revue právem opomíjených

Srpen 2009

V KLECI

30. srpna 2009 v 20:27 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Bylo to ve Francii. Včera nebo některý jiný den. Kolem se procházely země a já tleskal divákům a posouvaly se záclony. Vycházelo všechno úplně přesně. Já utíkal, utíkal jako blázen. A přesto. Milost jsem nedostal. Kolem kroužily jejich bodavé pohledy. Zakrýval jsem svoje oči rozcáranou hadrou a pak mě kamenovali.

Nezůstal jsem sám. Všechny země se stavěly do cesty a jezera polykala modř. Už jsem byl na koni, bez jezdce, já ne.

Tak kdo na mě zavolal ty herce!

Já byl jen divákem, já květy miloval. Stavěl jsem jim plné náruče a rozhazoval je po louce. Opustili mě, opustili mě. Nevadí. Dnes ještě neutíkám, dnes je chvíle, kdy se klaním.

Klaním se vám diváci herci a herečky. Ano. Klaním se vám a ukazuji svoje zuby. Kyselé zkažené zuby.

To bylo skvělé představení. Ty bytosti, postoje a převleky stály také za to.

Měl jsem radost. Už mi neházeli šupiny do klece. Já okusoval ozubená kola vlaků a ujížděl. Šála mi vlála z obličeje, nakynulého obličeje náhlým blahem. Už je ven, už je okolo vesnice.

Nějaké dvě selky mi mávaly. Viděl jsem je už z vlaku. Jenže mezi těmi stromy jsem neviděl nic. Bylo to ve skle, bylo to doma v pokoji. Doma v pokoji u psacího stroje, kde jsem ryl svoje myšlenky. Ano, ujížděly vlaky. Já jsem však jeden chytl. Byl to druhý vlak a prsty se trefovaly kamkoli. Skoro tomu nešlo uvěřit. Ano jistě, v tom pokoji. Možná to byla klec. Ani ty dívky za mnou nespěchaly a někam zmizely. Byla to tedy klec.

Za oknem pršelo. Skla se chmuřivě stáčela do pokoje. Záclony se nadouvaly a dělaly mi nevěstu. Ztrácel jsem svobodu. Bylo to teď. Přesně teď.

Po kolenou mi lezly obludy. Lezly a štípaly a polykaly chlupy. Smrdělo to.

Jenže pak záclony ochabovaly. Už jsem se nestával nepoddajným. Už jsem nechápal nic.

Chápal jsem ty skla, kapky a stoly, dveře, šaty. Ano, sláma. Slévali jsme s přáteli formy.

Jen tak, úplně bez ničeho, holýma rukama.

Dlaně nás od toho pálily a my se toho napovídali. Jak o Černém Pátku, kdy nás babičky strašíly svými pohádkami.

Měly pravdu. Skutečně.


DNES UŽ SI HO KAŽDÝ MŮŽE CHYTIT

30. srpna 2009 v 20:12 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Žili jsme všichni jako na dlani. Nepálila nás záda a měli bychom ještě vlasy. Tehdy se nám zdálo, že vzduch je jako mandle. Tehdy nám ještě neříkali "staré mumie".

Rozehnali nás. A pak ve sklepích jsme tajně odcházeli. Bylo nás pár a postupně nás chytali. Mě si nechali. Já jim dělal otroka. Dali mi najíst a spát a po pár letech jsem už měl blízko k milosti. Všechny pustili. Mě si nechali.

Jako šelma v okovech, trilobit.

Pak jaksi usnuli. Utekl jsem. Utíkal jsem a spal ve sněhu, pod sněhem, vedle svých stop. Vždy jsem uskočil hodně na stranu, abych je zmátl. Pak se to otočilo a já pronásledoval je. Už mi nevěřili. Byl jsem příliš blízko.

A tak jsem se nechal unášet. Nejdřív se to nedařilo, ale pak lidé pochopili a udělali to, co já předtím. A pak jsem si je sbíral. Byl jsem na vrcholu a házeli po mně kameny a listy a já děkoval. Klaněl se až po pás. Byl jsem ve středu.

Ukamenovali mě.

Teď už jsem vzduch.

Teď už si mě každý může chytit.


JEDEN ŽIVOT

30. srpna 2009 v 20:03 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Dvě nahé ženy a muž a dítě. Za zaprášeným obrazem a odrazem jejich podobizen. Prsty se zalykaly, žíznily a vrhaly stíny do propasti. On hleděl na dítě, milenka se choulila a Žena útočila. Chránila si pohlaví před doteky. Polohy se měnily.

Nebylo to v pokoji, ani nikde na světle. Všechno se to odráželo od té zdi, která jakoby splývala s nohama. Vlastně se nic nedělo. Bylo to jako vyvolaný film. Němý film. Mrtvý film.

Byla tam nenávist.

Byla tam láska.

Byla tam bolest.


Byl to prý život.


VITAL IV. - "Myslela jsem, že ti to bude vadit"

30. srpna 2009 v 19:59 | Ištván Kaděra |  MYON

- "Myslela jsem, že ti to bude vadit," nakousla dosud nerozkouslý burák Terezinka.

- "Já jsem si to taky myslela," zasmála se Chloe.

Tereza se na chvíli zamračila, ale ne nadlouho.

- "Vždyť na tom nesejde. Jsme přece jako sestry.

- "A nejen to ..." pokývala svým čelíčkem Chloe.


- "Jak´s to myslela ... ta tvoje vize, jak´s říkala?" vzpomněla si první.

- S tím si zatím nelam hlavu, však se stane, co se má stát. Uvidíme, co to bude ..."

- "No, doufám, že to nebude něco jako dnes ráno," zamračila se Tereza, "podruhý už bych to asi nezvládla."

- "Dočkejme času."


Dívky se přiblížily k molu a opřeny o zábradlí koukaly do vody. Živel jako kamarád. Chloe hodila do vody oblázek a zadumala nad kolem, které se tak udělalo. Rozrostlo se, až nakonec očím zmizelo, navyklým pozorovat ohraničené.

Takhle to tedy je, pomyslela si. Jako v tom snu ...


SYSTÉM A STÍN A BEZNADĚJ

27. srpna 2009 v 18:48 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Plazím se po stěně. Vždy se po někom plazím. Jako had, jako černý had. Jsem všechno a můžu být všechno. Ale v okamžiku jsem jedno a mé zrození plodí v mžiku moji smrt a nový porod. Jsem maminka i dítě, bez závazků. Každý je můj syn, můj život a má smrt. Když se pohnu, ztrácím kusy a když stojím, jsem od rána do večera věčnost. Chci vystoupit z obrazu, uplatit krok a vidět svou tvář. Nikdy nemám tvář, jen tmu. Mé světlo je tma a má tma je nic.

Nic mě nebolí. Jsem bez krve, spíš mrtvola. A umím se spojovat a rozkládat, jako domino, jako barva. Nikdy nevrhám stín. Jsem stěna. Jsem stejně tak žula jako zapalovač a všechny hladím, ač je nemiluji. Musím.

Nepotřebuji nic, jen někoho. Někoho, kdo by uhasil mou žízeň, mé sny. Někoho, kdo si mě vybral. Vždycky někdo přijde.

Táhnu ho k zemi, aby se plazil po mně a chápal. Zabíjím ho. Jsem skála. Každý se jednou vzdá. Já se nikdy nevzdám. Nikdy neopustím svůj smysl.

Jen bych chtěl, opravdu bych na kolenou prosil (jako oni), abych uviděl svůj stín. Stín, který se někde v něčem odráží.

Mě nikdy nikdo nezabije.


Rozvzpomínání

27. srpna 2009 v 18:37 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Vzduchoprázdno bloudění

za mrtvými balvany stesku

zpopelněné křídy

pod černou horou úzkosti

popraskané žilky tepají

dětskými prstíky temnotu

mokrými křídly do hlubiny dechu

lepidla asfaltu a lávy


Už nemrhá ocásky

jako před sto lety

na přání

na horké rty


Jen višně, havran

a ploché tóny

do ticha

které se ptá

a hladí

a medvídci


A byli jsme medvídci

Jako Oni

a brumlali bychom

jako před sto lety


V hluku je rez

a ve rzi je zlato

a všechno se opakuje


Ta Paměť


Kdysi a pořád

27. srpna 2009 v 18:34 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

V parku

On Ona a Lavička

a vlastně všichni

a vlastně sami

a přece


Obalení v listu

poprvé a teď navždy

v Bohu a v Čemkoli

Oni a Já a Obrázek


a dlaně a kapky

víčka

zima

a ústa

bílá bílá


a oči

očička


Labutě

Listy


hnědá žlutá

a ještě na ústa

ještě ne v Bohu

ještě ne Tady


ještě ne stopy

Ještě

Nikde

Nic

Nikoho

Nikomu

Ň


VITAL IV. - Co může být krásnějšího

27. srpna 2009 v 18:29 | Ištván Kaděra |  MYON

Co může být krásnějšího, než lehký vánek v parném polední, bzučení velikánských čmeláků, trylky ptačích orchestrů a vůně pečeného masa, chladivé zmrzliny, cyklisté vlající nehybným vzduchem a vzdálené burácení tryskáče, metoucího si to mezi obřímí oblaky kamsi do exotických krajin, nejsou-li ony pouhou mediální fatamorgánou, snem po nových rajských zahradách, pokojným lenošením v přátelsky naladěném světě, starajícím se a obšťastňujícím své milované ovečky.

Dva z nejhezčích výtvorů boží ruky se radostně procházejí usmívajíce se, šťastné ze vzájemného doteku spřízněných dlaní a celého světa.


- "Kdyby tak takhle mohlo být pořád," posteskla si Chloe. "Všechny starosti smyté sluníčkem a blaho z nekonečné vůně ..."

- "Blaho," zašeptala Tereza, "jsem ráda, že můžu být s tebou."

- "Já jsem taky ráda."


Jako dvě hrdličky, pomysleli si dva postarší mládenci, když na chvíli pozvedli své unavené oči zpoza šachovnice. Cukroušci.

- "Co na nás civíte!" zasmály se obě a odhopsaly do křoví. Svorně vedle sebe přičuply nepouštějíce své vlhké dlaně.