revue právem opomíjených

Červenec 2009

Město

29. července 2009 v 19:34 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Oči a zase oči

jako štěrk

pálí ukapávajíce

do vařících rezavých kotlů

do cizích očí

do snad už nasládlé

plynové země


Šamanské bubínky

Tympány

Tavená ocel v čele


Rtuť na jazyku

rolničky a šepot

prach v ústech

ve větru

a v zádech biče


Teploměry Slabiky a Nervy


Pak maso

maso a krev

maso a krev a mlíko

kyselé a slizkými prsty

čvachtá


V rudě v kovu

v oceli srdce


A na dlani


Nahý

29. července 2009 v 19:30 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Za mřížemi struktury

v otvoru struktury

lešení bez kliky

mastné jak rybičky v oleji

od kotníků po poslední stéblo hranice

bahno rozpatlané ve vzduchu


Larví obličej naráží na cesty

poutní cesty v teplém matném oparu

jak pára vinoucí se ze zbytků

ach, toho sladkého močálu

až k mdlobám do té vůně

lijící se přes hlavu


Jen přičichnout

aby sliny ztuhly

mlsné sliny mlsnější než krev

a kroky

nemožné kroky bez zábrany

šlápnou jinam

(do prdele)


Roztřepená prostěradla perel

v krůpějích potu na cáry

(bez udivené křeči)

zří štěrbinu čisté oblohy

kdesi za oblohou

ve svém panenství


S prsty jako hadicemi

dlaně se rozpínají ve větru

hřbitova a porodnice

té věčnosti a ničeho

neboť věčnost a nic

je zbla čehosi


Špinavé rukavice visí na zábradlí

sprosté jak smradlavý střevíc

a mrkají po očku mrkají

na koláč uhnětené myšlenky

v prachu jediného smetiště

za svitu petrolejky


Milionté kouzlo doteku

a střecha z očí které kradou

hábit proutěného závoje

a brzy hadry

jako ze stáhnuté kůže

padající jako kalhoty


A kapky lítosti matlají polštáře

v mrkající perspektivě

vločky kynou na pozdrav

Zítra

Zítra nashledanou


LETEC

29. července 2009 v 19:20 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Říkal si Quite Wright a byl to pilot. Říkal si tak sám, protože nikdo jiný tam nebyl a byla to jediná slova, která znal. Jen občas, to když se první paprsky ztrácely v jeho prostoru, rozvláčně a zběsile, šeptal. To už se stmívalo a ta chvíle vyvolávala blesky, rudé skvrny, opony, sníh a vlny a kdesi v jeho kabině se rodila s potutelným úsměvem jeho klátivá scenérie. Vždy zpětně si uvědomoval, že kdesi byl a že tam kdesi to bylo. Ale byl to tam kdesi, kde to opravdu, opravdu on? Možná, že vítr jen pronikal skulinami, kde to zavánělo, ale mraky přece všechno neodkrývají.

Jenže on žil, a to věděl naprosto přesně, i když nikdy neusínal. Ale to není věčnost, jen život. Život, kde vždy je něco nahoře a dole a uvnitř. Tam však byla věčnost. V téchvíli ano. Ono se to sice tvářilo tak žalostně a k smíchu, ale byl to smích až k pláči. Ano, plakali. Plakali a v těch slzách bylo to světlo. Jako perský koberec s vitrínou do zrcadla, aby to co se jednou odrazilo, mohlo v tom odrazu najít další a další, ale to znají jen slepci.

Quite dokázal přehlédnout všechno a ničeho si nevšimnout. A mohla mu radit kterákoli z jeho vnitřností, přece neuvěřil. Nevěřil sám sobě, takže prostě nevěřil. On si nelhal, on jen nevěřil. Nebylo proč.

Vepředu na kapotě, na skle, na těle, na stěnách, všude to páchlo a bojovalo. Na život a na smrt. Všechno. Hvězdy a sníh a meteory a déšť a hlasy a moře se tam přelévaly. Každý na každého.Ano, proto i země, planety, bytosti, kameny, stromy.

Quite nechtěl a musel. Bylo to v něm. Co v duši, to na povrchu. Ale jeho tělo a duše byla jedna forma. Splývalo to, jako dvě skla, jako dvě podoby. Bylo to asi někde uprostřed. Po krajích je barva vždy výraznější. Všechno má svůj rám. Takže to byl on a náplasti.

Byl ovázaný a lezly jen oči, a to jen za šera, když se nikdo moc nedíval, jen skrze prsty a skrze sen. Jeho nahota vzbuzovala smích. Smích až k pláči. A v těch slzách našel malou hloupou věcičku na hraní a na smrt. Muselo být ticho, anebo příliš hlasitě, jinak to lezlo do rohů a pod postel.

Quite nikdy nebyl sám. Ale hosté se měnili, přicházeli a odcházeli, jen pár jich zůstávalo, ale ti byli příliš daleko a ruce na ně nedosáhly. Někdy se rozzuřil a plival kolem sebe, aby sliny smyly tu špínu. Lepilo se to, a potom dlouho do večera svítil a myl skvrny, aby se jeho pokoj vrátil do původní formy. A pak se červenal, když lehal a v noci se ani nehnul, aby polštáře nezvětřily jeho bezbrannost.

A byly to právě tyto noci, kdy se potkávali. On uvolňoval svá pouta a ona s příslibem úplného odevzdání přicházela a ukazovala mu svoje obrázky. Ano, byla to především malířka. Všechno kreslila v prostoru a bez rámu, mnoha vrstvami a všemi barvami. Quite se v tom procházel a děkoval za dárky a sám ji za to často vznesl do výše a do hlubiny, na všechny strany.

Milovali se. Ona měla tajemství a on měl klíč. Když poprvé odemkl, stanul ve dveřích a řekl první slovo. A pak šel domů. Dlouho se pak smál, a čím víc se smál, tím dál letěl, až bylo najednou ráno a jemu se nechtělo spát. Pak stavěl celý den kostky a házel kostkami, aby neměl dlouhou chvíli. Na pláži bylo tehdy opravdu nádherně. Všichni měli zvláštní náladu, jakoby něco mělo přijít a koupali se, aby byli čistí a objevily se i první hvězdy po okrajích oblohy. Byl to jen záblesk, ale všichni to viděli. Přilétala královna na obrázkovém koni, a pak najednou kabina, stěny, náplasti, sklo, tělo.

Quite zapomněl na královnu, pláž a tu lež a bylo mu k pláči. Šel dovnitř a bylo mu to už jedno. Tam, tam v tom sněhu se našel. Sice něco ztratil, navenek, ale dveře už stejně někam zmizely. Bylo tam všechno. Všechno co chtěl a co ani nevěděl.

Pak sex. Opadávaly obvazy, stáli tam nazí. Stál tam nahý. Sám. Nikam neletěl. Stál v kráteru, který se pomaloučku zvětšoval, až zmizel a Quite začal poprvé v životě mluvit věty, souvětí a rty se nepohybovaly.

Quite vniknul do svého jména a už mu nebylo rozumět.


VITAL IV. - Čtverec obkreslil kruh

17. července 2009 v 20:34 | Ištván Kaděra |  MYON

- "Čtverec obkreslil kruh, koulel se, až prorazil nejslabší článek čverce. Už předtím byl čtverec rozdělený vejpůl, a předtím načtvrt. Po protržení se znovu rozdělil. Kruh opsal prázdno a shlížel na sebe."

- "Nerozumím," špitla Tereza a bázlivě uhnula pohledem.

- "Taky nevím, co to znamená vcelku," polevila stisk Chloe, "ale to není všechno." Znovu se pevně a odhodlaně podívala té druhé do očí.

- Musíme dnes zůstat pořád spolu, nehnout se od sebe ani na krok."

- "Proč?"

- "Čekala jsem, že se na to zeptáš," pokrčila Chloe rameny.

- "Tak proč?"

- "Všechno se dovíš, neboj se. Nevím, jak bych ti to teď řekla ..."


- "Můžu se tě na něco zeptat?" vstala Tereza. "Vyspala ses s ním? Chci slyšet pravdu."

- "Nebuď pitomá ..."

- "Tak vyspala nebo ne?"


Napjaté očekávání naplnilo vzduch potlačovanou úzkostí. Ticho bylo ohlušující. Chloe přitiskla svoje rty na Terezino ucho a zachroptěla:

- "Ne!"


Jako by ji už nic nedrželo při zemi. Na chvíli zavřela oči a hověla si.

- "Terezko ..."

- "Co je?" probrala se z mrákot.

- "O to přece vůbec nejde, jestli jsem se s ním vyspala nebo ne."

- "Pro mě je to důležitý," zamračila se Tereza.

- "Jak chceš," vstala Chloe a zakroutila krkem. Podívala se z okna ven. Slunečný letní den zrovinka v rozkvětu.

- "Nepůjdeme se vykoupat?" navrhla Chloe a začala plnit tašku.

- "Proč ne ... ještě jsem z toho mimo," povzdechla si Tereza a pomohla Chloe sbalit deku.


- "Skoč si pro plavky, já zatím počkám."

- "Nemůžu tam teď jít," zarazila se dívka, "možná tam ještě pořád leží ..."

- "Ty zbabělá, tak počkej, něco se tu pro tebe najde."


Chloe otevřela šatník a z krabice vytáhla zmuchlané pestrobarevné bikiny té nejposlednější módy. Ušité na míru.

- "Vem si tyhle. A vůbec ... nech si je, budou ti slušet."

- "To přece nejde, taková krása - kolik stály?"

- "Nevím," sehla se Chloe pro obyčejné staré dvoudílné plavky, "já si vemu tyhle." "Dostala jsem je od Lucia," podívala se významně na Terezu.

- "Tak vidíš," nedala se, "tyhle si vemu já."

- "Buď si vemeš tyhle nebo pudeš nahá," zakončila Chloe rázně zbytečnou debatu. "Myslím, že ho to potěší."


- "Co tím myslíš?"

- "No jen se nedělej ..." mrkla spiklenecky.

- "To není pravda!" rozhorlila se maličká.

- "Ale vždyť je to jedno!" objala Chloe smířlivě Terku. "Co sme si, to sme si, ne?"


Zmatená Tereza šudlila o sebe upocené ruce, překvapená nenadálým odhalením. Druhá si ji pobaveně prohlíží.

- "Tak už se vzpamatuj, přece."

- "Divnej den, dneska, divnej."

Chloe zasněně pokývala. Dveře se samy otevřely a obě dívky vyšly držíce se za ruce do sluncem prohřátého dne.


Rozcestí

17. července 2009 v 20:06 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Mžourají brány tulí se límce

Rány kleště ruce

zpátky

kde nikdo nemiluje

ZPÁTKY!


Louže

17. července 2009 v 20:04 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Moře v lednici

Zebou nohy

Vlny se převalují přes

lžíci


Břeh pocitu -

podivné bílé holubice


Smeten vlnou

Chapadla

Další

Další


Zebou nohy


Osmá bráno

17. července 2009 v 20:00 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

O

smá

bráno

slepce

odvěkého

co

se

vkrádáš i

v nahá

roucha tetovaná

pro oko

zeď i hrob

když se

zámky posunou

ty

v

e

j

d

e

š

první branou

po

d

l

o

u

h

é

cestě

kři

vola



Co zanechá skvrny

17. července 2009 v 19:54 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

"Co zanechá skvrny

na křesle

plačíc jak drolící se nehet

když jinotaj vně obzoru

nelze omalovat?"


VITAL IV. - Mlč!!!

17. července 2009 v 19:52 | Ištván Kaděra |  MYON

- "Mlč!!!"

- "Nezlob se na mě. Říkala jsem ti, že dnes ještě ne ..."

- "A ty víš kdy!?"

- "Říkalas mlč," usmála se Chloe.

- "Tak tedy mluv!"


Chloe se zavrtěla, trochu se pootočila a pohlédla na Terezu úkosem.

- "Dnes?" špitla tajuplně a nadzvihla pravé obočí.

- "Děvko!" Terezka se nadechla k výbuch a hyster ...

- "Počkej ještě!" vstala Chloe. "Ještě nevíš všechno."

- "Stačí už, co vím," zasyčela malá.

- "Nevíš nic," změřila si ji Chloe nevrle a sedla si opodál. "Já ho nemiluju, ale potřebuju ho ... jako prostředek. Ty ho potřebuješ."

- "To je mi ale objev ..."

- "Buď zticha, hloupá! Zrovna ty mi máš co vyčítat!"

- "Jak to myslíš?" znejistěla Tereza a přitiskla se blíž ke zdi.

- "O tom později. Teď poslouchej."

Chloe se přisunula blíž a stiskla Tereze paži. Oči a oči. Zkušená zrcadla.


VITAL IV. - Sestry

17. července 2009 v 19:35 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Sestry.


- "Dala jsem mu ránu."

- "Viděla jsem to."


Chloe zavřela za Terezou dveře a posadila ji na zem do rohu. Sama se posadila naproti ní.

- "Tušila jsem, že to uděláš."

- "Bylo to kvůli tobě."

Čtvero černých očí hledělo v příšeří do rozevřelých veřejí. Dosud poklidné vlnění.


- "Vím co se stane..."


Tympány do mozku

17. července 2009 v 19:27 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Po listu se plazí dítě.


Najednou vyplave z vesmírné lodi pavouk, který nese v nákupní tašce deset deka vlašáku od mořského úhoře.


Beruška se chvíli mazlila s chlapečkem.


Madmoiselle Giselle hrálo z tranzistoráku zpoza hroudy plné škeblí a roztroušených husích křídel na prádelníku nebe.


Dítě se ponoří do bublinek, které tryskají z malých fontánek a na břehu visí oběšený básník.


Tlučete mu hřebíkem do hlavy, ale nic z ní neleze. Pak ale skočí do ohně a plane celý svět.