revue právem opomíjených

Květen 2009

POHÁDKA O KLÍCCE, HOLČIČCE A PÍSMENKÁCH

29. května 2009 v 21:27 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Byla jednou jedna mezi kopci chaloupka ana neznala žádnou srandu. Byl tam starý divan po babičce, chléb na stole a na stole taky plno výchovnejch knížek děcka. Takže tam nemohli mít veselo. A bylo tam opravdu velmi smutno. Bydlili tam dva smutní manželé, kteří nemohli mít děti. Jednoho dne se však jejich prokletí zlomilo a narodila se jim malá holčička. Nebyla to ale obyčejná holčička. Byla to prazvláštní holčička. Jako ostatní holčičky jejího věku si hrála s panenkou a se všema úděsnýma slovíčkama a slůvkama. To vlastně je normální, ale ona si s nima hrála tak nějak divně. Nikdo jí nerozuměl a lezla všem tím komolinováním na nervy. Až jednoho dne nebo spíše noci se toto všechno změnilo. Holčičce se zdál první sen a ona mu uvěřila. Ach Bože, jako slovu Božímu. Zdálo se jí o šťastném světě, kde se všichni měli rádi a mohli všechno, protože to uměli. Jednoho se však zdvihla hladina všech močřinových hůjů, moří a kolíbříků. Co jich tam jenom bylo. Ale do města přišel nepřítel. Všechnu zem vyplenil a říkal si PROSTOR. A všickni se sešli v malé klícce jako protiatomovým krytu a nikdo nesměl ven. Uplynulo mnoho let od té pohromy, ale lidé už pomalu zapomínali a zvykali si i na toto nové břímě. Ale už byli pod čepcem. Dívaly se na ně úplně cizí bytosti než doteď. Nastal všeobecný chaos, lidé se nepoznávali a báli se. A v tomto chaosu se ztratila všechna písmenka na Pé. Jakoby se propadla do země. Kde je Livátko, křičeli staří muži, kde mám Línky, vzkazovala jedna paní druhé. A nikdo nikomu nerozuměl a tak to bylo dlouhé a tolik nedorozumění z toho. A bylo to první písmenko, co vylítlo z klece. A Plameňáci jako první začali LIVAT NA TU ZEM. Livat, Livat, Livat, křičely honem děti. Už bylo té bídy dost, už to bylo bezmála zapomenutý. A teď se budeme bát těch revolicuonářů.

A my se jich bojíme my se jich bojíme

my jsme sekta ustrašených prdýlek

my máme písničku bez pl pl plkání

ji přijmi a nauč se její slova.

To si zpívaly děti a s nimi celý svět. Byla to poslední písnička, kde zůstalo jakés takés Pé. Ale nakonec i tuto písničku zapomněli a žili dál. Celičký tábor v klícce se začal věnovat většímu klidu, protože takový malinký prostorek vyžaduje stále ménějo práce. Ta zde již nešlechtí, říkali si, ta je ukryta daleko za našimi mřížemi a tak proč bysme měli vystrkovat svý prstíky ven, když všude dobře doma nejlíp. A děti zase křičely. Už toho na ně bylo asi příliš mnoho. A všechno šlo příliš rychle. Ten prostor totiž, ten velký Prostor se spikl s velkým Časem. Byla to bitva. A jejich děti - lidé toužili po sobě a chtěli utéci svým rodičům a býti už jen spolu. Ale bylo to jako v dramatu. A všude ty děti kolem, všechno to byli herci. Herci na Há. A už se to přeměnilo a tak přišlo na svět po těžkém boji další písmenko. A takhle to pokračovalo pořád, taková zjevení. A ta písmenka byla těmi lidmi, těma lidima. Tak jak unikala z klece, tak sebou brala jména všech lidí, všech bytostí, všeho. A TAK VZNIKL SVĚT! Všechna písmenka utekla a jak uteklo poslední písmenko, narodil se první člověk první zvíře první všechno. A na tom světě v tom prostoru všichni zapomínají až nakonec zapomenou i svoje jména a pak se vrátí zpátky do klece aby je zase vyplivla.

Pak se holčička probudila. Co se s ní jenom stalo. Najednou to byla pro všechny zlá holčička, nechtěla mluvit a pořád jenom zavírala očička. Pak doktor řekl, že je zaostalá, a všichni jí říkali, že je malá scíplina. Jednou přišel holčičku navštívit jeden starý moudrý muž. Říkali o něm, že je blázen nebo filosof. A tento stařec začal vyprávět. Řekl jí pohádku o klícce a písmenkách, kterou už ale holčička dávno znala a jen se podivila, jaktože ji zná i ten starý pán, když si myslila, že jí kromě ní nikdo nezná. Stařec jí však rozuměl a on byl ten kdo jí řekl Otevři oči a Mluv! Toto je veliká Filisioofie a je na tobě, abys vymyslila novou pohádku. Pohádku o klícce, holčičce a písmenkách. Půlku už jí znáš, teď musíš vymyslet pro všechny děti na světě novou. Ty jsi zbraň! Ty půjdeš do boje a znesvětíš jejich bohy a vystavíš nové, ty, kteří nás vyvedou z věčné klece. A pamatuj si! TVÍ BOHOVÉ NEMAJÍ ŽÁDNÁ JMÉNA! Jdi a hledej! A s těmito slovy na rtech stařec zmizel. Z holčičky se lety stala krásná mladá spanilá dívka, dívka krásnější než cokoli. Už jí neříkali scíplina, už jí říkali zlatíčko a ucházelo se o ni mnoho mládenců a ne ledajakých. Byli to samí pánové. Byla to veselá dívenka, pořád se smála, každému pomáhala a s každým prohodila nějaké to slůvko. Ale byla to maska. Nakonec se jí zdařilo to co chtěla a provdala se za samotného krále té země. A byla hodná a pořád něčím škodila. Skrytě, samozřejmě, aby nikdo nic nepoznal. Ale ona měla svůj cíl, ušlechtilý a krásný. Ona to byla kdo zavedl nové slovo - NEVÍM. Všichni byli nadšení, že objevila nové slovo a obohatila tím jejich slovní zásobu jako základní prvek života o další slovo s tak širokým uplatněním. V té zemi se totiž bohatství měřilo podle množství slov, co kdo znal, a všichni jenom mluvili a nic jiného nedělali. A milá královna hned, že vymyslí další nová a nová slova a že jejich země bude mít brzy nejvíce slov na celém světě a celý svět padne našemu malému království k nohám. A skutečně vymyslela další slova: Kdosi, Cosi, Kamsi, ... a lidé (lenoši) si nakonec s tímto postačili alespoň na odpověď. Ale co s otázkami, byl veliký problém. Ale i s ním si poradila. I tento zapeklitý problém brzy vyřišala. A stačila jí k tomu jenom dvě slůvka: Kdo a Co. A lidé si zvykli a brzy už opravdu nikdo nemluvil jinak. Bylo to pohodlnější. Lidé se za celá ta staletí natolik vymluvili, že to přijímali jako záchranu před utopením. Nakonec si už lidé sami, to už byla holčička, dívka i královna stokrát po smrti, vymysleli nebo si to vlastně ani nevymysleli, ale už je prostě nebavilo toliko mluviti a tak už všichni říkali jen jedinou otázku a odpověď - Ty pojď-Kamsi. Nakonec už říkali jenom TPK. TPK TPK. A najednou přiletěli plameňáci se svým PL PL PL. A od těch dob jsou spolu a je jim dobře. Teď už nejde rozeznat ani tpk ani pl, už je to jen jakési chrchr. Ale už zase můžou všechno ale nic nemusí a hodně toho neví a proč taky vůbec by je to nenapadlo taky jak když není čím. A pokud se zase nějaké holčičce nebude zdát nějaký sen, mohlo by tomu tak být až navěky.


VITAL III. - Fotky se nakonec fakt povedly

27. května 2009 v 17:42 | Ištván Kaděra |  MYON

Fotky se nakonec fakt povedly. Jen tu agonickou tvářičku správně utrhnout - anebo právě ona to všechno dělá!? Bezezbytku?

Když jsem se ho na to zeptala, zůstal mlčet.

Jsem tak unavená, já svázaná. A on myslí jen na to ... a na sadistický mučení - kromě toho už z něho mnoho nezbývá. Nezavděčíte se nevděčníkovi. Má to v sobě. Násilí. Jeho chladná objetí jsou mi povelem, rozkaz vytřást z tebe duši!

Musí zdolat ty peřeje, protože jsem posedlá, kvůli němu, ale je možný, že mu jednou dovolím všechno - až vyroste. Co je nebezpečný, to se většinou podaří.

Škoda, že ten druhej je opilec, popíchanej od mý mámy země. Co jen jsem se jí za to vyčinila! A ona říká, že to nebyla ona, kdo mu to udělal. Tak komu mám věřit!? Oku nebo oku?


Poutání

27. května 2009 v 17:36 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Sedneme si?

Třeba.

A kam?

Já nevim, kam chceš.

Když já nevim. Co?

Ach jo.


Tak si sednem sem.

Jé.

Tady je hezky.

Já tě mám asi rád.


Já tebe taky.


Černý bez

27. května 2009 v 17:34 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Uvnitř vystydlé krve

v jejím ledovci

uprostřed jezera

uvnitř jeho víru

a pod ním


Pod povrchem hlubiny

v její propasti

v černé tmě jejího bezedna

a v její noci

v noci nejčernější temnoty duše

raší černý bez

tmou


Jako neslyšitelný zvon

v lese o půlnoci

budí hluchý a trpící strom

jeho vlastními větvemi

až do jeho vlastní kůry

a od ni


Jako lovecký šíp

vystřelený do prázdna

z černé díry

raší černý bez

tmou

a já tisknu dlaně

na své vlastní spánky

a zavírám oči a nechápu


Nechápu mříže za nimiž cítím bezedno

nechápu dno které cítím pode mnou

a kdyby se alespoň dalo někam propadnout

nebo Bože snad ... ani to nevyslovím


Zatím však

raší černý bez

tmou

vzhůru

neviděn neslyšen

kilometry nade mnou

a mne dlouho cosi měsíčného rozvíralo

až podťal jsem jeho stonek

a klesl

do jeho bezedných snů


Jako střela

raším tmou

a obraz zlaté mříže nepřestává mizet v listí


VITAL III. - Nebe nahoře a země dole

27. května 2009 v 17:28 | Ištván Kaděra |  MYON

Nebe nahoře a země dole. Jedna moje bytost stoupá výš a druhá klesá. Ne, dnes nedorazím k cíli, ani se nevydám na tu cestu.

Moje sestra je taky čarodějka, ale neví o tom. A ten paranoidní skřet je dáreček pro ni, ode mě. Miluju muže i ženy, jejich jména, krotitele vyšší i nižší lásky. Všechno jsou stejně ubozí sběratelé, pokakánkové. Hlavně musí být legrace, stůj co stůj. Záleží na hercích a na plánu stvoření, samozřejmě.

Jsem taky slunce, já bledý měsíc ...


Zjevení III.

27. května 2009 v 17:24 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

***

jen pět a pět je 15

a 30/5

a kde jsi?

hučení

ohluchnutí

vyplázni jazyk!


hučení

biče

chčij ty prase

děvko zastrč ksicht mezi

utrpení


přežvykuje

přežvykuješ!

ty!


aah

bolest


kde jsi se tu vzal?

a odkud?


Zjevení II.

27. května 2009 v 17:22 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

***

Pojď. Skoč do toho po zádech a ani se

nenaděješ a jsi v ... klid, klid pánové.


Zapaluje si cigaretu. Sedí v pošmourném dni.

Sedí a přemýšlí.


zapal si!

kouříš a sleduješ svět

je tu pár domů

pár snů

pár životů

můžeš odejít


a přece zůstaneš!

seď!


Zjevení I.

27. května 2009 v 17:20 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

***

přečti si to celý znovu od začátku!


mezitím:

Dívka planoucí třpytí se v kadeři slunce

na diamantové zemi v diamantovém království.

"Je mi blbě. Štěpáne."

"Je mi blbě. Adélo."

"Přátelé."

Odkudsi se vynořil Lišák Šalamoun. Měl

paví péro a jeho ocas byl jak zlatá mince.

"Ach jo, dívko."

"Jak se ti daří."

"Jak se máš."

"Jak ti to myslí?"

"Kdo jsi."

"Proč se nesměješ."

"Proč se bojíš."

"Pojď."

"Pojď."

"Jsi nemocná."

"Uzdravíš se."


VITAL III. - Hurá! Jsem vysvobozena z klece

27. května 2009 v 17:03 | Ištván Kaděra |  MYON

Hurá! Jsem vysvobozena z klece zajetí mocným slovem prvým, jsa rozesmátá. Hračky moje. Málem jsem na vás zapomněla, bludičky ... okolní hemžení - kmit a hmat.

Ach ten protiva jeden, robotek nespokojenej, ukážu mu aspoň jak musí dýchat ... musí se nadechnout, musí vydechnout - musí se už přece uvolnit! Svatej ukřižovanej.


Panenka Máří je moje bába. Vždycky jsem si myslela, že to on je vrah, napovídali mi toho fůru. Nikdá jsem ho nevolala, já nejvyšší trest člověka bohu. Jen mrtvolka, kterou si suší na hradě tohoto světa svého nebožtíka otce.

Ne, vlastně viděla jsem ho ležet ... promrzlej bezdomovec choulící se ke zdem chrámů. Tak jsem ho viděla já. Toho starýho opilce a zloděje. Zahřívali ho už jenom psi.


Jenom mě to rozjelo. Co se mám co starat o psa smradlavýho, kočičko.

Hej! Pojďte popít modré vody do snovýho báru, do té čekárny. Furt ti stejní do mě klopí jednu za druhou.


- "Za hodinku budou fotky," povídaj, když mě na hospodským operačním stole zbavujou štěstí. Furt ti stejní. Roztahujou mi při tom nohy a von zas brečí, dívá se, jak tam lezou, jak si sahají, ti směšní kovbojové. A von to dělal taky, ještě si dobře pamatuju.

Studí to a bolej mě klouby, jak jsou ty nohy pořád rozčapený.

Čichají si, hovádka jedna nebohá.


Vnitřní oko té lhostejné chobotnice mě připravuje na vyšší transcendenci těch nechutností, které za staletí nahromadili chrámoví úchylové, umělci božské esence hnusu. Magické symboly nechť jsou mi symbolem očištění. Jediný herec v nesčetně postav, a to je láska. Obětování. Co by to bylo bez tebe za lásku? A já, co jsem?

Chrámová prostitutka, děvka z maringotky pro žoldáky, já, špinavá feťačka s vředy po celém dívčím něžném těle, nešťastně zamilovaná studentka, taky já. S hlubokou touhou po horách, k tomu chrámu - s nějakým klukem ve všech podobách.


Musím ho postrkovat. A nakonec se stejně vždy vrátím ještě víc sama, než předtím. On tam zůstane, umělec. A já si kleknu před maličkým s jizvou a políbím ho na ni. Jinak nic. Stejně je to jemu, tomu druhýmu, jedno. Nerozliší roztoužený polibek od špinavýho mrdání.


Cosi uvnitř

27. května 2009 v 16:48 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

S obráceným žaludkem

do plynu sahajících vrb

hora se na vidle řítí

v tváři prokletí

nasládlá karta k zemi

nabobtnalá rakovina

jako tehdy u kolébky

když podala Jistotu

ve svých zubech

jedna a ta samá

krutá zmije bez výrazu

prázdno dítěti

aby ukonejšila

navždy

jeho

hlad


V betonu

27. května 2009 v 16:41 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Na kostkách betonu

hadry koně a koně

kutálí se hlavy

s třeskotem po ulici


Jakási hlava a tíseň

kroutí krkem


Ostré byly naškrobené hnáty

co šlapaly středem

po cestě z cesty

a nože a tlak

mezi dupotem kopyt


Pak vstoupil


Studený syrový a surový

z olejové díry

(a neustále vstupuje)

uslintaný jazyk

z šedého smradlavého kanálu


Vyvolal rozkoš v oněch hnátech

a neustále sál jejich šťávu

v nekonečné slizské slasti


Plesnivá svrasklá chlípnost v tělech

nikoli však v hlavách


Hlavy zvracely

a krční žíly se napínaly

v červeni

v bledosti úzkosti


Hlavy byly zaměstnány

nárazy a odrazy

těch potulných bytostí

které přicházely


Holá tvář se odrážela v plné tváři

a plakala stejně nevinná

stejně cudná a chtivá

jako sama myšlenka

pro niž je beton jako polštář

na rozdíl od slova pro naše končetiny


VITAL III. - Dotýkají se mě ti s čirým úmyslem

16. května 2009 v 13:04 | Ištván Kaděra |  MYON

Dotýkají se mě ti s čirým úmyslem. Ten holohlavej s jizvou mě mačká v rozkroku! Smích!! Studem se můžu propadnout, ach, kdyby to jen pomohlo - ale jsem zvyklá už na jinčí ... pohazují si mnou v kruhu.

Dotýkají se též jeho, zuřícího! Nezmůže se už na nic, chudáček. To já udeřím toho cizího trojjediného ... a běžíme pryč.

Já a udavačka. Musím se za trest před nima zohnout, aby mi vyrvali tu studánku. Ach to nééé!!!

Držím mu nůž u krku, aby taky pocítil strach! Ten otrok.


Jak jsme utíkali, zarazil nás plot. Ti za námi taky nebyli špatní běžci. Pokusila jsem se ten plot přeskočit vedle brány, aby mě on - svatej Petříček nezočil, ten výběrčí pokut.


- "Ale já jsem se chtěla jen podívat," říkám mu, tomu s privilegiem vševědoucnosti.

Sám mě pustil branou a ostatním ji přivřel před nosem.

- "Ztrestám tvou pýchu a neoblomnost," dí, "ne, už žádná jablíčka ... stačí paprička a dvě hruštičky," povídá - dárek nového útvaru jeho lásky.

Buď všechno, anebo nic!


Cesta dál vedla. My neschopní seřadit se, zařadit, my jsme nakonec opuštěni. Ten nejvyšší ztratí zájem ... už nemá tu trpělivost - jen rychleji, rychleji ...

Zachumlám se do voňavé kůžičky sestřičky fenky. Její voňavá kteos, Maxima či Hansina?


Zpomalení, zrychlení ... času. Ten absurdní mužíček s jizvou, byla to služka, teď už to vím.


Pl ankton

16. května 2009 v 12:53 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Plachty se plazily po pleších

pleť plechatěla jako plátno

plantáže planuly jako plástve

a na plošině plakala ploutev


Pluhy přeorávaly plynné plynoměry

plži plašili pionýry

plány platily

a pleny plesnivěly


a plavci na pláži plivali

plevy pletichy a plechy

a pl plankton


Touha

16. května 2009 v 12:51 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

šlapat si po hlavě

k Vysněné

už zítra slyšet kopyta

cinkat před domem


Slunce se zalyká

Dnes je Zítra

i včera bylo

v slzách


Tmavne

sen mlaskající zmije

CHCI SPÁT

v unaveném

prázdném

džbánu

bez očí


Suché do tmy

16. května 2009 v 12:50 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

kapkap

Do holého čela

mžourá udýchaný


bumbum

Do slizského těla

křišťálové samostříly


UTOPENÁ OBLOHO!

zalkni se


Nikdy neuhasnou vodní dýmky

záclony nepoddajné

ZACLÁNÍ

paprsečky

PROTO!

SE?

TOPÍ.


Kámen bez vzpomínky v útrobách

16. května 2009 v 12:47 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Ovál světla

za prasklou zdí

netušená

v nitce jeho hlubiny

Čistota

Ve vyškrábaných očích

vítězství jeho Prohry

v pohaslé tmě

na Rozhraní

Klidná pole

padlých Netvorů

chvíli v míru

Papoušek opakuje

všechno od počátku


a Ono vylézá


VITAL III. - Jsou tam všichni - ve snovým klubu

10. května 2009 v 15:44 | Ištván Kaděra |  MYON

Jsou tam všichni - ve snovým klubu, rozděleni jako na počátku ... jako teď. Věc přítomnosti. On je zase tady, blíženec na nejtenčím provázku. Ale tahá za něho jiná.

Ztrácím obrazy, které oni už stačili ztratit. Ona zabila ji. Já sebe. Kvůli němu.

Strom, na který svítí slunce, jsem já - mlčenlivý anděli. Ta spojitá nádoba, špína, okounějící rána. Dobře se jí mluví, vráně. Tři kočky a Velká Kočka - nevěrnice! Střídání stráží.


Svlékám se před vámi, já krásná a nedotknutelná. Cítím, že nic nemá cenu. Tak třeba teď na tebe ukážu pořezaným prstíkem, jen cucej, popel z mé urny! Vycucni si ten jed! Přistup k té budce, začíná nové jedinečné představení. Show pozlacené bytosti pro jednoho až tři diváky, můj trojjediný. Miluju všechny kočky, lhostejno. Já flamendr, pička vína, cheche. A on jen sedí na prcině, jeho kecy ... kontakt rozvázán.


Ale večer si ho probudím, ten horkej tuhej válec mýho potěšení a olíznu ho. Ještě trochu zapáchá, cuká se, dobírám si ho, já vyvolená, toho otroka - jen ať se rozletí, rozpustí se!

Drží mě pevněji, až to bolí, teď se zase já nechám zadusit. Slyším jeho povzbuzování, rozkoše utrpení ... první krůpěje toho kysele nasládlého nektaru, hořkého. Vrátím mu ho jazykem do pusy. Ach.

Červená se kola točí, ty hajzle, kašpárčin výsměch tvé bezvládnosti ...


Usínající vrtulník

10. května 2009 v 15:35 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

I.

OD leva DO prava

husí krok

(a Husí kůže)

Neuvěřitelně dlouho

Do mlhy do skály do země do díry

pod rozviklaný stůl

do Zápachu moči

v Tratolišti mízy a křeči

jako nevěstka,

jako nevěstka!


v Bahně a v Rozkoši

užírá podobu

aby zítra:


Od nevidim Do nevidim

stlala a měnila podobu

a pohazovala děti v alobalu

vyplivujíc slzy staré panny

která něžně něžně hladí

(milióny miliardy nahých krovek)

v putyce naproti

kam Vánek seje tisíce

milióny miliardy

otlučených

propastí


II.

Klátí se

v šeru pustiny

uplakaný oheň (vykouřený)

svůj popel ovazuje

a střídá Barva Barvu

v kanále

OD melancholie PO sodomii

a pláč

Ach

hladí tváře pilotek

co skočily do té propasti

v sychravé hodině

ABY (proč) valily kameny

těch u skály

aby umotaly zámotky

těch nad propastí


III.

Ze strany NA stranu

vrtule se komíhá

v dešti toho všeho

a odbily zvony

v závoji nevěsty

a stařeny

(ony jediné čtou budoucnost)

Slepé Unavené Ospalé

rodičky

Tisící milionté

Mhouřící oči


Zase


Zase


VITAL III. - Já nejsvobodnější obyvatelka

3. května 2009 v 12:14 | Ištván Kaděra |  MYON

Já nejsvobodnější obyvatelka zemské planiny, nervózní znuděná panička, hloupá. Potřebuji hodně času na návrat a hlavně klidný, spaní. Musím ho jednou vytáhnout z jeho vyhřátýho iglů nevědomosti, udělat z něho skutečného muže, sladkou prdelku. Sežrat ty jeho baculatý tvářičky!

Ozubená vagíno! Laskavá učitelko! Je vyděšený z mého měsíce, štěstí, že neví vlastně z čeho. Je to hrůza, zvuk deroucí uši pod mokvajícím plátnem.

Nevadí mu, že ho podvádím. To ne. Chtěl by v tom pokračovat, slídit - a ještě má tu druhou. Aspoň si to oba myslí. Taky je to matka. Míříme na sebe ... a vystřelíme najednou.

Ty nejsi já!!!


Na krku se mi udělala taková bulka. Je to hloupé, bude se mi smát. Dívala jsem se, jak se zvětšuje. Aby to tak byl nádor! Zhrozila jsem se, dnes člověk nikdy neví ...

Už jsou čtyři vedle sebe a pořád další se objevují, omotávají se mi kolem krku, hrozí zadusit! Vypadají jako houby a pořád rostou ... požírají se totiž.

Kroutím je rukama, smotávám, protože utrhnou je - toho se bojím. Ne! Nedám svoje hříchy! Promiň, že jsem zlá. Odpusť!

Možná už se smršťují, smršťují se - už tam nic není a nikdy nebylo! Co to bylo!?

My odpouštíme tobě, jakož i ty odpouštíš nám?


Srdce linií a chce nitrem

3. května 2009 v 12:05 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

v lese se šípy plazil

se ve svém jazyku

až po dno jeskyně


a tichý tak rád jako sen

jako žena šil její děti

a jim půl noci světa


Problémy

3. května 2009 v 12:03 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Nejprv hluboké dno a posléze procitání

vrchol nebesa pokoj nebo kdekoli

únava

a s určitostí při pohledu na kamenný stroj času

tiše oddychující po stěnách

neboť zvuk se šíří souměrně

s pochodem myšlenek - zapomnění

přesto však touha dělení

nezdar

mocná lavina určitosti a bohužel i

neurčitelnosti

posté obracení očí v sloup

jenže nechce být slézán nýbrž

přeskakován - poposkakován

i naopak i jinak

co potom zbývá?


Ale kamkoli se postavím smrt

stojí nesmírnou námahu

na počátku cesty zastavit

a udělat poslední tečku

nutná zbabělost


Tanečnice

3. května 2009 v 11:59 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

S mozkem červa uškrábaného obličeje

Kalu černobílé šachovnice

Bezútěšného kmitotu motoru hrůzy

S mozkem sebevraha bez nástroje

S mozkem světlice před dopadem

Na nastražená kopyta unavených koňů

S mozkem posedlosti

A sžíravé industriality tepu železa

V nadlehčené letargii melancholie

Zohýbající se páteře věčného otroka

S mozkem tápotu bludiště a hledání

Mučidla nárazu výrazu a odrazu

Ďábelského kyselého šklebu

Jakoby vystupujícícho

Z bortící se bílé zdi spáleniště

Odkud kdosi trhaně vykřikuje:

Včera mne potkalo štěstí!

Tanečnice v kubistické dekoraci

Tančí svůj tlustý tanec

Okolo prázdného hlediště

Města


Ztuhlina


Labuť

3. května 2009 v 11:54 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Když cupitáš po tenkém praskajícím ledu

Když cítíš jak se podlamuje

Spínáš ruce k nebi a zadržuješ dech

Hledáš poušť a vidíš že jdeš po tvrdé zemi

Dupneš si

A s ulehčením klesáš do ledové páry

Najednou jsi nahý a stydíš se pohledět

Jseš pokryt blánou a měníš se v slizský kámen

Točíš se ve víru a zamiluješ si první labuť

Schová tě pod svá křídla

Dusíš se a vzpomínáš na horkou kůži

Pak uškrtíš labuť a vejdeš do pekla

Zabiješ všechny čerty a vejdeš do nebe

Špinavý okamžitě zběláš

Potkáš labuť která se na tebe usmívá

S výčitkou v oku

Nesměle se přiblížíš a řekneš miláčku

Zabiju ještě dnes všechny labutě

Nechám si jen tebe

Nebe tě vyvrhne na zem

Zabiješ všechny labutě

Chceš zabít sebe

Jsi kámen

Drolíš se na kousky

Měníš se v prach

Jako prach jsi součástí pouště

Hledáš moře a vidíš že cupitáš po ledu

Pod ledem ve vodě na poušti

Tisíce labutí tě ovívá svými křídly

Jen ta jediná

Tu nemůžeš najít

Vzpomínáš na nebe

Nebo ještě lépe na zemi

Na vodu

Vidíš že jsi pod vodou

Divíš se že se netopíš

Vzpomeneš si na svou smrt

Na smrt labutě

Postupně si odpouštíš všechny své podlé činy

Někdo ti zaráží dýku do zad

S ulehčením si uvědomuješ svoji nesmrtelnost

Otáčíš se

Mrtvá labuť bezvládně odplouvá

Topíš se

Umíráš