revue právem opomíjených

Únor 2009

Aprósie

25. února 2009 v 17:23 | Ivo Kalvoda |  Ivo Kalvoda

Byla krásná, umíral jsem.

Zprvu jsem ji nenáviděl.

Její oči, modrá tíha vzduchu, bílá touha,

byly snad hloupější než já.

Než všichni tito zkurvení blbci.

Někde v sobě chovala svět a

v děšti padala spásná clona světla.

Byla, měli jsme se mít

a v jejím trůnu hledat věčnost.

Sešel jsem z cesty, smrt těla,

stříleli po mně.

Mé já je silnější než já.

Návaly starého jídla mi planuly v ústech,

v krku,

Snímal jsem hrůzu z jejích nohou,

učila se německy,

snad jenom má hra jí přinese hvězdy,

myslel jsem si.

Ve zlatém křídle mi vyprávěla,

chtěla se na mě dívat,

o smrti nenarozených lidí, jejích předků.

Mnoho dní jsem seděl ve stínu

jejího květin mlčení

před hroby neznámých jmen.

Obloha svou modří vplétala

rozžaté vůně léta do srdcí.

Nebyli jsme milující, či nenávistní

a až teď se dovídám ... o naší společnosti.

Neboť tehdy jsme se ještě nenarodili,

jen obtahovali jádro zrození.

V písku jsme pozorovali otisky generací,

zpuchřelé noci snů se konzumují

silou prachu těla.

Něuvědomělé modlitby k nám i k Bohu.

Modlitby k nenávisti.

Sny jsme zanechali moudrým papouškům

a s jejich křídly jsme spouštěli deště

a hnali srny s mláďaty šerem vlhké prány

až k vyčerpání.


3 x HAIKU

25. února 2009 v 17:15 | Igor Genda |  Oto Rachojetina

***

kouzelník krásně zmizí

a přitom by mohl

krásně skákat


V podzimním hájku

v listopadu v lese

slunce žlutě zlaté

modříny - aha


***

dívám se slonem

do chobotu dírám jsem

okem do útrob



TOK PRŮHLEDNÝCH INFORMACÍ 14. - vytváří za mými zády černé hrudky - KONEC

25. února 2009 v 17:11 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Vytváří za mými zády černé hrudky

nepocházející z tohoto světa,

ani z jakéhokoliv jiného světa,

černé hrudky nabité sebevědomím

a jakýmsi neurčitým pocitem

nevyslovitelnosti spojeným s drásáním

tužeb a úhybnými manévry strážných

andělů ozbrojených samolepkami,


vytváří za mými černými zády bílý prostor

pro vnikání životodárného fluida,

na náměstí se prodávají mentolové bonbóny,

spása pro diabetiky.


Za mými zády jako černá spása číhá pokušení,

přichází číšník s fantastickým pyjem

a mohutným pravým bicepsem,

zatímco zbytek jeho těla je křehké puzzle

servírované mi na stůl.


"Tady je jehla a nit, dělejte co umíte,"

nakvašená svačinářka pokládá poslancům

na stůl Barbie-prostitutku a odbíhá do

kantýny vyleštit puklá zrcadla.


Ten zvuk však zrcadla dráždí k nepříčetnosti.


Čtenář se však také musí jít někdy vysrat,

dopřejme mu tedy toho potěšení,

ale nenechávejme ho dlouho o samotě,

sic odtud zdráv nevyjde.


ANKA 33. - přes noc vysypaná

25. února 2009 v 17:02 | Martin Švanda |  Martin Švanda

***

přes noc vysypaná

z hodinek noc

šimrá Anku na patách

na stropě pod námi

bydlí úplně červený

a trošku přizamčený korálek


někdy je slyšet pláč

ze stěn se potom sypou křídla


***

a pak

bojíme se slov

aby jich nebylo navíc

a ticho někdy krutá tečka

bez smilování ostrá


VITAL II. - Konečně snídaně

25. února 2009 v 16:58 | Ištván Kaděra |  MYON

Konečně snídaně. Hadi na zdi a zelené rakety světla, pochodně, já vím. Zurčení potoka, ploché konve na polici, máma nalévá ohřátý čaj. Čaj lesklého oka.


- "Otče, slyšel jsem, že umíráš ..."

- "Už jenom dva roky, synku ... potom všechno."


Zbývající roky. Pevně určená meta - start a cíl. Světový pohár. Zlatý časy, kdy to bez ztráty jedinýho bodu válel Buddha.

Ježíš Nazaretský. Ve finále už byl na lopatkách, ale ještě se zbráboral. Zmrtvýchvstání.

A další ...


- "Poslední dobou nevypadáš dobře, mami."

- "Srdce mi z tebe puká, Lucie. Už dva roky ... každý dva roky."


Jak mě někdo může takto beztrestně zbavovat svobody!!? Všichni jsou poražení. Někteří ani neprošli kvalifikací. A jiným nebyla dána šance vůbec.

Moje raketa žhne v nemilosrdných paprscích lhostejného slunce. Plachost. Hliněná pravěká figurka objímá nádobí. Venuše s hadrem. Sestřička z výstavních síní. Kuku kuku - kuku kuku, kukačka skládá ruce do klína. Milost i nemilost. Rychlost ...


JEDINEČNÉ PŘEDSTAVENÍ

20. února 2009 v 17:57 | Ivo Kalvoda |  Ivo Kalvoda

Předstupuje autor v sepraném saku (domnělý).

"V Utrécii prodávali lístky žebráci a bída světa,

potomci Holota.

Jeden si nechali zaplatit.

Jedním jsem si nechal otevřít divadelní bránu.

Jedem jsem si nechal zaplatit."


Noc v lese na louce malá

dobře vybarvená světluška se prochází sem a tam

v kbelíku si nese vodu.

"Byla jséém se zhlídnouuut v zrcadlééé řeky, učesááát.

Nazítřííí odcházííím, milovaný.

Už nemohu vzpomínkou umíráš-li."

Ozvěnou se šíří sálem hlučné, ale unavené tření křídel o pokožku, šustot. Neslyšitelné ultrazvukové volání o pomoc proniká diváky, aniž by je slyšeli.

"Zoufalství smrti" - světluška.

"Zoufalstvííí smrtíííí" - jekot, jehla do srdce, to přichází další světluška /Nenadálá známá/, náhle padá na břicho a svíjí se, zřejmě vzpomíná.

"Jsem jen nenadálá známá, mé tělo, touho světla, touho tmy, touho tmy k touze světla,

jsem kořenem své bolesti.

Jsem tvým kořenem, Světluško!

Neustávéééj!"

Světluška sedí na trávě, cáká vodu z kyblíku, v jejíchž kapkách oslnivě září světlo reflektoru a po stěnách z kamene se jako odrazy objevují překrásné přebarevné mozaiky skvrn.

Diváci planou v halucinogenním moři, oslava.

Jejich oči těkají z místa na místo - zrna nabízející se potravy. Jinak se stále ozývá šustot křídel a ve chvíli divákovy spoutané pozornosti začne velký buben rytmicky kráčet. Vyvolávač vyráží slova:

"Nenadálá známá nenadělá nic

Jste tři světlušky co bloudí tmou

Jste tři světlušky co bloudí vlastním světlem."

Hystericky se zrychluje hlas Nenadálé známé /skoro křeč/:

"Ať se smějí aťse smějí aťse smějí

tancují v své křeči tancují v své křeči tancují v své křeči

Jedna bílá jedna rudá zelená je smrt-i vstání

Jedna rudá jedna bílá zelená je smrt-i vstání.

Se smějí v křeči se smějí v křeči se smějí v křeči."

Po chvíli se zhroutí a vměšuje se hlas Světlušky se rty přitisklými k mikrofonu, hravě a dětsky:

"Přes-kakuji-stín-vlastní-přes-kakuji-stín-vlastní."

Komíhá se a stále slyšíme křídla i buben.

Vyvolávač:

"V tomto rozechvělém okamžiku doplněném špetkou muziky velmi tiché je velmi záhodno, aby jeden každý z vás, spoluúčastníci, svými pěstmi tlačil v míře plné a stále na břišní svou stěnu v místě žaludečním, až ke vzniku stavů letargické ztráty vědomí, neboť i světlušky se svíjí ve svém tanci po horkých slzách paměti."

Stále hraje hudba, sviští zvuky kroků bosých světlušek, rány bubnu, rychlé namáhavé dýchání, šustot křídel a vítr.

"V okamžiku stého opakování této chvíle jejich života jim zchromly bledé ruce." - pokračuje vyvolávač /po sté křeči publika/ "To někdo vytáhl ze záňadří kapesní svítilnu." Někdo vytáhne ze záňadří kapesní svítilnu a vražedný kužel světla zachytil neviditelný /doteď/ zvuk křídel, totiž netopýra, čili jejich tvora, naplého na dosud neviditených nitkách sítě, který si namáhavě s hekáním vytahuje tlamičkou ohnivé šípy z těla. Chraptivě, mrtvěle s pauzami, nemohoucně deklamuje:


"Snad osnovy snů, snad pavučiny noci,

drží tělo moje, jsem svatojánská muška.


V žihadlech jed

Žihadla v těle

průvodem průvody.

Což osnovo snů, což pavučino noci

kdo je mým původem, kdo je mou ctností?

Neznají světlo mí bratři i sestry

Nechají zatuchnout lásku v mém srdci.

Jsem muška, již lapili do zosnovaných sítí

Jsem světlo svého dne, jsem světlem jejich nocí!!!" - stále namáhavěji.

"Proč spřádá tkadlec pavouk (přadlec)

svou záští osud, přilnavá larva

Jat jat jat šípem lidské touhy

Jat jal jat jal jat jal jat jal."


Praskají sítě a netopýr dopadá jako měchuřinka na zem, jako prašivka se rozprskuje do oblaku šedavých výtrusů.

"Můj zamilovaný!!!" vzkřikne napjatě světluška.

Po chvíli uvolněně bez života:

"Je po všem. Zítra odcházím."

Uvaděč nostalgicky a výrazně:

"Přišlo sedm lidí o život a sto o příbuznééé!"

a ječí:

"Jeden přišel o život a skoro patnáct o přízééééň!"

Osud, možná pavouk, chvíli oddychuje a pak se napije z obrovské placaté láhve a zaříhá - poté oddechuje a začíná spřádat okolo všech jemné jim vlastní sítě.

Vyvolávač opět mocně:

"Začaly vřít osnovy snů.

Toť naše vlastní sítě mylné.

Toť úkos oka sečné paměti."

Světlušky začínají křepčit, objímat se, pak se milují a tlukou do sebe obrovskými polystyrenovými kladivy touhy. Uvaděč bubnuje, klátí sebou, vleče se po podlaze a v bolestné rozkoši přivírá své veliké jediné oko. Jeviště samo o sobě se začíná otáčet i hlediště se roztáčí světla se točí i hudba se točí, v této chvíli neexistuje pevný bod, neboť i osa otáčení se roztáčí.

V tomto vyvrcholení si přestáváme tlačit žaludky a začínáme padat. Padáme, vše utichá, i krev slabá žena, vše se hroutí, padáme až na dno, ztichnutí, tma, po chvíli zelené svítání.

Vdova Nenadálá známá změnila rysy i barvu.

Modravě šedé rty se pohybují, nadouvají se, jako by chtěly plivat a konečně lezou i vysněná slova míru (pečlivě):


"ááábbbrrrr - Na malou veš

vešku smrti

Láska dává ruku

a svazůůůjééé

spravedlivééé očíí

pošilhááávááááá

po svéém tělééé

jako potraváááá"


Sál žije a mohutné varhany znějí, ze skalních dutin vystupují příšerné ozvěny větru a mocně se opakuje celá báseň Verše noci znovu.

Zelené světlo se stmívá a scéna se zamlžuje, už ani světlo v kapkách vody se neobjevuje, nýbrž začíná zvolna pršet a kulisy tonou po několika hodinách v bahně. Kamenné stěny sálu obrůstají mechem a tu a tam se v prasklinách objevují kořeny rostlin a stromů. V pleskotu šatů a těl vznikají temné modřiny po ranách a odsuzování. Někteří vytrvalci se páří. Teče jim do prázdných bot a vše se mírumilovně mísí. Jedinečné představení trvá až do příletu ptáků - Vran, které se zanoří i s kříži do země.


"Po dosti dlouhé době vznikne nové Jedinečné představení."

hlásá transparent na místě světa.


6 x HAIKU

20. února 2009 v 16:58 | Igor Genda |  Oto Rachojetina

***

... střílelo se na ulicích

i v lese se střílelo

střílelo se úplně všude ...


Haiku

mělo by to údajně být

sedmnáct slabik

na tři řádky


THC - haiku

před chvílí jsem

otevřel oči a

za chvíli budu mrtev


Pětiletý dalajláma

úplně zbožená zeď

nemůže míchat

plavdu ani lež


6-letý dalajláma

už nikdy neuzŘxxxxx

xxxxxxxxxxxxxx

xxxxxxxxxxxxxx


THC - haiku

smrtelnýmu dědkovi

s krvavejma zubama

ukážu:


TOK PRŮHLEDNÝCH INFORMACÍ 13. - přijíždí a odjíždí čtveraté autobusy

20. února 2009 v 16:51 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Přijíždí a odjíždí čtveraté autobusy

z oranžových bouchnutí vrat.


"To už jste, myslím, vážně přehnal,"

rozčiluje se vedoucí správy odbytu a jeho

náměstek se v koutě třese jako ratlík,

kterému ukázali bubáka v podobě sloního

klu nazutého do černých vyleštěných kanad.


Obchodní cestující pečlivě ukládá do

aktovky zapečetěné ampulky se semenem

nakaženým kapavkou a sarkasticky

rozhovor ukončuje:

"Však ještě není všem dnům konec."


Ve dveřích se ještě stačí minout se dvěma totožnými,

naleštěnými panáky v nažehlených bílých

košilích a černých kalhotách.


"Nevíte co se životem?

My to taky nevíme.

Místo doteku dvou prázdných míst je tajemství.

Nemáte co nabídnout?

Nevadí!

My nic nechceme.

Jen vstupte do našich řad."


Za jejich zády vybuchuje ohňostroj

a zanechává pod sebou zmasakrovaná těla

z nichž vylétávají do místnosti venkovanky

na vidlích jak rozplývající se dým a všichni

se škrábou pod košilí,

která se lepí na záda.


ANKA 32. - polínko štěstí je

20. února 2009 v 16:43 | Martin Švanda |  Martin Švanda

***

polínko štěstí je

dnes tlusté na tři palce

tak nechej vyspat noc

alespoň jednou

a nenuť sekeru úsvitu

do ošklivých slov


VITAL II. - "pořádně ho vydrhni"

20. února 2009 v 16:40 | Ištván Kaděra |  MYON

- "Pořádně ho vydrhni!"


Otevřely se dveře, zavřely, jako v zakletém zámku. Máma se švícou vyskakují na břeh, já běžím dál - vystřelený šíp.

Řtím se nadčasovou rychlostí a nemůžu se zastavit. Něco mě vytahuje, ne! Vyskočím na silnici a lehnu na zem.

Ještě notnou chvíli jsem se točil dokolečka. Jako kača.


Jarmilka vyšla se sklopenou hlavou z koupelny.

- "My mu můžeme dát jenom lásku, mami."

Souhlasné mručení. Já ... á ... Mládenec by jim to rád vysvětlil, ale ne slovy. Nesouhlasné bručení. Raději nic nevysvětluje.

Společně se pak skutáleli po schodech dolů ... my, on.


Studené kachličky z porculánu. Ztopořený pyj a znechucené dávení přítomných žen. Zůstal jsem na zemi. Návštěvníci přicházeli a odcházeli - v odstupu od těla. Sliny smyly špínu. Husté hleny a střepy rozbitého umyvadla.


- "Cos dělal, prosím tě!?"


Vrkly mu do očí slzy. Její skloněná šíje, tělesný pach. Předměty jako smetáček a lopatka, kyblíček - hnus!

Náhlá horkost v obličeji. Pak najednou zpátky kabina, náplasti, stěny ... sklo ... tělo.


Vítr: "Kam pojď."


PANE, SKUTEČNĚ MYSLÍM VRÁVORAJÍCÍ STÍNEM

19. února 2009 v 18:57 | Ivo Kalvoda |  Ivo Kalvoda

A podoben objetí mlhy, která stoupá oparem slunce za mrazivých dnů po střechách nahlých a zapadaných prachem do zákoutí, která v sobě zdržují a stlačují vlastní stín, i ve větru smyslně nahlý, kde člověka se zmocní neochvějně prázdný pocit tíhy vrahových očí v šeru, mlčenlivého klidu i vábnosti skrýše oděné v šarlatové paláce s mnoha čelenkami a baldachýny a náhlým tušením jedovatého těla zelené zmije co by se stáhla kolem krku z opadaného listí a zas by se započla ta zlatavá pouť k červeným háďatům a strašlivým pádům slunce jako vzpomínka na oheň, na hranici ohně, plamenné jazyky, které z šíjí odrazem šperků a drahého kovu plápolají, nebo v zrdcadlech oken setmělých domů vychází slunce krvavě rudé a prázdné sahající a padající vzduchem, namrzlým křikem ptáků, jejichž křídla roztahují vlny něhy, tisíckrát odeznělé, v bělavých nádeších podobných dotekům vln na opotřebovaném provaze řeky, která se klene pod stopami chodců a gotických mostů s kamennými sochami králů a světců s oním pohledem svrchovaného trvání nad obzorem vlastního obzoru,nad obzorem slunečním jasem vyťatým v pustině očekávání, nad mizernou hloubkou vadnoucího proudu, co ční jako bez plachet v bezvětří strháván jen tlením času na otáčející se desce poseté hvězdami a reflexí hvězd, od jednoho bodu do jednoho bodu spěchajícícmi útoky a příkořími, nebo jdou jinou cestou, jen vzpomínkou pradávného kmene, rodu, bez vybledajícících oblouků staveb a rytin chrámů k stále hřmotněji krvavým a zelenavým zábleskům v očích lovců, toho kmene, snědých tváří a zdravé a zdravější krve, nevědomých, že uloupené zlato vrací se svým jedem, již jednou uštknutý prorokuje dále do říše, do těla otevřenou dýkou v uzavřeném srdci, pomněme, což není křikot ptáků na mizejících vlnách vzduchu ozvěnou stesku a padajících perel a pěny, což padající kruhy náramků a šňůr neobejmou svého krále, spasitele, vládcem s oním kruhem v srdci, jako každý, však modrým na úsvitě modravého dne a modrem odvívané noci, v poledne zlátnoucím, navečer karmínově rudým jak sládnoucí jsou a zpěvné sebe sama pohlcující kruhy hladiny červeného vína nad hlavou utopence, který slábne a převrací se v tom náruživě klidném pádu hladíc jazykem plná ústa již mnohokrát promnutého vína a v noci na praporech bez slunce je šňůra perel ověnčena černočernou tmou obelstívající srdce svého krále, těla chlebodárce, jenž podoben je biči nad hlavami ojíněnými hříchy a vymrzlými zlými skutky, on ze své vlastní vůle samozvanec ujídá od prostředka krajíce, než uchopí ho mělčina, jako loď uvízne, shnilá bárka za sluncem a za mlhou slunce, za jeho oparem v písku probořených stop a svého trvání, kde já poznávám jeho život a od šperků králů mi neuteče jediná nedohledná vlna na mé řece zpěněné do miliónů třpytů, sténání a výskání, v očích, v jednom jejich bodě zobrazený úkos nekonečna rozeznívající chrámový chór a ten železnou zbraň a podobou zbraň rozechvívá vítězným rykem hlasy chrámu, jediná svým významem není ani jedna, jediná svou chválou opěvuje vlastní konec, a to už je po ní, ve chvíli konce nahrazena samochválou, vyměněná sama za sebe, je trnitou poutí lidí a zvířat po ramenech kříže v malátných odlescích opět a neustále nahrazována na přídi své lodi, na cestě své lodi, na úbočích a útesech své cesty, na hranicích svých útesů s pomíjivým úsměvem valená na hřbetech vln a ďáblů, velebena na slunci velebí slunce, které se z paprsků utváří jak ornamenty květin napadané na zasněžených oknech, na zastřešených oknech, ve škvírách rámů, na pozemskou klenbou plnou oblouků a strží, nepřehlednou jedním pohledem, však pohlcující bez hlesu své pozorovatele, herce a diváky, a pod nebeskou klenbou ověnčenou závoji křišťálem padlého vzduchu v němž doutná život dechu chvějící se jako od kyvadla utržená nit.


za večeří už jsem byl malý

19. února 2009 v 18:27 | Igor Genda |  Oto Rachojetina

za večeří už jsem byl

malý

za večeří už jsem byl

ještě naopak

za večeří vajíčka

valí

do dimenzoa

zajíců

vede lžička

Napoleón

kvér


TOK PRŮHLEDNÝCH INFORMACÍ 12. - mrtvý pánbůh vytváří za mými zády

19. února 2009 v 18:25 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Mrtvý pánbůh vytváří za mými zády

zdevastovanou hospodu,

pod realitou zmrtvělé skutečnosti probíhají

divoké obrazy prvomájových průvodů,

černobílé obrazy,

ale to jen proto,

že mé oči jsou psí.


"Motám se za vlastním vocasem,"

velmi pomalu.


Puberťačka pečlivě studuje svůj první

menstruační kalendář,

tak zaujatě,

že si ani nepovšimne strašlivého jekotu

ohavného hejkala věšícího se

z drahocenného lustru,

který mu zarytě odmítá posvítit na smrt.


Kemr hraje s Čepkem páku a Vetchý jim

dělá rozhodčího.


Musí však čelit oprávněným nadávkám,

protože není schopen neusínat.


Vše se odehrává v černočerné tmě

za zamčenými polstrovanými dveřmi.


"Ctím barvu, nikoli pravidlo,"

chechtá se falešný karbaník sedlákům do očí.


V zadní místnosti przní čtyřiadvacet dní

nemyté mulatky buzerantského číšníka

řvoucího na celý lokál:

"jsem macho, jsem macho!"


Kleštěnci v renesanších garderóbách tančí

kolem rakve s vějíři,

už brzy bude tma.


Potulný harmonikář staví stan nad skalní

rozsedlinou ve středním Mexiku a z batohu

mu kvákají pašované venezuelské žáby.


Harmonikář hulí trávu a odchytává

sympatické démony.


Mladé Vietnamky o tom v exilu sepisují

romány a kazí si tím pověst.

Za zády polomrtvého tuberáka se tvoří

davy čekající na zázrak.


ANKA 31. - když jsi se nedívala

19. února 2009 v 18:15 | Martin Švanda |  Martin Švanda

***

když jsi se nedívala

slíbal jsem světlo

ze tvých rtů a potom byla tma


teď mi píšťalkou kouzlíš úsvit

a až se nebudu dívat já

odletíš mi jasmínová

rozvonět se nanovo svým snům


posnídám ráno a zbytky od večeře


VITAL II. - náhle v zápalu bitvy všechno

19. února 2009 v 18:12 | Ištván Kaděra |  MYON

Náhle v zápalu bitvy všechno. V jediné formě, na povrchu. Tajemnej s náplastma. Prohlíželi se jako ve snu - jeho oči, směšnou nahotu, smích šílenství.

Světlo porodnice za hlubokého ticha.


Táta:

Máma:


Svalovec zuřivě zakousl štěně, můj brácha. Oči vejpůl, volský voči. Snídaně. Tiché nášlapné miny z každoranní války. Kusy masa, kusy masa.

Zarazilo se mi mezi zuby párátko. Rejpání v močovodu.


- "Tak si ho vytáhni, ne?" maminčiččí moudra.

- "Děkuju za radu."


Ze studu jsem sevřel ruce v pěst. Objal rodné ženy a sprintovali vyschlým korytem řeky, ohlížejíce se.

Náhle mne mohutný proud smetl zpátky do vany.


Á popel

18. února 2009 v 17:22 | Ivo Kalvoda |  Ivo Kalvoda

Á popel

letu křídel lesku lásko


Á popel

Dívko bolesti jitru vadnoucímu

Jsi středa

Temná a pravoslavená ratolesti kalicha

Jsi oheň

praskotu větví, ždímaná


Úmorný úplňku

Tyrane

báni nad stříbrem střech

Věhlasný kánone

z popela ozvěna ozvěna ozvěna

z popela ozvěna ozvěna ozvěna

z popela střed.


pranicméně

18. února 2009 v 17:19 | Igor Genda |  Oto Rachojetina

***

tuto báseň mi ve snu zabavila

soudružka učitelka Vohánková

a roztrhala na malé kousíčky:


pranicméněpranicméně

pranicméněpranic

méněpranicméně

pranicméněpranic

méněpranicméně

pranicméněpranic

méněpranicméně


TOK PRŮHLEDNÝCH INFORMACÍ 11. - vytváří za mými zády labyrint

18. února 2009 v 17:15 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Vytváří za mými zády labyrint černého

svědomí kanceláří,

labyrint kanálů a trolích chodbiček,

spousty hlodavců se hromadně valí do Tibetu,

kde se buddhistické kláštery vznáší

tři stopy nad zemí a mnichům se na nohou

prodlužují palce.


Černé svědomí je jako mor,

přibíjí schopnosti na vrata zbabělosti,

všechna okna jsou otevřená a citlivá místa

znarkotizovaná.


"Pokud se dá člověk na levou stranu, tak je dobrý,"

ale měl jsem pocit,

že zde něco chybí,

věděl jsem stoprocentně co to je,

ale přesto jsem věděl,

že lež má v tomto okamžiku ohromnou sílu

o kterou jde především.


Zlověstné zavrčení vlčice vyděsilo dělníky

pokládající do horkého písku koleje,

stavbyvedoucí s hlavou omotanou

kokonem se marně snaží překřičet

marťanské bombardéry,

přestože jasně vnímá,

že sluchátko je hluché a pánbůh mrtvý.


ANKA 30. - znovu mrzne a někde končí

18. února 2009 v 17:04 | Martin Švanda |  Martin Švanda

***

znovu mrzne a někde končí

ve stáji jednorožec odhání

bílého po světle ustýskaná noc

netopýra


samota bez křídel

obchází domy ve vesnici

samota bez křídel

slídí okenice mého srdce


***

je u mě prý

na návštěvě Labyrintos

rozestlal si ve mně

do ticha nabodal

stříbrné díry

prostřel mezi nimi

Tvé černé vlasy


VITAL II. - Spustil jsem se po vláknech

18. února 2009 v 17:00 | Ištván Kaděra |  MYON

Spustil jsem se po vláknech. Nit se trhá - voda! Hladké rybky, kašlu zarudlé chrchle. Bezmocný pláču samotný uvnitř. Samotinký. Tlak do mozku. Mo - co?


Konečně jsem vyplul nad hladinu, vlny. Mé teplé ruce ve světle zelené kolíbce. Naprosto neohrabané. Nechápu. Když přijdou kdy.

Já přece nemám vousy ... a co ty ruce - kdo to ve mně!!? Stejně ... tohle dělám já, ne, ale to není můj obličej! Tohle plesnivé vrásčité tělo!

Smolné ... ty pacholku - cák cák ...


- Neutopil sééés!!"

- "Co co? Ne-ééé ..."


A ten hlas! Šepot.


To už se stmívalo a v jeho kabině se za hřmotného rachocení rodila klátivá scenérie, opilá a přisprostlá bohyně Matka. Odraz šťastnější minulosti, pochyb o ní ... o sobě.

Vtr pronikal skulinami, voda.


- Mraky všechno neodkryjí!!


Vítr: "Žiju, přestože nikdy neusínám, nahoře, dole i uvnitř."


Žalká tvář Luciova, směšná, k pláči. Poznání v kapce rosy. Slepecké kapce.

Vyběhl docela nahý z koupelny se zakaleným zrakem.:

- "I když prohlédnu, ničeho si nevšimnu!"


Ego: "To dokážu."

Kterákoli z vnitřností: "Nelže, nevěří."


Tříští se barvy, křísí se barvy

1. února 2009 v 11:42 | Ivo Kalvoda |  Ivo Kalvoda

Natáčím své sluneční hodiny

Poslední kapkou křišťálového zvonu

Sklo

v žilách

srdce se někde otáčí

Vývoj, možná evoluce

Malá dávka

Byla větší

Stírám se obrazy

Tříštící se barvy špiní

jako křesat, nebo křest.

Záděrky lidských nervů,

člověk mrtvola.

Tepe zlato uvnitř věže

měsíční střádání hodin

skrytá moc.

Ve vizi se svíjí had

samotný srdcem i duší svou

uzavřená, uzavřený, mimo i barvu

krutý a čirý

jako zadržený dech.


čas utíká před námi

1. února 2009 v 11:38 | Igor Genda |  Oto Rachojetina

čas utíká před námi

nikdy neuteče za námi

hlas

ruka

letící kříž

nebe

závory


TOK PRŮHLEDNÝCH INFORMACÍ 10. - černý podpis protlačený na druhou stranu

1. února 2009 v 11:36 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Černý podpis protlačený na druhou stranu

obálky přišedší z Yorského hrabství

potupně vyblédal,

zatímco text nikdy neotevřeného dopisu

sálal naplno propuknutou zuřivostí.


Listonoši si ho předávali z ruky do ruky

jak horký brambor a nesčetně nevinných

schránek vybuchovalo předávkovanými orgasmy,

chodby páchly spálenými přísliby,

kteréžto přecpávaly městské vazební cely

prošedivělými seladony bez koncese

a dokonce bez konfese.


"Nerozumím zbla ničemu a ani nevím jak

se k tomu postavit,"

stěžuje si bankovní úředník nadaný

grafománií nadřízenému,

jenž už kromě svých vzácných akvarijních

rybiček nepřikládá váhu ničemu,

i když jeho osud se zmítá na vážkách,

které osvědčeným proutkařům kazí citlivost,

zatímco film už v kině dávno skončil,

ale stále se nikdo nezvedá.


"Krutý úděl biletářek"

a podobné titulky se spontánně objevují na

plátně a už byla dávno svolána komise,

prsty prý má do toho zapletené mafie,

hloupost.


ANKA 29. - hlemýžď na stropě

1. února 2009 v 11:28 | Martin Švanda |  Martin Švanda

***

hlemýžď na stropě

zanechal stopu krve

hlemýžď na stropě

má měděné oči


***

už nelze bít listopadu

čelem o stůl v hospodě

nastokrát

zkoušel jsi ohluchnout

abys nakonec uslyšel

svůj hlas v bláznivé košili


VITAL II. - Lucius se odvrátil od zažloutlého teď

1. února 2009 v 11:25 | Ištván Kaděra |  MYON

Lucius se odvrátil od zažloutlého teď a sedl si ke klavíru. Teď. Přichází máma, táta, brácha a švíca. Popravčí četa.


Nemůžu rozetnout zuby!


Industriální hluk zfalšovaných harmonií, pořád ale hraje. Zmrzlý buvol znechuceně odvrátí zrak a rozrušená žena odkopne plechovku. Sluníčko zapadá.


- "Okamžitě přestaň!" zaječí máma. Nebo jsem se přeslechl?

- "Seš blbej nebo co?" blbej táta.

Lucius si prohlíží klapky, odkašle si.


- "Nechápu to ..."


Osvícený obličej pána v modrých teplácích. Upracované, zkušené, ruce.

- Vždyť je to úplně jednoduchý ..." prohodí sklesle. Nesmrtelnost brouka. Nemyslí mu to správně, pomyslí si.


Jarmilka na tácku přináší rdýlku, natřásá ji. Směje se mi do očí. Nejinteligentnější tupec. Supice.


- "Jdu se radši umejt."