revue právem opomíjených

Červen 2009

ZAPOMÍNÁNÍ

30. června 2009 v 19:06 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Podstata zapomínání spočívá v tom, že když chce člověk něco dělat, a ať mi nikdo neříká, že někdo nechce dělat vůbec nic, že když chce tedy člověk něco dělat, musí nejprve zapomenout. Musí zapomenout na to, že nejde dělat vůbec nic, protože když nad čímkoli přemýšlíme, zjistíme, že to jde dělat i přesně naopak nebo úplně jinak, a že tak, jak to děláme, to s určitostí dělat nelze, existují-li možnosti, které nám ukazují, že to lze dělat právě tak, jak to ony o sobě předpokládají. Když tedy začneme něco dělat jinak, protože jsme zjistili, že to lze dělat i jinak, a tak jak jsme to dělali už to tedy dělat nemůžeme, tak s určitostí brzy zjistíme, že tak, jak jsme to dělali předtím, to s určitostí dělat šlo, když jsme to dělali. A na to právě musíme zapomenout.


(Jestliže si toto posléze přečtu, mohu s naprostým klidem škrtnout poslední větu a napsat:

"A na to právě nesmíme za žádných okolností zapomenout.")


(V další rovině mohu na všechno zcela zapomenout, popřípadě se tím řídit. Ale čím, to už opravdu nechám na vás.)


VITAL III. - Zkalená, děravá studna, kýžené já

30. června 2009 v 18:58 | Ištván Kaděra |  MYON

Zkalená, děravá studna, kýžené já. Já musím být skromná! Aspoň teď. Zoufalý křik do věku Velkého Mlčení. Rozkaz všem božstvům. Musíme si přece pomáhat navzájem, měli bychom. Prakticky i symbolicky.

Tato divoká dvojitá svatba je vždy zrušena jako nezákonná. Tak takhle tedy ne!

Ale přesto jsem cítila alespoň naději. Konec ... i začátek.

Zůstala jsem sama. Ale vím, že dnes se něco stane. Něco, co mi bude nejblíž. To hodné, jemné, doufám.

Na těch fotkách, pořád se k nim vracím, ne, tam to nejsem jenom já. I já musím být trojjediná, i já se vrátím domů. Patřím k sobě.


Cesty jsou plné hadů, ale my půjdeme spolu, ona a ona. Jenom spolu. Dokud mezi nás nevrazí ten chlap.

Budu ji hladit a líbat, ale vezme si ji on - zakousne se do mě. Pevně nás sevře obě ... k sobě!


VITAL III. - Pořád jsem nemocná

30. června 2009 v 18:51 | Ištván Kaděra |  MYON

Pořád jsem nemocná. To světaběh se mi mstí za moji nehoráznou opovážlivost. Chce mě, chce mě pohltit do své tlamy!

Unavuje mě to. Sedí mi to na mozku, to jak se snaží. Nudí mě to, nebetyčně mě to nudí - chce se mi spát, nutí mě to. Tančím kolem své mohyly, já dokonalá. Země se mi trhá pod nohama, bolestné světlo. Beznadějné propadlo. Já nechci být skromná! Nenaleznu uspokojení ani v úplňku neviditelna.

Potkala jsem tam ženu, vypadala jako uklízečka, ale byla jsem to taky já, stará ženská. Krásná bábuška, cha, se závojíčkem.

Pořád jsem ho slyšela plakat. To už snad není pravda! Tekly mu holky tekutý, jako fazole. Jen proto jsem se vracela.

Když jsme se srazili, pomalu splynuly naše obrazy. Jenže my nejsme obrazy, i když z nás potom nezbývá už nic!


VITAL III. - Chtěla jsem to po něm

30. června 2009 v 18:45 | Ištván Kaděra |  MYON

Chtěla jsem to po něm. Potřebovala jsem jen obejmout, slovo lásky, jen vědět, že jsi se mnou.

A on mě odstrkoval, ten, kterej si nezaslouží, se ke mně obracel zády. Prosila jsem ho, mučila, vyzkoušela jsem na něm všechno, co dovedu. Nepochopil. Nechal mě odstrčenou, napospas slzám - ani při bití se ani nepohnul.

I kdybych té svini rozrazila lebku, neprobudil by se! To studený mrtvý dřevo a jeho nicotný problémy. Ten zmrzačenej voják a osleplej turista.

Copak nejsem dost osvícená!? Ani na to, abych ho zmohla? Už se nenechám svírat!


Chce mě, když ho nechci. A naopak. To radši klevetit s ní, šatičky a takový blbosti. Je teď jako můj tatínek, opuštěnej. Dělá, jakoby se nic nestalo, ale už je ho sotva půlka. Tak jak mu mám pomoct!?

Osahává mě. Ten můj naježenej zakrslíček mezi stehny a stárnoucí schnoucí zadek. Jsem mu děvka, to stačí. Směje se mi do očí, když mě znásilňuje. A stříká, stříká. Lepí se mi to na pusince, chystá se pochcat mi obličej. Hnusný, hnusný prase ožralý!!

Schovám hadry té schlíplé nahotě - k smíchu, ha ha. Hej, děcka, taky vám to táta takhle dělá? Smějící se děti s chápavými rameny.

Děcka, já nevím, chci ho? Chci sebe? Ji? Já s nádorem ...