revue právem opomíjených

Prosinec 2008

Kittka a Katlauna

13. prosince 2008 v 21:12 | Muruturulinidis Ójamakonetohikorikotikoluminikorukumus |  Muruturulinidis Ójamakonetohikorikotikoluminikorukumus

já jsem zralá vrána

v noci vrána černá vrána

v noci vdána ve dne vdova

ve dne v Róma v noci v Dána (-sku)


když jsme se zdali s Dalím,

proč bychom se nezdali

se samým dalajlajlaj

dneska jsme se narodili v Asii,

zítra se narodíme v Africe

(dneska jsme se naládovali fází,

zítra budeme vydávat hrdelní skřeky)


any sons goes to faraon

pochopils už tektaž?

mrtvé mouchy na růžinčičkách

jéje žába lakolejnice

jávrah vidím svého zavražděného vraha

(komáři)

podívejme se, kolik máme na sobě masek

(žádná)


PROFESORŮV ŽIVOTA SPLÍN 2.

13. prosince 2008 v 21:08 | Josefína Brožová |  Josefína Brožová

V lehkém podřepu si rukou, ve které držela kartáč, a kterou měla prostrčenou zepředu mezi zadníma nohama, úporně drhla hýždě. Profesor si celou scénu zálibně prohlížel, až nakonec špitl: "Haló, je tu někdo?"

"Je," ozvalo se. Za jeho zády číhal s rozevřenou kudlou domovník. Profesor se rychle rozhlédl a teprve teď zjistil, že oba stojí v uhelné sloji proti sobě a v rukou mají sbíječky. Pomalu polkl slinu, pak ještě jednu, a nakonec si řekl, že by bylo už asi opravdu načase jít spát. Bohužel se nechtěl ušpinit od uhlí. "Stůj!!!" křičel na něho domovník, který se vlastní vahou rychle vzdaloval z místa setkání. "Přece se nebudeš chovat jako zbabělec a ubožák." "Já určitě ne," zasmál se profesor a zamával svému úhlavnímu nepříteli na rozloučenou.

Domovnice mezitím přešla při své očistě od hýždí k ohanbí. Ničeho si nevšimla. Znenadání vysvitlo v uhelné sloji slunce a na modrém obláčku připlouval k domovnici její první zemřelý milenec, v podobě Veliké Lásky, ale pro samé vzdychání nebylo slyšet, co vlastně říká. "Nech si něco na večer," prohodila lhostejným hlasem, "vždyť víš, že už to není to co zamlada."

Domovník se smutně otočil a vyšel z koupelny. Profesor se řítil k žhavému středu Země a čím dál tím víc se potil. "To nemůžu vydržet, to nemůžu vydržet, to se nedá!!!" bušila mu ve spáncích krev. A jako na zavolanou se pámbů rozvzpomněl na bujará mladá léta a všechen ten pekelný žár uhasil.

Profesor dostal slabý infarkt.


VÝKŘIK ZE TMY - 2. Dějství

10. prosince 2008 v 17:56 | Ivo Kalvoda |  Ivo Kalvoda

Náčelník mocný sedí jak turecký šupa na zemi na skřížených nohou. Přichází náčelníkův sluha "Pán".

"Pane, měl jsem vidění ostré jak břitva, poslouchej, nesu tvou spásu ve svém spánku, záchranu pro Tebe chystanou já našel jsem."

Náčelník: "Zapomněls, že pána netrápí nic? Ty pse?"

Sluha: "Pane, nezlob se, světelné bytosti jsem potkal ve svém vidění a to ony mi poroučely a vyhrůžkami, že navěky zůstanu bezduchou příšerou, nutily bych tě varoval, neboť v hrudi Tvé hoří Ti nebezpečí. A proto, boj se svých slepých rádců, co navštíví Tě dnes v noci!!"

Náčelník: "Ty nemáš se čeho bát, čeho hrozit se, než mne, mé neskonalosti, střez se dotýkati se strachu mého vlastním strachem, bído. MLČ!!"

Sluha: "Pane, odpusť, chtěl jsem se jen dotknout masa Tvého, jen vědět ..."

Strašlivý výkřik náčelníkův přerušil výlev zpovědi ubohého, v třesu hroutícího se herce.


Na zemi, k náčelníkovým zádům zády otočen sedí jako římský sluha na skřížených nohou islámský Sultán, jeho křepelka je po krk ponořena v růžovém víně a nehýbe se. Natěrač chodí se zrdcadlem od jednoho k druhému a maluje je. Nikdo z nich ho nevidí, nebo se tak alespoň tváří. Paní bílá v černém zlatě oblečená leží před sultánem na vyvýšeném trůnku o něco výš, než sahá jeho hlava, převaluje se a omývá si ruce. Mezi sultánem a paní leží barevné látky, velký zvon, hromada šatů a u ženy klečí nahá, mladá princezna držící zlacenou nádobu s vodou na omývání. Stranou je sultánův sluha.

Sultán: "Nevěstko, jak by se ti líbilo mít se mnou dítě?"

Princezna: "Pro štěstí Boží bych vykupitele bodala jedovatým ostřím."

Sultán: "To říkáš ty? Mně?"

Posluhovačka ledově se zachvěje: "Mé slunce, prosím, sestup na noční nebe, Milované, sestup slunce zlaté, pokoř prašivou hlavu."

Sultán: "Paní, pověz nám s čím ses shledala v životě se mnou a s čím se ještě setkáš na konci našeho posledního dne! Pověz té mladé, vyplivni krvavou slinu, ať vidí."

Někdo (zdánlivě sám k sobě): "Je opilý, má těžkou, línou hlavu, čeká na nás, Šálení hladových."


Buď Alláh, jenž nese

na ramenou břímě Alláhovo.

Ó, buď Alláh nesoucí, vlekoucí

břímě na ramenou Alláhově.

Ó, zvedni nás Alláhova padoucnice

z této bezbřehé pokory a ponížení.

Staré heslo světa zrozeného vyryj

se tučnými písmeny do této zdi!


Dej pokoj této ženě,

jež dnes sejde k Tvé studnici

pro vodu. Vyslyš slova žíznivého

ponech naše zrající naděje

dozrát, okusit ponech nás,

skutky vlastní, písně přezrálé,

Jsme jen zrní Tvého pole.


Ó, Almužno věků, stůj při

našich hrozných skutcích, opatruj

pápěří ve větru, tak dýchni

ohnivá hlavo, spal neblahé

myšlenky na smrt této ženy, kterou dávám.

Prokleté naše slepé putování

Sám se plazí pouští pustou

Hřeš, ty spásný Mohamede

a přijď mezi nás, bílá hlavo,

Hřívo zlatá."


Bílá paní si rozpustile zastrkuje celou dobu poupě červené růže do pupku, je vidět ta trocha krve po poranění.

Sultán se klaní k zemi, natahuje ruce a tiskne je k ní jak při bohoslužbě.

Posluhovačka zůstává bez pohnutí oběma pažemi obepínajíc bledou paži paní a tisknouc se k ní.


Přichází sultánovi rádcové a každý z nich obřadně nese dlažební kostku. První rádce ji smočí ve zlacené nádobě na omývání s vodou a staví ve vší tichosti ženě na břicho. Světí a posvěcený kámen nese i druhý, i třetí, i čtvrtý, ...


Sultán se svým sluhou leží přimraženi k zemi, posluhovačka bez pohnutí.

Omývané ruce paní na trůnku se rozsvěcují a jasnou. Vypadá to jakoby to mluvily ony:


"Dva spí

Třetí probouzí se

Dva spí

Třetí smrtí

se smrtí se

smrtí se smrtí se

smrtí se smrtí se smrtí

se

smrtí"


Paní vytahuje ruku z nádoby s vodou, prohlíží si, jak se leskne, jak krůpěje stékají a pak si mkrým palcem a ukazováčkem mne ušní boltec, leží na zádech a dívá se do stropu.

Zahanbený sultán nemá co říci.

Bledá paní se otáčí na bok a vodou otírá oči posluhovačce, z nějaké nádoby vybírá teplou čokoládu, kterou jí roztírá dlaněmi po těle.

Klečící posluhovačka si sedá.


Zatím si za jejich zády mocný náčelník zapaluje dýmku. Sluha Pán vleče pod paží do místnosti zrdcadlo a kotlík teplého čaje z něhož se kouří. Zrdcadlo i kotlík položí natolik nešikovně, že náčelník v rozvlněné hladině zahlédne přes stoupající páry pohyby nahé ženy, mámení, jakoby kusy roztlučené antické sochy padaly pomalu kamsi ke dnu. Ve šplouchajících vlnách se snaží zachytit celistvost, pevnost toho těla, ale vše se nezadržitelně vine a prohýbá, lhostejno Náčelníka.

Posluhovačka pomalu pohybuje pažemi i hlavou v podivném vytržení. Zdá se jakoby se snažila vysoukat z chuchvalce mlhy, nebo vysvléci se z kůže.


Hladina v kotli se zklidňuje a stopy těla zůstávají klesající jen v hlubinách mysli, která pohasíná.

Je klid.


Paní se dívá na ženu, svoji sloužící, posluhovačka se probouzí. Náčelník tupě zírá do zrdcadla na bílé světlo, odrážející se. Sultán přednáší proroctví Mohamedovo a jeho sluha opírá hlavu o zem v bezmezné tupé víře.


"Ó, ty jenž, spasiteli, svoje chrámy,

mé drahé roky žití,

opouštíš ve tmě chrámy svatý

proroků Ezajichájišových, vystup

světlo, světlem padni. Ležím.

Zlatá hřívo, neochvějná,

z mého rodu."


Zpod černé hromady kamení visí bledá nahá ruka. Zplna otevřená. Do té se dnes v noci díval měsíc.


Tato část místnosti je již zaváta pískem a za chvíli nikdo nepozná co ten který tvar, či hrbol znamenal. Náčelník v druhé části místnosti dopil čaj, sluha odnáší kotlík a zhasíná. V šeru sotva patrný náčelník uléhá přetahujíc si deku přes tělo, již stěží viditelné.


Pouze střep zrdcadla je z některých míst zřetelný, kde stál.


V hrobovém tichu: "Uáághrruááuh": pohnutí kamenů.


Ale co když je to pravda?

10. prosince 2008 v 17:17 | Jan Mach, Ištván Kaděra |  experimenty

Modrá

bota u řeky

je náhoda a přitom každá

stejně pravděpodobná?


Někdo zabil policajta

a hodil ho do řeky

no ale kde je krev?


Á tady zelená!


Někdo zabil ufona

ufona kterej se

převlík za policajta

a někdo si myslel

že je to policajt

a ...


SUDY S AMONIAKEM 7.

10. prosince 2008 v 17:13 | Igor Genda |  Oto Rachojetina

"Poslyšte," řekla Lykmé a strčila si do úst kolečko salámu, "nechci být dotěrná, ale proč jste ho vlastně zabil?"

V lodní restauraci bylo plno. Mezi cinkáním příborů a tlumeným hovorem stolujících vynikal jediný zvuk - u vedlejšího stolu držela jakási žena za vlasy plačící dítě a hystericky a rytmicky jej FACKovala: "šŤOUrá se v Nose, šŤOUrá a šŤOUrá a šŤOUrá a Nepřestane!"

Fólius byl touto scénou natolik zaujat, že žvýkal svůj biftek v navlas stejném rytmu a Lykméiny otázky si málem nepovšiml.

"Cože?"

"Ptám se, proč jste ho zabil?"

Fólius se pousmál: "Neměli bychom odsud radši vypadnout?"

Lykmé strčila do úst další kolečko salámu a podívala se na Fólia svýma jantarovozelenýma očima.

"Vy mi to vážně nechcete říct?"

Fólius se podíval do jejích jantarovozelených očí.

"Na nějaké vysvětlování není čas, brzy se začnou po kapitánovi shánět."

"Nesmysl, kdo by se po něm sháněl? Loď řídí kormidelník, rozkazy udílí první důstojník, topiči topí, lodivodi lodi vodí a formality vyřizuje sekretářka. Jediní, kdo sháněli kapitána, jsme byli my dva, pokud se nepletu," uzavřela s přehledem svoji úvahu Lykmé.


"A co vy jste vlastně kapitánovi chtěla?"

"Vy jste mi taky neodpověděl na mou otázku."

"Ach jo," povzdychl si Fólius, "tak dobře. Ale budete zklamaná."

"To už tak chodí. Jen vyprávějte," řekla Lykmé a strčila si do úst plátek vepřové šunky.

"Tak tedy," začal vysvětlovat Fólius, "vůbec jsem kapitána nezabil. Umřel smíchy."

"Jakže, opravdu?" zvolala překvapeně Lykmé. "A co jste mu řekl tak vtipného?"

"Pokud si dobře vzpomínám," odpověděl Fólius, "tak poslední, co jsem mu řekl, bylo: JAKŽE, OPRAVDU?"

"Jakže, opravdu JAKŽE OPRAVDU?" rozesmála se Lykmé.

"Opravdu," řekl vážně Fólius a vážně se bál, že Lykmé dopadne stejně vážně jako kapitán.

"To je povedené, jen jestli si nevymýšlíte," podívala se naoko přísně Lykmé na Fólia a uzavřela s přehledem svoji večeři plátkem uzeného sýra.


JÁMY - prolog

10. prosince 2008 v 16:53 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Bitevní pole. Nepřátelská vojska stojí proti sobě na deset kroků a míří na se puškami. Čeká se na povel k palbě. Najednou všichni zaráz vystřelí a jeden jako druhý padá s rozstřelenou lebkou k zemi. V neuvěřitelné rychlosti se z nebes vrhá na potravu na tisíce krkavců. V okamžiku je zameteno. Pole je plné doběla ohlodaných lidských kostí.


ANKA 13. - byla jsi stínem stínu

10. prosince 2008 v 16:50 | Martin Švanda |  Martin Švanda

***

byla jsi stínem stínu

mezitím

převlékli všechen nábytek

do bílého,

... když ses vrátila

už tam nebyli


***

večer zmrznul, zkřehl

píšu těm

kteří mi chybí nejvíc

noc rozpukala

hrudníky lesních kaluží

jsem plný dopisů

stříbrných drápků


NATAL - Město

10. prosince 2008 v 16:46 | Ištván Kaděra |  MYON

Město. To Město přikryla mračna pod mýma nohama a já přece, přece si nemyslím ... nepovažuju se ... Jsou to rozvaliny mého mozku, kohokoli Stvoření, přikrylo se mi snad navždy? Budu se k němu vracet a bude stále mlhavější? Stane se Absolutnem mé hlouposti?

Ne vždy se otázky natolik zbezpředmětňují, aby se nežádalo odpovědí. Využít každičké chvilky neexistence pro vyvstávání Nicoty!! Nic! Nic! Mluvím dvakrát najednou, dva - krát najednou!!

Buď mám pravdu, a pak smrdím v hnoji - nebo vyslovuju pravdu lží, nekonečnou blažeností, jejíž pravdivost omezuje právě toto nekonečno. Je jenom lež a nevýslovná radost z ní. Uskutečnit tělo lži!!


Ten rozšklebenej vesmír ... vlny, z nichž se zvedá žaludek, prsty do očí a tupé hučení pradávného skladiště. Je mi zle! Všechny věci - dělání ... něco dělat, donekonečna něco dělat a je to jen polykání zvratků?

Lepkavým nehtíkem ho lehounce pomazli, až bude ječet hrůzou!! Až se spolkne, pohltí ... až do sebe vsouká vlastní ocas - začne od ocasu, nezastaví se ... Až se stane tou ohromnou beztvarou koulí, spálenou, a přece ještě čpící.


Mají radiátory pocity?

6. prosince 2008 v 21:40 | Muruturulinidis Ójamakonetohikorikotikoluminikorukumus |  Muruturulinidis Ójamakonetohikorikotikoluminikorukumus

Ježíš to je šílený

já mám plůjem s bílou loďou

okolokováři okolokovali

nemůžu si pomoct, musím si pomoct

radirátorytovy pamětihodnosti


místo v ulici je teda věc

bovden v pělici

jako oklider byl feromeze

laně žádné poklidné pod pokličkou

i málo by se sejlko jako jablíčko


Omráz a Otep:

zemřela prý tady starší žena, no

a Omráz byl přeci mladý muž,

takže v království ji zabil


hloupež

to je hloupá lež

jiskjo smně něskazal, pada górikoj

i glétiky kukekakolipóny


PROFESORŮV ŽIVOTA SPLÍN 1.

6. prosince 2008 v 21:36 | Josefína Brožová |  Josefína Brožová

Byl to hodný hoch. Poprvé se uviděli na prodejní výstavě okrasných cibulovin, a nyní v temném hvozdu úpěnlivými hlásky kvílejí jako baziliškové. Ptáte se, co bylo mezi tím? Co se mohlo stát takového, aby je to odneslo až na samý okraj lesa v Podbezdězí? Bylo to tak:

Jednoho odpoledne byl pan profesor natolik unaven, že nehledě na tak brzkou hodinu, počal se ukládati ke spánku. Sundal si župan, sundal si ponožky, nasadil bačkůrky, obličej si omyl studenou vodou, to kvůli vráskám, rozestlal a najednou si uvědomil, že neví jak se to dělá, když jde člověk, natož taková kapacita za jakou se považoval, spát. Zase tedy zahrnul peřinu až k polštáři, usedl do křesla a pomalu si zapaloval doutník, který dostal k vánocům od své neteře Anny, která jej údajně koupila od knihkupce Adama v Bystřici při všesokolském sletu, a který si schovával pro slavnostní příležitosti, a zamyšleně hleděl, jak kouř stoupá a stáčí se k otevřenému oknu nad postelí. Netrvalo dlouho a tato tajuplná a zasmušilá atmosféra uvedla profesora do stavu ne nepodobného stavu muže v nejlepších létech, který zničehonic polkl pecku od švestky. Poněkud ho tato nápadná podobnost zaskočila, ale za chvíli už zase dokázal používat zdravého rozumu. To si ale myslíme nebylo v jeho případě zrovna tím nejvhodnějším. Brzy se uvedl do stavu řízené deprese, začal nervózně přecházet a netrvalo dlouho a z rohu pokoje se ovalo cvaknutí, cizí hlasy a pomalu se pokoj začal prosvětlovat nepřirozenou září. Zase se neudržel. Musel něco udělat, jinak by se dočista zbláznil. Cosi hluboko uvnitř v něm rozeznalo ty pradávné symboly a profesor si proti své vůli začal připadat jako tříměsíční děťátko, ovšem s mozkem génia. Do této míry by se tedy zas tak nic mimořádného nestalo, ale tentokrát nechtěl, aby tento povznesený stav pominul tak jako vždycky, bez následků a poučení. Tvář se mu orosila snahou udělat něco ... něco smysluplného. V první řadě musel pominout svoje omezené tělíčko, a v řadě druhé ... proboha, svoje možnosti. A protože se k tomu snažil přistupovat poctivě, ocitl se najednou někde, kde by se žádný slušný člověk jeho věku a postavení v žádném případě ocitnout nechtěl. Ocitl se v koupelně své nejdražší, která se právě chystala ke své celkové hygienické očistě.


Na střeše trychtýře

6. prosince 2008 v 20:23 | Jan Mach, Ištván Kaděra |  experimenty

Na střeše trychtýře

dvou marmelád - kamarádek

visel uzený člověk

jméno

jeho jméno bylo

člověk který byl

uzený a visel kamarádek

všech dvou marmelád

na střeše


VÝKŘIK ZE TMY - 1. Do křiklavých křídel andělů líbezných očí světa

6. prosince 2008 v 20:21 | Ivo Kalvoda |  Ivo Kalvoda

Dějství I.: Do křiklavých křídel andělů líbezných očí světa


Při setmění vychází z domu

básník, aby si zapálil:

"Měss to.

Měssto Město Město

Měssto

Vládce

Odkud to kape ta voda, máš

tak jasné čelo plné hvězd,

a noci.

Jak děkuji ti za kameny

povalené zde v prachu pro

moji pýchu.

Vládce, jsi chrámem,radostnou

myšlenkou jsem já."


Probouzí se básníkův přítel básník

a vychází taktéž z domu,

na posypané větvi půvabu květy

posedaly hvězdy, tesklivé a klidné.

"Má horečko, sne jenž mne

vyhnal do polí, sne jenžs vyhnal

krev až do konečků mých prstů,

tak ospalých, tak malátných,

povoz mne, když jsem Tvůj."

"Zdráv buď, ty, jenž

přicházíš si zakouřit, příteli básníku.

Dnes budem štípat tmu."

"Už tak dlouho spal jsem

přikryt javorovým listím,

tak dlouho schovaný před

sosáky motýlů, až teď můj sen

se mi zdál o tom jak hoří tento

dům a zmaten vyběhl jsem ven."

"Sedněme si na zem a

buďme tiší, posečkejme kdy

oheň spálí tvůj dům v troud."

Přiběhla malá liška se zlatým

jablkem v ústech a začala nás

tahat kamsi do lesa.

"Co asi chce."

"Ty liško, lištičko, k jídlu nic nemáme."

"Opřená o strom marně si hlavu láme

lichá vlečka z šatů svatebních a bílých."

"Vím, že kolo světa miluje

cestu světa."


Složil jsem verše:


"Běžíte po cestě

běžíte proti mně

zelené lesy

červené nebe."


"Do Křižíkova, kam jsme jeli naposled

vedla cesta vroubená kaplemi

plnými květin, ty kaple stály

tam už sakramentských několik set

let a ty kvítka zazděná

byla stále ještě teplá a voňavá,

jak vysoké nebe bylo tehdy

v tom tlučícím se horkém

poledni, větve skláněly

své plody k ústům země,

vyprahlé a živé jako jeviště."

"Mám rád tvoje vzpomínky, básníku,

pomyšlení děláš mi větší, než

můj spánek mně."

"Tak vstaň pírko ze slepičího

ocasu a spal na uhel ten

svůj původ a pach."

"Jak rád bych se jednou očistil

hvězdná tmo, v mém srdci

tě vykoupal a ono v onom,

když žádný z mých kroků nepřivede

mne dál než zase k hladu a žízni

a sem tam některý k vodě a stravě."

"Jak statečné je žít!"

"Jak bohulibé je žít!"

"Jak strašné je žít!"

"Jak slavnostní je žít!"

"Jak virtuosní je umírat!"

"Jak delikatesní je jíst!"

"Jak tě tak poslouchám,

věru, hovnem se mi zdáš.

Pohleď na zlatavá, třpytivá,

milující a tančící."

"ů"

"Pohleď na kanečky

poslední úmorná volání

nasyceného, dovršeného a zvrhlého."

"Čeho?"

"Pojď na rámě páně a vnímej

s jakou láskou ho celé přejdeš! ů"

"Dost už, dost, se mi hlava zatočila,

můj sen, můj hrad!"

"Jsi půldenní půlden, klopýtni

o druhou půli dne, vždyť

tě ještě noc čeká! To nevíš?"

"O čem brumláš si ví jen chuchvalec

tvých vousů, já čistý jsem

a z čistého rodu vzešlý.

Náš hrad je můj hrad."

"Ty chvějící se krůpějko potu,

ty skolené do kozelce svázané

kůzle. Pohleď do

křiklavých křídel andělů

líbezných očí světa.

S jakým rozmarem spí."

"Pojď básníku raději do města

dnes chystá se jarmareční půť,

svlékání neviňátek, zasnoubení

duší svatojánské noci, ve světle

páterových očí a v rytmu hudby

vystoupí ze země estrády

černokněžník a položí se

naznak mezi nebe a zemi, i my snad

pocítíme sílu věčnosti snad trochu

jinou, než zde, v Tvé Japonské

zahradě, kde je vše malinké posedáno

vedle Tebe na hřadách jak v dětském

koutku je zde všechno nadosah."


SUDY S AMONIAKEM 6.

6. prosince 2008 v 19:55 | Igor Genda |  Oto Rachojetina

"Óóódpadkýýý, óóódpadkýýý," křičeli Lykmé s Fóliem, nesouce na ramenou břímě, z něhož čouhaly boty se zlatou kotvičkou na podrážce.

"Úúúhněte z cestýýý!" zařval Fólius na skupinku pasažérů, sledujících bílou stopu za lodí. Lidé se neochotně rozestoupili a padlo i pár narážek na Tuhletu dnešní mládež a Tosoumifóry.

Kapitánovo tělo zmizelo pod hladinou na stosedmdesátémosmém stupni východní délky, měli bychom však upozormit na fakt, že bylo podmořskými proudy posléze zaneseno až na stupeň stoosmdesátý, čili nultý (kde navzdory všem fyzikálním zákonům, týkajícím se utopenců a mrtvol v moři, spočinulo na dně), přesněji, datová hranice procházela napříč kapitánovým obličejem tak, že jeho nos by čichal (pokud by to pod vodou bylo možné a pokud by byl kapitán živ) poklidné nedělní podmořské vůně, zatímco jeho oči by viděly (pokud by na mořském dně nebyla naprostá tma a ze stejného druhotného důvodu, jako prve) čilé pondělní hemžení všelijaké mořské havěti.

Kapitánův osud byl tak s datovou hranicí svázán navěky a zpečetěn.


Och

6. prosince 2008 v 19:46 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Och, jak vášnivě bych mnul ostrou špejlí

v havraní kštici dívenky s obnaženou

jizvou

a kudlou mezi rozparky ...


ANKA 12. - měla jsi horečku

6. prosince 2008 v 19:45 | Martin Švanda |  Martin Švanda

***

měla jsi horečku

seděl jsem u tebe

neviděla jsi mě

potom přinesli večer

v čajové konvici


pomeranče jsem naloupal Vrníkům

na okenní římsu


NATAL - Její oči jejího těla

6. prosince 2008 v 19:42 | Ištván Kaděra |  MYON

Její oči jejího těla, leskne se pot, ruda rtuti, až oheň ... o nervy střev nabroušeného nože a maso - mezi krátery nikdy nekončící války je srdce jak ozvěna, ty vole ... vidíš to, tam ......? Prsty - ty - kam ...? .....? ..........? ...............? Ne - bo - p - rrrrrrrr - oč - k - kk ... teplo - ty ty t t to neejde - kleč! Ani ne jak říkala ... ani ne proč zas ne určitě, že!!? Takový otěže - a dokonce ... ani tu - ani tu děvku cestu! Prase ... ty prase - pro mne neexistuje čas! Vládnu sobě a uvnitř tebe všemu!! Princi, jsem král této země, kterou sis vymyslel!!!

Uklidnil jsem se, kurva!


Hroby ... země - kolébky ... země - semeniště ... země. A uvnitř toho všeho rozžhavená slunce ... jektající měsíce ... vzduch. Vyprahlé pouště. Dech vzduchu, zkameněliny zasutých vzpomínek boha, který raději vítězí, než si sám sebe uvědomuje. Plazící se organismy, všeobecně uznávané pro svoji viditelnost, mozky neutuchající ve svých manévrech, nejškodolibější úsměv Dítěte Vesmíru Světa. Harmónie. Disharmónie. Láska a strach. Tramtárie. Čičko, čolakver hovoríš k tete ako blujár z ovesná? Čička, prečo sa obracáš k ockovi, ako by si mu azda chcela dačo povedať?

Miliardy miliard miliard ... v každém jednom a v ničem - v ničem ničeho. Nemohu uvěřit - věřím ... hroby, země, oceány, země - není konec, změna ... není změna - je jenom život a smrt ... a umírání. Umírání života a umírání smrti ... rození, pohlavní orgány. Tajemství. Vůně ... a Smrad!!!


V tom nejsou žádné logické závěry

5. prosince 2008 v 21:30 | Muruturulinidis Ójamakonetohikorikotikoluminikorukumus |  Muruturulinidis Ójamakonetohikorikotikoluminikorukumus

i pod vlivem aspirinu skáčou japonci i do moře

satanky sají sasanky

pán je milý, pánve je mi líto


pán je mi milý, je mi to líto

pánové, je mi líto

nikdo nechtěl být trpaslíkem,

my jsme museli být

vzdouvají se ten pták

mouřenín

přes tvary lední


přestva rydlevní

já jsem tlachal a já jsem břídil

zakobaltoval jsem to šéfe dobře

natřete to ještě načerno, protože

zajíci mají růžky jako tetřívky


probudí se Maria pro nás pro tisíce brundibárů

je to hrozné jako červánky,

to je horší než TBC


dobrý den pane atašé


DIVADLO IV. - v němž k rozuzlení dochází - KONEC

5. prosince 2008 v 21:25 | Josefína Brožová |  Josefína Brožová

Dějství čtvrté a poslední: V němž k rozuzlení dochází


Domovnice: Jak jste se měl v klubu, profesore?

Profesor: Děkuji, ale mám pocit, že dnes mi ten večer moc nesedl.

Domovnice: Nic si z toho nedělej, můj milý, já tě utěším.

Profesor: To jste měla říct ráno, teď už je pozdě. Jsem unaven.

Domovnice: To jste se dost nevyspal?

Profesor: Vyspal nevyspal, zkrátka je pozdě.

Domovnice: Koupila jsem ježka, nechcete ho vidět?

Profesor: Prosím vás, dnes opravdu ne.

Domovnice: Nechcete se aspoň podívat? /odhalí svoji řiť/

Profesor: Ne, děkuji, dnes už jsem viděl dost.

Domovnice: Ani nakouknout?

Profesor: Ani nakouknout. /převleče se do noční košile/

Domovnice: Jen se podívejte, co vidíte?

Profesor: Hovno.

Domovnice: A tak je to s váma pořád.


KONEC


budeme hrát hru

5. prosince 2008 v 21:09 | Beata Beatrix |  Beata Beatrix

- Budeme hrát hru -

- Já půjdu -

- A ty -

- Ty mne -

- Budeš hledat -

- Budu třeba -

"Na nádraží!!!!!"


Chci se vmáčknout do zdi


JINAK SNAD NÁŠ SVĚT SVÉ HRY SNAD ANI NEDOHRÁVÁ S NÁMI SE VŠEMI 7 - KONEC.

5. prosince 2008 v 21:05 | Ivo Kalvoda |  Ivo Kalvoda

/Jinak snad náš svět své hry snad ani s námi se všemi nedohrává/


Na koláči už vychládala zrnka maku

a nebyl to už ani stín co se

usazovalo jako vrána po okrajích.


Byla to ta samá vrána, která tmou

svět protínala ve tmě.

Podle ní, přece, vstoupil na svět,

kousek od lidí.


Mělo to jasně důvod,

odrazovej můstek,

když ta vrána na něj kývla:


SUDY S AMONIAKEM 5.

5. prosince 2008 v 21:01 | Igor Genda |  Oto Rachojetina

"Dobrý večer přeji," spustila Lykmé, "jmenuji se Rita Čerská a přicházím za kapitánem v neodkladné záležitosti."

"Vy ... vy jste Ruska?" zeptal se už nadobro zmatený Fólius.

"Cože? Ach ano, má to snad vliv na to, jestli mne kapitán přijme nebo nepřijme?"

"K ... kapitán," koktal Fólius, "pan kapitán je zaneprázdněn."

Lykmé se na vyplašeného Fólia zadívala podezřívavě: "Poslyšte, vy jste jeho majordomus?"

"Nikoliv," odpověděl Fólius, který se mezitím probral z šoku, "jsem Pelwin Frinkel, deskriptivní geometr a zeměměřič."

"Pak tedy nechápu, proč mě nechcete pustit dovnitř."

"Víte, jsou jisté okolnosti ..."

"Kašlu vám na vaše okolnosti," řekla rozzlobeně Lykmé a odstrčila Fólia ze dveří.

"Jé, vy jste ho zabil," položila Lykmé Fóliovi polootázku, když spatřila kapitánovu polohu.

"Jasně, teď už tomu rozumím," pomyslela si, "on ho zabil a bál se, že na to někdo přijde, a tak mě nechtěl pustit dovnitř, abych to neviděla. Jo. Ale ta mrtvola vypadá hrozně, měla by se vyhodit."

"Pojďte rychle," šeptla na Fólia, stojícího dosud ve dveřích, "zabalíme ho tady do toho papíru," a začala odšpendlovat ze zdi plakát, inzerující plavbu přes datovou hranici.

"Počkejte," snažil se ji zastavit Fólius, ale když mu dal hluboký výstřih Lykméiných šatů spatřit její neuvěřitelně formovanou páteř, smířil se s nastalou situací a usoudil, že by stejně nemělo smysl něco namítat.


Telepatie

5. prosince 2008 v 20:51 | Igor Genda, Ištván Kaděra |  experimenty

I.K.:


Tak.

a teď

půjdu

ruské

země

před tvýma očima spálené lhůty

vzdal

a plamenné klády

lhůty

a země


růůůůůůůůůůůůůůů



I.G.:


tak

a teď půjdu

před ruské země

za tvýma očima

zabílit

mlhou

spálené

lhůty


vzdal se mi

ale plamenokládám

se nevyhne


Průhled do krajiny

5. prosince 2008 v 20:47 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Odněkud ty věci prostě přichází

a vypadají při tom všelijak.


Třeba jako pozvánka do hořlavých bažin,

kde mise sentimentu tvoří smysl okamžení,

zabarvený podle barvy předurčení.


Někdo třeba vysílený pocítí náhle naději,

i to, odkud se vzala.


Podaří se vyjádřit svoje přesvědčení

a ošálí tím davy čekatelů -

sbratření v podobě ran.


Někam ty věci prostě směřují.


Ale jednoho dne

se z nás ze všech

stane průhled do krajiny.


Rychle vyskočím,

než mě srazí -


podivným,

žlutým,

jakovy vanilkovým


bodcem.


ANKA 11. - záplatuji Ance z naivity kabát

5. prosince 2008 v 20:42 | Martin Švanda |  Martin Švanda

***

záplatuji Ance

z naivity kabát,

ze samých zrcadel

profoukla jej bestie


ta co chodí v rakvích

a spí ve větvích

pod křídly úsměvů

tají pekelné jitro


NATAL - Jsme dva

5. prosince 2008 v 20:40 | Ištván Kaděra |  MYON

Jsme dva. Sami dva na kamenném mostě a nikdo z nás si není vědom toho druhého, který křičí. Který se nemůže dovolat sebe samého! Na druhém konci té samé krajiny, kterou vtěsnáš do jediného bodu! A lačně zhltneš každé sousto, a proto se nikdy nezbavíš svého hladu, a proto nikdy nepřestaneš hledat potravu. Nebude jí nikdy dost ... a nikdy málo, protože naše unavené smysly potřebují novou energii.

Skutečná je teď pouze myšlenka, a ta sama o sobě znamená jen další utrpení bezesné noci, další utrpení trpícího vědomí, pro nějž není citu v jeho hranicích, neboť hranice jsou nekonečnými zdmi, nekonečnou tmou.


Díky, matko, že jsi mne položila až sem!! Šerednější a šerednější a nechci vidět umírat toho, kdo ... Chci slyšet!

Kde je ten chrám, matko! Tvá tělesnost, tvá hřejivá píča!? Jak může člověk, který vzešel z něčeho tak ohavného, pro něco tak ohavného ... tisíckrát se vrátíš zpět, osahán milióny prstů - musíš!! Jsi sám příčinou sebe a důsledku se nedovtípíš.

Zařveš: "Maminko, miluju tě. Maminko, já nechci, abys mi umřela!"

Jen ležící mi splníš mou poslední tužbu. Jen někdo čeká déle, není-li trpělivý. Má to svůj evoluční význam, ale jen pro toho, kdo si je jist, kdy hra končí, kdy začíná - kdo je ve kterém okamžiku na tahu, a to jsi zrovna smrtelně unaven ... jediné co je proč.


Sedejme si na zlaté pařezy

3. prosince 2008 v 18:59 | Muruturulinidis Ójamakonetohikorikotikoluminikorukumus |  Muruturulinidis Ójamakonetohikorikotikoluminikorukumus

malý toaletní papírky, to by byla věc

laboratoře na slepé děti

nejdůležitější je na všem čára ponoru

musíme jít po veverčích cestách


řekněte Svobodovi ohledně té leštěnice,

necháte si ji na skladě, pif

(na to jsem se zeptal skladníka,

proto se zastřelil)

bude to převrat v celé světové kinematografii


bude to jako něco, když se objevila

v kině 1. verze románu na pokračování

podle předlohy seriálu na pokračování

myslím, že o vietnamce na trhu zájem nebude


my dva jsme synové,

takže jsme bratry

jsme si bratry Anaóhovy


DIVADLO - III.

3. prosince 2008 v 18:55 | Josefína Brožová |  Josefína Brožová

Dějství třetí, jehož názvů jsou tisíce, ale žádný z nich není ten pravý


/Diváci usedají na svá místa a dlouho se nic neděje/

Martin: Tak kdy už to začne?

Adéla: Nešahej na mě, máš mastný ruce!

Evelýna: Mně to nevadí.

Petr: Nevěřím vlastním očím.

Profesor: Odcházím.

Profesor (v podobě ježka): Přicházím.

/Stěpan Michajlovič přichází z klubu/

Stěpan: Slyšel jsem, co se vám přihodilo, profesore.

Profesor: Nechcete jabloko?

Stěpan: Jsou ještě čerstvá?

Profesor: Je už pozdě, přikryjte mne ručníkem.

Dužbaba: Něco mě píchá v řiti!

Domovnice: Snad to nejsou moje papričky?

Profesor: Něco tady smrdí.

Domovnice: Kdopak to mluví?

Stěpan: Tak co je s těmi jablky?

Prodavačka: Vždyť říkám, že je zavříno!

Dužbaba: Profesor teď nemá čas.

Martin: Už to začalo?

Adéla: Kušuj, křupane! /k publiku/ Nerozumím umění!

Umění: Mařím tady čas.

Hlas: Tady nikdo nemá čas!

Bublifák: Proč jsem sem vlastně chodil? /stříká mu pěna z uší/

Profesor: Jsem tu sám. /jeviště se vyprázdní. V divadle zavládne smutné ticho./

Domovnice: Kam se poděl Dužbaba s profesorem?

Dužbaba: Jsem v tvém klínu.

Profesor: Jsem v jeho řiti.

Dužbaba: Proč profesor svítí?

Domovnice: V řiti?

Bublifák: Vaše starosti bych chtěl mít.

Dužbaba: Chce se mi pšouknout.

/Mlčení./

Profesor: Chtěl bych být zase to co předtím.

Dužbaba: Dobře. Už mám toho všeho popichování tak akorát.

/Profesor vyřeší pradávný spor mezi Descartem a Kierkeggardem, promění se zpět v profesora a zapomene to./

Profesor: Okamžitě mě pusťte z té řitě ven!

/Dužbaba praskne a rozletí se na tisíc mas./

Profesor: Konečně!


vajgly, drát, klícka

3. prosince 2008 v 18:38 | Beata Beatrix |  Beata Beatrix

- vajgly, drát, klícka + dřevěná tyčka, 2 usušený parčity v poloze, fotky, kontaktní kopie, tisk - panáček, - ikonoklasmus, vzít si to (půjčit znovu), míčky + hlína, sekundové lepidlo, stavit se pro odlitek, 1 x 1 m bílé látky, flaxa masa, krabička na brouky, špendlík - Bechr, obrázek Martin, výčko, Blokáda - malý kousek pletiva.dna vymodelovat, EKG - silvestr, kartáče na zuby a v něm špendíky -


JINAK SNAD NÁŠ SVĚT SVÉ HRY SNAD ANI NEDOHRÁVÁ S NÁMI SE VŠEMI 6.

3. prosince 2008 v 18:33 | Ivo Kalvoda |  Ivo Kalvoda

/V hospodě/


Hned po mihnutí se tmavého stínu přes kulaté okénko, což neušlo nejspíš jen Slepencově oku, se otevřely dveře místnůstky a dovnitř vešel drobný člověk, patrně rybář.

Přisedl ke stolku mezi obrazy, ani se nesvlékl, a to se tu topilo: "Kamaráde, vylovili jsme velikou rybu, takovou ještě nikdo neviděl, pojď rychle, ještě se zmítá na mělčině, už se tam sbíhají lidé, viděl to i duchovní a říkal, že od nějaké takové se nechal spolknout poustevní Jonáš, a pak v ní žil až do své smrti, celých 36 let, že je to svatá ryba, příbytek Boha, chce ji vysvětiti a udělat z ní poutní místo, duchovní si myslí, že myslí na všechny, ale zatím ještě čeká. Mám pocit, že se naplňuje nějaký čas tady toho života. Kamaráde, vždyť za to mohu já, já jsem si všiml toho velikého pohybu v moři. Našinci se chtějí prosekat až dovnitř a je z toho pozdvižení, že na celém světě nemůže být nic takového."

Rychle vstali a sešli blátivými cestičkami až k moři, kde se zmítala obklíčená tucty lidí obrovitánská ryba a zmírala.

Pak ležela již celkem tiše a klidně a její obrovitánská ploutev čekala napnutá jako veliká plachta na vítr, jako zobatý pták na zádech a sahala výš, než se kdy kterýkoli z těchto lidí dostal.

Když zemřela, stoupl si rybářův přítel před její jasné, vyklenuté oko.

Oko, v němž se zrdcadlila jeho, nyní veliká, mockrát zvětšená a pospravovaná tvář pod kloboukem a spolu s ní celý, skoro celý, zbytek všeho okolo, toho světa, který on, Rybářův přítel, nemůže nkdy naráz, na jedno zhlédnutí, uvidět.

A z okna hospody, z kopečku, na něho shlížel, ten co se ohříval u kamen a teď mlčel.


SUDY S AMONIAKEM 4.

3. prosince 2008 v 18:14 | Igor Genda |  Oto Rachojetina

Kapitánovo mohutné tělo bezvládně leží u nohou zkoprnělého Fólia.

Nohy zkoprnělého Fólia se dávají do couvavého pohybu směrem ke dveřím.

Dveře, uchopené za kliku Fóliovou rukou, se otvírají jakoby nějakou cizí silou.

Ve dveřích se objevila Lykméina rusá hříva.

Ve dveřích se objevila vyplašená Fóliova grimasa.


telepatie II.

3. prosince 2008 v 18:10 | Igor Genda, Ištván Kaděra |  experimenty

/dva nezávislé vzkazy zanechané po požití několika nejedlých hub/


***

tak si to budu

třeba

PSÁT


***

potřebuju něco napsat

CO


Kavárna v 10.00

3. prosince 2008 v 18:07 | Václav Fráňa |  Václav Fráňa

Sedím a piju preso

pomalu kouřím

jím sušenku a

přemýšlím nad tím

že bych měl

být radši sám

Na chvíli přestat

obíhat okolo žen

a vlastně

naučit se cítit

ze samoty


Protějšek věří ve vlastní mat

3. prosince 2008 v 18:05 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Je za světlem, světelnými paprsky,

je za mouchami zažloutlými zářivkami,

je tma a bolest,

vše neoptické potrvá.


Je slyšet nepřicházení nikoho.


Už dlouho jsem nepotkal řeku v její ohnivosti,

jen cyklisty v potápěčském a s kordy v rukou,

jak do rytmu kroužení tloukli do dlaní,

nahých a povolných.


Jakákoli venkovní nepřístojnost je přívětivější

tomuto hloupému čekání na konec světa!


Utíkal jsem vzývat proměněné hady,

se starým klíčem

do ještě žhavého zámku

panny.


Vše ještě nějakou tu chvíli potrvá.


Klavírista hraje strašně líně

můj

pocit


únavy.


ANKA 10. - za oknem kos

3. prosince 2008 v 17:59 | Martin Švanda |  Martin Švanda

***

za oknem kos

vyzobává zbytek zimy

a v tobě se ještě drží


zase píšeš černým uhlem

svoje jméno

jarnímu ránu na záda


ale kdopak to bude číst?


Slunce má dlaně na očích

a já oči v dlaních


čas hluchá rána

3. prosince 2008 v 17:53 | Leoš B. Slanina |  Leoš B. Slanina

čas hluchá rána ulice doposud odměřuje Tvé Olmerovky

mráz zmrzlá květina polní kvítí Tě štípá do tváře

mráz prolézající tato vetešnictví

vetešnictví bez cylindru

tyto zablácené uličky

v nichž otisky nebezpečných situací

napoví obtíže jenž Tě očekávají

nebezpečí plné vzdálených dětských snů

orlové vzlétají kamsi vysoko

zakrvácené drápy do Tvého krku

ostré zářezy podél

nezajímá mě, co budu dělati o mé příští dovolené

pravděpodobně se budu opětně váleti u moře

to bude slané

vlny se budou tříštit o pobřeží jenž mě ochrání

sytý hladovému nevěří

toto sémě nezná slitování

ďábel je podlý jako tyto karty v nichž přijdeš o majetek

ženy a dívenky se na nás dívají s opovržením

sundávají nám naše drahocenné prsteny jako zkušené kurtizány

vím já kde leží Tichý oceán

muži hrají karty

poji na poblitou podlahu posetou hvězdami

seru prázdné hluché deprese

bliji na nezmapovaná území příštích státečků

je mi do pláče


NATAL - Vracíš se do své vlhké díry

3. prosince 2008 v 17:45 | Ištván Kaděra |  MYON

Vracíš se do své vlhké díry na sklonek lidského pokolení, jako štvaná zvěř utíkáš a plazíš se, plazíš. Nic není žádoucí a nikdo, nikdo. Uvnitř tvé žulové stěny.

Uvnitř každé stěny! Ještě několik posledních zoufalých úpěnlivých pohledů zpoza mříží a umlčíš ... sopka tvé krve radostně odpočítá ... ještě máš čas. Máš moře času a buď tak, anebo tak ...

Necítíš prastaré ruce, ne, to nejsou moje ruce! A oči. To nemohou být moje oči!! Byl jsem ... ne, mlč! Slva jsou jen hračky, těžko rozlišovat. Už sis nafouknul to červené plyšové zvíře?


Je to už jen pár zdravých okamžiků pro tvoje tělo. Ještě pár odřenin a čepel nože pod syrové maso.

Drž! Zodpovím všechny tvé otázky, když zůstaneš zticha, ale vím, že jen začnu, protože ty potřebuješ skončit. To není moje chyba, že nerozumíš. To není nikoho chyba!

Věř mi ... a drž se pevně toho zábradlí a netlač tak příliš!! To nejsou ještě ani počitky.


Neexistuje uprostřed. Tvoje slepota vidí jen hranice a touhy. Máš dost síly. Máš tolik síly, že tě smete! Úzkost je matkou člověka. Není to jenom vražda, co je mezi námi. Není to jenom nastavená dlaň nebo rukavice. Jsou i jiné možnosti. Cíle pro další cíle, když není soud. Nebo ti nestačí opakovat opakované?


Rve mi to střeva a to neřveš jenom ty! To mučí celou strukturu, celý prchavý bod v jeho zániku. Daruj si alespoň tři poslední přání pro ně samotné. Alespoň pro ně samotné. Jako dar, ne pokušení ...


A už to brzy skončí ... víš to. Vím to. Vím, že jsi se nikoho neptal, protože jsi nevěděl. Neměl jsi se koho zeptat.

Chvilku ti bude zle, a potom ti bude ještě hůř. Bude ti přesně tak, jak si přeješ. Bohužel pro tebe. Určitě ti ale nebude tak, jak si myslíš. Škoda, říkáš si ... utěšuješ se, možná. Narostla ti ohromná hlava a každým okamžikem se zvětšuje. Už takřka není vidět nic jiného z tebe.

Jak chceš unést tu senzační tíhu vlastní iluze? Dneska zbaštíš sám svoje vnitřnosti, tu pochoutku nanejlepší. Dnes naposled.

Tak si užívej, dokud je čas.


Připravíš si parádní rozloučení. Nebudou chybět svíce, ani pach hlíny, matky, ani krve. Zčernalé krve a slz. Bude se tvářit skutečně mrtvý, ale ucítíš to. Sám ... se uvnitř sebe ... musíš zavraždit ještě mnohokrát. Teprve pak poznáš otroctví svého ... slunce.

Chtě nechtě budeš ohryzávat mou kamennou dlaň, až perličky zubů společně s roztrhanými dásněmi slepí královský náhrdelník tvé paní uvnitř tvého oblitého žaludku. Já totiž miluju tvůj obličej a má láska je taktéž ... z masa a kostí. Jsi má ženuška nejsladší a tvá řiť je rozkoší. Nesnáším však ten jemný puch, ty celá ... největší, jež nemá srovnání a pro niž neexistuje pouhá nicota - ty celá musíš vonět tisíci mršin a prstů ... jen tak i ty mne ucítíš!

Tak se smrade připrav! Začni svou milostnou předehru a můžeš udělat cokoliv, kromě mých slabostí ... to bych ti neodpustila.


Pamatuješ se na to, prase, jak jsem ti poprvé rozrazil lebku? Hnus! Fajnovej hnus! A mlčky - jako zhypnotizován ses blížil k těm z mlhy se rýsujícím bodům v dálce, až se tě něco teplého, měkkého dotklo na prsou. Udiveně jsi zíral na tu bílou hladkou věc, kterou jsi pociťoval na svém těle, neboť poprvé něco tak živého ... něco tak hmatatelně jistého naplnilo tvou nejistotu.

Ukroj si ji, zavař a radostí tleskej! A to ti říkám, miláčku, dnes se zabiju uvnitř tebe mocným Ne!! Ano?


Už jsou tady už jsou, nebožtíci škrabou

1. prosince 2008 v 20:05 | Muruturulinidis Ójamakonetohikorikotikoluminikorukumus |  Muruturulinidis Ójamakonetohikorikotikoluminikorukumus

dobrý den, pane Suchánku

já jsu finská selka

udělaly se mi v hlavě pilůlký


kecáme tady úplně otřelý fráze

skrze šalvějové lístky se jde nejlépe

sutup a putus - s tím už nejde nic dělat

že prý 250 000 000 a vyberte si barvu


to mělo b. sambre (správně) pochopeno

já jsem 7 hnědých min

seděl přede mnou nejslavnější borec všech dob

hate man, insekt in my oušn

(ušoun)

ohříš kristus


bojujte za svět

aby rozkvet

abysme příští rok

mohli mí

slet


DIVADLO - přestávka

1. prosince 2008 v 20:00 | Josefína Brožová |  Josefína Brožová

/Lidé u bufetu/

Petr: Od Homérových dob jsem nic tak skvělého neviděl.

Adéla: Je to pičovina, ale když se ti líbí ...

Martin: Dva párky, jeden bez hořčice. Děkuji.

Evelýna: Myslíš jenom na žrádlo.

Martin: Člověk člověku ježkem, ježek ježku člověkem, ale žrádlo žrádlu žrádlem.

Profesor: Jednu sodu.

Martin: Jen si dej.

Profesor: Nikdy byste neřekl, co takový ježek udělá s hemeroidy.

Petr: Hele, hleďte si svýho!

Adéla: Nebuď křupan.

Evelýna: Ukradli mi kabelku!

Martin: To se nás netýká. Ještě jednoho indiánka, prosím.

Prodavačka: Došli.

Profesor: Děkuji vám.

Prodavačka: Tak končíme!


hlava a srdce drátěné

1. prosince 2008 v 19:52 | Beata Beatrix |  Beata Beatrix

Hlava a srdce drátěné

červe nevěry

Ty nejsi jako televize Laura

reagující na dotyk

I zdi před tebou mlčí

vmáčknout se tak do nich

Kdo dnes kupoval ticho?

Dny tik - tak - tik - tak

Porvi se svými vzpomínkami

Ukápni slzu radosti

Mrtvolná lhostejnosti

zahryznutá do hřbetu ruky

To nic to revoluce písmene kalvárie ...


JINAK SNAD NÁŠ SVĚT SVÉ HRY SNAD ANI NEDOHRÁVÁ S NÁMI SE VŠEMI 5.

1. prosince 2008 v 19:48 | Ivo Kalvoda |  Ivo Kalvoda

/Zamyšlené dítě v horku léta bylo náhle vylekáno slovy písně:/


"Hola hej, hola hej, hola hej

jak je krásná, jak je krásná

naše zem," zaslechlo výskání

mužů a žen a rachocení kol po

kamenité cestě vinoucí se naproti

pod jehličnatým lesem okolo jezírka.

Bázlivě zíralo jak se kola velikýchžlu-

tých plně naložených žebřiňáků

proplétají mezi žebříky spuštěnými

až kamsi na dno pod tichou hladinu.

"Křís Křás Bác Žbluňk,"

uvolnil se horký kámen pod jeho nohou,

skutálel se do vody a celé to procesí se

rozhoupalo a ztratilo v ostrých paprs-

cích slunce, co vrhala voda jemu do očí.


SUDY S AMONIAKEM 3.

1. prosince 2008 v 19:41 | Igor Genda |  Oto Rachojetina

"Máte obdivuhodný hlas, příteli," pochválil Fólia kapitán a udýchaně se rozesmál.

Kapitánův nakažlivý smích přešel i na Fólia: "Och, to mi lichotíte, sám byste mohl zpívat v La Scale."

"Hahaha, v La Scale, říkáte," smál se kapitán a rychle, dokud byla atmosféra příznivá, začal uvádět věci na pravou míru: "Víte, můj mladý příteli, musím se vám k něčemu přiznat a poprosit vás o odpuštění" a položil stále se smějícímu Fóliovi ruku na rameno. "Celou dobu jsem si z vás tropil šašky, já totiž nejsem žádný zástupce kapitána, ale samotný kapitán a velitel této lodi Olaf Frederikson!" a na stvrzení svých slov se mocný kapitán mocně udeřil ve svoji mocnou hruď.

"JAKŽE, OPRAVDU?" smál se Fólius a už už se chtěl taky přiznat: "To je tedy povedené, já totiž také nejsem žádný Pelwin Frinkel ..." ale uvědomiv si, co by způsobil, naráz zmlkl a jenom hlasitě polkl.

Kapitán si toho naštěstí nevšiml a celý červený pokračoval: "Haha, milý hochu, můj otec, Frederik Gustafson, byl námořním kapitánem, i můj děd, Gustaf Kristoferson, byl námořním kapitánem, i můj praděd, Kristofer Svenson, byl námořním kapitánem, a já, já mám být jen zástupcem, ohó, to neznáte náš rod, příteli," smál se kapitán, hrdý na svůj rod i na to, jak se mu podařilo elegantně vybruslit z celé té trapné situace, a smál se tak, až ho trefil šlak.


xahoxiho xejr před xaverovým domem

1. prosince 2008 v 19:29 | farář z finska flinkač flee |  experimenty

V zámořském parku

U gigantického spíce vrnícího psa

Před Xaverovým domem

V pokáleném přístavu

V žulovém zbořeništi živých žvanilů

Tzv. U flákačů


U svatyňky "Odevzdané oči andělů"

Na hromadné sebevraždě u Hodonína

V Říčnicích u řeřich

V jakékoliv jehněčí podobě

V alabastrové aleji Asiatů

Před krvavým křikem kamenných kovbojů

Pod Warszavským autobazarem wartburgů

V tibetském městečku talijánských tupců

Ve šnečí šalvěji

Vůči líbezně se usmívajícímu loupežníku

Euchridovy kostelce reptají

V endotracheálním elementárním ekvivalentu


Osmažená ondatro ó ty děsivá


"Říše," řekl Řekyni hošík

Zvaný karamelový kožíšek


až mi zkamení slzy

1. prosince 2008 v 19:20 | Václav Fráňa |  Václav Fráňa

až mi zkamení slzy

i má tvář zkamení

a nebudeš ji líbat

protože z ní půjde

ticho -

ta nejhlubší barva

a myšlenka

které se bojíš


Bezbřednutí

1. prosince 2008 v 19:17 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Napne se struna

a její zvuk je možná zbytečný,

dostatek významů zvuku

přikryje výkřik bez břehů.


Širý oceán vyplaví mou

zoufalou tvář,

tvář muže v bezvědomí.


Pak už není nic,

ty nejseš.


To člověk pochopí,

ale neděje se to každý den,

třeba až za pár životů,


když přijde člověk


na scestí.


ANKA 9. - korálky deště mi to zamlčely

1. prosince 2008 v 19:13 | Martin Švanda |  Martin Švanda

***

korálky deště mi to zamlčely

a narodil se den z máty

Ty ještě spíš v bělostné košili

odcházím s píšťalkou pod paží

opít si oči brčálem


***

přes kopec

jde k nám Tma

v rukou ohlávku beránka

v rukou oprátku beránku

třímá


stručná událost pohybu je básní

1. prosince 2008 v 19:08 | Dušan Hauser |  Dušan Hauser

Stručná událost pohybu je básní

napsaná v rychlosti tužkou

námel pylu vypěstované zeleniny

knoflík s pupkem krajiny poklopec oblohy

a nesmírně citlivě vypracovaný systém

porozumění

udržení lidských a přírodních starostí

aby šlehaly bouřky tvarohovou pomazánku

úlohu chleba v dějinách

rychlostí tužky

doplním do mračen kolem třetí hodiny

odpoledne

z noci upadnutý měsíc

vedle slunce děvka hladí si copy

visí jí prádlo v městských parcích

na pistáciových skořápkách jdu ke kopřivám

počůrám jim ramena

na znamení události

zpaměti vyjmenuji pohyb

stručnou dráhu srdce


Kontrasty smíchu!

1. prosince 2008 v 19:02 | Leoš B. Slanina |  Leoš B. Slanina

a housenky

pomalu

téměř líně

né jak pilní mravenci

jejichž kyselina je tolik nepříjemná

dívenky čekající na vlákno bílého lnu

s tou ozdobou dávnověku

Ti všichni čekají na vlákno nejněžnějšího lnu

nedočkají se

neboť v horách jsou piráti

já vím jak dávno tomu bylo

má hořká melancholie těch nocí

čpavků

tak nebezpečných seznámení

oněch židovek s havraními vlásky

že jim je vlásenkáři záviděli

zatímco my jsme se snažili je oloupit o jejich panenství

což se nám nezdařilo

protože oni jsou ještě součástí jejho řádu

ten je nám neznám


NATAL - Když jsem se probudil

1. prosince 2008 v 18:53 | Ištván Kaděra |  MYON

Když jsem se probudil, obklopovala mě tma. Černá bezedná tma. Zvykl jsem si. Už bez jakéhokoli náznaku chtění čehokoli jsem se povaloval po čemsi, čemu by se s trochou fantazie dalo říkat pevná zem.

Bylo mi to ale naprosto jedno, co je pode mnou, ba i co je nade mnou, kolem, všude. Smířil jsem se s tím, že ať se děje co se děje, vždy je to proti mé vůli - v nejhorším případě po jejím.


Když se rozsvítil lustr a ozářil nádherný pokoj vystlaný modrou vatou, tak jsem trochu ožil. Trochu! Dusil jsem se smíchy, a to bez zjevné příčiny. Měl jsem prostě radost.


Lustr se mým bláznivým smíchem začal komíhat ze strany na stranu, a to stále nebezpečněji. Každou chvíli hrozilo, že se mi zřítí na hlavu a přimáčkne mě svou křišťálovou tíhou k zemi.

Chvíli jsem ten pohyb s úsměvem pozoroval, ale úsměv postupně chladnul. Vážně jsem si uvědomoval jeho živou nebezpečnost a ... ano, přál jsem si to - přál jsem si? Ať mě zamáčkne svými chapadly a vysaje ze mě všechnu šťávu, co se za staletí nahromadila. Řval jsem naň pln úzkostného napětí: "padni ... padni, zamáčkni toho červa ..." Hypnotizoval jsem ho svou nevědomou vůlí, pohrával jsem si s ním jako kotě s klubkem, a přece ta hra ... ta skutečná skutečnost nebyla výtvorem mým, nýbrž ... jeho.

Zmenšoval jsem se. Takřka jsem mizel pod jeho velikostí. Teď já byl tím klubkem, schouleným, co čeká, až bude rozmotáno, rozstříháno, pohozeno. Už se trhal ... a já - z posledních sil ... Pak jsem přestal být pod jeho vlivem.


Vstal jsem. Z vedlejší místnosti se ozýval hlas. Vstoupil jsem a uviděl ... jak sedí ... stojí ... leží ... jak je uprostřed pokoje a mlčí. Oslovuje mě a mlčí. A já vím, že mlčí, a přece ho slyším křičet! Slyším, jak mě něco řeže v mozku! To ticho! Ten zvuk!!