revue právem opomíjených

Únor 2010

VÝKŘIK ... ZOUFALÝ ŘEV II. - Příjemné to nevinné štěbetání

27. února 2010 v 22:03 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Příjemné to nevinné štěbetání,

vzduch se pročišťuje -

mlhy Moru ustupují Lásce, Bolest zmučených ...

v koupeli z bílého mléka

(nervy jsou ještě vyostřeny),

krajní meze překonány lidským objetím.


Volný výběr poddajných telat,

skvostné renesanční pokoje pocákané krví,

spermatem a nenávistí

(Budiž vyslovena Vina ... nebo alespoň Provinění).


hned ...

za provoněných Nocí na březích jezer,

rozšířená náruč kosmické melancholie - Vzdor!

navzdory nabroušeným mečům, krinolína -

závoj smutné nevěsty,

chlípný úsměv Vladaře na Osudy (pouta).


Jemné vlásky poletují ve vánku,

čaj nabídnutý drobnou rukou -

Vlci se ženou pokojem (ó běda Radosti,

zítřky, jež se sápají -),

skvělé promlčené Procházky!

Lektvar nad záchodovou mísou je neustále opakovaný Zvyk

(metoda osvědčená v přípravné fázi),

jen díky Neznalosti se obracíš v Minulost -

její koleje nesměřují na vrcholky Velehor,

ba, dny se zdají stále delší

ve své neústupnosti (příštipkaření -

omluva znetvořenému robotu se zbytky zdravého rozumu),

páchnoucí rakev bez těla,

vůbec se nedivím Stvořitelům

a Stud se obráží nad rozlitým neštěstím

a Pýcha.


VÝSLECH IX.

27. února 2010 v 21:54 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

- "Uklidněte se, nic tak strašného se nestalo."

- "Ako sa ... ako sa opovažujete ..."

- "Je to jen moje práce ... nezdá se vám?"

- "Mlčte! Veď to nie je možné!!"

- "Není to možné. Sama poznáte, že to není možné, až to skončí. Nebojte se ... ale bude to ještě chvilku trvat ... když si pospíšíme."

- "Kto vlastne ste a akým právom ma vyslýchate?"

- "Jsem jako vy. Nejsem nic ... jiného. Chápete?"

- "Nie a ani nechcem ... nemusím ... poslúchať ... áno, nemusím ... zacpem si uši."

...

Moja smrť nastala už dávno. Už si ani nespomeniem a pravdu povedať, ani ma to nezaujíma. Ani navonok sa totiž smrťou nemení vuobec nič. A ako sa tak na to teraz spozerám, možno som sa vuobec nenarodila. Je to ĺahostajné, duoležitý je iba tento okamih ... večnosť ... a to iba pre teba, určite. Pre mňa je duoležité niečo iné, čo bys nepochopil. Veď ani ja to nechápem, lebo sa tomu smejem. Možno som krutá ... javím sa tak. No pre teba musím byť prekrásna. Až odýdem, moju tvár uvidíš stále pred sebou. S istotou sa podivíš, lebo ma ešte nevidíš dobre. Až ma skutočne spoznáš ... zajtra, lebo to viem ja ... zmeníš sa. Je to vyskúšané, nemusíš sa ničoho báť.


VITAL VIII. - Když jsme tak všichni pohromadě, nedělá to dobrotu

27. února 2010 v 21:44 | Ištván Kaděra |  MYON

- "Když jsme tak všichni pohromadě, nedělá to dobrotu," povzdychne si Tereza.

Atomiho obejme nějakej ožrala. Je to úsměvné, překrásně absurdní ve své dokonalosti. Ožrala se po chvíli odtrhne a běží objímat další.


- "Volal jsem ti. Věděl jsem, že půjdeš za ní. Ale nebralas to. Věděl jsem, kde budete."

- "Už jsme si řekly všechno. Ale stejně, není to smutný?" rozpláče se nešťastnice.

- "Ne!" práskne Atomi sluchátkem. Vyžívá se v té hře, asi ho to baví.

- "Tobě se nebude líbit nikdy nic. Doufáš, ale to se obelháváš. Už nejsem ten, za koho mě máš ..."


- "Tak už jsme se vypovídali, milánkové?" vrací se Chloe. "Což takhle posadit se někde na chvíli, na pivko ..."


VITAL VIII. - Vrací se Tereza

27. února 2010 v 21:38 | Ištván Kaděra |  MYON

Vrací se Tereza, prdelatě sexuální dívka s bezvýznamným, avšak lítost vzbuzujícím obličejem. Mlčí. Neulehčí jeho ztrápené duši.

- "Koupila jsem ti párek," podá Atomimu na tácku ohřátou mrtvolku.


- "Jdu se zatím vychcat támhle k ohradě, děťátka," odchází Chloe, ještě se otočí - vrátit se? - ne, odejde. Je mi moc horko tady, otřese se.


VÝKŘIK ... ZOUFALÝ ŘEV I. - Ó modři jiskrných dálek

27. února 2010 v 13:56 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Ó modři jiskrných dálek,

všednosti červivých -

ááách osvícená čela mých spoutaných Andělů,

porodní bába na plese mrtvých duší,

točící se okolo hry ...


zarputilost, drtící Hněv,

kameny z opuštěných hor drtí havrany

a zpomalení horolezci -

kvetoucí zárodečné listy Nového Ráje,

bleskem srážení tvých odulých rtů.


Zaražen v hluboko otáčejícím se

těla žasnou (Pse!!!),

taková chlípnost je ukojitelná pouze bolestí -

ha! v rukou šťavnatý list velikosti města,

staletí shrbených zdí,

říhnulas tak hlasitě, až jsem se podivil.


Přistěhovalci se zmocnili Chrámu

(jó, toho Chrámu),

v noci pulsovaly stěny,

Bože, krvelačné oči -

uvízl spoután na druhé straně zdi.


Sotva slyšitelné šelesty,

Pozornost rozšířeného Šílenství -

uklouznutí čerstvé hovno čistá Poesie ...

vodorovná hladina zmáčených víček

pohozená fólie (Třesk!!!).


Jitro:


VÝSLECH VIII.

27. února 2010 v 13:49 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

- "A přece jste se nechala tak hloupě odhalit."

- "Keby som nechcela, nikty byste ma nespoznali. Lebo si snáď myslíte, že by som bola taká hlúpa, ja, ktorej vy ostatný nesaháte ani po päty, a behala celkom nahá po námestiu a ukájala sa čerstve odrezaným pohĺavným údom svojej poslednej obeti, a to za bieleho dňa, všetkým na očiach? Nebuďte naivný, zatkli ste ma, lebo som tomu sama chcela."

- "Ale z jakého důvodu?"

- "Objavila som iné spuosoby, ako svet zmeniť. Skúsenosť ma naučila. A toto bola iba akási moja recésia. Bavila som sa pri nej dobre. Veď verte či nie, aj teraz som celkom nahá."

- "Myslíte symbolicky? Uvnitř?"

- "Nie, fyzicky. To je zretelnejšie."

- "Myslím, že jste dokonalý blázen ..."

- "Ále to nie je všetko, aj vy ste nahý. Ste taký nahý, že sa bojíte otvoriť oči a pozerať sa. Taký slabučký ste vo svojej nahote ... však mi nezmiznete?"

- "Nejsem schopen vás pochopit ani v nejmenším."

...

Taký červík ... pozerajte sa mi do očí, keď k vám hovorím ... ještě, když jsme stáli na rozcestí ... ukázala som na seba a vy ste nebol rozhodnutý ... vždycky ti to dělalo potíže, jen si vzpomeň ... a nezměnil ses ... ne ... potláčal si to tak dlho, až si zabudol ... lenže ono to na teba čakalo ... ten děs, když padáš do propasti a nějaká ruka ... nic co by tě k ní přibližovalo, obrovská dlaň ... něžná a krutá ... je to pořád ta stejná dlaň, stejné prsty, jenže větší ... neviem ... je tvoja lebo moja? ... a tých očí ... moje oči jsou studny a ... prepáč, to sú tvoje myšlienky ... ále čo robiť ... sadnúť si, ĺahnúť ... ísť ... tak unavuje ... abysom to skončila, nemala som nikty dosť kuráže .. něco ... cokoli co by se vzdalovalo té propasti, ach alespoň zdání ... čo som mala robit iné ako kríčať, upozorniť na seba ... nějakou úctu ... klamstvá, ktorých milujem ... pravda, ktorá je na papieri ... ĺudstvo ... zatvoriť každého do kliecky a sama ho kŕmiť ... len pre mňa, lebo moja matka bola zo stejného testa ako ja ... moje matka ... stejně nepravděpodobná jako můj otec ... ostala mi iba závislosť, ktorú ma pilne učili ... pýcha této závislosti, světlo budící zdání tmy ... hŕdosť, pokorá, revólta ... plakala by som, keby som to vedela ... ako ... ako len ... ako ... von ... preč ... Dosť už, dosť!!


VITAL VIII. - Chloe zůstane sama s Atomim

27. února 2010 v 13:06 | Ištván Kaděra |  MYON

Chloe zůstane sama s Atomim. Prohlíží se s láskou.

- "Rozešel jsem se s dívkou určitého typu," vymýšlí si Atomi, "protože miluji jinou ..."

- "Střídáš ženský, to je toho," vysměje se mu Chloe do očí. "Už brzo začneš hrát tenis a budeš mít poměr s postarší vdanou ženou. Tak to končí."

- "Mě sex nezajímá, teda myslím jako tu slast z něho, ta se mi hnusí."

- "Neumíš se prostě bavit, přiznej si to ..." odhalí Chloe Atomiho.


VITAL VIII. - Je dnes ale opravdu pěkně

27. února 2010 v 13:02 | Ištván Kaděra |  MYON

- "Je dnes ale opravdu pěkně," posadí se Tereza zpět.

- "To je jak ve filmu, tady," zamračí se Chloe. "Diváci! Vážení diváci, vy!? Ne!! To my jsme ti skuteční diváci, che ..."


Atomi přinese odkudsi židli a posadí se na ni.

- "Nikdy bych nevěřil, že se na ni takto vejdu," zakroutí hlavou.


Chloe se rozvzpamatuje a prohodí jízlivě: "Mám takové nic, co nic není."

Ukáže Tereze cosi skrytého v dlaních. Děvče se vyděsí a neklidně kmitá očima. Atomi si lehne na deku.

- "Tak ukaž."

- "Takové nic dokáže prohlédnout sebe sama," promlouvá Chloe zvolna. "Člověk pak slyší ... neslyší - a jeho duše je jak nepopsaný list. Jako by ani nebyl a není, nic mu není. Nevidí, neslyší ... slyší a není. Je jako spálený ..."


Tereza zírá do vody, pak najednou vyskočí a vykoktá:

- "Ale-už dlouho-mě v hrsti t-to drží," běží pryč.


VÝSLECH VII.

23. února 2010 v 18:12 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

- "Proč ale, proč!? Proč nedokážete přijmout úděl člověka? Vždyť člověk je ve své podstatě bezbranné stvoření, které musí přijímat všechno, jak to k němu přichází. Je to jen otázka smíření. A život je rovnováha. Nemůžete chtít od člověka, aby byl něčím víc, než je."

- "Vy neviete zbla čo je to človek. Vidíte ho iba takého, akým ste sám. Človek muože všetko, nič mu nebráni, iba on sám. Ja som skutočný človek, práve preto vo mne vidíte zviera."

- "Je mi zle z té vaší jistoty. Kde berete právo takto myslet a jednat? Kdo vám k tomu dal důvod? Jste šílená. Lidé budou spokojenější a klidnější, když vás nebude."

- "Áno, ludia budú ďalej pokojno spinkať. Ále vy už nemáte dosť síl, abyste ma zastavili. Zakročili ste príliš neskoro. Teraz tu vládnem ja."

- "Pod zámkem? V místnosti pro obviněné?"

- "Áno, ale ešte sme neskončili."

...

Sama som viedla pátranie po vrahovi svojho milého. A našla som ho. Odsúdila som ho k smrti, lebo som v ňom videla vinu. A všetci mi uverili. Moje duokazy boly nezvratiteĺné a aj on sa ... priznal. Vediel a uveril mi. A tak to bolo aj s ostatnými obeťami a vrahmi. Vyberala som si iba silných ĺudí. Iba tý boly schopní ma uspokojiť. Bola som vražedkyňou a účastnila som sa aj popráv. Nikty som nebola taká silná. Máčala som sa v krvi tých najschopnejších, pila som ju. Všetci mi boli vďační. A úzkosť a strach, ktoré sa norily na svetlo, boly iba vonkajšími produktmi. Veď pomahala som človeku v jeho sebarealizácii a on pomahal mne a tým aj celému svetu. Nadšenie sa krylo s účinkom. Bolo mojou povinnosťou otvárať oči slepým.


Tajné spřežení chátra v síti utěrka

23. února 2010 v 17:56 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Plakat

pla

kat

Táááááááááák ...

Každou sekundu se uskutečňuje zápas.

Nebuď smutná, Katarína.

Tíško.

By najkrajšie.

Som terajšia Lucia.


Není blbej,

umí se tvářit věcně.


Teda prakticky řečeno

je-li zduřelý

vějířům

nebeského ptactva

milosrdného psa

jsou věky

věky bez chleba

pravda

zem rašila kořeny až k srdci upíra

jenž jak unavený kat

hlína prdele navěky vlčí jasmín

a azbestová modř

krouživými pohyby kladky navigovat

nad

riviérou a nad oblaky

v pustém lese

samotinká klec

jak

samotinká jak klec

ocelový pancíř

ocelový pancíř kleště

řetězy biče a provazy

jedovaté komory

a ječivý smíííchchch


nože

nože a revolvery

krev

krev ... maso ... a sllliny

chcance

kaviáry z hoven

z poblitých vzrušených kund

děvčátek moří

a obnažené slunce

pro nás slepce sere

hnůj a kyselý prsa

na záda vzkříšení ach bolesti

nééééééééééé


je lepší klečet

než běžet

se zav(a)řenýma

očima


VITAL VIII. - Chloe se probere z vytržení

23. února 2010 v 17:47 | Ištván Kaděra |  MYON

Chloe se probere z vytržení, odkopne deku a tiše konstatuje.

- "Všichni jsme prasata. Sama naše podstata je prasečí!"

Pohlédne k nebi a ukáže prstem na slunce. Zařve:

- "Jsme hovna páchnoucí pod doteky slunce!!"

Tereze spadne hlava do bazénu a Atomi jí nacpe vatu do uší.


- "Samo slunce je fosforeskující hnůj!" řve Chloe. "Zaslepuje naše srdce, spaluje duši v rozplizlé nic! Nic!! Je snad něco odpornějšího, než prachsprostá nevědomost!? Nic ..." navaluje se jí z toho slova.


Atomi vytahuje z vody tonoucí Terezku.

- "Ale i nic je přece něco ..." prohodí směrem k Chloe.

- "Já neznám nic, co by něco bylo," odvětí Chloe unaveně a vzdychne.


Atomi políbí Terezu a vytáhne jí vatu z uší.

- "Je k nevíře, že jsi pořád nic nepochopila," poví Atomi smutně a suší Tereze vlasy. Je mu za to vděčná.


VITAL VIII. - Vprostřed pozornosti se nalézá malý dětský bazének

23. února 2010 v 17:38 | Ištván Kaděra |  MYON

Vprostřed pozornosti se nalézá malý dětský bazének, ve kterém se namačkáni na sebe tísní dvě ženy a jeden muž v zastaralých koupacích oděvech a čepicích. Chvíli nehnutě sedí, hraje jazz ze staré gramofonové desky.

Zeshora se na provázku spouští namalované slunce. Jakmile sestoupí nad hlavy zúčastněných, hudba umlká a Chloe, sedící zády k obecenstvu, vztyčí ruce.


- "Jest nádherný slunečný den, jako stvořený pro skrytá tajemství blahobytu!"

Ruce jí klesnou do vody. Tereza a Atomi plácají do vody dlaněmi.


Chloe opět pozvedne ruce, kluk s holkou ztuhnou a netečně hledí do prázdna.

- "Však bezbřehá touha dusí nás v ostentativních pohybech všehomíra!"

Chloe se otočí ke zbytku světa, spustí ruce a zavře oči.

- "Přesto však dosud neumíráme," zašeptá sklesle.


Atomi vstane z bazénu, vyždíme si kalhoty, s nataženýma rukama udělá několi dřepů a poodstoupí. Tereza v bazénu chvíli neklidně poposedává, až nakonec také vstane. Bezradně hledí na oba.


- "Dnes je skutečně hezky," zamumlá.

Poškrábe se na hlavě, pokrčí ramínky a rychle se znovu posadí. Udělá si pohodlí a rozvalí se přes celý bazén.

Atomi přinese deku, přistoupí k Chloe a přikryje ji, Tereza se hbitě posadí a pozoruje ho. Atomi se na ni také podívá.


- "Nemáš hlad, miláčku?" řekne něžně.

Tereza si hlasitě zívne a napije se vody z bazénu. Atomi si ji zhnuseně prohlíží.

- "Prasátko."


Komunikace jako uměle navozenej konflikt

19. února 2010 v 18:20 | Ištván Kaděra, neznámý A, neznámý B |  experimenty

- Ile tego zbylo? na dvie lub trzi. Dlaczego pitasz?

- Proč se ptáš.

- Bo ty sze zapitou piervszy.

- Aha, já jsem špatně pochopil.

- Viesz ty co on robi?

- Neviem čo?

- On nevie, czego ty robisz.

- Jakto že to neví?

- Dlaczego ty tego neviesz?

- Neviem, lebo sa nepýtam.

- Tak szie zapytaj!

- Pýtam sa tedy, a?

- Já ti to nemohu říct.

- Čo mi nemuožeš povedať?

- Niepotrafie.

- Nerozumiem čo?

- On nerozumí.

- I co mi do tego?!


VÝSLECH VI.

19. února 2010 v 18:14 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

- "Jsem unavený a motá se mi hlava. Nedáme si chvíli přestávku?"

- "Ak vám to pomouže, no nie som si istá. Myslím, že je to niečo iné."

- "Myslíte něco konkrétně?"

- "Myslím, že máte problém sám zo sobou. Abyste sa cítili ... hm, ako to len povedať ... abyste sa cítili, tak ako sa cítite."

- "Možná jsem se jen někde nachladil."

- "Možno. Aj tak je to možno povedať."

- "Berete si energii z mrtvých, ale o živých nic nevíte ..."

...

Spoznala som lásku. Milovala som celou dušou i telom a bolo to prekrásne. A práve preto musel on byť mojou prvou obeťou. Dlho som rozmýšlala a čakala iba na tu chvíĺu. Dala som už zo seba všetko. Nič som nezabudla. A v okamihu najvyššieho naplnenia som tomu urobila koniec. Ešte teraz ma hreje u srdca jeho šťastný pohĺad. Spoznala som lásku a bolo to to najvätšie, čo možno v tomto svete žiť. A koniec bol nutnosťou. Obetovala som sa. Veď v opačnom prípade byste zde rozprával s nekým iným. Ále beriem všetko ako zadostiučinenie. A okrem toho ... viem, že on ma čaká. Rozprávam sa s ním vo svojich snoch. Bozkávame sa.


Periferie ticha

18. února 2010 v 18:02 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Ani strach ne - už neochutnat nic

všechno seberou ti ze mě

když přijde necítit nic - hlasitě se nesmát

zavrtají se bestie hluboko pode vše

(nic nedotknou prsty)

nic - ani náznak sebelítosti

hladové uspokojení ani zvíře -

hladový duch

sbohem zkřiveným obličejům - řvát!

seřvat vonící hadry ohňů bez kytárek

buď nížina


Všechno zapomenout a jako první vždy začít

upsat pochybnost - nevědomost tobě

ó milosti - kdež!

otevřít oči a pevně se obejmout prsa

raději jako netvor než jako utkvělá podoba -

staniž se!

jako každé vánoce děcko se třese -

není komu se svěřit

pryčna u staré stodoly smutně se příčí

má mě ráda - a někdy cítí necítím

země


Nechat nic nebo se ukrýt v předpokojí -

důkladně blinkat

panička se zasměje prasečinkám vlídně

až srdce ustrne

hluk přestane řvát

automat věcí počně vyprávět (pohádky)

někdo - něco - změnit - nechat bát

postelové vůně šňupat

nechce -

aby se pálil přiloženými -

odkládanými

řídí života běh

nechá se točit


VITAL VII. - Na pláži bylo hezky

18. února 2010 v 17:53 | Ištván Kaděra |  MYON

Na pláži bylo hezky. Lidé štěbetali, čistí, na chvíli se jen pro ně rozsvítily hvězdičky, i když si jich povšimlo jen pár nebo žádný.

Přilétá královna na obrázkovém koni. Atomi stojí, bez obvazů. Sám tam stojí. Jak zpopelněná křída pod černou horou úzkosti.


Mokrá křídla.


VITAL VII. - Někdo se zřítil do vody

18. února 2010 v 17:50 | Ištván Kaděra |  MYON

Někdo se zřítil do vody - v malinké zátoce s malinkým ostrůvkem a topí se. Atomi plave jakýmsi ostružiním, vpichuje se mu do vlasů a drásá obličej, ruce, břicho, drásá záda i nohy.

Někam plave - co nejdál odsud.


Válí se ve vodě a vrací se minulost. Připadá mu tmavovlasá, dlouhovlasá.


- "Vzpomínám si," pláče Lucius, "sedíme v parku ... obalení v listu, cítím jak se mne dotýkají její dlaně! Prší. Dotýkáme se víčky, ústy ... je zima? Díváš se mi do očí, kolem plavou labutě, listy ... hnědá, žlutá ..."

- "Žádné stopy, vzduchoprázdno. Mrtvé balvany a stesk."

- "Ano, ano, bylo to v noci. Ukazoval jsem jí svoje věci. Řezala, rozvazovala pouta," vzdychá Filip, "milujeme se."


- "Klíč k tajemství. Smích. Dveře z nudy. Tak to by stačilo," řekl ten had.


VÝSLECH V.

18. února 2010 v 17:44 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Mohu-li se vám přiznat, právě z tohoto důvodu pro mne plynou určité pochyby v otázce soudnictví a zejména trestu. Soud jako takový ovšem považuji za základní prostředek nápravy jedince a být veden určitým způsobem, v jehož možnost doufám, plně by dostačoval spravedlnosti a vyslovením viny a zároveň odpuštěním léčil. Nač ještě trestat člověka, který se cítí být vinen? A jak říkáte, staré jizvy nahrazují nové. Jakmile zločinec přizná vlastní duši svou vinu za špatnosti, jichž se dopustil, nemůžeme už ho pokládat za zločince. Vždyť to, co spáchal v jakési mladické nedospělosti duše, nemůžeme spatřovat v tomto novém člověku, jenž trpí.

...

Lenže trpíme všetci. A vy zo svojími pochybami a neuskútečniteĺnou ídeou možno viac ako ten, ktorému sa utrpenie stalo denným chlebom, lebo ho sám buoh uvŕhol do klatby. Lenže utrpenie je iba opak šťastia. Nie je to nič iné. Každý človek má právo a aj povinnosť vybrať si z ponúkanych možností. Vy ste si vybral utrpenie, iný šťastie. Čo na tom záleží. Neznáte sa, preto neviete, čo vlastne chcete. Ále vaše nevedomie to vie a aj správa, čo treba.


Zeď

17. února 2010 v 18:05 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Sešněrovaná zídka břitké žínky

bílá od nože

v jejím hlubokém džbánu

sladká a nepokojná

skleněná stěna korálků

v neviditelných provázcích

pokojů

jako v loňském těle

v představách malin

laskavými ústy

na hrázi

v bezduchém kyvadle

smrti

leží


VITAL VII. - Konečně přišel

17. února 2010 v 18:03 | Ištván Kaděra |  MYON

Konečně přišel. Smích. Tiché pochichotávání. Hýkání. Hýkání. Následný smích přecházející v krákorání ... takže pozor!

- "Nepustím tě, Tao, nepustím!!"

- "Proč ses pustil," uštkl Filipa had.

Budoucnost.


VITAL VII. - Vidím už jen dvě oči

17. února 2010 v 18:00 | Ištván Kaděra |  MYON

Vidím už jen dvě oči zahleděné pod desku stolu, dvě ruce manipulující předměty zvyku, zbytečnosti. Ruce pokládající se podél zlobivého těla, pohledy za účelem uchopení lásky.

- "Tao, vidím dva pohledy ve tvých očích, které se střetly snad omylem, osamocené postavy spojující rozdílné okamžiky bytí. Jsme v jednotě, jen prostoru, času a nahlížení."


Nedůvěřivost. Marně se snažím o uchopení božské hosanna.

- "Už ne tři, vzpamatuj se, už ne!"

Pokus uskutečnit konečně věčné příznivé znamení. To tvoje něco za něco ... říkám ti, ani za to. Kam se podělo tvé zádušní mlčení, honosné klenby!? Oslava já! Velikosti. Pokorná pýcha kosmické energie.


Obcházíš prase světa,

z mé vůle jsi,

budeš ...


a odejdeš,

kde zůstanu,

hrdelné.


Šrám z nevím, není možná ...


VÝSLECH IV.

17. února 2010 v 17:53 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

- "Zatím jste tady ale souzená vy."

- "Súdzená? A z čoho?"

- "Sama víte z čeho jste obviněna."

- "Veď samozrejme, ak to viete vy, prečo by som to ja nemala vedieť. Je to celkom prirodzené."

- "Přiznáváte tedy svou vinu?"

- "Čo to? Vinu? Chcete azda viniť Ježiša na krížu a všetkých tých ostatných, ktorí trpeli, lebo azda dokonca ich vrahov, ktorí sa obetovali? Nie, vinna je iba vina, nič iné."

...

Jednoho dňa som spozerala umierajúceho človeka. Bola to skutočná náhoda, ak sa o takýchto veciach dá takto hovoriť. Kúsok po kúsku z neho utekal život. Bolo to silnejšie ako kedykoĺvek predtým. Cítila som priam extáziu a ožiarená svetlom som sa klaňala jeho nohám. Moja existencia do tej doby bolo nič. Pochopila som a už ma nič nemohlo odradiť od muojho ciela. Staré jazvy po ceste blednú a tie nové sú našou novou tvárou. A je prekrásne tušiť tie, ktoré prídu na budúce.


Řádky

16. února 2010 v 17:38 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Dívej se pozorně mezi řádky

pozorně mezi řádky

mezi řádky

mezi řádky řádky

řádky

dívej se pozorně

doprdele nečti to a dívej se mezi řádky

je to jen a jen tvoje vina

že ses dostal až sem

blbče


VITAL VII. - Otevři oči, Tao, otevři ústa

16. února 2010 v 17:36 | Ištván Kaděra |  MYON

- "Otevři oči, Tao, otevři ústa!"


Na poušti leží muž, na poušti leží žena. Stíny jsou pevné, silné - bezbranné a oddělené.

- "Prsty prohrábni písek, milovaná!"

Oči jsou zahleděné.

- "Chci - a pláču nocí - šeptání hvězd ..."

Chce. Uchem, nosem a jazykem moře. Hlazení, polibky a slova.

Předkládám k posouzení svoje sliby ...


Bude pták

a krouží

a stočený had,


bude moře,

poušť,

bude břeh, kde se spojíš.


Bude močál,

budou ostrovy,

bude déšť - ať lehnou kameny!


- "Chybí ti místo, chybí čas, ty bez příběhu."

- "Atomi touží po tvé lásce, Tao, po tvých očích. Čekáš ode mě zázrak ještě z tohoto světa? Máš ho mít ..."


VITAL VII. - Sedíme u kráteru

16. února 2010 v 17:29 | Ištván Kaděra |  MYON

- "Sedíme u kráteru, podívej, vesnička hoří! Město! Pyšný páv rozvíjí vějíře. Ach! Vzplanul nám šat, kroky duní těsně za námi. Pojď!"

- "Ne, nepůjdu, mám zavázané oči!" síto prosilo vodu.

- "Ceď! Dopadají kameny z tvého vějíře! Zůstaneme ležet," přelévala se láva.


Už se nedá nic dělat. Dějiny minulosti. Bílá noc v zajetí měsíce - jeho pláště. Hladina oceánu je hladká kůže, ryby bezvládně klesají k nekonečnému dnu. Mokrá, ledová zrnka písku, modré žíly s praskotem pukají. Zamrzlá těla, horké sny.


Měsíc sestoupil do moře, země zčernala. Světlo v kruhu, tma na povrchu. Hluché ticho prořízl ostrý sten.

- "To vlny straží pasti!"

Tak končí sny.


VÝSLECH III.

16. února 2010 v 17:22 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

- "Bylo to opravdu tak beznadějné?"

- "Svoju nádej som vkladala do svojej viery, do vuole svojej viery. Moja nuda a nenávisť sa staly prostriedkom k činu."

- "Myslíte to, co se odehrálo potom?"

- "Nie celkom. Myslím to, čo sa odohráva vo vedomí človeka, ktorý prišiel o naplnenie svojej kármy."

- "Tedy přece."

- "Ak chcete, nechám vas na vašich vážkach."

...

Časom som od myšleniek prešla aj k činu. Potrebovala som novú energiu, ber kde ber. Spočiatku som sa nasýcala príležitostne, kde sa čo namanulo ... v pohrebných ústavoch, špitáloch ... celkom však tieto drobty nenapĺňaly moju potrebu. Nebola som zvyknutá paberkovať a droga, ktorú som potrebovala bola silnejšia ako ja. Pochopil byste, keby ste skutočne žil. Čo vy mŕtvi živáčkovia viete o živote ... nič. V tepĺom a mazĺavom bahne svojich výkalov sa tresiete o tú trochu teplúčka, o ktorú ste sa ani nezaslúžili. Podozrievam vas ostatne, že vy ste z tých, ktorí ma zabili, ktorí sa spíkli proti samotnému pojatí človeka. Tak dlho ste hĺadali slobodu a neboli pri tom ani za mak slobodný, že ste ju premenili v otroctvo, v ktorom ste sa koniečne nášli. V pohodlnom otroctve a odpornej spravodlivosti, ktorej hranice ste si sami určili, aby sa vám pokojne hnilo. A že je to iba hrá, ktorú ste si pre pobavenie vymysleli, na to už ste zabudli. Áno, budete súdzení, vaša myseĺ bude vašim súdcom ... a aj katom.


Potlačený věci

11. února 2010 v 19:20 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Některý věci

o nichž jsem si myslel

že jsou potlačený

ve mně ve skutečnosti

nikdy nebyly


VITAL VII. - Posadili jsme se do chládku z našich polibků

11. února 2010 v 19:18 | Ištván Kaděra |  MYON

Posadili jsme se do chládku z našich polibků.

- "Tao, škrtit, škrtit ... toho hada!"


Po zemi se válí ospalé bulvy, prázdný oční důlky po stěnách. Není zatím vidět hloupý slunce. S jazykem přilepeným na stěně, zdi těla - necukneš!?

Plácnul jsem se do čela.

- "Tao, světelná bytosti, křišťálová koule z mramoru, nádobo s květinami orchidejí ... Tao, jsem jen pouzdrem tvé duše, zploditelko, jsem vykolejený vlak na opuštěném břehu."


- "A ty jsi jako pérová matrace, nasládlá rzi lepkavé vlhkosti. Jsi jako nehet zarytý do bílé pokožky. Voda omílá břehy ... jako já tvoje boky."

Snášíme se.


VITAL VII. - Něco se zaseklo v tom neustálém pohybu?

11. února 2010 v 19:13 | Ištván Kaděra |  MYON

Něco se zaseklo v tom neustálém pohybu? Překvapivý odpor. Jenom hra? Kdoví.

Tak je to nebo to není!?


VÝSLECH II.

11. února 2010 v 19:12 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

- "Co se stalo, že se tento váš pocit jaksi vytratil?"

- "Všetko sa predsa premenilo vo svoj protipól. Aj vy. Ále eště nie je čas na posledné veci, nezazdáva sa vám?"

- "Mně? Nevím ... jestli dovolíte, připravil bych si něco k pití."

- "Samozrejme, ále nezdržujte sa dlho."

- "Dobře, můžeme pokračovat."

- "Chúti vam?"

- "Ano, děkuji."

...

Keď som sa vrátila do roboty, vymenily sa posty vo vedeniu nášho štába. Bolo príšerné vedro a ja som sa musela zdržať všetkých svých, do tej doby tak prirozených zvykov, lebo nové vedenie nemalo pochopenie pre moje vyšetrovacie metódy. Noví šéfovia boli zabrzdení zo svojej pychy a fíltrovali svoju obmedzenosť v hesle konzervatívnej morálky zastaralej, kŕčovite umierajucej karteziánsko-newtonovskej spoločnosti. Zmeny bolo leda tušiť, a to sa správalo iba vyvoleným. Ich čas však mal teprve prísť. Ešte teraz čakáme, azda iba z nevedomosti. Cúcli ma a hrýzli, moja sloboda sa rozplynula v poddanstve. Moja energia ich napĺňala a ja nemala, kde sa nabiť. V úredničine a nezmyseĺnej šedi kancelárie, kam ma umiestnili, som takmer zošialela.


Dolů

10. února 2010 v 19:00 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Tak

Táááááááák

Táááááááááááááááááák

je to let dolů

Ááááááááááááááááááááááááááááááááách


VITAL VII. - Nádherná Taa

10. února 2010 v 18:57 | Ištván Kaděra |  MYON

Nádherná Taa, ona horkost na prsou vzdouvajících se u břehů. Ona udržovatelka vesmírné melodie. Panna - děvka v oku tajemné sfinx, ach, velké pokušení.

Starostlivě pečující o kolíbky a poslední pomazání. Dítě! Ona bezejmenná, tvořící se. Cosi ledového ji tlačí vzhůru, divou ...


VITAL VII. - Atomi se rozpleskl mezi ty dvě sladké hruštičky

10. února 2010 v 18:45 | Ištván Kaděra |  MYON

Atomi se rozpleskl mezi ty dvě sladké hruštičky, omdlel na chvíli. Cosi těžkého - unaveného a těžkého zalehlo svým šedým krunýřovitým břichem toxickou hladinu oceánu.

Rozjančené jojo zaseklé malému černému koťěti mezi zuby. Strohé zdrobnělinky - fííí - beztvará lebka mi vyjevila tak hloupý obličej, až srdce - počkej!

Počkej, dobře jsem tě viděl teď!


Mlha se roztančila obludnými pády - řícení. Hřiště rozcupováno na kusy ... i s životy v něm. Kyselost na jazyku. Neohebném, zbylým prachem.


Cosi těžkého - už je to lehčí - Plaváček Otesánek v představách Kalibana. Vnadná sukuba, křivá přísežnice, rozhodila plachtu.

- "Má mě ráda, nemá mě ..." otřepal se kouzelný oslík lenivě a vykadil náhrdelník.

Prostá bižuterie, leč z dlaní milujících.

Ach vy Poloniové světa, nevinní, horcí v nenávisti potácejících se. Nikdy ne středem, ale napříč.


Pán moří se rozběsnil běsy všech svých poddaných. A kocábka letí - ti v nepromokavých pláštích s růžovými sny.

Fňuká. On, na, ono. Proti komu, čemu? S kým, s čím? Jak?


- "Jako bych před chvílí spořádala naložený feferón."

A pak mlčel. ML! Bluáááh!!!


VÝSLECH I.

10. února 2010 v 18:29 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

- "Přejete si kávu ... čaj ...?"

- "Nie, ďakujem, nie som smädná."

- "Chcete začít?"

- "Pýtate sa, ako by som azda aj mala inú možnosť."

- "Promiňte."

- "Nič sa nestalo, ále snaď pochopíte, že to nie je také jednoduché, ako by sa to na prvý pohĺad mohlo javiť."

- "... Chápu."

- "Práve preto sa vás pýtam, lebo nie sme samojediní v tejto miestnosti. Nik z nás nemá právo zasahovať do deja tejto hry a okrem toho ... esá ma pod rukávom niekto dočista iný. Ste naozaj celkom rozhodnutý?"

- "Nerozumím vám, je to jen moje práce."

- "Dobre, výsĺuch muože začať."

...

Bola pekeĺná horúčava, keď som sa po dovolenke, ktorú som si vzala lebo už som bola zhnúsená prostredím v ktorom som musela žiť, a ktorú som strávila so svojim milým, doprej mu boh kĺudného spánku, u hlbokého mora spomienok na ĺahostajnom mieste ... keď som sa, azda budem hovoriť k veci, vrátila do svojho zamestnania k svojej práci. Bola som, ako je vám iste známo, vyšetrovateĺkou u polície so zameraním na hrdeĺné zločiny a mala som za sebou už v takomto mladistvom veku úspešnú kariéru. Moja inteligencia a ... dalo by sa povedať - intuícia, boly natolik zrejmé a natolik prevyšovaly mojich kolegov, že som zrazu stála v popredí a zjedala uznanie i slávu. Aj kolegovia ma mali radi, lebo sa videli v mojom obraze a ostatne, ich miestočka bola teplá i dobre platená. Mohlo by sa povedať, že vo mně spatrovali určitý symbol, im nedostupný a tajomný. Nemala som duovod nebyť šťastná a spokojná, veď aj moje čudné správanie počas vyšetrovania bolo akosi tolerované ak nie dokonca vítané ... ako smer, dozaista nepochopiteĺný, ale práve že smer, ktorý ostatným chýbal. Bola som sĺobodná úspešná mladá dáma a nemala som takmer žiadnu energiu. Brala som si ju z mŕtvych obetí, ktoré sa mi dostaly pod ruku. Zovrela som sa s nimi na mieste činu a dlho ich spozerala. Vtedy som sa cítila silná i ... vzrúšená. Brala som si z nich všetky tie pozostatky, ktoré si vy, smrteĺníci, berete zo svojich blízkych, abyste ich vycúcli a nakoniec celkom zavraždili vo svojich srdciach. Bolo to neškodné, do istej miery predsa perverzné, ále o čom dnes možno povedať, že je iba a len duchovné a dobré. A okrem toho, spoznala som v ich očiach ich vrahov. Nevraždila som ja, ále vy všetci ostatný, ktorých som neznala. Neverila som vtedy, že ste taký všetci. Znala som iba vrahov a ich katov. Bola som zaĺúbena a hlúpa.


Nic co

9. února 2010 v 17:40 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Ne že bychom nevěděli

nic

nýbrž nevíme

co


VITAL VII. - Letím, letím ... mozaikou barev

9. února 2010 v 17:39 | Ištván Kaděra |  MYON

Letím, letím ... mozaikou barev. Barevná sklíčka. Na zrcadlící obloze je bájná louka, tam sedí na oblačných peřinách ... ty tam sedíš!


V díře nebe, otři si - oči! Hle, růžová zahrada. Posaď se do stínu té sladké jablůňky, posaď!


A už se řítím, řítím se touhou - ááách!!!


VITAL VII. - Tiché koruny stromů

9. února 2010 v 17:36 | Ištván Kaděra |  MYON

Tiché koruny stromů, oranžové řeřavé město. Šustění lehkonohého páva, ze žhavého středu vystupující prostá nevinnost. Duše moře. Běží vlna a písek se lepí na oči. Stejně jako na houpačce každý pohyb bolí.

Ach, mé blátivé srdce, stiskni to ticho, ten vodopád z maminčina prsu. Tak si letím, letím ... pod klenbou bytí, klenbou boha a prázdnoty.


- "Pojď, hladké bez doteku, pojď," zní hlas z hloubky.

Roztřesené zuby, úsměv, dávení, úsměv. V uších skřípe cirkulárka. Odrážím se od země, přeskakuji hodiny, zvuky, ach, další úder pro slepce. Zvonek. Nerozumy přestárlé sovice, světlo v oparu padavých lístků. Má bázeň překoná všechny břehy!


- "Postůj přec! Ó jak ty plameny hřejí ... vteřiny letí. Chmurné dny, mé čisté dlaně. Hej, nalej vody do vyprahlých úst! Stěny obzorů se protínají v pasti! Krev stéká po smáčených řasách, opuchlé oči se nadýmají. Umrlčí tělo se komíhá větrem."


- "Tak pověz, jsou to biče, co plení větve!? Jsou to biče, co pohání vítr!? Žene ho vpřed!? Existuje pokora?"


Tak předstupuji před dav jako On po větru. Mé namodralé ruce v zelené rakvičce, červené slunce na bílém čele. Pohyb neviditelna. Šedá hmota obklopující neviditelno, nádech jistoty neproniknutelna. Modré nebe.


CESTOU NECESTOU III. ... plujeme mezi hvězdami /konec/

9. února 2010 v 17:22 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

... plujeme mezi hvězdami a planetami a jejich žár nás už nedokáže spálit. Celý vesmír je nám nadosah. Přijímáš jeho energii a vracíš ji zpět, přesně podle zákonů. Žádná touha již není nesplnitelná.

Přesto se stále vracíš na vrcholek své nejvyšší hory.


... vesmír tě přitahuje. Jako magnet tě táhne do svého nitra a ty vynakládáš stále větší úsilí na to, aby tě nepohltil. Stále máš špetku pudu sebezáchovy, i když já už se vrhám vesmíru vstříc. Oba se při tom vzájemně přitahujeme. Já mám ovšem sílu celého vesmíru a tak tě vtáhneme do našich útrob.

Již, již jsme celý vesmír, pojednou tě však vesmír, jako dobře nestrávené sousto, vyvrhne zpět na tvoji horu. Propukáš lítosti. Opouští tě veškerá tvá síla a ty omámen posledním svým zoufalstvím, necháš se odnést do mého království.


... je vesmír a v něm se děje svět. V něm se dějeme i my. Již nejsme sami sebou, jsme celým vesmírem a vesmír je celý náš. Rozplýváme se a znovu se zhmotňujeme, bez jakékoli vůle. Tvoříme a ničíme se navzájem, žijeme a neustále umíráme. Zde se stáváme oním, co je předmětem našich úvah. Jsme na určitém stupni vývoje božství.


... vesmír skrývá svoje jádro a my jsme jeho okolí. Jako jednotlivé součásti postupně spatřujeme okraje jádra a stáváme se jeho stálými pozorovateli. To vše do té doby, než se jedna naše součást nestane součástí jádra. V tom okamžiku začne okamžitě organizovat další součást vesmíru a připravovat její příchod po bok sebe. Nakonec i tato součást vplyne do jádra a spojí se s v ní už dlící. Obě okamžitě začnou organizovat příchod další, a tak se to děje tak dlouho, dokud všechny části vesmíru nejsou obsaženy v jeho jádru.


... vesmír je bezpředmětný a v jeho jádru vzniká nové božství. Já přísným okem sleduji dějství.


... jednotlivé části tvého nitra jsou jednotliví bohové. Vládnete prostřednictvím svých zákonů a své vůle, která se stala podstatou vaší celistvosti. Dostávte se však do sporů a vítězný bůh rozplývá poraženého zpět do vesmíru. Zde musí poražený bůh čekat na nové vplynutí do jádra.


... bohové se dostávají do sporů a jejich boje se stávají nekonečnými. Bojuje každý s každým a nikdo nemůže být nikdy konečným vítězem.

Já zůstávám klidný a nejvyšší vůlí konečně spojuji všechny bohy dohromady. Stávají se celkem, který je nejčistším odrazem mne samotného. Mezi mým odrazem a mnou je již pouze minulost. Já však teď ruším veškerou minulost a jsem.


... jsem jediný, celistvý a nerozrušitelný. Jsem sám sebou. Obsahuji vše. Ději se.


... jsem teď. Cokoli se děje, je mou příčinou, mým následkem. Nerespektuji žádné zákony, protože jsem zákon. Jako nejvyšší zákon jsem pravdou, která nepřipouští žádné lži.


... jsem a budu.


... bývám ...


Krysa

8. února 2010 v 20:56 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Chtěl jsem prorazit

závoru beznaděje

ale jsem jako skříplá krysa

na útěku z ráje


VITAL VII. - Tak leť, leť, Atomi!

8. února 2010 v 20:54 | Ištván Kaděra |  MYON

- "Tak leť, leť, Atomi! Leť si pro polibek! No vidíš, jak už ti to jde, medvídku. Leť, bože opuštěný," dozníval zpěv navrátivšího se.


Zlato ve rzi, ach, ta paměť, zapomínám pohyby, kolem ostnatých drátů vidím rozcupované holubice! Oči pro pláč!!

Ale letím, ostré kameny, letím tím líbezným zpěvem dávných sirén. Nenávistný pohled bodláků, žhavý asfalt deziluze, povlak z netopýřích mršin, skelná vata.

Ještě si pamatuju, jak!


Mrtvé, dávno mrtvé dítě ječí do ticha. Slastná vazba. A dole, sedí pod šibenicí Ona, s labuťaty. Znuděně tančí, opilé a mladé vejce zahřívají.

Snesl jsem se na houpačku života a smrti, viděl jsem, jak skočila do té chladné vody.

Na břehu se pásly krávy, rochnily v hlíně svými línými ocasy.

Teď, teď mě už zočila, můj škleb. Zimomřivě se chvěla. Nechám, nechám ji prozatím.


VITAL VII. - Lucius a Filip jdou smutně co noha nohu mine dolů

8. února 2010 v 20:48 | Ištván Kaděra |  MYON

Lucius a Filip jdou smutně co noha nohu mine dolů. Zpátky v těle. Směrem k řece a proti jejímu proudu k hrázi přehrady.

- "Už se nám to povedlo, tak kde jsme udělali chybu!?"

- "Pomůžu ti ještě jednou, chyť se!"


CESTOU NECESTOU II. ... bahno nás strhává zpět do bahna

8. února 2010 v 20:44 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

... bahno nás strhává zpět do bahna. Pojednou se zvedne vítr a tebe jako pírko vyzdvihne vzhůru. Já zůstanu na dně bažiny a ty stoupáš výš a výš. Hledíš na mne z té nejvyšší hory a směješ se. Moje neukojitelná vášeň mne však žene vzhůru a brzy se držíme opět za ruce. Na té nejvyšší hoře. Je odsud všeobjímající rozhled a my se postupně rozplýváme.

V tom však v dáli zříme propasti a ženeme se k nim. Vrháme se dolů do černé tmy. Za letu o sebe narážíme a tříštíme se na tisíc kusů. To už neslepíš.


... cesta pokračuje a každý z našich kusů kráčí na opačné strany. Svět se skládá z takovýchle kousků. Není v něm místečka. Již nejsi schopen vnímat sebe samého. Jsi rozerván na kusy, bez šance cokoli slepit. To vše my všichni.


... zde je nejdůležitejší najít jediné místo, v němž nejsi obsažen. Nacházíš ho a v tom se objevuji j a vytvářím nový celek. Navěky tě opouštím a kráčím již dále úplně sám. Jsem oproštěn od tebe a znovu se rodím. Čistý nacházím svoji cestu.


... cesta se otáčí k západu. Jen na západě je možné spatřit pravé světlo, jež tě pohltí. Mluvím teď já, já jako ty. Přicházím ti sdělit poselství o cíli tvého snažení.

Přijdeš ke mně, neboť já už zde jsem. Jsem tady. Teď mě posloucháš. Půjdeš se mnou. Magickou silou tě přitahuji a ty se rychle blížíš ke svému já. Ty. Spojíme se těsně nad nejvyšší horou. Ještě však nepřišel čas.


... brzy otupěle padáš na vrcholek hory, a pak už pokojně scházíš zpět do propasti. Brzy ležíš na dně bažiny, neschopen jakéhokoli pohybu.


... konečně se vydáváš cestou po dně bažiny. Procházíš každičký koutek této pekelné cesty a jediným možným směrem vycházíš na světlo. Omámen navždy opouštíš svoji špínu a vydáváš se po očištěné cestě konečně vpřed.

Jdeš dlouho po té cestě a nacházíš její cíl. Nacházíš ho na cestě. Zde ruku v ruce cestu opouštíme a vydáváme se plout kosmickým prostorem.


... cesta je minulostí.


Skutečný iluze

3. února 2010 v 19:06 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Věděl jsem

určitý věci

o nichž jsem si

myslel

že jsou to skutečný

iluze


VITAL VII. - Když vtom proběhli běžci

3. února 2010 v 19:02 | Ištván Kaděra |  MYON

Když vtom proběhli běžci. Viděl jsem jenom prázdno, co po nich zbylo. Všichni bez jediného hlesnutí přepadli přes okraj.

Chtěl jsem porozumět tajemným znakům vyrytým do kmene stromu! Z určitého úhlu pohledu se měnily v nové obrazy.

Za zády jsem slyšel rytmické oddychování. Blížily se ke mně dvě dívky.


- "Hrůza!" zaječel jsem.

Vzápětí mne zaplavil smutek a tíživá melancholie. Dál a dál kolem probíhali běžci. Šustot jejich dresů mě vytrhával z hlubokého soustředění. Lucius hypnotizoval keř, i když nedokázal odtrhnout oči od země.

Filip jako by zmizel.


Běžci se začali předhánět navzájem. Třásl jsem se a strhával svým křikem mohutné kusy skal ... dolů na roztříštěné lidské lebky.

Jednu jsem uchopil a olizoval její červy prolezlý chrup. Rytmicky jsem tleskal do kolen a myslím, že jsem se vší tou námahou podělal.

Nebe zežloutlo, dásně rozhryzaný do masa. Filip mi třásl ramenem, ale o to víc jsem se zakousával.


Jeden z běžců byl hnědý skřítek. Šátral mi ve střevech, cítil jsem v hrtanu ... fuj!

- "Pospěš si, cesta se zavírá!" zavrtal se po pás do země.

- "Skvělý trik!" zasmál se Filip za břicho se popadaje.


Běžci jako na běžícím pásu přepadávali přes okraj propasti běžíce dál.

- "Ničemu jsem se nenaučil rozumět ..."


VITAL VII. - Atomi vyletěl nad přehradou

3. února 2010 v 18:53 | Ištván Kaděra |  MYON

Atomi vyletěl nad přehradou v náručí malého modrého ptáka, který ho něžně položil na vodní hladinu hned u přístaviště. Vír ho strhával ... s největším úsilím doplaval ke břehu a posadil se na silnici.


Nechal jsem se přejíždět automobily a pošlapávat chodci. Necítil jsem ale nic.

Atomi konečně pochopil, že se nachází na dně Propasti. Vlhké stěny se nepohly, čirá příšernost smrti. Bezděky jsem zamrkal a zpětný vlnivý pohyb odkudsi ze žaludku mne zanesl zpátky na skálu.

Nahýbal jsem se přes skálu a druhý mi jemně tiskl ruku.


- "Podívej na tu krásu," slyšel jsem vlastní hlas, "pojď. Pojď! Pěkně pomalu, s úsměvem. Necítíš to chvění?"

Ne!!! Usedl jsem zpátky na lavičku, keř se otřásl. Vysoko do oblak vznesl se pták, mohutnými vzmachy zkušených křídel. Hleděl jsem jak jinak - dolů.


CESTOU NECESTOU I. ... a cesta pokračuje

3. února 2010 v 18:36 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

... a cesta pokračuje. Po krátkém spočinutí a uzření transcendentální podstaty božství, jež se obrážela v každičkém střepu všehomíra, zavelel příkaz ústupu na prvotní stanoviště. Došlo k vzájemnému nesouladu fyzických a duchovních sil, jehož nejvýznamnějším projevem je mentální retardace ega.

Přicházíš na rozcestí, odkud se rozhlížíš.

Základním atributem tohoto rozcestí je klamné zdání, že je možné se vydat po kterékoli cestě. Nikoli. Je důležité bez rozmýšlení šlápnout vpřed. V tomto okamžiku rozcestí mizí a cesta pokračuje.

Vydáš se po ní a zcela vysílen brzy přijdeš k okraji propasti. Vrhneš se dolů celým svým zvířeckým pudem. Na dně propasti zapadáš do bahna. Zář světla probouzí novou touhu. Ponechej jen sebe sama. Snad se nakonec utopíš v tom bahně.


... cesta však pokračuje. Vždy znovu překonáš stále narůstající bolest. Jen pro bolest ještě silnější! Masochismus tvé duše přímo vyhledává utrpení. Ne však smrt. Smrt znamená pouze ukončení stávajícího utrpení, jež si však vyžaduje svoji gradaci.

Jediným cílem utrpení je překonat meze smrti. Smrt jako takovou však nikdy nemůžeš chápat jako cíl svého směřování, nýbrž jako východisko. Teď jde jen o to zaplnit prázdný prostor mezi smrtí a utrpením.

Jsou dvě možnosti: zvolit si ještě větší utrpení, anebo zvolit rozkoš. Rozkoš probouzí tvůj sadismus jako opačnou tvář tvého utrpení. Opačnou, avšak tu stejnou tvář. A ty si jednu z těchto možností určitě zvolíš.


... cesta pak pokračuje a ty jsi opět ničeho nedosáhl. Rozhodneš se tedy pro experiment. Rozhodneš se vypouknout jednu polovinu své tváře tak, aby druhá polovina sklouzla o 90 stupňů dovnitř. Tato nerovnováha způsobí tvůj pád na polovinu tváře, teď už jakoby celistvé. Tímto nárazem dojde k absolutnímu rozštěpení tvé nejvnitřnější složky a ty ležíš na cestě, neschopen pohnout se kamkoli.


... cesta tímto pro mne pokračuje, pro tebe však teprve začíná. Ty, silou své vůle, slepíš obě části jakžtakž dohromady a vydáš se vrávoravým krokem nazdařbůh. Potácíš se ze strany na stranu, nicméně jdeš. Jedná se o jakýsi pohyb pro pohybování se. Kdykoli zakopneš, znovu se rozlepíš. Silou své vůle se však lepíš vždy znovu dohromady. Až jednoho dne zůstaneš stát, neboť přílišným užíváním vůle o ni přijdeš.


... opět vykročíš. Někdo tě jde. Jsi postrkován a nezadržitelně se blížíš ... nikam. Pak se opět obrátíš do svého vyprahlého nitra a žiješ si v něm svým vlastním životem, zatímco ty sám se bez ustání pohybuješ, jsi veden. Oblast tvého života je předmětem neexistujících mýtů. Část z nich se projevuje prostřednictvím tvých činů. Nezáleží ti však na těchto projevech, neboť je prostě nevnímáš. Tvůj svět je zároveň hranicí, břehem, okrajem propasti.


... já chci však ještě za tu hranici. Za všechny hranice a přes všechny břehy. Ty ne. Ty máš svůj svět, který ti přináší naplnění, žiješ si v něm a nic ti neschází. Je tomu tak až do té doby, kdy já vstanu a tento svět roztřískám.

Ty v tomto okamžiku nemáš nic, kdežto já cítím uspokojení. Tvými jedinými pocity od této chvíle jsou deprese a beznaděj. Já se kochám na nejvyšším návrší své dokonalosti a ty se hluboko pode mnou válíš v prapůvodním bahně.

Moje extáze však netrvá dlouho, neboť mou jedinou charakteristikou je neukojitelnost. Není možné vystoupit ještě výše. Jsem nahoře. Přede mnou se však najednou tyčí vyšší a vyšší pohoří. Musím dolů, abych mohl nahoru. Střelhbitě seskakuji ze svých výšin až na dno bažiny, kde se setkávám s tebou. Jsme konečně opět spolu. Společně na dně.


... cesta vede do kopců.