v pořádku. Viděla jsem ho, jak se mění. Ale to mi nezabrání ...

Mlčí. Neřekl dosud slova, než ... Což o to. Nudí se?


Rozplakal jsem se. Celé tělo mi zahalila nějaká mlha, z níž se nořily obyčejné přízraky.


VITAL IX. - Toužil jsem po tobě

12. března 2010 v 17:47 | Ištván Kaděra |  MYON

- "Toužil jsem po tobě," zakroužil ústy.

Hořel studem. Temně zíral. Představoval si chaloupku kdesi vysoko v horách, ve slepičím vejci, u včelího úlu, v blízkosti vesnice snové války.

Udělalo se mu nevolno. Cítil, jak mu hoří tělo, jak ho ti druzí kamenují, jak ho bodá do očí slunce, Apollón že ho podřezává porcovacím nožem.


Nevlídná mlha.

Ospalé hlasy z dálky.

Z temnoty prohnilé duše vystrkují své pyje hnědá hovada.


GARGULA A LEBKONI IV.

11. března 2010 v 17:47 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

"Maminko, aspoň pusu na dobrou noc," žadonil právě malinký Gargulka svoji starou chůvu, která se jen potutelně usmívala. Když do pokojíku vrazil sám pan král.

"Co to znamená, k sakru!" zaburácel pisklavým stařeckým hláskem na chůvu. "Jaktože mluví a co to proboha říká!?"

"Mluví, protože je vznešeného rodu a říká jen to co považuje za tomu hodno," ozvalo se k překvapení všech z prostoru za záclonou.

"Tak co se to tady vlastně děje?" optal se nesmlouvavým hlasem král - ze směru pohledu jeho očí patrně sám sebe.

"Jsem vrchní velvyslanec převelikého trůnce Pelikána Trna, kníže Osmodin zakletý v lukostřelcově střevech, právě ve chvíli, kdy střepy kolejnice tyčí kolotoč svých nových odjezdů," započal svoji slavnostní nótu muž, který vypadal jako kříženec několika set nám dosud neznámých druhů možností. "Přicházím k vám udělat dobrý dojem a obhlídnout si tak trochu to vaše královstvíčko, neboť náš převeliký trůnce není jen tak ledaskdo a jen tak někam nevleze."

Kníže se ne chvíli odmlčel, aby udělal dramatickou pauzu, přesně podle příručky pro úspěšné vyslance pro slavnostní příležitosti, když v tom mu do řeči skočil Gargula:

"No tak vás pěkně vítám. Vás si ještě dobře pamatuju ..."

Ale než stačil dopovědět co měl na srdci, přerušil ho kníže okázalým gestem:

"Dovoluji si vám představit svého pána, velikého trůnce Lebkoňů, jejichž zem se rozkládá od rána do večera od nevidim do nevidim, zde je největší z nás největších ... Pelikán Trn."

...

Z mlhy vystupují melancholické postavy. V nekonečném zástupu se jako jedná zřetelně rýsuje postava našeho fiktivního hrdiny Garguly, o jejíž neexistenci nemůže být sebemenších pochyb. Tato nastražená figurka nám falešně mlží jinak zcela hladký průběh předem vytyčeného děje, čehož si je sama vědoma nejlépe.

Gargula jakožto padlý Lebkoň, o jehož nepovedené minulosti raději k vašemu smutku pomlčíme, se neváhal vtělit do nižší lidské podoby, jen aby ji uchránil od zničení ... tedy jen aby se uchránil od sebezničení, neboť takový už je jeho osud. Jak se mu při tom povede, to ponechme prozatím stranou.


Za ním si představme ostatní zúčastněné, tedy ty, o něž se vlastně vskutku jedná - skutečné bytosti z tohoto světa a skutečné události:


- Chůva aneb Mladá Dívka (Matka Gargulova), jakožto poslední neposkvrněná lidská bytost, o jejíž záchranu se jedná

- Rodiče Její, jakožto symbol Zlatého Rajského Věku před vpádem Lebkoňů a jejich návratu na pevnou zem po jejich předpokládaném zničení (tj. návratu Zlatého Věku ... jako symbolu)

- Myslivec, jakožto dívčin zidealizovaný předobraz vzorného manžela (v tuto chvíli však již nenávratně mrtvý)

- Král Manipúrie, jakožto symbol nezdařené moci sama nad sebou (vcelku bezvýznamná postavička, sic vzhledem k této charakteristice ...)

- Královna Manipúrie, jakožto obdoba krále v jinové poloze (oba představující dívčinu temnou zkušenost s vlastními rodiči)

- Princezna, jakožto dívka ve své představě o sobě (sestra, matka a milenka Gargulova), skutečná hrdinka naší pohnuté doby

- Lid Manipúrie, tj. junáci na koních a dívky ze severních stepí, vlci a beránci, prasata a husy a vlastní lidská stvoření v nich

- Kníže Osmodin, jakožto pravá ruka trůnce Lebkoňů (našeptávač Ďábla)

- Trůnce Pelikán Trn, jakožto nejvyšší z Lebkoňů, uskutečnění veškerého "zla" (Ďábel sám)

- Lebkoni, jakožto veskrze negativní projekce našich vlastních lidských představ

- Ty, jakožto oběť Dělání právě v tomto okamžiku ... Teď.

...

"A o nás se ani nekvákne," zakvákala žába.

"Zase všecko vykecá," povzdechl si Ištván a šlápl na žábu.

"Nech ji," nakopnul Lucius Ištvána a obraz se rozostřil. Psychedelie ...

...


VÝKŘIK ... ZOUFALÝ ŘEV VIII. - Dělá to, dělá mi to a tváří se u toho

11. března 2010 v 17:12 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Dělá to,

dělá mi to a tváří se u toho,

většinou se nedívám,

ale jednou jsem to uviděla,

asi dlouho nevydrží,

a já ho tolik miluju.


Nic dlouho nevydrží,

nejprve ruce se oddělí od Duše

(metafora - ne Nic ... Dost!),

metafora se oddělí od Těla,

Tělo se oddělí ... pořád, prostě pořád!!!


Zimnice, krásné ruce -

jen Ruce bych zanechal, zvídavé Pohledy ...

nikdo neví zbla,

vzdaluji se sám od sebe,

sám od sebe se vzdaluji - Proč!!?

(nic za nic).


Vytrvalý trvalý věčný srdečný laskavý hřejivý

a fádní, nepřístupný,

ožralý hlas z nekonečné dálky - jak jinak,

druhý co slyšel pozorně naslouchá

(většinou se to povede, záleží na Vypravěči),

záleží na tom co vypráví,

úsměv - grimasa Pokory, Slova -

masky přes oči ... Masky, Masky, Masky!!!

Záleží na designu (na čem vlastně záleží),

na Čem?


Vrátí se nebo nevrátí?


Zoufalý výkřik, řev,

nekončící řvaní - a Lítost

(především Lítost) a řev ...

Pláč, tupé zírání -

Kyvadlo, Polykání a Vzhlížení,

nástin sprostého Konce

(každý svůj Konec zná!),

Krása sama pro sebe - Ach!!!

Možná, že zůstanu,

je vám to umožněno?

Mohou kolem vás sedět, ale nemusí vám nic říct,

nemusím,

hned teď stačí zítra (imperativ - Zítra),


Zítra:


VITAL IX. - Tak jsem to nemyslela

11. března 2010 v 17:00 | Ištván Kaděra |  MYON

- "Tak jsem to nemyslela," omluvil se kdosi jejími ústy, té přede mnou.

Čekal jsem, až odejde.


Atomi dosud nepromluvil slova a hodlá v tom pokračovat. Nehodlá dělat vůbec nic. Čeká, kdy se začne litovat. Možná na sebe bude pyšný.


Pohlédly mu dovnitř.

Necítil nic.


Vzpomínám, jak mi křečovitě tiskla ruku a táhla mě za sebou. Bez úsměvu. Nesměl jsem na ni sahat, nic říct. Zbytečné otázky a zbytečné odpovědi. Hry se stromy. Tanec. Hra neočekávaných nových reakcí.

Udělalo se mi líp.


VITAL IX. - Zabiju tě!

11. března 2010 v 16:56 | Ištván Kaděra |  MYON

- "Zabiju tě!" zasyčela najednou ta bytost naproti mně. Z jejích očí čišela nenávist.


Zavřel jsem tedy oči.

Čekala jsem, až je zase otevře.

Nechápala jsem, co se stalo, kdo?

Prostě jsem jenom čekala, co udělá.

Třásl se jako osika, slzy mu tekly proudem.

Soucit.

Ten jeho přiblblej úsměv, když otevřel oči ...


Cítil jsem se neúspěšný a bezradný. Hlavně, že si to můžu aspoň říct. Můžu říkat jenom to, co můžu udělat. Ale nevím, co bych jinak řekl.

Vzpomněl jsem si na dávný tajný rituál té lásky. Chloe. Vzdáleně jsem pocítil záblesky. Řekl jsem jí tehdy všechny slova, co mě napadly. Chloe v černém, duchovním hávu.


GARGULA A LEBKONI III.

8. března 2010 v 18:34 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Tak se Gargula zčistajasna probudil a spatřil záclony, jak se vánkem nadouvají v prozlacených komnatách, kam byl uložen jako prvorozený syn krále Manipúrie, samosebou že falešný. A dlouho nepromluvil ani slova.

"... sou tady záclony a bratře,

tvé mlčení

ach, ten barevný vír!

a pak to ticho ...

dvě suché větve přeložené přes cestu."

To sestřička něžná dušička pěla mu do ouška smutnou písničku.

Ale kam se nadouvají a kam se ukrýt, zbabělec zbabělá, prostě netuší.

...

"Ale je váš kluk, vy ste si ho, stará, vychodila. Tak dlouho se se džbánem chodí ... jak se říká ... no dyť víte - prostě zázrak! Stal se zázrak! Tak už to bejvá v takovejch vznešenejch rodinách. Jó to za mejch mladejch časů se dály jinčí věci, ale to vy už si nemůžete pamatovat. Bejvávala sem v takovym království, kde měli Hrob Země Plačky Vodumírajících, nebo tak ňák se tam tomu říkalo ... sem už přece jenom stará žencká, všecinko už si nepamatuju - jo a tak teda ten Hrob tam jako hlídali nějací Lebkoni. Takový to byly potvory, že jenom dyž je čovek uviďál, tak ho úplně vysáli - no úplní upejři - a tak teda ten Hrob byl furt plnej novejch lickejch duší. Já jediná sem tehdá utekla s tim myslivcem ... jako mym starym - vochmelkou jednim nadrženym ... a zachránila se. Jó to bejvávaly aspoň divy, né jak dneska. Jeden najde ve svý postýlce vlastní děcko a hnedka je z toho pozdvižení. Že si nepamatujete ... a co má bejt? To já u svýho starýho taky nikdá nevim, kdy a jak do mě vleze ... si myslíte, že si to všecko pamatuju? A v noci spim, ne? Buďte ráda, že synek se má k světu a že je hodnej. Lepčí dáreček byste si stejnak k vánocům ani pomyslit nemohla ..."

...

A tak byla v Manipurském království ohromná sláva. Vyšňoření junáci cválali na hřbetech pravých nordických koní a dívky ze severních stepí se pomalu kolébaly na hradní slavnost.

"Slyšelas už," povídá jedna druhé, "že vod tý doby, co je tu to nový princátko, je naše princeznička - teda jeho ségra - celá ňáká špatná? Celičká je prej na umřití. No nevim, nevim ... to nový princátko bude asi pěkný kvítko."

"Jo jo ... a tak už to vypadalo s tím naším malým královstvím nadějně," povídá zas ta druhá první, "to už si tu naši princezničku ten její borec ... teda jako ten velkej král z tý daleký země asi neveme. Sem slyšela, že prej má parcely až někde v Maroku a jeho dědeček že prej je šejk. To by bejval aspoň kšeftík ..."

"Tak holky nekecáme a hola do práce. Večír má bejt všecko hotový a vy si tu vykecáváte. Má přiject ten velkej král vod naší princezničky a ještě to princátko, že se narodilo ... všecko musí bejt hotový a jak se patří."

...


VÝKŘIK ... ZOUFALÝ ŘEV VII. - Cesta skrze niž proniká Okouzlení

8. března 2010 v 18:12 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Cesta skrze niž proniká Okouzlení,

rozčilující jednotvárnost,

výkřiky vysílených pohlazení,

masturbující výkřiky a dělání konejšení,

strup nelibosti na odpal milionáři spokojenosti,

co ... Co!!?


K uzoufání, opět k uzoufání,

maso, berla v roztřesených rukách,

Anděl - hráč, ta Rychlost odplouvajícího prožitku,

Zahanbení -

dělání Bolesti, Zima,

dělání Nedělání,

z tebe můj červíčku strach nemám, ale něco ...

moje nora je stále prázdná,

předávkovaná neschopností,

je možné vložit celý život do jediné bytosti?


Pocit na zvracení, dělání Vyprazdňování,

stěny (rozesmáté Tunely),

Tunely (rozesmáté stěny) a vy,

který ukážete prstem,


nalakované nehty:


Chvíli, za chvíli, chvíli -

Chvíli ... chvíli něco a Věčnost Nic,

tvoje teplé a přítulné tělo

(bez obličeje) ...

a naopak (něco za něco).


To co jsem nechtěl,

uskutečňuje se něco co nechci (chci) -

proti své Vůli,

proti svému čemusi, obraz Touhy,

ne pravda - děťátko, ale co s těmi stíny!?

Jakými stíny? ... Výsměch.


VITAL IX. - Jak jsem se cákal v té nějaké vodě

8. března 2010 v 18:02 | Ištván Kaděra |  MYON

Jak jsem se cákal v té nějaké vodě, pustil se za mnou krokodýl, ale díky mírnému náskoku jsem mu mírně unikal. Vystrašenou Terezu jsem ještě stačil vytáhnout na břeh. Když jsem se ohlédl, viděl jsem Chloe, jak tančí na zamrzlém jezeře na bruslích.


Cítila jsem se při pohledu na něho nešťastná. Kdosi řval o pomoc, ale ani to mě z míry vyvést nemohlo. Napadlo mě, že o mě možná vůbec neví.


Měl jsem zarudlý oči a chtěl jsem se roztrhat. Spát ... bez myšlenky a beze snů.

Vzpomínám na první polibky. Je taková hodná ... a milá. Ale ještě něco. Nevím co. Nnechá se obejmout. Tak co mám dělat, kam se mám dívat?

Uf. Jsem unavený. Neohrabaný. Možná mě to unavuje. Snažím se to roztahovat, abych to pořádně viděl, ale jsem zklamanej.

Jaktože tělo tak hrozně smrdí? A tak, hm ... Rozlámaný tělo, hnus. Epidemie. Nedokázal jsem se jí ani dotknout.


VITAL IX. - Políbila jsem ho na čelo

8. března 2010 v 17:53 | Ištván Kaděra |  MYON

Políbila jsem ho na čelo. Sladce. Cítil mou vůni.

Polekaně se stáhl do kouta, teď už si jich nechtěl všímat.


Ležela jsem vedle něho, stará a nemocná.

Zavřel oči, jako by chtěl usnout.

Stále ho sledovalo jejich oko.

Vypočítal si, že se ho jen tak nezbaví.


GARGULA A LEBKONI II.

6. března 2010 v 19:28 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Gargula zakopl o mísu zelí ukrytou v pytli pod rohožkou a natáhnul se za dveřmi jak dlouhý tak široký.

A zelí hned na něho a do pytle a pryč ... prnc ... mlamc ... pťa ... pfff ... mlask ... pťaf ... pcááák ... první zvuky.

"Rozšiřují se vnímatelné kmitočty vně mezí - nikdy není ticho!" pomyslel si náš chrabrý hrdina, jenž byl přinucen žít ... jak odvážné.

"... ani tma," totiž ten vnitřní pocit, na jehož konečnou definici je nutno celý život čekat - čekat? ...

...

"Nech ho mluvit!" zarazil podvedený Ištván svoji posvátnou žábu, která situaci pěkně zapeklila, jakmile se jala neodbytně všechno zprostředkovávat.

"Oči je to nejhezčí co na něm je," prohlásil Lucius, jemuž se sice nikdy nedostávalo slov, za to mu však svět zcela bez ostychu přehrával sám sebe, "cizí oči." "Bude chtít pořád něco."

K Luciově chvále budiž otevřeně spraveno, že se za svůj "život" naučil více než obstojně konstatovat.

"Nebude chtít nic - kvá kvá - ale ne jen tak - kch kch ..." zakuckala se žába.

"Když něco bude dělat, tak to bude dělat," zadeklamoval ponurým hlasem Ištván a zachmuřil se.

"Omyl?" optala se žába.

"Duše, ty pičo," sykl Lucius a nevraživě si ji změřil. "Nikdy nebude vědět, co chce."

"Blbost!" rozčílila se žába, "vůbec si toho nevšimne a stejně bude dělat všechno, na co si jen vzpomenu. Každej to tak dělá."

...

(zde využijme příležitosti a nechme zaznít nesmrtelnosti Ištvánovy múzy, jež za tímto účelem povstala ze svého pěstěnho hrobu)


jednojaký okruh N. spatřen jehličím

zmítaje se shoří

(zdá se býti apriorním východiskem osudovosti)

neboť věta platí

rovná-li se

nebo alespoň pro budoucnost

(zde si povšimněme důrazu kladenému na vyjímečnost situace)

vytvoří se příležitosti

...

"Aby šel okruh kolem, vyhýbaje se fiskálním bakakům, je zhola zapotřebí právoplatného důkazu víry pro vytvoření účelu," zachytil se stébla Lucius vzdychaje potlačovanou rozkoší.

"Zdá se však býti dokázáno, že zajal rohlík nezištně, arci proti jeho vůli, o spropitném dluhu nemluvě ... vyjma bohů," zakončil interesantní rozpravu nad hrobečkem co se v kolébku promění Ištván přesně vypočítanou ranou.

"Bšishni přec," zakuckala se žába a pohledy Ištvána a Lucia se střetly s výrazem vlídného porozumění.

...


VÝKŘIK ... ZOUFALÝ ŘEV VI. - Otřepu se nad postelí, ustelu postel

6. března 2010 v 19:08 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Otřepu se nad postelí, ustelu postel,

hodím tě na postel,

těším se, až tě zase hodím na postel,

maximálně se soustředím,

abych si nesmrděl.


Na vlastní oči se přesvědčím,

že jsem vidět (zrcadla někdy klamou),

jseš tak blízko,

raději se ani nehnu, abych tě neoddálil.


Tři piva, tři piva stačí,

abych tu jabloň udržel ...

a dva litry vína, dva litry vína,

abych tou jabloní ...

Pud, který mě k tomu nutí,

žena, která zbystří při pomyšlení na Pornofilm,

nezrudne ... jsem chladný,

přívětivý.


Zápasím s tisícihlavou saní,

partyzán s nezaměnitelnými ideály,

mrtvá Bytost, která zde pobývala i pro mě,

s pěstěným hrobem,


večer - a Noc, Noc!!!


VITAL IX. - Ač to tak nevypadá, je dívkám s Atomim dobře

6. března 2010 v 19:02 | Ištván Kaděra |  MYON

Ač to tak nevypadá, je dívkám s Atomim dobře, smějí se. Je jim toho zapotřebí.

Zatím nějaká kolemjdoucí ošklivka zavrtěla plesnivou hlavou.


Náhle napadl sníh, zima. Pootočila se na židli, ale nevypadala, že by něco pochopila. Den se po prospaném úplňku cítil zesláblý, jakoby ztrestán.

Naštěstí sehnala matračky.


- "Měli bysme si to rozdat," říká Atomi a povalil ji na zem v tom sklepě, ve sklepě s kuchyňkou.


VITAL IX. - Tušily jsme, že není v pořádku

6. března 2010 v 18:58 | Ištván Kaděra |  MYON

Tušily jsme, že není v pořádku. Vypadal, že píše dopis mamince z druhého břehu. Pocítily jsme, jak znejistěl. Poočku si nás prohlížel, ucukával pohledem, sotva jsme na něho jen pohlédly. Bez úsměvu.

Dívají se snad až příliš pevně, pomyslel jsem si. Ach, to cukání. Bestie!


- "Chtěl jsem řvát - bestie - ale řval jsem něco mnohem horšího zevnitř, Tao!!"


GARGULA A LEBKONI I.

5. března 2010 v 19:11 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Na hradní slavnosti v Manipurském království, kde vyšňoření junáci cválali na hřbetech nordických koní, se dívky ze severních stepí popásaly pod hradbami jako husy.

Divný loupežník Gargula ležel uvnitř rozkošně rozpáleného těla své vzrušené matky a vrhal nože po rozběsněných vodních milenkách, jež ho bezostyšně osahávaly. O zdi tohoto dočasného podnájemního pokojíku potom třel svoje vědomí, které podepíralo vlastní, dosud plně neprojevené Já.

"Raději pojedu na vánoce k rodičům," uslyšel pojednou známý mu hlas, když vtom mu cosi hustě lepkavého ucpalo uši, nos i ústa a Gargula si plně uvědomil, že je už načase, aby se začal starat sám o sebe.

...

Viděl věci ostře jako židle svých věcí, pomalý pohyb průbojky, pokrčení ramen a rval se ven jako bojovník.

"Prostup jí," uslyšel jak mu kdosi našeptává to kosmické know-how k nezaplacení. Zhluboka se nadechl, doširoka rozevřel oči a vyrazil jako dravé zvíře po stopě. Pěstičkami vytlačil ven tu obrovskou věc, ještě než se zmohla na tu jedinou obranu, jíž byla schopna, to obrovské slizké dělo, a jako světelný kotouč vyletěl ven až do vzdálenosti tří tvých prstů a zuřivě se zahryzl v okolí tvých střev. Dlouho tam visel a rval a kdyby ses ohlídnul, uviděl bys tam ... no jen se podívej! ...

...

Myslivec užasle zíral střídavě na holku a na to pokrčené neštěstí co z ní vyšlo. Gargula se lhostejně šklebil a prohlížel si své nové hájemství.

Pak vstal, protáhnul se a mlčky vyšel ze dveří.

...

"Co to bylo!!?" zařval asi po dvou nekonečných minutách němého transu muž.

"Rypák drž, hovado jedno zbabělé!"

ozvalo se ozvěnou

a bez života muž

vyrazil na věčnou čekanou.

Holka byla unavená, a tak usnula jako když ji do vody hodí.


VÝKŘIK ... ZOUFALÝ ŘEV V. - Zatáhnu závěs, závoru

5. března 2010 v 18:09 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Zatáhnu závěs, závoru,

pomočím si čelo, zůstanu ležet!!!

Běžím (jdu),

teď si poskočím, uklouznu, nadeběhnu,

dotknu se stromu ...

pořád jdu (běžím).


Informace,

uhasím žízeň a ani na chvíli nepřestanu

se roztržitě otáčet,

dokonce ani svolávání kostelního zvonu,

dokonce ani hospoda ...

ten nejuzavřenější prostor vlastního těla

(slepý Cíl).


A druhého dne stará dychtivost,

Útěky, Únosy, rozdrcené zuby mezi Slovy,

Dopisy ... dopisy plné Lásky kroutící se v ohni,

nejhnusnější smích pravdy,

Pohrdání, Lítost ...

jahá to Bída v té vznešené - Kurvo!


Snaha udržet se nad hladinou

ještě alespoň každý další okamžik,

kroutiti se u zdi nebo zarazit prsty -

Dilema, činka Vědomí s obsahy po okrajích,

zrnka pojidel,

převažující Peklo cenzora ...

Bestie pohlcující to co je - vlastně ...

óm má ubohosti, ještě je čas,

kam bych nechodil?


VÝKŘIK ... ZOUFALÝ ŘEV IV. - Půl noci Světa - netopýří odlesky

5. března 2010 v 18:00 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

(Půl noci Světa - netopýří odlesky -

odlesků - odlesků,

jaký bodavý zármutky?

Jeleno, prostomyslna vší mysli, vší ...

vší blechy - kykyryký, Dost!!!

Dost DOST UŽ!!!!!


Ortel vyřčen, pádné důkazy.

Všechny obrazy jsou symbolické.

Tyhle obrazy, ale tenhle obraz.

Noc šelem.

Rozjařený potok a bosé nohy.


Hudba Duše - v jediný Den,

v Tento Tvůj den,

náš slavný den - mrtvý Den ...)


Nevím ... nevím,

oddalující Usmíření,

Paranoia:


Mnohem bídnější probuzení,

povzbuzování, povzbuzování -

nenech se mýlit ... taková zbytečná Voda,

vata do uší ... třeštící!

Strážce tě nepustí dál - do jisté doby,

nelze se vrátit ...

jaj, ani Vzpomínka ... nic, vyrvu se,

spolykám prášky, vzbudím Zájem,

svleču se do naha (Nekrofil) -

nervózně,

nedotáhnu do konce ani co jsem nezačal.


VITAL IX. - Světlo se proměnilo v křišťálovou tmu

5. března 2010 v 17:52 | Ištván Kaděra |  MYON

Světlo se proměnilo v křišťálovou tmu, ve které barvy ještě víc zazářily. Tělo se uzavřelo, v jeho hlubině hmatalo chvění.

Mrkl jsem na ně černým okem, cítil jsem se krásný. Ucukly. Poplašeně se rozhlížely v místě nemístě. Pocítily křeč? Sevření žaludku? Občas se viditelně otřepaly, což vnímaly o to silněji, že věděly, že je pozoruju.

Sestoupily dolů k hradbám města pronásledovány nenechavými prsty. Dveřník se jim před očima rozplynul. Bez potěšení hryzly zuby, probudit se ... probudit!!


- "Zahrej mi pohádku, sáhni ... sáhni po loutce."

- "Vyšel jsem naprázdno, ale právě to mě naplňuje, ještěrko."

- "Tak hrej."

- "... ať se ti to líbí nebo ne?"

- "Líbí se mi to ..."