revue právem opomíjených

Srpen 2008

chutnáš po třezalkách

28. srpna 2008 v 20:47 | Ludvík Mauer, Ištván Kaděra |  experimenty

Chutnáš po třezalkách

No nic

Je to tak dobrý myslím si

A chystám se skočit

Po té klobáse v ráji


Pojídaje mandle

28. srpna 2008 v 20:43 | Oto Rachojetina |  Oto Rachojetina

Heliocaparte,

kostlivý hyacint v hrudi skrýváš


Jak kánoj brabantská

noří se tvá příď

v babku přízi všehostící

pseudotvaré

ožehavě drolící se

puchýřky

kroužíš jimi jak tumpachovými

pohledy veslovaných


(nešť chroustů blankytných

neuhlídáš ani za mák)


Na každý pád

si z bachoru čnící bodák

sám vpravíš v týl


Za prach obyčejný

prachsprostý prachbídný prach

přestrojený


POHÁDKA O ČLOVĚKU, CO UMĚL VŠECHNO STRČIT DO KAPSY 2.

28. srpna 2008 v 20:35 | Eda Uličný |  Eda Uličný

Příběh se osměluje, když chlápka vyhledá pošťák a předá mu nejasnou a zmatenou zprávu o smrti otce, se kterým se chlápek už dlouho nestýkal, a jakémsi dědictví. Chlápek už se chce usadit a odjíždí do města.


(...) tamhle zevluje na obrubníku žlutý pracant poštovní služby, prohlíží obálky z brašny proti zapadajícímu slunku a slabikuje si.

"Prosím vás, nevíte, kde se tady říká Na pláni?"

"No," mlaskl pošťák, "máte peníze?"

"Mám dědictví ..." uvažoval pro sebe polohlasem a rukama hrabal po mincích v kapsách.

"Máte čtyři oceláky?"

Chlápek poskládal ze dna kapes potřebný obnos, pošťák ho jedním švihem sebral z dlaně a sevřenou pěstí zachrastil do jízdní dráhy. Zabrzdilo velké oblé taxi. Pošťák si jednu minci schoval do hrudní kapsičky, tři oceláky strčil řidiči a zašeptal mu do ucha.

Chlápek se posadil do měkka, do mechu a vřesu čalounění, do umělé srsti sedadel. Klapl dvířky a hluky města zůstaly za nimi, vůz se rozjel jako po bosých špičkách a taxikář měl oděv z nešustivé látky. Městské ulice pouštěly do vozu oválným okýnkem trochu vyboulené momentky: šedé budovy prošívané pestrými nápisy, snědí uliční tanečníci mezi bledými lidmi a strakatými postavami z plastických pěn. Jeden živáček přestrojený za konzervu nejčerstvější laskominy se kutálel po chodníku a za ním vezli obří obraz spokojeného jedlíka z placatého papundeklu. Přízemí města, poštovní schránky, směry, možnosti, dveře, vchody, brány, vrátka, tam, sem, tlač, táhni, prosíme zavírejte.

"Na pláni!" řekl chlápek ještě nahlas pro jistotu.

"Já vím, poslyšte, jestli nemáte kde spát, můžu to vzít k příjemnému levnému hotelu, lacinější tady neseženete, noc na krku, neznáte to tady, jedenáct oceláků, to není moc, ne?" zkoušel řidič.

"Chm," chlápek bezděčně sáhl na kapsu a kapsa se cinkavě uchichtla.

"Jo pane, tak to není ani celej ocelák, tak nanejvýš osmdesát železňáčků, jak slyším," smál se mu řidič.

"Jen jeďte," přikázal přísně chlápek, "žádný hotel, tam mám hotové jmění," a třebaže nechtěl, bylo znát, jak se těší.

"Aha, další zlatokop, ještě že pán zaplatil předem. Takových tu bylo, no jo, tam se dá jít pěti směry, tam se dá jít všemi směry, ale nikdo a nic vám tam nenaplní kapsu. No, třeba se pletu," dodal smířlivě, ačkoli pro něj byl chlap s prázdnou kapsou vyřízený.

Jedním dlouhým šumivým polibkem na široké rty vozovky proklouzli kolem rozsvícených chodníků, troubících výkladů, vyložených nesmyslů, ramenatých stavebních strojů a popsaných ohrad, ani semafor se nezačervenal. Byli na kraji města a vůz se začal kodrcat, protože silnice tu měla vylámané stoličky.

Nebe bylo víc než domů, občas člověk, staří lidé seděli a dívali se, mladší chodili dlouhým krokem, tu a tam pes. Zastavili. Poslední ulice přecházela za posledním domem v hliněnou pěšinu a pod volným svahem se rozmachovala travnatá rovina s keři a několika stromy, ve stmívání nedohledná.

Náš chlápek řekl řidiči: "Jo" a vydal se k domkům a rozhlížel se po cedulkách: Konečná ulice dva ... čtyři ... šest ... Měl se ohlásit na úřadě hned, když přijel, dům bude asi zamčený, však se tam nějak dostane, otevře si šikovnými prsty, přece když je to teď jeho dům ... Někdo ho vzal za rameno a otočil, aha, taxikář, a ukázal mu do té nekonečné roviny: "Na pláni je tamhle." Cože? "Na pláni je jedině tam. Odsud," řízl hranou ruky ke svahu, "pořád pryč."


a čas jde dále

28. srpna 2008 v 19:50 | Václav Fráňa |  Václav Fráňa

A čas jde dále

než já

Skryt ve slimáčí

ulitě

kdesi zahrabané

Mám pocit že

vybuchnu

Jsem strnulý v

zoufalé křeči

a bojím se

že dokážu zastavit

myšlenkou své

srdce


jen to věčné čekání

28. srpna 2008 v 19:48 | Martin Matoušek |  Martin Matoušek

jen to věčné čekání

jakoby na smrt

však ta čeká spíše na nás

a číhá za každým rohem

ukrývá se v kamení

a kmenech zetlelých stromů

a cení zuby

jakoby věděla

že není ve svém čekání sama ...


oproti dokořán otevřenému obchodu

28. srpna 2008 v 19:45 | Ludvík Mauer |  Ludvík Mauer

oproti dokořán otevřenému obchodu

stojím snědý zákonným pobytem

v dlážděných botách

spása nadosah

a v pekle po kolena


rmoucené teplo z chalupy

28. srpna 2008 v 19:22 | Dušan Hauser |  Dušan Hauser

Rmoucené teplo z chalupy

roztálo kolem komína

Slévám úhel pohledu při zachované

uvařené večeři

Uvnitř jako v živém Obal důstojného

smýšlení strategií těch v pěnách za

kormidlem

a vlny nebo přínos se s příbojem sbíhají

My jsme jimi

a odliti k pěnám


et dans un nuage

28. srpna 2008 v 19:18 | Tereza Sochorová |  Tereza Sochorová

et dans un nuage

un brin encré

insuffle aux faons


i v mraku

trocha tuše

našeptává kolouškům


Pour elle

28. srpna 2008 v 19:14 | Jakub Grombíř |  Jakub Grombíř

Stále tě občas potkávám v ulicích města

Stále se ti vyhýbám pohledem

Stále ti dlužím vysvětlení

Za ten večer u tebe

Kdy čas zhoustl a pomalu tekl

K jedinému okamžiku

Tak jak to má být

A jak je to správné

Jenomže pak jsi na chvilku odešla

zůstal jsem v pokoji sám a

Zaháněl nudu prohlížením knihovny

Z poliček na mě cenily tesáky

Jak brazilské fily

Bukowski a Bataille

Burroughs a Limonov

Szandor La Vey a Henry Miller

Tiše jsem vyšel na chodbu

Seběhl po schodech

A uklidnil se teprve v okamžiku

Kdy za mnou práskly domovní dveře


KAŠPÁREK A STRYGA JARMILA - 1. v tajemném lese Pustolese

28. srpna 2008 v 18:52 | Pítr Ondrůj |  Pítr Ondrůj

pohádka o tom jak Kašpárek ke jménu přišel a opět hlady neumřel


Osoby:

Kašpárek

Stryga Jarmila a její Tři Synci

Král Loius a jeho dcera princezna Okana

Japonský rádce Čóondó

Kouzelník Ábrle a jeho žena Bernardýna

Dvořané tedy dav


Výstup I. - v tajemném lese Pustolese


/Na scéně představující les Pustoles je chaloupka. Chaloupka má okna a dokonce i dveře. Z okna se vysouká Stryga Jarmila a dosti falešně si začne vyzpěvovat. Zároveň se v lese zvedle mlha. Možná je to následek jejího "zpěvu". Přichází Kašpárek./

Kašpárek: Co má být zase tohle? Vyjdu si do lesa sbírat houby, dva dny už jsem nic nejedl a najednou se zvedne mlha, že by se za ní v Londýně nemuseli stydět ... Jo Londýn! Tam jsem se ale pořádně najedl: mátová omáčka a pudink z ledvinek, fujtajxl, ledvinky ... Hele, nějaká barabizna a z ní čouhá babizna! Třeba od ní dostanu něco k jídlu. Halo paní! /Stryga nereaguje/ Hej babičko! /Stryga stále nic/ Ke všemu je hluchá jak poleno! /Přiblíží se až k ní a zařve/ Babi slyšíte vůbec něco?

Stryga: Co tu řveš chrapoune a rušíš můj líbezný zpěv!?

Kašpárek: Líbezný zpěv? Paní co to melete? To krákání má být zpěv? To jste ještě nikdy neslyšela zpívat mě, Kašpárka! Já zpíval Lohengrina, když jste ještě byla na houbách! /Ke vší hrůze začne vyřvávat jakousi odrhovačku/

Stryga: No, tomu říkám hlásek jako konipásek! TICHO!!! Tak dost, slyšíš!? /Kašpárek konečně zmlkne/

Kašpárek: Tak paní, co tomu říkáte?

Stryga: Hrůza a děs na mne padá. Co tu vlastně chceš, tajtrlíku? Přišel jsi mi vyřvávat pod okna?

Kašpárek: Kašpárek se lidem nezavděčí ... Já vlastně k vám nepřišel zpívat, ale šel jsem hledat houby -

Stryga: A co, rostou?

Kašpárek: - najednou se zvedla mlha a já zabloudil. A pak jsem uviděl, tedy uslyšel krákorání a pak zmerčil jakousi barabiznu a vás jak tu hulákáte.

Stryga: K věci, nemám čas poslouchat ty tvoje žvásty!

Kašpárek: No, kdyby jste mi dala najíst.

Stryga: Cože?! Já snad špatně slyším?

Kašpárek: To už jsem si všiml.

Stryga: Přijde sem, začne mi hulákat pod okny až skleničky na stole praskají a že chce něco k jídlu! Ani nepozdraví, ani nepoprosí, hulvát!

Kašpárek: Jakýpak copak! Dej sem jídlo, nebo ti vytluču okna!

Stryga: Jó, tak okna vytloukat se ti zachtělo ty darmožroute, ty hovňousi, ty nemehlo! Ale já s tebou zatočím! Víč co já s tebou udělám, drzoune pyskatá?!

Kašpárek: No, to jsem teda zvědavej. Dáte mi konečně najíst?

Stryga: Tak ty nedáš pokoj? Ale počkej, jen co své Synky zavolám -

Kašpárek: Čekám, čekám a furt nic ...

Stryga: Hej Synci moji! Kde jste? Vaše matička vás volá a o pomoc žádá! /Hrom a blesky, kouř a síra zahalí jeviště a tři rakve obklopí Kašpárka. Ten se rozklepe, až rolničky odlétají do páté řady/ Nu, co jim říkáš? Mlčíš?! Bojíš se? Ale jen počkej až z rakví vylezou, to bude teprvá tanec!

Kašpárek: Nnneeevyvyvyvy-lezou!! /Rakve se otevírají a z nich vyskakují strašliví Synci Strygy Jarmily s paličkami v rukách/

Stryga: /Pyšně a s láskou/ Nu, tak je vidíš mé Synky. Za to že jsi drzý a nevychovaný, už se jich nikdy nezbavíš! Pokaždé, když to budeš nejméně čekat, se do tebe pustí svými paličkami a budou tě tlouct tak dlouho, až budeš mít dost! Tak na co Synci čekáte? Do něj přece! /A na to jakoby čekali, pustí se do Kašpárka a mydlí ho hlava nehlava/.


je mi tma

28. srpna 2008 v 17:12 | Martin Švanda |  Martin Švanda

je mi tma

je mi tma a zima bezbřehá jak listopad

než mráz navlékne smrkům skleněné

palčáky

a rybníku průhlednou beranici

připlave ke mně ryba

a já jí podám ruku


vyklouzl mi půlnoční vějířek z ručky

28. srpna 2008 v 17:08 | Martin Švanda, Ištván Kaděra |  experimenty

Vyklouzl mi půlnoční vějířek z ručky.

Záchodovou mísou křižuje apendix

dneška.


Ten v tulením kožichu

a v pavoučí síti

v obinadlech obinadlo,

jen samé polštářky,


slova jak vajíčka naměkko,

jako když se čistí dítě,

jezulátko na dortu,

klenot.


Co bylo

28. srpna 2008 v 17:03 | Leoš B. Slanina |  Leoš B. Slanina

Ještě včera jsem sledoval tvoji tvář

hledal co je za ní

ještě včera jsem chodil

jen tak brněnskými uličkami

vysedával za skly kaváren

bez ní


sedíme v hospodě, pijeme pivo

28. srpna 2008 v 16:54 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

**

sedíme v hospodě, pijeme pivo


a vedle mě sedíš ty

krásná, mírná a jemná

s bílým srdcem v černém srdci

s malým znaménkem

nad levým ňadrem


**

usmíváš se, vnímáš

sedíš se mnou ve svém pokojíku

laškuješ s dvojčaty medvídky

jednomu z nich okusuješ ucho

usmíváš se na mě

a oči ti září


**

sedíš přede mnou v bufetu na

zahrádce

pijeme lahváče a díváme se na sebe


kouříš, piješ víno

díváš se na mě tím svým nevinným

pohledem

a já tě miluji


**

ještě se napiješ a vlezeš do stanu

pomalu tě svlékám

pomalu tě vzrušuju


spokojená se pak na mě usmíváš

nahá ruce vzhůru vzpínáš

ne že bys mi chtěla uletět

ale abys podržela tu tíhu

abys zastavila to kymácení


a já tě hladím

dotýkám se tvých lýtek

k tobě voním


Cosimito pravilo

28. srpna 2008 v 16:46 | Muruturulinidis Ójamakonetohikorikotikoluminikorukumus |  Muruturulinidis Ójamakonetohikorikotikoluminikorukumus

Pane mnichu

ozvěte se

růže (ran)

snad spánek očividným svědectvím slepce?


NATAL - KREV!

28. srpna 2008 v 16:42 | Ištván Kaděra |  MYON

Krev!

Krev řinoucí se ze všech děr nehybného, prázdného a vykotlaného kmene spráchnivělého těla. Jeho ruce by rády hladily bílá stehna bez očí. Děsivý vítr roztříštil jeho obličej na tisíce ledových ker.

Hladoví psi chlemtají živé maso, zpěněný mok jeho absolutní jednoty, klobásu, která se komíhá ze strany na stranu.

Ječ!

Dříve se zastavíš, než popojdeš o krok dál. Nenávidím tě! Ty Bestie, ty Zrůdo!! Zůstane památka na staré dobré časy. Vánek.

Ach věčnosti, ach! Ach!!

Zřejmě se roztaví, zřejmě je zřejmé zápolení s větry.

Jaká to senzační zpráva, jaké to smysluplné rozuzlení. Běda! Vesmír se sjednotil s vlky! Beránci. Šťastný úsměv na světové strany, úder mozku. Čas.

Opustila svět.

Vplynula se samozřejmostí sobě vlastní mezi oblaka. Prší. Svými slzami ... svou smrtí. Mokré prostěradlo úsměvu je ta ... tam. Rudý nádor vyvěrající ze samého pramene.

Přejela svou dlaní přes svoje prsy, vzdychla. Já bych se položil na zem a svmi boky zvěstoval půdě, že jsem dnes zde. Zde! Svým plamenem, ale nechme toho.

Všechno už je pryč.

Co to ale všechno je!!? Co to bylo!!!? Co to neexistuje!!!!!?


dvanáctero krkavců

25. srpna 2008 v 22:50 | Eva Úlehlová |  Eva Úlehlová

Dvanáctero krkavců mi

hledí do oken

tlučou zobáky do okapové roury

vylezou až na špičku hromosvodu

marně ...

Zapálím svíčku a

sfouknu je dolů do sněhu

Nechte mi okna zahalená

do šera lednového smrákání,

příští zimu budou možná

prázdná

Protože tu už nikdo nebude

čekat Těch pět písmenek


Zmrzlé sněhové vločky se

rozsypou na nočním stolku

pod lampou

A ta už se nikdy nerozsvítí.


Výtah

25. srpna 2008 v 22:37 | Jan Mach |  Jan Mach

Je to

skříň

co jezdííí

nahorů a dóóólůůů

no a člověk si v ní dává bacha

když jezdííí

nahoro a dolóóó

jak si zavazuje šálu

sakra

aspoň

jednou chce být supernetův

sluha otcenáše

v krýchlích dlažebek

kulatý člověk vez dviži

krychlometu výtahutůtů


Balada o vzácném stromu

25. srpna 2008 v 22:33 | Pavel Viktora |  Pavel Viktora

Šel poutník po milované zemi a láskyplně do ní zasadil semínko. Země se ho něžně ujala a vyrostl z něj nádherný strom. Rozdával kolem sebe chladivý stín, udržoval vláhu a bydleli v něm ptáci. Pak přišli smutní lidé a ve svém hledání štěstí porazili strom pro radost z tak vzácného dřeva. A co na to strom?


"Kde jsou mé kořeny, chci dál růst!

Proč mi odsekávají ruce?

Celost má se ztrácí

ulamují ze mne kousek po kousku

a jak do mne rýpají, vtisknout mi chtějí

podobu, která se jim líbí

- muži se svými dláty

pokaždé jinou tvář chtěli by mi dát."


V místním tisku se objevila tato zpráva:


"Lidem se podařilo vyrvat přírodě vzácný strom. Městská rada uložila umělcům vyřezat z něj madonu do zdejšího kostela. Ačkoli se jich o to několik pokusilo, vzácné kusy dřeva vzdorovaly jejich úsilí:

Strom chtěl žít vlastní život."


Židovský hřbitov

25. srpna 2008 v 22:17 | Miroslav Maixner |  Miroslav Maixner

bylo pod mrakem

kladiva tramvají mlátila do žil

svých pojízdných srdcí


bůh přiložil nůž k tepně

už ani deset spravedlivých

ve městě křížem kráž

slzně vykropeném havrany


a jenom touha se vmísit

mezi břečťaň náhrobních stromů

a kouřit, tiše menorově doutnat ...


doma si představuji jak umírám

a zapaluji sedm svíček


blíží se chanuka ...


NEMOC

25. srpna 2008 v 22:08 | Petr Václavík |  Petr Václavík

Konečně se věci kolem utišily. Jejich obrysy se začaly rozpouštět a všechno se začínalo vybarvovat do šeda. Splynulo to v celek a já visím ve vzduchoprostoru a nevisím, ale pomalu klesám a klesám a klesám a zvědavost a klesám a je to trošku divný, ale klesám a klesám. Najednou u mojich bot hlavy a pomalu neslyšně se spouštím přímo doprostřed diskutujícího hloučku. Ti lidé se asi znají a ví o čem se baví. Je naprosté ticho. Všechno je takové pomalé a klidné jako stará hospoda brzy dopoledne. Za rohem někdo myje skleničky, kouř ze špatně típnuté cigarety v popelníku se klikatí v průvanu. Přistávám naprosto dokonale - měkce a bez jediného zvuku. Kolem je tak hluboké ticho, jako by někdo vysával vzduch vysavačem a i ten zvuk vysavače se ztrácí v hadici, dřív než se stačí dovlnit do lidských uší. Rohlížím se a rychle se snažím pochopit situaci, zkoumám, jestli jsem v bezpečí, jestli jsou ti lidé hodní, jestli mě nebudou ničit, jestli po mně nebudou něco chtít nebo jestli naruší tu křehkou rovnováhu, která se mezi námi z mé strany urodila. To je ale vedlejší, hlavně abych před nima nevypadal jako ten debil. Ať je to nakonec, jak chce. Jak můžu vědět, jak dlouho s nima asi pobudu? To je nejdůležitější otázka. Můžu tady být jednu minutu, ale taky tady už můžu strávit celý zbytek života. Takže pozor. Určitě nemá cenu se vztekat nebo zlobit a představovat si, že bych měl být na lepším místě. Takže jsem spokojený, protože tady je ticho a měkký hustý vzduch, ve kterém se lidé pohybují pomalými a ospalými pohyby a žádná situace není tak naléhavá, aby se na ni muselo reagovat. No krása. Prostě jsem jim naletěl. Naletěl jsem jim na to ticho a smetanový vzduch. Najednou to - ani ne minutu po tom, co jsem si to pomyslel - luplo a puklo a mně se najednou v hlavě rozeřval jejich rozhovor. Všechny hlasy najednou. Naprosto dokonale zhmotněná skupinová výměna vypatlaných názorů.


"Tak kde nakonec byli?" "To slunce mělo barvu a lezlo a lezlo po té obloze..." "Představte si, že tyhle brýle mám už patnáct let." "A pod viaduktem jsem ho viděl naposled." "Komu to patřilo?" "A já vám řkám, milej pane, tohle všechno nemuselo bejt, kdyby se na to bývalo včas přišlo a zjednala by se náprava." ...


Hotovo. Změna. Jdu po poušti. Je den, pohybuju se v písku pod velikým převisem, jehož stín mi dopadá na nohy. Jsem sám. Rozhovor těch dobrých lidí utichl. V mojí hlavě je klid. T jsem rád, že to přeskočilo, ještě než jsem se k tomu musel nějak postavit, ještě než jsem musel udělat nějaké těžké rozhodnutí, myslím si. Jdu po té poušti a tohle si myslím. A jak to vypadá tady? Budu tady v bezpečí, nehrozí mi tu něco? Musím si dávat pozor, párkrát se mi už stalo, že jen co jsem se někde objevil, stal jsem se obětí místních predátorů. Začínám se rozhlížet okolo. Tak je to se mnou. Tak je to se mnou vždycky. Místo abych dával pozor, tak myslím a myslím a pořád myslím. Myslím na to, co se mi právě stalo, a tak jsem pořád o myšlenku za sebou. Žiju prostě o minutu později. A to je přesně ta minuta, kterou potřebují věci, aby nás dohonily. To je jistá věc, myslím si. A najednou změna. Ani jsem si nestačil všimnout, jak to na té poušti vypadalo a už jsem v novém světě. A je to tady! Bolavý svět. Lituju, že ty světy předtím netrvaly dýl. Byly sice bůhvíjaké, ale nebolely. Tenhle bolí, celé tělo mám rozlámané a hořím. Otevírám rozbolavěné oči. Musím se rozhlédnout. Důležité je zjistit, jak na tom tady jsem a odkud co hrozí a o co bych se tady mohl opřít. Budu tady člověkem? Jeden nikdy neví, jak bude kde dlouho, a tak musí být velice důkladný, i kdyby tady měl být jen jednu vteřinu. Uvědomuji si, že ležím na boku a hlavu mám zabořenou ve smradlavém polštáři. Jsem v nějakém bytě a okolo mě jsou věci a ty věci najednou dostávají jasný tvar a ten tvar se nafukuje svým obsahem, ten obsah zničehonic získává svou minulost a z ní se vynořují souvislosti a nedá se to zastavit a okolo mě se zvedá tak rozsáhlý svět, že se mi až tají dech. Jsem překvapen, že taková rozlehlost, složitost a tíže vůbec mohou existovat. A tohle všechno mne přikrylo jako těžká olověná deka. Pohltila mě a znemožnila jakýkoli pohyb. Svět se vytvaroval do REALITY. Pomalu jsem neochotně vklouzával do tuhého krunýře své vlastní osoby na tomto světě a všechno do sebe zapadlo. Spadla klec. Už zase vím, jak se jmenuju, co dělám a koho znám. Takže mi to všechno došlo. Včera jsem byl na pohotovosti, skuhral před doktorem a teď se snažím vypotit z horečky.


Za čtvrt hodiny si vezmu další prášky.


VÝDEJNALOV VE VENEZUELE

25. srpna 2008 v 21:20 | Jan Krása |  Jan Krása

Jeli jsme sem do Jižní Ameriky doslova posbírat žáby druhu Dendrobates leucomelas, známé spíše jako šípové žáby či také žabové šípy. Někteří kluci sbírají nože na dopisy, někteří vojenské odznaky. My, z teraristické jednoty, sbíráme jakékoli žáby, dokud jich nemáme plné kapsy, a pak si jen vyměníme kalhoty a slídíme po dalších. Toto byl záměr, implicitně vtištěný matkou Přírodou do pyramidových systémů našich mozkových kůr. Avšak (jak už se to, konečně, nezřídka stává) ...

Zpráva tisku: - Kvůli těmto žábám prý přichází každoročně stát (Venezuelská republika) o mnoho lůžek, neboť potřísnivše tato lůžka, odmítají je žáby nadále využívat.

Náš lov započal pohledem na fotku zatavenou v igelitu. Na ní byla obrovská žába - citrónově žlutá s černmi skvrnami, byla v mírném podřepu, od oka jí vedla tlustá čára k okraji fotky, kde byl začerněn jakýsi trojslovný nápis. "Už aby tady byla," povzdechl si Pavliště. Čekali jsme již na čtvrtý autobus, zda z něj nevystoupí. Nevystoupila, ale měla umytá okna.

"Báť, že ju kogneskuju, si přej Zjevení, ta je ... ukažto sem! ... létá s oblaky," ihned vyhrkla tlumočnice líbajíc měkce svůj tlumok. "Hm, děkuji vám, seňora." Šli jsme ven z města. Úzce si pamatuju chodník, na kterém nebyla. Konec.

"Vyměníme žáby za komtesu fryžskou a dáme ji do toho tuliovníku. Kosmický ještěr pak zatáhne za zátku," vykřikl radostně, a málem ve zpěvu, kočí naší cesty, kamarád F.

"Nejdřív je musíme najít," uzemnil naše vzlety o žábách náš Zaplétal. Byla to pravda, vydali jsme se nastoupit do prvního autobusu v této zemi.

Nápis v autobusu: Hojdele lojte! a značka, na níž bylo na bílém pozadí černě vybarveno pole tvarem podobným vemenu s cikasovými listy nahoru a kol dokola množství jablečných jadérek, z nichž jen jedno bylo taháno za malou rukověť velkou, přeškrtnutou lidskou rukou.

Koukám se z okna a shledávám, že manželství v této zemi stále ještě rychle točí klikou. Brunetky s nohama až na zem se válejí na lavičkách, když čekají na autobus.

Jeli jsme sem na žáby, ale věděli jsme, že toto je země oplývající nadbytkem kaleidoskopických pohledů a výhledů. Konečně to ze Zaplétala vyšlo: "Taky bych si chtěl chytnout žábu." Všichni jsme se pousmáli, protože poslední člen naší výpravy konečně propadl tomuto, vpravdě chlapskýmu, cukání po žábách. Další autobus. Zase: Hujdele lojte! a druhý den odpoledne syčí náš kotlík před čerstvě načerpanou postelí. Vodní lůžko do tropů je hodně užitečná varianta. Nohsledy s sebou!

Tomáš, náš odborník na žáby (znal spoustu senza historek o žábách), vytáhl komix o želvách Ninja. Blb. To já si vzal Kvaka a Žbluňka a internetovou adresu na světovou Rain Frog Associety. Pavliště začal říkat, že četl, že domorodci chytají žáby na žabníky, což jsou chatrčky z lišeje, lišaje a lišejníku zavlaženy bohatě vodou. Jeden chlapík nám dal bezvadnou radu: "Kluci," řekl, "najdete je tam, kde nechybí voda..." "Hm, díky dědo, ale nám už vaří voda, tak někdy nashle," a raději jsme odběhli ke kotlíkům u našich postelí.

Když jsme usínali, ještě jsem si stihl říct, že si zítra uděláme žabí vánoce, kdesi jsem četl, že tyhlety malinkatý jedovatý žáby chutnají jako ryby, než jsem usnul. Druhý den jsme ale bohužel museli jet zase autobusem, protože naši ubytovatelé nám řekli, že tady nemůžeme zůstat a snad pro jistý účinek dodali, že v noci pustili všechny žáby a že už tu nejsou. Tomáš hlasitě zaklapl svůj kapesní atlas žab a čolků a snad jen já a paní domácí jsme si všimli, že do něj zavřel slzu. Na náměstí před autobusovým nádražím jsme polechtali Rosťu. Rosťa byla nechutně vyžraná lenochodí samice s pupkem odřeným od nejspodnějších větví.

Ekologická hesla v krajském městě: Vykořeňte sýce! Zbůhdarma otročí!


máš propíchnuté oči

15. srpna 2008 v 23:15 | Zuzana Orlová |  Zuzana Orlová

Máš propíchnuté oči

kdopak ti to udělal

jen dva rezavé dráty na mě čumí

a krev smíchaná s líčidly ti stéká po tvářích


dva břity

15. srpna 2008 v 23:13 | Ivo Kalvoda |  Ivo Kalvoda

Uvýskat se popelavým tělem deště

Hvízdl, z povzdálí přiklekla,

na knize čekaly mouchy

Nebylo to tak hrozné, jak by se zdálo

Přehluboké

U nosu měl kapku vody

asi mu utekla

Jsem já, pomlč, já a já, už

Sióne

v průčelí tvého těla,

tvého domu se skrýváme,

Sióne,

Šetř jeho svobodu

Oba, já a já, na těle pára,

slunce, meče, Sióne, oba dva.

Z vítězství postavil věž, dvě věže,

vítězný ryk, křik z bláta stoupal

zamrzlou průrvou vzduchu.

Bledě žlutý kabátec, slouha štěstěny

Najednou vyrazil s vlajícíma ušima

jako pelášící zajíc

a honil stín vysoko sunoucího se racka

Na úbočí kopce válejí sudy v trávě

dvě vysoké věže

Tonoucí život mého života,

jak vyhrnutou sukní

Nadlábnem se bído, máš oči

U pasu, v půli těla, přetrhává pouta,

milostná.

Svatební lůžko, porodní lůžko, úmrtní

lůžko

a jak dál, Sióne, můj klobouk,

v přeti chladivý vítr, můj, já.

a já, Sympatická tvář tváře.

Roztočená hlava.

kalhotka, kalhoty, tkanička do bot,

svázané dohromady, aby se neztrácely.

Popletené.

Jejich stín spočíval na balvanu.

tma ve tmě svítí.

Stará cigánka myla chodník,

jakpak se jde? Mladá cigánka.

Mistička, sklenička, kolikpak je?

Na ní, v ní, opřené o lokty.

Slunce mu vpalovalo své oči,

své oči. Bylo jedno.

Spočíval ve větru, který ne a ne zavát.

jako já Sióne.

tak jak jsem.

ano. večer se už ve mně najde. beze mě.

to je tvoje věc. to je moje věc.

jeho věc. Tělo = věc.

Ve vzduchu 50% vody, ve vodě 70%,

plodová voda, plodící voda.

Lidi milují rasata, musí být prasata.

jedno nebo dvě. jedno jestli dvě.

Stoupnu si před stůl za zdí.

mezi rozhoupané černé mraky.

Sióne, bída

tíhnu tu tíhu

od moci k nemoci

Je zbytečný jim rozumět / nerozumět

táhnou tou tíhou

od moci k nemoci

Spánku, Siónův, můj a můj.

Ne jen jen dva


PROPADÁNÍ

15. srpna 2008 v 14:26 | Josefína Brožová |  Josefína Brožová

Do proluky v sousední ulici přijely kolotoče. Ten den pršelo a ... vlastně nepršelo, voda padala v malých kapičkách, které na věci nedopadaly, ale spíše kondenzovaly. Toho dne bylo všechno takové jakési jiné, ospaléa zvoucí do svých věčných spárů bleděmodrých obláčků prohánějících se po obloze v šedém unaveném hodokvasu pozemšťanů, kteří se tam kdesi daleko na zemi pohybovali jako kokoni. Ulice byly tiché, v průjezdech domů se převaloval zápach nedělních obědů.

Profesor seděl na okraji postele, bosé nohy položené na dřevěné podlaze a hlavu v dlaních. Samota na něj lezla ze všech koutů, omotávala se kolem jeho hlavy, svazovala nohy a plnila jeho plíce horkým vzduchem. Myšlénky jako neposední baziliškové zahřívaly jeho holou lebku slastným proudem vroucích asociací a náš milý se poddajně oddával jejich milostným avantýrám, o nichž byl přesvědčen, že je skutečně vlastní.

Už neměl sílu, neměl už sílu. Zvrhle otíral své dlaně o svá stehna a hluboce ze všech sil vzdychal. Kůže ho pálila a silně se potil v podpaží. Nechtěl vstát a jít do své "oblíbené hospůdky" dole v ulici a dát si jako neděli tlačenku s cibulí. Nechtěl hrát s mašinfírou Kučerou a účetním Novotným mariáš a nemohl ani zůstat doma. Neodbytný pach jeho přirození ho dováděl k šílenství, strčil si hlavu pod polštář a křičel a křičel. Když cítil, že chraptí, převalil se na záda. Z rohu pokoje ho ostřížím zrakem pozoroval jeho dvojník, který vypadal jako tlustá a umaštěná sklenice od limonády naplněná prasečí močí, jež silně zaváněla. Profesor si pohladil bříško a zamumlal něco v tom smyslu, jako že každému chutná co tělo žádá, ale kromě silné bolesti hlavy a pálení žáhy po dobrém obědě necítil už vůbec nic.

Když se opět probudil, byla v pokoji zima a za oknem se stmívalo. Kdesi v dálce dozníval hukot tramvají, které odvážely mladé okouzlené jinochy za zábavou do nočního velkoměsta. Profesor si dolil sklenici chladivého džusu a zavzpomínal na dávné zašlé časy, kdy chodil za děvčaty a představoval si a představoval. Ale nebyla v tom náruživost. Cpal ty představy do tupé prázdnoty, ale bylo to pořád málo. Taková věčnost, tak se nikdy nedá tak docela zaneprázdnit.

Měl to za krkem, když se loudal na pavlač. Hryzalo ho to, a přece mu to bylo docela blízké jao to nejbližší kolem nás v jediném okamžiku, když se rozhlédneme a uvidíme přesně to co jsme si nikdy nepředstavovali. Za jeho zády však stál palčivý ruměnec krásky Marušky, jeho dávné vražedkyně. Drtilo ho to už dlouho. Chvíli žil a chvíli jako by spadl pod kombajn.

A pak se mu zdál sen. Vznášel se i se svou postelí nad pečlivě seřazenými tituly v domovské knihovně a krákal jako havran, jako dobře usazený hermelín v ústech, bezzubých a bez dásní. Dýchal mělce a jeho oči pod víčky tikaly ze strany na stranu. Pak se pomočil, což ho dohnalo až do koupelny. Klel a vztekal se, třel froté ručníkem a v obličeji byl celý brunátný. Takhle si to rozhodně nepředstavoval. Když byl ještě chlapec, lidmi jako on důsledně opovrhoval a myslel si, že jemu se to nemůže nikdy stát. Ale když v koupelně uviděl prdel - bez předku a dalo by se říci, že i bez zadku, tak konečně udeřil pěstí o své pěstěné čelo a zařval: "CO SU TO SU!"

Zůstala mu poslední naděje, které se rozhodl nevzdát se ani na smrtelném loži. Sedl si k psacímu stroji a začal psát: PROPADÁNÍ...


pokořen

15. srpna 2008 v 14:04 | Beata Beatrix |  Beata Beatrix

Pokořen

Stále v posmrtnost

Popalitovaného bytí

Pročpak

Panovačné dětské dupání

Schod po schodu

Skutečnost za skutečností

Obraz za obrazem

Nikdy

Né - snad

Mám ...


TEN BÁJEČNÝ SVĚT

15. srpna 2008 v 13:39 | Michal Svěrák |  Michal Svěrák

"Kdyby oko mohlo zřít všechny démony, co jich ve vesmíru je, nedalo by se žít."

- Talmud, Berachot 6

"Starý kamaráde, co tu hledáš?

Po tolika letech jinde se vracíš

s představami co sis uchovával

někde pod cizími oblaky,

daleko, daleko od domova."

- George Seferis

Své sny si příliš často nepamatuji. Jejich obrazy, během spánku tak živé a barevné se s probuzením pozvolna vytrácejí a blednou. Stává se z nich popel mé paměti a prach touhy. Kaleidoskopické obrazy skrývaných obsesí. Často si však ani nepřeji tyto přízračné výjevy znovu prožívat. Vím, že by to opět znamenalo vrátit se do světa šílenství a nočních můr. Příliš to bolí. Na ten sen z minulé noci si však vzpomínám velmi dobře. Stačí jen přivřít oči a znovu se ocitám na onom temném bezejmenném místě.

Stál jsem uprostřed čtvercové místnosti s chladnou mramorovou podlahou. Byla tam zima. Pamatuji si jak se mi u úst tvořily obláčky sraženého dechu. Strop jsem neviděl, neboť byl příliš vysoko. Matné namodralé světlo však přicházelo odněkud shora. Rozptylovalo se po pokoji a odhalovalo nejasné kontury předmětů u zdi. Napravo ode mne stála černá kovová klec, v níž na nízkém stolku seděl neznámý muž. Měl zrzavý zašpičatělý plnovous, který mu sahal na prsa. Na sobě měl hnědý kožený oděv. Teprve po chvíli jsem si uvědomil, že muži chybějí nohy. Musely být amputovány těsně nad koleny, přestože rány nebylo vidět. Také ostatní podrobnosti jsem nemohl rozeznat. Na druhé straně místnosti se ze stínu vynořila vyhublá dívka v zářivě červených šatech. Měla krátké blond vlasy a na rameni jí seděla vrána. Vedle ní stála paní Pierceová ve své krajkové domácí zástěře. Nezdálo se, že by mne poznala. Nepřítomný pohled upírala do středu místnosti, kde stál podlouhlý katafalk pokrytý sněhobílou látkou. Přistoupil jsem blíž. Přede mnou leželo tělo mého přítele. Petr byl můj spolužák ze střední školy. Přesto, že jsme byli dost odlišn, poutalo nás k sobě po celou tu dobu cosi vzácně křehkého a vyjímečného. Vybavím-li si jeho tvář, vždy vidím úsměv na jeho rtech a lesklé, vesele se smějící oči. Do mého života dokázal pokaždé vnést přirozeně čistou radost a bezstarostné kouzelné přátelství. Věděl jsem však už tehdy, že nutně nastane okamžik, kdy se naše cesty rozejdou a to mne naplňovalo stále zlověstnější obavou. Svým způsobem jsem ho musel stále obdivovat. Tento obdiv se často týkal věcí, jenž pro mne byly zcela nepodstatné, možná i hloupé a nudné, ale ve spojení s Petrem dostávaly určitý magický charakter. Petr miloval fotbal, já ho k smrti nesnášel. Petr chodil často do hospody, zatímco já jsem tam, pokud nebylo zbytí, ani nevkročil. Byla to snad věc pokřivené výchovy, nebo maloměstsky snobského prostředí, ve kterém jsem se tehdy pohyboval. Návštěvu takového místa jsem vždy pokládal za nedůstojnou osoby mé úrovně. Později mi ostatně právě tento postoj připadal značně absurdní a omezen. Petr příliš nečetl knihy, zatímco já jsem je vždy miloval. Přes tuto rozdílnost v zájmech a povahách to byl pro mne vzácný člověk. Snad o to vzácnější, že mi umožnil nahlédnout do míst, kam bych se jinak nikdy nedostal. Unikátnost jeho osoby a dobrosrdečná, nezkaženě upřímná povaha je pro mne dodnes stále záhadou. Proto vím, že mi bude navždycky chybět. Po našem odchodu ze školy jsem ho viděl stále méně. Mnoho věcí se změnilo. Na jeho úsměv však nedokáži nikdy zapomenout. V tom snu jsem ho spatřil, jak leží na pohřebním katafalku s hlavou skloněnou mírně na stranu. Vypadal jako by spal. Světlé hnědé vlasy mu spadaly mírně do čela. Na jeho tváři se ustálil šťastný výraz. Jediným rušivým detailem byl pramínek zaschlé krve, která se mu spustila z nosu. Obyčejná krev z nosu, ze které si kluk jako on nikdy nic nedělá. Mně se však najednou chtělo plakat. "Umírá," zašeptala znenadání paní Pierceová. "Umírá," řekla dívka v rudých šatech. "Umírá," zaskřehotala vrána. "Je mrtvý," řekl beznohý muž. Otočil jsem se jeho směrem. Oči mu ve tmě zářily jako drahokamy. "Co se to s ním stalo?" vypravil jsem ze sebe. Po tvářích mi stékaly slzy. Muž mlčel. Místo něho se ozvala dívka. "Otázka zní proč jsi tady." Beznohý se tiše zasmál. "Sitrom ogami tse sunmos," řekl zastřeným hlasem. Nerozuměl jsem mu. V místnosti se ještě víc ochladilo. Muž však pokračoval: "maem mecov iduaxe, enimod, enimod, et da ivamalc sidnuforp ed." "To je Starý zákon, žalm stotřicet," řekla paní Pierceová. Potom sevřela ruku v pěst a vsunula ji do úst. Světlo pohaslo a pohltila ji tma. "Proč jsem tady?" zeptal jsem se. Hlas se mi chvěl zimou. "Nemůžeš se k nám obracet zády. Zlo má svou vlastní tvář a je to tvář Boží," řekla dívka. "Kde mám tedy najít toho Boha? Chci přece pomoci umírajícímu příteli. Tolik si to přeji ..." "Nemusíš ho hledat." Zasmála se. "Bůh je všude."

Probudil jsem se do konce světa. Byla půlnoc a venku hustě pršelo. Z dáli bylo možno zaslechnout hřmění vzdalující se bouře. Kapky tlumeně dopadaly na okenní skla. Šumění deště se mísilo s kvílivým nářkem větru prohánějícího se komíny. Možná to byl hlas z podkrovní místnosti, kde se krčila nebohá Sonia vzdálená od zvuků a barev normálního světa. Trpěla zvláštní chorobou, která z neznámých důvodů způsobovala extrémní přecitlivělost na sluneční záření. V jejím bytě nebyla žádná okna, kromě stropního vikýře překrytého cárem starých novin. Nikdy jsme se nedozvěděli, jaké neštěstí či zármutek ji potkaly. Často jsem se s ní snažil hovořit a ona s nadšením vykreslovala do vzduchu pomocí znakové řeči podivné piktogramy. Našel ji asi před dvěma roky správce domu pan Jaworski, jak se choulí u jedné z hromad odpadků. Po bledé tváři jí lezly mouchy. Byla téměř mrtvá. Její příchod však přinesl do upadající nálady mezi nájemníky trochu příjemného vzrušení. Z čeho měla Sonia opravdu strach byla kromě slunce mnohdy také bouře se svými oslnivými blesky a temným burácením hromů. Často bývala přímo hysterická a její křik rozléhající se pustými chodbami připomínal zraněného ptáka. Marně jsem se pokoušel usnout. Ráno jsem na schodech potkal paní Pierceovou. V náručí nesla svou kočku Epiphany. "Epiphany znamená proroctví," řekla mi jednou, když jsem se jí zeptal na její oblíbené zvíře. Paní Pierceová žila v domě nejdéle ze všech současných obyvatel. Po večerech si vždy vykládala tarokové karty a občas zašla na krátkou zdvořilostní návštěvu k manželům Rosenfieldovým, kteří bydleli v prvním poschodí. Luisa Rosenfieldová zpívala řed mnoha lety v opeře a strávila celý svůj život na cestách v Paříži, Berlíně a New Yorku. Měla několik obrovských krabic od bot plných zažloutlých popraskaných fotografií, která uchovávala s úctou hodných relikvií jejího ztraceného mládí. Pokoušel jsem se paní Pierceové vyhnout, ale bylo už pozdě. Spatřila mne a už zdálky se usmívala. Postavila kočku na zem a pozdravila mě. "Dobrý den, snad nejdete tak brzo na nákupy? Doufám, že vás také nevzbudila ta strašná noční bouřka. Chudák Sonia. Musela si tam nahoře vytrpět hotové peklo. Slyšela jsem ji křičet." Napadlo mne, že mohla jít nahoru a Soniu uklidnit. Neřekl jsem však nic. "Jak vidíte, musíme jít s Epiphany pěšky. Ten starý výtah už zase nejede a doktor Ramon říkal, že asi ani nepojede. Je to hrůza tolik schodů." Pokusil jsem se o úsměv. "Včera jsem měl velmi nepříjemný sen. Zdálo se mi o mém starém kamarádovi ze školy. Vypadalo to jako by měl pohřeb. Petr je ale už více než tři roky mrtvý. Zahynul při dopravní nehodě, kterou zavinil nějaký opilec. V tom snu jste byla také vy, paní Pierceová." Zarazila se a sklopila oči. Pozdě jsem litoval svých slov. "Už musím jít, " řekla rychle a prosmekla se kolem mne. Doktor Ramon, o kterém se zmiňovala, patřil také k dlouhodobým nájemníkům. Ve skutečnosti se nejednalo o lékaře. Byl spisovatelem. Jeho detektivní romány nebyly nikdy publikovány. Slečna Tillinghastová, která bydlela na stejném patře, tvrdila, že motivy musel získat ze skutečných událostí. Již několikrát slyšela v televizi případy, které se udály ve městě a které až nápadně připomínaly zápletky Ramonových příběhů. Jelikož však televize nevysílala šest měsíců, mohl každý o jejích slovech pochybovat. Stále se tvářila jako by se nic nestalo. Chodila na nákupy, i když nepotřebovala peníze, navštěvovala opuštěná kina, hotely a restaurace, četla staré noviny. Svým způsobem jsem jí rozuměl. Všichni v domě to víceméně dělali také. Snažili se tak zapomenout na svoji bolest. Vyšel jsem na ulici a zamžoural do záře vycházejícího slunce. Silnice byla opuštěná. Dům za mými zády byl starý a sešlý. Za zády se mi ozvaly kroky. Otočil jsem se a spatřil pana Rosenfielda. Vlasy měl sčesány dozadu a na sobě slušivý smoking. "Dobrý den," vycenil na mne zkažený chrup. "Obhlížel jsem dům po té včerejší průtrži. Voda se dostala do sklepa. Je zde nebezpečí, že se poškodí generátor a bez elekřiny bychom byli vyřízení. Jaworski už o tom ví a slíbil, že s tím něco udělá." Kráčeli jsme spolu k obchodu na nároží. "Připadá mě, že to dlouho nevydrží," pokračoval pan Rosenfield. "Máme obavu ze znečištěné vody. Ten barák má navíc narušenou statiku. Může se to kdykoliv sesypat. Včera jsem mluvil s tím mladíkem co nám vozí benzín. Říkal, že viděl na severozápad od města světla v tom malém motelu směrem k letišti. Toto ale není náš problém. Musíme se postart především sami o sebe." Tak jsme se dostali až k obchodu. Dveře byly otevřené. Možná je někdo vypáčil. Vešli jsme dovnitř. "Co to bude dnes?" zeptal jsem se. "Manželka si přeje novou lampu do ložnice a také nějaké desky. Možná Čajkovského." Musel jsem se v duchu usmát. Hrál jsem tu hru také už mnoho měsíců. "Já si jdu jen pro knihy. Podívám se, jestli jim nepřišly nějaké nové tituly. Jsem opravdu zvědavý co tam najdu." "Teď mluvíte jako slečna Tillinghastová," řekl pan Rosenfield. Zarazil jsem se. Měl pravdu. Pochopitelně. Ten pocit oklamání sebe sama však byl silnější než zdravý rozum. "Já tak pouze mluvím. Ona ale tímto způsobem i myslí a to je daleko horší." Výstižnější odpověď mne v tom okamžiku nenapadla. "Nesnažím se zavírat oči před bolestnou pravdou. Beru to jako určitý druh psychické terapie." Rohodl jsem se, že rozhovor rázně ukončím. "Půjdu se podívat na ty knihy." Vykročil jsem směrem do tmavého nitra obchodu. Ozvěna mých kroků se odrážela od stěn. Znělo to jako bych byl v jeskyni. Prosoukal jsem se kolem dlouhé řady zkušebních kabibek. Přede mnou stály dlouhé řady stojanů s ramínky, na kterých bylo vidět svetry, kostýmy a hedvábné halenky. Po zemi se válely odpadky. Vzduch byl těžký a zatuchlý. V sekci domácích potřeb jsem nalezl baterku s monočlánky. Když jsem je zasouval dovnitř, třásly se mi ruce. Silný kužel světla mi pomohl dojít až mezi dřevěné regly s brožovanými tituly. Některé z nich byly nasáklé vodou z prosakujícího stropu. Vybral jsem si několik zajímavých svazků a vracel se zpět. U domu na schodech jsem narazil na hlouček lidí. Někteří měli v očích slzy. "Co se stalo?" zeptal jsem se doktora Ramona. "Strašné neštěstí, mladý muži," zašeptal. "Říká se mi to opravdu těžce. Ta bledá dívka v podkroví, Sonia. Včera v noci se oběsila. Smrt musela nastat kolem půlnoci. Našla ji v poledne paní Pierceová, když jí nesla jídlo. Je v šoku. Nechal jsem ji u ní v pokoji. Je tam s ní paní Rosenfieldová. Navíc se musí někdo postarat o mrtvé tělo." Němohl jsem najednou najít vhodných slov. Stál jsem tam a hlavou mi prolétaly myšlenky na křehkou skořápku reálného těla za kterou číhá šílenství. Sonia je tedy mrtvá. Nikdy se už nedozvím, co se mi to snažila tak usilovně sdělit. Odešla pryč z tolik nenáviděné my a studeného světla blesků. My ostatní jsme to štěstí neměli. "Půjdu a vykopu hrob na zahradě. Dole v kotelně je nářadí." Všiml si mé nervozity a pohlédl na mne s potlačovaným soucitem. Vrátil jsem se do domu. Pod schody pak vzal rýč a lopatu a vyšel mezi stromy. Tráva pod mýma nohama byla jasně zelená a voněla jarem. Ohlédl jsem se a spatřil v okně paní Pierceové pohyb. Sledovala mne za záclonou. Pochopila snad, že nám všem ukázala Sonia cestu? Začal jsem s hloubením jámy. Z ulice ke mně doléhaly hlasy. Byla už skoro tma, když byl hrob konečně hotov. Vyškrábal jsem se nahoru. Do zahrady dopadalo světlo měsíce a já jsem zhluboka vdechoval chladivý vzduch. Teprve tehdy mi došel význam událostí posledních dnů. Pochopil jsem to co už mnozí věděli dávno. Jiní si to stále nechtěli připustit. Bůh je všude. Na nebi se objevily první potměšilé hvězdy. Kráčel jsem pomalu domů a oprašoval z kalhot hrudky hlíny. Zítra půjdu do koupelny a napustím si vanu horké vody. Dlouho to nemůže trvat. Ve skříňce nad umyvadlem najdu starou břitvu s kostěnou rukojetí. Pokud tam nebude, mám ještě několik žiletek značky Gilette. Slunení paprsky budou tančit po podlaze, když si otevřu žíly a nechám svůj ivot odplynout na karmínově rudém proudu. Zaplašil jsem ty myšlenky po cestě chodbou k mému bytu. Uvítal mne s otevřenou náručí.

Ráno se změnilo počasí. Obloha byla zatažená a šedivá. Zdmi domu pronikal chlad a vlhko. V přízemí bylo slyšet zvuk tekoucí vody. Umyl jsem se a oblékl čistou košili. Na městem visel žlutavý příkrov, protože v některých čtvrtích před noc hořelo. Jáma v zahradě byla už zasypaná. Na holou hlínu někdo naskládal drny. Znenadání jsem si představil Soniu jak leží v mokrém hrobě pevně stočená do klubíčka. Poloha, kterou si pro svůj spánek zvolila, připomínala až nápadně přízračnou polohu mrtvého plodu v matčině děloze. Stejně křehkjá a zranitelná, obklopená jantarovým světlem, vznášející se mezi jejím životem a vlastní smrtí. Ozvalo se klepání na dveře. Venku stála slečna Tillinghastová v růžovém županu a třásla se. Nebylo poznat, zdali strachem nebo zimou. "Omlouvám se za to nepříjemné ranní vyrušení," zaštěbetala, "ale musím vám vyřídit, že generátor je nadobro rozbitý. Řekl to včera večer pan domácí. Navíc už nemáme žádné palivo. Všichni nájemníci by to měli vědět, aby se mohli případně zařídit. Bytový úřad tuto část města v poslední době strašně zanedbává. Kdyby fungoval telefon, stěžovala bych si. Ale ani o to vedení se nikdo nestará. Víte o tom, že na křižovatce u Parku legií nejedou vůbec žádné semafory? Divím se ..." Podle přízvuku pocházela odněkud ze severu. Ztráta generátoru znamenala ztrátu elektrického proudu a tím také tepla. Dům se tak stal mrtvou ruinou. Neměk jsem co odpovědět. Zmohl jsem se tedy alespoň na formální poděkování. "Děkuji, že jste přišla. Pokud tomu tak opravdu je, budeme se muset odstěhovat." Slečna Tillinghastová ale pokračovala dál. "V poslední době to s tímto místem šlo opravdu z kopce. Vezměte si například to nebohé stvoření z podkroví. Byl t šílenec. Všichni to věděli. Stranila se světla a byla až příliš často bezdůvodně hysterická. Takoví lidé přece potřebují odbornou péči a pomoc. Dávno si ji měl někdo odvézt. Alespoň by se předešlo takovým nešťastným událostem jako minulou noc. Víte vůbec, že ji zakopali na zahradě?" "Ano, vím, " odpověděl jsem rozhořčeně. "Byl jsem u toho." Otočila se a vztekle odcházela pryč. Také já jsem se vrátil do kuchyně. Na stole ležela čerstvě utržená růže. Uchopil jsem ji, abych k ní mohl přivonět, když něco malého a bílého vyklouzlo z jejích sametově rudých okvětních plátků do mé dlaně. Byl to malý tlustý červ s černou hlavičkou. Bez pocitu viny jsem ho rozmáčkl mezi palcem a ukazováčkem. Slunce protrhlo mraky a ozářilo mou tvář. Poprvé po dlouhé době jsem se cítil opravdu šťastný. Budu moci konečně opustit toto prokleté místo a s ním pohřbít i všechny bolestné vzpomínky, které mne s ním a s minulostí spojují. Asi před týdnem jsem měl sen, ve kterém se mi zjevil anděl. Vznášel se nad mořem a smál se. Pohlédl na mě a řekl: "Narodil jsi se živý. Není to dostatečný trest?" Potom začal zvracet krev. Zachvátily ho plameny. Tehdy jsem se probudil. Přistoupil jsem k oknu a otevřel ho dokořán. Dole na ulici si hrály děti. Jejich křik doléhal až ke mně. Téměř jsem mohl rozeznat jednotlivé tváře. Byly plné smutku a výčitek. Vystoupil jsem na dřevěný parapet a s radostným úsměvem vykročil slunci vstříc. Teď už mne udržují pod sedativy celé dny. Dávno jsem si vykl na jejich kradmé kroky a šeptaná slova opovržení. Snažím se pouze usnout. Avšak ani oni, ani jejich léky mne nemohou přinutit, abych zapomněl na ten báječný svět.


POHÁDKA O ČLOVĚKU, CO UMĚL VŠECHNO STRČIT DO KAPSY 1.

13. srpna 2008 v 16:08 | Eda Uličný |  Eda Uličný

"Rrrračte mistřřřřřře!!! řekl barevný buben.

Tak ho tu máme, zrovna bylo slyšet, jak pustil paličky, červenou a zelenou, ťuk a bong, napodlahu jeviště. Pak se tam potmě praštil o plechovou požární skříňku a vzápětí chmátl po něčem, co rezavě skříplo, všiml si toho někdo?

Jestli sedíte před oponou, i když to se vás tu, jak čítm, moc nesešlo, návštěvnost vychrtlá, jestli sedíte před oponou, tak to ho ještě nevidíte. Ještě je uvnitř a otálí si tam. O nic jste doposud nepřišli, nic pořádného se zatím nestalo, na pohled obyčejný chlápek, ani mladý, ani starý. Rada napotom, až se ten huňatý hadr před vámi vyhrne: bude to ten bez zrcadlového saka, bez klobouku, ze kterého rostou lilie z gumy, beze jména, co se píše na plakátech spirálovým písmem. V rohu, v přítmí, člověk, strojek nebo šelest bez těla?

A tak tam teď ten náš nenápadný člověk, ten potemník, válel v ruce kliku od opony, na pár skrčených vteřin ještě nechal zataženo a natřepával se tou chvílí: uf! Byla to právě jeho malá chvíle a jenom jeho krátké kouzlo. Ano, i pouhý pomocník zájezdního kouzelníka, varietní čeledín, má své kouzlíčko. Když spal a když se tady za závěsem zahleděl do sladké, zavařené tmy, to mu patřilo. Jaké asi tváře, jakou tu jejich zvědavost si promítne dnes do svého prkýnkového soukromí, až zabere za kliku, až provaz na klice mávne kouzelným hadrem? Jaké pohledy dnes vypadnou zpoza závězu, aby naskákaly na jeho chlebodárce a mistra kabaretních kousků, který bude tady v takové barbárii gejzírovat a šotolit se, špikován stojacími lampami, které pilně shromáždilo ochotné venkovské publikum? Pohledy měchuřinaté a dlaskovité, suché i nalízlé, sbírka pohledů, když nakrátko odklopí víko od světa. A mistr zkušený kouzelník mu dá malíkem znamení, znamínko jen pro něj, jakmile je předvádění u konce nebo v koncích nebo ho to prostě přestane bavit, a on: skříp! a lidi jsou čáry máry fuč. Zavření tam venku. To je kouzlo, pane, takovou má malou jenom svoji moc.

Inu, jiné kouzlo mu nezbylo. Pravda, kdysi viděl opravdový kus světa, poznal, jak se vedou řeči, napestrých plakátech se tenkrát vyjímal jako největší z asistentů, na jevišti se nechával řezat napůl a kladl kouzelníkovi hlavu do tlamy a jiné šelmovské kusy. Představoval si celý vykouzlený světadíl, ve kterém znalci eskamotáže přichází všechno samo sebou, z ničeho nebo z trochy dýmu, jako se rodí holub z mistrova cylindru. Tehdy ho ještě bavilo odkoukávat šikovnosti zpod mistrových prstů a kde mohl, procvičoval obratnost, aby kouzelný svět neustálých proměn co nejdříve ovládl ke svému potěšení. Ale v nynějších dobách, kdy už dojedli všechen starý věhlas a zájem a elegance publika se vydaly jinam, krčil se kostým kouzelníkova asistenta v cestovním kufru a jemu zbyl bubínek, na který měl říct jen "Račte maesto!" a "To byla teda produkce, kruci!" a klika od opony.

Víte, teď už by byl spíš rád, aby věci zůstávaly na místě. Už to všechno nenazýval "jak se svět hýbe", ale "jak se věci mají".

Počkejte, já do něj žduchnu jazykem, aby se ti, co se chtějí jen dívat, dočkali toho kouzelníka.

Tak. Chlápek se probral z jalových vzpomínek a napřel se do kliky, opona se škubla a prorezlá klika se rozchechtala. Čím déle se takto potlouká světem, tím hlasitěji se mu kliky vysmívají.


Hřbitov

12. srpna 2008 v 16:36 | Václav Fráňa |  Václav Fráňa

Vstanul sníh do

fialově pestrých oblaků

a za vůně eukalyptu

točivým momentem

kupí okolo stromy

Mantra doznívá

basem


Multivit dní

12. srpna 2008 v 16:33 | Martin Matoušek |  Martin Matoušek

nechám vyšumět

mlhu a šeď dní

v žlutomodrém hrníčku

s růžovými vlnkami po obvodu

a dám se unést zvukem bublin

prchajících do oblak - jenže je

jako syčení deště v tmavé noci ...

potom vyběhnu ze zatuchlosti světa

uvnitř

a nechám si omývat pleš

božskou vodou kyselého vodopádu


ó jak jsme slabí

v malátnosti budoucna


kamikadze

12. srpna 2008 v 16:29 | Muruturulinidis Ójamakonetohikorikotikoluminikorukumus |  Muruturulinidis Ójamakonetohikorikotikoluminikorukumus

kamidze kadzý kazach štýl

zamykadze, zamigáj sa

dědskuseg rozděledňáček


DĚJ SE ODEHRÁVÁ 182,45 M POD MOŘSKOU HLADINOU

12. srpna 2008 v 15:50 | Michal Spáčil |  Michal Spáčil

V čele průvodu kráčí kněz, oči zbožně obráceny k zemi. Brada s chaluhami propletena k nepoznání. Obřadní roucho zvolna mineralizuje a mění se v krunýř podobný schránkám červených plžů.

Za ním šest mužů přidržuje rakev.

Tucty plaček, jež v slané vodě slzy sladké v svatém žalu vyplakaly.

Na poslední hranici dohlednosti se děsivě tyčí obrovský vrak, známý jako Hrad.

Nikdo nedýchá.

Kněz: "I toulat se na lávových polích

i na medůzy hřbetu bílém

vznášet se znal.

Než strašná blasfémie duši sráží

a tělo v marné kusy trhá

jako když v nepozorném člověk snění

rozbité lastuře otevřít ránu dá."

Přichází babice, které sůl moře ohyzdné vrásky v tváři vyleptala, a tělo jak korálový útes ulitami olepené má.

Baba: "Což neříkala každým ránem

jsem ničemnému v žalném zpěvu,

že kdo nadechnout se rouhavě snad zkusí,

smrtedlnou smrtí hroznější než smrt s světa sejde ..."

Kvičí s plačkami dlouhou melodii, která, zkreslena vodou, proniká ušními bubínky částečně již přizpůsobenými. Směrem od Hradu přichází Vládkyně. Jen uvyklé oči vidí v té hlubině cosi rozdílného od tmy. Poddaní však dokážou už srdce rozeznít při pohledu na zlatavé pruhy vykreslené na tělo Vládkyně dalekým sluncem, které již sami neznají.

Kněz: "Pozdravte Paní dlouhým skokem, jak uvykli jsme léty."

Tu všichni kromě kněze odrážejí se vybledlýma nohama od bahnitého dna výskokem, při němž nelidsky ohýbají těla v přátelství s vlněním moře. Vládkyně pokyne mrtvolně bledou rukou a deformované žábry, částečně ukryté za něžnými ušními lalůčky, sebou nepravidelně škubou.

Vládkyně: "Jako skála drží jest vody mořské, by na věčnost až pohromadě byly, jako bahno dnové ml-

ží oko, korýšovce z cesty svádíc, stejně Já jsem osou moře. Třpyt hvězdám, lesk rybám dá-

vám, vodě jsem matkou, branou chaluhám. Poslyšte zpěv můj, zpěv vln tomu, kdo zde le-

ží."

Vládkyně ukáže na rakev a náhle se její hrdlo rozechvěje skřekem tak strašným, že rozvíří dno a nepostřehnutelný prach ulit vymrští tam, kde černá modř hladinu dalekou tušit dává. Tu rozléhá se mnohohlasý kvil s novou silou.

Muž v rakvi se převalí a praví neslyšně: "Snad dechu popadnout je možno přece. Než život můj as skončil. Říkali že rouháním je, rouháním či v plen cti dáním, přijmout vodu ústy bez polknutí. Říkali dýchat kdo že zkusí, sépie odnesou ho vzhůru, kde v temně modrém příšeří končí bubliny, jež bahno pouští, tam, kde v výškách smrtných vládne zmar. Jsem tedy mrtev. Čím to, že dosud chlad i světlo cítím?"

Tmí se a někde daleko, kde korýšů prázdné schrány v hory se vrší, jsouť měkká jich těla v věčnost dávno vzata, gnómónu otisk temný právě na XIII. padá.

Obřad je u konce. Hrubá látka sešita a bahenním plynem naplněna, k rakvi přichycena trouchnivým zbytkem kotevního lana. Vládne tma, jež ne oko, ale uši i mysl ochromí, přesto nářek plaček pronikne i k pohřbenému. Náraz, zaskřípění a měkký dopad, jenž se zvolna mění v let. Rakev stoupá vzhůru, a pohyb zrychluje až k šílenství.

Náhle tříštivou a bílou slupku na hladině prorazí. Zvolna se dřevěná bedna na hladině houpá, jas její a mozaikovou krásu nemilosrdně Slunce odhalí a trouchnivou a zašlou ukáže ji blízkým pískům, k nimž vánek sotva znatelný ji odnáší. Stačí lehký nápřah ruky bledé jako těla tvorů, jež k Slunci nikdy nedohlédnou, a staré dřevo praská, široký paprsek zlatého světla dovnitř vnáší. Zornice světlo nikdy nespatřivší křečovitě se stahují. Žábry za ušima lačně lapají po kapkách vody z vlasů či chaluh stékající, než naposledy zaškubou a zatáhnou se.

Vítr nemilosrdně suší kůži, jenž nic než vodu dosud nepoznala.

"Je konec," probleskne ještě myšlenka. "Jsem v nadzemí. Toto je peklo."

Od řady chýší z naplaveného dříví, jež nekonečně pomalu po písčinách k moři sjíždějí, vyráží kánoe z vydlabaného kmene. Čtyři silné paže uchopí provaz, jež rakev k látce s plynem vázal, ten se ale trhá. Zachytávají tedy hák v místě, kde před pár nádechy bílá ruka cestu světlu prorazila. Z břehu celý zástup v roztrhaných šatech přihlíží. Vytahují rakev z vody. Mocné páčidlo teď staré dřevo hryže. Když víko odskočí, každý krok zpátky udělá, ač podobu lidí z moře dlouho již znají, přece nevýslovná bledosta modrá spleť žil jejich tělům vzhled děsivých monster dává. Stará žena poklekne a přiloží citlivý prst muži z moře na krk. Pak zvolna přikývne.

Sípavý dech a před očima střep začerněný kouřem. Žena sedící na bobku polévá rozpraskanou kůži vodou z hliněného džbánu. Mořský muž zvedá ruku, jenž na vzduchu jako by nic nevážila. Uši má zacpané chaluhami. Dřív než je vytáhne, by sluch osvobodil, žena jej zadrží.

"Jen k ochraně tvé mořské trávy slouží. Nechráněným uchem kdo z vody přichází zvuk zaslechne-li, z příšerného hluku pocítí hned úzkost smrtelnou, ba až k smrti vyděsit se může. Potrvá dlouhé dni, než z očí černý střípek sejmout smíš a tvé tělo přijme vítr za svůj a vodu navždy opustí."

"Musím zpět," řekne muž z moře a rezonance lebeční kosti mu nezvyklou ozvěnu hned vrací. Namáhavě se posadí.

"Zkoušeli to, Bůh ví že zkoušeli. Mořský lid nevezme nikoho již zpět. Jednou pohřben přijdeš-li mezi ně, prchají v hrůze a renevantem, to jest Navrátilcem tebe zvou."

Muž z moře zůstal jako všichni před ním a místo vody vítr přijal do svých pórů.

Když zemřel, bylo mu podle světlého počítání času sto devatenáct let.

A ještě předtím se posadil na skalnatý útes nad písčinami. A hluboko pod mořem z dáli zněla jeho slova.

"Převalíš písečné zrnko

a stočíš odnož keře směrem k severu

obrátíš plechového kohouta

ze šňůr strháš prádlo snědým matkám

teplé a chladné se vzájemně překrývá

když vírem saješ vodu z chovných rybníků

je cesta větru, ve větrných stopách

i to co zakotvím mi věčně odnáší."


Lítám jak urvaný vrata

12. srpna 2008 v 15:24 | Ludvík Mauer |  Ludvík Mauer

odněkud tě poznávám

seš mi nadosah

v předběžných záhybech pohybu

rozeznávám

vlastní minulost

a život mám na talíři

včetně zapomnění


brodím se ulicí

kde jsem si ještě nedávno

přivstal sáhnout na živůtek

nemám co ztratit

a tak zvrhám

vlastní pokušení

a zapomnění

je jako plná hrst

ošklíbání


s bolestnou rozkoší

se otáčím

dáváš mi to do dlaní

je to teplé

a ve tvářích

prodlužuji sténání

až do skrývání

natahuji

poraněná chodidla

(rozmrzlé myšlenky)

a pak už o tom nemluvím

jsem ztracen

jako zatracení


hlava mne bolí

jako neony na Brodveji

a téměř

se ucházím

o skřípění zubů


moře mi nedělá dobře

nasedám na Ukrajinu

a v dohlednu

se ocitám přímo uprostřed

západní

zvrhlosti

kterou obracím z rubu

zase na líc zpátky

a nečekám na rozřešení

které nepřichází

jinak

než mimo jakékoliv podezření

očekávání


stébla se chytám

jako se tanoucí

chytá

rychlých dnů

v polích


plaveme si náhle

naproti

protínáme se v bolesti

se vší zvrhlostí

křičím se jako o život

nemáš na sluch

možnosti

ani schopnosti


na vše hned zapomínám

jakmile to není možné

není to tak hrozné

píši jak

na hraně zručnosti


pár dobrých výkonů

jsi podal

ještě v armádě

ještě za Josefa

Františka

Pepíka

raději se zříkám

oddanosti

než čekat

přímo na dálnici

na automobilovém

tratolišti


jó s tím Židem jsem si

fakt fajnově pokecal

nějaký novinky

ze Světový banky

a pak už hupky

šupky

dupky

a až úplně na dně bankovky

se cit změnil

na drobné kovové

zlato

které mi protéká

mezi myšlenkami

do plovoucího

dolarového kurzu


Fiscal year

Flag description


GDP

GDP - composition by sector

GDP - per capita

GDP - real growth rate

Geographic coordinates

Geography - note

Government - note

Government type


HIV/AIDS - adult prevalence rate

HIV/AIDS - deaths

HIV/AIDS - people living with HIV/AIDS

Heliports

Highways

Household income or consumption by percentage share


Illicit drugs

Imports

Imports - commodities

Imports - partners

Independence

Industrial production growth rate

Industries

Infant mortality rate

Inflation rate (consumer prices)

International organisation participation

Internet service providers (ISPs)

Internet country code

Internet users

Irrigated land


Judicial branch


Labor force

Labor force - by occupation

Land boundaries

Land use

Languages

Legal system

Legislative branch

Live expectancy at birth

Lireracy

Location


www.cia.gov


ale bohužel

velké vzdálenosti lidi odrazují

stejně jako když je voda v tůni hluboká

musíš si vyčistit boty

než si je dáš do zubů

tedy do zubů

už to tak trošku

jako nějak

tak nevím nějak

jak dál


probudil jsem se ospalý

tma na konci tunelu každého

vyvede z míry

z jakékoliv díry

škvíry

to mne prostě

zaskočilo

uprostřed svítání


smýkání a skrývání


quelque peu un peu

10. srpna 2008 v 11:18 | Tereza Sochorová |  Tereza Sochorová

quelque peu un peu

est-ce que encore

intriséque afin de

la sécurité


poněkud trochu
zdali ještě
vnitřní aby
bezpečí


teorie tvorby

10. srpna 2008 v 11:07 | Lukáš Henzl |  Lukáš Henzl

To, co nazývá

"nervositou"

Rozpoložení

v němž lépe nic nedělat

stranit se změny v rozpoložení


Rád se dívá na to

co dokázal

aniž by byl schopen

(dá-li se to tak říci)

něco nového

(nového?)

vytvořit


Hraná nesmělost

či zdrženlivost zahalena

povijanem rozvážnosti?


Či raději nebrat v potaz

zdánlivé souvislosti,

spojují a rozpojují se

jak chtějí

jak chce on


Bylo by dobré

Kdyby bylo co malovat

Co psát

Co kreslit apod. ...

Kromě opakujících se motivů

Není toho mnoho na výběr ...

Potajným

Přihližitelem.


Při psaní

vypadá jak

inspirovaný

Na stížnosti

takového druhu

není třeba

zvláštní talent


Krajiny

Figury

Příběhy

Čáry


MOhl by čas pojmout

příjemněji

ale shodou

- shodou -

okolností

si vytváří

takové rozpoložení

z kterého zas obratem

měl by se nějak vymykat


Byl by rád

kdyby se některé věci

točily kolem něj


Náladovost

Lítostivost

Nenápadnost

Pomalost


Ví, že to ne

Už ne,

nebo zkrátka

"Proč ano?"


To, co dělá

je to, že utíká


proces: transformace

10. srpna 2008 v 10:51 | Igor Genda |  Oto Rachojetina

proces: transformace


1 vstup: černý papoušek s jehlovým zobákem v kleci


2 mechanismus: černý papoušek s jehlovým zobákem v kleci

Č.P.S.J.Z.V.K.

čé pé sé jé zé v ké

čo pé se jó zéf ká

pičo podivej se Josef K.


3 výstup: pičo, podívej se, Josef K.


sedím u toho ohně

10. srpna 2008 v 10:44 | Ludvík Mauer, Ištván Kaděra |  experimenty

Sedím u toho ohně

A ta kytara

Je mi do toho breku


modrý skunk

10. srpna 2008 v 10:41 | Martin Švanda, Ištván Kaděra |  experimenty

Modrý skunk konejší zeleného hastrmana.

Už brzy přiletí vrány

vyklovat hrobky bezduchých snů.


Vejce je složeno ze tří věcí.


Purpurově červený muž

v temné lebce

drží

tlapu lva.


Možná vstoupí muž

a skleněnou pákou

pootočí vesmír


k nohám tvé postele.


Čekáš Tedy jsi

9. srpna 2008 v 19:18 | Leoš B. Slanina |  Leoš B. Slanina

Tedy

Proniknout až do nitra

není tak snadné

jako žertovat s tebou

o tomto čase

přitom proniknout až tam dolů

je totéž jako se dostat

k protinožcům

jako se dostat k tobě

přijmout tělo

jako něco

co zůstává v nás


Táta máma táta máma

první krůčky v paměti

tápání v nekonečnu

odříkávání modlitby za zemřelé

vnímání světa živých

ztráty vlastní identity

hod míčem na cíl

řinčení rozbitého skla

dlouhý

téměř nekonečný monolog.


Je to psychotronický pokus

o souznění

vodopád

odpolední siesta

špatně naprogramovaný počítač

znovu

tatáž abeceda

tatáž slova


Modrá

není modrá


Přitom je to cesta

od poznání k poznání

přes obrazy starých mistrů

k novým

je to cesta

na které zhasínají supernovy

nové myšlenky děsí

tvé tělo se zvolna vymaňuje

s čísi náklonností

Tvé tělo se přesouvá

někam jinam

až za hřích

zvaný poznání


Tak jsem čekal

tak jako kdysi

neodvratné se vracelo k odvratnému

zátka šampusu zněla jako dělobuch


Tak kecal něco o něčem

četl s její tváře

sledoval pohyb čela

díval se jak jí sjíždí její čelenka


Někde v skrytu se vracela

malá drobná vzpomínka

někde v skrytu nitra zněla tichá modlitba

za ty druhé

za ty co se už nevrátí

za ty kteří už nic nedotvoří


Ale tento svět se dal znovu do pohybu

nyní putuje od nejistoty k jistotě

od jistoty k jistotě


NA ŠTĚDRÝ DEN RÁNO

9. srpna 2008 v 19:03 | Pítr Ondrůj |  Pítr Ondrůj

Stáli jsme s Omarem ben Hafízem v rohu zahrady a smažili vajíčka na bílých kuchyňských kamnech. Nejdříve jen tak, každý na své pánvi. Měli jsme hlad a čekali návštěvu. Brzy přišla. Byla to jakási holka, kterou jsme neznali. Tak všichni společně seděli jsme v zahradním altánu, mluvili řeči, kouřili joint a červené pili víno.

Náhle přibíhám ke kamnům, otvírám neustále vynořující se trouby na pečení. Za několik málo okamžiků je jich tolik, že tvoří celou zeď. K otevření nejhornějších potřebuji žebřík, ale žádný nemohu najít. Omar ben Hafíz si marně prohledává kapsy. Postupně vytahuji z rozpálených pecí obrovské plechy s připálenými vajíčky a bramborami. Hrabu se v nich vařečkou a současně nadávám Omaru ben Hafízovi, že kecáme a vajíčka jsou při tom úplně v prdeli. Odcházím se uklidnit na kytku konopí. Roste v protějším rohu kamenné zdi ohrazující celou zahradu.

Poté upadám do bezvědomí.

Později potkávám u jezírka a stromu ryngle dvě starší zaoblené paní v modrých uniformách a s červenou páskou kolem levých paží. Dávají se se mnou do řeči.

- Kouříte tady také to syntetické konopí? ptají se.

Otáčím hlavu, musím se smát. Syntetické konopí? Říkám si v duchu nevěřícně. Ihned se k tomu přiznávám a dodám spikleneckým šeptem:

- A taky pijeme víno!

Potom se ptají na kytku konopí. Přisvědčím, že mi tady něco takového roste.

- Mohu se vás na něco zeptat? dodal jsem si odvahy a zeptal se jich. Přikývly.

- A jak jste se o ní vlastně dozvěděli?

Jedna z androgynních uniforem se ke mne nakloní a polohlasem odpoví:

- Zpozorovali jsme ji, když jsme přelétali tuto oblast .....

Dívám se jí do očí, jestli nelže. Má je prázdné. Odosobněné. Poté se podívám na oblohu. Je vymetená a blíží se podvečer. Chtějí tu rostlinu vidět. Ochotně ukazuji kytku v rohu zahrady. Poté jedné z nich rozepínám sako a stahuji sukni. Ohmatávám jí rozkrok ... je tam cosi divného ... podívám se tam a vidím, že jí ho překrývá kožené pouzdro s pistolí, zavěšené na vojenském opasku. Konečně pochopím, že to jsou příslušnice Lidových Milicí.

Propadám se do nevědomí.

Stmívá se.

Cítím se už značně opilý. Kdosi mi podává joint. Náhle přichází skupinka šampónů. Postupně si ke mně přisedají, až jsem jimi obklopen. Připadám si jako asijský mudřec. Pochvalují si hašiši přivezený z Amsterodamu. V odpověď přednáším první a druhý zpěv z Upanišád. Neustále kolují jointy. Šampóni mají piercing, nepřeberné množství náušnic a různobarevně obarvené vlasy. Strávíme takto delší dobu. Dá se říci, že si společně rozumíme. Najednou vstávají a říkají, že jsou agenti tajné policie. Přilepí se na mne červenovlasý agent, je mu asi tak osmnáct let.

Říká mi, že se přišli podívat na tu kytku konopí.

- A co? ptám se.

- Nic moc, odpoví. Přikyvuji. Pak se vyptává na syntetické konopí. Vztekám se.

- Co jste si to dnes všichni vymysleli!? vykřikuji. Potom říkám, že o něm nic nevím. Agenti-šampóni odcházejí. Nevím co si o tom mám myslet.

Opět upadám do bezvědomí.

Je noc.

V zahradě je spousta lidí. Asi jsem na nějakém večírku. Z lidí jsou jen černé stíny pohlcující veškeré světlo. Dívám se do země. Zelenina, květiny, ovocné stromky - to vše je udupáno, ulámáno, vytrháno z kořenů. To bude mít tetička radost, pomyslím si.

Konečně potkávám Omara ben Hafíze. Stojí u zahradního jezírka s nějakými lidmi. Vítám ho. Je to po dlouhé době známá tvář. Posílá mě do prdele. Za mnou stojící Petr Čtvrtníček řve totéž, načež mne nakopne. Odcházím.

Opět nevědomí.

Svítá.

Jsem úplně namol. Potácím se zahradou. Znovu potkávám Čtvrtníčka. Sedí na jakési soše muže se známou tváří. Ta tvář je mi povědomá, ale nemohu si vybavit jméno, které k ní patří. Pak se objevují agenti-šampóni. Čtvrtníček po nich stříká sprejem. Je to takový ten umělý sníh, co se stříká na vánoční okna. Šampóni se bojí umazání svých značkových oblečků a dávají se proto na útěk. Pojednou opět prochází pomalým krokem kolem nás dvou. Vracejí se. Čtvrtníček na ně volá:

- Nebojte se toho sněhu. Tady tomu to taky nic nedělá! Podívejte!!

A začne na mne to svinstvo stříkat. Skácím se na záda hned po prvním náporu umělého sněhu do obličeje. Hrabu a mávám rukama, nohama, jako Kafkův brouk. Pak vidím Čtvrtníčka, jak se sprejem v ruce pronásleduje agenty-šampóny.

Konečně. Probouzím se .... Jsem hrozně unavený a usínám téměř ihned s myšlenkou, že už se to nesmí nikdy opakovat.


nad řekou se válí mlha

9. srpna 2008 v 18:35 | Martin Švanda |  Martin Švanda

nad řekou se válí mlha


říjen rozpoutal průtrž jablek

a odešel


nad řekou se válí mlha

nad mlhou se válí Bůh


stojíme vedle sebe v sadu

jakoby si nás listopad upletl

stejně prázdní jako koše na jablka


uprostřed léta

9. srpna 2008 v 18:04 | Jakub Grombíř |  Jakub Grombíř

Horký den zalehl plochou krajinu

a miluje ji až do úplného vyčerpání

z ampliónu na návsi vříská Moravanka

chasa jedna veselá

a mísí se s hukotem postřikovacích konví

z oltáře nad výčepem chrlí televize

na lhostejné štamgasty

třpytivé obrazy vnějšího světa

na pánské toaletě bzučí hejna much

snažím se je sestřelit mocným proudem

ale jsou příliš rychlé

dívám se okénkem na pole plná zrajícího obilí

a na docela malou chvilku

se mi zdá celý svět

víceméně pochopitelný


hon

6. srpna 2008 v 20:59 | Dušan Hauser |  Dušan Hauser

Hon

jím bych chtěl zastrašit

křepelky a jiné popelavé chůvy

před setměním jedu rychleji s nůší na zádech

jakoby blížil se spánek

Probuzení

ukrajuje ze svého knotu

plamenem svíce

třepotá ve vosku dříve skrytá

objevená žena

Neruším vzniklé příměří

Zdráháním

stékáme na šňůrách

čeříme vodní plochu A lační

jsme přijali odedávna načrtnutou skladbu


PRENATAL

6. srpna 2008 v 19:05 | Ištván Kaděra |  MYON

... vnímání.

Nepřetržitý úsek času nekonečně se odvíjející mezi Dříve a Později, mezi Tady a Tam, mezi Tím a Mnou.

Jako včela pátrající v pralese trávy, tápající.

Jako včela usedající na vybraný květ a sající jeho šťávu s bujnými fantaziemi okvětních lístků ... jako On.

Zborcený zdí za svými zády.

Vstává a stojí, stejný v očekávání čehosi, co si nedokáže představit.

Nebo to zapomněl jako se všechno ztrácí v neuzamčených skříních.

Hledá Klíč, ale Tím si neodemkne ... stejně jako si nevystačí se Slovy.


... jen se nevylekat.
Jen jemu podobný ho předejde a bude sám jako Stín svého vlastního Stínu - a ostatní se otočí.


Vydá se za ním, po jeho stopách, jako by je sám vyšlapal, sleduje pozorně cestu končící nad propastí.


... myšlenka na smrt se opakuje s neochvějnou pravidelností.
Stejně jako porod, který následuje, všeobjímající díky a Tělo usvědčující ze zrady. Vlastně zradil by cokoli, kdyby.
Už dlouho se unavuje, aby předběhl Čas.
Někdy se mu to podaří, ale pořád zbývá notný kus cesty.


... raději nemyslet na následky.
Příčiny jsou stejně nepochopitelné.
Jako odrazy koulí.
Nechali jsme ho stát se zející ranou hned na počátku, hned za prvním úskalím, jako mnohé.
Nechť tedy předvede svoji sílu, má-li ještě chuť něco stavět.


... bořit se naučil.

SKLEP

5. srpna 2008 v 23:00 | Ištván Kaděra |  Ištván Kaděra

V mém snovém bytě se nachází vzadu malá předsíňka, z níž vedou dveře do spižírny a další dveře na záchod, který už ale není drahnou dobu používán. Dále následují dveře do dalších místností, do kterých už ale nikdo nechodí.

Je zde docela rozlehlý pokoj s malými, v zimě asi ne příliš použitelnými kamny v rohu. Tento pokoj si ještě živě pamatuji. Teď ale vidím, že dál vedou další dveře, za nimiž vidím dveře do dalších dvou pokojů.

Nyní zde však potkávám neznámou asi tak čtyřicetiletou ženu, která mě odsud vykazuje pryč. Omlouvám se jí za svou nevědomost. Vždy jsem si myslel, že zde nikdo jiný kromě mě a mé rodiny nebydlí.

Pokud si totiž dobře pamatuji, následovaly po velkém pokoji už jen jakési půdní prostory, plné puklin, děr a otvorů, jimiž šlo konečně projít z bytu a z domu ven. Proto mě vždy udivovalo, že obydlená část našeho bytu není zamčená i z druhé strany, když sem lze i z této strany pohodlně vstoupit.

Teď jsem zde ovšem potkal onu ženu, jíž jsem nicméně podezíral z nedovoleného okupování v podstatě mého bytu. Však i jedním z důvodů, proč jsem se sem vydal na průzkum, bylo zjistit, jestli bych zde nemohl ubytovat některého ze svých bez příbytku se zrovna ocitnuvších přátel. Ložnice, z níž vycházela ona žena, vypadala velmi čistě a útulně, na rozdíl od velkého pokoje, který tedy zřejmě tvoří jakousi přirozenou hranici mezi naším a "jejím" bytem.

Každopádně když jsem se vracel do našeho bytu, narazil jsem za dveřmi vedoucími z velkého prázdného pokoje na další velký, tentokrát ovšem zařízený pokoj, uprostřed něhož zrovna pokládala na stůl cosi moje dávná přítelkyně O., což vyvedlo z míry neméně mě, než i ji.

Když se mě ptala, jak jsem se sem dostal a konečně jak se mi tedy vlastně daří, dokázal jsem jí odpovědět jedině, že nevím sám, jak jsem se zde mohl ocitnout, že jsem měl namířeno pouze z nepoužívaných prostor našeho bytu, v němž bydlím společně se svou současnou přítelkyní, její dcerkou a množstvím několika dalších víceméně stálých, jakožto i občasných obyvatel, domů do dvou zbývajících pokojů, ve kterých bydlíme.

To ovšem muselo působit značně nedůvěryhodně s přihlédnutím k tomu, proč by se nás mačkalo tolik lidí v pouhých dvou pokojích, když je byt údajně mnohem větší? Na to mi ovšem scházely jakékoli logické argumenty, i rozhodl jsem se poprosit O. vzhledem k jejím znalostem z oboru psychologie, jíž vystudovala, o profesionální radu.

Jako příklad svých současných problémů jsem se jal vyprávět svoji příhodu, která se odehrála těsně předtím, než jsem vstoupil k ní do obývacího pokoje, ještě předtím, než jsem vůbec pojal plán projít mým současným bytem do jeho zadních prostor, příhodu, která se odehrála ve sklepích, které se nápadně podobaly sklepům, jež se nacházejí v panelovém domě, v němž žijí mí rodičové a v němž jsem strávil celé své dětství, v domě, který i O. dobře zná, neboť se mnou několikrát navštívila mého otce a matku, v jehož sklepích ovšem nikdy nebyla, i když nemohu vyloučit, že bych jí o nich nikdy nevyprávěl, protože jsem v nich v dětství strávil mnoho času hrami, a i později jsem těchto sklepů využíval ke svým prvním milostným schůzkám...

Takto jsem se rozpovídal, neboť jsem věděl, že psycholog potřebuje ke stanovení správné diagnózy veškeré možné dostupné informace o osobě, která je předmětem jeho zájmu a ovšem i veškeré asociace, touhy a představy, které se dotyčné osobě honí hlavou, neboť i pranepatrná indicie může zavést vnímavého člověka k pochopení této bytosti a konečně k tomu, aby jí radou či činem dokázala býti ku pomoci.

Zvláštní věc týkající se těchto sklepů byla však už ta, že jsem se do nich dostal, neboť do sklepa jsem se vydal ze svého současného bytu, k němuž ovšem přináleží naprosto odlišný typ sklepa, než ten v němž jsem se ocitnul, protože byt, ve kterém bydlím se nachází v pavlačovém domě a je bez ústředního topení, bez plynu, dokonce i bez záchodu, který se nachází společný na pavlači, a tedy i sklep do kterého jsem se vydal, slouží spíše než jako spižírna kompotů a zavařenin k mnohem praktičtějšímu skladování uhlí na otop.

Ocitl jsem se tedy pojednou v naprosto jiném sklepě, než v tom, v němž jsem se podle všeho ocitnout měl, což je v podstatě naprosto shodná situace s tou, v níž jsem se ocitl teď, tedy že zde rozmlouvám s ní, s O., místo toho, abych už seděl dávno doma nebo na pavlači se svými blízkými, kteří si již o mém nenadálém zmizení musí myslet své.

Zde na tomto místě O. bystře poukázala na fakt, že je přinejmenším zvláštní, že používáme společný záchod na pavlači, když podle mých vlastních slov se nachází další záchod přímo v bytě a to dokonce ještě v místech před velkým neobydleným pokojem, tedy vlastně v naprosto přirozeném umístění v rámci bytu, a pokud je tedy pravdou to co říkám, tedy že se tam opravdu nachází, tak jsou mí ostatní spolubydlící buď slepí, anebo trpí podobnými potížemi jako já, ostatně tzv. "folie a deux"("šílenství ve dvou", popř. třech, čtyřech...) v rodinách, v nichž pobývá třebas jen jeden jediný psychicky narušený jedinec a ostatní svými přeludy a fantaziemi nakazí, že všichni v rodině nebo ve skupině vnímají situace naprosto stejně, není v učebnicích psychiatrie ani v lékařské praxi jako takové jevem ojedinělým.

Tato argumentace mne poněkud zneklidnila, a tak abych předběhl dalším O. vývodům, které by mne byly schopny připravit o zdravý rozum, a které už počaly napadat mne samotného, jako například jaké byly mé pocity při sjíždění výtahem do sklepa mých rodičů a jaké byly mé pocity při scházení ze schodů z pavlače do sklepa používaného v současnosti a byla-li rychlost přesunu stejná, když se v obou případech jednalo o sestup z třetího patra, atakdál atakdál, raději jsem pokračoval ve vypravování sám, neboť sklepní příběh touto pouhou záměnou dvou různých sklepů rozhodně nekončí.

Jakmile jsem vstoupil do sklepů, překvapilo mě, že většina sklepů je pootevřených, ale nikdo v nich není. Hned jsem pojal podezření, že došlo k jejich vyloupení a honem jsem hledal náš sklep, jestli není také otevřený.

Cestou jsem potkal neznámou asi tak čtyřicetiletou ženu cinkající klíči a vydal jsem se labyrintem sklepů směrem za ní, neboť jsem se obával, abych nemaje klíčů nezůstal ve sklepích uzamčen.

Jaké však bylo moje překvapení, když jsem se pojednou ocitnul v jakémsi sklepním baru s výherními automaty a juboxem, takřka zcela zaplněném lidmi, z jejichž pátravých pohledů jsem byl nesvůj. Proto jsem se zde už raději nezdržoval a hned pokračoval dál, kde se však můj údiv proměnil ve skutečný úžas.

Ukázalo se, že se zde nachází celé rozsáhlé zábavní centrum se spoustou barů, hospod a restaurací, s obchůdky ozářenými barevnými neony, s kolotoči a dalšími atrakcemi. V jednom ze zákoutí jsem zahlédl pootevřené dveře do pokoje, ve kterém teď stojíme, tedy do pokoje, který je v mé mysli naprosto totožný s hlavním obývacím pokojem v pavlačovém domě v němž žiji v současnosti.

Podivil jsem se, je docela možné, že jsem se dokonce zhrozil a vyděsil tímto zjištěním a konsternován neustálými přesuny a proměnami mého domova jsem do něho nezamířil, ale vyšel z labyrintu zábavních sklepů ven, odkud jsem se vydal povědomou polní cestou neznámo kam.

Cestou mne přepadla nutkavá myšlenka, že ve skutečnosti nejdu po této cestě a že ve skutečnosti nehovořím v této chvíli ani s O. Po dlouhém vnitřním boji, kdy jsem nedokázal přijmout realitu ani jedné z těchto dvou variant, i když reálnější mi připadala polní cesta, po níž jsem šel, než O., se kterou jsem myslil, přišlo znenadání vysvobození.

Ztěžka jsem otevřel oči a uvědomil si, že ležím na posteli se svojí současnou přítelkyní, která spí. Tento pocit mi však bohužel vydržel jen pranepatrnou chvíli.

V následujícím okamžiku už přihlížím sám sobě coby pasívnímu divákovi rozhovoru své přítelkyně s O., v němž se společně rozhořčují nad jakýmsi mně naprosto neznámým člověkem pořádajícím jakési pochybné demonstace.


TERIK

5. srpna 2008 v 20:47 | Hana Slezáková |  Hana Slezáková

Terik rozkrojuje velkého vorvaně spolu s ostatními.

Všichni jsou od krve, z vnitřností se ještě kouří. Z majestátního kytovce se pomalu stávají díly a dílky, naplňující kontejnery.

Malá Anuka pobíhá kolem, otec ji odhání, ať nepřekáží. Matka ji odvádí stranou. Psi štěkají v dáli, cítí pach krve a masa. Přijíždí velký náklaďák a odváží kontejnery do fabriky, zůstávají tady jenom zbytky.

Zbytky pro pracanty, jejich rodiny a psy.


Terik s velkým nožem stojí ve dveřích, je celý od krve, ale to nevadí.

Stejně vypadá k pomilování.

Pomalu se k ní přibližuje, zamaže jí domácí oblečení krví, zanechá jí šmouhy na obličeji, ve vlasech.

Teprve pak se jde umýt.


Dívá se na své krvavé ruce, nechala si je, tak jak jsou.

Zamazala mu tou krví záda, když se k ní tiskl.

Přejížděla mu po tváři, lehkomyslně mu přejížděla ve vlasech i po hrudi.

Nacházela na něm stále něco nového.

Nechávala se neustále něčím překvapovat, nalézala nepoznané.

Prstem prozkoumávala jeho zadnici, křičela mu do ucha, nechávala si to stékat do úst.

A pak jen ležet vedle sebe vnímat dech toho druhého, nasávat jeho vůni, cítit únavu.

Pak se zase vždycky zvedne, že musí jít domů, sbalí svůj nůž a jde zase pryč.


Terik ve dveřích. Loučí se. Odchází naslouchat chroupání sněhu, ostrý závan zvenku, mrazivý dech se proplouží kolem ní.

Nedutá.

Nedutá.

Vytahuje papíry z poličky, hledá červenou propisku, snaží se opravovat a soustředit.


Terik po příchodu domů s nikým nepromluví ani slovo.

Zavře se u sebe.

Matka se tváří svým klasickým výrazem. Zase si byl u ní?

Servíruje dnešní zbytky z vorvaně Anuce.

Anuka sedí neposedně a promlouvá ke své Lišce, své neviditelné kamarádce.

Otec zmizel v hospodě, zapíjí úlovek. Matce naskakují ostré vrásky na čele.

Pomalu se začínají prohlubovat.

Čeká třetí dítě. Podobá se velkému nafukovacímu míči, přechází po bytě, něco občas přeskládá, sedne si u okna a zapálí si cigaretu.


Terik ve svém pokoji sní, jak by spolu mohli opustit ostrov.

Tento ostrov. Tento ostrov. Tento ostrov.

Všude jen sníh. Otec vysedávající v hospodě s ostatními druhy. Matka se snaží udržovat v rodině tradice.

Prastaré tradice.

Přemýšlí, že by odjel jednou z těch lodí.

Jako muži tam.

Opustit ostrov, opustit rodinu.

Opustit nekonečné rozřezávání ryb, konzervace, fabriky, večery po hospodách, být jen s ní, nalézt nové možnosti.

Touží po nových možnostech.

Vždycky říkala, že byl její nejlepší žák.


Terik v lavici. Všimla si ho už první den. Měl zvědavé tmavé oči a vyzývavě se na ni díval.

Po škole jí pomáhal s věcmi, i když se mu za to ostatní posmívali.

Nakládal jí věci na sáně a ty potom vedl až dlouho k jejímu domu.

Dlouho k jejímu domu.

Nebo na ni čekal před obchodem, až si všechno nakoupí.

Někdy byl už hodně prokřehlý.

Ona mu donesla čaj s rumem v kelímku, byl teplý a příjemně hřál v žaludku.


První otevření dveří, pozvala ho dál.

Byla velká zima, nechtěla, aby prokřehl. Hřáli se spolu u kamen, sousedka je dobře roztopila, prohlížel si její prsty.

Sledoval jeden po druhém.

Chtěl se jich dotknout, ale rozmyslel si to.

Nevěděl, co by udělala.

Jen tiše naslouchal jejímu vyprávění.

Říkala, že tu nikoho nemá, cítí se osamělá.

Sousedka ji sice navštěvuje, ale je to stará nepříliš inteligentní žena, které ani pořádně nerozumí.V její řeči se mísí tolik jazyků a nářečí...

Nabídla mu teplý koláč, pojedl a odešel.

Pojedl a odešel.


Potřebovali by spolu odjet někam daleko... Někam pryč...

Chtěl by dělat něco jiného než v konzervárně... Děda měl ještě člun a harpunu.Byl rybář.

Ale on? Čím je on?

Evropané přišli. Nerozumí jeho řeči. Nechtějí se ji naučit.

Evropané.

Matka už od počátku sledovala s nevolí, jak jí pomáhal s věcmi, jak byl nadšený do školy.

"Stejně ti to k ničemu nebude..." říkávala.

"Nauč se ulovit tuleně, medvěda, všechny ryby a ptáky, potom se spolu budeme bavit..."

A odvedla ho k dědovi.

Děda ho naučil lovit zvířata, všechno mu ukázal.

Naučil ho pít.

Matka se snažila dbát na tradice, Nevšimla si, že v její vlastní rodině už nejsou přítomností.

Stále více se těšil na ni.

Utíkal z domu. Vyprávěla mu o zemi, ze které přišla.

Rád jí naslouchal.

Měl pocit, jako by byl jejím synem.

Měl pocit, jako by byl jejím synem.


Měla narozeniny. Koupil jí papírovou růži a šálu.

Koupil jí papírovou růži a šálu.

Věděla, že nemá moc peněz.

Neustále se ho snažila přesvědčovat, aby tolik nepil a šetřil.

Slíbil to. Slíbil to, ale druhý den se zase opil.

Chodila kolem. Snažila se být nenápadná. Chodila kolem, když on seděl uvnitř.

Lidé uvnitř si na ni ukazovali.¨

Podívejte, učitelka!

Hanlivě se šklebili. Šklebili se, až se jim krčily nosy.

Narazila do muže, co šel kolem. Byl to ředitel.

Ptal se co tady dělá. Něco mu pověděla.

Jeho žena je odtud. Napůl Evropanka, napůl domorodka.

Horká krev, co se nikdy neusadí.

Magická žena s velkými prsy. Tmavé havraní vlasy spletené do uzlu. Harmonie a krása.

Vedle ní si tak trochu připadala ošklivá.

Nikdy je nepochopím...


Terik jí vsunul jazyk do ušního lalůčku, projížděl jí uchem, ohmatával vnitřní prostor, ochutnával.

Bylo to poprvé.

Tam.

Ke konci školy. Terik už hodně vyrostl.

O trochu vyšší než ostatní chlapci ze třídy.

S hustými tmavými vlasy, do kterých mu zajela. Poprvé.

Jednala automaticky.

Vůbec nepřemýšlela.

Nepřemýšlela.

Určitě to pro něj bylo poprvé. Vypadal tak nevinně.

Bylo to skoro jako dětská hra.

Laskal ji uvnitř a pohrával si s ní.

Zakřičel.

Leželi spolu dál, takhle jeden na druhém, naslouchali dech toho druhého, dotýkali se jednotlivých pórů.

Doteky.

Kůže.

Jemné zapraskání. Záchvěvy.

Teprve když si utírala sperma tekoucí po stehně, tak jí to došlo.

Došlo jí to.

Teprve teď to vypadalo jako skutečnost.


Skutečnost?

Měsíc byla nervózní.

Vlastně ne pořád, ne hned od začátku.

Nejdřív si to užívala.

Čekala, kdy přijde Terik k ní domů.

Čekala.

Ze školy ji nedoprovázel. Chodila domů sama. V krámku si koupila kornout bonbónů sobě pro radost.

Těšila se z drobných věcí.

Ano, těšila se z drobných věcí.

Pořídila si psa. Dala mu jméno Robin.


Do konce školního roku se nesešli.

Terik se stále více bavil s jednou spolužačkou.

Začala ho podezřívat.

Nemluvila o tom. Koutkem oka ho sledovala.

Všiml si toho?

Spolužačka Agga se hodně na hlas smála. Kupoval jí sladkosti. Plánovali jak prázdniny stráví spolu. Nejdřív budou pracovat. Aby měli dost peněz. Potom procestují celý ostrov, navštíví všechny místní osady, vyslechnou si staré příběhy.

Najmou si loďku, budou se plavit kolem ostrova po moři, navštíví všechny okolní ostrovy a ostrůvky.

Kdyby našetřili dost peněz, mohli by se podívat i někam ven.

Pohledy za rohem. Rozhodla se, že odjede. Má něco našetřeno.

Odjet.

Najednou se objevil.

Klepal jí na okno. Uprostřed prázdna, z ničeho nic.

Uviděla ho. Obličej za oknem. Přemýšlela , jestli mu má otevřít.

Nervozita. Nervozita v jeho obličeji. Byl rozhořčený.

Vydělali jen málo. Přesto se vydali na cestu.

Kde je Agga?


Zůstala trčet v jedné osadě, kde má příbuzné. Rozhodla se tam zůstat. Je s ním těhotná.

Příbuzní chtěli, aby si ji vzal.

Rozešli se. Hned sem přijel.

Prý za ní.

Musí posílat peníze pro Aggu, jinak si pro něj příbuzní přijedou.

Všechno jí to rychle vypověděl.

Mluvil překotně. Zrychleně dýchal.

Sedl si do křesla. Podíval se na ni.

Měl slzy v očích. Začal brečet.

Je to ještě malý kluk.

Musela mu odpustit.

A pak najednou to bylo jako dřív.

Milovali se dvakrát po sobě.

Potom si usnuli v náručí.

Příští týden nastoupil do konzervárny. Smířil se s osudem.


Byla dál učitelkou.

Další školní rok.

Další školní rok.

Nedokázala se soustředit.

Učila. Ale už ji to nebavilo tak jako dřív. Rozpustilé děti jí začaly čím dál víc lézt na nervy.

Čekala, že se k ní Terik nastěhuje. Stále bydlí s rodinou.

Občas za ní zajde.

Mluví, jak odtud chce odejít.

Ale všechno je pryč.


Dnes ráno musí rozkrajovat velkého vorvaně. Otec poučuje. Přitom se pochechtává. Má svou obvyklou hladinku.

Anuka je najednou tady, směje se a poletuje.

Jeho milovaná sestřička.

Odhánějí ji pryč. Nezavazej!

Anuka si pohazuje sněhovými koulemi. "Pojď už domů!" volá na ni máma s velkým břichem.

Připomíná vorvaně.

Velké břicho a v něm plave dítě.

Sestřička nebo bratříček?