revue právem opomíjených

Září 2009

VITAL V. - Nazdařbůh jsem hned vystoupil

29. září 2009 v 22:21 | Ištván Kaděra |  MYON
Nazdařbůh jsem hned vystoupil … v té vesnici. Tnhle domek s oranžovou střechou si pamatuju. Garáž, mlat a kuchyňka. Dvě sekničky s kamínky. Vzadu je pěkný humno.
Lucius váhá, neví, zda vejít. Zaklepe na okno.

V seknici sedí pod kukačkama strýček a tetička, čtou noviny. Nevím, jestli už nezemřeli. Musí jim už bejt pěknejch pár …
- "Tak pojď, už na tebe čekáme."
Posadil jsem se.
- "Ten náš harant vypálil stoh, hromadu sena, slámy … Taky pistoli u něho našli, už ji vytahoval."
- "Taky jsem měl za to, že ..." nestačil jsem doříct, že …
- "Ty zato můžeš! Tys ho zkazil!" ukázal strejček prstem.
Abyste chápali, jedná se o toho borečka z konečné, tušil něco. Je to … nebo to není?

- "Kurva, já za nic nemůžu! Máte ho takovýho, jakýho ste si ho udělali! Ještě jsem ho nestačil zkazit, byl malej - zapomněl by to ..."
Cejtím se uštvanej, pod psa. Výčitky, pořád. Vysrat se na to!
- "Vemu si jenom ty boty, co sem si tady zapomněl."

CESTA DO NEZNÁMA - 6.

29. září 2009 v 22:20 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra
… Zjistil jsem, že zatím nevím vůbec nic. Jal jsem se tedy vést Všemou Svýménou, která mě dovedla až sem. Zabodávala se potvora a já ji vybodával. Chtěla, abysem se na to vybod. Taková to byla mizera.

… Ať že se nechám překvapit, povídá jednou. I řekl jsem si, aťsi. A když jsme tak aťali, došli jsme až do Nigeru. A došlo mi, že začala válka.
Chytl jsem Všemu jako zbraň a celej zelenej začal jsem bojovat. A kristovou nohou šlápl jsem na posvátnou zem. Šel jsem po mramorové dlažbě a svítilo slunce a cvrlikot ptáků se mísil s tichem a já nakonec uviděl … CHRÁM VĚČNÝCH SNŮ.
A přišel ke mně nějakej mně hrozně podobnej borec a řekl: Žádnej chrám věčných snů, ale Chrám věčnejch snů.
Ale dyť je to jedno, ne? Nechápal jsem.
Není, není, rozzuřil se, a co tady děláš? Hned na mě.
A co tady děláš ty? Naštval jsem se.
Já tady bydlím, řekl pyšně a díval se skrze prsty. JÁ JSEM VYSKOČIL!

… Přibližovaly s ke mně jak dvě nemry dvě sůvy s cingrlátkama a za nima jakejsi starej chcípák co to tady prej vede, a zhldal na mě jak na nějaký zvíře. A hned na mě: Áto, áto …

… A hlas se přidal: … a ochmatajen ohmatán a ošuntěn a klidně z tepláren z Budějc … a černý jak viks a černý jak uhel a taft a rips a rybízová šťáva na košili … a mandelinkové koupele v Banské Štiavnici a a a ryby chyby kdyby zaprasený se myly a a a já našel v Chrámu svýho prvního kamaráda.
Jmenoval se Jaroslav Kléž, a že prej se sem dostal z klíšťat. Tomu jsem nerozuměl, a tak mi Jaroslav začal vyprávět svůj příběh:

… Byl jsem prej teda zplozenej na louce asi kilák vod našeho baráku. Nějak to prý na ně přišlo a už se s tím nedalo nic dělat, a tak plodili a plodili, až vyplodili mě.
Jenomže se tehdá přemnožily klíšťata, a tak jich byli plní a máti se to nějak dostalo do krve, a tím pádem do mý krve, a když jsem se narodil, tak jsem sál zrovna jako ti pijáci, a že prej to je normální, jenže to normální nebylo.
Já jsem totiž sál pořád a celej jsem z toho sálal, tak jsem úplně hořel, planul, a jak jsem planul, tak jsem sávával i ty sálající plameny a nikdo by si toho nevšiml, kdyby jsme si jednou nešli sednout do restaurace a já nebyl zrovna v tom svým nejsávavovitějším ražení.
Počkal jsem, až přinesou lístek, a pak celej rozechvělej třískl do stolu a začal objednávat, jen se ze mě sálalo.
V dlani se moře a ty a oni a vám a ne ve skle ale v podstavci na židli a ukroucený ve vomáčce i bez ní tympány do zvonu PROSÍM!

… Pustili jsme se spolu do interesantního a nikdo nekončícího rozhovoru. Ještě z dálky jsem zaslechl naposled sojčí hlas:
UPSAL SES ĎÁBLU, VOLE!
Ale mně už to bylo jedno. Jenom jsem se smál a řehtal sem se a Všema se mnou, asi věděla svý.

VITAL V. - Pojednou se Lucius vzpamatoval

29. září 2009 v 22:17 | Ištván Kaděra |  MYON

Pojednou se Lucius vzpamatoval, zvážil krok, sehnal jízdenku a naskočil do rozjíždějícího už se vlaku. Nádherná dívka, blondýnka s velkýma hnědýma očima a něžnýma rukama. Usmál se na ni.

Přisedl si k ní do kupé, ach, byla tam sama, pozoroval ji. Cosi četla.

- "Co-co si-si čte-eš," zakoktal se.

- "Cože?"

- "Sem-sem c-co ..."

Zadívala se na něho vyplašeně, pak se rychle sbalila a vypadla. Díval jsem se na ďůlek, zbyl po ní.

- "Po-počkej! Miluju tě, asi!"

Už ho neslyšela, asi. Ještě, že mi je všechno k smíchu. He, he, škleby.


CESTA DO NEZNÁMA - 5.

29. září 2009 v 22:15 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra
… A tak jsem šel. Nejdřív jsem se na tu cestu pořádně nadechl, a nakonec jsem se rozkašlal. Byl to hroznej nápor na plíce, a najednou mi začalo bušit srdce a takový mrazení, jako pod proudem.
A pak mi bylo hezky. Věděl jsem kam jdu, co hledám, kdo mě honí. Otočil jsem hlavu a díval se, kdo mě sleduje. Nikdo mě nesledoval, ale já cítil, jak se na mě mačkali. Škubal jsem nohama a začal jsem utíkat. Pak jsem si unavenej zase sedl.

… Napsal jsem první milostnou báseň:
Jseš horká jako láva
a žhavá jako kráva,

a vymyslel jsem teorii:
Zástupy víl poskakují v mrazu a mávají křídly pro zahřátí. Víly stejně jako andělé mají příliš bledé obličeje a čekají. Pak přišla Moudrost a řekla: Zabarvěte své tváře čerstvým sněhem, jen kvůli vám zahořel. Pár jich popošlo a začalo odlétat. Pár se jich potom vrátilo, což jeho rozzuřilo. Bouře vzešla z plamene a vdovy podruhé ovdověly. A vtom se děti začaly usmívat. Z oblohy padaly malé loutky víl.

A šli jsme třeba domů a pěna drtila krystalky soli ve zmuchlané noci s horkou krabičkou jakoby ve stínu, a po stěně stékala čokoláda a naše přání choulila své ruce na živé teplo v tichu. Vibrace tepala jakoby to ani nebyla ona, a stěny se slévaly do očí, které spaly. Po stěně tekla krev, stále živá, stále umírající. V prostoru, který se rozléval přes všechny břehy, v prostoru, který dusil všechny plameny, které se spoza hroud probouzely a unikaly do vesmíru, který je chamtivě pohlcoval, v prostoru smutných a hrozivých tykadel.
Za hradbami se potkávali v náhlém spěchu den a noc, a spirála se rozkládala v přímku, která bez přestání vedla.

… Byl jsem jako moucha polepená pěnou, dychtící sliny jako peří, jako sedlina, a topil se a trhal a trhal a rval to ze sebe jako pijavice.
Nikdo mě nevnímal. Zezadu mě bodali a já se kryl naoko pláštěm a odrazkami, naoko ledem, naoko jsem se vlnil s rytmem, který převládal.

… Naše srdce stejně zoufale tloukla a utlučeni jsme hmatali po střepech. Řezali jsme si těmi střípky dlaně a přibližovali se k mostu. A pak těsně před ním jsme se zastavovali a snili, a byli jinde a nebyli spolu zase sami zase v sobě tyčící dráty v jednom soukolí pro druhého past.
Sledovali jsme divadlo jiné hry, kdo víc, a věděli, že to není k ničemu. Nechtěli jsme se vracet a přece nás to tam táhlo, a tak jsme chtěli, až nakonec zmučení a utrmácení jsme se smáli a křičeli: JEN N NC NMSLT A BB V DW.

VITAL V. - Pak přijdu do nějaké vesnice a ...

29. září 2009 v 22:12 | Ištván Kaděra |  MYON

Pak přijdu do nějaké vesnice a …



- "Ta mládež, dneska ..."

Mladičký strážníček, holá brada, se obrátil namátkou na nejblíž postávajícího Lucia. Stáli opodál tancovačky.

- "Záleží na tom ..." říkám mu.

- "To je pravda," souhlasí biřic a uznale pokyvuje.

- "Já jsem taky mladej!"

- "No jo ..." odchrchle si a pevněji sevře obušek.

Na jeviště představ si to hrne banda žebráků a somráků. Puch se šíří návsí.

- "Mladý, přispěj drobák starýmu člověkovi."

- "Dej mi na polívku."

- "Pokušení svatýho Antonína!"

- "Si tě podám, pičo!"

Klanění tří králů. Ó díky všemohoucí, však se ti pánbůh odvděčí.

- "Táhněte, špinavci ducha a těla páně! Táhněte do pekel!"

Ocitl jsem se nějakým omylem na tomto místě, ale sem nepatřím. Jsem městskej grázl a chuligán! Můžu jít tam, tam, tam, tam, tam, tam. Tak kam?



- "Je pramálo věcí," osloví Lucia poutník - žebravý mnich.

- "Nejsou žádný věci, třeba! Zaklínám vás, apage satanas! Agla! Táhněte k čertu vy neutišitelní, nechte mi realitu, démoni! Miluju starýho dobrýho Descarta … a Newtona. Zmiz, ty překrásná pokušitelko! Zmiz, falešnice! Na čtvrtou kolej ..."


CESTA DO NEZNÁMA - 4.

29. září 2009 v 22:07 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra
… Pak mi Sojka najednou mizel a nechal na stole vzkaz: PŘIJĎ ZÍTRA BUDEŠ ČUMĚT!
Tak jsem teda zítra přišel. Sojka stál na mostě a nadšeně na mě pokyvoval. Už jsem to našel, už vím jak odsud. Pak mi řekl, že mi něco zahraje, a že ať poslouchám. Ale ať jsem poslouchal jak jsem poslouchal, nic jsem neslyšel. Sojka vrněl blahem a já pořád nic.
Vždyť je ticho, nakonec jsem to nevydržel. Musíš poslouchat ticho, musíš poslouchat ticho, žvatlal. Ticho, ticho, a buď už konečně zticha.
A Sojka se rozplýval v tichu a už skoro nebyl vidět, a potom už vůbec nebyl vidět a zůstalo po něm jen to ticho.

… Sojka i ručka jsou dávno pryč, v čudu, a já tady sedím a nic mě nenapadá. Tak jsem si alespoň pustil televizi a z televize vycházely nějaký zvuky, furt v pohybu, a pak najednou nějaký hlas ohlašoval, že příští pořad bude Astronomický kalendář, a já že tomu moc nehovím, spíš na to úplně seru, tak jsem to šel vypnout … protože naše Země není kulatá, ale zploštělá u pólů … a vypnul jsem to.
A pak mi to došlo. Cože? Naše Země není kulatá? Něco mi to říká, co mi to jenom říká? Jak to Sojka říkal, nejdřív melancholický vzpomínky, pak rostlinky, a pak … pak jsme si řekli, že je to kruh, a tam bylo to s tou Zemí.
Musím od začátku. Jak se to jenom jmenovalo? Jak? Liquidita oligofrenie liga mistrů ne ne li lig linqua ano lingvistika … LINGVISTKA. To debilní slovo, ano, slovo, už si vzpomínám, už si vzpomínám. A se slovem je to jako se Zemí. Věřil jsem tomu. Země byla tedy nejdřív placatá, pak kulatá a teď už to je prý jistý - zploštělá u pólů, takže vlastně PLACATÁ V PROSTORU.
A tak nějak to musí být se slovama. Slova nejdřív vedla do kruhu, pak z kruhu ven do spirály, ne znovu. Nejdřív jsme si mysleli, že slova jsou do spirály, a pak jako lidi jsme si řekli, ne, do kruhu. Jenže teď se to nějak změnilo. Ano, ne kruh, ale časová spirála.

VITAL V. - Lucius míjí s vytřeštěným zrakem lavičku plnou vdolků

28. září 2009 v 19:47 | Ištván Kaděra |  MYON

Lucius míjí s vytřeštěným zrakem lavičku plnou vdolků. Sliny. To mi připomíná výletní svačinky vyškemraný od spolužáků. To "dej mi hryza!"

Mám pocit, že stojí na protějším nástupišti a mávají mi, kyselé škleby. Božínku, děkuju ti, že jseš. Jsu. A nový rytmus přidává do kroku, marš!


- "Taková náhoda! Vás bych tu nečekal," přivítá nadšeně svoji oblíbenou zubařku prvního a posledního zubu.

- "Á, Lucius! Tak jak se daří, chlapče?"

- "Blbě, pan učitelko ... vlastně, promiňte, právě jsem potkal bývalou třídní."

- "Ale tak zle snad nebude, ne? Tak se na tebe podváme, už ses dlouho neukázal. Co dělá ta čtyřka vlevo nahoře, pokud se dobře pamatuju? Zejtra opouštím tohle mizerný město, budeš můj poslední ..."

- "Ne, děkuju, jste hodná ..."


Lucius stojí náhle nad propastí. Průzračně křišťálov hladna oceánu a pláž z těch nejzaoblenějších oblázků. Dole pod ním.


Flusnul jsem z tý vejšky a byl v pohodě najednou. Pozor, dámy a pánové, začínám tančit ... Několik piruet a odvážných salt nad propastí, nebezpečím šílející davy. K vystoupení se přidávají pozouny, lesní rohy a tympány. Do extáze vás přivádí cikánská dělostřelecká kapela. Rvěte si vlasy, chudinkové! Kde jsem to skončil?


CESTA DO NEZNÁMA - 3.

28. září 2009 v 19:37 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

... Občas jsme se sojkou potkali i slova bez ruček. Říkáte si, to přeci nejde, slova bez ruček, co to je? Nějaký rouhání, ne?

No v jistým smyslu jo, neudržel jsem smích. Slova jsou přece všechno, třeba kamarádi na K nebo Kamarádi na k. Slovo jak známo vždy cosi vyjadřuje. Neexistuje a ani nemůže existovat slovo, co nic nenamená. Takže všechno jsou slova.

A jak známo, cokoli tady může pobíhat, ležet, slovesa spojky předložky a tak dál, a to nohama hlavou kořeny zvukem nebo klidně rukama. A když rukama, tak Rukama, a klidně i ručkama nebo ručičkama, a klidně i od hodinek, ale jak vidíte, jdou a jsou věci s ručkama i bez ruček, a tak už se nedivte, že můžou chodit slova bez ruček.


VITAL V. - Dva postarší pánové marně zapletení v souboji

25. září 2009 v 18:41 | Ištván Kaděra |  MYON

Dva postarší pánové marně zapletení v souboji. Schopni toliko pohlazení. Ne, žádný konflikt mi nedá možnost výběru. Nevyberu si koho z kdo!


Po poušti se plazí obrovští hadi. Jsou delší, než souš a rychlejší, než písečná bouře.

- "Tak, plaze, nohslede Satanův, zkus mne porazit ... skálu prorůstající zemský kmen! Jen pojď, Leviathane, pojď si zahrát o nebeskou klenbu, příšero. Nechám se nabít miliónem tvých jazyků."

A už se zmítá v klubku plazů ...


CESTA DO NEZNÁMA - 2.

25. září 2009 v 18:30 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

... Sojko, řekl jsem jednoho dne, to jak jsme šli, a jdem hledat kanape a kanastu, zahrajem si o K. A Sojka souhlasil nebo souhlasila, ono se to teď rychle měnila, nejdřív vrána, a pak člověk. A sojka už sojka, nikoli Sojka řekl: Dobře, půjdem hledat kamarády na K.

A hledali jsme a hledali jsme a hledal i a najednou tu byli s náma a vzali jsme si slovník, ten se všema slovama co kdy byly vyslovený, a všechny jsme si, pěkně jedno po druhém vyslovovali a oni se nám postupně objevovali. K Kabaret Kabát Kabel Kabela a mě najednou napadlo Kabelátko.

Ale to ve slovníku není. Byl jsem smutný, a najednou mě takhle Kabelátko poklepalo za krk a já je viděl. Bylo krásné. Myslím, že dokonce vonělo a mluvilo, říkalo kab kab.

Moc se mně líbilo. A já chtěl poznat všechny moje kamarády. A Kamarádi se začali zjevovat sami o sobě. Kačenka Kačenítko Kačenášek. Ježišmarja co se to děje, co jsem s těma slovama udělal, to se to zašmodrchává a jde toho tolik atrolik a ještě trolilíček a já se zbláznil do slov.


VITAL V. - Obrátil se, otřásl a vydal se raději zpět na cestu

25. září 2009 v 18:16 | Ištván Kaděra |  MYON

Obrátil se, otřásl a vydal se raději zpět na cestu. Nějaké ženy kolem mne zmítaly psy. Vrátil jsem se na konečnou, udiven. Mnohokrát zde již byl ... kdysi - a dostal nový strach. Aby Ho nepotkal. Starej známej.


Nakonec překoná ten Bod a nárazy vln se plynule očišťuje. Znovu naskočí, tentokrát do tramvaje, vracet se k jinému zpět. Tam a zpět. Zkažený vzduch.


V tramvaji si Lucius brouká, společně se dvěma probíhajícími chlapci. Houpali se na držadlech. Seděl jsem shrbený, schoulený a roztržitě se usmval. Poselství světu. Děti mívají dobré nápady.

Přistoupili noví cestující, v tom hluku už jen tupě zíral pohyb.


Pak nevědomky vystoupil a přišel sem. Sedl si k sobě ke stolu a objednal pivo. Teď sedí naproti sebe a čeká, co od tebe může čekat. Démonu tváří v tvář. Černá ruka zející do prázdna. Dere se žaludkem ... do mozku a výš!

Satan s kudrnatou černošskou parukou. Půltěla ženy a půltěla muže. Nějaký objekty náhodně objevený ve sněhu - s výrazem ... na co si vzpomněl. Něco, co už zapomněl.


Rychle zaplatil a rychle odešel. Věděl, že na tom nesejde, ale něco udělat musel. Nasednu někde na vlak a pojedu někam. Zpívat si s nějakým známým hercem. Řvát tóny mezi pražce.

Pořád hledám, koho bych potkal, který okno se mi otevře.

Pak vystoupím někde na opuštěné zastávce uprostřed polí. Stožáry praskají mrazem. Bože, jsi stále se mnou?

Bůh v podobě stožáru, plný napětí, v podobě nehybného stromu.


CESTA DO NEZNÁMA - 1.

25. září 2009 v 17:59 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Tak jsem teda vyšel a říkal si No to jsem tedy zvědav. Vsadil jsem se totiž, že najdu neznámo. Ale kde neznámo hledat? Není přece známo, kde neznámo je a co tam vůbec dělá. Dokonce mě napadlo, že neznámo určitě také něco hledá a já si řekl, že musím vědět co. Už mi nešlo o sázku, ale o neznámo samo. Jak vypadá, je samo? Asi musí být samo, když o něm nikdo nic neví. Jenže o něm nikdo nic neví jen ten o kom vím já. A co ti o nichž nic nevím? Ty přece neznám. Ti jsou to neznámo! Nevěřil jsem, že by to bylo tak jednoduché a taky že nebylo. Začal jsem chodit po lidech a seznamovat se s nimi. Ale nějak mi to nepomáhalo. Cítil jsem, že toto neznámo není. A taky jsem hned věděl proč. Protože když někoho neznám a pak ho poznám, tak už ho znám a už pro mě není neznámo. Jenže potom neznámo neexistuje, protože ho nemůžu poznat, protože kdybych ho poznal, už to nebude neznámo, ale známo a to znám a to už nemusím poznávat. Ale pořád mi vrtalo v hlavě, že nějaké neznámo přece existovat musí, přece si ho nevymysleli. Přece když něco nemůžu poznat neznamená, že to není. A tak neznámo třeba je a já ho musím najít! Musím ho najít a půjdu třeba na kraj světa, jen abych ho našel. Když totiž něco najdu, tak to ještě neznamená, že to znám. A tak to bude pořád neznámo, i kýžené poznáno, ale nepoznané. Musím tedy poznat neznámo, ale jen trošku, abych ho nevylekal a ono mi neuteklo. A až ho najdu, tak uvidím co dál.


VITAL V. - Lucius stojí nad téměř kolmou zasněženou plání

25. září 2009 v 17:54 | Ištván Kaděra |  MYON

Lucius stojí nad téměř kolmou zasněženou plání, určitě. Příliš se nerozmýšlí. Jakoby cítil souznění se všemi, kteří jsou teď stejně jako on. Čůrá. Pozoruje stín, který se před ním právě zhmotnil, někdy on sám, většinou měl strach. Byl tam ještě někdo.

Tvář Chloe, toho druhýho a mámy. Tváře všech tváří dále se neměnící. Cítím, že moje tělesnost je jen pocit. Stejně to zapomenu ... a pamatuju si už jen budoucnost.


DVOJČATA

25. září 2009 v 17:49 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Dvě roztomilá bílá dvojčata, Lenka a Lenka s růžovými hedvábnými krčky a hnědýma koženýma botkama si pomalu vykračují po lesní pěšině. Jsou naprosto stejná a naprosto se v ničem neliší.

Vyšla si tak v neděli dopoledne na svátční procházku pokochat se něžnou jarní přírodou a pohladit své nové botky. Cupitají a hopsají jako dvě malinké víly a hnedle je jedna vepředu a druhá vzadu a hnedle naopak. Potichu dýchají.

Mezitím co Lenka vydechuje, Lenka se nadechuje a chvíli letí. Přeskakuje Lenku a ihned vydechuje, kdežto Lenka se nadechuje a vzlétá. Po přeskočení Lenky Lenka okamžitě vydechuje. A tak pořád dokola.


Lenka: To nám to dnes ale pěkně jde.

Lenka: A to se nám to dýchá.

Lenka: Jen aby nám to vydrželo.

Lenka: I vydrží, vydrží, proč by nevydrželo.


Náhle se však hrozivě setmělo.


Lenka: Jéje, asi nám bude pršet.

Lenka: Už to tak vypadá.

Lenka: Nu což, půjdeme raději domů, abychom nezmokla.

Lenka: To je škoda, to je škoda ... nu což, jdeme domů.


Dvojčata se dala do běhu, aby přišla domů včas, ještě než začne pršet. Celá zadýchána a uhoněna nakonec doběhla na autobusovou zastávku právě včas. Sotva stačila naskočit do už už se rozjíždějícího přecpaného tlustého autobusu.


Lenka: Tady se snad celý svět zastavil.

Lenka: A jak se tu špatně dýchá.

Lenka: Už abychom byla venku.

Lenka: Doufejme, že vystoupíme živa a zdráva.


Nakonec se autobus přeci jen zastavil a zpola udušená dvojčata šťastně vystoupila. A už si to vykračují dmoů. Mezitím co Lenka vydechuje, Lenka se nadechuje a chvíli letí. Přeskakuje Lenku a ihned vydechuje, kdežto Lenka se nadechuje a vzlétá. Po přeskočení Lenky Lenka okamžitě vydechuje. A tak až domů.


Lenka: To nám to zase pěkně jde.

Lenka: A to se nám to zase dýchá.

Lenka: Jen abychom nezmokla.

Lenka: I ne, vždyť už jsme doma.


A opravdu. Sotva to dořekla, už byla dvojčata doma. Unavena usedají na pohovku a zhluboka se nadechují. Rychle vyzouvají své nové botky a protahují prstíky.


Lenka: Uf, to byla procházka, celičká jsem polámaná, pomuchlaná.

Lenka: I toť, ale pěkná a příjemná.

Lenka: Ale ještě že už jsme doma, podívej jak prší.

Lenka: Hotové boží dopuštění.


A skutečně. Venku lije jako z konve, jakoby se všichni čerti rozhodli naráz oženit. Ještě že naše dvojčata přišla domů včas.


Lenka: Ještě že jsme doma ... ale, co to ... necítíš něco?

Lenka: No něco ... jakoby se něco kazilo.

Lenka: Ale co to jen může být?

Lenka: Propánakrále, já už vím co to je!

Lenka: Co co, nenapínej mě, co to je?

Lenka: My! Příšerně smrdíme!

Lenka: Fuj! Asi máš pravdu.


Najednou Kdosi uchopil dvojčata za spanilé růžové krčky a šup s nimi do vany. A už je tam Kdosi škrtí, dusí, ždímá a topí a dvojčata celá uslzená a ubublinkovaná křičí o pomoc. A pak je Kdosi nešetrně hodí na zem.


Lenka: Co se to jenom děje!?

Lenka: Kdo nám to tak ošklivě ubližuje?

Lenka: To musí být ale tuze zlý člověk.

Lenka: A ... pomóóóc!!!


Kdosi dvojčata zdvihá ze země a věší na první šňůře co je po ruce. Dvojčata visí na šňůře a vítr se jim posmívá. Mává jimi sem ... a tam. Pomalu jim osychají slzy.


Lenka: Tak nás oběsili.

Lenka: Utopili jak koťata a pak uškrtili.

Lenka: Tak už to je, sestřičko ... na světě.

Lenka: Tak už jsme myslím, mrtvá.

Lenka: Ba, mrtvá ... ale čistá.

Lenka: Nesmrdíme.


VITAL V. - Spěchal kupředu, nervózní

15. září 2009 v 17:17 | Ištván Kaděra |  MYON

Spěchal kupředu, nervózní. To ze strachu před Ní odešel, ještě se necítil. A už si zpíval. Čas jakoby neubýval. Rozechvěle kouřil.

Lucius nastoupil do trolejbusu, postavil se k oknu a nechal jet. Světla nočního města - vzpomínka na budoucnost. Ona tam nehmotná seděla, víla.

Dlouho si ji prohlížel, od hlavy až k patě, ano, byla to ona. Nedokázal jsem vůči ní zaujmout žádné stanovisko. Vyběhl jsem a kráčel k lesu.


VITAL IV. - Zrovna když byly v nejlepším

6. září 2009 v 15:17 | Ištván Kaděra |  MYON

Zrovna když byly v nejlepším a voda už nestudila, ale jen sladce nadnášela, v tom klidu mateřského spočinutí, nebeské hře dosud nevědomých dvojčat, právě v tom okamžiku nejbližšího souznění s celým vesmírem, veškerenstvem, něco podivného a neidentifikovatelného spadlo strašnou tíhou mezi ta dvě srdíčka a rozdělila je.


Vyděšená Tereza se začala topit.


Tkáně mými pohledy

6. září 2009 v 15:14 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Byla vánice a my kostry jsme pochodovali

sněhem a ledovými krychlemi

za zamrzlými řasami jsme cítili krápníky

a ruce se tetelily v děravých kapsách


Řetězy zamrzaly a my jsme se příčili

v loktech a ztuhlými prsty

s ostrými rysy ve skráních a křivkami


Klátili jsme stromy a opalovali větve

za krkem nás pálily uši až jsme se choulili

hladili jsme si stehny hořícími ledy

a kry se nadouvaly


Jehly o sebe skřípaly a svištěly

pustina byla nekonečná

stopy se s dalšími kroky zpomalovaly

a v pološeru jsme cítili přicházet spánek


Oči se přivíraly a krajina se vzdalovala

už nebylo nic jen oči a peří

těla se zlehčovala a vítr ustával

a my jsme usedali


Seděli jsme ve vichru který jsme necítili

nebyl čas nebyl hmatatelný prostor

naše tepny se zkracovaly

a pomalu se všechno zvedalo


Moje bytost se rozpínala a země hořela

v dálce jsem slyšel zpívat ptáky

a plameny ukusovaly


Chrlil jsem ze sebe ledové střepy

uši praskaly a pěnila se vytékající krev

oči se nadouvaly a otíkaly

pálily rozžhavené jehly které svištěly

v pěně jsem dávil mrazivými slinami

vyprahlý krk plný ledové hmoty


Pak jsme všichni vstali abychom znovu padali

do sněhu vichru ohně

a usínali


a budili a usínali

jako každý den každý život


VITAL IV. - Baletka vznešená, božská Chloe

6. září 2009 v 15:05 | Ištván Kaděra |  MYON

Baletka vznešená, božská Chloe vytrhla Terezce ručník z ruky a zahodila ho. Jako zkušená striptýzová tanečnice zavlnila kyprými boky a cudně svlékala jeden hadřík za druhým. Představení pro holčičku. Když byla úplně nahatá, rozeběhla se s pištěním směrem ke břehu a hupsla do vody.

- "Pojď taky!"


Úžasem a podivným studem zkoprnělá Terezka se pomaličku došourala k vodě. Jako by ji oči všech těch mužských kolem svlékaly také a nebylo těch očí málo.

- "Nechceš to ze sebe taky shodit, je to prima!" ráchala se ve vlnách odplouvajícího parníku Chloe.

- "Já se stydím ..."

- "Tak pojď, jak seš!" Ta holka se všech těch pitomejch předsudků nikdy nezbaví, pomyslela si. Přitom žádná ovečka už taky není. Na rozdíl ode mě, chacha.


někomu nahlas vyhrávalo rádio

6. září 2009 v 14:58 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Někomu nahlas vyhrávalo rádio

a se zaťatými zuby se sprchovala

za mudrce, hosta na mši, zemřelého milence

symbol carevny

dokonce už i pro titul


Ĺahostajné kramfleky

6. září 2009 v 14:56 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Mokvavé čiary absúrdna

len pre tých

ktorí neslyšia

fĺaky v maske


Azda sa čuduješ mojmu prevteleniu


Čuš!


Všetky slovanské jazyky

(nezabudni)

všetky sú hladné!


Delfíni

6. září 2009 v 14:54 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Tam jsou delfíni

pak je spatřila

byli to první delfíni

nevadili by novináři


A až ž ...

6. září 2009 v 14:53 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

A Bez Cavyků

Čte Dekadentní Ďecko

Ef F


Geniálně Há Chaos

I Jazy

Kolamy Lkaly


Možná

Nehá

Ňic!


Okolo Popořadě Qám Raší

Řady Slova Šišatí

Tyjátr Ťech UVW

X

Y


Zemžít!


Žeby?!


Vodní pavučiny

6. září 2009 v 14:50 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Padají vlasy jako listy

a pleť se šklebí jako ještěr ka

tělo se sklání jako starci

krev se utápí jako sardin ka

a ruce balancují jako váhy


(Spisovatelé musí být oblečeni jako sportovci)


Uši se nadouvají jako kachní zobáky

a přece

Oči se kalí jako plemena

a přece

Nos už se nahýbá přes zábradlí

Jazyk už pobíhá po palubě

a ruce už nebalancují


Jen hlas se stává pavučinou

a myšlenky se utápí


a právě


Myšlenky se utápí


VITAL IV. - Holky se došouraly na pláž

6. září 2009 v 14:45 | Ištván Kaděra |  MYON

Holky se došouraly na pláž a roztáhly deku.

- "Kde se převlíknem?" rozhlédla se Tereza.

- "Já ti přidržím ručník," mrkla na ni spiklenecky Chloe.

- "Myslíš?"

- "Aspoň si tě pořádně prohlídnu, sestřičko. Jak jseš připravená."

- "Ty tak divně mluvíš ..."

- "Tak šup šup, ukaž mi to svý tělíčko."


Tereza se svlékla, protáhla své pružné a ohebné tělo a natáhla přes něj sporé bikinky. Chloe si ji měřila s očividným zalíbením.

- "Myslím, že jseš připravená," řekla.

- "A na co?"

- "Přece na večer, ne? Ty hloupá. A kdyby jen ..."

- "No dobře, tak teď si to vyměníme," navrhla Tereza omrzele.