revue právem opomíjených

Listopad 2008

Kamna na ústředním topení vyvolávají více hluku než rozumu

16. listopadu 2008 v 14:39 | Muruturulinidis Ójamakonetohikorikotikoluminikorukumus |  Muruturulinidis Ójamakonetohikorikotikoluminikorukumus

vrátili jsme však lístky od mateřských školek

ušli půší ubérli se do strachu

od stolů odešli s ibišky v rukou

a chápali jsme si od nohou vůkol čeří

planoucí jistoty, záruky pěstí

do okolností nepřísluší


vyzpíváme s býky kolem plotu záhon

lotře kýchni si my si taky kýchnem

na řetízku má konev důlek,

aby kuličky nepráskaly děti


koupím želvy za osm padesát

50,0:8 = 520

10 0 - 60

+6 0 460


já su televiza a vypnu ty lidi

ty valíš kameny a já tě bičuju

a oba jsme potom unavení


DIVADLO - II. ježkovy nejisté osudy člověka

16. listopadu 2008 v 14:34 | Josefína Brožová |  Josefína Brožová

Dějství druhé: Ježkovy nejisté osudy člověka


/Vchází domovnice/

Domovnice: Profesore, jste tady?

Profesor: Tady jsem, pod stolem. /ozývá se tenký hlásek/

Domovnice: /udiveně/ Ježkovy oči, profesore, co se vám stalo?

Profesor: Ále, Dužbaba mě uhranul, a tak se teď snažím, abych se dostal do jeho řitě. Sežeňte mi ho, prosím vás.

Domovnice: Poslyšte, napadl mě příběh na tuto situaci jak ušitý: To šel jednou Bajaja s Don Quijotem po pláži a uviděli v písku zlatou rybku. "Když mě hodíte zpátky do vody, splním vám tři přání." Tak jo. Hodili ji do vody a rybka řekla: "Jaké máte přání?" Bajaja povídá: "Chci ježka." Don Quijote: "Ale do prdele s ježkem!" Bajaja: "Rychle s ježkem ven." Zlatá rybka: "Možná jste si měli ta tři přání lépe rozmyslet."

Profesor: Ano, to mi připomíná jeden dávný spor. Tento spor mezi Descartem a Kierkegaardem také ještě nikdy nikdo nevyřešil.

Domovnice: Profesore, vy jste pořád stejnej.

Profesor: Chcete abych vás za to popíchal?

Domovnice: Tož já du radši pro Dužbabu. /odchází/

/Dužbaba vyleze zpod postele a hlasitě zívne./

Dužbaba: Tak copak jste mi chtěl, pane profesore?

Profesor: Chtěl jsem vás laskavě poprosit ...

Dužbaba: Tak vy už prosíte? Trochu pozdě, profesůrku.

Profesor: Ale slečno Dužbabo, přece nejste taková jak se děláte. Přece byste mě nenechala v této podobě. Dovedete si představit, jaký by to mohlo mít dopad na mou aspiranturu? /přejde mezi řečí k noze od židle/

Dužbaba: Milé publikum, zde vidíte, kam až vede zášť člověka. Náš profesor, jenž se ježkem stal, nepřestal však ani chvíli jako člověk uvažovat. Tak to vidíte, ježek a přemýšlí nad Descartem a Kierkečímsi. Kam ten svět spěje, když rozumujou už i ježci? To by pak ježci mohli psát divadelní hry, řídit dopravu, vyrábět energii a bůh ví co ještě.

Profesor: Ale já jsem člověk! Člověk! Člověk!

Dužbaba: Ne, ježku. Už máš zásoby na zimu?

Profesor: Vyprošuji si takovéto jednání. Jsem členem královské akademie, osobně znám premiéra a mám styky na nejvyšších místech.

Domovnice: Ježku, to to píchá. Nech už toho, nejsme tady sami.

Dužbaba: /k publiku/ Ježek, a jak si fouká!

Publikum: No to je zase blbost. Raději jsme měli zůstat doma. Džejár určitě vyvedl nějakou lotrovinu.

Dužbaba: Držte huby!!! /k publiku/ Nenechte se mýlit a hrajte dál. /k hercům/

Domovnice: Ale když já si to takhle nepředstavovala. To bylo řečí: Bude z tebe hvězda a teď mám akorát ostudu. /Na scénu vstupuje Bublifák. Je to bubák, který když se směje, tak mu stříká pěna z uší./

Bublifák: Ale ale, vidíte to zas moc černě. Ukažte toho ježka, já se na něho mrknu.

Domovnice: Nehrajte si na profesora, vy parchante! Nesaháte mu ani po ...

Bublifák: Rypák, co? Je to jenom ježek, tak se uklidněte. Jak se tak na vás dívám, nemusela byste se s ním zahazovat.

Dužbaba: Sakra chlape, vy se mi líbíte!

Domovnice: Tys byla vždycky kráva!

Profesor: Ale dámy ...


dvakrát ozývající se cvaknutí v zámku

16. listopadu 2008 v 13:57 | Beata Beatrix |  Beata Beatrix

Dvakrát ozývající se cvaknutí v zámku

- smutek pod vodou -

- vynoření -

Dupot po schodišti

- smutek pod vodou -

- vynoření -

Jedno cvaknutí v zámku

- vynoření se nad hladinu -

Úsměv řinoucí se z podslzených očí


... to byl jen sen bez obrazu ...


JINAK SNAD NÁŠ SVĚT SVÉ HRY SNAD ANI NEDOHRÁVÁ S NÁMI SE VŠEMI 4.

16. listopadu 2008 v 13:54 | Ivo Kalvoda |  Ivo Kalvoda

/Někdo z nich měl pocit, že v této budově je ještě jedna místnost, také s kulatým okénkem, jen o patro výš a ta nemusí být určena pro hostí, jen pro vezdejší./


Prkenná podlaha, nějaké police, háky na šaty a zástěry, dvě židle v místnosti a dvoje dveře. Jedny vedly dovnitř budovy, kde se šplhaly točité schody a ty druhé, pootevřené vedly rovnou ven. Dlužno říci, že dál než ven byste se jimi stejně nedostali.

U okénka se celé dny krčívala již hodně zestárlá, vychrtlá žena, majitelka, pohlížela bez výrazu na vždy obdobné počasí za sklem, nebo kdoví kam do vzduchu.

Jednou za čas ji rozrušily, ale jen lehce, kdesi hluboko uvnitř, sama chuděra už snad měla v hlavě mlhu, kroky a slova příležitostné návštěvy. A tak i nyní v neděli, jako ostatně málokdy, zůstávala v místnosti patrná vůně návštěvy. Ti však stařenu po chvíli bezcílného mumlání a nic neslibujícího čekání s úlevou opustili. Ale kdyby se ta železná kousek nahnula, viděla by pootevřenými dveřmi, které vítr v jejich starých železných pantech pootvírával a pozavírával, viděla by zvlněné stopy látky v bílých barvách nafukované větrem, a zase sfukované, šaty mladé ženy a vedle ní stojícího černě obléklého jejího muže, zaslechla by snad slova snad dvou dětí, chlapce a dívky, které si ukazovaly cosi v dálce na moři. Zas by snad se jednou mohla dovtípit, jak asi tito lidé spolu žijí.

Mladá žena stála dosti blízko muže, neopírala se však o něj. Vázalo je spíše jemné vážné pouto než vášeň. Byli si důvěrníky na této pouti.

Zápraží na kterém stáli bylo mohutné, z kusů hrubě opracovaného dřeva, ohraničené pevným a poctivým zábradlím, ne bezúčelně, neboť viselo vysoko ve vzduchu nad celou vesnicí, tam, kam vystoupil kouř z komínů jen za obzvláště klidných bezvětrných dnů.

To se zde však stávalo jen zřídka. Pod vesnicí za hradbovím křovin, hustě zelených, se čechraly chocholky běžícíh vln. Daleko za vlnami, i místy odkud snad ještě dolétne křik racků, byla ta hlavní příčina k dlouhému, každonedělnímu postávání na zápraží, lákadlo muže, ženy, především však jejich dětí.

Stařena to věděla a zůstávala zahořklou hostitelkou těchto dětí. Tím lákadlem byl úzký pás země, vystupující z vod, jehož tmavá silueta byla vidět nejlépe navečer, když jen bledavý pás nebe čněl nad mořem, nad celým obzorem, který opustilo slunce.

"Tati, až budu velký, postavím si tak velikou loď, která nás tam odveze."

"To jsem chtěl už jako dítě," myslí si otec.

"Takovou loď, Henriku?"

"Takovou nikdo postavit neumí a i kdyby jsi ji postavil, v moři je tolik tajemného a po duši toužícího, že by nepřežil nikdo na palubě."


"Moh bych tati vlézt do nějakého sudu," míní Henrik rád bavící se s otcem o možnostech.


"Kdoví kam by tě to zaneslo, moře je nevyzpytatelné. Lépe chodit po zemi jako skuteční lidé, než být navěky v hlubinách pozřen obludou."

"Jaké to tam asi je," přemýšlí malá Linda, "a kdo žije na tom kamenném zámku (dávni si zvykli mluvit o zvláštně vyčnívající stopě podobné ptáku ležícímu na zádech s obrovským zobákem, jako o zámku s vysokou věží), myslím, že je tam krásně, a nejhezčeji je tam jistě teď, vždyť naše sluníčko tam odešlo taky před chvílí, teď mají v té zemi sluníčko jen a jen pro sebe, v zahradách, a zahrady jsou jistě po celé té zemi, až k samému moři se tam sklání krásné hlavy růží a lilií a všude to voní teplem, když mají sluníčko musí tam být krásně."

Chlapec pokládá důvěrně levou ruku na Lindinu pravou ruku.

"Mně se o tom zdálo, Lindo," šušká Henrik, "chodil jsem v takových velikých zahradách jako říkáš ty, všechno vonělo a celá zem byla hrozně hustě zarostlá, i na stromech rostly všelijaké barevné květy, všude mávali velikými křídly motýli, ale byli tam se mnou aji velicí draci a takoví zvláštní medvědi, kteří pospávali pod stromama, a já jsem tam chodil mezi nima úplně sám a vůbec jsem se nebál. A takhle jsem tam byl hrozně dlouho a měl jsem se moc pěkně, až jsem si náhle vzpomněl, jako v tom snu, kde to asi jsem a vzpomněl jsem si na ten zámek. A jak jsem si vzpomněl na zámek, tak se mně už nic nelíbilo a já běhal po celé té zemi a myslel už jenom na ten kamennej zámek, prosil jsem ho, aby se ukázal, aby si mě našel, žadonil jsem u zvířtek, která jsem od té doby potkal, ale každé přede mnou náhle uteklo. Pak jsem došel do nějakých bažin, doufaje, že zámek je už za bažinou, náhle mi zpod boty z bláta vylétla veliká bublina, škaredě se leskla, letěla ke mně, proti mně, musel jsem zavřít oči, když se o mě hned nato rozprskla, hodně to svíralo a smrdělo."

"Víš, Henriku, já bych nejraději viděla ten kamennej zámek, myslím, že je úplně prázdný, že všichni lidé se tam mají tak hezky, že na něho zapomněli a žijí si v zahradách s květinami, zvířaty, koupou se v moři a nikdy jim není zima.

"V tom zámku někdo musí být, jinak by ten zámek přece nebyl," říká Henrik, skrývající si pro sebe cenné tajemství.


SUDY S AMONIAKEM 2.

16. listopadu 2008 v 13:12 | Igor Genda |  Oto Rachojetina

"Dobrý večer přeji, dovolte, abych se představil, jsem Pelwin Frinkel, deskriptivní geometr a zeměměřič. Vy ráčíte být kapitán této lodi?" vyslovil Fólius naučenou sentenci bez jediné chybičky.

"Nikoliv," odpověděl kapitán stejně dokonale seriózním tónem, "jsem pouze jeho zástupce. Pouze jeho zástupce."

Fólius znejistěl. Kapitán si toho všiml a s uspokojením si Fólia prohlížel.

"A smím se vás zeptat, kdy by bylo možno kapitána zde zastihnout?" zeptal se Fólius, zdaleka už ne tak přesvědčivě.

Kapitán se podrbal ve vousech, aby to vypadalo, jako že přemýšlí a dlouze se podíval Fóliovi do očí, jako by se rozhodoval, má-li mu důvěřovat.

"No, víte, jak bych vám to řekl, to závisí na jistých okolnostech ... ale víte co, nestůjte tu mezi dveřmi a pojďte dál," řekl kapitán a zatvářil se co nejpřívětivěji.

Kapitánova kajuta byla poměrně rozlehlá místnost, vykládaná dřevem, se dvěma kruhovými okny, mezi nimiž byl přišpendlen již značně vybledlý, přesto nepřehlédnutelný plakát s nápisem:

PLAVBA PŘES DATOVOU HRANICI - ORIGINELNÍ POVYRAŽENÍ, který navrhl před dávnými lety sám kapitán.


"Dáte si čaj a suchary?"

"Ne, děkuji," opáčil čím dál tím víc nejistější Fólius.

"Já tedy čajem a suchary nepohrdnu," říkal pomalu kapitán a naléval si čaj z hliněné konvice, patrně japonského původu. "Kde jsme to přestali?"

"Mluvil jste o nějakých okolnostech," pohotově odvětil Fólius.

"Á, už si vzpomínám, ano, jsou zde jisté okolnosti, posaďte se (kapitán usedl do proutěného křesla naproti Fóliovi, odděleného od něj stolkem), předně, v jaké záležitosti hodláte pana kapitána navštívit, smím-li se zeptat?"

Fólius se omluvně pousmál: "Víte, nejsem si jist, zda jsem oprávněn hovořit o tom s vámi, nicméně ..."

"Dovoluji si vás upozornit," přerušil ho kapitán, "že jako zástupce kapitána přebírám v době jeho nepřítomnosti všechny jeho pravomoci."

"Já přece jenom raději počkal na pana kapitána," opatrně navrhl Fólius.

"Jak myslíte," odsekl kapitán znechuceně a usrkl čaje, "ale pak je možné, že se kapitána vůbec nedočkáte."

"Jak to?"

"U všech shnilých tresek", zaklel v duchu kapitán, "to jsem se sakra dostal do pěkný šlamastyky, jak teďka z toho ptáčka dostanu, co má za lubem?"

Nezbývalo mu, než se spolehnout na svůj námořnický instinkt, a tak plácl to první, co ho napadlo.

"Pane Frinkel, zajímáte se o námořnické písně?"

"Cože? ... Ó ano," odpověděl překvapený Fólius.

"A znáte tuhle: Móóóře šííírééé v šííírééé dáááli ...," začne zpívat kapitán školeným basem.


Fólius se k němu přidá neméně zvučným tenorem: "Kóóóldokóóól jééén rackůůů křííík ..."

A tak spolu nakonec přezpívají všech 17 slok. Při každém refrénu (Hola hoůůů, hola hoůůů nevrátííí se v rodnou zééém) chytne kapitán Fólia kolem ramen a zatancují si spolu starobylý námořnický tanec.


Setkání

13. listopadu 2008 v 20:10 | Miroslav Maixner |  Miroslav Maixner

Prolhali jsme se na míle daleko od sebe

a celou tu dobu nevím jestli se plazím

nebo je rychlost tak blízko šílenství,

tak blízko ruce vystrčené z okna,

že do dlaní chytíš vítr

nebo muší hovínka.


Vzpomínám na poslední pouť z dětství,

ale řetězy kolotočů se tentokrát nezastaví.

V sedačce přede mnou letíš ty,

život nás kruhem tlačí k sobě.

Odkopáváme se.

Něco křičím.


Ale vítr nám zacpává uši

a ve vzduchu je náhle cítit konec léta.


je ticho

13. listopadu 2008 v 20:05 | Václav Fráňa |  Václav Fráňa

Je ticho -

jen trubka slabě

pláče - prší a

světla paneláků

hrají jak na

klávesy

Slabý vítr se

vnořil do mých

rozpuštěných

vlasů

Vzduch je sytý

Stojím v okně

a zpívám blues


Si svléká kůži, až je nahá jak oceán

13. listopadu 2008 v 20:02 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Horce mokrý a vzteklý jak při mazlení.


Za špitálem vězí roztroušené kosti,

sbírá je, odevzdává probuzenému.


Droga času.

Droga ukojení pro tupé bdění.


Zaschlá zčernalá krev

ve zlatém rámu,

jako paobraz okázalosti závzniku.


Jemné žilkování stroužků úniku ohraničenosti,

cítím se být zavázán provazy arény.


A býk je utržený

a divoký

jak

žena.


A já se dívám,

žasnu nad tou vzteklostí,

která se do mě schovává

s takovou bázní,

do běla rozžhavenou obručí.


Klíčím nenadálé dítě -

vzpurné a zamračené,


nad mystickým levým obočím

života sestry

před


pádem.


ANKA 8. - plašíš perličky

13. listopadu 2008 v 19:57 | Martin Švanda |  Martin Švanda

***

plašíš perličky

na dně džbánu

za zrcadlem usnulo

Tvoje dětství a ten

který tady z nás

nejvíc není

se na břehu pousmál


***

Anka strunka

nadechla se času

a polkla hodinky

teď leží poočku


komínek jiskří krajka

a první krása

má přání skleněná

skoro tak průzračná


zatímco dílo rozverného fyzika ochořelo

13. listopadu 2008 v 19:53 | Dušan Hauser |  Dušan Hauser

Zatímco dílo rozverného fyzika ochořelo

v paprscích prostoru vlna jde s vlnou

(kvantový skok)

Symbolické veršování veslic řekou Amstel

ustupte z cesty řeholní sestro

jsem zde několik zběsilých koňů

hnalo se ve mně stádo

v brašně mám schoulený zbytek vína

promiňte vy chcete abych se vyzpovídal

ale vidíte jak se mi cestou zasmušil pohled

to totiž slunce stárne

drolí se mu záda

turisti balí výstroj

lavina loupe svůj banán

jakoby unavena spásou


zříkám se předsudku

13. listopadu 2008 v 19:48 | Ludvík Mauer, Ištván Kaděra |  experimenty

Zříkám se předsudku a mlčím horlivě


Ištenem Ištenem

13. listopadu 2008 v 19:46 | Leoš B. Slanina |  Leoš B. Slanina

Nevíš čím to je

že podzimní dny

jsou tak klidné

vznešené

jako dáma procházející

se vznešeně s přívlastkem

po korzu sem tam tam sem


Ištenem Ištenem

hrál mi cikán do ouška

byli jsme zpití oba dva

nechápal jsem jeho

on pro změnu mne

jen Ištenem Ištenem

Neptudom Neptudom


Ištenem Ištenem

ach co

než sebou plácneme

než se rozletí

skleněná vrátka

do noční samoty

poseté Malým a Velkým vozem

Měsícem skrytým za noční oblohou

přece se neposereme


Ištenem Ištenem

než sebou plácneme

než mávneme dnešním večerem

než cikán dokončí svou hru

než strčí stovku do kapes

než vypije svou dávku pálenky

jen nevím proč mi stále zní

štem nem štem nem


NATAL - Seděl jsem v díře

13. listopadu 2008 v 19:37 | Ištván Kaděra |  MYON

Seděl jsem v díře a sledovali jeden druhého, jak jsme si cizí a jak se znovu spojujeme. Byl to mžik, co jsem pocítil náraz a nelidský výkřik z vlastních úst. Pociťoval jsem neskutečnou tíhu vlastního těla, které se přesto jako tučný balónek zdvíhalo na šňůrce nekrytou jámou vzhůru na svět. A byl jsem čím dál těžší.

Cítil jsem, jak mi praskají kosti a jak jsem vlastním tělem stahován z kůže. Jeho tíhou. Zhora dopadaly balvany na mou hlavu a vtloukaly ji do trupu. Prach usedal na živé maso, do běla rozžhavené pálivou rozkoší.

Několika stahy jsem dosáhl prvního orgasmu ... pak druhého ... třetího ... pátého - řval jsem bolestí a rval maso z otevřených prsou.

Nárazy o skály mi roztříštily kolena a úlomky kostí mi přeřezaly šlachy.


Někdo mi silou roztahoval prsty na nohou a tloukl malým, ale těžkým kladívkem na nárty. Za chloupky z podpaží mne vytáhl ven z jámy, kde mě polil olejem, zarazil prst do zadku ...celou dlaň a povytáhl střeva na boží svět.

Ležel jsem naprosto bezmocný v jeho náruči, která kolébala a vítala něžnými doteky mé zbídačelé já.

Nakonec jsem přešťastný ze znovunabité závislosti spokojeně usnul.


DIVADLO - I. záhadná proměna profesora v ježka

8. listopadu 2008 v 18:21 | Josefína Brožová |  Josefína Brožová

DĚJSTVÍ I.: Záhadná proměna profesora v ježka


Profesor si zapálí doutník a zhoupne se na židli. Sedí doma v pokoji. Je sám a dívá se do hlediště. Vtom se ozve zaklepání.

Profesor: Vstupte, jste na řadě. /vchází domovnice/

Domovnice: Dobré ráno Stěpane Niklajeviči! /volá a přichází doprostřed jeviště za profesorova záda/

Profesor: Á, Nikolajevna Andrejevna. Jak se máte, slečinko? /jihne/

Domovnice: Ó vy starý lišáku, starou bábu balamutit, že se nestydíte! /směje se a upravuje si rukou vlasy/

Profesor: Ale ale, vždyť jsem slyšel, že vás samotný sir Douglas požádal o ruku. /lichotí s úsměvem na tváři, avšak vztekem v duši/

Domovnice: Vy ale víte jak člověku zalichotit! Bulíky mi na nos věšíte, zlatými pentličkami mě halíte, ale skutek utek. /vytahuje domovnice zpod postele profesorův nočník/

Profesor: To bych se neodvážil. Co dělá pan manžel? /vrací se na pevnou půdu/

Domovnice: Ále, čerta starýho a né manžel, ani mi o něm nemluvte. Nebožka maminka mi dobře říkala: Neber si ho, ten ti štěstí nepřinese. A já? Byla jsem husa hloupá a on měl tak něžné ... ruce. /domovnice odchází ke dveřím, po chvíli ticha se ozve spláchnutí. Profesor si zatím dává pomalu hlavu do dlaní/

Profesor: /prohlíží si ruce/ Ach moje bílé něžné ruce mládí. Moje mužné upracované ruce potřísněné sedláckou prací. Moje ruce inkoustu a bouřlivého stáří, kam jste se poděly? Ó ruce, jak bych vás rád miloval a jak byste se rády milovaly ... pod její zástěrou. /schová ruce do kapes a po tváři mu stékají slzy. Domovnice se vrací s prázdným nočnkem. Všimne si plačícího profesora a přistoupí k němu./

Domovnice: Profesůrku, proč kouříte ty obrovské doutníky, když vám to nedělá dobře?

Profesor: Kuš, vždyť víte, že jen díky jim zapomínám na svoje hoře!!!

Domovnice: Jak dlouho ještě chcete žít ze vzpomínek? Apropó, nechává se ptát Stěpan Michajlovič, esli dneska večer přijdete do klubu.

Profesor: Tak proto jste přišla! A já tolik doufal! /zhrzeně se otočí/

Domovnice: Profesůrku, tomu nechci rozumět. Ale proto jsem nepřišla, přišla jsem, abych ... /někdo klepe na dveře/

Profesor: Kdo to zas votravuje. /otevře. Vchází Dužbaba/

Dužbaba: Velectěný pan profesor se nechá zvát na slavnostní posezení v klubu. Vroucné pozdravy posílá Stěpan Michajlovič a jeho paní. /nastaví dlaň/

Domovnice: Dužbabo, ty ptáku, že se nestydíš takhle oškubávat profesora. Kam by pan profesor přišel, kdyby to tak dělal každý.

Dužbaba: Drž hubu ty stará štětko! Však víme proč sem chodíš!

Profesor: Ale no tak! /podává Dužbabovi minci. Dužbaba odchází./

Dužbaba: Uctivost pane profesore, to se pozná vzdělaný muž. /odešel/

Domovnice: Že mu něco dáváte, se vám divim.

Profesor: /sedá si/ A proč jste tedy vlastně přišla?

Domovnice: Abych vás varovala, že má přijít Dužbaba se vzkazem.

Profesor: A?

Domovnice: A co? To vám nestačí!? Vy učenci jste ale divní páni. /práskne dveřmi. Profesor osaměle zírá do stropu, když vtom se objeví přízrak jeho milované ženy Stěpky./

Profesor: Stěpko! Něco tě trápí?

Stěpka: Ano ty chlípníku, že se vůbec ptáš. Tak dlouho jsem po smrti a ještě jsem od tebe neslyšela vlídného slova.

Profesor: Ale Stěpuško, co to říkáš. Vždyť jen tebou žiji dnem i nocí. Jen tvoje tělesná podstata jaksi ... ale to nic, to já jen, abych ... co to říkám? Vždyť zde nikdo není! Zase mě pronásleduješ a já myslel, že se tě už jednou provždy zbavím. /zarazí se/ Už mluvím z cesty. Půjdu si raděi zdřímnout.

Stěpka: Nikam nepůjdeš! Budeš tam, kde seš! Tak a teď si vyrovnáme účty.

Profesor: Jaký účty? Nech mě, prosím tě, už konečně na pokoji. Jdu spát. /Na jeviště vstupuje indián./

Indián: Gadžo! Tvá ústa jsou práchnivá jako týpý mého děda. /Vrací se Dužbaba./

Dužbaba: Jo, abych nezapomněl, máte si vzít s sebou ručník a něco na spaní. /zarazí se, chvíli je ticho./ Co tady dělá tenhle? /ukazuje na indiána./

Profesor: To je můj indiánek. Dneska jsem ho měl na svačinu. Nic se nelekejte, je mrtvý.

Dužbaba: No proto, už jsem myslel, že ze mě děláte vola, profesůrku. Tak nezapomeňte na ten ručník. /natahuje ruku/

Profesor: Máte hnusnou ruku, nic vám nedám. /otočí se/

Dužbaba: Ták ... profesorskej se otrkal! Koukej navalit aspoň něco!

Profesor: Nic!

Dužbaba: Pohleď na má plná kulatá ňadra a na mé baculaté bříško. /plácá se do stehen/ Nechcete si ...

Profesor: Jenže na druhé straně tvého bříška je tvá smrdutá řiť. Nic ti nedám. A ven!!! /zařve/ Ať vstoupí další. /Dužbaba se stále nemá k odchodu./

Profesor: /zamyslí se/ A kdy že mám být vlastně v tom klubu?

Dužbaba: Zaplať a dozvíš se.

Profesor: Tak nic, stejně se mi nikam nechce. A ty už konečně vypadni!

Dužbaba: Ty dědku plesnivej! Aby se tvůj doutník změnil v ježka! /odchází. Profesor se mění v ježka./

Dužbaba: Já se to snad nikdy nenaučím. /konečně odejde/



SMETIŠTĚ 2.

7. listopadu 2008 v 23:21 | Muruturulinidis Ójamakonetohikorikotikoluminikorukumus |  Muruturulinidis Ójamakonetohikorikotikoluminikorukumus
Přichází šerpa s vránou na rameni a smetiště se znovu objevuje. Vrána klade své vejce do ovocnářiných úst. Ovocnářka otevírá skříň, a ta se nad ní zavře. Šerpa probodne skříň mečem a země mokvá krví. Ze skříně vychází plastický muž s konví hlavou. Vztekle sliní svůj napuchlý ukazovák a svírá bronzovou pistoli. Šerpa svírá rty a bezradně hledí na svůj zplihlý plnovous. Muž s konví hlavou šerpu zastřelí a usedne na trůn. "Zabil jsem otce i matku, mohu vládnout." Smetiště se promění v palác.
Král s konví hlavou svírá hada vítězství a bičuje jím stěny paláce. Objevují se tři rytíři a podávají mu tři tupé meče. Za zády skrývají ostrá kopí. Král s konví hlavou vede rytíře do sálu, kde je nechává spoutat. Sám odchází do lázně, kde sleduje nahé ženy prznící se navzájem. Přichází muži a přivádí tři zajaté rytíře. Rytíři jsou svlečeni, nicméně stále zůstávají svázaní. Budou tak nuceni zůstat až do smrti. Král s konví hlavou se vrací na trůn a prohlíží si tři tupé meče. Kdosi mu zezadu proráží hruď kopím. Král se otáčí a se zděšeným výrazem v očích umírá. Palác mizí, objevuje se smetiště, kde stojí zelinář opásaný šerpou a líbá ovocnářku. Míček vyskakuje z konve do skříně, kde je okamžitě rozpůlen. Tři rytíři jsou osvobozeni. Z konve vytéká čistá voda.
Smetiště se mění v jezero a u jeho břehu stojí vyhublý polomrtvý kůň. Muži znásilňují ženy v horké lázni a tři rytíři přihlíží. Kůň umírá.

1. rytíř: "Zemřel kůň."
2. rytíř: "Nemáme zbraně."
3. rytíř: "Musíme zemřít."

Jezero vyplavilo mrtvá těla.

otáčíš hlavou

7. listopadu 2008 v 23:06 | Beata Beatrix |  Beata Beatrix

Otáčíš hlavou

rezavé šrouby

se zarývaj hlouběji

Né ...

Ty flaxo motýlích křídel

Pojď hrát šachy se smrtí

koketovat s muži

a nech zatím rezavé šrouby

točit v závitech


JINAK SNAD NÁŠ SVĚT SVÉ HRY SNAD ANI NEDOHRÁVÁ S NÁMI SE VŠEMI 3.

7. listopadu 2008 v 23:04 | Ivo Kalvoda |  Ivo Kalvoda

/tak takto snad byly vyčerpány někde někým některé ze sil a přišlo dočasné uvolnění se/


Příchozí je stále podivně a temně obklopován Slepencovým. Před levým z obrazů, znázorňujícím senoseče byl usazen, vyzáblý s kůží zešedlou a v obličeji visící, stařec se psem, bez jiskrnosti však nadšeně, pravici natahuje, vyjevuje svým souputníkům úseky ze svého života,

Na první pohled trůnil obrazu veliký větrný mlýn, dále cesta, dvě řádové sestry, netušeno jakého řádu, a pak drobné chaloupky hluboko pod mlýnem s mile z nich vycházejícím kouřem, sahajícím až k zápatám mlýnu.

U stolu naproti tomuto z obrazů dojídali krmi venkované. Muž těžkých rukou, žena na níž byla vidět prací potlačená a zunylnělá oduševnělost, chlapec a dívka a stará žena v těžkodýchavičných záchvěvech a navlhlých hadrech.


Stařec klábosil, stolovníci jedli, hráči soupeřili, Slepenec byl přítomen.


SUDY S AMONIAKEM 1.

7. listopadu 2008 v 22:55 | Igor Genda |  Oto Rachojetina

skrze nás stíny

neprojdou, leč skrze

naše stíny ano


Sešeřilo se. Parník opustil přístav a chystal se vyplout ze zálivu. Na palubě postávalo pár cestujících. Někteří z nich si právě zkoušeli plovací vesty, jiní nehybně pozorovali bílou čáru, táhnoucí se za lodí. V podpalubí hučely motory. Nade dveřmi kapitánovy pracovny svítilo modré světýlko, což znamenalo, že kapitán je přítomen.

Fólius se zhluboka nadechl a vydechl. Shrnul si vlasy do čela a odkašlal si. Upravil si límeček u košile a ještě jednou se nadechl a vydechl. Když se ujistil, že by jeho inkognito mohlo být ohroženo, zaklepal.

Kapitán seděl na židli v dosti krkolomné pozici: chodidlo levé nohy spočívalo na okraji dřevěné bedny s rumem, pravou nohou se opíral o zásuvku psacího stolu, povytaženou právě za tímto účelem o několik centimetrů. Tato poloha mu dávala pocit značné stability. V ruce držel otevřenou knihu, na jejímž hřbetě byl zlatě vyražen nápis "Plavba lodí vpřed a vzad". Jakmile zaregistroval zaklepání, odložil knihu a vykročil směrem ke dveřím.

Ve dveřích se objevila Fóliova hlava.

Ve dveřích se objevila Kapitánova zarostlá hlava.


Neuroza

7. listopadu 2008 v 22:44 | Miroslav Maixner |  Miroslav Maixner

Na dva západy daleko od vás,

za trojvrstevným dubem dveří,

podzimní listí pohnívá bytem,

jako by Argo vyplouvala.


A já sám až do podlahy vrostlý,

chtěl bych se pohnout


a nemohu,


město má hrany příliš ostré!


chtěl bych být hračkou

7. listopadu 2008 v 22:40 | Václav Fráňa |  Václav Fráňa

Chtěl bych být hračkou -

ta je k hraní určena

Ale se mnou si každý

hraje aniž bych měl

na prdeli tetování

MADE IN CHINA


Obrazce z rtuti

7. listopadu 2008 v 22:38 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Chtěl jsem se na cestě nadechnout,

ale přepadlo mě pokračování -

naprosto nenormální,

po tolika letech dušení,

stále láska ...


Dnes ji potkávám v obřadní masce šelmy,

za zvuku píšťal chmatající samoty.

A byl bych blázen, kdybych nezasáhl

do pokojného běhu mraků

tancem zoufalého štěstí.


Ležím zmrzačený v rozbitém dnu sklenice od citu,

jak slavík v pyžamu ze zvadlých lilií.


Chci čichat

tvé týdenní

jazzové

podpaží


improvizovaně,


ANKA 7. - držíme se

7. listopadu 2008 v 22:32 | Martin Švanda |  Martin Švanda

***


držíme se

za ruce s A.

písmenko uteklé z Abecedy

tlamičkou, jen pro nás dva vykouslo

pátek z ohnutého hřbetu týdne

a teď se stydí


mlčky připínám její slzy

na prádelní šňůru večera



***


před osmým pokojem

poklekla pokora

klíč na krku

zámek bez dveří


pokojská sbírá slzy

po včerejší chodbě

vinna má kruhy pod očima


léto přepadává svou vahou

7. listopadu 2008 v 22:19 | Dušan Hauser |  Dušan Hauser

Léto přepadává svou vahou

další dekáda darujících příběhů

taje na kyvadlech jurodivých sekund

když se ohlédnu za sebe kde utíká vpřed

nejrychlejší dostavník s pěnou na bocích

a žebrák přestane krájet své zmrzlé jablko

hodím mu pětník do dlaní


Hrobař vyrábí víka menší a jemnější

jak na ukrytí ovocných hlav

bude to chalupa

ne větší než dolík Tvé tváře

hobliny hor hlína v květináči

dokola pokoje kterým jsme vybrali nábytek

jen sednout ke stolu nese se večeře

knihy hlasitě listují stránkami

přinášíš talíře naklíčených azalek

čtu ve vzduchu dnešní obyčejný příběh

film o jablečných čtvrtkách

čluny jsou koloběh v přístavech života

krájí plachty nůž dužinou projel hlas

Zaháníš mořskou nemoc polykáš

kynedryl

dlouhá ozvěna rozšiřuje Ti zrak

zní hodina stmívání

rachot v zámcích všedních kapitánů

paluba je pleťové tonikum

leskne se spánek

vedro je krém

pohonná hmota

mastí se minuty

svátek je stálý

jasný jak

koloběh


co kdyby se v okoralém hrdle lásky

7. listopadu 2008 v 22:11 | Ludvík Mauer, Ištván Kaděra |  experimenty

"Co kdyby se v okoralém hrdle lásky

objevilo cosi co hledáme sami v sobě?"

řekla

já se zatvářil stejně


"Je-li to tak zříkám se pokolení

aniž by mi chyběla jehost pousmávávání se

či nechybělo jako jídlo okoralé nebo holé"


Být psí slečnou

7. listopadu 2008 v 22:07 | Leoš B. Slanina |  Leoš B. Slanina

Já nevím, co ty lidi pořád mají,

že na psí život naříkají.

Najde-li se totiž báječný člověk,

pak i jeho pes bude mít

báječný život, nemyslíte?


Teď celý týden už nespím

a celý den o tomhle sním:

že jsem psí slečnou

krásnou, mladou psí slečnou

a laskavého pána k sobě mám.


Po obědě každý den

vyběhneme spolu ven

v Lužánkách, či na Kraví hoře

proháním se s kámošema

a všem je nám moc dobře.


Po večeři s pánečkem "na jedno" jdeme

a zatímco páneček pivo popíjí,

ten kdo mě uvidí, jen tak mě pohladí,

slyším jen jaká prý jsem kráska

a už mě drbe za ušima, už se laská.


Jó, být psí slečnou

a laskavého pána mít

to laskavý život přináší.


NATAL - Když jsem se konečně vzpamatoval

7. listopadu 2008 v 22:00 | Ištván Kaděra |  MYON

Když jsem se konečně vzpamatoval, na nic jsem si nemohl vzpomenout. Ani kde jsem, ani co zde dělám, ani co bych dělat měl.

Válel jsem se v lese, docela nahý, beze všeho. Rozhodl jsem se tedy opět zemřít. Následující dva dny a dvě noci jsem usilovně prsty hloubil hrob. Po dvou dnech byl otvor natolik hluboký, že jsem se do něho pohodlně vešel - zbývalo jen se zasypat.

Jenže činnost mě naplnila takovou radostí, že jsem zahrabání odložil na dobu neurčitou a pokračoval v hloubení. Činil jsem tak určitě několik týdnů a ustával jsem jedině naprostým vyčerpáním a následným bezvědomím, po němž jsem vytrvale pokračoval v práci.

Brzy jsem si uvědomil, že jsem natolik hluboko, že už zpátky nevylezu. Pokračoval jsem proto zoufale dál s tím, že se vše samo vyřeší ...


Vyřešil jsem to tím způsobem, že jsem poručil tělu, aby jeho prostřednictvím mysl zaujala stanovisko nezaujatého přihlížejícícho. Mysl jako utžená ze řetězu začala okamžitě vehementně protestovat a musel čelit mnoha výrazným políčkům, které mi uštědřila.

Zuby nehty jsem ryl do hlíny a odervával stále mohutnější kusy skály. Vysmíval jsem se sám sobě a nahlas odpočítával každou jednotlivou vteřinu, která mě opouštěla s pohrdavým "ťak - ťak". Občas jsem s hrůzou pozoroval, jak jedna ruka hrabe a druhá hbitě zpět zahrabává to, co jsem vyhrabal. Stále rychleji ... rychleji ... rychleji.

Zpěněné klubko bytí se zmítalo úžasnou rychlostí ve zběsilém rytmu. Pak se ozvala rána, jako by se zřítil celý vesmír na vesmír jiný. A pak prach a ticho. Ticho!!


SMETIŠTĚ 1.

6. listopadu 2008 v 19:34 | Muruturulinidis Ójamakonetohikorikotikoluminikorukumus |  Muruturulinidis Ójamakonetohikorikotikoluminikorukumus

Ve skříni leží míček. Pomalu poskakuje, zrychluje, až není nic vidět. Zmizí. Přesto stále poskakuje. Uvnitř míčku leží švihadlo, přes které míček skáče. Švihadlo je nezřetelné. Prolínají se. Švihadlo je bič, který zevnitř bičuje míček, který tím pádem poskakuje ve skříni, která stojí pohozená na smetišti a klove do ní vrána, která spatřila míček, který pokládá za vejce. Přichází zelinář.

Zabije vránu, sní jablko a oběsí se na švihadle. Zůstává nám: míček, skříň, smetiště.

Přichází ovocnář a chystá se prodávat jablka. Vtom spatří skříň. Sebere míček, který z ní vypadne a položí jej na své čelo. Míček se začíná pomalu rozhýbávat. Odráží se od skříně do čela a na čele se ovocnáři vytváří malý důlek. Přichází šerpa s konví.

Zalije ovocnáře a políbí ho na čelo. Míček mizí uvnitř ovocnářovy lebky a skříň se rozpadá. Šerpa hoří a mává nepálskou vlajkou. Brzy oba shoří. Zůstává nám: ovocnář, konev, smetiště.

Míček vězí uvnitř ovocnářovy lebky a začíná se pomalu rozhýbávat. Vyskakuje z ovocnářovy lebky a skáče do konve. Právem se konev rozčiluje. Ovocnář ji zalije a konev se zklidní. Zato míček čím dál tím víc poskakuje. Ví o něm: míček, neví o něm: ovocnář, konev, smetiště.

Míček je rozhořčen, půlí se. Jedna půlka zůstává v konvi, druhá se vrací do ovocnářovy lebky. Důlek v ovocnářově lebce se prohlubuje. Smetiště mlčí. Ovocnář konečně vytahuje všechny svoje hrušky a všechny je sní. Vrtá mu v hlavě půlka hrušek. Přichází zelinář opásaný šerpou a nabízí mu jablka.

Výměnou za jablka získává konev polovinu jablek od zelináře opásaného šerpou a zelinář opásaný šerpou získává spolu s konví půlku míčku. Zelináři opásanému šerpou se to nezdá a ovocnáři se to taky nezdá. Začínají se tahat o konev. Konev se naklání k ovocnáři, jelikož má v hlavě půlku míčku i hrušek, kdežto zelinář opásaný šerpou má pouze půlku míčku. Po vzájemné dohodě ponechá zelinář opásaný šerpou ovocnáři konev a zabije ho. Míček vyskakuje z ovocnářovy lebky do zelinářovy lebky opásaného šerpou, kde se setká se svou druhou půlkou, ale nespojí se. Zelinář opásaný šerpou defloruje konev, po devíti měsících otevře skříň a skříň se nad ním zavře. Rodící se ovocnářku škrtí švihadlo a ona prožívá svůj první orgasmus. Obě poloviny míčku se spojí. Smetiště mizí.


PROFESOR NA VÝLETĚ 9. /konec/

4. listopadu 2008 v 17:46 | Josefína Brožová |  Josefína Brožová

V té chvíli někde daleko od všeho toho svatebního shonu rozčtvrcená kočičí těla, zmasakrovaní psi a prasečí hlavy nabodané na kůly, v podivném tanci koloběhu násilí a něžností, se dostávají k týmž bodům z různých stran.

"Mám halucinace," pomyslel si Šíma připoutaný řemeny k posteli, "ale co když jsou to zjevení?" Jeho nová známost byla opravdu zajímavější, než by si dovolil kdy doufat. Uběhlo sotva pár minut a Šímovi se zhroutil celý svět. Nikdy by si nepřipustil, že by jeho ratio mohlo utrpět takovouhle potupnou porážku. To, co dnes za těch pár hodin od rána zažil, už na něj bylo opravdu moc. Oprostil se od spoutaného těla a tiše a nehlučně kroužil kolem lampy. Než ovšem získal patřičné zkušenosti, mnohokrát shořel. To ho potom pronásledovaly ty nejděsivější vize.

"Helemesmele, kurva," ozvalo se náhle za jeho zády. Otočil se.

"Tak na mě tak nečum," obořil se na něj hlas, "celou věčnost tady držím hubu a teď se mi to zamotalo." Šímův osobní strážný anděl začínal být unavený. Jinak by Šíma tuto podivuhodnost nikdy nespatřil.

Totižto SERMIL byl opravdu podivný, nezařaditelný přízrak potulující se někde mezi světem viděného a světem slyšeného. Plynule přecházel z jednoho do druhého a jakákoli souvislá konverzace s ním byla nemožná, protože vždy někde uprostřed věty začal slábnou jeho hlas a zesilovat se jeho podoba, až byl nakonec krásně viditelný, ale naprosto tichý. Slečna Věrka stanula před Šímou v celé své nadpozemské kráse pošvihávajíc elegantně bičíkem.

Ale to byl již student hodnou chvíli mrtev. Před pěti minutami zemřel na infarkt. Zatímco jeho tělo bylo masakrováno vystrašenou Věrkou, jeho duše se potulovala se Sermilem vší tou rozlehlostí a konverzačním tónem si ho pozorně prohlížela.

"Takovýhohle psychouše už dlouho nepamatuju," prohlásila mezi řečí nad bramborovým salátem sestra Hildegarda. "Taky už ste viděl ty kočky co kolem něho pobíhaj?" zašeptala mladému sanitáři, který jí už dlouho nebyl lhostejný.

Rozpršelo se. "No konečně," nadechl se konečně profesor ve tváři už celý zsinalý.


i kočka se mi vyhýbala

4. listopadu 2008 v 17:30 | Beata Beatrix |  Beata Beatrix

I kočka se mi vyhýbala

I kámen by se vyhl

neštěk ani pes

A JÁ:

Šla

kočky běhat učila

Šla

do kamení kopala

Utíkala

psy štěkat nutila


JINAK SNAD NÁŠ SVĚT SVÉ HRY SNAD ANI NEDOHRÁVÁ S NÁMI SE VŠEMI 2.

4. listopadu 2008 v 17:28 | Ivo Kalvoda |  Ivo Kalvoda

/Ale možná děje se úplně jinde s příchozím aneb jak svět si hraje se svačinou a dítětem/


Na plácek u vody, nevím jak, se tam dostal kámen, svítilo na něj slunce, právě tam si sedlo i ono, nechalo spuštěné ruce v tom horku.

Okolo něho a po něm, nezkaleném rybím oku, se to hemžilo drobnými muškami.

To ony pomáhaly slunci sát její celou vlhkost, která uvnitř houstla a vytrácela se. Dítě se dívalo na třpytící se osamělou rybu a mělo chuť ji pohřbít.

Nasedlo z kamene do volného pruhu světla, něco v nepohnutém vzduchu ho vedlo, vůně prahnutých přezrálých ostružin, vyschlé výměšky na horkých kamenech, stíny z druhé strany jezírka jak trčí kamsi dolů jako žebříky.

Zatím: kolem koláče se roztékal cukerný flek, rostl jako noc.

Když se dotklo plodu, cítilo volnou kůži, teplou a plstnatou, jak ustupuje jeho stisku, jako nějaké zvířátko. V některých místech slupky povolily, skládajíce se z odchlípnutých kuliček, hrozínků, drůzy děsivě černé, v nichž byla cítit šumící teplá výplň.

Brzy si muselo otřít své ruce o nohy a nahé bříško. Schválně si dávalo pozor na obličej a trny divokých spletenců rostlin.


Ve vzduchu

4. listopadu 2008 v 17:18 | Miroslav Maixner |  Miroslav Maixner

Má ponorná krev

nestéká do dutin očí.

Slepýši leží opodál,

v klášterních zahradách je klid.

A ty tam přesto stojíš dál,

jakoby v Káni galilejské,

čekáš na jeho slova,

dokud by víno

až do dělohy nevystříklo.

A já vím, že raději pod listím

měla bys hledat,

v domečku nekřtěňátek.

Jako tenkrát, kdy odspodu jsi řekla:

"V noci se bojím tvých křídel,

v křesle mi za kopečky mizíš."


Pokus o komunikaci

4. listopadu 2008 v 17:14 | Oto Rachojetina |  Oto Rachojetina

naše apriori

vaše

paranarchoidní vize

kulminuje v nesení formy

kvituji

normu akce: spontánní deregulovaná

katarze


Hladké bílé troubele

s krytými hledími

paralelně se zaměřením h l a v n í

o t a j e qanik

rozemřelý

krystalicky jemný

(s šampony) sýr

nezírej na mě hošánku tys pamatoval

lepší časy genetické drogy ti šáhnou

na kahánek

karta

se obrátí: Buddha

největší

socha buddhy se

re do formy


čistší

ob-sahu


Ulice

4. listopadu 2008 v 17:06 | Václav Fráňa |  Václav Fráňa

Kapky zalézají do

spór v asfaltu

Praskl vodovodní kohoutek

toho co je možná

nahoře ...

Kočka přeběhla přes

silnici aniž ucítila

můj vyhaslý pohled

Škrábu již zkrvavenými

prsty o stěnu v

průchodu a

čekám na duchaplnou

myšlenku která mě

políbí a pochopitelně

osvobodí


den jako každý jiný

4. listopadu 2008 v 17:04 | Martin Matoušek |  Martin Matoušek

den jako každý jiný

24 hodin otevřen světu

a ve své neprodyšnosti

žít naplno svou samotou

strávenou s labužníky

vibrujícího světa emocí

drátů jak pavučin

a stromů jak mechu v poušti

s kukuřicí domů a střech

pavilonu lidí ...

asi jsem se opět ztratil

v změti plechových mostů

a vln mobilních telefonů


Spojitost boha a jeho vykladače

4. listopadu 2008 v 17:01 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Z pyramidy hor

se trojlistá ruka očí

ohřívá v zaklínání plamenů.


Promlouvá křížovými ústy,

společně s planoucím obydlím,

vytváří sexuální lalok

naslouchajících uší.


A celý ten proces ornamentálních

nedorozumění

je založen na křestu květin.


Zří uzamčený a harmonický celek,

příběh dvou oddělených,

na sebe navazujících duší.


Pokyn hluchého k slepému.


Básník je svým vlastním


posluchačem.


RUKA - 5. obraz /konec/

4. listopadu 2008 v 16:48 | Pítr Ondrůj |  Pítr Ondrůj

V. OBRAZ


Opět pokoj číslo 596. Na lůžku leží paní Málková. Ale opět tu jsou Přízraky, jen se objeví, hned pospíchají k jedinému lůžku.


I. Přízrak: Ludmilo, slyšíš mne?

II. Přízrak: Ludmilko, slyšíš i mne?

Málková: /probouzí se/ Slyším vás - kdo jste?

I. Přízrak: /k druhému/ Je to dobré, nepoznává nás. /k Málkové/ Ludmilo, to jsem já, to jsem já, tvůj bratr Bohuš.

Málková: Bohušu, tak tys přijel? A máš obě dvě ruce?

I. Přízrak: Mám, Ludmilo. Proč to chceš vědět?

Málková: /stále slabším Hlasem/ Dnes ráno jsem ... se ... probudila ... s tvojí ... rukou. /usne. Přízraky se nad ní skloní. První jí začne hmatat puls./

I. Přízrak: /s úlevou/ To nic, jen usnula. Půjdeme teď nejdřív zhasit Bedřicha a pak se vrátíme. /Přízrakové odcházejí za plentu, kde se slyšitelným cvaknutím vypínají Bedřichovo červené světlo./

Hlas: /společně s cvaknutím si s úlevou oddychne./

I. Přízrak: Tak to bychom měli.

II. Přízrak: Ale pospěšme, práce zbývá a stíny se dlouží. /vydají se k lůžku. Zároveň vchází Lékař, ale nejdříve jde k plentě./

Lékař: Pane Kadleček, haló, slyšíte mě? /je slyšet pleskání po tvářích/ Pane Kadleček, hmm ... ten to má za sebou. Sestro, zabalte ho a odvezte ho na ... /plenta odjíždí z pokoje. Lékař přejde k Málkové, načež Přízraci poodstoupí/

I. Přízrak: /k druhému. Lékař zatím prohmatává Málkovou, která při tom slastně vzdychá/ Zase ten mastičkář!

III. Přízrak: /k ostatním/ Já bych se na vysral, pánové.

II. Přízrak: /ke třetímu/ Doteďka jsi mlčel, tak drž hubu i teď!

/První a Druhý obestoupí Lékaře/ Tři, dva, jedna ... teď: HU!! /Lékař ztuhne a tak ho mohou První s Druhým bez větších potíží odnést pryč z pokoje. Třetí zatím přistoupí k Málkové/

III. Přízrak: Dobrý den, paní Málková, jmenuji se Bedřich. Musím vás však upozornit, že nejsem ani vaším manželem ...

Málková: /s úlevou/ Já to věděla ...

III. Přízrak: ... nikdy jste ani žádného neměla. Nejsem tedy ani vaším bratrem, který je sice na cestě sem, ale už se s vámi nerozloučí. /nakloní se nad ní/

Málková: A jakpak to né, když je na cestě?

III. Přízrak: /ledově/ Nestihne to! /pak se odvrátí/

Málková: /s nadějí/ Ale když je na cestě sem, tak by to měl stihnout.

III. Přízrak: My budeme rychlejší. Potřebuji od vás, totiž, jistou končetinu!

Málková: /výhružně/ Nemyslíš snad bratrovu ruku?!

III. Přízrak: Ano. MOJI RUKU!

Málková: Tak to teda néé holenku, bratrovu ruku ti rozhodně nedám!! /Třetí začne Málkovou odvážet pryč./

III. Přízrak: Na to bych se podíval!!

/Vyjíždějí z pokoje. Je slyšet jejich vzdalující se hádka, ale stejně brzo utichá/


Po trapné chvilce vbíhá bezruký Bohuš, s aktovkou a vypaseným obličejem, bezradně se rozhlíží a mizí kdesi mezi diváky.


KONEC


ANKA 6. - červen taje slepě

4. listopadu 2008 v 16:19 | Martin Švanda |  Martin Švanda

***

červen taje slepě

na jazyku mokří léto

skáčeš mezikaluží

před hodinou klavíru

na ulici Botanické


zbytek cesty šli

les se na ně nezlobil

že ho budí potmě

sám dávno věděl

jak se loví na lásku

potmě tápe

klopýtá v kořenech


i borůvky jsou jenom jako

rozteklé na dlani

fialové poledne rudne mi

studem z rozevření

v létě na rtech


do chladného vědra nabírám

času bez ustání


hnojiště se promění

3. listopadu 2008 v 20:20 | Dušan Hauser |  Dušan Hauser

Hnojiště se promění stane se bazénem

pro dospělé

okapy křičí o svém čekání na déšť

halasná hymna plechových altů

králíci bobkovým listem vykouzlí z polévky

zázračnou lázeň o několika dějstvích

silným zeleninovým vývarem plavou lžíce

galeony přetížené stříbrem

příbory sviští vzduchem vystřeleny z luků

už stahují seno z polí

usušenou jistotu přírodních zákonů

(daň z přirozeného pohybu hodnoty)

stmívá se stařeny vláčí na zádech bércový vřed

v nůši kapky na ztišení bolesti

skleničky kterýma dovedou přepít smrt

už stahují úrodu z polí

budou mračna zimy škrabat jak brambory

na oknech zprávy že bydlíme u hrnku čaje

v kruhu drobných skutků

chci vidět obřad jak otevření okna

cvaknutí vypínačem

leštění sklenic

holení Krista

obdělání

Kosmu


je-li poslední umakartový odlomek

3. listopadu 2008 v 20:13 | Ludvík Mauer, Ištván Kaděra |  experimenty

Je-li poslední umakartový odlomek

Ve tvé ruce která se neptá

Černý jako můj první šedivý vlas za rozbřesku

Ve tvých očích odrážejících se o zdi mých samot

Napočítám do pěti


a on si myslel

3. listopadu 2008 v 20:10 | Martin Švanda, Ištván Kaděra |  experimenty

A on si myslel,

že zalhat lží o její pravdě

je jako vymyslet pro naději

bílého netopýra.


Ale já ještě musím vyloupit

city banku

a natočit

jihomoravské porno.


Jarní

3. listopadu 2008 v 20:08 | Leoš B. Slanina |  Leoš B. Slanina

Tak přišel čas

pavlačového tlachání

ženského tlachání

propocených prsů

přetékajících mlékem

vonící jarem


Dívky na pavlačích

pod Petrovem

věší prádlo

spodničky

kalhotky

předvádějí bez zardění

své poprsí


Na pavlačích

pod Petrovem

dosud funkčních zatím co tam dole

se honí divoká kočka

se zatoulaným psem

oba dva dobře vědoucí

že přežili zimu

teď už jim bude hej



NATAL - Stál jsem před Ním

3. listopadu 2008 v 20:04 | Ištván Kaděra |  MYON

Stál jsem před Ním jako močál před oceánem, jako vrah před očima svých obětí. Strnule jsem na Něho civěl, nechápaje, bez jediné myšlenky. Vrátím se.

Nevěřícně jsem uvažoval o jevech, které si mě prožily. Dole. V pevné skupenství z masa a z kostí. Z krve. V mém obludáriu se pojednou rozhostil podivný blahodárný klid.

Ale jen do času. Usnul jsem a nad ránem se mi zdál sen.


Obrovské pulsující srdce přeplněné až po okraj čistou vodou, bez ustání přitékající a odtékající. Čerpadlo. Hleděl jsem na toho neúnavného dělnka, na tu nekonečnou práci, na tu černou scvrklou zduřeninu, co z něho zbyla nakonec. Kol ní zářilo osm křížů.

Osm ocelových zašpičatělých křížů, které se skláněly, pružily a které mě švihly za smíchu světa přes tvář. Vzteky bez sebe jsem sebou bušil o zem, zmítal se v prostoru a sliboval krutou ufňukanou odplatu. Můj jazyk nenacházel slov a breptal jedno přes druhé až do probuzení a ještě notnou dobu po něm.


Vítr na hrázi

3. listopadu 2008 v 19:39 | Muruturulinidis Ójamakonetohikorikotikoluminikorukumus |  Muruturulinidis Ójamakonetohikorikotikoluminikorukumus

Vítr na hrázi

oceánu zlých nocí

severu v odvěkých propastech

dýmajících ohňů na hrázi

břeh stékající dolů

do psích vytrvalých očí

propastí vychází vzhůru


PROFESOR NA VÝLETĚ 8.

3. listopadu 2008 v 19:37 | Josefína Brožová |  Josefína Brožová

"A už je ruka v rukávě," radoval se profesor odemykající dveře svého bytu.

"A už je kocúr v trúbě," radovala se domovnice sedíc v křesle u okna.

Nikdo z nich netušil, proč řekl právě to co řekl, ale nebylo času se nad tím pozastavovat. Oslava se na dvoře začínala znovu zvolna rozbíhat. Podle nepsané tradice měla taková svatební hostina probíhat tři dny a tři noci nepřetržitě, aby se nepřetrhl řetězec táhnoucí se staletími. Dnešní noc držela hlídku nevěsta, jakožto symbolické vyjádření ženiny podřízenosti, a tu teď za vřískotu staré cikánské kapely odnášeli zmámenou do pokojů.

Profesorovi to bylo celkem jedno a jediné po čem toužil, bylo nerušeně ulehnout na lože. Najednou se zničehonic k jeho nesmírnému údivu domovnice za stolem rozplakala.

Rozčarovaný profesor se snažil, aby na sobě nedal nic znát. Karnevalová atmosféra, jež vibrovala prostorem, dodávala v tom dusnu situaci nádech nadobyčej absurdní.

Čekalo se rozehrání citů, strádání, lunapark nadějí, avšak místo toho se místností rozlilo tupé mlčení. "Ach jo," povzdychl si profesor a pomyslel na nebožku matku nebohou. "Muž má v životě zasadit strom, zplodit dítě a postavit dům. Jak bych se rád těchto úkolů zmocnil, ale copak můžu, v této chvíli, s těmito vyhlídkami?" Opravdu nemohl, cítil nutkání na velkou a čekal jej nepříjemný rozhovor s domovnicí. A doba, po kterou člověka obšťastňuje spánek svou nesmírnou laskavostí, byla již zcela vyčerpána, jak si uvědomil za přivřenými víčky.

"Jste má perla," nadhodil nesměle. Ještě mohutnější vzlyky otřásly místností. Vzdal to, lehl si na gauč a usnul. Tak si to naplánoval, tak i učinil.


kurva

3. listopadu 2008 v 18:30 | Beata Beatrix |  Beata Beatrix

Kurva

za deset 12

Strašně mě bolí břicho

Budu opět zvracet

lidé chybíte mi

kde jste, komu volat

Pomoc!


JINAK SNAD NÁŠ SVĚT SVÉ HRY SNAD ANI NEDOHRÁVÁ S NÁMI SE VŠEMI I.

3. listopadu 2008 v 18:28 | Ivo Kalvoda |  Ivo Kalvoda

Barevné točí se směje se

mlčí

výská


/Dítě se v letní odpoledne potuluje, zatímco doma na zahradě na něj čeká svačina./


Na koláči, posetém hojně zrnkami maku, odpočívalo polední slunce, o kousek dál se válel jeho stín.


Bylo to to samé slunce, které svět prozařovalo ve dne.


Podle něj přece našel u oslněné hladiny vody jasný rybí bok se světlým bříškem, kousek od vody.


Mělo to jasně důvod, odrazovej můstek, když to dítě šlo k ní ...


Na plácek u vody, nevím jak,

se tam dostal kámen, svítilo na něj slunce,

právě tam si sedlo i ono,

nechalo spuštěné ruce v tom horku.


/V zimě jinde./


Začalo to hrát ve Slepencově oku všemi barvami. Ozývaly se hned, zpočátku vesměs souhlasné posudky z řad jinak mlčících míst, nyní zcela odevzdaných Odevzdávajícímu se.

Předtím. Slepenec stál v rohu místnosti pod nízkým podstropkem u stříbřitých, místy do ruda sálajících kamen. Právě z těchto míst nyní přijímala celičká místnost teplo.

U stolů v hospodě seděli takto:

U zdi s jedním okénkem byly přiraženy dva stoly a na protější zdi visely dva obrázky (párovitě k těmto dvěma stolům), mezi těmito dvěma obrazy u té jejich zdi byl třetí stolek.

Právě na tento stolek (ležící vlastně naproti oknu až u zdi) byl zahleděn Slepenec, ten co zevluje u kamen.

Mezi těmito třemi stoly stály další tři stoly tak, že dva z nich přiléhaly do podélné polovny místnosti v níž byl Slepenec, stolek na nějž on se díval a dva obrazy (každý z posledních dvou stolů volně v místnosti před jedním z obrazů). A poslední šestý stůl stál v polovici místnosti přistavený k okénku jako střední vrchol druhého trojúhelníku sestaveného ze dvou stolů, nalevo a napravo od okénka a jeho samého.

Kupodivu byl tento nejčastěji, a tak i nyní, neobsazen. U stolku od okénka vlevo seděli dva šachisti, oba mají přes padesát, a zírají na svoje rázem se měnící souděje. Napravo od okna sedí, světácky se tváří, dva mladíci a jedna dívka, kouří cigarety, jsou uvolněni a snad i čímsi rozveseleni.

Za stůl nejblíže k těmto oběma (již jmenovaný druhý vrchol) dosud neusedl nikdo, zato za stolek u zdi mezi obrazy se usazuje člověk s kloboukem na hlavě a rozepnutým kabátem, již popíjí horké víno a nahlíží, slastně odevzdávající se teplu a klidu, na pravý z obrazů.

Na nyní jmenovaného, s povýšeností více jemu než komukoli jinému náležející, pohlíží Slepenec. Můžete z jeho výrazu hádat, že on ví co se bude možná dít.


Matné pondělí

3. listopadu 2008 v 18:09 | Ludvík Mauer |  Ludvík Mauer

matné pondělí vychází ze silnic a domů

a širých polí zaseklých hluboko jak moře

prostřeno na šachovnici kde nelze zvítězit

pouze bojovat

dokud nezemřeme nebo nezůstaneme

sami v tom poli

kde střelec míří křivě

prahne poušť když neprahneme

vracím se domů nad ránem

zmaten na kusy ostrými čočkami

nehlučný jak matka toho vražedného dítěte

jen matné oči dívenky v okně napoví

že zima již