revue právem opomíjených

Říjen 2009

ŠTVÁN

24. října 2009 v 17:51 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Kutálím se v pološeru ode zdi ke zdi. A stále pravidelný tikot stroje pod mým vozem. Bezhlesně padám a mimoděk se zachytávám čísi ramene. Polekaně odbíhá a já sbírám svoje střepy. Odhazuji svoji pořád ne ještě poslední cigaretu: z oken pomalu vylétají moli a usušení motýli. Sněží. Konečně přicházím k prostřednímu z domů. Olizuji jeho stěny, aby byl pevnější. Tma. Mačkám tři spínače najednou. Pořád tma. Mlčí. Oba mlčíme. Líbáme se.


Kdosi mě zdraví. Neodpovídám, protože se líbáme. Vstupuji do domu a narážím čelem do zdi. Zeď praská. Ocitám se na ulici. Polekaně se otáčím ve snaze vrátit se, ale vidím jen žlutošedou zeď a nalakované dřevo. Sedím v červené kavárně u mostu. Odpovídám na pozdrav. Číšník si mě udiveně prohlíží. Raději si objednávám další čaj a nenápadně se rozhlížím.


U vedlejšího stolu sedí stará modrá paní. Sedí tu tak už celý týden. Bez ustání si trhá vlasy, ale neustále jí rostou nové. Pokouším se jí vysvětlit, že je to zbytečné. Neposlouchá mě. Třicetileté ženě naproti najednou vypadaly v celých chumáčích. Číšník beze slova zametá a žena se ztrácí ve stínu. Ještě stačila zaplatit. Číšník děkuje a smetá prach se stolu.


Pod mým stolem je kaluž plná slin. Okamžitě tisknu všechny tři spínače najednou a vracím se. Dolů. Černá místnost. Nemůžu se odlepit, tak alespoň předstírám zaujetí. Kolem projde gestapák a mrkne na mě. Dělám, že ho nevidím a zavřu oči. Hlava se otáčí, ale oči zůstávají zavřené.


Šlapu v zablácených botách ulicí plné růží. Žena si lehá na parapet okna a tiše zpívá. Mě kdosi zezadu sráží k zemi. Bolest přijímám mlčky. Ohlížím se do zdi, nakonec udeřím pěstí do stolu. Ze dřeva prýští krev. Prohlížím si ruce, sepjaté asi čtyři metry ode mě, přilepené na stěně. Vidím propast. Vrhám se do ní a narážím hlavou o desku stolu. Odněkud se ozývá veselý smích.


Veliká ruka mi tlačí na hlavičku, že div nepukne. Pukni! Má na to právo? Proč já?


A to mě má stačit!?


Čas

24. října 2009 v 17:35 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Sestupuji

po

scho

dech

do

lůjdurovnouzanosem

Vracím se zpět abych se znovu vracel

Stojím


I když jsem stál kamsi jsem se pohnul

Proto

Sestupuji po

scho

dech

do

lůjdurovnouzanosem

Vracím se zpět

Ale


To bych mohl opakovat do nekonečna a přece bych byl


VITAL VI. - Chloe, vidělas to přece!

24. října 2009 v 17:30 | Ištván Kaděra |  MYON

- "Chloe, vidělas to přece!"

- "Věčně hořící keře zimničných doteků ..."

- "Chloe, já mám strach."


Pod stromem ve stínu jablůňky s propocenými ručníky, s pomačkanými kapesníčky v suchých dlaních žmoulaných, dva bledé obličeje z obnažených rakví, dvě stařeny - studny hluboké.

- "Vzpomínám na promáčená tílka veselých děcek, na rozestavěné hráze u potůčku, konzervy a všechen ten hnus z lidí, vzpomínám na cesty s holemi a sádrovými obvazy, tiše oddychující stroj, vrtačkou hrabou krtka ..."

- "Chloe, nech toho, co se ti děje!?"

- "Vzpomínám na cesty po starodávných ulicích s dlažební kostkou v ruce, překrásné obrazy uprostřed divočiny, zabíjení a mučení, v tichu dětské hry nikdy nekončící spočinutí."

- "Chloe!"

- "Po neonové kambizemi kráčí kamzík ..."

- "Po čem?"

- "Leskne se to. Kristepane, kolik je toho mrože půlka?"


Mladík, který právě usnul, zbystří. Oči zatím otevřené.

- "Něco mezi er a ó, to bychom měli - pé kvé ... ale pardon, bude to nebude to - ká."

- "Co to žvaníš za blbosti!" třese se Tereza.

- "Ššššš ... mrožká, mrožká, rozhánějí mrože! Kuš, vy krávy mroží!"


Mládenec se zamračí, odfrkne, ale naslouchá dál.


- "Zbláznila se, dočista se zbláznila," naříká ubohá holka.

- "I krávy jsou lidské, říkají lidské krávy ... přesto milujeme buvoly? Chichi?"

- "To si mám brát osobně?" naježí se naslouchátko.

- "Ale Terezko, jsme tady, kamzíku! Obejmi anděla!"

- "Jakýho anděla, proboha!?"


- "Koupil jsem si revolver," řekne anděl, říká Chloe, "a co je ... potom?"

Anděl se usměje, natáhne revolver a vystřelí. Přesně po dvaceti vteřinách - a teď pozor: Razdvatrištyrypětšesemvosdevětdesetnáctdvaáct třináctčtrnáctpatnáctšesnácsemnácvosmácdevatenáct mi spadne kulka do dlaně!


Lapálie v šlamastyce

18. října 2009 v 20:20 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

On drží v ruce hada

a strká ho do úst


Pojídat hada

a budit ho kovovým cinkáním

mechanických myšlenek


Snad je to jemný

vyprahlá ústa polykají

lepkavé sliznice ženských genitálií


Ledová vánice mrazivého vichru

držka hada

jeho kluzký lepící se hřbet


Slyší kroky

míjí ho s udiveným pohledem

jenže kroky jeho letadla

jeho startovací plochy

jeho pohledy ...


Břinkot kolejnic

kroky letadla

ticho


Snad by raději spolykal střeva jeho psa

a její prdel obtáhl černými kruhy

ale on zvrací


Oddech lva na poušti

jektá zuby a jeho kolena o sebe naráží


Přišel k ženě

a políbil ji na čelo


V témže okamžiku druhé ženě prudce zmáčkl prsa

Zaječela


Podstata ženy

18. října 2009 v 20:15 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Seděl jsem se středně vysokým

vycházeje z toho, že muž je tedy více

než žena


...


Dobře

muž bude tedy méně než žena

(vždyť je to jedno)

tedy konečně

ženou


Seděl jsem tedy se středně vysokým ženou

a priori jsem se bohužel zmýlil

ale musím při této hře přece předpokládat

že někdo musí být víc

lépe řečeno

mít víc


A já muž musel jsem

přece tu svoji podstatu nějak


Krá krá!!!


VITAL VI. - Slunce vystoupilo k svému vrcholu

18. října 2009 v 20:10 | Ištván Kaděra |  MYON

Slunce vystoupilo k svému vrcholu a pražilo jak šílené. Oblaka líně zívala, ano much se nebe nedotýkalo. Zem se nehýbala - netečná, ptáci neteční a slunce omráčené. Oči otevřené.

V síti v zajetí úvaly se do sebe hroužily, květiny zaprodanců přikryty šatem starých válečníků, proděravělým - ranami milionů kulí, dotírajících na sváteční cyklisty otáčející kolo světa, toho věčného stromu utrpení pro každého, kdo nezná stínový manévr. Květiny očekávaného večera líně jasněly.


Procitnutí

16. října 2009 v 21:16 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Celou dobu jsme se smáli

a když jsme odcházeli

začaji šme plakat


Kostka

16. října 2009 v 21:15 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

3 koťata a 2 husy kráčí

od deseti k pěti

čtyřem

třem koťatům těm samým

co po

jedné ... čtyřech

a konečně šesti

hážou kostkou


VITAL VI. - Co to bylo?

16. října 2009 v 21:13 | Ištván Kaděra |  MYON

- "Co to bylo!?" dávila Tereza na břehu vodu.

Chloe ji obskakovala ve středu kruhu přihlížejících čumilů. Někteří cvakali fotoaparáty. Hyeny.

- "Pusťte mě, jsem lékař," prosekával si cestu davem čistě oholený muž v mléčně bílé košili s tygří kravatou.

- "Už je to v pořádku, děkujem."

- "Rozejděte se, prosím," rozháněl srocení mladý záchranář.

Lidé se postupně vraceli na své deky ke svým časopisům, představení skončilo. Povyražení.

Dívky osaměly. Návrat ke starým dobrým a zaježděným kolejím.


GARÁŽE

16. října 2009 v 21:09 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Já nevím kolik barev je

čtvrtá - třetí

463 464465

červená škoda


Mám prach v mysli

a těžké maškarády ohavného cháma

který vy jste!

se mi omotávají na hlavu


třetí - čtvrtý

bílá škoda

vlak


Už ani to není pravda

pane

béžový favorit

a první muž

stařec

plač


A stará paní s otepí

motocykl


Pane!

který pobíháte kolem mne

zmiz

pláče dítě

pták tě líbá do stehen

zmiz


Otoč stránku


Jen pět a pět je deset

vpolovic

zkrať pětinásobek toho všeho

květu mramoru sklepu tmě

a jasu

brzda


mlč

nepiš

bojíš se toho muže

sklep


malá muška


puška

klec

závora


nepišti dítě!


Nepiš mi, dítě

napiš mi

piš

dítě


budoucnost


...


Pár stop v kruhu

motocykl

piští dítě


Piš mi, dítě

napiš mi


mýdlo

pomýdlí

napomýdlovní


napomýdlostní


sní

sní ho

Bože!


No bóže

pár teček v průsmyku

nechci přestat


pche

záchvaty

těla


Trhej to na kusy!

Zab to!

Naper mu to mečem do krunýře

Hitlerova tanku!


nevinnost


Vrať se!

daktyloskopie

kriminalistika

právo


Duch


ticho

voní cigareta

no a proč a no a co za todlenctoto!


polykají dychy s vuoňou hyperkredence!

výbuchchachá ...!!!


had


Nechci žádný serepatičky

ať je jim mdlo


Garážník


Opravdu tíseň

Mrskači?

Planeta stále odskakuje


slez dolů

vymyšlenče

Fňuk, vole!


prchlivo


Chcete pět nebo šest slov?

nic


květen červen červenec


červenec srpen kladivo kleště

január září

pět šest


říjen listopad prosinec

leden únor březen duben

květen červen červenec

srpen září říjen listopad prosinec leden


atomová bomba


VITAL V. - Filip s Luciem se drží vzájemně za hrdla

14. října 2009 v 19:52 | Ištván Kaděra |  MYON

Filip s Luciem se drží vzájemně za hrdla a pokouší se odtrhnout. Ze všech sil škubají.

- "Nemá to smysl."


Všechno je podivný. Spojení i nespojení. Něco musí mít smysl!!!


VITAL V. - Pod mramorovým náhrobkem

14. října 2009 v 19:49 | Ištván Kaděra |  MYON

Pod mramorovým náhrobkem se svíjí zkrvavený racek. Slepená křídla. Přichází k němu děvčátko a hladí ho, konejší.

- "Racku, stálo to aspoň za to?"


Z povzdálí ji pozoruje mrzutý filosof s náručí plnou starých zplesnivělých knih.

- "Co co stojí za co ...?"


Nejmenší velký král, vládce Bodu, se tiše usmívá. Kolem náhrobku tančí komediant.

- "Je ti milo, u konce hry?"


I s celým hřbitovem se všichni točí v kruhu. Knihy se vrhají se zběsilým klapáním na filosofa.

- "Ach neprodlévejte již déle v nevědomosti!"


Komediant smutně pokleká na oltář smrti.

- "Tolik věcí už jsem prožil, tolik vzdálených míst navštívil, kolik jen žen jsem poznal! Nakonec se zde musím loučit s vámi, jimiž jsem pohrdal ..."


Král Bodu mumlá zaříkadlo a komediant se choulí u zdi.

- "Myslel jsem si, že dělám něco velkého ... něco, co přetrvá věky!"


- "Je to jen marný zápas s větrnými mlýny," pokyvuje filosof a rázně si přihne z láhve.

- "Pohleď," vyhodí láhev, "tak jsi nahoře ..." a láhev se roztříští, "a takto končí všechno."

- "Přesto dohraju svoji komedii až do konce! Dumejte, vážení, o síle činu ..." udělá pěkný kotrmelec - "o síle slova ..."


Do ticha zní podivné praskání. To se k přítomným šourá pomalu starý ctihodný kněz.

- "Buďte spánembohem, i já jsem pouze vymyšlen ..."


Všichni trčí, nehybní a smutní. V záři černého světla z domu smrti vychází vykonavatel.

- "Hle, vrah přichází!"


Přibližuje se světlovlasý mladý poručík v uniformě a s bičíkem v ruce.

- "Tak jdeme. Kdo je svatý, kdo je zmatený, kdo už cosi vytušil ..."


Tango

14. října 2009 v 19:24 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Loďka milá Kamila z mola Týnského

v tůni stesku plakala

ošklivým obličejíčkem

a moudrá kosí v rákosí vědma

házela dívence

do očí slzy


Dívenka plakala

plakala plakala

až se nakonec celá zachumlovala

pozdvihla džbánek

slzičky opadaly


A kotvy plují

až vzhůru

vst ...


a tancujem tango


Mmmmm

14. října 2009 v 19:22 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Bezradnost kteréhokoli počinu

a zarputilost mezi zuby

a proti všem zákonům vznášející se lenost

práce toužícího červa


V krvi se blaho duše razítkuje v teroru

krev vodního draka - sépie

z nudy vytvořeného

a neustále plovoucího


Denní naturel vojáka

beze zbraní

v okovech

v blátě

neúnavně

a

ospale - zahodit


VITAL V. - Je jim příjemně, hlavně, že se vezou

14. října 2009 v 19:14 | Ištván Kaděra |  MYON

Je jim příjemně, hlavně, že se vezou. Zpátky. Najdou cestu zpátky? Voják, co šel kolem, se smál. Dobrý nebo špatný znamení?

- "Zatím to jde lehce," konstatuje už soustředěný Filip.

Ale brzy je ta radost přejde. Škola. Společně nenáviděná stará oprýskaná budova jejich dětství.


- "Co teď?" zeptá se Filip.

- "Nevím."

Očekávání. Satan se zjevil na levé měsíční straně. V podobě šaška. Mizí škola a zůstává holý prostor.

- "GRÁÁÁÁÁHRRR!!!" strašlivý skřek hrdla.

Čirá hrůza. Hoši jsou tišší a tišší, utišují se vzájemně. Satan zahajuje proslov ve strašné a nesrozumitelné řeči. Zvuky jako přímé zásahy. Požírané zbytky dobra. Krmení. Sání.


- "Hele, na blbosti nemáme čas!" vzchopil se Lucius.

- "Tohle si nechceme pamatovat," dodal druhý.

- "Tak co po mně chcete!!?" promluvil najednou jako bez energie v porovnání s předešlým.

- "To víš ty!" řekli oba dvojhlasně a podívali se na sebe pevně.

- "To tady mám stát úplně nahej?"

- "Musíš dělat to, co obvykle neděláš," řekl Filip.

- "To jsou jen slova," zasmál se Satan. "Chcete znát svoji budoucnost?"


Protínání

14. října 2009 v 18:57 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Sedni si chlapecky vulgárně na prdel

představ si krásnou nahou dívku vedle sebe

leží a ty jsi také nahý

mrdáte


A přitom kolem poletuje vosa

a komár tě bodá do zad


A přitom les temně drnčí

kde sedím já u klády


Posaď se

vidíš nahou rdící se dívku v trávě

má zlatou korunu a něžně se usmívá

sedíte naproti sobě

díváte se do očí

a břehy protínání

za zvuku hradních fanfár

tiše dýchají


Prasata


Dchmrřuvž beilosťwy

14. října 2009 v 18:53 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Dachimorařu uov ž

boea i ileo csotiwoyu

uřaromichad vouž

aeob i oeli uyowiťoso


a aa a

čuď

cďchikošvzž

hch jnqťw - b!


Žeziui řap lagiduci

yuvo soqinomachodoca

iuizež pař icudigal

ovuy acodochamoniqos


io oe

c ď ch n ř ť x y z

a eba (ď) aha ke nep ...


cd gh jn

ř

ř

řřřřřřřřřřřřřřřřřřřřřřřřřřřřřřřř


Vzadu na křídovém povrchu

14. října 2009 v 18:49 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Vzadu na křídovém povrchu smaragdové země

usínají sněžné tulipány - vinné révy smutku

kde hraje květinová hudba barevných sklíček

kde obloha je rozsvícená pánvice úžasu

kde osmý klíček sedmikrásky odmyká azur

vypouštěných balónků

z rukou malinkého molekulárního chlapce

za jehož zády kvete ohromný strom lásky

a za tím stromem jezdí čáp

na kolečkových bruslích


Čáp se podobá chlapci

a chlapec se pyšní mým jménem

otáčí se na zvláštní kruhové destičce

až se mu opilé kopřivy smály

zpoza stromu

z jehož koruny shazoval

zmrzlý houslista notové klíče


VITAL V. - Lucius pokračuje v bezcílném potulování

14. října 2009 v 18:36 | Ištván Kaděra |  MYON

Lucius pokračuje v bezcílném potulování, pohybuje se s rozkoší. Levá, pravá.

Já, panovník a vládce vesmíru, syn sebe sama, produkt smyslu a taky jeho vrah.


Vyšplhal jsem se na horu a načrtnul do hlíny kruh. Rychle jsem se udělal, říznul do dlaně a na papíru smísil semeno s krví. Rozdělal oheň. Vůle.

- "Hej, pane, vyjev mi m nevědomé konání! Jsem ztracen! Promluv obrazem, mluv už konečně!! Prosím! Drž hubu! Prosím!!!"


- "Obouváš se, prodíráš davem, pojď!

Někdo tě pronásleduje, vidím je, neboj.

Neboj se, vím, kdo to je.

Tak pojď!

Neohlížej se!

Jen pojď!

Podlez to.

Ukaž mi, že to dovedeš.

Slez dolů a pojď.

Jde to jako nic.

Teď pozor!

Překřič to kvílení!

Zacpi si uši a nezastavuj se!

Pojď.

Nevšímej si jich.

Neboj se a pojď.

Radši zavři oči, les, dovedu tě ...

Neutíkej mi!

Vrať se nebo už se nikdy nevrátíš!!

Dobře.

A teď se připrav.

Připrav se.

Pozor ..."


- "Teď."


Lucius se usmál na Filipa a pomohl mu vstát. Hlava zasviněná od odpadků, od trní.

- "Kde to jsem?" rozkoukával se Filip.

- "Ve mně ... ale neměj strach."

- "V tobě?"

- "Taky v sobě. Jsme teď jako dvojčata," vysvětloval trpělivě Lucius. "Ale ještě se to celý nepovedlo."


POLE SE NUZKÝCH VALNÍ JESETERKA

14. října 2009 v 18:07 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

(jak už se to slovo samotný kamsi vznáší a po hlavě kostka jadna mourovatá nebyl přepis ale pravda ale zase jenom PSANÁ)


Moje kobyla se mi líbila sviňa

moje kobyla se mi líbila sviňa ...

Přadlena není na koni to by si bůh nevymyslela že jsem se na láskyhraně nepolíbila "řekla" slečno jste vy krmena čubka ...

Tam spí stařena se dvěma očima (tam mají všichni oči jinak) tak ta stařena s těma dvouma očima baletila zrovna v beranici po té louce plné květin v Blázincu drahoušku jí říkali ona se usmívala a křičela vy ludry vedle u potoka ležela rozervaná na cáry elektřina monkovník a hlad František rozbušek spatřil a zjitřil krev na jazyku brzy po ránu na schodek když kajak kojil kurvy a lozili ještě po stromech v nějakém hnutí Hippies či co jenikserunšil poetšujkou nerusopetarda a jidočková kirlarebalrdabylá dort žeroucí jako ruřík a RUŘÍK.


Takovó nějakó žalostnó pohádku mi vyprávěly ony nozdry a strašice prej nebude žádnej nebojsa a slečna Eliška pofrancósky a pošpanělsko to je "ekvádorů" nakresli X a Y a klidně všude mezerj mezku šerešmeskalinusparagvaja to je ten tvuj lák drsnek květinah hovnoh je odmoč odnož si od sebe jaká seš včela pilná a pracovitá my ji milujeme plastelínu je foremná a oplácává ruce skřítkama ven no to je radosti ty kulminace a mytofibralózy a je to rychlý nejrychlejší ze všech rychlounů v Rychlajstánu.


Expanze vran a to že potom šest je škaredý číslo když i ta paní za tou plentou říkala to stejný jenže jí chyběly vepředu vlevo dva zuby tak nevím až jinde hledej najdeš a byl to chlap a prosil už prosím ne vždyť je to k popukání když přišla ta princezna tak se rozšoupnul a to vás zahltí a to vás napraví váš mstitel za všechny prarodiče byl ze Švýcarska z Ženevy chachacha a byl to přinejmenším atlet.


Jsem víc žena nelži muž jsem protimuž feministka moje jméno jak tu znělo snad už sto pochopil beránku že oprátku má každý jinde já třeba to neřeknu a těch je moc a tak to říkajou aby to zachránili protože vono moc takovejch chlíváků a že prý umění a pak jim věřte.


Stál včera na pařezu a seděl Ikdybybyk Tutik byl to tovaryš Syn slunce téže vlny ... a hleděl se smát kolem dokola se mi to motá i Ikdybybykovi Tutikovi se to tototo hrrrrrrr na ně Julka ty kresbo ženo svině Lomikámen padá shůry.


Do ženitby ti není co to se na to podíváme jestli byste se neurazili máš Křídlo a verpánek v kopytu koně žádný Bratrstvo už není v Hlavě Inženýra Lukáče tak se sniž a byvší zvěda chvály užeň kristepane mlč já to chcu čistě proto aby mně bylo fajn.


Zima až do žeber to řeže těma pilama z venku nebo rány? a bagančata fuj dole horní místo v polepšovně trochou snahy po včerejšku no žáby nevím proč asi unikají jsem zaujímavý naozaj kdyť je to musí bolet ty grabósky a kouličky posílám balíky nějakejm buchtám a ty to společně žraly a sebe taky kdyžuž takuž i když se diví a heheh prý a já dlouhej nos na ně vytáh a ony polkly suchou slinu.


Cloupatý vopičce se udělalo blbě a lakodýmek ech ech dělá a plyšoví medvídci se mi líbili asi nejvíc mluvilitko se porocckovalo ale i bernardýni udělali pakt míru a přátelství za všechny rakety v hlavě a příšery ve spaní rychle se vrána sebrala a utíkala do noci ve dne jako opice na metalurgickém bále panna sova ne dívky co křičela že si to tak nepředstavovala a my sme si to taky tak NEPřeDsTavoVALi to víš nevím konečně ... ... ...!


(a tohleto až si někdo koupí a tak chudák už asi nepolíbí svou ženu na čelo když mu tady v takovým jakýmsi pravítku naznačím a on se lekne - a - BUDE PO NĚM)


VITAL V. - Jdu dál

1. října 2009 v 21:36 | Ištván Kaděra |  MYON
Jdu dál. Na konci pole už začíná les. Smrky a borovice. Mají tu k tomu vhodný klima. Tak co mi dáš ty, lese?
Vyjadřuje nevyjádřitelné, už pouhou svou existencí. Špatně. Málokdo tomu rozumí. To nejobyčejnější bývá nejtěžší uchopit. Je jako duše. Tělo je nadšený, ale co z toho! Cenzora neobalamutíš. Duši.

Les neměl východ. Potlačenej strach projevenej znechucením. Ještě to vedro k tomu, žízeň. Bahno. Prodírám se strništěm až ke hřbitovu - východ. Očistím se od bláta, roztěkanej a vystrašenej. Tak.
Zaměřím pozornost a zapojím paměť. Všechny smysly potřebují novou energii. Je všude kolem, jen sáhnout. Smích.

VITAL V. - Vypadá to bledě

1. října 2009 v 21:35 | Ištván Kaděra |  MYON
Vypadá to bledě. Nic neexistuje. Nedokážu rozlišit … Tak si zpívám. Konečně se hnul z té smradlavé zastávky počmárané.
- "Nazdar, Lucie," další posel z pekla, hovoří.
- "Nazdar, Luciéé, nazdar, Luciéé!!!"
Mluví, furt mluví. Slova. Jedinej silnej okamžik - kačer Donald. Tak je to se vším.

Ještě jsem se ohlédl. Opilá a ošklivá žena mlátí opilého a ošklivého muže. Jak hnusné. Ale přitahuje mě to, krkavce. Přece jen je to alespoň zábava. Pocit nic moc. Ale nevadí …

VITAL V. - Sebral jsem se a vypadl vocaď

1. října 2009 v 21:34 | Ištván Kaděra |  MYON
Sebral jsem se a vypadl vocaď. Prodírám se davem potenciálních udavačů. Kurvy fašounský! Vzpamatuj se, bratříčku, někdo jde po tobě! Cítím, jak mi supí za zády. Ne, nedám svoje botičky! Povědomej pach. Čmuchám, čmuchám, to znám. Hnusnej smrad. Známej.

V čekárně si Lucius uvědomí, že už ty boty nemá. Zatracení zlodějíčkové, dobře jsem je cejtil … jak jsem se sem dostal!? Ale je tady pořád. Pořád to stejný místo.
- "Ako si tu dlho?"
Major Janko. Udiveně si ho prohlížím, ožralu.
- "Nevím, podlezl jsem to."

Stáli jsme uprostřed obrovskýho kaňonu, hory kamene. Sesouvaly se.
- "Ukáž mi, ako? To je rozkaz, frajer!"
- "Na to ti seru, gumo, ale pojď - chce se mi!"
Chtěl jsem se jenom vytáhnout.
- "Slezeme tudy."
Kolmá skleněná stěna. Nejsem sice žádnej horolezec, ale když na to přijde, neleká mě už nic. Je to jako ve westernu. Střípky z rozsypanýho pokladu, zlato a drahokamy všude kolem. Přírodní šperkovnice, věřím tomu.
- "Přežer se toho!"
Světská sláva polní tráva.
- "Podlezeš?"