revue právem opomíjených

Duben 2009

VITAL III. - Přivedla jsem si ho, ušáčka

30. dubna 2009 v 19:59 | Ištván Kaděra |  MYON

Přivedla jsem si ho, ušáčka, takto k sobě. Byl takový smutný, na měsíci. Z měsice. Podívej, říkala jsem mu, to jsou člověčí stroje, podívej. I hospodu, tu nejhnusnější, jsem mu dopřála. Ale nic, nic mu to nepomohlo, chudáčkovi. Mizel mi před očima, ten trojjediný, už nebyl ani střep své slávy. Nohy se propadly - měla jsem vlastně radost, chacha.

Tak proč jsi se vracel, Atomi, křičela jsem. Kdo je Atomi? Ani já to nevěděla.


za přenádherného půlnočního svitu

30. dubna 2009 v 19:55 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

za přenádherného

půlnočního svitu

tajemstvím možnosti

sotva

až kam

by se dalo

říct


Neblahý intelekt nesmyslného vidění

30. dubna 2009 v 19:54 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Odlehlé místo oplývá poznáním

řekl Zajatec

a zasel květinu

Shnila na semeno ženy

Slitoval se nad Nepřítelem


Rozkveťme

pronikavý zvuk mu rozcuchal elektrické vlasy


Bez překážek přišel ke zřícenině

cela bez poskvrny

ale trůn se zmítal v plamenech

Byli unavení


Znenadání vztekle uhodil holí vedle sebe

z hvězdné oblohy sálal hypnotický žár

Pravěký soumrak

Znelíbil se mu a bičoval odshora


Naposled vrhl bezradný pohled nalevo

Nikdo tam nestál


Zajatec otevřel oči

Viděl dvě studny za obzorem na prahu pustiny

Šel k jejímu žhavému středu


Možná to byl příkaz


Okolo bílého domu

30. dubna 2009 v 19:50 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Když stromy zpívají černošské blues

a starý Lucifer skrčuje škraně

škranětem až na bílý zub

studenavého potu

tehdy si vzpomínáš:


na ženu co psychotičtěla

a nahá běhala kolem hotelu

někde ve Španělsku

a přitom potírala svoje tělo olejem

a hned poté

sdírala jej slovy:


"Škrábou mě čerti"

na kolemjdoucí

nato paní naproti:

"Bojíš se?"


"Ne, nebojím

mám dojem, že se o mě bavíte!"

zasmála se a odešla


"Kurva, co je to za žrádlo!"


Divná melodie

30. dubna 2009 v 19:46 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Divná melodie, která krouží

dobrý důvod pro konec

přivřít oči a být jako princezna


ANKA 45. - Anka /KONEC/

21. dubna 2009 v 19:54 | Martin Švanda |  Martin Švanda

***

Anka

strážkyně jednorožců

má oči v kapsách

a vlasy z havraních křídel


na vejcích sedí dutá přání

až začnou pukat

chci být s ní


VITAL III. - Jehňátko malušenké

21. dubna 2009 v 19:51 | Ištván Kaděra |  MYON

- "Jehňátko malušenké, hi hi hi, je to - nebo to není, hihihi, legrační kapesníčky, tak si smrkám, hihi ... chichichichi. Hele, děcká! Co to máš na sobě, prosím tě? Hihi, takovou ... chachacha ... jé - hmmm, říkals něco? Chachachááá!! Já jsem nějaká malááá jééé, chachá - hele, jezírko. Hej! Co tam děláte, děcká! Neškleb se na mě, co se furt šklebíš, jé ... co to máš na nosééé? Brum brum medvídku bručálníku ..."


- "Co se na mě díváš, pořád."

- "Já se na něho nedívám, přece, chachacha, dvám se totiž ... skrz - cha cha cha. Tak mě vem za ruku - nedám, chichi, bručoun. Už jsme nahoře."

- "Ale jak slezeme dolů?"

- "Už jsme dole, hop hop, přeskoč ušáčku, přeskoč svůj stín. Tralalá tralalá ..."


Bezmeznosti

21. dubna 2009 v 19:44 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Stojím na žhavé prostupující zemi

Někde mezi východem a západem fialového slunce

Stojím mezi obmykajícími póry

Mezi nimiž prosvituje pára


To všechno za dalekým obzorem síťoviny

Mezi bludnými pařezy a rozestavěnými kládami

Na něž usedám

Abych zde svazoval svoje pavoučí prsty

Do kozelce

A abych zde napodoboval

Skřeky mrtvých netvorů

Kteří dusivou hlínou ucpávají

Moje suchá ústa


V písku se objímaly lesklé hroudy

Země studila jak ohořelý svícen v klášteře

Ruce se křižovaly a ocelová vrata skřípala

Kolem hlučel lomoz strojů

A panely se sbíhaly

Betonová ohrada umělého stromu života

Umrle pokyvovala zpoza zdechliny tvora


Kachní zobáky tloukly do rzi mrtvého stroje

Který obrovskými pákami

Ještě rozrýpával zeminu

A gumový panák se chvěl

Na zamrzlé planetární zemi

Jako oblázek kamene

Poslední oblázek poslední rytiny


Vstupuji nahý do nekonečného rudého moře

Aby moje světlo má bledost

Aby moje láska přeměnila bažinu

V tu nejkřišťálovitější říčku

Hned u Pramene


ANKA 44. - nejsou tu lilie

21. dubna 2009 v 19:36 | Martin Švanda |  Martin Švanda

***

nejsou tu lilie

jen rybář lidí

si na břehu odkašlal

za chvíli malou

náprstkem průhledného jitra

zvednou se stíny

z bílých očí lilie


a já už se nesmím ptát

Rolničko, jak ti je

v kořenech slyším

dech Bestie


VITAL III. - "Někde si lehnem, obejmeme se"

21. dubna 2009 v 19:34 | Ištván Kaděra |  MYON

- "Někde si lehnem, obejmeme se - až to bude nejhorší."


Vyšplhala jsem se do kopce, kde byl na mou malou nožičku přichystaný drát - past. Je mi z těch mordýřů tak nevolno, ach.

Obrátila jsem se na vedoucí jedinou možnou. La, la, lalala ... trojjediný jeden mi stiskl ruku. Konečně už spolu. A dál. Ještě není vyhráno ...

Představovala jsem si, jak to bude. Tak to bude.


- "My se pořád vracíme na ty stejný místa, i ta cesta je pořád stejná. Já jsem stejnej ..."


Taky je mu zle, občas. A kolem je tolik života - všechno.

- "Pojďte mi zobat z ruky, vrabečkové, pojďte - i vy, srnečky, copak děláte v tomhle černým lese? Ani rádio nemáte ..."


- "Třeba se nají, pak si lehnou, to jim musí stačit - že vůbec jsou."

- "Jak by jim to mohlo stačit!?"

- "... tak co budeme dělat?"


Našli jsme mapu, ale rozutekla se mu. Taky se utekl. Nenašla jsem tedy ovčáka, ale ovci ...

- "Tak pojď, ovečko, po modré zemi. Zlata ti není dost."

- "Není dost, není ... to kolem, je to všechno nebo není? Všude ty děti kolem, dvojí oči, nejá ..."


Konec

21. dubna 2009 v 19:25 | Igor Genda |  Oto Rachojetina

je konec

je konec všeho

konec všech nadějí

konec všech, co nám stojí za zády

ve své podobě je jenom tady

co v sobě zanechává otisk věčnosti

na hraně

mezi zřícením

a propastí


(konec)


NÁVOD PRO CHOROMYSLNÉ

21. dubna 2009 v 19:23 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Když začneš psát, proběhne hned jako první, možná druhá, třetí ... myšlenka. Ne vždy si na ni vzpomeneš. Začal jsi psát s myšlenkou, která tě napadla a ty jsi ji právě teď zapomněl, ale máš jinou myšlenku, která ti dovoluje započít toto dílo. Zapomněl jsi ji.

Teď se ti toto stává nástrojem. Musíš neustále myslet na to, co jsi úplně na začátku zapomněl a o čem jsi vůbec chtěl psát.

A přesně takto si můžeš chytat jednu myšlenku za druhou, tímto nástrojem. Takto. Až do konce života. Když chceš.

Jak chceš.


ANKA 43. - na konci zahrady loňský

21. dubna 2009 v 19:18 | Martin Švanda |  Martin Švanda

***

na konci zahrady loňský

žebřík rozpřáhnutý do nebe

v půlce gesta

o plot opřený


***

co já jim povím

jak se mám?

nevím

dlouho jsem u sebe

už nebyl

kráčím kolem řeky

a ona se usmívá


VITAL III. - Jsem malá dámička

21. dubna 2009 v 19:13 | Ištván Kaděra |  MYON

Jsem malá dámička, co peleší se s horním i dolním. Něco neklidu a stísněné touhy mě hojí strachem. Říkám tomu utrpení svaté Terézie - z legrace, samozřejmě. Vztekám se nad žárlivostí mé trojice - trojice jednovaječných bratrů.

Jsem ta, která je spasí uprostřed bažin a skal. Ani svatý Petr mi v tom nezabrání, kulihrášek - ten pokladník smlouvy. Lepší to bude na skalách.

Nikudy neslezeš dolů a vrátit se bez poskvrny je to nejtěžší. Správně načasovat bombu ... a už jsem dole.


Půjdu na jih cestou žlutého zlata osudu, narazím a zhroutí mě to. Horké, žhavé, upocené tělo - tekoucí stříbrný sliz. Otvírají se vnitřnosti ... kolem pupíku - moótá se toó ...


Potíže s hlubinnou psychologií

6. dubna 2009 v 18:14 | Igor Genda |  Oto Rachojetina

Viděl jsem jak slepí honí vidícího.

Slepí byli v řadě za sebou a vidící před nimi prchal.

Nejdříve ho nemohli dohonit.

Ale pak se začali oddělovat poslední běžci.


ÚTRŽKY

6. dubna 2009 v 18:12 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Buď je mu zima nebo je mu horko. Neustále se ale snaží na něco myslet. Přemýšlí o vodě, o její barvě, o tom, co je za barvou, o tom, co je v nebi, co je za nebem, o tom, co je vůbec. Pak přivře oči a řekne si jakoby ani nebyl důůůůůůd. Pak se zase převrhne přes všechny brány života a ty její hranice za něž si ne a ne vzpomenout a ne a ne tomu uvěřit. Myslí si, že vítr je na nebi polštářem a polštář nebi závojem. Pak nebe je žena a hladí svého muže jeho. Rozjíždí se vlak, pod jeho koly naříkají pražce. Pak dlouze zafuní a zanechá ú-trž-ky.

Zdáli přijíždí nový vlak a jásavě vykřikuje vykřičuje. Pak hrozivě vyjede z tunelu a teď teď tak naskočit. Ujíždí. Ne, blíží se další a jako pavouk ho svazuje nití. Vše utichá, tmí se a člověk jako by nebyl.


ANKA 42. - tma smí tam

6. dubna 2009 v 18:07 | Martin Švanda |  Martin Švanda

***

tma smí tam

kam jiní nemohou

ohně v oknech mládnou

cizí klíny medových bludiček


v některých klínech smí se

v jiných klínech tmí se

venku

v Tobě

zatměl jsem


VITAL III. - Památného prvního šťastného měsíce

6. dubna 2009 v 18:04 | Ištván Kaděra |  MYON

Památného prvního šťastného měsíce, kdy se slzy z jezera radosti rozlévaly po nebi mho znovuzrození, rozhodla jsem se vydat se za vytouženým magnetickým ovčákem. Nelituju ničeho! Slyšela jsem jeho vzdechy zdálky, avšak neuvěřila jim ihned. Zaváhání a uvíznutí.

Ucpu si vědmí, aby mne proti mé vůli nezavedlo! Trpělivě jsem čekala na svoji příležitost - přejít tu velkou řeku.

Přišel čas. Již perutě halí oblaka sněžná ...


Buď mi nápomocna v mém snažení, sopko nesmírného půvabu, ve svém skvělém návratu! Za každý úsměv dostanu pusu. Nádherné chvění mých kouzelných ňader vypouští motýly z růžových tlapiček. Nakonec stejně nezbývá, než obléci pytel jeptišky, té popelky.


Mé vytrvalé procházky zahradami a rozkvetlými sady, toť pukrlata cudného poupěte slunci. Krize zažehnána.

Temné jsou pošmourné hřbitovy klášterních zdi, svíčky bohulibé. Můj přítel vítr je zháší. Tančím mezi pelargóniemi, omamné vůně kadidel, ach hlava se mi zamotá!

Zrcadlové bludiště. Jsem tam a tam, vítr a déšť, tam.


Tak jsem se zamotala, až nebe zas usedá na průzračnou hladinu, zkusím to naopak.

Cosi mne táhne tím temným za beznadějí a radostným křepelčením. Jak šťastná jsem náhle v dvojím svém obraze!

Kráčela jsem zpříma s pohledem upřeným ... na tu skrytou ženu mých vytrvalých ctitelů. Sama sobě věrná, nevinná. Opatrné cupitání mezi ošklivými háďaty, co nabízejí pomíjivé.

Všechny jsem přeskočila - hup hup - rozhazuje bleděmodrá kvítka svých vyznání.