revue právem opomíjených

POHÁDKA O ČLOVĚKU, CO UMĚL VŠECHNO STRČIT DO KAPSY 2.

28. srpna 2008 v 20:35 | Eda Uličný |  Eda Uličný

Příběh se osměluje, když chlápka vyhledá pošťák a předá mu nejasnou a zmatenou zprávu o smrti otce, se kterým se chlápek už dlouho nestýkal, a jakémsi dědictví. Chlápek už se chce usadit a odjíždí do města.


(...) tamhle zevluje na obrubníku žlutý pracant poštovní služby, prohlíží obálky z brašny proti zapadajícímu slunku a slabikuje si.

"Prosím vás, nevíte, kde se tady říká Na pláni?"

"No," mlaskl pošťák, "máte peníze?"

"Mám dědictví ..." uvažoval pro sebe polohlasem a rukama hrabal po mincích v kapsách.

"Máte čtyři oceláky?"

Chlápek poskládal ze dna kapes potřebný obnos, pošťák ho jedním švihem sebral z dlaně a sevřenou pěstí zachrastil do jízdní dráhy. Zabrzdilo velké oblé taxi. Pošťák si jednu minci schoval do hrudní kapsičky, tři oceláky strčil řidiči a zašeptal mu do ucha.

Chlápek se posadil do měkka, do mechu a vřesu čalounění, do umělé srsti sedadel. Klapl dvířky a hluky města zůstaly za nimi, vůz se rozjel jako po bosých špičkách a taxikář měl oděv z nešustivé látky. Městské ulice pouštěly do vozu oválným okýnkem trochu vyboulené momentky: šedé budovy prošívané pestrými nápisy, snědí uliční tanečníci mezi bledými lidmi a strakatými postavami z plastických pěn. Jeden živáček přestrojený za konzervu nejčerstvější laskominy se kutálel po chodníku a za ním vezli obří obraz spokojeného jedlíka z placatého papundeklu. Přízemí města, poštovní schránky, směry, možnosti, dveře, vchody, brány, vrátka, tam, sem, tlač, táhni, prosíme zavírejte.

"Na pláni!" řekl chlápek ještě nahlas pro jistotu.

"Já vím, poslyšte, jestli nemáte kde spát, můžu to vzít k příjemnému levnému hotelu, lacinější tady neseženete, noc na krku, neznáte to tady, jedenáct oceláků, to není moc, ne?" zkoušel řidič.

"Chm," chlápek bezděčně sáhl na kapsu a kapsa se cinkavě uchichtla.

"Jo pane, tak to není ani celej ocelák, tak nanejvýš osmdesát železňáčků, jak slyším," smál se mu řidič.

"Jen jeďte," přikázal přísně chlápek, "žádný hotel, tam mám hotové jmění," a třebaže nechtěl, bylo znát, jak se těší.

"Aha, další zlatokop, ještě že pán zaplatil předem. Takových tu bylo, no jo, tam se dá jít pěti směry, tam se dá jít všemi směry, ale nikdo a nic vám tam nenaplní kapsu. No, třeba se pletu," dodal smířlivě, ačkoli pro něj byl chlap s prázdnou kapsou vyřízený.

Jedním dlouhým šumivým polibkem na široké rty vozovky proklouzli kolem rozsvícených chodníků, troubících výkladů, vyložených nesmyslů, ramenatých stavebních strojů a popsaných ohrad, ani semafor se nezačervenal. Byli na kraji města a vůz se začal kodrcat, protože silnice tu měla vylámané stoličky.

Nebe bylo víc než domů, občas člověk, staří lidé seděli a dívali se, mladší chodili dlouhým krokem, tu a tam pes. Zastavili. Poslední ulice přecházela za posledním domem v hliněnou pěšinu a pod volným svahem se rozmachovala travnatá rovina s keři a několika stromy, ve stmívání nedohledná.

Náš chlápek řekl řidiči: "Jo" a vydal se k domkům a rozhlížel se po cedulkách: Konečná ulice dva ... čtyři ... šest ... Měl se ohlásit na úřadě hned, když přijel, dům bude asi zamčený, však se tam nějak dostane, otevře si šikovnými prsty, přece když je to teď jeho dům ... Někdo ho vzal za rameno a otočil, aha, taxikář, a ukázal mu do té nekonečné roviny: "Na pláni je tamhle." Cože? "Na pláni je jedině tam. Odsud," řízl hranou ruky ke svahu, "pořád pryč."

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.