revue právem opomíjených

Září 2008

kudy teče

29. září 2008 v 20:32 | Beata Beatrix |  Beata Beatrix

kudy teče

zářivý úsměv

řinoucí se z podslzených očí

obětovat jej

- buď jak buď

chci křičet

i řvát

já: blokáda 53


Hospoda

29. září 2008 v 20:30 | Ludvík Mauer |  Ludvík Mauer

Povolit svěrač a raveovat

tobogánem lehce až dolů

pod hladinu dětského světa

mokře, jako to léto tehdy

Místo, kde nic není opravdu

děj je výsadou televize

myšlenky zůstanou na cestě

nad stolem piva a cigaret

i mezi námi samotnými


Večerní čtení

29. září 2008 v 20:27 | Miroslav Maixner |  Miroslav Maixner

Ztrhaně soudili starce

už jenom únava

a půlový takt houslí

trávil rozkousaný chleba v kapse

Do rozkroku padá hvězda!

Je totiž srpnová noc

a všude plno nebeských tvorů

chválí Hospodina.

Někdo si sedl pod košatý fík,

jakoby čekal osvícení

uprostřed všehomírné sansáry.

"Již brzy přijde!" volá chlapec

a poutník řeže provaz.

Bezzubým skusem hasí knot.

Ticho se rozhostilo v domě

už ani varhany.

Jen kdosi sedí v Getsemane

a píše prstem do písku.

Brzy mu přivedou cizoložnou ženu:

ale on není ten, kdo se sehne pro ká-

men!


bílý blázen

29. září 2008 v 20:19 | Zuzana Orlová |  Zuzana Orlová

Viděl v jejích očích andělský vzdor bláznů

dívala se mu připitoměle do očí

opakoval si: tentokrát budeš mít ...

... budu mít

přece aspoň jednou musí tento každodenní souboj

modrá versus hnědá

vyhrát ta její prostá čistota venkovských žen

byla připravena kdykoliv se rozběhnout a udeřit

uchopit skleněný svícen mezi nimi

a s noblesní elegancí s ním mrštit

o zeď

v momentě, kdy se křehká hmota

tříští na tisíce střepů,

pokleknout a zašeptat: "CHCI"

jen tak se rozutíkat kterýmkoliv

směrem, kdy narůstají křídla,

zatajujíc dech,

aby slyšela vítr, kteý si vytváří

svou rychlostí

pohladila ho po tváři

"Josífku ..."

"Hele kotě, vo co ti de?"

"Když zabiješ ptáka, nezískáš jeho křídla."

A tak spolu stáli na louce

za domem

"V zimě je měsíc jako lodička,

můžeme plout,

kam chcem."

Mrazivé ticho cinkalo

svíce poklidně plápolala


ticho

29. září 2008 v 20:11 | Ivo Kalvoda |  Ivo Kalvoda

Ticho

chodím po lese

Ticho

chodí po lese


závěť (insert copy remix)

29. září 2008 v 20:09 | Igor Genda |  Oto Rachojetina

Přeji si zalít do vína obrovské lahvice vína

budou ji svazovat lahvice vína a budou ji

svazovat řetězy utkané z lahvice vína

utkané z levého otvoru konvice vína v

lebce tří vítězných lahvic mléka dojených

horolezci vládnoucími ledovci mléka

umletými do bláta obalenými horolezci po

blátem obaleném horolezci ty vystoupíš z

konvice vína po mléce dojeném vítěznými

hlavicemi páchnoucími po řetězech v

půlnoční čas léta budou ji svazovat řetězy

mléka utkané z lahvice vína utkané z

levého dojeného horolezce obaleného v

ledovci umletém z bláta obaleném ty

vystoupíš z levého otvoru lahvice

vína obalený v novorozenci obaleném v

horolezci za času půlnočního mléka

páchnoucího po krvi tří vítězných lahvic

vína vládnoucích nad hlavicemi nosorožců

po mléce dojenými vítěznými nosohltany

budou svazovat řetězy novorozené

nosorožce utkané z mletých vláken blátem

obalených nosohltanů dojemných vláken

horolezců po ledovci umletém do bláta ty

vystoupíš po obaleném horolezci z levého

otvoru konvice vína utkaného z levého

nosního otvoru v lebce nosorožce po

blátem obaleném novorozenci ty vystoupíš

ze sebe zamysli se rychle teď


POHÁDKA O ČLOVĚKU, CO UMĚL VŠECHNO STRČIT DO KAPSY 7. - KONEC

28. září 2008 v 18:25 | Eda Uličný |  Eda Uličný

"Konec! Chlapi, zavírá se!!! No tak, tady už nic nedostanete. Už to ani nedopíjejte, říkám to potřetí! Slyšíte, sakra?!!!" Ale ty jejich vytvrzené, vytřeštěné huby vydávají leda smradlavé ticho, řve si barman v duchu, tamtomu akorát skříplo v dásních, jak mu zapadala čelist do brunátné hlavy, chlapi mají oči vytřískané nebo zavřené, zabržděné zamručení, zdechlé ticho.

"Sakra, vždyť tady zavazíte tři hodiny přes čas, končíme, já už bych se taky někde napil a spal!" Ale chlapi mají už dávno zavřeno, skončili s náležitou zavírací hodinou.

A ke všemu na něj chlápek ve skleněných dveřích "ANÁR OHÉNREČ U" ukazuje hned dvěma prsty, "dvakrát Staropražcovku" - jednu rovnou, jednu na noční stolek, libuje si pro sebe - "a ještě jednu pro vás," přidal prostředník. V šedozeleném plášti minul věšák na svršky a mincemi chichotavě bubnuje o pult, zjevně vyspaný, červenou v obličeji.

"Nic, zavřeno!!! Bruno, neser mě, nespi a vypadni!" Barman měl červený kostým barmana a šedozelenou hadrovou tvář.

"Tak aspoň ten zbytek Poštmistra tamhle v té lahvi, vezmu si ho na doma."

"Pozdě! Tady už je to po smrti! Tady už se nedává, tady už se jde do hajzlu!!!"

S vervou vytrhl židli zpod tuhého tichého chlapa, ale nedostal z něj než dvě rány koleny o podlahu, zapadlé zamručení, tuhé ticho. "Vy půjdete první!" namířil proti chlápkovi v plášti. Ten ustupoval lokálem, až se zapřel rukama ve veřejích, takhle to být nemá, "dvakrát staropražcovou," zajektal, barmanova tvář se mu vecpala do obličeje, teď už překrvená vztekem, upevnil se na místě, rozhlédl o nálevně a prskl kapsou do protiútoku.

Barmanova rudá tlama se chtě nechtě vyvaleně ohnula a vbourala do kabátu a s tím přišlo pár chvilkových optických klamů, když se stěny hospody vsakovaly do kapsy jako do výlevky. Čtyřikrát to mlasklo netečnými hosty a modrozeleně se rozblikalo křivkami lahví, které přiháněl ubývající lokál, batolivě přikyvovaly, ba, ba, ba, řádně seřazené podle účinku a řízu. Doutníkový dým ze všech koutů se v tuto hnědou ranní hodinu přimotal v hnědých šlachovitých kornoutech a po nich provrčel kapsou přidušený stropní ventilátor a táhl za sebou strop, zdivo zřídlo a vzduch zbytněl plynem a ušním mazem ulice, byl to čistý řez mezi sousedními umolousanými domy, na nově prázdném prostranství se kyselilo několik nezávislých odpadků.

"Končíme!" rachtalo z kapsy neúnavně, barman pořád tropil neklid v jeho kapesní hospodě a když chlápek opatrně nahlédl dovnitř - kapsa si přisvojila a zachovala i světlo v místnosti, pravda, nějak neživé, povislé, žluklé a krémově mastné - barman zrovna kopal do nezvučných chlapů a poléval je starou studenou kávou. Chlápek si ho podal dvěma prsty, barman kopl do vzduchu a byl na ulici. Švihl hlavou kolem a kolem, "zase," vykousl ze sebe a zahodil hrnek.

"Viděl jste? Zmizela! Zase!" Poznamenal si přesný čas a vydal se na poštu odhlásit budovu z mapy, vybrat pojistné a vyfotografovat se do novin.

a pak to pokračuje dál


vznáším se

28. září 2008 v 17:48 | Václav Fráňa |  Václav Fráňa

Vznáším se v

kýčovitém aktu

s růží v ústech

a odloupnout ze

stěny vědomí

kreslím prsty po

mapách plesnivých

zdí


stromy

28. září 2008 v 17:45 | Martin Matoušek |  Martin Matoušek

stromy

jak stožáry nad mou hlavou

a jejich plody jak perly ve víně

šumění větru jak dech vody u splavu

bzukot hmyzu v trávě

a písek v poušti mi pálí do hlavy

v mé opilosti štěstím

fata morgány ...


OMDLÉVAČKA

28. září 2008 v 17:35 | Pítr Ondrůj |  Pítr Ondrůj

Tak už to mám za sebou. Už zase. Každý týden, alespoň jednou, jdeme s maminkou na hřbitov. Koupíme svíčičky, které vesele plápolají v dopoledním slunci a plamínky se odrážejí od zlatých písmenek, dohromady tvořící jméno tatínka a babičky. Jednou jsem se maminky zeptala, proč že to nemáme tatínka, dědeček že je starý a krom toho bydlí na vesnici moc daleko od nás. Maminka na to nic neříkala, jen začala plakat. Ani nevím proč. Snad kvůli tatínkovi, ale toho já nikdy neviděla, takže ani nevím, jestli jsem někdy nějakého tatínka vůbec měla. Ale maminka pro něho pláče. Tak asi jo ...

A pak, když zapálíme svíčky, trochu uhrabeme žlutej písek - vždycky mě zajímalo proč my máme ten nejobyčejnější písek, když ti odvedle mají takový červený, jako mletý cihly to vypadá, a tam ti dokonce takový bílý kamínky, nevybroušený diamanty to jsou. Vyměnímě vodu kytičkám a máma dá do vázy čerstvou kytici. Dnes to jsou gladioly. A úplně nakonec se pomodlíme. Dělám to úplně stejně jako máma a vůbec nechápu co na tom vidí. Občas je prima jen tak stát, ale proč se u toho tvářit tak vážně, když je pořád čemu se smát a mít sklopený oči, když je pořád na co se koukat ...

Mámu mám ráda. Dneska mi ovázala ručičku. Strašně mě bolela a měla jsem ji opuchlou. Pokaždé, když se vracím ze hřbitova, mám nateklou ručičku, bolí mě a někdy dokonce zmodrá. A na hřbitov chodíme až čtyřikrát týdně. Vždycky mě bolí levá. To abych tou pravou mohla psát ve škole, to mi vždycky říká maminka. Ale to nevadí, teď mám týden volna, akorát do školy musím chodit. Vlastně na hřbitov chodím ráda, to pak nemusím do školy. Jdeme potom s maminkou nakupovat a pak do cukrárny. Dnes mi maminka koupila takový červený sandálky na léto a bílý punčošky, chtěla jsem ještě paneku a skákací opici na gumě, ale máma mě odbyla: ať si počkám na vánoce. Pokaždé, když něco chci, musím čekat na vánoce nebo na narozky ...

To se pak vydáme do kopečka stromovou lekí, až dojdeme na takový kulatý náměstíčko, tvořeného z náhrobků a pomníčků. Tam je taková tlustá, zelená paní ze železa, co pořád sedí. Maminka mi vyprávěla, že její manžel měl velký řeznictví a lahůdkářství, a že ona pořád seděla za pokladnou a počítala peníze. Proto by la tak tlustá. Nic nedělala a jen počítala. Je tam taky taková jeskyňka a v ní lampička co nesvítí a mamutí kly, ale ty jsou jenom jako, ze skály. Jednou jsem tam vlezla a sáhla si na ně, byly studený a kamenný. Občas si sedneme na lavičku a já mám hlad, protože jsem nesnídala a nesvačila. Máma říká, že je to tak lepší, že mi to pak jde líp ...

Ale to už jsou vidět špičatý věžičky toho divnýho domu, kam s maminkou chodíme. Minulý týden jsem se maminky zeptala, od čeho jsou ty malý, skleněný vitrínky, ve čtyřech řadách nad sebou, ve stěně dlouhý jak hodina dějáku. Řekla mi, že to je Columbarium. To je hodně legrační jméno pro akvária s popelem nebožtíků. Ale nejvíce se mi líbí rozptylová loučka. Ty svíčičky přímo v trávníku, občas nějaký ten věnec s černozlatou stuhou a ta spousta květin ...

Ještě pár kroků a už nás zdraví strejda Zahrádka. On tady hlídá nebožtíky, aby se mu nerozukeli domů. Strejda Zahrádka vyprávěl, že jednou chtěli uloupit nebožtíka, že si chtěli pohřbít na zahradě za domem a tak ušetřit za pohřeb. To pak musil zavolat policii. Strejda Zahrádka je hodnej, mamince pokaždé podrží dveře a mně dá mentolovej bonbón. Chodba začíná takovým okýnkem, kde se maminka musí podepsat do velký a tlustý knihy. Potom jdeme dlouhou a šedivou chodbou se připravit. Převléci, vyčurat, učesat a tak. Dřív, když mě sem maminka začala vodit, se z ničeho nic otevřely dveře a z nich se vyvalil strašně tlustý pán v černošedém plášti, měl černé ruce. Smrděl cigaretami, špinavým oblečením a vanilkou, pokaždé zařval: Tak pardón, pardón paninko, já myslel že tady stydne ta úřednická panička, co pude ve dvanáct třicet, ale jak tak koukám, vy jste živá až moc, co?! Pokaždé se zachechtal a mlaskl a zabouchl za sebou dveře. Jednou, to jsem byla v té místnosti s řadou kamenných a studených postelí sama, maminka šla cosi vyřídit, se opět zprudka otevřely bílé dveře a vevalil se ten tlusťoch. Kde máš maminku, maličká? zeptal se mě a já mu odpověděla. Šla si něco vyřídit, a pořád tam jen tak tiše stál a koukal se, jak se oblékám. Kolik je ti let, holčičko? zeptal se po chvíli. Přece devět, odpověděla jsem. Aha, hm, tak tedy devět let máš Xénie. - Ale já se nejmenuji Xénie. Mě říkají Maruška. - Aha, hm, tedy ano. Když ti, tak tedy M-Ma-Maruška. Vypadalo to, že se každou chvílí rozbrečí. Tady v tom domě jsou vůbec všichni náchylní k pláči. I děda Zahrádka sedí jen tak na lavičce, kouří cigarety, dívá se jen tak před sebe, vedle sebe má láhev, která voní jehličím ...

Jinak jsou v tom domě moc hodní lidé. Zvlášť paní Kunešová. Ta je hodná až moc. Pořád chodí v takových legračních, černých šatech. Vypadá jako by pořád brečela. Jednou mě vzala k sobě do kanceláře a ukazovala mi nějaký fotky. Prý dřív byla u cirkusu. Jako krasojezdkyně. Ale pak si zlámala nohu a od té doby dělá smutečního řečníka. Má takový tichý, smutný hlas. Pokaždé, když se potkáme, tak se mně vyptává na školu a hladí mě po vlasech. Přitáhne si mě k tělu, až skoro nemůžu dýchat a pak mi dá takovou oslizlou pusu, až se mi udělá špatně od žaludku ...

Někdy musíme čekat, až si pro nás přijde pan Svitáček. Pa Svitáček je starší, šedovlasý pán. Chodí, jakoby spolkl pravítko a příložník naráz. Vždycky zaklepe a čeká za dveřmi, dokud maminka nezavolá: Dále! Pak vejde, ukloní se a řekne: Je čas, madame. Doprovodím vás ... Nabídne mamince rámě a vydáme se tou stejnou chodbou, co jsme sem přišli. Vyjdeme ven a obejdeme ten dům se špičatými věžičkami, až vyjdeme podél náhrobku pana Pechánka na parkoviště. Parkoviště je vylité asfaltem. Z velkých, prasklých asfaltových bublin vyrůstá svízel a malinké lístečky pampelišek. Na parkovišti zatočíme vlevo k obrovským schodům, po kterých začneme stoupat a je jich strašně moc. Takže my vlastně jdeme do stejnýho domu, ale jinudy. Tady na vrcholku schodiště už čekají pozůstalí. Je odtud pěkný výhled na Město. Pan Pechánek jde stále s námi, je oblečen v černých šatech, na rukávě má černou pásku, stejně jako maminka a já. Posledně jsem zjistila, že si nebožtíka můžete prohlídnout, stejně jako mamuta v Anthroposu, jenže nebožtík je zadarmo. Tak jsem to řekla mamince, že je to zadarmo, že nebožtíka jsem ještě neviděla a že se chci vzdělávat. Máma se na mě podívala tak zle ... a zmáčkla mi ruku, ale jinak než jsem zvyklá, tak nějak zprudka, silou. Zabolelo to, až jsem vykřikla. Lidé se po nás otáčeli a pan Pechánek nás odvedl stranou, aby domluvil mamince, že to bylo poprvé a naposled co takhle v předsálí na sebe upozorňovala. Pozůstalí si nás všimnou a je to v pytli. A ještě jednou a budu to muset oznámit panu řediteli, aha, už pouští dovnitř, řekl a odtáhl nás do smuteční síně ...

Vždycky si musíme sednout do druhé řady pro nejbližší pozůstalé. To aby nás bylo dobře vidět. Já do uličky, vedle mě maminka, drží mi levou ruku a maminku podpírá pan Pechánek.

Všechny pohřby jsou stejné. Dokonce paní Kunešová má stejné říkání. Když se obřad chýlí ke konci a všichni povstanou, maminka mi začne mačkat ruku, je to jakoby ji vzaly kleště a drtily mi ji, zatímco rakev se začne propadat a kleště jsou větší a přidá se k nim svěrák, co má dědeček v dílně a společně mi drtí ručičku víc více ... Hlavně nesmím vykřiknout bolestí, mi pořád hučí hlavou a je to jakoby se mi chtěla rozeskočit, tak to v ní buší jako kladivo a hučí jako vichřice a bouří jak mořský příboj, když se drtí o skaliska a pak ... pak už si nic nepamatuji ...

Pokaždé se probudím na kanapi u pana ředitele Mičulky. Starostlivě mě obskakuje, dává ledové obklady hned na hlavu, hned na bolavou ruku, cpe do mě čokoládu a roksová lízatka. Jednou i cukrovou vatu. A když se konečně proberu natolik, že mu můžu sama říct, že mi je už líp a dobře, tak vezme maminku v podpaždí, odvede si ji k velikému psacímu stolu, kde vyplní takový úzký lísteček. Na pokladně vám to proplatí, řekne k tomu lístečku a podá ho mamince, která jen přikývne a strčí ho do krokodýlí kabelky.

A to už vím, že půjdeme nakupovat a do cukrárny a do školy zítra nepůjdu, protože je sobota a tak ani pozítří nikam nepůjdu ...


ANKA 1. - rozhrneš závěs

26. září 2008 v 19:35 | Martin Švanda |  Martin Švanda

**

rozhrneš závěs

spí za ním váhy

v jedné z nich žena

strojí Tvé vzpomínky

do bílé krajky

**

nikdo nevěděl, že

v Tobě padá listí

když se třeseš, Anka

jen já to slyšel

pod Tvým okem procházeje

černý plamínku

**

píská se píská

na lásku v bílých podkolenkách

a ona copatou hlavu otáčí

prvňáček

o chybě vábničky neví nic

jen anděl pod lavicí

schoval pro ni slabikář

plný aster a stýskání

**

spící Anka chodí ve snu

jako po louce

komíhá stonky tajemství

chrpy se za ní otáčejí

a jaro je ještě bosé

jako Anka zvědavé

přešlapuje před probuzením

březnovou houpačku kolébá

**

v březnu se vrací

světlo do světnice

Ty už nejsi unavená

přikládáš ucho k mořské mušli

oba dva se smějete

**

srpek měsíce někdo napsal

kostrbatým písmem pod hladinu

po stříbrných vlnách

pluje javorový list

čtu z něj ukolébavku

sestřičce touze

onemocněla nespavostí


všechna embrya této půlnoci

26. září 2008 v 19:24 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

všechna embrya této půlnoci

tmavozelení

dlouhými bledými prsty škrtí zmiji

někdo mě samého nemilosrdně

dohromady o kohosi dalšího škrtí

psi tiše mňoukají a kočky úpěnlivě

vyjí

o půlnoci bude uklizený poslední

spadlý list její

smutný a rozpačitý

hudebníci jen předstírají že hrají

na hrobech nostalgicky vzpomínají

všechna embrya této půlnoci umírají


dnešní odpoledne shořelo ježibabí jablko

26. září 2008 v 19:19 | Dušan Hauser |  Dušan Hauser

Dnešní odpoledne shořelo ježibabí jablko

zavřeli jsme ret na skleněném zápraží

cestu lemovanou alejí topolů

vojsko jakoby zbořilo Jen na oko

lidé urvali závaží pendlovky bijí v mracích prachu

ucpávají dýchání

mám plné plíce

dehtu ptáků

kouzlení


dehors il fait sombre

26. září 2008 v 19:16 | Tereza Sochorová |  Tereza Sochorová

dehors il fait sombre

je suis en train de préparerle thé du matin

ni le renard

ni le coyote

ma pélisse de léopard

me tiend chaud

za okny ještě tma

připravuji ranní čaj

ani Lišák

ani Kojot

leopardí kožich

mě zahřeje


musím se zastavit pro ten fén

26. září 2008 v 19:12 | Ludvík Mauer, Ištván Kaděra |  experimenty

Musím se zastavit pro ten fén

A vyfoukat si bodliny

Jak ten Bubla trenér

Co neví co je zcizení v modlitbách


KAŠPÁREK A STRYGA JARMILA - 6. jak Kašpárek začaroval Synky Strygy Jarmily - KONEC

25. září 2008 v 20:18 | Pítr Ondrůj |  Pítr Ondrůj

Výstup VI. - jak Kašpárek začaroval Synky Strygy Jarmily

/Kašpárek stojí opět před domkem Strygy Jarmily, tam co u hrušně jsou tři rakve./

Kašpárek: No, konečně jsem se trochu najedl, alespoň bramborové polívky, ale byla dobrá to se musí nechat!

Tak a teď to kouzlo, co mi ta babka Bernardýna poradila. Snad se nespletla, už je přeci jenom stará a taková svraštělá, taky zuby žádný neměla! Ale co, zkusit to musím!

Stryga: Hu, kašpare! Ty jsi tady zas? Co ještě chceš?

Kašpárek: Něco jsem ti přišel ukázat, babizno!

Stryga: Jo tak ukázat! Hej Synci moji, pojďte se podívat, kašpar Šmidra nám něco ukáže!

Kašpárek: Teď rychle to kouzlo, snad jsem ho nezapomněl, je takové dlouhé a divným jazykem mluvené!

Bjór feri ek pér,

brynpinga valdr!

magni blandinn

ok megintíri,

fullr er ljóda

ok liknstafa

gódra galdra

ok gamanrúna!!!

/Zahřmí, blesky lítají a kroupy padají! Synci se vrátí do rakví!!/

Stryga: Co ... co ... co to?! Kdo ti to kouzlo řekl?

Kašpárek: To čumíš babizno! A teď rychle nos na stůl nebo i tebe začaruju!

/Kašpárek pak uchopí zvonec a pohádky je konec./

KONEC


vy jste úplně bláznivá, paní Milerová

25. září 2008 v 20:06 | Martin Švanda, Ištván Kaděra |  experimenty

"Vy jste úplně bláznivá, paní Milerová!

Červené svetry? V tuto večerní hodinu?

Vždyť je brzo!"

"Hombre. Bejt chlap je dost dobrý a ..."

"Hola pane!

Mrknete-li pravým okem, dužina listu

oživne.

Mrknete-li levým okem půjdeme v neděli

na pivo?"


Tobě

25. září 2008 v 20:00 | Leoš B. Slanina |  Leoš B. Slanina

Peníze do tmy neštěstí do hrobu

je to tak nějak co já vím

Lásky do neděle plné rozmarů

boty pro všední den do kin či divadel

Pane vy jste člověk či co

nebo snad básník

nehleďte na vlasy

s tím byly problémy odjakživa

Já dobře vím, že ta kořenka pamatuje

kdovíco

nemusíte se bát

pane vy máte na sobě čínské hedvábí


NATAL - zase ten tvaroh v ústech

25. září 2008 v 19:56 | Ištván Kaděra |  MYON

Zase ten tvaroh v ústech kurva to mně má rozervat držku nebo co pijavice obrovskej trychtýř zvon do hajzlu vcucne mě ten oceán proč jsou ty vlny z kamene zase zase proč zase zase knihomol sevře švába mezi stránkama starej rukopis písmena to nejsou písmena morové rány prokletí rodu zavřenej v šuplíku nikdy nezván chce ven trpaslíci valící cisterny a ... raketynějakému ne mému mozku kmeni orvávají kůru slezou oči hřeznou po žlutém puntíkovaném svetříku holčičky se slunečníkem a brýle pukají řeže sklo zase oči prázdné oční důlky zmije vyhřátá suchá popraskaná na ohnivé kouli kulový blesk nevidím ... ne ...


Funky

25. září 2008 v 19:31 | Jan Mach |  Jan Mach

Vo stráni vyrostvouc ihla ihlica babica

Sa o ňu opieral škrtok

A azačal na mňa volať

A ja mávam rukami

No hore a pak znova dole a hore

No že ho nepočujem

A on sa rozčuluje no durdí sa

Celý je to jasné

No a ja že ho zas nepočujem

A on zas volá a uteká ku mně

Ale ja už ho počujem

Že čo ja to plaším tie vrabčáky

Ať mu jich vraj nestraším

A ja čo mi je po nich a že ich ani

Nevidím a či sa pasú na kopcu

A čo že mu do mňa

Škrtok jeden pazgrivý

No a on v predklonu s palcom v ústach

Sa nafukuje a durdí sa

A rastie už je vyšší

Než moja mladšia sestrička

A už aj než naš dom

A už by aj cez neho mohol preskočiť

A čosi na mňa kričí a máva rukami

Nožemi klobúk nespadnie

No a ja že ho zas nepočujem

Veru že nie


PROFESOR NA VÝLETĚ 3.

25. září 2008 v 19:23 | Josefína Brožová |  Josefína Brožová

Po večeři si profesor nechal ohřát vodu ke koupeli. Ponořil se do vany a přivřel oči. Byly to jediné chvíle v jeho životě, kdy se cítil být opravdovým mužem.

Byly to chvíle, kdy nic nemusel a nikdo po něm nic nechtěl. Pozoroval svůj zarudlý naběhlý žalud jako něco, co samo o sobě neznamená vůbec nic, ale co se hodí k filosofickému rozboru. Žalud se mu vrazil do hlavy a profesor byl okouzlen sám sebou. Ležel ve vaně a byl král. V té chvíli neviděl tragikomiku celé situace, ani své ochablé svalsvo. V jeho představách bylo teplo a příjemně.

"Nechcete mi jít umýt záda?" zašvitořil jeho taktéž ochablý hlásek, ale v uších cítil dunění koňských kopyt připravených k boji. "Ty posraná kundo, ty nebeská krávo, co sem zase lezeš, jediná chvilka, kterou mám pro sebe," řval v duchu, ale překousl to.

Nevěstka pociťujíc nutkavou potřebu vstoupila do novomanželského pokoje. Těšila se, přála si to a ani ve snu ji nenapadlo, že tohle není její situace. Její černé erotické prádýlko zatemnilo na chvíli celý pokoj. Zejména muž to tak cítil. Sestřenka zavěšená z lustru hlavou dolů zrudla ještě víc.

Takhle si svou svatební noc nepředstavoval. Myslel si, že tu bude jen on a ona a teď tohle. Nemohl říct, že je mu to nepříjemné, ale přece jen si to představoval trochu jinak.

"Tak hele, vobjednal ste si mě na dnešní noc nebo ne?" vzpamatovala se nevěstka. Pokoj nabitý elektřinou v rozích zapraskal.

"Nóó," natáhl profesor, aby získal čas, "jak se to vezme."

"Sprosťáku!" vřískla domovnice, "že se nestydíte! Čekala sem na vás celej den a vy zatím někde s Machem nebo bůhvíkde ..."

Profesora to přestalo bavit a bezmyšlenkovitě sáhl po mýdle. Jaké bylo jeho překvapení, když místo mýdla nahmátl hada.

"Mít ještě jeden den,

ve srubu nad Sázavou,

já bych byl okouzlen

jedině krásou tvou."

mimoděk předzpívával profesor. V tom okamžiku vstoupilo do koupelny dítě, položilo do profesorových vlhkých dlaní houbu a tiše zmizelo.

"Tak to byla ta rána!" pomyslel si profesor.


On/Ona

23. září 2008 v 23:13 | Pavel Viktora |  Pavel Viktora

On

neznal ji

nevímal ji

nerozuměl jí

ani ji nechtěl

stejně nevěděl

co by s ní dělal

avšak miloval ji

zamilovaný byl

do představy

- blázínek

Ona

znala ho trochu

velmi dobře vnímala

a rozuměla přesně

pamatovala si všechno

tušila, že ho vlastně nechce

vždyť co by pak s ním dělala

dala mu šanci, ale málo platné

jeho receptory byly zablokované


jen prazákladní lidský pocit

23. září 2008 v 23:08 | Beata Beatrix |  Beata Beatrix

jen

prazákladní lidský pocit

ta tvá zrezivělá hnáta

neklep

a nepřichází

trvá

buď zavřeš oči

nebo půjdeš dál

až za

šílenou spirálou bytí

sama sebe nepředběhneš

buď jak buď


V lese hoří oheň

23. září 2008 v 23:03 | Miroslav Maixner |  Miroslav Maixner

Šaman je vyděděnec,

nikomu nepatří.

Už ani ne duchům,

když na nich rajtuje polární nocí.

Už ani ne sobě.

V moci je totiž největší slabost,

tak jako moudrost sublimuje v bolesti

a samota táhne mozkovými závity,

tu a tam narazí na strom

či na vlasec,

ale věšet se nebude.

Vždyť stačí roztáhnout paže,

pírka,

a země se propadá.

Vždy ovšem najde jen jedinou věc:

čím menší jsou lidé,

tím větší je Bůh,

tím větší je samota.

Marnost nad manost,

řekl Kazatel,

a nic než marnost.

Zpropadená ručička

zas ukazuje na bílé zuby.

Je čas odhodit sny.

Čas vejít do jiných síní.

V koutě je schoulenec.

A šaman ví, že nemá smysl

budit bledého Pattola.

Ticho se zatím stalo jistotou zítřka.

Snad kromě rachotu rubínů

v babiččiných kukačkách,

se na cestě vesmírem

nerozléhá nic.

Ať už to skončí jak chce,

výsostná znamení zůstanou

kamenným hlasem až za hrob.

V nohách to duní jakoby klíčky konopí

omotávaly předvěkého hada

a šaman tuší,

vnímá to ze skal,

vnímá z bělavých kloubů

na rukou kormidelníka.

Cítí, že ztratil,

jen aby nalezl

v rytmu svých bubínků,

v ohnivých jiskrách noci.

Tanec je dědictvím z počátku věků

- nekonečná rotace pohybu.

Život.

Zůstává v plamenech klidný ...

Tak tedy našlapuj potichu.

Kdoví, co skrývá prach.

I kosti jsou prachem na listech květin.

Hlídej svůj lov ...


cítila jsem mezi námi tichou přítomnost

23. září 2008 v 22:42 | Zuzana Orlová |  Zuzana Orlová

Cítila jsem mezi námi tichou přítomnost

bohyně v černém

Nebyla krutá ani neplakala

Ona se mezi námi jen tak procházela

My jsme ji neviděli ani když nám stála na botách

Jen jsme ji cítili

Jak se za nebeského ticha

Vtěluje do našich duší

Zahaluje nás do mysticky černých šatů

Staví nás do magického kruhu

Poklekla na olověně černou kožešinu pantera

Převtělila se v nesmrtelnost mnicha

a započala velkolepou modlitbu

Omamovala nás kořeněná vůně z rostlin

I přes prázdnost a opuštěnost našeho torza

s cedulkou VSTUP ZAKÁZÁN - DEMOLIČNÍ PÁSMO

Bylo nádherné

se svými pavučinami na zdech

se svými rozbitými okny

a zbořenou zdí na jihovýchodní straně

Bylo v něm kouzlo plísně a prachu

My jsme ve vůni staroby odříkávali v magickém rytmu

onu velkolepou modlitbu

a cítili jsme tichou přítomnost bohyně v černém


moje láska vždy - vždy!

23. září 2008 v 22:35 | Ludvík Mauer |  Ludvík Mauer

V úterý se sejdeme

promluvíme Nahodile

zvolíme slova

k vyjádření

mírných nepřesností

Třeba bude deštivo.

Budeš ve lvích kůžích

oděná jen pro mě

slova budou zvenku

načrtlá nevyslovenost zbytní

Proč dny Nedůtklivé

v domě vašem světlo

závaží domů ulic

jsou vždy jen soupeřem

tíha-naše APRIORI


převaluju vlny

23. září 2008 v 22:32 | Ivo Kalvoda |  Ivo Kalvoda

Převaluju vlny, chtěl bych, aby

měly radost

Je vůbec to moře moje?

nebo jsem to já.

Mé tělo leží vedle mě,

je mně jedno zda se mě dotýká,

tak nekonečně jedno,

Ach, která je duše, marně stoupá,

nic se jí netkne,

tak se vracím.


ZPRÁVA O MŘÍŽI

23. září 2008 v 22:28 | Igor Genda |  Oto Rachojetina

Zjistili jsme toto:

Mříží propadávají předměty. Některé se na ní zachytí a potom se formují do tvaru, který jim dovoluje propadnout. Jiné jsou z rosolovité hmoty, takže se buď vlastní vahou nebo po postrčení jiným předmětem mříží protlačí. Některé předměty na mříži zůstávají ležet. Těm je dáno čekat buď na okamžik, kdy se mříž rozšíří, ale je také možné, že ty z nich, které jsou podlouhlé a leží napříč, lze uchopit a prostrčit skrz mříž. Zdaleka nejhůře jsou na tom ale věci, které mříž obepínají dokola. Zřejmě na mříž spadly v době, kdy se ona sama formovala, vyloučíme-li možnost, že na už zformovanou mříž dopadly jako podlouhlé a oba konce z nějakého důvodu srostly na druhé straně mříže. Tím samozřejmě není výčet předmětů úplný - studie, kterou předkládáme, v podstatě čerpá z toho, že jako pozorovatelé jsme umístěni v úrovni mříže a vidíme dole předměty, které již propadly. O mříži samotné nevíme nic, ovšem z předchozího plyne, že máme jakousi schopnost zachycovat změny, které na mříži probíhají, není nám však dáno je přesněji popsat. Ve snaze předpokládat co se stane v nejbližším okamžiku na mříži analyzujeme svoje zkušenosti a z opakujících se procesů na jedné straně mříže vyvozujeme obecné zákonitosti. Ty však bývají s úpornou pravidelností narušovány. Lépe snad bude, uvedeme-li příklad. Z předchozích úvah se zdá, že předměty propadávají mříží pouze jedním směrem. Nicméně setkali jsme se s případem, kdy tomu tak není:

Zaznamenali jsme, že se stává, že některé předměty propadávají mříží vícekrát. Tyto předměty jsou mezi sebou spojeny jakýmisi provázky. Nepodařilo se nám zjistit, zda jsou předměty na druhé straně mříže navěšeny už za sebe nebo až v okamžiku propadu mříží se vytvoří provázek a na něj se naváže (či nově vytvoří) další předmět úplně stejně vypadající. Dochází tu k pozoruhodnému jevu:

Pokud totiž předmět propadne mříží a předmět na druhé sraně spojený s ním provázkem propadne jiným otvorem v mříži, dostane se první předmět v případě, že jeho pohyb není zablokován nějakým třetím předmětem zavěšeným na druhý v menší vzdálenosti než druhý na první, a tendence druhého předmětu padat dolů (je-li větší než u prvního předmětu) jej tlačí na mříž zespodu. Takto, pokud propadne zpátky, se může vrátit na horní stranu mříže celá řada ředmětů, které už jednou mříží propadly. Zda takovéto předměty existují i v sériích, ve kterých se jednotlivé exempláře od sebe liší, se nám dosud nepodařilo zjistit. Je však možné, že dvě série, které obsahují předměty dvou drhů, jsou navzájem na jedné nebo druhé straně mříže spojeny a tvoří tak kruh.

Samozřejmě, že by se dalo v těchto úvahách pokračovat, ale to není předmětem této studie.


POHÁDKA O ČLOVĚKU, CO UMĚL VŠECHNO STRČIT DO KAPSY 6.

22. září 2008 v 23:25 | Eda Uličný |  Eda Uličný

Chlápek jde dovnitř, chce získat tabatěrku a dostane se mu prohlídky celého vetešnictví s mnoha podivnostmi. Taky tam najde, jak se domnívá, spoustu věcí po otci a tak přijímá starožitníkovu nabídku a zůstává tam pár let pracovat a bydlet. Při obchodu dostává od vetešníka přehršel oblíbených věcí a ujištění, že si nemusí dělat starosti s jejich uskladněním.

Starožitník se rozmáchl hadrem přehozeným řes paži a několika třepnutími z něj v prachové metelici vytvaroval neobratný plášť, lysý kabát, zakousanou šeď, možná zelený, kapsu na pravém boku, která jediná působí přepevně, režně a sveřepě. Zelenosiná prachová aura se pořád povalovala vzduchem okolo odřené látky.

"Nedá se vyprášit, ani kdybyste se utřásl," pověděl vetešník a nasadil si jej. Krk podjel pod límec, ramena zplihla a tělo se pomačkalo.

"Pochopíte to snadno."

Stařec v kabátu pleskl okrajem kapsy o sebe a pak ji vycenil a shýbl se k bačkorám, uchopil je do prstů a zlehka vhodil do nastavené kapsy. Klepl pohledem o chlápka a zadval se na skříň, znovu stloukl a roztáhl kapsu, dlaní se dotkl skříně a jemně, téměř jen jako, si ji přitlačil k pravému boku. Skříň se přihnula, navlékla rohem do kapsy a už tam bez zábran tanula celá, jako strmě zahřátý ledovec, za šumění podšívky.

Když zapadla čtvrtá vyřezávaná nožka, stařec přihladil kapsu k boku a srovnal ji.

"Pochopil jste? Osvojíte si to brzy."

Kapsa zůstala hladce vyhlazená a plochá, žádná hranatá stopa po tom krámu.

Vetešník vybral a naložil do kabátu tabatěrku a krocaní popelník a pak nechal zmizet křeslo zpod chlápka stejně svižně jako pohlednici z nočního stolku a jednonohou porcelánovou baletku.

"Vstaňte a zkuste to."

Obalil ho pláštěm, vždyť se ani nezdá, že by nějak ztěžkl při tom všem, to bude jako ten trik s polykáním dřevěných kostek, červených a zelených, i když ta skříň, ta se povedla mimořádně ...

Chlápek sáhl na noční stolek a několikrát do něj udeřil, pak si vzpomněl a zkusmo zatřepal kapsou. Stolek se uchopil do ruky a zvedl, letmo se mu otřel o bok a vzápětí cítil, jak ho klička od dvířek rýpla do stehna a sjela po něm, a už nebylo ponětí o váze a tvaru té věci. Zopakoval pokus s kostýmem asistenta, pověšeným vedle dveří na širokém ramínku. Velmi efektní trik, velmi vděčné kouzlo, pane, uhrančivá iluze!

"Nemějte strach, je tam všechno, přesvědčte se sám." Vetešník vytáhl z kapsy u kalhot baterku, rozsvítil a strčil ji chlápkovi. Chytil ho za hlavu a vtlačil přes okraj kapsy kabátu.

A hlavu jako když vsrkne savý železniční vítr do tlamy tunelu, v tu ránu se chlápek překlápěl trupem do šedivé měkoty, jednou rukou se podržel lemu kapsy jako zábradlí balkónu a baterkou z něj hleděl do poddajného, zapomínavě konejšivého prostřeného prostoru, do vejčité kajuty vystlané ševelivou šedí. Starožitník ho nabral pod koleny a převážil.

Chlápek dopadl, udělal důlek a ten se pružně přelil do stěn celé ulity, všechny ty známé věci - skříň, tabatěrka - si vlnitě o kus poposedly, útulek ho přijal, přilnul, pohladil. Trochu klouže podlaha z podšívky, bude sem třeba dát koberec, chlápek sebral pohlednici ze země a uklidil si ji na noční stolek. Tak. Pak ho chňaplo v zátylku, až mu nohy mrskly o sebe v teplém kapesním vzduchu a potom už zase přistály na parketách zadního pokoje, hned vedle polobotek.

Vetešník si promnul prsty a chlápek se protáhl za krkem. (...)

Pak už jde chlápek po svých do světa.


Strom zpívá

22. září 2008 v 21:09 | Václav Fráňa |  Václav Fráňa

Vrabci po dešti

skotačí a hrají

si s ocelovými

kapkami z mízy

ořešáku


osamění přichází

22. září 2008 v 21:07 | Martin Matoušek |  Martin Matoušek

osamění přichází

když všichni odejdou

podáme si ruku a halasně zdravíme

pak navštíví mne smutek

a mlčky si dlouze hledíme do tváře

přicházejí mí nejbližší a já vím

že budou stále se mnou

zavrtám se do země, kůry stromů

schoulím se u dveří a nechám

po sobě šlapat - každý se mi vtiskne

do duše

pak nechám se odvát jak pírko

padlého anděla daleko od všeho

a zakořením vysoko v horách

bonsaje budou v mé zahradě

osamělí jako lidé

každému dám jméno a v zimě bílou

peřinu

pak jak tulák dožívá

vrací se zpět a usmiřuje

lidem je rozdám

mým nejbližším

sebe rozdám v nich

abych neupadl v zapomnění ...


díval se na ni jak mu říká, že ho nemiluje

22. září 2008 v 20:50 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

díval se na ni jak mu říká, že ho

nemiluje

díval se na ni jak leží na posteli s tím

druhým

a schovává se před ním v jeho

podpaží

díval se na ni jak ho z lítosti objímá

jak mu pláče na rameni

jak mu jemně ale rezolutně odsouvá

ruku, která by ji chtěla obejmout

dívá se sám na sebe jak odchází

jako už tolikrát odcházel

dívá se jak se zase vrací

a zase někde jinde umírá

dívá se na sebe jakoby se viděl

poprvé

a jakoby ho cosi nezvladateně táhlo

od sebe pryč


jednoduše se vdám

22. září 2008 v 20:40 | Dušan Hauser |  Dušan Hauser

Jednoduše se vdám

za potoky karamelového nebe

slzy lesních spářených mechů

stopy na nich

jasnější než hebké silonové mýdlo

pěna v koupeli oheň v dlaních

med jako skořápka svatby

stopy ve mně Za mými zády

následník trůnu když na procházce lesem

zapínám barevný televizor světa

Protože každou neděli odvážím světlo v saních

pryč z lesa Pod pracovní stůl

tam kde hladím šeptám nohama

vypravuji krále na lov

bývalého následníka trůnu


tout le nouveau jours

22. září 2008 v 20:33 | Tereza Sochorová |  Tereza Sochorová

tout le nouveau jours

un petit oiseau chante

de nouveau

mieux

Každý nový den

ptáček zpívá

znovu

lépe


sedím na kolejích

22. září 2008 v 20:31 | Ludvík Mauer, Ištván Kaděra |  experimenty

Sedím na kolejích

Na párátkách

Musím si okamžitě cokoliv

Strčit do huby

Abych se neposral strachy


KAŠPÁREK A STRYGA JARMILA - 5. kašpárek Šmidra a Kniha kouzel a zaříkání

22. září 2008 v 20:28 | Pítr Ondrůj |  Pítr Ondrůj

Výstup V. - kašpárek Šmidra a Kniha kouzel a zaříkání.

/Kašpárek je s ukradenou knihou opět v lese Pustolese./

Kašpárek: Kniha kouzel a zaříkání! Přesně to jsem potřeboval! Tak a teď se hezky na ta zaříkání podíváme:

Jak z býka vola udělati a naopak, no to je mi ale pěkná volovina. A tady: Jak se stát chytřejším! No u mě by to snad ani nešlo. Ale tady to je! Tady to máme: jak vrátit věci na původní místo, třeba utečené mléko. To bude platit i na Synky. Hned to vyzkouším:

Zaříkám tě věci uteklá,

abys se na své místo vrátila!

Tfuj, tfuj, tfuj!!

/Hromy, blesky, čmoud a vichřice a kniha mizí./

Co ... co ta kniha! Kde je? Že ona se vrátila k tomu dědkovi? Já ubohý kašpárek Šmidra, teď už se Synků nikdy nezbavím! Měl jsem si nejdřív vyčarovat něco k jídlu. Co si já teď počnu?

Bernardýna: Kdo to tady naříká?

Kašpárek: Já nebohý!

Bernardýna: Copak se ti stalo kašpárku?

Kašpárek: Ztratil jsem kouzelnou knihu, babičko, už mi nikdo nemůže pomoci. A ke všemu mám strašný hlad!

Bernardýna: No když mi pomůžeš s otýpkou dřeva domů, dám ti najíst a třeba vymyslím jak ti pomoct.

Kašpárek: Najíst? Opravdu mi dáte najíst? Tak mi tu otýpku dejte, to vám pomůžu!

/Kašpárek se otočí k Bernardýně zády. Ta mu na záda vyskočí i s otýpkou./

Hernajs, babi, vy tam nemáte dříví, ale cihly! Snad nebydlíte moc daleko?!

Bernardýna: Moc daleko ne, jen támhle na tom vršíčku! Tak hybaj mladej, ať už jsme doma!!


nový rok vypaluje cihly na svůj dům

22. září 2008 v 20:14 | Martin Švanda |  Martin Švanda

nový rok vypaluje cihly na svůj dům

a nikdo nevíme, která z nich bude

ta bolavá

která z nich se pod úderem rozlomí


proč nedovolíš kamenům vyplout na hladinu?

22. září 2008 v 20:12 | Martin Švanda, Ištván Kaděra |  experimenty

"Proč nedovolíš kamenům vyplout na

hladinu?"

zeptala se bestie, sedící na přesličce

vlastní touhy.

"Nelze tak, děti by s nimi roztloukly

úsvitu hlavu,"

odpověděla noc.

A řekla mi,

že lebka mezi jejíma očima je moje

křižování

a břeh je ještě někde daleko,

jemu prý však už nadosah.


Otevřený vějíř

22. září 2008 v 20:08 | Leoš B. Slanina |  Leoš B. Slanina

Ach

jak lehce štíhlými prstíky

rozevřela vějíř z dvacátých let

štíhlé prsty se dotkly

popelníku

mramoru

Pak odešla

někam do současnosti


NATAL - Probuď se

22. září 2008 v 20:05 | Ištván Kaděra |  MYON

Probuď se.

Můj milý.

Pojď se mnou.

Sem.

Tady.

Vygumovali jsme prázdno. Samou strukturu prázdna a nezůstalo nám vůbec nic. Z ničeho nám nezůstalo vůbec nic. Taková škoda. Setsakramentská patálie. Nebudeme se stydět a popláčeme si. Takových už bylo ... a bude. A všichni si mysleli - jenom my nic.

Slovíčko sem a slovíčko tam ... to to bolí ... ouvej. Zase jedna dušička. Ach. Neboj, ještě se nikomu nic nestalo. Ani nám se nic nestane, však už jsem to tolikrát vyzkoušel.

To je tak. Pořád bychom něco chtěli a zkoušíme to ... a ono ... a zase jinak ... a pak to takhle dopadá. Za prázdnou oponou prázdné jeviště - nebo co-to-vlast-ně-je?

Člověk tak něco dělá, až si zvykne a pořád už jenom, aby to dělal. Prostě nepřestane. A nic s tím nenadělá.

Ale všechno má svůj konec, začátek a konec, jenom ten náš konec ne a ne ... a vždycky je někdo nahoře - a někdo dole ... Něco. A tak je to dobře.

Ťukneme se do čela, tak jak se to dělá. Doprostřed čela, přesně mezi obočí, tam ... co to bolí. A bolí to ještě víc. Strašlivě to bolí. Ty žilky ... a pálí to uvnitř - co-to-a-si-je?

Prst ... čelo ... žilky ... krev.

Vstaň!!!

Lehni si a -

Běž!!!

Pořádně zvedat nohy! Do výšky kolen a dopadat na celé chodidlo! Ať je to slyšet!!

Už to konečně slyšíme?

Sedni si.

Zavři oči a nech existovat ten proces. Ať se děje ... nezasahuj. Nesnaž se to pochopit. Jenom tak se to stane.

A nic se nestane - tak si otři ty slzy a buď tak.


SLONOVRAT

21. září 2008 v 21:32 | Alexej Privalov |  Michal Spáčil

/úryvek z románu/

Zatímco se Chalím-ál-Čips na Lampáčově posteli těžce probíral z alkoholového opojení, Lampáč a Rostl se chystali na slavnou podmořskou výpravu. Dýchacích přístrojů nebylo potřeba, protože do místního moře pořád někdo funěl a dejchal a vůbec jej obohacoval o kyslík, bylo tedy velmi dobře dýchatelné, zatímco voda ze zlatotrenských vodovodních kohoutků přestávala být pitná a stávala se jedlou. Hlavním účelem podmořských výprav bylo tedy především nenamočit si kravatu, což by obzvláště Lampáč nelibě nesl. Bylo tedy rozhodnuto schovat kravaty ve vodotěsné skříni a pod vodu je vůbec nebrat - tam postačí motýlky, zvláště díky snížené viditelnosti. To už se do příprav zapojil i Chalím, uplativ svou opici banánem. "Máte tady nějaký starý igelitový pytle?" otázal se vychytrale.

"Máme."

"Sem s nima."

Popadl tři velké pytle a nůžky a po interakci těchto předmětů, chladnokrevně řízené Chalímovým centrem pro rovnováhu, vznikly tři dokonalé potápěčské úbory, které vzdáleně připomínaly tři pytle s prostříhanýma dírama na ruce a hlavy. Hrdinové si je okamžitě obuli a vydali se napříč Trenkama k vodě.

Cestou nebudili žádnou zvláštní pozornost, zlatotrenští obyvatelé již ledacos viděli. Když si však povšimli pod krkem tří velvyslanců suchozemstva motýlků, naplnil se náhle okolní vzduch cvakáním fotoaparátů a blikáním blesků. Některé z fotoaparátů, které používali zástupci místního tisku, byly tak dokonalé, že po blesku se ozval hrom a začalo pršet. Bylť to vynález kterési japonské firmy. Stejná firma vyvinula i film, který byl tak citlivý, že se při dramatických snímcích rozplakal. Nepromokavé oděvy tří vyzvědačů však nedaly zuřícím reportérům žádnou šanci. Důstojným krokem vtrhli do přístavu a voda se nad nimi zavřela.

Na podmořské diskotéce blikal místo stroboskopu rentgen. Tanečníci točící se navzájem kolem svých os v rytmu pradávného tance Kulaj-Šudlaj se několikrát za vteřinu měnili v pozvolna vyhasínající kostlivce. Tančící páry elegantně se proplétaly mezi poplavávajícími chobotnicemi a odpadky z oceánských parníků. Jmenovitě to byly tyto (podle abecedy):

bledý mladík, dva autobusy, hrom do toho, chcíplá krysa, kapraď samec, konzerva, kurnik šopa, kus boty, lak na ruce, mořský vlk, obsah lodní pumpy, romantický klavír Jiřího Maláska, starý klobouk, uzená štoudev, větev, voda, zcela nový klystýr, živá krysa, atd. s karfiólem, a jiné.

Zmiňujeme se o tom z toho důvodu, že tento seznam se zcela překrýval s právě aktuálním jídelním lístkem. Dění na této akci však nikterak nesouvisí s dalším dějem. Do ostatních světových událostí zasáhla však nebývalou měrou.


Příjezd

21. září 2008 v 21:13 | Jan Mach |  Jan Mach

Ona

Když jsem ji vytáhl

Z práchnivějících kostí

Zachvěla se když jsme proběhli

Starým vyrabovaným lesem

Brána se skvěla na vrcholu kopce

Byla noc a my se plazili k té bráně

Bránici žaludku a hrdlem ven

A když bysme se zachytili

O tesák v tlamě našeho démona

Tak bysme začali řvát

Kopat a štípat ho do jazyku

Netvor a démon a vrah náš

By začal kašlat a mohutný jeho dech

By nás vyvrhl ven

No co?!

Nebyl to démon ani vrah ani vesmír

Jen jsme prošli bránou

Na vrcholku vyvýšeni za městem

Tím naším městem

A byli jsme na poli

Stála naproti mně

Byla hezká ... no ...


moje nová kamarádka

21. září 2008 v 21:07 | Eva Úlehlová |  Eva Úlehlová

Moje nová kamarádka

mi dává světlo, teplo,

ale přece ji radši

hladím i když nesvítí


PROFESOR NA VÝLETĚ 2.

21. září 2008 v 21:04 | Josefína Brožová |  Josefína Brožová

Po chvíli si profesor uvědomil, že hovoří s dobře propečenou prasečí hlavou sídlící v čele prostřeného stolu. Zahanbeně se několikrát rychle otočil a zjistiv, že zůstal inkognito, počal se pomalu a důstojně vzdalovat směrem k domovu.

Domovnice stála u sporáku a z plotny se linula rajská vůně.

"Neděle jako vyšitá!" pomyslel si profesor a přistoupil zezadu k domovnici.

"Šmarjá, koho to sem čerti nesou!" zaječela domovnice a vrazila profesorovi facku jak vyšitou. Profesor zdolán argumenty a synchronicitou usedl ztěžka do křesla.

"Přece byste se hned neurážel, profesůrku, to víte, stará ženská se musí hlídat a když vy ani nezaklepete, jako zloduch se přikradete, a pak se uprdnete, vařím vám večeři."

"Nic si z toho nedělejte," zamumlal profesor a zapnul rádio.

"Když sedím sama,

ruce se touhou roztřesou ..."

Profesor rychle přeladil. Když si zapaloval svůj doutník, právě začínaly zprávy.

"Tak kam ste vlastně utekl?" začala domovnice. Profesor se o tom nechtěl bavit. Jejich vztah byl již léta nevyjasněný, a proto každé tajemství hrálo svou důležitou roli.

"Mach říkal, že jeho nová milenka je ještě panna," řekl proto, aby řeč nestála.

"V tom případě je Mach pěkněj ňouma," opáčila rozladěná domovnice, "ale na to sem se vás neptala."

Objevil se nad nimi mrak, v těchto chvílích profesor nikdy nevěděl, co si má o ní myslet. Opět se ozvala rána a rajská omáčka vyprskla bublajíce na strop. Profesor věděl, že tohle už se nedá zachránit. Bude mrzutá, ať bude dělat cokoli.

Novomanžel, který zapaloval rachejtle pod ohanbím nevěstčiny sestřenice to tentokrát poněkud přehnal.


Štěstí

21. září 2008 v 20:50 | Pavel Viktora |  Pavel Viktora

nesedá si do popela tvých snů

ani se nelehá do bláta slz

jakkoli pěkně rytmicky padajících

když tlučeš hlavou o zeď

prochází kolem v srdcích dětí

držících se za ruce

ačkoli je to naivní

a když to tak cítím, narážím

párkrát se na tebe usměje

snad ho i zahlédneš

a schováš si do srdce

ten pocit

minimálně jednou týdně

zablýskne se na obzoru

třináctkrát do roka

dává šanci úplňku

a to je štěstí


Slunovrat ve studni

21. září 2008 v 20:38 | Miroslav Maixner |  Miroslav Maixner

Chvíli před pádem popela noci

bylo třeba říct:

Je to studna!

V dominikánských chodbách

se skrýval můj noční pravěk

doba kamenná se vracela

kožově lesklá zaschlou krví

a něco z ní křičelo!

Ucpat tedy uši nožem a

Ze sna sbírat zoufalé ptačí kůstky

otírat ostří do vousů gotických madon

sám jako vtesaný krigl

na atickém chrámu, upíjí ze mě čas

Ještě mně zbyla kostěná flétna:

hned zpočátku naznačila ženu

a včera mi řekla:

"Viděl jsi, lásko, dutá ptačí vejce,

zase jsem při tom myslela na dítě."

Ale já se otáčím zády

a stavím si z mužských balvanů vizír

sám ve svých kopcích tak se bojím

že bych se neměl kam vrátit

a hledám svůj slunovrat

už zase mám strach!


SO D.LI.T.I.N.A.KOC

18. září 2008 v 22:28 | Muruturulinidis Ójamakonetohikorikotikoluminikorukumus |  Muruturulinidis Ójamakonetohikorikotikoluminikorukumus

Když jsem byl malej, pletl jsem si Švýcarsko se Švédskem, ale vždy, KDYŽ SI NĚCO PLETETE ZAZNÍVÁ Z TOHO NÁŘEK A PLÁČ A SMÍCH ZNOVUZROZENÍ


ukliďte po sobě své osobní věci

18. září 2008 v 22:25 | Zuzana Orlová |  Zuzana Orlová

Ukliďte po sobě své osobní věci

Rozlučte se naposledy se svým domovem

a uklouzněte na schodech

jako pokaždé

když spěcháte do práce

Od tohoto okamžiku budete uklízet

jiné skříně

jiné šuplíky

Budete vysávat jiné koberce

Utírat prach na jiném nábytku

Umývat jiné nádobí

A potom zase někdy uklidíte své osobní věci


neprůchodné sněhy

18. září 2008 v 22:22 | Ludvík Mauer |  Ludvík Mauer

neprůchodné sněhy

venku běsní neděle

COME PLEXNÍ EXITUS

již od stvoření

kdy na Zemi byli jsme zapomenuti

čekání ...

... čekání

dutotřeštící čekání

- i lidstvo z něj zešílelo

pohozená rukavice

se nenápadně oddává rozkladu

ani Darwin si toho nevšiml

nepostihnutelno


nehty

18. září 2008 v 22:18 | Ivo Kalvoda |  Ivo Kalvoda

Napadlomětohned jak jsem uslyšel

ty kroky

přitisk

jsem se

ke zdi

nepomáhalo to

Pršelo

byla skoro

tma

a kroky

se blížily

nějaká

postava

Modlitba čekat za rohem

Takový zřeďování

Čistá voda

V bzukotu ptáků

Čistá bolest

Marná snaha

Moc příjemné by nebylo,

kdybys věděl, že máme v pokoji vedle smrti

Co kdybys tak, někdo,

nechal otevřené okno

Ráda jsem se na ni ráno z okna dívala

jak si rozčesává vlasy

Krev na kůži

Pěkně se to rozjelo,

když do toho začali zpívat ptáci.

Vítr foukal

to sú volně stolečky

pokleknite si

Prosím

Je heezzká

Ĺadopapiernice

Zadržování moči

Rýpání zkaženého zubu

Uvolnění teplé moči

pohled zezadu, pohled mírně zepředu

pohled tak trochu ze strany

zvláštní pohledy ojedinělé doteky

Otázky

uvolnění po třesu

Obřady, o hřady.

Vějířem, slečnou.

Všechno je předmětem toužebnosti

Něco hodně ve tmě

Zvyklaný králi

by chtěl bych chtěla

A nic v sobě nespočine

SLUNCE