revue právem opomíjených

Říjen 2008

Anděl na konci cesty

26. října 2008 v 13:29 | Miroslav Maixner |  Miroslav Maixner

v barokních houštinách pusto skrz rez

varhany sychravě drancují zahradu

do hloubky vmyšlená studna jak stesk

to kamení to peří se snáší na hlavu


práchniví podvečer v konopí provazů

stočený na větvích roubených studnou

zlomené těžiště - křídelně ze srázu

a kosti se rozpaží a kosti zas ztuhnou


labyrint světa teď schoulený k altánu

hle dojetí skřehot jít pokorně k havranům

přes oči hebké pavoučí ruce


socha se anděla vytekly praskliny

bezvládnou tíhou magnetem hlubiny

sesouvá do studny - podzim ráj srdce


Ortel Tao

26. října 2008 v 13:23 | Oto Rachojetina |  Oto Rachojetina

Ota


A to:


Permanentně hibernován v agónii

deteritoriován tetrahydrolkaloidy

inhalovanými neandrtálkyněmi

plný chemikáliemi

výíš

se pohne

roh klu (mamutu)

a bohu

se zachce oukropu


Nočně-zimní barva

26. října 2008 v 13:19 | Václav Fráňa |  Václav Fráňa

chlad měsíce v zimě -

je barva křičícího umrlce

zář hvězdné apokalypsy

a zmrzlá duše hvězdomila

bez dalekohledu


rez v mé hlavě

26. října 2008 v 13:17 | Martin Matoušek |  Martin Matoušek

rez v mé hlavě

mi odměřuje čas


bludné kruhy osudů

se setkávají

a drobní snovači soukají

vlákna svých životů

ve vichru světa

já sám jsem pouze hmyzem

laboratorní myší

červem v hnízdě ptáků

zetlelým papírem trhaným na kusy

kapkami deště

semínkem v granátovém jablku


jsem krví stromů

a tělo země ...


Tiše cinkají japonské čajové lžíce

26. října 2008 v 13:14 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Z alabastrových uší se tvarují srdeční rytmy,

pozvolna souzní v nehmotném obkroužení,

melancholické rozněžnění kučeravých

zamhouření.


V tlapkách narozených koťat se třpytí stříbro

slzavých hektických radostí,

moře vášně s Poseidonovou kouzelnou holí,

v níž jsou šifrována ujištění.


Dno propasti je místo uvnitř tebe.

Trampolína mezi čekáním a věčností.


Tulíme se k sobě v tajícím teplém sněhu,

ujišťujeme se pradávnou dětskou zkušeností.


Uprostřed řeky je oblak nasátý deštěm.

Méně je trapnější než více.

Síla nevyřčených slov a další a další nejisté slasti.

Neskutečný klid tichého písma.


Než se probudí ptáci,

políbím zavřenýma očima noc, které ses dotýkala

svým jasným sluncem v hořkosladké melodii

kvasarů.


Teď se vlní tvoje boky v kosmickém tanci

s oddychujícím měsícem, po pravé ruce.


Zeď zde odděluje

jen dvě totožná


nekonečna.


RUKA - 4. obraz

26. října 2008 v 13:06 | Pítr Ondrůj |  Pítr Ondrůj

IV. OBRAZ


Za okny nemocničního pokoje je slyšet prudká vichřice. Červené světlo proudící přes plentu opět zesílilo.


Hlas: /tlumeně, jakoby zpoza polštáře/ Tak už sis pro mě přišla, mrcho zubatá? - Jaká sestra? - Zdravotní? - Ale ano, dejte mi to, co to? /dále se ozývá až příliš Hlasité chrápání/

Málková: Pořád mě někdo otravuje, člověk nemá klidu ani v nemocnici. Prej mí bývalí, to jsem blázen, v životě jsem nebyla vdaná. /náhle se však Málková lekne, až povyskočí z lůžka, přitom mává svojí levou rukou/ Co ... co ... to tady je?! Co mi to ... Kdo mi to ... /úlek se začíná měnit v hysterický jek/ Co se to tu děje!! /ovšem přibíhá Lékař/

Lékař: Copak, copak paní Málková? Copak se vám stalo?

Málková: /zčásti uklidněna, ale stále nad míru rozrušena. Občas se mezi jejími slovy ozve mohutný vzlyk/ Co mi to dáváte do postele, pane doktore? /Lékař jen nechápavě kroutí hlavou. Málková je o to důraznější/ Proč mi dáváte cizí ruku do postele, /řve/ DOKTORE?!

Lékař: /zdá se, že se probírá z nějakého příjemného snu/ Stalo se něco, paní Málková?

Málková: Proč MÁM cizí ruku v posteli, pane doktor?

Lékař: Jakou ruku?

Málková: Tuhle tu ... /ukáže na svoji levou paži/

Lékař: /udiveně/ Ale to je vaše ruka, paní Málková.

Málková: Tohle, tohle že je moje ruka? Já přeci druhou ruku nemám, a když nemám druhou ruku, tak tohle musí být ruka cizí! /ječí/ Dejte ji pryč!

Lékař: Když je to cizí ruka, tak čí potom je, paní Málková?

Málková: No čí, čí ... no přece mýho bratra, podívejte se jak je chlupatá. /Lékař váhá/ No jen se neupejpejte, jste přeci Lékař. /Lékař se podívá, ale s vyloženým odporem/ Vidíte jak je chlupatá?

Lékař: Paní Málková, to je přece vaše ruka!

Málková: Není, doktore, to je ruka mýho bratra, von měl vždycky chlupatý ruce. Jen počkejte až přijede, to teprv uvidíte co to jsou chlupatý ruce.

Lékař: To se mi moc nelíbí, paní Málková.

Málková: Co? Chlupatý ruce?

Lékař: Proti chlupatejm rukám nic nemám, ale váš stav se mi moc nelíbí, Sestro!

Málková: Co furt máte s tím mým stavem? Nejste taky můj bejvalej?

Lékař: /do prostoru, zřejmě se chce dovolat Sestry/ No to je dost, že jdete. Kde pořád vězíte? Potom není divu, že nám pacienti létají z postele na podlahu. Odvezeme paní Málkovou na encefalograf. /Málkovou odvážejí i s kapačkou. A tu, světe div se, rozzáří se plenta světlem nejsilnějším a jakoby jím tlačena přejíždí do přední části nemocničního pokoje/


ANKA 5. - sedíš v kamenném stínu

26. října 2008 v 12:34 | Martin Švanda |  Martin Švanda

***

sedíš v kamenném stínu

slunce mhouří oči

Sestra přivádí Tvou ženu

míjíte se na terase

poledne se skrývá

za vějířem bílého vína


***

tlapka měsíčního paprsku

rozevřela nad mou duší

bílý deštník

ze kterého prší

lilie políbené nadějí

lilie políbené Tebou Anka


***

ukazováčkem mi popisuješ nebe

místo tečky houslový klíč

na konci

a říkáš mi:


"v mísách tiše kvetou

modré hlavy růží

místo jablek,

poslouchej"


hříbátko, až tě budou kovat

ten zvuk se bude odrážet

stěnami mého srdce


obyčejný skutek

26. října 2008 v 12:28 | Dušan Hauser |  Dušan Hauser

Obyčejný skutek se připravuje v drobných prstech

naštípat dřevo do kamen z popravčího špalku

otcovi tvrdím že visíme ze stejného stromu

topíme pod kotlem projekcí a nedostatků

inženýrská síť mahagonového domu

náměstí Svobody 326

festival ochránců fotografií

zúčastnit se neznamená platit vstupné

babičky také bydlí v domech z kotovic

kropí konví základy rodinné výchovy

fazole v hrncích

sklizené ze zahrad jež oplocují aleje vodoměrů

trnité kopí planých růží míří na baldachýny zástěr

prst pozdvižený na důkaz spolusdílení

od sklepa na půdu

tady jsme páni a nemusíme vadit sousedům

náměstí plné poutních stánků

půlnoční rej oživlého dvora


stál bych po kotníky v tonoucím ledu

26. října 2008 v 12:22 | Ludvík Mauer, Ištván Kaděra |  experimenty

Stál bych po kotníky v tonoucím ledu

Smyčce by mrtvě spočinuly na strunách.


mrtvého Rakušana už odvezli

26. října 2008 v 12:20 | Martin Švanda, Ištván Kaděra |  experimenty

Mrtvého Rakušana už odvezli

a teď vyprošťují živého psa.

V autě před námi někdo zapálil cigaretu.


Pole si přitáhlo peřinu až k bradě,

stmívá se.


Kazetu už znova neobracíme.

Ztuhlou žilou silnice začíná zvolna

proudit krev.


Zda-li

26. října 2008 v 12:17 | Leoš B. Slanina |  Leoš B. Slanina

Zdali pak ještě někdy projde Tvým snem

Naše setkání s pohledem do vesmíru

Trochu dál bez balónu za obzor

z pohlednic


Na to jak si se ptala na moje sny

Potom jsi chtěla vyprávět něco

pěkného

Něco co se ti někdy stává


Přesně tak jako malá

Stále se mi u Tebe něco schází

Po něčem ohlížím se jsem jako na trní

Nevím co přijde zítra pozítří za měsíc


Naprosto klidný Mohu se přiznat

Vím že se mnou nevyrazíš futro

To už je dávno pryč jen kouzlo zůstalo


To nesmažeš nevypudíš

Ať děláš co děláš

Nechme už toho zaříkávání bylo dost


Tak se ti Paní přiznávám

Víš dobře k čemu

Proč to vše pokašlávám u toho piji čaj


Jak říkává jeden je to tak naprosto v pořádku

Tak to má být přiznat se v pravý čas

Možná to i vykřičet


To něco o prodlužování doteku

Trochu za tím

Pak zavřít oči docela volně to není mystika

vedle Tebe snít


NATAL - Nějaká jeskyně

26. října 2008 v 12:09 | Ištván Kaděra |  MYON

Nějaká jeskyně.

Našel jsem úkryt. Jenže to byla kobka, z níž neexistoval východ. Přesto zde bylo pološero, i když ho netvořily paprsky světla. Vytvářelo se z něčeho jiného, z něčeho, co už teď nejsem schopen pochopit.

V jeskyni kromě svislých, pravidelně čverhranných stěn, nic nebylo. Vůbec nic.


Posadil jsem se doprostřed a čekal. Už jsem si zvykl, že většinu času tvoří čekání, jeho nejpodstatnější část.

Nic se nedělo. Stále se nic neměnilo, a tak to mohlo zůstat napořád, kdyby se něco nedělo mně!

Uvědomil jsem si to asi za půl hodiny čekání, totiž, že se kutálím od jedné stěny k druhé a zase zpět. Ale tak to nejde říct přesně. Kutálelo se totiž pouze moje tělo. Já si ho prohlížel, jak se otlouká - a zároveň jsem byl tím tělem a jenom jím. Přitom jsem ho odkudsi sledoval, a přitom jsem normálně seděl a čekal jako dosud a ničeho jiného si nevšímal.


Jenže stěny se stahovaly k sobě!

Jenže kamenný čtverec mne tlačil ... ze všech stran.


Skřípal jsem zuby a napínal svaly k prasknutí. K prasknutí. A v tom se to prolomilo. Jeskyně pukla jako naditý břich a já jsem vylétl střemhlav vzhůru.

A už jsem Ho viděl, už mě objal, stiskl, přitáhnul k sobě ... rozplakal jsem se. Přespříliš ... přespříliš dlouho jsem se topil - smáčel. Zabil jsem to. Sám jsem to zavraždil.

I kdybych podnikl cokoli, přesně takto se plním, přesně takto se vyprazdňuji, nechci ... chci. Musím uskutečnit ...


POKUS O VÝKLAD BÁSNĚ LADISLAVA PALLASE "518"

21. října 2008 v 18:41 | Michal Spáčil |  Michal Spáčil

Vyložit báseň bez literárnho vzdělání je v podstatě nemožné. Přesto se o to pokusím, neboť se obávám, že bez mého skromného přispění zůstalo by poselství obsažené v tomto díle zčásti skryto, což by jistě byla škoda. Neznaje tedy teorii, rozdělím báseň do několika celků a pak se uvidí.

Část první: "Rozsviť svíčku vznik světa nízké tóny" vypovídá o úzkém vztahu, který panuje v oblasti nevědomí mezi zrozením (nízké tóny) a věcmi na počátku, tedy zažehnutím svíce nebo vznikem světa. Přiznám se, že pocit souvislosti nízkých tónů se zrozením jsem získal spíše intuitivně, nebo lépe - introspekcí. Přesto se mi však záměr básníkův jeví zcela jasným. Celkově tedy ukazují první tři řádky na počátek lidského života. To potvrzuje i druhá část: "poprvé (po prvé)", která opakováním zdůrazňuje pocit novosti, nepřipravenosti, tedy opět začínání něčeho.

Část třetí, "používejte všech výhod - světlo svítí hudební nadání" jakoby evokuje atmosféru billboardových návodů k životu ... "hudební nadání" je zřejmě upomínkou na autorovo dětství. Všechny tři slovní spojení této části obsahují jakési nabádavé tóny, vlastně první obraz mluvy dospělých v dětské hlavě.

Dál: "užitečné zvíře špatné chování" ... těžko co dodat. Básníkův životní pocit z mládí, možná z období ranného dospívání - společnost jej vykořisťuje, ne snad materiálně, spíše si autor bolestně uvědomuje, že vše dělá jakoby pro jiné, ale přitom zbytečně, bezvýchodně. Kolik receptů má dospívající mladík k vyléčení světa ... Další řádek, špatné chování, ukazuje na revoltu, na způsob, jakým se mladý básník brání formujícímu vlivu tupé, zvířecí spolenosti.

Pátá část obsahuje opět jakousi genezi: "oni slíbili malé hnízdo ukliď třídu dobrá docházka sliby - chyby." První řádek ukazuje bojácnou, skromnou touhu básníka po prostém, láskyplném životě a zároveň brutalitu moci způsobem, který vhání slzy do očí. Ve čtyřech slovech je geniální zkratkou shrnuto, jak vystrašeně, a přesto důvěřivě pohlíží mladý, nezkušený člověk na Ně, architekty společnosti. Následující spojení "ukliď třídu" a "dobrá docházka" mluví o příkazech a interakcích s oficiálním způsobem, který již známe. Dobrá docházka znamená spíše než příkaz "shora" přizpůsobení, akceptaci spolu s odměnou přikazujících. Tuto část shrnuje autor lapidárně ustáleným slovním spojením "sliby - chyby." Ztrácí nezvratně a navždy důvěru v dosavadní principy fungování lidské spolenosti. Nevypovídá nic o tom, jak k tomu došlo, můžeme se jen domýšlet, co prožil tak významného, že prošel takovou proměnou, a zřejmě ani vypovídat nechce - sama sevřenost verše jako by říkala "stalo se a dost, už o tom nechci mluvit." Z následujících veršů však plyne, že se autor dostává do otevřeného konfliktu s Mocí, opět chybí bližší vysvětlení, jak se to stalo. Téměř jistě to souvisí se zážitkem zamlčeným v předchozím řádku. Tímto vynecháním podstatného dosahuje autor onoho napětí, tak příznačného pro všechny jeho práce - něco jako zamlčená první doba v jazzu.

Není pochyb o tom, že další, sedmá část, vypovídá o zkušenostech se Státní bezpečností (nezapomínejme, že Pallasova učebnice psaní na stroji vyšla dlouho před listopadovými událostmi). "zastupovat dlouhý zástup S kým se stýkáš ranní návštěva - vítám vás!" Je ale možné, že první řádek této části zamýšlel autor v širších souvislostech, tedy "dlouhý zástup" možná nezastupují pánové z StB, ale všichni Pallasovi učitelé, vychovatelé a mravokárci, kteří jej neustále napomínají a se zdviženým prstem předepisují mladému muži, koho má zvolit za přítele nebo partnera.

"Výslovnost přímka odvážil se má odvahu"

Pro nedostatek místa musím od výkladu dalších řádek ustoupit, nicméně čtenář si jej jistě podle naznačené cesty doplní sám. Dodám ještě, že "východ měsíce uvnitř dvou domů" znamená možná vnitřní emigraci.

Báseň "518" se mne osobně dotýká velmi bolestně svou zničující upřímností citlivého, zranitelného člověka, jímž L. Pallas bezesporu je.


515, 518

21. října 2008 v 18:00 | Ladislav Pallas |  Michal Spáčil

515


těžká půda

půjdeme

naše kultura

jděte vzhůru

stín stromů zábavný pořad

obrátili jsme se - málo plánů

stinné místo jdi pořád dolů

dobrá vůle cvičení obratů

dětská ústa Ústí nad Orlicí

bílý kámen

tázací zájmeno - jsi rád či nerad

vracel se otevřít bránu

příslušný /prozatím/

mnoho úkolů

zatímní správa

pořádný kázání



518


rozsviť svíčku

vznik světa

nízké tóny

poprvé /po prvé/

používejte všech výhod - světlo svítí hudební nadání

užitečné zvíře

špatné chování

oni slíbili malé hnízdo

ukliď třídu

dobrá docházka

sliby - chyby

zastupovat dlouhý zástup S kým se stýkáš

ranní návštěva - vítám vás!

výslovnost přímka

odvážil se má odvahu

zbývá malý zbytek

východ měsíce uvnitř dvou domů, já děkuji, písně zní ...


Odjezd

21. října 2008 v 17:53 | Jan Mach |  Jan Mach

Moje žena je malířka co chtěla v mládí žít v Londýně, ale vyučila se prodavačkou, mají to prostě v rodině ...


U tebe

21. října 2008 v 17:51 | Eva Úlehlová |  Eva Úlehlová

Za dveřmi hukot

přede dveřmi já

a ve dveřích mi

cizí žena řekne,

že jsi jinde


Mám ještě na ty dveře

ťukat?


abecední rejstřík jmen P - Z

16. října 2008 v 18:25 | Muruturulinidis Ójamakonetohikorikotikoluminikorukumus |  Muruturulinidis Ójamakonetohikorikotikoluminikorukumus

Pan Suchánek

Paraplán Paragánová

Párplán Paragán

Pertkm Movié

Petr Olpluhár

Pilulky Prášil

Prosímtě Nechtoho

Psých Těžkin

Pták Mouřenín

Puškár Vajda

Radim Krasavec

Ramig´F´Gamig

Rozštěp Trystpou

Souperptych Márx

Sroup Middle Southall

Srstmrstá Zerstný

Tadymoc Toho

Taj´C

Tambyla

Tamparela

Třetíprý Perouže

Tympanon

Ugegege Agegege

Užseto Vyvětralouš

Větruška

Vidlička Aňáfa

Vrúce Strómy

Ykilbupek

Zubařka Fialová

Zvonečku´C

Zvoneč Kucl


PROFESOR NA VÝLETĚ 7.

16. října 2008 v 18:20 | Josefína Brožová |  Josefína Brožová

"Neboj broučku, ten pán není zlý," zaslechl profesor. S hrůzou v očích zaujal obrannou polohu, dnes se po světě toulají různí úchyláci a člověk na ně narazí všude. S hlavou zaraženou do bláta očekával vývoj dalších událostí.

Nedělo se však nic. Po chvíli otevřel oči a uviděl jen matku s dítětem odcházející dolů k obchodu. Slunce pražilo a bahno začínalo tuhnout. S nemalým úsilím se profesor vyprostil, ztěžka se postavil na nohy a vyšel směrem za nimi.

"Proboha," uvědomil si náhle, "vždyť je pondělí a já mám přednášky na univerzitě!" Přidal do kroku. Proti němu se se zatvrzelým úsměškem pomalu šinul student Šíma. Pokusil se ho ignorovat, ale nevyšlo to.

"Dobrý den, pane profesore," halekal už z dálky Šíma jdoucí za slečnou do blízkého parku.

"Dobrý den, Šímo," odpověděl rezervovaně profesor ignoruje svůj zevnějšek. "Doufám, že jste připraven na odpolední cvičení," neodpustil si.

"Včera mi vyrašil na žaludu nazelenalý puchýřek," nedal se Šíma, "vaše přednáška o zhoubném vlivu lidských zásahů do přirozeného běhu života v rostlinné říši se mne opravdu hluboce dotkla. Na dnešek jsem si iniciativně připravil referát na toto téma, zasahující až do říše živočišné."

Profesor chtěl odpovědět, ale obestřely jej mrákoty, zapotácel se a nevšímaje si Šímy, jehož hlas byl vzdálenější a vzdálenější, začal onanovat. "Nazelenalý puchýřek, nazelenalý puchýřek," tlouklo mu ve spáncích stále rychleji a rychleji.

"Nechcete se na něho aspoň podívat?" vytušil nevídanou příležitost Šíma, zaslechnuv poslední slova profesorova. Kvůli své přítelkyni zanechal dnes svoje od něho neodmyslitelné brýle doma, a tak ho nevídaná situace ani krapet nevyváděla z míry.

Ovšem bylo již nastartováno a ona společensky neúnosná situace se nezadržitelně blížila ke svému vyvrcholení. Právě ve chvíli, kdy nic netušící Šíma přistoupil, aby předvedl svůj referát a neplánovaně si tak vylepšil svůj studijní kredit, profesor dospěl vrcholu a studenta potřísnil svými exkrementy.

"Začíná pršet," nenechal se vyvést z míry Šíma a navrhl profesorovi, že by ho mohl seznámit se svojí slečnou, která na něho čeká "pod rozkvetlými platany krásy nevídané", jak prohlásil doslova.

Profesor se soukal zpátky do kalhot a na nějakou slečnu neměl ani pomyšlení. "Přijďte za mnou zítra do kabinetu," prohodil pouze a beze slova odešel.

"Prase!!!" zaslechl ještě z dálky nenávistný výkřik a po několika minutách ho ze silnice málem smetla naplno rozhlaholená sanitka. Profesor se posbíral a pokusil o střídmou úvahu. "V tomhle stavu na univerzitu nemůžu a doma číhá ta ... ach ne, vzpomínky jsou stále ještě příliš živé! Summarum, ergo zapeklitá to kausa. Kdybych byl chlap, tak teď půjdu a zabiju dvacet lidí," napadlo ho. "Svoji mužnost už jsem ale před chvílí vyjevil, zbývá jediné, ale co by to proboha jenom mohlo být?!" zmítal se bez ustání mezi argumenty a jejich plnoprávnými náhražkami.

Zničený se odbelhal domů.


baterie přestaly jet

16. října 2008 v 17:57 | Beata Beatrix |  Beata Beatrix

Baterie přestaly jet

je ticho

když nepřijde

nepůjdu

Zůstanu stát

a pak spadnu

třeba tváří do hlíny

A pak odletí mi

tělo, ruce, nohy ...


Ten astmatický

16. října 2008 v 17:55 | Ludvík Mauer |  Ludvík Mauer

Ten astmatický anděl

dýchavičný v mých krocích

toužící po cigaretovém orgasmu

chrchlá svá vysušená vyznání lásky

a je to k smíchu

i ta děvka z nádraží má radost

a ten chcípák bez noh

i zadýchaní asfaltoví běžci

už si vědí co si o tom myslet

Bach v okně znásilněn holkama na ulici

děti zfetovan spolu s učiteli

kamenně se promenují městem

všechno zamořené lidmi

a v elektickém křesle nakonec

bude se zahleněně chlámat

ten astmatický ďábel ...


Studna

16. října 2008 v 17:50 | Miroslav Maixner |  Miroslav Maixner

sen z roku 1621 - byl podzim


Můj smutný anděl se snesl na obrubu studny

a pak se dlouho díval do kulaté hloubky:


ve vodě plavaly vlasy

puchřely mezi spadaným listím


A ejhle, nad hlavou tři dravci

v kruhu mně protnuli duši

jakoby v chrámu Malostranském


Vtom anděl zaplakal:

krůpěje stesaly kamennou tvář

po pískovcových záhybech,

padaly dolů do studny


I sevřel jsem ještě pevněji v dlani hrst

černých chlupů


a ptáci jeden po druhém s výkřikem

a zmizeli uvnitř!


Za zády Maxmiliána Brokoffa,

který se zakrytou tváří strašlivě skučel

já se pak bál a moc jsem si přál studnu

obejít.


ŠÍPKOVÁ RůŽENKA

16. října 2008 v 17:43 | Ivo Kalvoda |  Ivo Kalvoda

Bylo nebylo. Ale raději bylo, abychom mohli tento příběh vyprávět. Kdysi v dávných dobách byla dvě království. V jednom byl typický starý král s princeznou, ale v tom druhém žil princ chemik, fyzik, technik, vynálezce a kdoví co ještě v jedné osobě. Strašně rád vynalézal - což není zase tak špatná vlastnost - ale vynalézal jen to co se hodilo jemu, ne aby vynalezl kupříkladu traktor pro rolníky. Dozvěděl se, že ve vedlejším království žije pěkná princezna. I do toho království se vypravil. Bohužel ho princezna odmítla, odvolávajíc se na vzhled jeho dvojrozměrného plochého těla. Na vysvětlenou musím říci, že princ byl trochu defektní dítě. Poté princ ohlásil, že když to nejde po dobrém, půjde to tedy po zlém. Na delší dobu se uzavřel v laboratoři. Později vyšel s naloženým žebřiňákem přikrytým modrobílou hadrou a vydal se opět k princezně. Princezny se zeptal, zda si to již nerozmyslela. Ale kdybyste viděli to plošné individuum, taky byste ho odmítli. Princ zle rozčilen řekl králi: "Vaše výsosti, tady na žebřiňáku mám svůj vynález - PLYNOREGULOVATELNÝ USMĚRŇOVAČ TOKU ČASU - a jestli mi nedáte svoji dceru, pět křivulí, dvacet zkumavek a jaderný urychlovač toku částic, tak to zde použiju."

No a král se začal tak velmi smát, až mu chudákovi zaskočil jazyk. Princ tedy sundal plachtu z žebřiňáku. Ale co to - byl prázdný. Král dostal opět záchvat smíchu - inu, byl to vtipálek.

Princ nervózně hledal tlačítko, a při tom vypravoval, že jeho vynález je průhledný stejně jako tlačítko. Stačil ještě říci, že toto království vysvobodí pouze ten, kdo vynalezne jeho vynález. Zároveň sdělil, že on sám a jeho vynález se bohužel ocitnou na ne konstantní časové přímce, na níž se bude nacházet království bez pohybu věky, ale na sestupné přímce, tj. rychle začne mládnout. A v tu chvíli stiskl průhledné tlačítko.

V celém království se zastavil čas. Jen princ a PRUTČ s žebřiňákem začali mládnout. Z prince již bylo ploché dítě, z žebřiňáku zmenšující se strom, a pak jen semena. V té chvíli se nad královstvím zrovna přehánělo tornádo a vzalo semeno prince, z něhož vznikl tím točením ve větru mutant. Zmutoval spíše do krásy, IQ měl stále stejné. Jak vyrostl, sestrojil opět PRUTČ, o své minulosti však neměl ani potuchy. Poté vysvobodil to "zakleté" království. Zalíbil se princezně - nevěděla, kdo to vlastně je. A princezna, i když byla stará několik staletí, tak byla stále pěkná. Princ se do ní zamiloval, a byla svatba. A na svatbě se pilo. A na svatbě se jedlo. A na svatbě se ... Inu, to je již konec.


Oto Rachojetina pro oko boží inklinuje setrvačností k objektivní vizi

16. října 2008 v 17:17 | Oto Rachojetina |  Oto Rachojetina

Torzo tupé scény

mezi stěny obýváku paneláku

do rozkladu

situovat provizorní dekoraci propadáku -


Plakát s Napoleónem právem

nad parapetem garnýž ribstol

stroboskop z rohu podprahově

masakruje rohovku

bratru tucet kmitů za vteřinu


Z digestoře kolem

krku oprátku krepsilonové variace

vystrkuje v cyanóze oko boží

zkrachovalá inkarnace

ojetina

vyčpělá skvrna po

močení bez držení


Ve vitríně seschlá pupeční šňůra

trofej z porodu triumf

nebo debakl


O to jde


Deprese z bláznovství

13. října 2008 v 18:17 | Václav Fráňa |  Václav Fráňa

Potí se mi palce zimou

z chlupatých ponožek

svlečených z housenek

Krájím žiletkou své city

na tenké plátky

To vše potmě a pomalu

sladěn s tikáním budíku

TIDIP TIDIP TAP TÁ

TADY DÁ DÁ DADA


v poryvech větru

13. října 2008 v 18:15 | Martin Matoušek |  Martin Matoušek

v poryvech větru

usínají koruny stromů rozevlátých

v osách cesty deště ...

živel, živel, zastavení

v běsnícím větvoví

okamžiku snění ...


Vibrace pohybu

13. října 2008 v 18:12 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Voním havraní vlasy, když prší,

na spáleništi rudé kruhy

ve smutných večerních očích,

vzlykajících na ňadrech

divokého

mazlení -


na hadovi

teplé přítulnosti,


když jsou oči

za ocelovou čelenkou úsměvu

zavřené.


Miluju stín tlapky

ve stínu zdi přítomnosti -

jsem stínem tlapky

a zaťatých drápků v kůži temnoty,


ve vzduchu světla,

stínu očarované hebkosti,

přijímám stigmata pavoučích vláken

nemyšlení


Za oplzlým gestem hry krutosti,

v houpací síti darovaných jizev,

dýchám dotek rtů

v dimenzi


květiny.


RUKA - 3. obraz

13. října 2008 v 18:03 | Pítr Ondrůj |  Pítr Ondrůj

III. OBRAZ


Plenta o něco více zčervená. Objevují se Tři Přízraky a shlukují se kolem lůžka.


I. Přízrak: Ahoj Ludmilo, poznáváš mě?

Málková: Ne. Kdo jsi?

I. Přízrak: /k ostatním/ Je pěkně mimo. /k Ludmile/ To jsem já, tvůj první manžel František. A toto, /ukáže na druhého/ je tvůj druhý manžel Bedřich.

Málková: /sípaje/ Bedřich?

II. Přízrak: Ano Ludmilo, tvůj druhý muž. Pamatuješ si na Aničku?

I. Přízrak: /k druhému/ Nevěděl jsem, že máte dítě?

II. Přízrak: /k prvnímu/ Taky jsi nic neříkal a najednou Františku, Františku, Pepíček se dusí.

Málková: Ty jsi tady taky, Františku?

I. Přízrak: Ano. Od Začátku.

Málková: To jste hodní, že jste přišli, dlouho jsem vás neviděla. /otočí se ke třetímu/ Ty jsi kdo? /Třetí nehnutě stojí/

II. Přízrak: To je Tvůj třetí muž, Ludmilo.

Málková: /udiveně/ Ty ještě žiješ, Bedřichu?

II. Přízrak: /k prvnímu/ Ježíši! Ona je úplně mimo, Bedřich jsem přece já!

I. Přízrak: /k druhému/ Jedinej, kdo je tady mimo, jsi ty! Ten druhej je taky Bedřich. /obrátí se k Málkové/ Ne, Ludmilko, teprve dohasíná.

Málková: To já taky už moc dlouho ne ...

I. a II. Přízrak: /společně/ Pro tebe si nejdem, Ludmilo.

Málková: /udiveně/ Ne? A pro k ...

I. a II. Přízrak: /zpívají/ Dnes né, dnes né, až zéjtra ...

Málková: /Přízraky stále zpívají/ Až ráno?!

II. Přízrak: Ne pro tebe, Ludmilo. Ale pro Béďu.

Málková: Pro Béďu? /razantně/ Toho vám nedám, ten jedinej mě nevopustil, půjdeme spolu.

I. Přízrak: /k druhému/ Já věděl, že budou problémy, prej, že tě miluje, kecy!

II. Přízrak: /k prvnímu/ Nech to na mě. /k Málkové/ Ale Béda jsem přeci já, Liduško.

Málková: /pochybovačně/ Tak už to máš za sebou, Bedřichu? /přichází Lékař. Přízraky setrvávají, Lékař je ovšem nevidí. Málková ano, a proto vykřikne/ To není Bedřich, to je Béďa!

Lékař: A jaký je v tom rozdíl, paní Málková?

Málková: Bedřich žije! Chtěli mě podvést!!!

Lékař: Kdo?

Málková: No přece moji bývalí muži.

Lékař: Ale ti jsou přece všichni mrtví.

Málková: I Bedřich?

Lékař: I Bedřich.

Málková: /zaraženě/ Tak Bedřich je mrtev ... A Béďa taky?

Lékař: Vždyť vám to říkám, Bedřich taky.

Málková: Ale já chci vědět, jestli Bééďďáá ...!!! /za hlavu Ludmily se postaví II. Přízrak, přiloží ruce na Ludmilinu hlavu a ona v odpověd se začne klepat/

Lékař: Paní Málková, paní Málková, proberte se ... Sestro, no tak si sakra pospěšte! /druhý odstoupí od lůžka a Málková přestává vyvádět/ Už je to dobré, paní Málková?

Málková: To byl on.

Lékař: A kdo jako?

Málková: Přeci Béďa. Tak Bedřich přece žije.

Lékař: Dejte na ni pozor, Sestro. /načež odchází/

I. a II. Přízrak: /společně/ Zatracenej doktor.

Málková: Vidíte jak se o mě pěkně starají? To jste nikdy nedělali, takhle se o mě starat. Akorát Bedřich ... toho budu milovat dokud budu moct.

II. Přízrak: /k prvnímu/ To nebude moc dlouho, měli bychom si pospíšit!

I. Přízrak: Ludmilo ...

Málková: /křičí/ Jděte pryč, podvodníci!! /a poté Přízraky se rozplývají ../


ANKA 4. - v hrobce kapucínů

13. října 2008 v 17:30 | Martin Švanda |  Martin Švanda

**

v hrobce kapucínů

zapaluje si strážce cigaretu

prohlíží stopy

jako by někoho očekával


**

v noci se zakláněly

plástve plné medu

do oblak tušily Lunu


noc se podobala

košili na vysvlečení

posetá kousky skořice


**

sestra mrtvého bratra

zestárla na jaře

dnes

utírá psa do ručníku

a lítost do kalhot

a nepustí


komíny Nové huti za oknem

připomínají pro co už je pozdě

a pro co nikdy nebylo


hrad z písku

13. října 2008 v 17:25 | Dušan Hauser |  Dušan Hauser

Hrad z písku provoněný zapáleným zráním

maliny a hlína ač podobně dýchají

jinak se berou do úst Pouštní kroužky

ve kterých se otáčí čerstvě olízané zvířectvo

A když jsme polepili kůži srstí

stydlivě schovali do nočníku opylené dlaně

můžeme přijít k průmyslovému městu

stloukat sněhuláky S nasbíraných vajglů

praskají bubínky v uších jako výlohy obchodů

ale vzápětí prodavači přinesou další výklad

příští úkol Abychom roztáhli nohy až

stoupne hladina pospolitosti

Veroničina kočka v obilí spokojeně

napne kožich

zavrní na zlaté rohoži hlídá slunce jež se střídá

s oblačným mlázím a globálním oteplením

zná totiž nit za kterou se pověsí k obloze

Vím to

když ji vidím jak tká z malin a hlíny

koupání uprostřed rosného bodu

mohl bych chtít vidět to houpat se nahé

Během jednoho smířeného století si

zbraně střelí do úst

Zaveslujeme uctít výbuch k vysvlečeným šatům

Právě zralým malinám


opatrně vstávám

13. října 2008 v 17:17 | Ludvík Mauer, Ištván Kaděra |  experimenty

Opatrně vstávám

Podezřívavě se rozhlížím

Jen mi povězte

To co si myslím

co bedlivě kličkuje.


rozřezal jsem ji

13. října 2008 v 17:15 | Martin Švanda, Ištván Kaděra |  experimenty

Rozřezal jsem ji.

Krev na stěnách zvolna hnědne.

Neklidný větroplach křižuje knihou sem

a tam.


Nevím,

jestli to co tam leží

je ona.


Volala mi.


Teď jsem přišel do odemknutého domu

a v její posteli leží načechraná peřina.


Stojím vedle v pokoji.


Musela jít.


Chemický vzorec nicotnosti

13. října 2008 v 17:13 | Leoš B. Slanina |  Leoš B. Slanina

V magickém vzorci zapomnění

pomněnky přestaly kvést

jsi přitahován magickými formulemi

hledáš svůj vzorec zapomnění

pomyslnou hranici pomyslného štěstí

zpovědník ve zpovědnici marně klečí

zatím co v bičování kapkami deště

v nesmyslnosti molekul

hledáš pevný řád.


NATAL - Ležel jsem na břehu neznámé řeky

13. října 2008 v 17:10 | Ištván Kaděra |  MYON

Ležel jsem na břehu neznámé řeky. Na stojaté hladině tlelo listí a vrbová kůra. Pod zpovědním stromem se válely shnilé hadry, pod nimiž jsem objevil zčernalý proužek lidské kůže. Vstal jsem. Neúnavně jsem vykročil po proudu řeky. Vracel jsem se. O tom jediném jsem pevně přesvědčen. Ale jak rozpoznat proud na stojatých vodách?


Znovu jsem padl na zem. Ušel jsem sotva pár kroků a už mne sužují stejné pochybnosti, stejný zmar, stejný strach jako ten, který jsem sotva odehnal. Jako den a noc, jako smích, jako nadějná beznaděj odcházejícího příchozího.


Začal jsem slintat. Z úst vytékala rozkládající se žluč a nekonečný hlen se stále řinul ven. Tělo se stalo neúnosným břemenem, kterého se nešlo zbavit. Podlomila se mi kolena a upadl jsem k zemi. Ani země však moji tíhu neunesla. Bořil jsem se, až mne půda pohřbila. Můj hrob. Jenom můj.


Naplněn štěstím uskutečněného konce jsem čekal na smrt. Představoval jsem si ji krásnou a milosrdnou, s temnýma očima a dlouhými prsty. Doufal jsem, že mě bude dlouho a bolestně mučit, že se utopím v krvi své kůže a že konečně zapomenu.


Jenže smrt nepřicházela. Ani jsem se neudusil, ani mne nesužovala žádná bolest. S hrůzou jsem si uvědomil, že v hrobě neležím sám.

Kdosi vedle mě tiše oddychoval a já si uvědomil, že můj dech splývá s jeho. Také se mě dotýkal ... dotýkala a ... ztrácel jsem se v ní, v jejím břiše, lůnu - nemohl jsem proti tomu nic dělat.

Byl jsem pozřen, pohlcen ... bez jediného slůvka nebo náznaku. Konečně. Něco jsem přeskočil? Tam! Toto!!


jsem tajný tajný střemhlav stromů

9. října 2008 v 19:21 | Jan Mach |  Jan Mach

Jsem tajný tajný střemhlav stromů

Říkaj mi tak a to je dobře

Přezdívka kapitánova je mluv

A list ruky čpí touhou

Pohlazení je mazlení

A mazlení je hra na všechno to zevnitř

Kapka perverse neuškodí

Perník je prý taky dobrej

Ale ne na noc to ne

Kapitánova dcera na to dojela

Měla málo poslů

Donesli jí to pozdě

Už nestačili ani psi

Ani ještěrky

A já sem stál nad povadlým

Květem plnej touhy

Byl jsem tajnej tajemnej

Čuměl sem spíš bych řek


uplynulé dny

9. října 2008 v 19:16 | Eva Úlehlová |  Eva Úlehlová

Uplynulé dny

trochu v nebi, trochu v blátě

jen samota černá

vždycky vyhledá tě.


PROFESOR NA VÝLETĚ 6.

9. října 2008 v 19:14 | Josefína Brožová |  Josefína Brožová

Manželčina sestřenka se schoulená probudila v rohu pokoje a cosi ji nesnesitelně pálilo mezi nohama. Den za oknem se vybarvoval v těch nejlepších barvách a domovnice, která celou noc nespala, si připálila profesorův doutník. Ruce se jí ještě klepaly. Připadala si najednou opravdu stará.

Stará taky opravdu byla, jenom si to nikdy nepřipouštěla. Povislá ňadra a celková opelichanost, tak by se dal stručně charakterizovat její celkový vzhled. Jen ten zadeček, plňoučký a kulaťoučký, na ten zůstávala právem hrdá.

Doutník byl silný a pálil ji v očích. Ale ohně si užila večer a v noci dost a dost. Rychle se pokoušela zahnat dotěrné myšlenky. "Kde může být? Odešel po té hrozné ráně, aby zjistil co se děje a ještě se nevrátil." Srdce jí bušilo a mateřský instinkt, neustále znovu probouzený profesorovou existencí, se vzpínal. "Tohle ne, ten chlap má vlastní rozum a nikdy se mi nepodřídí. Nesmím na to myslet," rozčílila se v duchu domovnice. Začala vychutnávat svůj první doutník v životě. Dům začínal ožívat, nový den se hlásil o slovo.

Bylo pondělí 15. 6. 61.


deviace septa

9. října 2008 v 19:05 | Beata Beatrix |  Beata Beatrix

Deviace septa

dětský sen našich tatínků

Bronchiální napadení

podráždí nervy vagi

s následnými vomity

do emitní mísy

Deglutinace meteorismu

... spiklenče slasti ...

Sněží ...


Nechoď domů

9. října 2008 v 19:03 | Ludvík Mauer |  Ludvík Mauer

nechoď domů

najdeš tam jazyky

čajovou konvici rozpoložení


nechoď domů

doma je mnoho cest

mnoho cest bez konce


daleko vzadu

rybí pohledy

- už bez toho zacinkání

doma jsem vystaven


na okně zjitřila kočka

a káva je noční květina

nechoď domů


Do dálky

9. října 2008 v 19:01 | Miroslav Maixner |  Miroslav Maixner

v koření babího léta

útlounké ve stráních

myší nory jsou oka

zčeřená strachem

tak starým až pocit

že něco chybí

že někdo zabloudil

propukl srdeční krajinou

v zoufalé hledání

dávno ztracené sestry


teď do mě vplula hluboká řeka

8. října 2008 v 20:25 | Ivo Kalvoda |  Ivo Kalvoda

Teď do mě vplula hluboká řeka

Našel jsem slovo "Nevím"

a pluju a pluju.

Až zítra vyjde slunce

vyjdu i já až vyjde řeka

vyjdu i já až vyjdou hvězdy

vyjdu i já až vyjdu já

vyjdu i já

a budu zase hlubokou řekou,

která neví a má to

a budu plout.


Výtvor korouhve

8. října 2008 v 20:22 | Oto Rachojetina |  Oto Rachojetina

VÝTVOR KOROUHVE

zahnal figuríny do rohu

ve skvělém azimutu

lámu zápěstí

světovému rekordu

krčí se v rohu

mezi hemisférami

svírám monstranci


Pokryly list


Začaly klást vaječnice

ovaječnice


Cesty

8. října 2008 v 20:17 | Václav Fráňa |  Václav Fráňa

Déšť plive na

sklo šaliny

Vlhko chlad

a chlapec kreslí

sluníčka

Má z nich radost

A já mu závidím

Jsem přerostlé

dítě se stejnými

problémy


proč se neradovat

8. října 2008 v 20:15 | Martin Matoušek |  Martin Matoušek

proč se neradovat

se stromy a ptáky

a nebem plným mraků

jak hor

přikovaných k mé hlavě

ty hory však netíží

jen plynou

jak mé myšlenky

stejně velké

stejně lehké ...


Až bylas přítomností na světě dole

8. října 2008 v 20:12 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

Jen výš, výš, nehty -

škrábou za zdmi průsvitných těl krásné

velekněžky barev,

za úplňku z nekonečnosti z tygrů a z vlčic snů,

z peřin vysvlečených.


Vmiluji své peří, až vzletíš za hlubokým

výdechem,

já, nebeský princ,

já, let nesvatého slunce po žebříku dolů,

kde v nádherné zvěstovatelské hřejivosti,

lesknoucí labutě jsou spatřeny,

skrze šepoty.


Jako kdyby vše začít se chystalo,

cinkání líbivé za oknem,

pištění límců carevny noci,

pod růžemi královsky dětských dlaní,

v šerosvitu hlubokých prstů o modré se tře

pohlazení.


Letí ...

Je jen úsměv bez hmoty,

v šerosvitu slézá princ tkalců do očí,

úsměvy za úsměvy,

objímá tě, objímáš a všechno duní.


Lustry.


Už skončilo, je pryč kvílení a mlaskání,

všechno může tedy znovu radostnět,

v obleku touhy svlečeném,

ponechaném posvátnému -

potichu přikládá svá křídla k labutím záhybům,

křídla v místnostech bohulibých jak ptáci

melodičtí,

rozbíhá se všít vpuštění.


Jak radost na vzhybu kol, svlačce si udělat,

radost dotýkání,

po bříšcích z petrohradských myší,

teď už se můžou probudit na bříšcích spojitých

tvarů.


Pomačkání spojitých tvarů.


Tanečnice darují pomačkané límce carevny

noci,

pod růžovomodrou bliká pohlazení,

letí, je jen úsměv svlečený, ponechaný

posvátnému.


Potichu přikládá svá křídla k labutím záhybům,

křídla bohulibá, jak ptáci melodičtí,

rozbíhá se všít vpuštění,

jak radost na vhled.


Svět fantazie,

dramatický,

bez hmoty.


V šerosvitu slézá princ o několik palců o průběh

vyvrcholení,

svět mezi námi je vzpamatovávání, či úsměvy

za úsměvy.

Objímá tě, objímáš místnosti,

všechno duní,

lustry jsou radostné z toho.


V obleku touhy, svlačce, jízda po cirkusovém

stanu.


Přikládám měkké,

skrze

šepoty

letí

lustry.


Objímá tě, objímáš límce,

košilky tygrů a vlčic usměvavých a divokých,

v diamantové noci na loďce oceánu,

překrásné krásno v hřejivosti tvých tvarů,

jak radost na svět.


Běžím.


Lesknoucí se labutě, já čekám,

zvěstovatelé,

já přikládám svá křídla k labutím záhybům,

puls ticha.


Tvé dravé hvězdné oči, měkká nebeská ústa.


Já hledám

přiložit,

přitisknout

nahé

přitulení,


carevno noci -

velekněžko

svítání.


RUKA - 2. obraz

8. října 2008 v 19:57 | Pítr Ondrůj |  Pítr Ondrůj

II. OBRAZ


Je tma. K nemocničnímu lůžku vplouvají III. Přízraky. Lůžko s Málkovou přestěhují z jednoho konce pokoje na druhý, stejně tak plentu. Poté "zformují" Málkovou: hlavou na podlahu, celá je jaksi divně zmáčklá, či snad vmáčklá mezi lůžko a podlahu. Přízraky se rozplývají. Příbíhá Lékař.


Lékař: /řve/ Co se stalo Sestro?! Říkal jsem vám snad jasně, že máte na ty dva dát speciální pozor!! /přiběhnuvší k Málkové, ohledává ji/ Paní Málková, proberte se ... no tak, pomožte mi. Sestro, sáme ji na lůžko. /jakmile se Lékaři podaří umístit Málkovou na postel, ona se začne klepat po celém těle/ Sestro, připojte ji na kapačku a dvacet ... /nedořekne/ ano, tedy jako obvykle.

/náhle přijíždí k Lékaři kapačka a on ji s profesionálním nezájmem instaluje do pacientčiny žíly. Po chvilce se Málková uklidní a Lékař jí začne obvazovat hlavu/

Málková: /probouzí se/ Co ... co se to se mnou stalo?

Lékař: To nic babi, jen jste spadla z postele. Tak klidně ležte a nehýbejte se.

Málková: Ale Honzíčku, já jsem nepadala, já jsem lítala.

Lékař: A jak jste mohla létat, když ležíte na posteli, co?

Málková: Tak už běž Lidunko, chce se mi spát. /Lékař odejde. Na to jakoby čekala plenta, která se rozesvítila červenou barvou/ To ke mně přišla Rozálka a povídá: "Tak hele teta, esli tady budete ležát eště chvilku, tak tady zhebnete. Poďte, já vám pomožu!" A vzala mne do náruče a vynesla mě na oblohu, až tam kde je Měsíček tak divný, tak moc u Země. A Sluníčko zas tak veliké ...

Hlas: To bylo porát: já ty vlasy chci mít jako sluníčko, víš, takový sluníčko pro tebe, tady, na Zemi. A tak si na hlavu lila porát samej kysličník a kysličník a žlutá a žltá, každej tejden nový sluníčko. /směje se/ A najednou jsem měl doma plešatýho Hálu. S Hálou by se dalo aspoň zajít na pivo, nebo by zazpíval. Ale co s plešatou Máňou? - Dobrej, doktore, ne nebolí, chci dom ... ne, injekci nechci ... ne, co mi to furt děláte?

Lékař: Sestro, raděj ho přikurtujte, aby vám taky neuletěl. Ne, tu paní odcévkujeme, je po mozkové mrtvici s poškozenou pravou hemisférou. Za následek můžeme považovat ochrnutí levé ruky. /přichází k Málkové a začne ji prohmatávat/ Tohle nebolí? A tohle? /pacientka vypadá spíše jako mrtvá/ Paní Málková! Ona je ňáká studená ... puls sotva hmatatelný ... pa-

Málková: Mhhmmnn ... dobrý den, pane doktore, nesete mi meducínu?

Lékař: Ne!

Málková: Ale doktore, vždyť jste mi to slíbil. Každý den, každý svoji meducínu.

Hlas: A toho chlastu co spotřebovala ... divím se, že ji ty její játra ještě nerozdrtila nohu.

Lékař: Teď ji nebudete potřebovat. Máme pro vás něco lepšího ...

Málková: /zasněně/ Lepšího?

Lékař: ...ano něco mnohem, mnohem lepšího - ZLATOU KAPAČKU - Sestro! /ozvou se fanfáry. Přijíždí Zlatá Kapačka. Lékař kol ní začne tančit, uchopí jehlu, tanečním krokem se přiblíží k pacientce a vpíchne jí do jejího předloktí. Nakloní se nad ni/ Tak co paní Málková?

Málková: A´A´A´CHCHCH ... Teda doktore! /Lékař odchází/


ANKA 3. - v domku ze psího vína

8. října 2008 v 19:31 | Martin Švanda |  Martin Švanda

**

v domku ze psího vína

za řekou se svítí

na konec je prostřeno

límečkem lásky


převozník svlékl kabát

a omyl vodě obličej

než se vrátí slunce k večeři


**

co tě nezabije

to tě posílí

šeptáme si se sestrou

v rozmarýnové posteli


stromy setřásly

nedopsané básně

do našich polštářů


utichneš-li

vezmu si Tvůj úsměv

šeptá mi sestra setměním


okenní skla na zápraží Anny Frankové

7. října 2008 v 19:21 | Dušan Hauser |  Dušan Hauser

Okenní skla na zápraží Anny Frankové

Dobří Ti lidé co rozestavěli kruhy po zemi

Pravidla vepsali do mozaiky lesa

Vesnické důvěře a každé jiné poetické pouti

Sluší se že kolem rozestavujeme pravidla

jako břicha převrácených lodí

posádky kotví bez elektřiny V přístavu

oslavují osvojení dalšího světa Zdá se

že vinobraní nikdy neskončí

protože pokračuje v plnění do nové sklizně

je ráno zpěvu nalíčených víček

racky lze slyšet vřesovištěm už od širého moře

zatímco my stojíme Uprostřed písečných dun

nám vítr rozšlehává podobu

v této noci obličej duní nedalekou továrnou

obraz je jménem jméno je tvarem

v děloze stanu nové ráno

jakoby s pověřením světla světa

slunce rozkládá snídani Pohostinný pobyt

My cyklisti šlapeme jeho dechem

posvátnou nadvládou jízdy


situace stojí v řadě za sebou

7. října 2008 v 19:13 | Ludvík Mauer, Ištván Kaděra |  experimenty

Situace stojí v řadě za sebou

Na jednu stranu strašně rády

Na druhou ahoj


opilé střevíce cinkají o vrata kanálů

7. října 2008 v 19:11 | Martin Švanda, Ištván Kaděra |  experimenty

Opilé střevíce cinkají o vrata kanálů

a anděl černočerný střásá svá šedivá

pírka.


Je dávno před jakoukoli ...


Ano ano.


Točíme-li rohem kozla,

prorvat lze i oko do zla.


A noci jsou zde.


Zloděj lahví

7. října 2008 v 19:07 | Leoš B. Slanina |  Leoš B. Slanina

Miluji Tě

Tak jako zloděj lahví miluje krásu skla

Jemného a nádherného jak ruce umělce

Starého umělce z dob faraónů a faraónek

Jako kresby které se odvíjejí před mým zrakem

Já je zaznamenávám vteřinu po vteřině

Minutu po minutě nekonečné věky


Miluji Tě

Tako jako tě miluje tento den

Tak jako prodavačka zeleniny miluje sluneční ráno

Jako děti milují nádherné počasí

Kdy vše je čisté a krásné

Zbavené naší zloby


Miluji Tě

Vteřinu po vteřině až na věčnost

Až k nekonečným hranicím rozumu

Až za obzor našich přání

Až tam dál tam kam dohlédne obzor letce

Až na konečnou stanici všeho

V bezedné náruči v nekonečném prostoru

Prostoru bez konce