revue právem opomíjených

Březen 2009

Pohádka o krychličkách

25. března 2009 v 19:18 | Igor Genda |  Oto Rachojetina

Byla jedna malá krychlička a ta se rozdělila na menší krychličky, a ty menší krychličky se rozdělily na ještě menší krychličky, a ty se rozdělily na ještě menší, a ty na ještě menší

a ty na ještěmenší

a tyna ještěmenší

atyna ještěmenší

atynaještěmenší

atynaještěmenší

atynaještěmenší

atynaještěmenší ...


(vyprávějte tuto pohádku svým dětem před spaním, dokud neusnou)


Když

25. března 2009 v 19:14 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Když nasliním prachem zapadané květy

Když pohladím jejich blankytná křídla

Každá žilka překrásného ptáka napne se zduří

Jako tvé vlasy stříhané bavlny

Zachycené na hřebeni

Jako honosný dech a loutkohra větru

V němž se ztrácí smutek šťastného dědečka

Kde vanoucí vráska kreslí rytinu středověkého mistra

Kde na otlučené zemi usíná ochočené děcko

V jehož temeni je zaražena dýka

A ty neviditelná planeto snášíš se ke svému slunci

Ke slunci jehož jasné oko připomíná oko vesmírného psa

Ten pes neštěká a jeho vesmír je klidný

Stejně jako když se oblak znenadání zastaví na své cestě

Na cestě jež právě v tomto okamžiku končí

Na cestě jejíž smysl je někde mezi prvním krokem a prvním zastavením

Stejně jako když se zachvěje květina

Před pohlazením

A absolutní sen ti připomene vodu nehybného jezera

Jezera obrovských vodních kol

A zpěněného víru neutuchající vášně


Avšak v tvém oku je klid

Smích malinké něžné kolibřice

Při prvním polibku

A každá řasa jakoby hladila

Klepýtka oranžového ráčka

Který namalovaná plátna

Balí do stříbrného papíru

Aby všechny letní hvězdy

Mohly odhodit svá zrcátka

A aby se v tíži horkého vzduchu neudusila

Jediná slza

Slza která předčí všechny barvy duhy

A po níž smítko vypluje na průhlednou hladinu

Alabastrového moře

A omyt vlnami bude se jako podzimní listí

Jako leklá ryba do svého království jiker

Jako slavík při své každodenní symfonii

I jako celý uslzený zamžený svět rodící černošky

Bude pokorně zmnožovat a rozpínat

Až po dešti zezelená

Otevřeš oči a já se slepý vrhnu do propasti


Neuvažujíc o roztříštěnosti


ANKA 41. - z nočního rychlíku vyklonila

25. března 2009 v 19:04 | Martin Švanda |  Martin Švanda

***

z nočního rychlíku vyklonila

svou bílou šíji a její vlasy

si noc spletla se svými

vítr jim nakonec půjčil hřeben


tenkrát četlo se

jen z nastavených dlaní

a slabikář schovaný za postelí

nikdo nebudil před usnutím


VITAL III. - Včerejšího, předvčerejšího a každého dalšího

25. března 2009 v 19:01 | Ištván Kaděra |  MYON

Včerejšího, předvčerejšího a každého dalšího předcházejícího se mi událo, že ...


Zničehonic jsem se bezdůvodně rozplakala. Toužila jsem po jeho jeho a přitisknout pevnou kočičí dlaň na svoji jeskyňku. Tolik jsem to chtěla a tolik mě to rozněžňovalo. Říkala jsem si, ty pekelná děvko, Lilitko, udělej mu to, ať na to jakživa nezapomene. Zmrskej ho koštětem! A řvi, ať se stydí!

Nenáviděla jsem ho, milovaného, ten přízrak z minulosti, dětský sen. Už je pryč. Teď už neví, že ... Teď už je všechno pryč.


Od rána do večera jen šukám, tohle a tohle ještě urovnávám, v noci nespím, jen na něho myslím, čekám na něho. Samaeli, brouzdat se zas blátem a věčnem, dotýkat se navzájem, tolik bych si to přála. Ztratila se požehnání seslaných darů, na mlatech mládí jsme je vypráskali bičem. Ach kéž bychom společně zas mohli vstát a společně zas jít. Ach kéž!


Slzičky stékaly Chloe na stránky památníčku, zítřejší, pozítřejší a každé další budoucí.


na ostří nože

22. března 2009 v 22:11 | Igor Genda |  Oto Rachojetina

na ostří nože

na ostří přítomnosti

na ostří chladném jak ocelová dýka

na ostří meče

na hraně břitvy

na břitu ostrém jak nactiutrhání

na ostří zuby

na ostří věčnosti

slepé

bohabojné

a neurvalé


matky těl


se na dvě poloviny proti sobě

rozpadá v odlesku diamantového světla


hladká jak stůl


v zrcadle.


Násilí se plazí nízce podél plotu

uvnitř

v zahradě ticha

oddychuje

vraždí

a rodí


přivázaná ke kůlu


ANKA 40. - ryba už strávila pátek

22. března 2009 v 20:56 | Martin Švanda |  Martin Švanda

***

ryba už strávila pátek

a teď spolkla sobotu

a Jonáš? Nikde


možná ještě zachráním neděli

najdu uzávěr od nebe

vypustím den

za řetízek z hvězd

zatáhnu měsíc


VITAL II. - Tak

22. března 2009 v 20:54 | Ištván Kaděra |  MYON

Tak. Činnost. Chtění v nejžádanější podobě. A ty nechceš nic. Záře té temné podoby, zjevné a odtajněné, NIC!


Ukázka

18. března 2009 v 16:47 | Igor Genda |  Oto Rachojetina

Něco, hleď mě, hleďme tam! Fujtajxl, co nám to ten Šimurka zase prodal: "Bože, vole, vidím všecko přebéžově, jako béžově - ale v různých odstínech.

1. pře: daleko

2. béžově: uvnitř -

To jsou různý cesty - "Poď vole radši dem." A - to - von. Prostě: Antonín. Teda, kurva, an - to - non! Prosím vás, já jsem zapomněl jak se menuju ("Hoši, ty bělice doopravdy pářej," křičí kdosi) A určitě mě nechápete, - to je naprostý omyl (sestra, protože slunce jak zachází, nikdy neprotne obzor, copak to máme s nosem pane Novák - "Nevím jak bych vám to ...)

Je to tady! Spojili jsme se pomocí kolečka, které znamená kruh, světlo je cesta, proniká středem kruhu, ČTVERCE V KRU.

Mapa:

Nevěděl kde je PERNÍK 1:

Šveskový perník v edici cesta dovnitř uvádíme seriál japonské provenience


ale opravdu zřejmě

18. března 2009 v 16:40 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

ale

opravdu zřejmě

na To tlačil

svými prsty

aby se to

prožhavilo

až do toho

imaginárního stavu

představy ...

o něčem -

hezkém ...


ANKA 39. - řezník nechává za sebou

18. března 2009 v 16:38 | Martin Švanda |  Martin Švanda

***

řezník nechává za sebou

kříže v bílé zástěře

trošku od krve, trošku od hrůzy


hrůzu máme společnou

jen nevím za který konec pohřbít

tu svoji, podříznutou


VITAL II. - Lucius už opravdu po něčem touží

18. března 2009 v 16:30 | Ištván Kaděra |  MYON

Lucius už opravdu po něčem touží. Ale řekne si vždy jenom naposle, ano, naposled, počkej Jenyvéfo! Hraběnka L´epardieu si lokla kokota máku ...


- "... cože, plešatej? Kdo? Tak jo nebo ne? Nebo co? Cože???" Soused nepřetržitě spílal do ticha.


Rozplakal jsem se až k vítěznému smíchu - jako malé dítě, zase, jinak nic. Klakson.

Rána, zacinkání, výštěk nemocného psa. A jako poslední hrozivý ... hmyz!


Pozorování, tak jak!? Konec.


Soused: "Poškrabání, vyplivnutí, poškrabání, podrbání, utři nos, ještě jednou utři nos, poškrab židli, poškrábej se, podrbej se pod paží, očichej se, podrb si nos, sklesni dlaně křížem. Oddechni si, lituj se, plač, chceš, furt chceš, ne, nééé. Nééééé!!!"


Ozvěna. Mlčení v celé délce mluvení. Ozvěna. Proud asociac násobený počtem posluchačů. Poklonil jsem se.


- "Tak já půjdu."

- "Nikam nepůjdeš!" vložil se do toho svaloun.


Vrhl jsem po něm kamenem a prosmekl se ke dveřím. Nepozdraviv maniakálního souseda, nerozloučiv se, práskl jsem výtahem.


- "Tak jdi! Jdi si! Jdi už prosím tě a ukoj se! Vem si to něco a vrať se! A hlavně nezapomeň zas někdy přijít," křičí máma namísto buchet s tvarohem. Nenáviděných.

- "Raději kdyby nikam nechodil," obejme ji táta.

- "Tak to by bylo vlastně úplně nejlepší ..."


snídal jsem

18. března 2009 v 16:13 | Igor Genda |  Oto Rachojetina

snídal jsem naslepo

snídal jsem v bezvědomí

snídal jsem v provazech spletených z bílé zdi

snídal jsem na závrať

snídal jsem na vítězství

snídal jsem na stranu neznečištěnou sténáním krkavců

snídal jsem na tváře jež svoji zářivost ještě nevypověděly

snídal jsem na pohyby sající závist vlastního těla

snídal jsem pohled do prázdna

snídal jsem rozpažený úsměv

snídal jsem rány těla na popravišti

snídal jsem s Mohamedovou horou

snídal jsem se sojkou a se skřehulí

snídal jsem se psem který se jmenoval Adas Amov

snídal jsem lachtaní hlavou

snídal jsem očima jež zkameněly

sndal jsem srdcem vyrvaným z dlaně

snídal jsem játry které mi rozvázaly jazyk

snídal jsem flétnou zaraženou v hrudi

snídal jsem pohlavím jedné velké a jedné malé kobyly

snídal jsem vejpůl rozťatým koštětem na vyhánění duchů a žen

snídal jsem bez ohně

snídal jsem bez pokání

snídal jsem bez mýdla kázajícího davu

snídal jsem bez objemu jehlanu v očích devítihlavé saně

snídal jsem bez příčiny a bez důsledku černého a bílého psa

snídal jsem posvátný pergamen

snídal jsem lehátka na věšácích

snídal jsem poslední kapku marnosti

snídal jsem zvon zvící jak tulipán

snídal jsem sváteční oblek se šlehačkou

snídal jsem prosklený krajíc pavích per

snídal jsem vzduch obarvený na černo

snídal jsem víčka Tvých Kroků i víčka Mé Ozvěny

snídal jsem čaj letící vzhůru nohama po dlouhém plovoucím dně prvního z opeřenců


já potkal ve snu sněhovou princeznu

18. března 2009 v 16:02 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Já potkal ve snu sněhovou princeznu

Potkal jsem ji, stavěla sněhuláka

Teplými prstíky kouzlila

Dočasného přítele

Teplými prstíky,

Jimiž zakrývala moje žádostivé oči


ANKA 38. - minulost má zažloutlé listy

18. března 2009 v 16:00 | Martin Švanda |  Martin Švanda

***

minulost má zažloutlé listy

napuštěné omamnou vůní

Tvých rtů

přítomnosti se točí hlava


mezi tím vším tančí

ze zdí Černá nevěsta

připomíná mi zeď a

její nutnost pro přežití


VITAL II. - Líp to cítím, pomyslí si matka

18. března 2009 v 15:58 | Ištván Kaděra |  MYON

Líp to cítím, pomyslí si matka v duchu. Je posedlej ... zbytečně, nevšimne si. Civí, hajzl. Baví ho tělo. Už před se cítí jako potom. Už před se cítí jako potom ...


Štika. Švíca otevře dveře, srocení rodu. Ruce zmizí a hlas - pronese:

- "Bléé, ué. e. e - e ééééééééé. Uééérghhhha!!!"


Rghhérghgh! S! Ssss! Sssssss!!! Hle. Za dveřmi pán, pán s kusem masa v dlani. A povídá: napovídá toho fůru. A povídá: napovídá toho fůru. Hle!


Likvidace Jeseterky (ty mlč!)

9. března 2009 v 19:56 | Igor Genda |  Oto Rachojetina

Šéfe, co mám dělat, rozšířily se mi oči

SAKRA VYSER SE NA TO A ŘIĎ JACKU

ale šéfe ta náušnice, co mám

v obočí je kamera a za náma jede to

auto, předjíždí nás, mává rukama, drží

v ruce zmiji SAKRAJACKU CO TO

PLÁCÁŠ PROBER SE SAKRA oni

nám ukazují zmiji, jestli si ji nechceme

koupit, no to je paráda a z oken

vystřelují barevný plagátky JACKU

PŘESTAŇ UŽ VOLE SAKRA ŘVÁT

no jo ale ta zmije má v očích taky

kamery, ne to je Kulihrášek a chytá mě

za ruce JACKU SAKRA SLYŠÍŠ MĚ!

ZA ŽÁDNOU CENU NESTRKEJ

RUCE DO ŇÁKEJCH SRAČEK!!!


Děťátko

9. března 2009 v 19:51 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Slon udeří do kachničky čelisti

svým chobotem

Kočka s vlčí hlavou zavrčí na starce

Stařec svými bezzubými ústy

sevře její čelist

a pomalu se přemění v oblak,

který odpluje


ANKA 37. - tahle černá Anka

9. března 2009 v 19:50 | Martin Švanda |  Martin Švanda

***

tahle černá Anka

o mě ví

že večeřím s havrany

a ji, že mám nejraděj


proto se mnou nemluví

a čte si dopisy

svázané mašlí ve vlasech

čeká až se z ní zblázním


VITAL II. - Z nitra země se ke mně připlazila Terezka

9. března 2009 v 19:48 | Ištván Kaděra |  MYON

Z nitra země se ke mně připlazila Terezka, svlékla mi kalhotky a zulíbala chvějící se břicho. Trpělivost.


- "Máš zrádný oči, hajzlíku," zasyčela.

- "Tak táhni!"

Rozzuřený mladý muž vrhl kalamář proti dveřím.


- "No tak už se na nás nezlob ..." vracela se máma s prosíkem.


Plazím se po stěně, po někom. Jako had, samička kobry - ta vznešená rea. Moje zrození plodí nové zrození. Rození ... Jsem maminka.

- Synáčku, když se pohnu, roztrhá mě to na kusy!


Mrtvola: "Umím se rozkládat."


Jsem stěna. Semtex a roznětka. Propadl jsem se dolů, do sklepa. Ale co tady dělá ta kočka!?


Ještě jeden poslední úder, a pak ... Tak přestaň už kvílet, konečně!


Jen bych chtěl, opravdu na kolenou bych prosil ... Zápěstí pootočilo naučeným pohybem zlatým klíčkem, máma vpuštěna do.

Zdrceně se posadila na otoman. Nevšímal si jí. Nicméně trpěl jsem.


- "Jdu si zapálit."


Škrtnul jsem na balkóně sirkou - ještě, než jsem to stačil udělat, uviděl jsem, Ji!

Nebyl jsem si jist, ale přesto mě cosi hnalo ven. Ozvalo se zase to ticho.


Lucius se nervózně protáhl, naposled pohlédl na zmijí klubko schoulené mámy mučednice a rychle vyšel ven. To pude, to pude ... Vtom kdosi rázně zazvonil.


Punk rychlý

9. března 2009 v 19:37 | Igor Genda |  Oto Rachojetina

na večeřííí už sem byl

malýýýýý

na večeřííí už sem byl

jjještě naopak

za večeřííí vajíčka

valíííííííí

do dimenzoa zajícůůů

vede lžička Napoleóóón

za večeřííí už sem byl

jjještě naopak

za večeřííí vajíčka

valíííííííí

do dimenzoa zajícůůů

vede lžička Napoleóóón

oj!!!


Pohádka bez konce

9. března 2009 v 19:35 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Vstává princ a hladí beránka:


Beránku můj beránku můj

beránku můj zlatý

Kam se kkzvdrhájíóúmmmmm

(hudebně)

Kam se kkzvdrhájíóúmmmmm


Princ surově shrábl své listí

(nonšalantně)

Princ surově shrábl své listí

a narazil na lišku


Liško prosimtě pomož

Jsem syn ohně a šípu

moje marnotratnost vpěstěna v klíny

opery a hábit oleandrů


A liška na to:

Můj milý apoštoli,

tvá víra je ryze v mém klínu.


Nato se princ vydal na dlouhou cestu.


Chalužnatá stydká blána mlaskajícího

rajčete připletla se mu,

vymačkal z ní všechnu šťávu.


Pak konečně zemřel ...


ANKA 36. - z rozestlané postele

9. března 2009 v 19:31 | Martin Švanda |  Martin Švanda

***

z rozestlané postele

vynesli na dvorek nebožtíka

bílé lednové dopoledne je

k nerozeznání od

mrtvého noční košile

umrzá mezi prsty

po stráni hopkají zajíci


VITAL II. - Lucius se pokusil propíchnout

9. března 2009 v 19:29 | Ištván Kaděra |  MYON

Lucius se pokusil propíchnout vlastní matce ušní bubínky. Přestane slyšet, přestane mluvit. Jednoduchá rovnice.


- "Polož ten nůž!" zařval táta zděšením.


- "Tak aspoň prstík. Nehtík. Vřídek z obličeje," žadoní Lucius, ale nemůže se hnout.

- "To vy trýzníte živé! Ty, matko!!"

Stísněný pocit. Vyrazil jsem. Přidal se ke mně černý psík.

- "Věřím, že bůh se ode mě neodvrátí!"

Úprk. Není to pravda! Nezměnilo se vskutku nic!

- "Narodil jsem se od boha, patřím k nim, k těm nemnohým ... čekají na mě!!"


Vytrhl jsem se a zběsile utíkal. Dveře jsem za sebou zabouchl a rychle zamknul. S ulehčením jsem se svalil na pohovku.


Duše ledů bílých

8. března 2009 v 20:04 | Ivo Kalvoda |  Ivo Kalvoda

Sama duše její

s tělem bílých ledů

skryta v čistých vodách

v říši mrtvé záře

tichých ozvěn kroků

bytí rdousí tiše

pnoucí růže krásy

vítr stoupá s vůní

k slunci zírá němý

oči zhaslé noci

vlastní krví třené

zve.


toužím po kamínku

8. března 2009 v 19:59 | Igor Genda |  Oto Rachojetina

toužím

po

kamínku

spadlém

z nebe

v jehož

odlesku

jsem se

koupal

jednoho

jitra


Mojžíš

8. března 2009 v 19:58 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Mojžíš je už notnou dobu o smrti

a se mnou šili všichni čerti

pak teprve svolali černochy do domu

a musí každou noc chodit

když ztratí podkovu

a člověk zabije pavouka


ANKA 35. - nejvíce opuštěný bývá

8. března 2009 v 19:56 | Martin Švanda |  Martin Švanda

***

nejvíce opuštěný bývá

prvního ledna předchozí den

"jen leťte, leťte holoubci

já musím ještě se psem"


mává nám od dveří

a všichni víme

že tohle není pravda

o dvou koncích

ale přetržená prádelní šňůra

jednoho snu

který se nám nezdá


VITAL II. - Náhle mě probudila prudká bolest

8. března 2009 v 19:52 | Ištván Kaděra |  MYON

Náhle mě probudila prudká bolest za krkem. Pohled z dálky, oddechnutí.

Příslušníci povedené středoevropské rodinky začali Lucia pozvolna, avšak důkladně mučit. Okřídlené pohlavky. Úděsné obličeje úchvatně rozhněvaných šílenců. Vymítání posledního zbytku studu. Máma:


- "Kdes - byl - včera - odpoledne - - co!!?"

Rána. Údery zdůrazňující jednotlivá slova jako při predestinaci.

- "Kdo vám to řekl?"

- "Cos tam dělal?" zkouší to rádoby po dobrém tatík.


Odvěká touha nespatřit nikdy nic živého. Krev. Rozervaný dásně a pěna. Krásně dočervena rozetřený brouček, malý červený brouček. Nehty zarytý do masa a jazyk promlaskávající střevy ... Bušení do krysy.


- To je fuj! Miminko! To je bakaný!!


Rozřezal jsem tu mouchu, žížalu a červa a rozsekal. Ham. Hááám ... a mňááám!!

Nakonec jsem ho uvařil a snědl. Jenže jsem ho spálil, takže mi nechutnal.

Vyběhl jsem z pokoje, kde jste mi podrazili nohy a zkopali mě do bezvědomí. Okovanejma botama jste mi dupali po hlavě.

Řval jsem jak zvíře, ale vy jste nepřestávali ...


- "Cos tam dělal?" optala se ta zrůda ještě jednou. Mlčel jsem. Vybrané buňky asforového bahna. Lucius se v hloubi duše rmoutí.

Kde jsem? ptá se. Dotěrná myšlenka. Život bez nich - bez sebe, vybičuje se k božskému.

Avšak oni o něm nadále mlčí!! O tom od vedle.


- "Byl tady Zvířek, říkal, že tě viděl muckat se s tou cuchtou od vedle. Tak co nám na to řekneš?"


Před mými zraky zhroucení všech nadějí. Nepřišla. Ani odpověď.

Tak dostali jste tu zprávu!! zaplakal zmučený obrátiv se na vy.


- "Nedělej, že neslyšíš! Ví o tom Chloe?" v klidu a trpělivě žadoní o vysvětlení táta.


Čekal jsem zbytečně dlouho na ni. Věčnou. U mrtvých jsem prosil o požehnání. Zmenšují se ... ne, já se zmenšuju ... Zapomněl jsem na ni.


I tunel je dlouhá pouť

2. března 2009 v 20:41 | Ivo Kalvoda |  Ivo Kalvoda

I tunel je dlouhá pouť

I tunel je hluboká smrt

I v tunelu se milovali

I v našem těle, umírali

Neměl jsem nikdy zvířátko milované

Nenacházím své tělo, abych je uškrtil.

Nenacházím své tělo, své světlo,

abych je ušetřil.

A v té době jsme se jeli podívat.

Možná jenom já, toulavý pes.

Byla krásná v zlaté noci, zmírala,

když jí lomcoval.

Třásla se ukrutně,

mlčela,

cukala mnou.

Jemné žilky smrt.

Do masa odnáší prach život,

zalomenou třískou do hrotu bolesti,

svázané provazy jako sloupy dějin hoří lesy ...


4 HAIKU o pejskovi

2. března 2009 v 20:37 | Igor Genda |  Oto Rachojetina

***

pejsek se

chystá do koupele

aby měl čistý kožíšek


***

a ejhle

uklouzl po mýdle

řítí se rovnou do kytek


***

nakonec se mu

na hlavu vysype

ještě bílý pudr


***

jak chtěl být čistý

tak je špinavý

pejsku, znovu do vany!


Na tom světě

2. března 2009 v 20:35 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Z okapu jako kámen stéká potutelný déšt

V rozmočené hlíně se zimomřivě chvěje

pěnkava stočená do klubka z hádků

a za oknem stoupá dým ze sirné žíly

která napíná šlachy svých chapadel

jako když člověk

rozmělňuje svoji bolest


Smyčka se pomalu stahuje nad obzorem

a Ďábel hlasitě kálí v přehršli dojmů

Křičí: Svobodu, svobodu

až na okraj soutěsky do prachu se vyválet

odčinit špínu všeho zla zlem novým

A unavené oko ptáka lhostejně přihlíží

jak v jediném intervalu

pláče oblak jímž se přikryl


Kdosi se staví k oltáři

a formuje hmotu


Je jediné zlo světa

v každičkém přeludu sugesce

vráží do sloupu

jako můra drápající křídly lampu

do níž včera kdosi zasel nevinnost


Je jediné zlo světa


Buď v pokoji


VITAL II. - Lucius zůstal civět

2. března 2009 v 20:28 | Ištván Kaděra |  MYON

Lucius zůstal civět s otevřenou pusou. Probudil mě první náznak mozkové pedofílie, vzpomněl jsem si, a byl nejvyšší čas. Nečas.

Brácha si ještě přidal. I čaj byl ještě teplý.


Přistoupil ke mně chlapeček, který zmizel svět. Vidina nebo sen? V této podobě se zjevuje ten domněle zlý. Vstal jsem, ztuhlý, slabý a poloslepý.


- "Počkej!!" zapištěl.


Je mi blíž. Roste ... ne, já se zmenšuju, proboha! Jsem už sotva tak velký jako on! A ty hrozivé věci, obludné. Obrátil se mi z toho žaludek. Pak jsem spatřil jeho skutečnou tvář - jen na okamžik - vznešeného bledého Světlonoše rebela.

Hrdý trestanec. Kacíř a kazatel svobodné víry. Pod těžkým jhem Nejvyššího Uspořadatele.


- "Zítra - tedy dnes - a pozítří, v porovnání s dnešním, vyvěsím štít. Potřikráte ozvu se jarým trylkem hrdla zkrvaveného, potřikráte tváří v tvář sám sobě jim se pokloníš!"


Nemohl jsem odolat. Naklonil jsem se k té jeho nádherné hebké tvářičce - Chloe!

Temnota a děs! A ty ... ty ... už odcházíš, konečně se pomalu ztrácíš z obzoru, ztrácíte a nic.

Ticho a tepleji.


- "Vřelé díky za služby, jinochu!"


ANKA 34. - nesu Ance konec světa

2. března 2009 v 20:27 | Martin Švanda |  Martin Švanda

***

nesu Ance konec světa

courám alejí popravenečků

sekera napřímila krk

větří fašank v polích


"nebe se dnes stěhuje

na ptačích křídlech

nemá prý na nájem"


šeptá Anka za dveřmi

a dovnitř mě nepustí