revue právem opomíjených

Listopad 2009

VITAL VII. - Půjdeme rovně tímto směrem

13. listopadu 2009 v 18:22 | Ištván Kaděra |  MYON

- "Půjdeme rovně tímto směrem, rovnou za nosem."

Vyskočil jsem a rozeběhl se. Chvíli jsem jen tak přeskakoval na místě. Došel na okraj skály, hlubina asi třicet metrů. Hrad o velikosti asi jednoho centimetru se začal nezadržitelně přibližovat.

Zavřel jsem oči a zhluboka se nadechl. Stál jsem na asi dvoumetrovém ostrůvku a pod sebou viděl Zemi. Oslepeně jsem zíral do všepohlcujícího žhavého slunce. Pak jsem už jasně viděl zlatou čirou krajinu a usmívající se bytosti podobné lidem, černé diamantové oči jako dva tunely. Všechno bylo nadosah.

Strach našeptávač mě postrkoval do propasti. Teď už jsem jasně viděl - není propast, je jenom zrcadlo. Strach. Rozhoupával jsem se ke skoku, ale nepohnul se ani o píď.


- "Podívej, kam až jsem nás zavedl!" křičel jsem.

Chodil jsem tam a zase zpátky. V tom zrcadle jsem se viděl. Svůj tělesný obraz. Zmizel. V okamžiku, kdy jsem do něho vstupoval.

Zapotácel jsem se a padal dolů.


Zachytil jsem se okraje ostrůvku a visel nad tunelem - spirálou. Pustil jsem se.

S hrozným řevem jsem se řítil do tlamy nestvůrného pavouka. Skály duněly ohlušujícím smíchem.

- "Nemusíš si mě vůbec všímat!"


Postel II.

13. listopadu 2009 v 18:14 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Postel

Svíce

Ikony

Palce

Oči

Hřeby

Lopata

Hlína


Postel I.

13. listopadu 2009 v 18:13 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Postel

Hygiena

Sterilita

Kleště

Ruce

Šňůra

Voda

Matka


Zvratky a svědomí

13. listopadu 2009 v 18:12 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

karmický přelud mé posvátné duše

idiotský škleb mého nitra

nezajímavá konstelace zbytečnosti

vyzvracené jablko vesmíru


krystalická drtina roztříštěnosti

nádorovitá bublina svědomí

do nebe volající flagelantství

kompresor traktoru


pitomost


zasraná hajzlovina posranosti

debilní kretenismus imbecility

sperma vytékající z mých hnijících úst


vesmír

teplo

oheň


VITAL VII. - Se zavřenýma očima jsem se krčil v houští

12. listopadu 2009 v 17:39 | Ištván Kaděra |  MYON

Se zavřenýma očima jsem se krčil v houští a cítil nesnesitelnou bolest v rameni. Pohlédl jsem za sebe. Jasně modrý malý pták na mě zíral svýma černýma očima.

- "Klidně si mě nemusíš všímat," řekl vážně lidským hlasem. Ztuhl jsem.

- "To si se mnou budeš dělat, co budeš chtít?" zeptal jsem se ustrašeně.

- "To záleží na tobě, čemu uvěříš. Já si tady jenom sedím a zpívám."


Seděl jsem na lavičce a vyjeveně civěl do prázdna. Ten druhý si tiše pohvizdoval s ptákem v křoví.

- "Klidně si ho nemusíme všímat," řekl si Atomi po krátké odmlce.

Hleděl jsem do země s pocitem nevýslovného napětí.

- "Ten pták nám něco říká, ale my už mu neumíme rozumět," řekl smutně Lucius.


VITAL VII. - Atomi vyletěl z křoví

12. listopadu 2009 v 17:34 | Ištván Kaděra |  MYON

Atomi vyletěl z křoví a vznášel se nad kotlinou. Letěl dál, mezi minulostí a přítomností, takřka se dotýkal vodní hladiny přehrady a zase zpět. Kroužil nad městem, šťastný a svobodný.

Pojednou přece začal postupně, ale přece jen rychle klesat dolů. V nevídané rychlosti si ho kdosi přitahoval jako papírového draka zpátky k sobě.


ZAMILOVANÝ DOPIS

12. listopadu 2009 v 17:28 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Drahá,

předem Mého dopisu se Ti musím omluvit za svoje písmo. Teď po přepsání rukopisu to tak nevyzní, ale přesto přijmi Moji pokornou omluvu, než vypovím Svoji teplou duši. Teď po přečtení to už vůbec nevyzní.

Zní zde pěkná hudba, ale Ty ji určitě neslyšíš. Tak co Ti mám povídat. Dnes je den jako každej jinej. A každej jinej je si cizí. Jako ten den. Toho dne je opět dnes. Dnes však nikdy nemůže být opakovaně. Repetituovaně.

Promiň za překlepy. Sedím a Ty také předpokládám sedíš. Nebo čteš, když nesedíš? V tom má čtení a psaní to společné.

Ale co Ti to tady vůbec vykládám? Já Ti chtěl přece vyznat lásku. Vyzní to tak blbě. Ale to je idiotismus a to není žádný umění. O mně jako píšícím se určitě předpokládá špetka toho uměleckýho ksindlu. Ale všichni co píšou jsou všiváci! A jak Ti mám teď tedy vůbec přijít na oči? No vždyť se podívej co to vlastně čteš. Nic. Co to je zase za fór? Fór fórovatej. Samý fráze.

Tak to radši ani nečti. Já Ti to radši vůbec nedám přečíst - ale Ty to čteš, že? No nic.

Chtěl bych Ti toho tolik povědět, že mi na to nestačí ani papír. Vidíš jak lžu. Papíru mám dost. A Já, až ho popíšu, tak už nevím, co jsem chtěl říct. Co jsem to jenom chtěl? Co dělám? Kde to jsem? Kolik je hodin? Co bude na večeři? Papír. Píšu. Jo jasně, píšu. Normálně píšu na papír. Ale komu? A proč?

Jak jsem na Tebe jenom mohl zapomenout! To není možný, to je strašný. Co teď budu dělat? Já to škrtnu. Zase chyba. Zas už je to napsaný.

To všechno ten pitomej psací stroj. Ale jinak bys to nepřečetla. Tak je to asi lepší, ne? Nebo ne? Bavím Tě ještě? Tak já Ti ještě něco napíšu, ale už brzy budu končit, abych Tě zbytečně neunavoval. Mě to zatím baví.

Může mě to bavit, když Ti píšu? Nebo musí? Ty mi teď ale zase neodpovíš. Vlastně mohla bys. Odpověz mi, prosím Tě. No jo, ale Já stejně nic neslyším. Já jsem to totiž psal minule. Abys to pochopila. Teď zase, jako když čteš.

A čteš to vůbec? No asi to čteš, že? Škoda, že jsem si Tě teď nepředstavil, jak to nečteš. To už bych asi dál nepsal. Ale já Ti věřím. Já Ti skutečně věřím, že to čteš a že to přečteš od začátku až do konce.

Teď za tou tečkou byl chvíli konec. Ale pokračoval jsem. A vždycky jsem znovu a znovu na konci, ale konec nevidím. Taky se nehodí skončit uprostřed stránky.

Možná po přepisu to bude na začátku nebo na konci stránky. Tak si to přepiš. Dík. Já jenom, aby v tom nebyly nějaký nejasnosti. Taky bych to nemusel pořád přepisovat.

Ne, fakt to píšu nejdřív na papír a až pak na stroji. To abych mohl škrtat. Ale to se mi právě potom nechtělo, tak jsem to přepsal na tom stroji celý. Vlastně přepíšu. A až to přepíšu, tak Ti to dám. Zatím to ale ještě není, tak musíš chvilku počkat. Ono bude taky chvíli trvat, než to přepíšu, než Tě najdu a než Ti to dám. No, musíš počkat.

A Ty jsi se jak vidím dočkala.

Jsi opravdu vděčná čtenářka, mě už to potom vůbec nebavilo na tom stroji přepisovat. Ale zvládl jsem to. Snad to zvládnu.

Ach, tolik jsem Ti toho napsal a je toho ještě tolik co Ti chci říci. Jak mám tomu papíru sdělit vše co k Tobě opravdu cítím?

Takže, moje milá, nejdřív Ti povím něco o sobě. To je mi tak nejblíž. Je to přímo se Mnou. Já jsem přímo uvnitř toho. Sedí to a něco píše. Podíváte-li se lépe, píše nějaký dopis. A přímo to píše. Pořád. Pořád to píše. Já teda vlastně pořád píšu. Pořád píšu dopis Tobě a Ty ho pořád čteš. Jediný rozdíl je v tom, že já ho psal i když ho píšu a Ty ho čteš i když ho teprve budeš číst.

Radím sejít se uprostřed. Takže Já píšu osmého prosince a nevím, kdy čteš Ty. Ty to ale víš. Ty víš vlastně úplně všechno.

Takže si spočítej střed mezi osmým prosincem a dnem, kdy čteš tento dopis, a toho dne, který Ti vyjde, se sejdeme. Já bohužel nevím, který to bude den, ale Ty to víš, takže je na Tobě, kde si mě najdeš.

Jenže Ty to budeš vědět pozdě a Já se to, díky tomu, pravděpodobně nikdy nedozvím.

Jak vidíš, nemůžeme se setkat ideálně. Já jsem Ti blíže teď a Ty jsi mi blíže taky teď. A přitom nemůžeme být spolu. Nechápu, jaktože teď spolu nemůžeme být, když Já, teď, jsem s Tebou, a Ty, také teď, se Mnou. Objektivně řečeno tedy musíme být spolu už teď.

Potom se tedy ani nijak setkávat nemusíme. Jsme setkaní. Jsme spolu. A Já pořád píšu a Ty pořád čteš. Kdybych pořád psal a Ty pořád četla, tak bychom spolu mohli být pořád. A zatím to pořád je.

Já jsem s Tebou ovšem déle, protože jistě píšu pomaleji, než Ty čteš. Já už jsem s Tebou déle, takže už mě to přestává bavit. Mě totiž bolí oči a ruka, kdežto Tebe jen ty oči. Na té ruce teď záleží nejvíc. Takže promiň, rozhodně se s Tebou nechci rozejít, ale nemohu to ovlivnit.

Ruka prostě dopsala.


...


Ano, Moje tehdejší ruka sice dopsala, ale Moje nynější ruka chce psát dál. A píše.

Promiň mi to neohrabané rozloučení, aniž bych Ti cokoli řekl nebo i jen naznačil. Hned jak jsem přepsal Svůj rukopis na stroji, uvědomil jsem si, že jsem Ti toho ještě tolik neřekl.

Čteš. Já opět píšu. Opět píšu dvanáctého prosince. Opět si vypočítej střed a můžeme se sejít dvakrát. A jestli si to snad přečteš celé podruhé, tak už se můžeme sejít čtyřikrát. Můžeme se scházet neustále, ale taky nemusíme. Já jsem s Tebou teď a Ty jsi se Mnou pořád, furt.

Zajímalo by Mě, na co asi myslíš. Jestli myslíš na to co čteš, jak už to tak bývá, tak myslíme na stejnou věc. Budeme teda společně myslet.

To nám to ale myslí. Ale já Ti chtěl říci něco jiného. Chtěl bych Ti říct, že se stydím Ti to říct, stydím se to i napsat, jistě víš, co myslím. Myslíme přece stejně. To je dobře.

Tak to je asi tak všechno co jsem Ti chtěl. Prosím Tě jen, aby to zůstalo jen mezi Námi, protože jsem stydlivý. Raději bych Tě nikdy v životě neviděl.

Tobě oddaný

Já.


P.S.: Tak v osm?


VITAL VII. - Bavili jsme se o něm

4. listopadu 2009 v 20:28 | Ištván Kaděra |  MYON

Bavili jsme se o něm, když nám zpíval. Skrytý v tom hustém křoví na slunečné straně, promlouval. Měli jsme si ho všimnout už prve. Cítili jsme, že nám má co říct.


- "Klidně si ho nemusíme všímat," navrhl ten skřeček ve mně.

Ale jeho zpěv se námi nedal rušit.

Přistoupili jsme k němu blíž. Ticho vibrovalo. Pták. Do krve jsme si pořezali obličej ...


Zmizel. Možná, že tam nikdy nebyl, ale hlodal v nás. Lehli jsme si v tom houští na zem a dělali mrtvolu. Zavřené oči nechat otevřené. Pak jsme ucítili cosi na rameni. Bez hnutí jsme očekávali, přestože jsem cítil bolest. Něco do mě zatínalo drápy, slastná křeč. Ptačím hlasem jsme naříkali, křídlo zkrvavené.

Vzpomínali jsme si na obrovské káně řítící se z nebes na mou hlavičku. Ohromná tíha jeho rozmáčkla mne, chvíli jsme nevěřícně leželi uvnitř toho zohaveného ptačího těla. Jak ho použít.


Andělé

4. listopadu 2009 v 20:16 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Andělé

přileťte,


půjčte nám

křídla.


My poletíme

...


a vás tu

necháme ...


VITAL VI. - Vidíš tam toho kluka?

4. listopadu 2009 v 20:14 | Ištván Kaděra |  MYON

- "Vidíš tam toho kluka?" zeptala se Tereza Chloe.

- "Copak si myslíš, že o něm nevím?"

- "Já nevím ..."

- "Tak si vzpomeň, přece!"


- "Ty si myslíš, že ..." Tereza si zajela v hrůze do vlasů.


Atomi čeká, co s ním udělá ten takzvanej.


Jsem unavený

2. listopadu 2009 v 23:04 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

dva prsty přejíždí po stehnech

mezi chlupy

mračíme se


na tenké slabé kůži vybíhají žíly

šklebím se

zůstáváme vzdáleni


levé a pravé chodidlo proplétají prsty

malíky jsou netečné

klopím víčka

mrknu


lehneme si na záda

strhávám oděv

cpe si ho do úst

a kolem krku


něžná dlaň přejede po levé tváři

blažený úsměv

skousnu dásně


krev roztíráme po obličeji

polibek mezi popraskanými rty

povzdech


plivne na holou stěnu

dlaní utře slinu a olíznu prsty

dopadám celou vahou těla na postel


ocitnou se u protější zdi

přibije ji na kůl

dlaněmi tlačí od čela až po chodidla


líbá ruce


VITAL VI. - U přehrady začínalo být přecpáno

2. listopadu 2009 v 22:59 | Ištván Kaděra |  MYON

U přehrady začínalo být přecpáno. Bylo sedmýho palce. Patrik támhle zakoulel očima, jako že:

- "No to je teda a co!?" řekl ten neznámý, ale hezký mládeneček.

- "Ach, Patriku, jenom tady ležíš a ty, chápeš, ale co s tím chceš dělat!?" zaječela Chloe.

Adéla zuřivě hnětla těsto, ruce taky takový. Bylo dopoledne a nikdo neměl náladu na nic.


- "Jupííí!" skočili tři do moře.

Otřásli se zimou, každej zvlášť. Třeseme se, je nám na blití, otíráme se vlhkýma dlaněma a chceme tiše plakat v nějaký náruči.

- "Zbejvá nám ještě sedumset metrů a budem na dně," řekl do větru.


Patrikovi cukalo oko už několik dnů. Oba měli chuť na jídlo, ještě než se uvaří, na jiný jídlo - nějaký zvláštní, ale nevím, jestli oba. Ještě si na sebe nezvykli.


- "Nevím, jak často mám na tebe myslet," řekne ti ten druhej, řekne Chloe, řekla Adéla.

Jestli ji slyšel, ale neudělal nic. První okamžiky, ještě se celej klepal. Byl unavenej už několik let, ale vždycky to tak nebylo, myslel. Byly chvíle, kdy si vzpomněl. Chvíli to dělal, a pak dlouho spal. Když to šlo. Většinou ji prostě mlátil, neměl co dělat.

Teď seděli naproti sebe - s ním ... a neměli si co říct. Mluvili o tom dlouhé hodiny. Nebe se lesklo štěstím těch šťastnějších a vůně nesčetných květů ostrova, všech myslitelných barev, hořela zvědavostí.


- "Cejtím se starší, než jsem," řekl Patrik, řekl Pavel a upřímně pohlédl dívkám, Adále a Nataše do čtyř očí.

Zíral do zdi, po stopě představ. Otřásl se zimou a rozeštkal novou přestavou. Dunění zesilovalo. Sopka nad mořským útesem cenila hruď za hlasitého chechtání. Už jí obětoval všechno. Jim. Jemu. Třikrát po sobě rychle otřásl ramenem, Nataša se jakoby pousmála.

Jen v klubíčku se smršťoval, bolest malinká - kňučení a posmrkávání. Pavel ťuká na stěnu, tváře rudé, ó Quazale.


Noc beze snů

2. listopadu 2009 v 22:21 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Oči

Záblesk Míjení Strnutí

Oči

Ovanutí Pochyby Žádosti


Slovo

Mlčení Zatracení Muka

Slovo

Koktání


Prsty Dlaně Nehty

Pot

Tání Rozpuštění Mrazení

Oči


Tváře

Rty


Oči

Rty Zuby Dásně

Jazyk

Ruce Záda Ohbí


Oči

Šíje Ramínka Ruce Pas Nohy

Šíje Ramínka Paže Dlaně Prsty

Ňadra


Břicho Stehna Oči


Ústa

Ucho Krk Ňadra Bradavky

Oči

Břicho Stehna Chlupy


Zuřivost Pláč Pohlaví Ňadro


Erotický sen

2. listopadu 2009 v 22:17 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Sedla si na louku

a s líbeznou něžností položila

svoji bledou tvář na jarní zem


Vítr pohladil její jemné

dlouhé vlásky

a jako kapičky rosy dopadal

na její čelo


Slunce sesílalo svoje paprsky

na její třasoucí se ňadra

a obrovský lopuchový list

ji rázem přikryl


Dívka usnula

a Pán ji v náručí odnesl do oblak


Procitla a vzkřikla:

"Zdál se mi dnes podivný sen

že přišel Pán

vzal list

a utřel mi jím obličej


Pak odhodil ho do trávy

a odnesl mne

až vzhůru do oblak


aby nám nesmrděl"


VITAL VI. - Co pak?

2. listopadu 2009 v 22:11 | Ištván Kaděra |  MYON

- "Co pak?"

- "Pak se stal zázrak, jenom to si pamatuju," pokýve hlavou Chloe.

- "Jakej zázrak?" špitla Tereza.

- "Uvidíš."


- "Jak sme to mohli tak hned zapomenout!" řve mládenec, "a přece si to pamatovat!!?"


VITAL VI. - Tereza i opodál sedící mladík trhnou zároveň dlaní

2. listopadu 2009 v 22:09 | Ištván Kaděra |  MYON

Tereza i opodál sedící mladík trhnou zároveň dlaní a zároveň pocítí prudkou bolest v zádech. Napjatý břišní svaly.

- "Ty vole," ulevil si.


- "Po další minutě," pokračuje Chloe a posluchači se pevně tisknou k zemi, nebudu počítat, "po další minutě mě to začne pálit. Jediná jiskra. Mačkám to světlo ze sebe, a pak ..."